Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vlk samotář

Zatímco Jíra v komoře sledoval cosi v minulosti, já jsem v sednici přepisovala kazety do počítače. Musela jsem si přečíst něco z toho, co jsem měla zapsáno z dřívějška, aby mi vyprávění na sebe navazovala. Jíra povídal zajímavě, ale napřeskáčku, jak ho to napadlo. S chronologií si těžkou hlavu nedělal. Aby se mi jednotlivé kapitoly nepromíchaly páté přes deváté, rozhodla jsem se každé vyprávění psát jako samostatnou kapitolu a ukládat je zvlášť. V názvech souborů byl vždy rok, kdy se to odehrálo. Nahoře byla kapitola 1620-BILA-HORA, na konci 1945-PLZEN. Tak se mi v počítači kapitoly samy řadily nejen podle abecedy, ale zejména podle letopočtů.

Přepisovala jsem právě kapitolu 1812-MOSKVA.

Jíra Stříbrný byl tenkrát vojákem v Napoleonově armádě. Svou cestu do Ruska mi popsal stručně, tu kapitolu jsem chtěla vylepšit. Bylo to tak zajímavé vyprávění, že jsem se do jeho vzpomínek úplně ponořila...

Bitva u Borodina - první osudový úder Napoleonově armádě v Rusku

Bitva u Borodina - první osudový úder
Napoleonově armádě v Rusku

„Bitvu u Borodina jsem zažil v záložním pluku, většinu času mimo bitevní vřavu. Ze svého místa jsem viděl, jak Francouzi vytrvale, marně a s obrovskými ztrátami útočí na opevněnou Grand redutu. Vojáci generála Kutuzova ji narychlo postavili až krátce před bitvou, opevnění bylo orientováno špatně, napříč ke směru útoku Francouzů, ale postavili je tak solidně, že jsme ruské kanóny nemohli dobýt...“

Představovala jsem si, jak se vlna za vlnou Francouzů valila do nevysokého vršku proti kanónům, zatímco kartáčové střely ruských kanónů prorážely do vyrovnaných řad pěchoty krvavé ulice. Kulomety tenkrát nebyly, ale muselo být strašné, vystřelit proti pochodujícím řadám z kanonů napěchovaných obrovskými broky! Ačkoliv Francouzi také stříleli ostošest, ruské kanonýry chránily hradby navršených proutěných košů s hlínou. Ruské ztráty byly nesrovnatelně menší, ani jim nevadilo, že útok Francouzů přišel nečekaně z boku. V každém případě tam Francouzi dostali pořádnou lekci.

Divil jsem se, proč Napoleon posílá další a další pluky proti jediné redutě. Musel přece vidět, jak dobře je chráněná, jenže na druhé straně bylo každému jasné, že baterie kanónů umístěná přímo uprostřed bitvy bude strašlivý nástroj zkázy. Tahle past ovšem Kutuzovovi stoprocentně vyšla. Marně tam vykrvácely tisíce Francouzů. Kronikáři toto nepříliš rozsáhlé opevnění později nazvali Veliká či Osudová, Fatal reduta. Nebýt jí, a také houževnatého odporu poměrně slabší ruské armády, skončilo by Borodino dalším oslnivým vítězstvím Napoleonovy Grand armády.

Po několika hodinách čekání se také náš batalion pohnul z výchozích pozic a začal sestupovat do údolí. Zasypalo nás krupobití ruských střel, ale i my jsme přitom spoustu ruských vojáků pobili. Jenže to už bylo rozhodnuto. Napoleonova armáda, zkrušená ztrátami, jaké dosud nikdy nepoznala, začala ustupovat a vyklízet bojiště. Ale ani ruská armáda už neměla sílu k rozhodujícímu protiúderu. Obě zdecimované armády se nakonec od sebe odpoutaly a bitva skončila podle kronikářů nerozhodně.

Francouzi na tom byli v té chvíli hůř. Chybělo málo a ústup by se změnil v útěk. Rusové nerušený postup do hloubi jejich říše zastavili a další protiúder by Francouze rozložil úplně. Naštěstí pro nás k tomu ani Rusové neměli sílu. Kutuzov obhlédl bojiště a po zjištění stavu armády rozhodl s těžkým srdcem získaných výhod nevyužít. Nařídil ustoupit. Tvrdil, že nepřítel, stále znepokojovaný drobnými šarvátkami, bude slábnout, protože nemá odkud získat posily. Později se ukázalo, že to byl jeden z projevů jeho předvídavosti.

Napoleon měl rovněž problémy, aby svou pocuchanou armádu seskupil a zabránil nejhoršímu. Brzy ale zjistil, že ruská armáda pokračuje jako dosud v ústupu. Čeho nedosáhl na bojišti, to mu zdánlivě samo spadlo do klína. Ačkoliv Rusové v bitvě neustoupili, byli zřejmě také značně zdecimovaní. Když se ukázalo, že ruská armáda nechce bránit ani hlavní město carství, starodávnou Moskvu, začali důstojníci oslavovat další Napoleonovo vítězství a nálada vojska se opět pozvedla k triumfu.

Francouzům působili drobné škody jen kozáci. Nečekaně se vždy vyřítili z úkrytů, vypálili jednu salvu, při tom občas pošavlovali Francouze, příliš vzdálené od hlavního voje, a pak stejně náhle na rychlých konících mizeli. Ty ojedinělé přepady Francouzům připadaly jako poslední gesto vojáků poražené armády, jak nám to zdůrazňovali francouzští důstojníci.

„Rusové neunesli tíhu porážky a proto nám jen zákeřně škodí. Nemají odvahu ani sílu postavit se čelem proti čelu, šik proti šiku,“ tvrdili všichni.

Vojáci tomu věřili. Kozáky bylo přece snadné zahnat na zbabělý útěk. Většinou ani nečekali na protiútok a sami, bez přičinění Francouzů, z těchto šarvátek prchali.

Já jsem to ale viděl jinak. Kozáci neprchali ze zbabělosti. Rychle přijeli, rychleji se vzdálili. Jejich skupinky byly početně příliš slabé, než aby se mohly postavit armádě, ale dost silné, aby natropily hodně škod. Jejich atamani dávali povel k ústupu zdánlivě příliš brzy, ale vždy o hodně dřív, než se Francouzi chopili zbraní, natož aby je stihli použít. Sami si volili místo i čas, takže z těch šarvátek většinou odjížděli v sedle, kdežto Francouzi zůstávali ležet na zemi ve své krvi. Po každém nájezdu jsme museli kopat několik hrobů. Málokdy pro kozáky, většinou jen pro naše kamarády.

Nejhorší bylo, že jsme nikdy nevěděli, kdy a odkud se na nás další útok přižene. Ve srovnání s hrůzami bitevní vřavy to byly menší pohromy, ale dělo se to všude. Tak jako kapky vody dokáží vyhloubit otvor i do tvrdé žuly, když pravidelně kapou na její povrch, i Napoleonova armáda neznatelně, ale zato neustále slábla. Neměli jsme nikde klidný spánek. V noci nás budily výstřely, křik raněných a zmatené povely důstojníků, snažících se zformovat útvary k obraně. Já jsem asi jako jediný spal klidněji, neboť se mi jako jedinému nemohlo nic stát. Vybíral jsem si k odpočinku místo na kraji ležení, pokud jsme přenocovali pod širým nebem, nebo aspoň v krajní chalupě, když se nám poštěstilo obsadit nějakou vesnici. Nevadilo mi, když na mě stříleli, ale jak jsem říkal, jeden voják bitvu nerozhodne. Když na mě některý kozák vystřelil, spadl s koně jako přezrálá hruška, ale to bylo všechno. Nikdy na mě nevystřelili během téhož útoku dva. Nevěděli co jsem, ale měli v tom nějaký systém a vždycky se dohodli kdo na koho bude střílet. Každý si našel vlastní cíl a ať se strefili nebo ne, útok neopakovali, nezdržovali se nabíjením a rychle mizeli za nejbližším kopcem nebo v lesích. Na šavle došlo jen když měli velkou převahu proti malým hloučkům.

Nakonec jsme se přece jen dočkali toužené chvíle, kdy jsme za nadšeného zpěvu vpochodovali mezi dřevěné domky, o nichž nám řekli, že je to Moskva, hlavní město Ruského carství.

Bylo to už tenkrát obrovské město. Pochodovali jsme mezi stejnými dřevěnými přízemními nebo jednopatrovými domky dlouho, až to bylo skličující. Zastavili jsme až před jakýmsi kostelem. Rusové je mají jiné než my, ale o to nejde. Nevyrabovali jsme jej, byl prázdný, ale Rusové zřejmě odvezli co se dalo odvézt dávno před naším příchodem.

Trochu jsme se divili, když nám řekli, že jsme poblíž centra Moskvy. Vypadalo to jako na předměstí, stále stejné dřevěné domy, kamenné byly snad jenom kostely.

