Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vězeň žalářníkem

Vyvedli mě po ránu z cely a brzy jsem opět stála před zamračeným vyšetřovatelem panem doktorem Sumkem.

„Vyhrála jste,“ přiznal, i když očividně kysele.

U mě tím rytířským gestem naopak získal ztracený respekt, o který přišel, když se do protokolu o mém výslechu neodvážil poctivě napsat o kulovém blesku.

„Pokud to nebylo Pyrrhovo vítězství,“ podotkla jsem.

Až jsem litovala, jak razantně jsem jednala. Jíra měl pravdu - nač si dělám nepřátele?

„Přesvědčila jste mě, že máte neobvyklé, nicméně dokazatelné schopnosti.“

„To jsem přece tvrdila od začátku. Mohu vám kdykoliv podat další důkazy.“

„Jak říkám, mě jste přesvědčila,“ mávl odmítavě rukou. „Ta pohroma mi stačila.“

„Králíky vám zaplatím,“ ujistila jsem ho. „Přiznávám to. Ale způsobila jsem vám tu škodu, abych vás přesvědčila, že nelžu.“

„O králíky nejde,“ mávl rukou. „I když ta zvířátka za nic nemohla. Měl jsem uvěřit bez té ukázky.“

„Zvířátek je vám líto - a nevinného člověka ne?“

Zamračil se, ale na tohle rýpnutí nereagoval.

„Uvěřil jsem, že máte neobvyklé schopnosti, ale jako důkaz to nestačí. Ta zkouška, co jste sama navrhovala, to by bylo jiné. Jste opravdu ochotna podstoupit testy i se střelnou zbraní? Dobře si to rozvažte!“

„Nabízím vám to od začátku,“ oddechla jsem si.

Až teď jsem ho měla tam, kde jsem ho chtěla mít. Když místo tvrdošíjného páčení přiznání dojde na důkazy, mám vyhráno.

„Dobrá, půjdeme do balistické laboratoře,“ vstal doktor Sumek. „Už nás tam čekají. Vaši sebejistotu obdivuji, i když mi tvrdíte příliš podivné věci. Rozhodl jsem se risknout to. Kdybyste si jenom vymýšlela, bolelo by vás to určitě více než mě.“

V doprovodu dalšího policisty jsme sešli do sklepa, kde na nás čekali dva pánové. Jednoho jsem poznala, ačkoliv jsem ho viděla jen v barevně zkresleném jasnovidění.

„Tady je náš odborník na balistiku, pan inženýr Gazda,“ představil mi je na úvod doktor Sumek. „Pro jistotu jsem si přizval i našeho policejního lékaře, doktora Vašátka. To pro případ, že byste nemluvila pravdu.“

„My dva už se známe, ale čím víc lidí to uvidí, tím lépe pro mě,“ podotkla jsem klidně.

Pak jsem se chvíli s inženýrem Gazdou dohadovala, jak pokus provést. Ani se moc nedivil, zřejmě už ho doktor Sumek připravil, že se budou dít věci neobyčejné. Podle mého návodu nejprve pevně upnul do svěráku nabitou pistoli a před ni na opačný konec stolu položil plechovou bednu s papírovým víkem, napěchovanou vatou, jak to používal pro balistické zkoušky zkoumaných zbraní. Stejnou krabici postavil na opačnou stranu za pistoli. Připravil si provázek na stisknutí spouště, aby se sám nevystavoval nebezpečí hrozícímu z odražené kulky. Bylo vidět, že mi docela věří.

Když si všichni nasadili tlumiče, odpálil inženýr Gazda provázkem zkušební ránu. Sklepením práskl výstřel, kulka prorazila papírové víko krabice a bezmocně se zavrtala do vaty. Inženýr Gazda pak samolepkou zalepil otvor po střele.

Přistoupila jsem ke krabici a natáhla ruku, takže moje dlaň zakryla zalepený otvor po první kulce. Pistole byla pevně upnutá a dalo se čekat, že druhá kulka poletí stejnou dráhou jako první. Kdybych nebyla fextem, prostřelila by mi dlaň - jistě by to příjemné nebylo. Klidně bych se kulce do cesty postavila tělem, ale ruka vypadala pro mě i pro ně přijatelněji.

„Nerozmyslíte si to?“ zeptal se mě vážně inženýr Gazda.