„Tady počkáme na jejich kapitulaci,“ prohlásil náš seržán. „Válka skončila, teď jim budeme diktovat podmínky. Pohotovost ale nekončí, kolem se potulují nepřátelé, kteří se nemohou smířit s porážkou.“

Dostali jsme menáž a potom volno. Nesměli jsme se po městě procházet ojediněle, ale nejméně ve trojicích. To proto, že ani teď jsme si nebyli jistí přepadením. Já jediný jsem to doporučení mohl hodit za hlavu a chodit po městě sám a sám, jen jsem musel být večer zpátky, než se bude provádět sčítání.

V samotném centru Moskvy stálo v té době několik desítek honosných kamenných paláců, ale většina domů byla i tady ze dřeva. To byl zdejší nejobvyklejší materiál. Dřevěné byly stěny, střechy, všelijaké ozdoby, ale i nábytek a nádobí. Podivoval jsem se zejména mohutným stolům, do jejichž desky byly vydlabané talíře, takže jedli rovnou z dlabaného. Po jídle stůl otřeli a bylo uklizeno. Nedávno jsem slyšel, že tam ten zvyk přetrval až do současnosti, i když už není tak rozšířený jako tenkrát.

Co tam ale chybělo, byli lidé.

V kostelích jsme porůznu našli pár stovek raněných vojáků a důstojníků, většinou od Borodina. Během ústupu je ruská armáda nestačila odvézt a zůstali nám vydáni na milost a nemilost. Oni to tak chápali a hleděli na nás jako odsouzenec na kata, který ho má za malý okamžik odpravit na věčnost. Nevšímali jsme si jich, nemohli nám beze zbraní škodit. To se později změnilo, ale zpočátku se nám zdálo, že ty chudáky můžeme jen litovat. Francouzská armáda se k nim chovala rytířsky a dovolila pravoslavným popům raněné ošetřovat.

Uplynuly dva - tři dny, pak týden. Unavilo mě nečinně bloumat po městě, kde jsem často po celé hodiny nespatřil živáčka. Ulice byly vylidněné, domy též. Lidé se neskrývali v domech, jak jsme si zpočátku mysleli. Nebyli tu. Opustili před námi Moskvu, zůstali tu jen starci, o které se nikdo nestaral, nemocní, pár popů a hrstka ošetřovatelů. Kam se poděli ostatní, o tom jsme neměli potuchy. Říkalo se, že uprchli daleko odtud a bydlí v domech vyhrabaných v zemi, ale nedozvěděl jsem se, zda to je pravda. Ostatně, i když jsme nějaké chudáky objevili, neměli zájem s námi hovořit.

Už koncem prvního týdne ale vzplanuly první požáry.

O ruské zemi bych nerad cokoliv soudil. Pokud jde o vpád Napoleona do Moskvy, přečtěte si Vojnu a mír, tam je to popsáno lépe, i když z pohledu druhé strany. Četl jsem tu knihu několikrát a pokaždé velice pozorně. Většinou to souhlasilo. Tolstoj se mýlil jen v jediném. Líčil, že Moskva vzplanula, protože bylo město dlouho opuštěné. Nebyla to pravda. On tím chtěl zdůraznit nesmyslnost poprav žhářů, nevím. Na rozdíl od něho jsem tam byl. Měl pravdu, že dřevěné stavení snadno shoří, ale nikdy samo od sebe nevzplane. Ani od vyhaslých kamen, ani od zhaslých svítidel. Požáry vznikají i bleskem, ale tenkrát nebyly bouřky, takže se to dalo vyloučit. Tolstoj si skutečnost jen trochu přibarvil, aby mohl být spravedlivě rozhořčený na Francouze a jejich ukrutné popravy domnělých žhářů.

Fakt je, že po prvním týdnu začal oheň, který skončil úplnou zkázou města. Ohně vznikaly zpočátku na odlehlých místech, kde se Francouzi nenacházeli, ale čím více domů shořelo na okrajích města, tím častěji vzplály požáry i v blízkosti centra.

Kdo by čekal, že se oheň šířil z jedné střechy na druhou, mýlil by se, nebylo tomu tak. Podzim byl bez velkých vichřic, které by šíření požárů podporovaly. V tomto bodě se Moskva liší od měst v jiných částech světa. V Evropě vznikala města jako pevnosti proti vpádu nepřátel, byla obehnaná hradbami a ty nemohly být rozsáhlé, aby je obránci mohli hustě obsadit a úspěšně hájit. Proto jsou v takových městech ulice úzké a domy navzájem namačkané jako sardinky. Tam se oheň šíří snadno a od jednoho hořícího domu vyhoří celá ulice, ne-li celé město.

Ne tak v Moskvě. Kdo ví, jak jsou v Moskvě ulice široké, tomu je jasné, že se tam oheň pouhým větrem šířit nemohl. Roznášeli jej lidé.

Nikdo se ale ke žhářství nehlásil. Francouzi chycené žháře pro výstrahu veřejně popravovali. Nepopírám, že přitom zahynuli i nevinní, ale tehdy nebyl čas na vypátrání pravých viníků. Jakmile někde vyrazily plameny, každý, kdo z takového domu utíkal, mohl být žhář, i když to byl často jen náhodný tulák, který tam hledal nocleh a kterého oheň vyhnal ven. Vojenská justice na nevinné ohled nebere a v praskání plamenů nikdo nezjišťoval, kdo je vinen. Když našli křesadlo i u usmrkaných kluků, mohli se tisíckrát dušovat, že je nepoužili, nic jim to nebylo platné. Popravovali je jako ostatní.

Hořící domy bylo obtížné hasit a k hašení chyběla i chuť. Hořely přece ruské domy. Brzy se ale ukázalo, že hasit každý oheň je v našem zájmu. Nešlo tu o ubytování, ale o potraviny. Zpočátku se v opuštěných domech nacházelo jídla dost, ale později ho bylo čím dál méně a ve spáleništích nebylo zpravidla vůbec nic, co by se dalo sníst.

Když ale vzplanul dům, kde byli ubytováni Francouzi, šlo opravdu o život, nejen kvůli ohni. Žháři mívali u sebe pistole a vybíhající vojáky, jasně osvětlené plameny, ze tmy zákeřně stříleli. Málokdy se minuli a právě tak zřídka jsme je dopadli. Ve tmě mezi spáleništi stačilo kousek utíkat, pak se trochu přikrčit - a hledejte si mě. Když hlídka žháře pronásledovala s pochodněmi, stala se snadným terčem ukrytých střelců.

Toužebně očekávaní vyjednávači stále nepřicházeli a naši důstojníci byli čím dál nervóznější. Nikdy v historii se prý nestalo, aby poražení nechali nepřátelům volnou ruku, vyklidili města a nepokoušeli se v nejmenším chránit svůj majetek. Rusové domy naopak sami zapalovali, abychom z nich neměli užitek. Zpočátku to nikdo nechápal, ale ukázalo se, že právě tento způsob války, jinde než v Rusku neproveditelný, měl úspěch.

Jako nám chyběly potraviny v samotné Moskvě, chyběly brzy i v nejbližším okolí. Opatřit dostatek jídla pro tolik vojáků byl čím dál větší problém. Poznali jsme to zprvu na zhoršující se kvalitě menáže, brzy se začaly snižovat i dávky. Krajíce chleba byly den po dni menší a navíc byly v chlebu různé nechutné přísady, nejčastěji zapečené myši. Kupodivu nikdo nereptal. Věděli jsme, že nepříjemnosti pocházejí z dlouhého pobytu v opuštěném městě. Každý také říkal, že by bylo lépe ukončit zdejší pobyt, ale nikoho nenapadlo, jak zle to nakonec dopadne.

S blížící se zimou se situace komplikovala. Dovoz potravin z Evropy nepřicházel v úvahu. Nebyly tu cesty a transporty by vyžadovaly vojenský doprovod. Napoleon se nakonec rozhodl nechat Moskvu Moskvou a zamířit s celou armádou k jihu, kde doufal najít dostatek potravin.

A tehdy nastaly nepřekonatelné obtíže.

Ruská armáda nebyla rozložená na malé oddíly. Možná to bylo Napoleonovo zbožné přání, ale skutečnost byla jiná. Neprodyšně nám uzavřela všechny cesty na jih. Obsadila mosty a když je chtěli Francouzi překročit, strhla je. Francouzi by samozřejmě postavili jiné, ale Rusové každé vhodné místo předem obsadili, hlídali a jakmile se tu objevily francouzské hlídky, hned se staly cílem soustředěné dělostřelby.

Mezitím uhodily mrazy a napadl sníh. Stavba mostů se stala nemožnou. Napoleonovi nezbylo než otočit zpátky do Evropy a zamířit k domovu.

Zpočátku to ani nebyl útěk, ale spořádaný přesun mohutné armády. Kutuzovovy oddíly ale postupovaly s námi a stále nám cestu do zkázy znepříjemňovaly. Strhávaly mosty, obsadily kdejaký lesík, odkud se dal podniknout překvapivý nájezd a především nám nikde nenechaly žádné potraviny. Všude už ležel sníh a jak tomu v Rusku bývá, přibývalo ho s každou hodinou.

Bitva u Běreziny - konečný úder Napoleonově armádě

Bitva u Běreziny - konečný
úder Napoleonově armádě

Nakonec zákonitě přišla katastrofa. Řeka Běrezina.

Přechody přes řeku byly vůbec nebezpečné a kdyby se to nestalo u Běreziny, stalo by se to dříve nebo později jinde. Voda byla ledová, kdo se do ní potopil, vyplaval až o pár měsíců později jako mrtvola. Přejít se dala jen po jediném mostě široko daleko.

Přechod přes řeku se změnil v katastrofu ve chvíli, kdy začala ruská kanonáda.

Francouzská armáda byla jednou třetinou na druhé straně, ale větší část se musela teprve přes řeku dostat. Jakmile se ukázalo, že ruská děla střílí na jediný most, vyrazilo ihned několik zformovaných oddílů děla umlčet.

Byl jsem v jednom z těch batalionů. Považoval jsem to za běžný útok, jakých jsme do této chvíle zažili tolik, že bych je nespočítal. Neobvyklé bylo použití kanónů, ale při tomto přepadu jsem neuvažoval, že by za tím mohlo něco vězet.

A samozřejmě vězelo.

Stála tam celá ruská armáda, nejen pár ostřílených kozáků na okolních kopečcích. Jakmile jsme se přiblížili k ruským kanónům, strhlo se pravé peklo. V křížové palbě jsme se neměli kam ukrýt. Opětovali jsme palbu, ale bylo to marné. Rusové tam měli narychlo zbudovaná opevnění, takže jsme se ke kanónům ani nedostali. Chtěli jsme je obejít, ale v tom nám zabránili střelci. Také ti měli kolem sebe rozestavěné koše s hlínou, takže bylo obtížnější se do nich strefovat. Běžel jsem vpředu. Pocítil jsem spoustu zásahů, ale nezdálo se, že by odražené kulky způsobily Rusům citelné škody. Ačkoliv kulky z pušek létají rychle, nestačí přeletět celou dráhu za zanedbatelně krátký okamžik. Když se střelec ihned po výstřelu schoval za vhodný kryt, kulka se k němu vrátila pozdě a neuškodila mu. Na kratší vzdálenost by se to jistě změnilo, ale masakr v našich řadách donutil důstojníky vydat signál k návratu - přesněji k ústupu.

Nastala nejhorší krize od Borodina. Na přeplněný most neustále dopadaly ruské dělostřelecké granáty. Nebylo kam uhnout, kam se schovat. Roztrhané kusy těl létaly do výše i do stran, do prudkých a studených vod Běreziny i mezi ostatní vojáky. Kdo byl na mostě a měl před sebou vidinu druhého břehu, utíkal jako o závod, nikdo nedbal, že šlape po tělech kamarádů, kteří neměli štěstí a buď byli zraněni, nebo uklouzli a už se nedokázali zvednout. A do toho zmatku a vřavy, tlačenice lidských a koňských těl i povozů, dopadaly další a další dělostřelecké granáty. Zanechávaly po sobě obrovské krvavé a černé plochy, odkud všechno smetly stranou. Noví a noví vojáci se ale hnali na most, každý doufal, že jemu se přece podaří přejít na druhou stranu, než se most zřítí úplně.

Ruské granáty ale nedopadaly na most dlouho. Jeho konstrukce takové rány nemohla vydržet. Střední mostní pole se po jedné explozi prolomilo a zřítilo do vln. Nechci ani odhadnout, kolik lidí v té chvíli zahynulo, ale tím to neskončilo. Ti vzadu neviděli, že se most zřítil a tlačili se na přední řady. Nešťastníci padali do ledové vody, řvali v hrůze na ty vzadu, aby se proboha obrátili, ale vřava byla tak silná, že to ti vzadu neslyšeli a tlačili se dál. Kalný a ledový proud Běreziny tonoucí vojáky odplavoval, takže lidská těla nemohla vyplnit prostor mezi pilíři a umožnit tak dalším přejít. Než to důstojníkům došlo, stálo to tisíce Francouzů život. Část vojáků rozkazy neposlouchala a hnala se do zkázy jako smyslů zbavená, v jediné touze - přes řeku a pryč!

Ale i ti, kdo pochopili, že se most změnil v smrtonosnou past, neměli vyhlídku. Po zničení mostu se ruské baterie obrátily proti vojákům před mostem a těžké granáty vyměnily za kartáče. V nakupených davech ta munice dělala dílo zkázy. Předmostí se změnilo v předpeklí. Pokusy o sešikování, obranu či protiútok byly od samého počátku odsouzeny k nezdaru, jak jsme se ostatně přesvědčili. Důstojníci viděli jakousi naději v řídkých lesících nedaleko proti proudu řeky. Také náš batalion se tím směrem pohnul, následován dalšími houfy teď už zmateně prchajících vojáků.

V lesíku jsme ale narazili na další ruské vojáky. Byli tam dobře umístění, ale my jsme neměli kam ustoupit a brzy jsme k nim navzdory zničující palbě dorazili. Vypukla tam nelítostná řež muže proti muži. Bylo nás pořád dost, takže jsme ruské oddíly potřeli do posledního muže, ale za cenu takových ztrát, že po tom masakru nebyl prakticky žádný batalion bojeschopný.

Běrezina znamenala pohromu. Francouzi v té bitvě přišli o většinu kanónů i mužů. Do té doby spořádaný ústup se změnil v útěk, každý na svou pěst zachraňoval vlastní kůži. Napoleon prchal ve svém kočáře daleko před vojskem, i to něco znamenalo! O nešťastníky, kteří zůstali na ruské straně řeky, se nestaral. Kdo vystřílel náboje, odhazoval pušky - a pak je topili i místní sedláci, ozbrojení jen vidlemi.

Nezbylo nám, než se o sebe postarat sami. Důstojníci shromáždili zbývající vojáky a snažili se zoufale najít východisko. Moc důvodů k optimismu rozhodně neměli. Mezi vyčerpanými vojáky bylo mnoho raněných, kolem nás kozáci a za námi jádro prakticky nedotčené ruské armády, které jsme se už postavit nemohli. Stále se k nám přidávali další vojáci, ale nepředstavovali významnou posilu, spíš na nás přitahovali pozornost.

Francouz, který nám velel, mě vyslal s menší skupinou dopředu na průzkum. Byla to sázka va bank, byli jsme vlastně předem ztracení, ale nikdo ani necekl. Kdybychom se přece vrátili, následoval by tudy pochod hlavní části našeho zbytku.

Necelou míli od spásného lesíka jsme ve vesnici narazili na kozáky. Zasypali nás přesně mířenou palbou a pak vyrazili na koních. Kdo přežil první salvu, stačil vypálit sotva jednu ránu. Jezdci se do nás pustili šavlemi, my jsme se bránili jen bodáky, ale to nebyla rovnocenná zbraň. Během chviličky bylo po všem. Padlo i několik kozáků, ale všichni moji kamarádi zůstali na zakrváceném sněhu. Zůstal jsem naživu jako jediný.

Jeden kozák na mě z bezprostřední blízkosti vystřelil z pistole a samozřejmě spadl s koně mrtvý. Kůň bez jezdce se přede mnou vzepjal, já jsem odhodil pušku, beztoho mi už k ničemu nebyla, uchopil udidlo a vyšvihl se do sedla. Kůň se začal vzpínat, snažil se mě shodit, ale naštěstí jsem na koni jezdil výtečně a brzy jsem si s ním poradil. To ale nestačilo. Musel jsem se poohlédnout po zbrani, abych neměl holé ruce, jenže ostatní kozáci zatím porubali mé kamarády a když mě viděli na koni, sesypali se na mě.

Neměl jsem jinou možnost než jim ujet. Otočil jsem koně, prolétl jako vítr mezi chalupami a zamířil pryč z vesnice. Zasypalo mě krupobití kulek, naštěstí všichni mířili na mě a nikdo na koně. Kdo se do mě trefil, už mě nepronásledoval, ale několik kozáků za mnou jelo dál. Kdyby pode mnou padl kůň, byl bych jim vydaný napospas. Zabít by mě nemohli, ale rána šavlí bolí, i když kůži neprosekne a kdoví, jestli by je nenapadlo chytit mě do provazové smyčky, o to jsem opravdu nestál. Štval jsem koně z vesnice přes ploty zasněžených zahrádek a široké bílé pole ke vzdálenému lesu.

Jen dva nejvytrvalejší kozáci mě pronásledovali, ostatní už otočili koně. Osamělý Francouz jim asi nestál za námahu, zejména když mohli očekávat další početnější houfy vojáků, prchajících z prohrané bitvy. Hnal jsem se jako ďábel, ale ti dva také uměli jezdit a navíc se lépe vyznali v krajině, takže si několikrát zkrátili cestu tam, kde jsem z opatrnosti volil jistější, byť delší pěšinu.

Na okamžik jsem je ztratil s očí, ale nadběhli si mě z boku a číhali na mě za velikým balvanem. Jakmile jsem balvan objel, vystřelili na mě oba najednou z pistolí.