„Proč?“ usmála jsem se. „Takových ran jsem už vydržela víc! Jen střílejte!“

Inženýr trochu nerozhodně zatáhl za provázek a tichem sklepení zaburácel další výstřel. Pocítila jsem štípnutí do dlaně, ale nic víc, jak jsem ostatně čekala. Pozornost všech se samozřejmě soustředila nejprve na mou ruku, ale když všichni viděli, že se mi vážně nic nestalo, nevěřícně se otočili k druhé krabici.

Ve víku byl otvor po druhé kulce, přesně tak, jak jsem to předem popisovala. Jen s menším rozdílem. Odražená kulka neprolétla jen papírovým víkem, ale i vrstvou vaty, na druhé straně vylétla z plechové krabice ven a zbyl po ní v plechu otvor s otřepanými okraji. Kule odražené od fextů získávají zdvojnásobením původní rychlosti průraznost. Vzpomněla jsem si na Jírovo vyprávění, jak se u Tobruku postavil německému tanku a kulometčík ho pokropil zápalným střelivem. Odražené střely probily tankový pancíř, tank vzplanul jako pochodeň a zahynul v něm střelec i zbytek osádky.

„Tak měla pravdu,“ povzdychl si inženýr Gazda. Ze všech zúčastněných mužů se vzpamatoval první. „Ona vážně porušuje přírodní zákony!“

„Ukažte mi tu ruku?“ požádal mě doktor Vašátko.

„Tady to mám ještě znát,“ ukázala jsem mu na dlani slabě začervenalé místo.

„Ženská, víte vy vůbec, co to znamená?“ obrátil se ke mě vyčítavě inženýr Gazda, jako kdybych právě provedla něco zakázaného.

„Vím,“ přikývla jsem vážně. „Jsem fext, to vysvětluje vše. Nic míň, nic víc.“

„Jak to, nic víc?“ vybuchl inženýr. „No dobře, jste tedy fext, ale proč nám tady likvidujete balistiku a možná i celou fyziku?“

„Nic nelikviduju,“ řekla jsem. „Prostě jste viděli jeden z extrémních případů.“

Nechala jsem je hádat hádanku s kamenem, vrženým do vody, který se vrátí až na břeh. Kupodivu ani inženýru Gazdovi nedošlo, že je to obyčejná skákající žabka, jaké zná každý kluk. Když jsem jim pak prozradila o co jde, namítl inženýr Gazda, že v mém případě určitě nejde o stejný jev. Souhlasila jsem s ním, jak jinak.

„Máte pravdu, jde o něco jiného a nevím, jak bych vám dokázala popsat, podle jakých rovnic se to chová a co všechno se toho jevu účastní.“

Vytasila jsem se s paradoxem, který dovoluje zasvěceným lidem chodit po žhavém uhlí bosýma nohama či holýma rukama narovnávat rozežhavenou podkovu, jak to Jíra už dávno provozoval.

„Jednu věc mi nevysvětlíte!“ trval na svém inženýr Gazda za souhlasného mručení ostatních pánů. „Proč zrovna vy máte schopnost odrážet střely? Vždyť přesně takovými střelami hynou ve válkách miliony lidí. K těm se fyzika chová normálně krutě, proč to zrovna vás vynechává?“

„To vám opravdu nevysvětlím,“ pokrčila jsem rameny. „To už není účelem vašeho zkoumání. Máte zjistit okolnosti smrti pana Krska. Snad jsem vás přesvědčila, že má verze není pouhá bajka. Měli byste sepsat nějaký protokol - a tím skončíme, už jste mě zdrželi víc než je zdrávo. Jen tak na okraj vám povím něco, co vás jako odborníka bude jistě zajímat. Porovnejte si ty dvě kulky navzájem. Jak jistě víte, podle rýh se dá poznat, ze které zbraně byly vystřelené. Poučovat vás nebudu, jen vás chci upozornit na menší zvláštnost. Tentokrát jsou ty kulky jiné. Ta, co se odrazila od mé dlaně, je zrcadlově otočená.“

„Jak to?“ zvedl údivem obočí inženýr Gazda.