Jedna kule mi hvízdla vedle hlavy, druhá mě štípla do čela. Starší kozák, zasažený vlastní střelou, spadl s koně. Bylo to teď vyrovnané jeden proti jednomu, ale druhý kozák, mladý a rozjařený, vytáhl šavli, pobodl koně a rychle se ke mně blížil. Nabíjení by mu trvalo příliš dlouho, proto se rozhodl vyřídit mě šavlí a já měl pořád holé ruce. Přinutil jsem koně na poslední chvíli prudce uskočit do strany a kozák se kolem mě přehnal. Do ramene mě švihl jen konec kozácké šavle. Rozsekl uniformu, ale kůže fexta je tvrdší, než aby mě mohl zranit.

Rozjel jsem se zpátky, přímo k balvanu, kde mě ti dva zaskočili. Kozáčka to zprvu vyvedlo z míry, nechápal, proč jedu zpátky do kozácké vesnice a ne na opačnou stranu. Nedošlo mu, že si jedu pro šavli jeho kamaráda. Nechtěl mě ale nechat být, také obrátil koně a pustil se za mnou. Já jsem mezitím míjel jeho mrtvého druha, za jízdy jsem se shýbl a vzápětí už jsem držel v ruce docela obstojnou šavli. Zastavil jsem koně a obrátil se čelem proti svému protivníkovi.

Stój!“ vykřikl jsem na něho. Něubjóš meňá! Éto něvazmóžno.“

Kozáček byl možná překvapený, že na něho křičím rusky. Zastavil se, ale rychle se z překvapení vzpamatoval.

Urá na vragá!“ vykřikl a pobodl koně směrem ke mně.

Očekával jsem ho klidně. Uměl jezdit výtečně a se šavlí nebyl žádný nováček, ale ani já jsem nedržel sečnou zbraň v ruce poprvé a navíc mi přece nemohl ublížit! Když naše šavle o sebe zazvonily, pochopil jsem, že se šavlí zacházím lépe než on. Chyběly mu zkušenosti, zato já jsem prošel více armádami, než on ve svém životě viděl vesnic. Bylo mi ho líto, byl příliš mladý, ale ať jsem na něho křičel co mě napadlo, dorážel na mě dál jako sršeň, bránící ohrožené hnízdo.

Chtěl jsem mu vyrazit zbraň z ruky, ale na to ji držel příliš pevně. Už jsem myslel, že mi nezbude než ho zabít nebo aspoň zranit, aby mě konečně nechal být. Naštěstí mě napadlo něco lepšího. Při jednom nájezdu jsem proti němu místo šavle nastavil holou ruku. Sekl mě do ní strašlivě, zabolelo to, až jsem se lekl, že mi usekl všechny prsty. Ty to ale k jeho nesmírnému zděšení vydržely - a má šavle se mezitím zabodla shora do jeho koně. Kůň padl mrtvý a mládenec se válel v prachu. Situace se otočila, ale já jsem ho nechtěl zabít.

Něvídiš? Ja běssměrtnyj!“ vykřikl jsem na něho.

Obrátil jsem koně a za chvíli jsem mu zmizel v lese. Cosi za mnou nenávistně volal, ale tomu už jsem pořádně nerozuměl. Co to křičel o černé smrti, které jdu vstříc? Nejspíš to bylo jeho zbožné přání; přestal jsem se o něho starat a také jsem ho nikdy více nespatřil.

Úzká cesta vedla dolů se svahu a dál pokračovala černými bažinami, na kterých se ani sníh neudržel. Občas to kolem zabublalo a černé bahno se hladově rozvlnilo. Jestli tohle byla ta černá smrt, měl bych si dát větší pozor. Nebyl jsem si jistý, co by se mnou bylo, kdybych zapadl do bažiny. To ostatně nevím dodnes; do takových experimentů se mi moc nechce a nevím, kdo z nás fextů se kdy topil v bažině. Jel jsem proto zvolna, naštěstí kůň kráčel bezpečně, jako by zdejší kraj znal, což ostatně mohla být i pravda. Ani jsem ho příliš nepoháněl a úzkostlivě jsem se držel cesty. Ještě že bylo dost světla, ve tmě by to bylo horší.

Neujel jsem lesem ani dvě míle a v cestě mi náhle vyvstal černý jezdec na černém koni. Jakoby naráz vyrostl z černé bažiny. Neměl jsem kam uhnout, nezbylo mi nic než přitáhnout koni uzdu a zastavit.

Seděli jsme mlčky na koních proti sobě. Já voják v prostřílených cárech francouzské uniformy, proti mně zamračený kozák s tasenou šavlí, zavinutý do dlouhého černého pláště, s vysokou černou kožešinovou papachou na bílé hlavě. S dlouhými bílými vlasy a vousy vypadal starší než já, navíc měl neuvěřitelně kostlivý obličej i ruce, ale mohlo to být i naopak, já přece nestárnu. Bylo mi dvě stě pět let a vypadal jsem jako dnes.

„Už jste prohráli, což?“ promluvil po chvilce mlčení.

Ne rusky, francouzsky. To mě překvapilo. Zatím jsem neslyšel, že by v Rusku někdo hovořil francouzsky. Říkalo se sice, že někteří zdejší šlechtici na svých cestách po Evropě zabrousili i do Francie, ale mnoho jich tam nejspíš nebylo a žádný z nich na nás v Moskvě pochopitelně nečekal. Tenhle kozák na šlechtice nevypadal, tím víc mě jeho francouzština udivila.

„Prohráli? Dá se to tak nazvat,“ přikývl jsem. Odpověděl jsem mu zdvořile rusky, tak jako on použil řeč, o níž se domníval, že je mou mateřštinou.

„Spousta vás tady najde černý hrob,“ pokračoval temně a setrval na francouzštině.

Ze zdvořilosti, či spíš mou ruštinu odmítal z čiré nenávisti? Nedal na sobě najevo jedno ani druhé. Rozhodl jsem se tedy pro francouzštinu, francouzsky jsem uměl lépe.

„Vypadá to tak,“ neodporoval jsem mu.

„A co ty? Také sis přijel pro smrt!“ ukázal na mě svým kostlivým prstem. „Živý kolem mě neprojedeš! Nepustím tě dál, neustoupím ti.“

„No a co?“ pokrčil jsem rameny. „Najdu si jinou cestičku. Rus je široká dost.“

„Budu ti stát v cestě všude, neobjedeš mě. Budeme se bít na život a na smrt!“

„Netoužím po tvé smrti,“ zamračil jsem se.

„I kdybys toužil sebevíc, nebude ti to nic platné,“ řekl suše. „Jsem silnější a jsem tady doma. Nemůžeš mě zabít, rozumíš?“

„Vždyť ani nechci,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Nechceš? Nebude to tím, že nemáš zbraň?“ obořil se na mě s výsměchem. „Kdo to kdy viděl? Holýma rukama by si chtěl v nepřátelské zemi život zachovat?“

„Mám zbraň, nevidíš?“ ukázal jsem mu šavli. Chyběla mi pochva, proto jsem šavli zavěsil poněkud nezvykle vzadu za sedlem.

„Nic víc?“ podivil se. „Říkali, že Francouzi mají lepší zbraně.“

„Byl jsem praporečníkem,“ usmál jsem se. „Ale teď nemám ani ten prapor.“

„Tak tedy chytej!“ vykřikl a hodil mi - nabitou pistoli.

Chytil jsem ji v letu, ale ke střílení jsem se neměl. Náhle jsem pochopil, proč mi asi dává nejen zbraň, ale i výhodu první rány. K takové velkodušnosti mohl mít jediný důvod a já jsem se domníval, že jsem jej uhodl. Nebyla to rytířskost. Občas jsem také dával protivníkům příležitost vystřelit si první ránu. Svědomí mě nikdy netrápilo, když jsem jim ji vrátil, než když jsem někoho zabil sám a úmyslně. Ten kozák byl nejspíš fext jako já, ale na rozdíl ode mě ještě netušil, že jsme na tom stejně.

„Kde jsi přišel ke špandavce?“ prohlížel jsem si starodávnou křesadlovou zbraň. „Ty se přece už dávno nedělají.“

„Jak víš, že to je špandavská pistole?“ zpozorněl.

„Mám taky takovou schovanou,“ ujistil jsem ho. „Dnešní pistole jsou pohodlnější, ale Němci je ve Spandau uměli dělat, je to skvostná práce.“

„A střílet z ní umíš?“

„Ještě jsem to nezapomněl,“ ušklíbl jsem se.

„Tak na co čekáš?“ vybuchl. „Střílej!“

„Poslyš, proč mám střílet já po tobě a ne ty po mě?“ změřil jsem si ho pohledem. „Není ti to divné?“

„Tedy, opravdu jsem netušil, že se tady setkám s takovým zbabělcem,“ odplivl si. „Máš pravdu, nebudeš střílet ty, budu tedy střílet já.“

A pomalu na mě vytahoval další křesadlovou zbraň.

Příliš pomalu.

Očividně úmyslně příliš pomalu!

Už mi to bylo skoro trapné.

„Jak myslíš,“ ušklíbl jsem se. „Budeš se velice divit!“

Také tak pomalu jsem na něho zamířil. Byl jsem si téměř jistý, že mu neublížím, ale pro jistotu jsem zamířil jen na jeho rameno. Levou ruku jsem si přidržel nad pistolí, aby mi clonila oči. Kule do oka není nic příjemného ani pro fexta, zažil jsem to jednou v životě a stačilo mi to.

Stiskl jsem spoušť, ozvala se hromová rána a kolem mě byl rázem oblak dýmu.

Jak jsem čekal, stalo se.

Rána přešla do nesnesitelně stoupajícího hvizdu. Na dlani mi zabubnovalo hotové krupobití kulek, ani to nevypadalo, že je to pořád ta samá. Oranžová čára mezi námi ozářila jasně bažiny i les, pak to náhle prsklo a všechny efekty končily ostrým sykotem, jak déšť roztaveného olova pokropil okolní bažiny.

Stáli jsme proti sobě a oba uklidňovali splašené koně, aby nás neshodili a neutekli. Kozák překvapeně civěl na své rameno. Plášť i košili měl proděravěné obrovskou dírou. Nebylo divu, vždyť mu tam místo jediné kule zabubnoval celý vodopád.

„V téhle chvíli jsi měl být mrtvý,“ podivil se rusky, když se kolem mě rozplynul oblak dýmu. Vyvedlo ho to z míry natolik, že zapomněl mluvit francouzsky.

„Nebo ty,“ opáčil jsem. Oba jsme teď mluvili rusky, ale na rozdíl od něho jsem už bezpečně věděl, kdo to přede mnou stojí. Tušení mě nezklamalo, oba jsme byli fexti.

„U čerta, jak to, že ještě žiješ?“ vybuchl.

„Asi proto, že jsem totéž co ty,“ vysvětloval jsem mu.

Něvazmóžno!“ odsekl. Na vsjom míre liš adin Kaščej Běssměrtnyj!“


To jméno na mě zapůsobilo jako elektrická rána. Však také bylo proč, rázem jsem měla oči navrch hlavy.1

Kaščej Nesmrtelný (za ním drak Gorynyč)

Kaščej Nesmrtelný (za ním drak Gorynyč)

„Cože? On vážně žije?“

Dosud jsem Jíru tiše a napjatě poslouchala, ale v té chvíli jsem se neudržela a skočila mu do řeči.

Kostěj Nesmrtelný že byl - fext? Pravda, měla bych si zvykat, že fextů chodí po světě víc, ale tohle bych ani v nejmenším nečekala. Kostěj byl přece postava ze starých ruských bájí, v životě by mě nenapadlo, že je skutečnou osobou. Jeho jméno bylo v ruských bylinách zapsané dávno před Třicetiletou válkou, patřilo snad až do základů Ruské říše!

Byl to samozřejmě můj další omyl.

Kostěj byl mnohem starší než Ruská říše!

A určitě bych nevěřila, že ho jednou sama na vlastní oči spatřím, jakož i další...

Do té doby se však přihodilo ještě plno dalších příhod a setkání, na jaké se nedá zapomenout nikdy v životě, i kdybyste žili tisíce let...

Jíra se mému údivu jen lehce usmál.

„Tenkrát jsem netušil, jak známá legenda je v Rusku Kaščej. To jsem si přečetl až mnohem později. Takže mě tenkrát jeho jméno ani za mák nevyvedlo z míry.“

Pak klidně pokračoval ve svém vyprávění...


„No, máš asi pravdu,“ souhlasil jsem. „Je jen jeden Kaščej Běssměrtnyj, ale po tomhle světě chodí také jeden Jíra Stříbrný a to jsem zase já. Stejné čudovišče, strašidlo, jako jsi ty. Rozumíš mi už?“

„Kdo ti dovolil říkat něco takového?“ vybuchl uraženě. „Nejsem žádné strašidlo!“

„Ale jsi,“ opáčil jsem klidně. „Nevykládej mi, že jsi obyčejný člověk. Lidé přece nebývají nesmrtelní.“

„Neříkal jsem, že jsem obyčejný,“ připustil váhavěji.

„Tak vidíš,“ pokrčil jsem rameny. „Máme k sobě blíž, než si myslíš. Zajímavé. Dva nesmrtelní se potkají právě tady, v těch černých ruských bažinách...“

„To není dobré znamení!“ zahučel. „To věští smrt...“

„Proč? Co máš pořád s těmi chmurami? Jakápak smrt? Nemusíš se mě bát, já tebe také ne. V Evropě je nás víc, občas se scházíme a povídáme si. Co kdybych tě mezi nás pozval?“ navrhl jsem mu. „Poznáš i jiné nesmrtelné, chceš?“

„Nestojím o to,“ utrhl se. „Co ty mi máš co poroučet? Tady jsem doma já.“

„Však ti neporoučím, nenutím tě,“ ujistil jsem ho. „To není rozkaz, jen přátelská nabídka. Všichni, kdo se scházíme, přicházíme jedině z vlastní vůle.“

„Kdo - my? Kolik vás vlastně je?“

„Kolik nás opravdu je, nikdo neví,“ řekl jsem. „Jako jsme nevěděli o tobě, nevíme možná o dalších. Ale teď, když už se známe, mohli bychom si poklábosit. Nechceš?“

„Nestojím o to,“ utrhl se opět.

„Nutit tě nebudu,“ opakoval jsem. „Záleží to jen a jen na tobě. Ale to víš, těžko je strašidlu samotnému,“ pozměnil jsem si mírně jedno ruské přísloví.

Ja ně čudovišče!“ vybuchl podruhé.

„Neříkej! Kdybys nebyl strašidlo, ležel bys teď přede mnou v blátě s prostřeleným ramenem. Moje kule ti neublížila. Čekal jsem to. Jsme přece strašidla stejného druhu, takže neublížíš ani ty mně, kdybys pro změnu vystřelil ty na mě.“

„Hó - ty už to nějak znáš!“

„Strašidla jako my si nemohou ublížit,“ ujistil jsem ho. „Vždyť to musíš znát! Neříkej, že ses s ničím takovým nesetkal! Kule nás neproděraví, nůž i šavle po kůži jen sklouzne, vlci si zuby vylámou a i medvěd je rád, když se živý odbelhá.“

„Znám to, ale není to lehký osud,“ posteskl si. „Všichni se ti vyhýbají, na celém širém světě nemáš jediného přítele...“

„Každý člověk má jiné problémy,“ ujistil jsem ho.

„Člověk? Snad. Ale co Nesmrtelný?“

„Jistě, máme problémy jiné, ale bez starostí nejsme ani my.“

„To věru ne!“ souhlasil. „A co tady vlastně děláš?“

„Jak říkám, byl jsem donedávna praporečník Napoleonovy armády. Teď se vracím domů, když jsme všechno prohráli, jak jsi správně řekl.“

„Jak to, že máš koně, když jsi praporečník?“

„Zdědil jsem ho. Jeden kozák si na mě před hodinkou vystřelil. Ten už toho koně potřebovat nebude.“

„Zabil jsi ho?“

„Musíš přece dobře vědět, co se stalo. Odrážím kulky stejně jako ty.“

„Představit si to dovedu,“ ušklíbl se. „No, v takovém případě říkám, kdyby na mě nestřílel, mohl si klidně žít.“

„A co kdybys mě konečně pozval jako hosta?“ navrhl jsem. „To se snad sluší!“

„Ty nejsi host,“ odsekl. „Vtrhli jste do naší Rusi širé jako kobylky nenasytné, jako hladoví vlci do ovčína, jako dravci na kořist!“

„Myslíš?“ pokrčil jsem rameny a přerušil jeho výčet.

„Tak proč jsi tady?“ zarazil se. Zřejmě jsem ho zviklal.

„Sám nevím. Tahle výprava neměla být pro kořist. Přinesli bychom vašim lidem větší svobodu než kolik jí máte od cara. Nějak se nám to zvrtlo. Nejen protože jste nás porazili. To byl už jen důsledek, že jsme se tak málo navzájem pochopili.“

„Tak vidíš!“ triumfoval. „Neměli jste sem chodit!“

„Možná toho budete litovat víc než my,“ opáčil jsem klidně. „Mějte si tedy svého cara báťušku, jen ať vás dál na Sibiř posílá! Éto váše dělo. Ani tobě nevyšlo všechno tak lehko, jak sis představoval. Nebo se mýlím?“

„Nemýlíš,“ přikývl. „Nu dobrá, pojeď za mnou. Ale dej si pozor, ať nesjedeš s cesty, ruská bahniska jsou tu hluboká, přehluboká.“

„Kůň to tady trochu zná,“ ujistil jsem ho. „Kromě toho, pojedu přece za tebou.“

Otočil koně a zamířil směrem, kterým jsem i tak jel předtím. Jeli jsme krokem, ale ne daleko, co by kamenem dohodil. Potom jeho kůň sešel s cesty a zamířil na nevysoký pahorek. Následoval jsem ho a po chvilce jsme spatřili mezi stromy nízkou chaloupku.

Z dálky vypadala jako obyčejná stará ruská dřevěná chalupa, jakých jsme míjeli na našem pochodu tisíce, zblízka na ni ale nebyl příjemný pohled. Na každém sáhu totiž z jejího dřevěného plotu vyčníval vysoký zašpičatělý kůl, na němž byla naražená lidská hlava. Většinou to byly jen sluncem vybělené holé lebky, ale několik jich vypadalo jako nedávno odseknuté od krku.

„Vidíš? I pro tvou hlavu se místečko najde!“ ukazoval mi na poslední, dosud volný kůl u vrátek. Pak seskočil s koně, uvázal ho a otevřel je přede mnou.

„Máš podivnou zálibu,“ ukázal jsem na lebky, ale také jsem seskočil.

Co mi může udělat? Oba jsme fexti!

„Tebe věru není lehké zastrašit,“ zavrčel nesouhlasně.

„To tedy ne,“ odtušil jsem zamračeně. „Musím ti na oplátku říci, že nikdo z nás nemá tak odpornou zálibu. Zabít nepřítele, budiž. Ale tupit mrtvé nemusíme, tak to neděláme.“

„To nejsou pravé lidské hlavy,“ rozchechtal se. „Z dálky tak vypadají, ale zblízka je to jen sádra.“

„I tahle čerstvá?“ ukázal jsem na hlavu, ze které maso dosud neodpadalo. Byla to hlava mladého chasníka, ještě měla v zapadlých očích nevyslovitelný děs.

Shýbl se, zdvihl na pěšince malý kamínek a opatrně na tu hlavu hodil. Zvuk úderu zazněl opravdu sádrově. Trochu jsem si oddychl, nikdo z nás fextů skutečně netoužil po takové zábavě, my jsme i padlé nepřátele spíše litovali.

„Umělecké dílo, což?“ ušklíbl se. „Však mi dalo práci. Pohrál jsem si s ní několik dlouhých zimních večerů. Neboj se, žádná z těch hlav nikdy na krku neseděla. Tyhle ozdoby mi zde spolehlivě zajišťují klid. Nikdo na mé dveře nezabuší, jak je rok dlouhý. Každému říkám, že ten poslední kůl je zrovna pro jeho hlavu, ale každý se ode mě může vrátit, pokud se mě nepokusí zabít. Vrahy ale rád nemám, to mi můžeš věřit.“

Dveře se zavíraly na závoru zhotovenou z lidské stehenní kosti, ale zřejmě to byla dřevěná napodobenina, umně vyřezaná do tvaru lidské kosti a natřená na bílo. Vstoupil jsem bez váhání. Uvnitř to vypadalo jako ve většině ruských chalup, kde jsme na našem tažení nocovali. Dřevěný stůl, čtyři židle, krb. Cosi se tam nad ohněm v kotlíku zvolna vařilo.

„Nemíváš hosty často, nemýlím se?“ optal jsem se ze zdvořilosti, aby řeč nestála.

„Pro hosta se i židle najde,“ odtušil. „Ale máš pravdu, netoužím po nich. Kdo ke mně vstoupí, musí být Nebojsa jako ty, nebo má jiný pádný důvod k návštěvě.“

„A najdou se vůbec takoví?“

„Najdou. Divíš se?“

Přikývl jsem.
Kaščej Nesmrtelný (v knize Krása nesmírná)

Kaščej Nesmrtelný (v knize Krása nesmírná)

„Nediv se. Lidi jsou na sebe zlí, i mezi vlky nevinné vyženou. Někteří považují ostrý kůl s lebkou v mém plotě za lepší osud než vyřezávané okenice jiných domů.“

Posadili jsme se ke stolu. Kaščej přinesl na stůl kotlík, podal i talíře s dřevěnými lžícemi a nabral dvě velké porce.

„Tady máš, vracím ti špandavku,“ položil jsem na stůl jeho křesadlovou pistoli.

„Nech si ji, třeba ji budeš potřebovat.“

„Doma mám stejnou. A v Evropě mám větší naději pořídit si jinou. Ještě se z nich tu a tam střílí. K tobě se už taková pěkná práce těžko dostane. Já si vystačím tady s tou šavlí, stačí mi protivníky si trochu od těla držet.“

„Jak myslíš. Ale teď už jez,“ pobídl mě. „Jestli o něčem nepochybuji, pak o hladu, který jistě máš.“

„Ne tak docela,“ namítl jsem. „Vydržím bez jídla podstatně déle než ostatní.“

„To já taky,“ ušklíbl se. „Když na to přijde, oba asi vydržíme, co by jiného zabilo. Ale když mám hlad, zbytečně se neomezuju, ani se neupejpám.“

Jáhlová kaše s houbami chutnala výborně. Snědli jsme každý svůj díl mlčky.

„Poslyš, opravdu neznáš žádné další Nesmrtelné?“ dal jsem najevo svůj zájem.

„Ne. Nevytáhnu paty z tohohle lesa. Pokud mezi Nesmrtelné nepočítám svou bábu a syna. Už jsem je ovšem pěkných pár století neviděl.“

„Taky už jsem byl ženatý, ale taky mi žena umřela,“ řekl jsem s porozuměním.

„Ta moje neumřela, utekla mi,“ posteskl si. „Nebyl jsem pro ni asi dost dobrý. A syn? Kde je mu konec! Vylétl nám z hnízda jako sokolík, ale aby se vrátil, to ne...“

„Zemřel?“

„Co já vím? Možná ano, možná ne. Žil s námi asi sto let, ale jednoho dne se sebral a řekl, odpusťte rodičové, chtěl bych se podívat do světa širého, nemohu věčně doma za pecí sedět. Dali jsme mu na cestu, co se mu mohlo hodit. Luk, šípy, koně, i meč jsem pro něho z truhly vyhrabal... Odejel. Jen jednou se tu ukázal, asi tak po padesáti letech, ale i to sotva na skok. Že musí ještě Tatary zahnat, sobaky zlé. Od té doby o něm nevím. Někdy je mi po něm teskno. Písně jsem o něm slyšel bohatýrské, ale synka nevidět.“

„Mohl bys přijet za námi,“ opakoval jsem mu svůj návrh. „Třeba ti bude veseleji. Scházíme se každých deset let, poklábosíme, novosti si povíme...“

„Myslíš?“ podíval se zkoumavě. „Možná se k vám podívám, ale nevím, jestli už v tomhle století, nebo až v příštím. Nebaví mě trmácet se tak často po všech čertech.“

„Nemusíš, když nechceš,“ opět jsem pokrčil rameny. „Mě by asi nebavilo sedět za pecí v chalupě a nevytáhnout paty z lesa. Raději jsem mezi lidmi.“

„Přivykl by sis,“ odtušil. „Lidé jsou hrozná sběř. Co bych měl z toho, chodit mezi ně? Poslouchat jejich nudné řeči a pít hnusné patoky v jejich hospodách?“

„Neřekl bych, že jsou všichni stejní,“ odporoval jsem.

„Jsou,“ praštil najednou pěstí do stolu. „Pět tisíc let jsou stejní, co je znám!“

„Ty tady žiješ už pět tisíc let?“ zajímalo mě.

„Ty ne?“ podíval se na mě pátravě. „Vypadáš mladší, ale kolik let opravdu chodíš po tomhle světě?“

„Asi tak dvě stě,“ přiznal jsem.

„To jsi proti mně malé medvídě,“ mávl rukou. „Až ti bude tolik co mně, budeš se na všechno dívat jinak. Na svět, i na lidi.“

Mlčel jsem. Co na to říci? Neměl jsem ani dvacetinu jeho věku, připadal jsem si jako pětileté robě proti stoletému starci.

„Kolik se vás vlastně schází?“ začal po chvilce.

Vyjmenoval jsem mu všechny.

„Rádi Bóga, tolik?“ vyhrkl, ale hned se zase vzpamatoval a sklopil oči. „Netušil jsem, že je nás víc.“

„Ty ses ještě s nikým takovým nesetkal?“

„Nepočítám-li svou bábu a syna, ne.“

„A tvoje bába byla taky nesmrtelná?“

„Hned několikrát,“ ušklíbl se. „Jednak má mé jméno, Jagoda Běssměrtnaja. Však jsme spolu prožili pěkných pár tisíc let. Určitě byla jiná než ostatní, to je snad jasné. Lidé umírají brzy, nám dvěma to vydrželo déle než by se dalo čekat.“

„A přece ti utekla?“

„Utekla,“ přikývl. „Posledních pět set let mi naschvály denně připravovala. Tak dlouho mi vyhrožovala, že ode mě uteče, až jsem jí řekl, ať se tedy sebere a jde si kam chce. A ona se sebrala a šla. Ani jsem toho nelitoval.“

„A od té doby žiješ sám?“

„Sám. Nemysli si, nesedím jen tady. Občas se také toulám po světě, nedávno jsem byl v Pěrlíně, nebo jak se to lidské doupě jmenovalo... Ty pistole mám od loupežníka, co mě tam chtěl zabít. Lidi jsou všude stejná svóloč. Mezi tou chátrou mě ani žít nebaví.“

„To ale muselo být dost dávno,“ napadlo mě. „Špandavské pistole tohohle typu se vyráběly naposledy před sto lety. Dlouho už jsem je u nikoho neviděl.“

„Sto let sem, sto let tam,“ mávl rukou. „Tebe ještě lidská chamraď neomrzela? Jak vidím, uniformu nosíš podle poslední pařížské módy, tak asi ne.“

Pokoušel jsem se mu vysvětlit, jaké ideály přinesla do Evropy Francie. Chvíli mě poslouchal, pak mávl rukou.

„To jsou všechno nesmysly,“ řekl. „Uvidíš, jak brzy to skončí hroznými jatkami. A jediné, čeho dosáhnete, že se vymění pár pánů. Nic víc. Aby páni zmizeli ze světa, to je stejný nesmysl, jako že voda poteče do kopce.“

„Alespoň jsme to zkusili,“ pokrčil jsem rameny.

„Takové pokusy tě rychle omrzí,“ ušklíbl se. „Brzy přijdeš na to, že ať děláš co děláš, svět nezměníš. Nejdéle do pěti set let mi dáš zapravdu. A pak přijeď za mnou ty. Lesů je tady dost, a pustých... A kdyby se tu lidí vyrojilo víc, daleko za Moskvou jsou kraje pustší a odlehlejší. Sibiř, to je země! Můžeš tam jezdit na koni celé dny, živáčka přitom nespatříš.“

„Tobě lidi vadí?“

„Vlastně - vadí,“ přikývl. „Nebaví mě pořád je zabíjet. Ale što dělat? Vždycky se najde nějaký idiót a do hlavy si vezme, že mě ze světa sprovodí. Zkoušeli to šavlemi, noži i šípy. Šípy mi nevadí, odrážejí se ode mě, k nohám mi padají, ale když molóděc vytáhne šavli nebo nůž a pustí se do mě zblízka, je to nepříjemné a nakonec ho musím zabít. Dnes je to jiné, poslední dobou na to mají tyhle bouchavé nástroje. Pro mě je to jednodušší a pohodlnější. Přijde - vystřelí si. Já jeho mršinu do bažiny vhodím, v kabátu díru zašiju a svět jde dál. Za mou chajdou je močál, už tam takých leží mnógo. A já je nelituju! Ani tebe bych nelitoval. Také tvoje mršina by se už potápěla do bahna našeho přehlubokého, kdybys nebyl Nesmrtelný. Podívej na tu díru, cos mi do kabátu udělal! Kdo to má zašívat? Nemohl ses mi trefit do čela?“

„Neměl jsem důvod zabíjet tě. Tušil jsem, že ti neublížím, ale raději jsem mířil na rameno. Kdybych tě střelil do čela a zmýlil se, stálo by tě to život.“

„Nu charašó. Asi jsi navěrno nechtěl zabíjet. Pak nám ale nezbývá než se dohovořit v dobrém, když jsi taky Nesmrtelný.“

„Nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Podle mě se mezi lidmi dá žít. Nemusíš být s nimi neustále ve sváru.“

„Lidi si musíš držet daleko od těla,“ bouchl náhle pěstí do stolu, až dřevěné talíře i lžíce poskočily. „Jinak by ti každý, kdo má aspoň jednu ruku a na ní dva prsty, ukradl nos mezi očima.“

„A ty myslíš, že je to tak dobré?“

„Je to dobré - není to dobré. Ale sám brzy poznáš, že je to nutné. V téhle zemi si ke mně nikdo nic nedovolí. A to je přesně to, co chci.“

„A co když ti sem někdy přijde nešťastník, který prchá před smečkou vlků?“

„Otevřu mu dveře, aby ho vlci nesežrali,“ zavrčel. „Ale každý se tu zdrží jen tak dlouho, dokud vlci za plotem vyjí.“

„Doufám jen, že nebudu také takový,“ otřásl jsem se.

„Budeš,“ ujistil mě temně.

„A když ne?“

„Pak ti budu blahopřát,“ kývl hlavou. „Budu ti to přát a budu ti trochu závidět. Že nemám rád lidi, neznamená, že bych je nenáviděl k smrti. Loupežník si na mě vystřelí, tím ho zabiju. Ale když mi na vrata zaklepe dívčina mladá nebo dítě nešťastné, vlásku jim nezkřivím. Nakrmím, pohostím, slzy osuším, nocleh popřeju. Někdy i drobný peníz přidám, když je to člověk poctivý a potřebný. Vyber si z toho, co chceš. Lidumil nejsem, lidomor také ne. Každému co jeho jest.“

„Přece musíš někdy mezi lidi,“ pokrčil jsem rameny. „Kde bys vzal ty peníze?“

„Sami mi je nosí,“ ušklíbl se. „Většina hlupáků co mě přišla zabít měla peněz jako šlupek, ale nestačilo jim to, slávy se jim zachtělo, holoubkům. Peněz mám dost, ale na potkání je kdekomu nerozdávám a neutrácím. Není za co, když vodku hrdlem neprolévám.“

„No, aspoň že tak...“ vzdychl jsem si.

„Nebaví mě zachraňovat poblázněné dívky, prchající před ženichy, které nechtějí. Nakonec si najdou jiného, který jim beztak do smrti záda holí valchuje. Raději pomáhám dětem, sirotům. A upřímně, nikdo u mě šťastný není, každý kouká zmizet co nejdříve. Až na pár výjimek, které jsou ostatně dávno po smrti, nikdo nikdy mi za dobro ani nepoděkoval.“

„Nejsou všichni takoví, jak říkáš,“ trval jsem na svém.

„A ty se raději zvedni a odjeď svou cestou,“ zamračil se na mě opět zle. „Kaši jsi dostal, víc ode mě nečekej. Nejsi ani potřebný ani nevinný. Jako s lupičem bych měl s tebou jednat. Nemáš na Rusi co dělat, koukej ujíždět, jak umíš. Za chvíli začne pravá ruská zima a kdoví, možná zmrzneš nakonec. Ačkoliv, pokud jsi jako já...“

„Pojedu,“ vstal jsem. „Rád jsem tě potkal. Až se ti to v hlavě rozleží, přijeď ty za námi. A děkuji ti za kaši i za dobré slovo.“

„To se přece sluší. Pohostit i poděkovat. Ale ne abys to o mě u vás povídal!“ zahrozil mi pěstí. „Jestli někomu cekneš, že ty hlavy tady jsou jen sádrové, jestli mi sem začnou chodit procesí žebráků peněz chtivých, zařídím, aby některé z těch hlav a třeba i všechny měly dříve také tělo. Sám víš, jak lehce to jde. Ani mě nenapadne staré lebky z bažiny tahat! Nové by jistě byly lepší!“

„Nemyslím, že bych se sem někdy vracel a nemyslím, že by se sem kdy podíval někdo jiný od nás,“ usmál jsem se. „Máte tu dost pusto.“

„Tím líp.“

Rozloučili jsme se. Ne jako kamarádi, ale aspoň jako rovný s rovným. Odjel jsem na koni a víc se tam nevrátil.

„A přišel někdy?“ zeptala jsem se zvědavě Jíry, když mi to dopověděl až sem.

„Nikdy jsem ho už neviděl,“ zavrtěl hlavou. „Kdoví, snad ještě žije ve své chajdě s lebkami na plotě, ale možná už se odstěhoval dál, někam na Sibiř.“

„Ty lebky byly opravdu sádrové?“

„Doufám...“ povzdychl si. „Kaščeje najdeš v pradávných ruských bájích, ale není to jediný fext v pověstech. Nevím, zda Nesmrtelný je jeho skutečné jméno, ale je tam popsaný i s takovými detaily, jako je plot s lidskými lebkami. Viděl jsem je opravdu na vlastní oči, i když zvonily sádrově.“

„Akorát že v těch pověstech to bývá kruťas, že mu široko daleko není rovno.“

„Toť náš osud,“ pokrčil rameny. „O fextech se píší věci neuvěřitelné, většinou nepravdivé.“

Baba Jaga zamlada

Baba Jaga zamlada

„A co jeho žena? Jagoda Nesmrtelná... Není to nakonec ta pověstná baba Jaga?“

„Možná máš pravdu,“ připustil. „Sám jsem ji sice na vlastní oči nikdy neviděl, ale kdoví, třeba i ona ještě žije. Ale ani jí lidé nepřisoudili nic dobrého.“

„Kdoví...“ vzdychla jsem si.

Kdybych v té chvíli tušila, jak hezky si s tou prastarou paní popovídám...

A kdyby jen s Kaščejem a s ní! Nemohla jsem tušit, jak si poklábosím s vikingským bohem Thornem, jak si poslechnu nezapomenutelné, okouzlující, smutné písně německé víly Lorelai, mladé a krásné až do dnešní doby? Ani celá staletí nic neubrala jejímu hlasu, pro který prý lidé v dávnověku i umírali...

Jíra pokračoval v líčení svého ruského dobrodružství, ale vzal to už velmi stručně.

„Od Běreziny jsem se vracel čistě na svou pěst. Měl jsem proti ostatním vojákům mnoho výhod. Především mě nemohli zabít. Měl jsem vytrvalého koně, museli by mít příliš drtivou přesilu a velké štěstí, aby mě zajali. Šarvátky s kozáky jsem nevyhledával, rychle jsem se vzdálil i od zbytků Napoleonovy armády. Navzdory sněhovým závějím se mi podařilo projet zbytkem Ruska až domů.“

„Do Francie jsem se tenkrát nevrátil. Napoleon dávno před Ruskem dokázal, že mu nejde o svobodu a rovnost. Nejvíce mě zklamal, že sám utíkal jako první, zatímco jeho lidé umírali vzadu bez pomoci. Po těch zkušenostech jsem se zařekl, že se už nikdy víc do žádné armády naverbovat nenechám. Z cesty do Ruska mi zůstal alespoň dobrý kůň. Chtěl jsem se usadit jako sedlák v jižních Čechách - ale to už je jiná historie.“

Měl pravdu, jak svědčila následující kapitola, kterou už jsem v počítači zapsanou měla. Opravdu žil jako sedlák na jihu Čech, ale pak o všechno přišel a v roce 1866 již opět svíral v ruce pušku rakouské armády, tehdy rozdrcené vojskem Prusů ve známé bitvě u Hradce Králového.

V té chvíli jsem to podruhé nevydržela a optala jsem se ho, jak se vlastně dostal do francouzské armády?

„Víš, Martino,“ obrátil se ke mně, „dal jsem se chytit na francouzské myšlenky. Bylo přece lákavé svrhnout krále a nastolit vládu spravedlivou pro všechny. Zvěst o tom pronikla až do Čech. Vypravil jsem se do Francie, abych byl při tom, až ta nová společnost vznikne.“

„Místo toho jsi prožil Napoleonovo tažení do Moskvy a zpátky,“ litovala jsem ho.

„Kvůli vlastní hlouposti,“ zachmuřil se Jíra. „Mělo mě varovat už když se Napoleon prohlásil za císaře. Vysvětlovali nám to nutností, aby s ním korunované hlavy okolních zemí vůbec jednaly. Nedošlo mi, jako ostatně mnohým, že tomu malému diktátorovi už vůbec nešlo o svobodu, rovnost a bratrství. Bohužel, tak je tomu v našem světě dodnes. Jeden panovník vysvětloval svým národům, že jeho rakouská říše nutně potřebuje, aby za ni padli. Jiný žádal, aby mu svěřili na deset let Německo, že je nepoznají. Nechtěně říkal pravdu, ale určitě nikdo z Němců nemyslel, že na konci desátého roku jeho vlády bude těžké Německo v těch troskách poznat.“

„Kdo tě naučil rusky?“ zajímalo mě.

„Chodil jsem pár týdnů po Moskvě a dával se s místními lidmi do řeči. Vždycky jsem se rychle učil řeči místních obyvatel, šlo mi to samo a bylo to pro mě výhodné. Pomáhal jsem nemocným, dával jsem jim svůj chleba, víš přece, že nepotřebuji tolik co ostatní. V Moskvě i později se mi to ovšem hodilo - a jak!“

„Líbili se ti Rusové?“

„Po pravdě řečeno ne. Jsou to jistě lidé jako my, mají své chyby i přednosti, ale jen málokde jsem se setkal s tak zarputilou nenávistí, jako u Germánů a Rusů. Říká se, že Rusové jsou aspoň pohostinní. Možná, když takoví chtějí být. Více národů se chlubí pohostinností, Rusové nejsou výjimkou, ale jak ti uměli nenávidět... Po pravdě řečeno, nenašel jsem tam nikoho, s kým bych si porozuměl. Rusky jsem se naučil, ale nikdy jsem nepochopil ruskou duši, o které se často hovoří. Vím, byl jsem nepřítel, ale oni se pod carem měli hůř než by jim bylo pod Napoleonem. Kdybys viděla, jak se ti lidé báli! Ne nás, vlastních carských špiclů! Byla to země strachu, asi jako Evropa za Třicetileté, jenže u nich to bylo v míru. Tenkrát to v celé Evropě vypadalo jináč než dnes, o dnešní svobodě se lidem nezdálo, ale Rusko byla i na tehdejší dobu nelítostná země. Napoleon byl diktátor, ale přinesl by jim uvolnění. Nepřijali nás, nenáviděli nás. Mátušku Rus si bránili udatně, což neznamená, že by ruští vojáci byli statečnější než jiní. Vždyť i oni věděli, že jedině vítězství jim dá naději přežít. Možná jim křivdím, ale kolik ruských vojáků i v dnešních časech zastřelí vlastní důstojníci? Ta stará krutost, co jinde vymizela, se v nich udržela dodnes. Pokud byl právě tohle projev ruské duše, byla černá jako uhel. Nenašel jsem jediného Rusa, se kterým bych si upřímně od srdce popovídal. I dnes se Rusové bojí otevřeně si promluvit s cizincem. Nepočítám fexta Kaščeje, ani on se nestal mým přítelem, ačkoliv jsem mu to nabízel. Rusy jsem tenkrát nepochopil a musím se přiznat, nechápu je ani dnes.“

„To jsi tam byl úplně sám?“

„Trochu jsem se kamarádil s Francouzy. I mezi nimi se našly křivé charaktery, ale většinou to tenkrát byli dobří chlapci.“

„A co se stalo s tvými kamarády v Rusku potom?“

„Po Běrezině se francouzská armáda rozpadla. Jednotlivé bataliony, spíš jen menší skupinky vojáků, se snažily dostat domů na vlastní pěst. Mnohým se to podařilo, ale víc jich našlo na té strastiplné cestě smrt. Kozáci, bažiny, závěje sněhu, zima a hlad. Z těch, které jsem znal, jsem už nikdy nikoho nespatřil. Možná i protože jsem se Francii vyhýbal.“

„Litoval jsi je?“

„Samozřejmě,“ přikývl. „Všichni měli své ideály, ale málo jich přežilo poznání, že je Napoleon krutě podvedl.“

„Možná se nechali podvádět rádi a s nadšením,“ přemýšlela jsem. „A kolik jiných diktátorů dokázalo své spoluobčany zbláznit! Jak snadno Němce podvedl takový Hitler! Vždyť i tvoji francouzští kamarádi šli ochotně s Napoleonem, když se vrátil z Elby. Jak rychle shromáždil obrovskou armádu - a dovedl ji do Waterloo! Proč s ním šli? Vždyť už přece museli vědět, jaký je!“

„Víš, Martičko, více lidí tehdy chtělo aspoň malým přispěním změnit náš starý, prohnilý svět. Tenkrát se zdálo, že máme možnost něco velkého dokázat, proto jsme do toho šli s radostí. Zatím to ale nikdy nikomu nevyšlo a ani nemohlo. Nemůžeš změnit svět, když v něm budou pořád stejní lidé. Všechny revoluce měly společnou chybu. Nepočítaly, že se lidé s novými myšlenkami nezmění. Podle mě může mít úspěch jen opačný postup. Nejprve se musí změnit lidé a potom se může měnit lidská společnost. Když na to půjdeš opačně, bude to jako když stavíš dům shora dolů, od komína po sklepy, a to nedopadne dobře.“

„Ale jak bys chtěl změnit lidi? Ti budou pořád stejní.“

„Lidé se mění k lepšímu, pomalu ale přece jen. Zatím jsi na světě příliš krátce, než bys to viděla. Já to vidím lépe, mám už jakýsi odstup. Věř mi, lidé se mění.“

„V čem se podle tebe změnili nejvíce?“

„Dnes si více váží druhých,“ řekl vážně. „Dřív bylo mezi lidmi víc pohrdání. Evropané se dívali spatra na lidi jiné barvy pleti, páni pohrdali sedláky, inteligence se vyvyšovala nad prosťáčky. V tom se už hodně změnilo, ačkoliv je pořád co zlepšovat.“

„My přece také něco děláme, abychom lidi změnili, ne?“ podotkla jsem tiše.

„Ano, a budeme to dělat,“ řekl Jíra s důvěrou v hlase. „Chtěl bych změnit odvěké pohrdání zákony. Podle mě je to nejhorší, je to pohrdání všemi lidmi bez rozdílu.“

„Myslíš, že to půjde?“

„Doufám,“ povzdychl si. „Na světě spousta lidí překračuje zákony. Nejhorší jsou ti, kdo se považují za vyvolené, kterým je všecko dovoleno. Doufám, že konečně máme v rukou něco, čím je můžeme přesvědčit, že nastala doba pravé rovnosti před zákony.“

„To ale bude těžké. Všimni si, jak právě takovým ostatní lidé fandí. Každý druhý člověk sympatizuje se zbojníky, dokud jemu samotnému nezpůsobí pořádnou škodu.“

„Vím. Vrchnost odedávna žila tak nespravedlivě, že se slušelo projevit odpor vůči jejím zákonům aspoň takhle. Ani dnes nejsou všechny zákony spravedlivé, jak by měly být. Ale už je načase starat se, aby lidé zákony alespoň ctili, i když si jich neváží.“

„Potom budeme muset zákony ctít především my dva,“ usmála jsem se. „Bude to těžké, když oba víme, jak jsi na tom před zákonem s potřebnými dokumenty.“

„Měli bychom se o to aspoň pokusit,“ řekl Jíra vážně. „Slibuji ti Martino, že začnu u sebe. Zítra půjdu požádat na úřady o legitimaci, ačkoliv je mi jasné, že velkou naději na úspěch nemám.“

„Máš pravdu,“ souhlasila jsem. „Měl by ses o to pokusit. Když se to nepodaří, nebude to už tvoje vina.“

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2017 22:54