„Odraz kulky od fexta není odraz od pružného materiálu,“ vysvětlovala jsem mu. „To by kulka letěla pozpátku. Tady se obrátí naruby jako rukavička a letí zase špicí dopředu.“

„Obrátí to kulku - naruby?“

„Ano - na okamžik se její hmota stane prostupnější - její špice změní směr a projde zbytkem střely. Říká se, že hmota je neprostupná, ale ne vždy. Jednotlivé atomy jsou v ní dost vzdálené, aby mezi nimi prošlo dvakrát více takových atomů.“

„To vypadá příliš neuvěřitelně. Jak to můžete tvrdit? Vy jste to nějak zkoumala?“

„Nezkoumala. Prostě to vím. Až se vy na ty obrácené rýhy podíváte mikroskopem, dáte mi zapravdu.“


Když jsem konečně přesvědčila odborníky, začal se případ odvíjet úplně jinam. Soudní znalec v oboru balistiky vyšetřovateli potvrdil, že za předpokladu odrážení střel, jak jsem je empiricky dokázala, zahynul podnikatel Krsek při pokusu o vraždu obžalované. Vzhledem k dalším indiciím, zejména otiskům prstů, se tato verze stala nejpravděpodobnější.

Nicméně mě vrátili do cely, zůstala jsem hlavní podezřelou. Policie i soudní mašinerie jsou pro zproštění viny neuvěřitelně těžkopádné. Vyšetřovatel Smetana prve riskoval, když zjistil, že pan Hamáček proti mě nic nemá a teprve se chystá všechno inscenovat a proto se rozhodl mě propustit. Ale teď už mi to ani nevadilo. Hlavně že pravda vyšla najevo.

Ukončení výslechů bylo aspoň poloviční vítězství. Kdyby nic jiného, získala jsem klid. Rozhodla jsem se toho využít a zjistit, co nikdo z nás ještě pořádně nezkoumal.

Přenesla jsem se do okamžiku, kdy jsem v kavárně opustila chlapa, který nás se svými kumpány přepadl v mé chalupě. Jak se zdálo, jeden z nich se rozhodl dát od nás ruce pryč a opravdu nic nepodnikal. Zato druhého, který celou akci vedl, jsem nezastavila. Brzy jsem znala jeho jméno i současné bydliště a objevila jeho další aktivity.

Jmenoval se Kwama Guriss a bydlel v osamělém domě ve vesnici za Prahou. Nebyla to vila, ale hospodářské stavení s dvorem, obytnou částí a stodolou.

Znepokojilo mě ale, kolik za ním chodilo podezřelých chlapů. Neměla bych nic proti přátelským večírkům, ale oni se v té stodole trénovali ve střelbě a měli až podezřelý arzenál zbraní. Uvažovala jsem se znepokojením, k čemu je potřebují.

Tušila jsem ale správně. Dříve než jsem se dopracovala do současnosti, objevila jsem první vraždu. Obětí byl podnikatel z Libně. Unesli ho, když se po ránu vracel z nočního klubu. Před smrtí jim podepsal šeky na celý svůj majetek, aby si zachránil aspoň holý život, ale nepomohl si. Skončil s dírou v hlavě a s velkým kamenem na krku na dně rybníka, kam ho ještě v noci odvezli. Kwama Guriss získal nemalé finanční prostředky, ale nestačilo mu to, se svými komplici si začali vyhlížet další oběti. Než jsem ho vysledovala do současnosti, věděla jsem o čtyřech. Rozhodla jsem se zastavit ho.

Zastihla jsem ho v jeho domě. Už se chystal ke spánku, když se ve vzduchu před ním objevilo malé světélko. Zprvu se po něm ohnal rukou jako po dotěrném hmyzu, ale světélko prudce vzrostlo a začalo syčet; to už pochopil, že se děje něco neobvyklého. Naštěstí měl na psacím stole otevřený blok, na který by se dalo psát.

„Hello, Kwamo,“ napsala jsem na horní list ohnivou kuličkou, zmenšenou jako hrášek.

„Co je tohle?“ odpozorovala jsem z jeho úst. Pak začal hovořit příliš rychle, takže jsem mu nerozuměla ani slovo.

„Napište mi to, neslyším vás,“ napsala jsem před ním svítícím světélkem.

Pochopil a sáhl po propisce.

„Kdo jste?“ napsal pod mé vzkazy.

„Česká čarodějnice Martina,“ připsala jsem kulovým bleskem pod jeho slova.

„Jste někde tady?“ napsal rychle.

„Ne, ale vidím vás, jako bych u vás byla. A nejen vidím. Vím už toho o vás dost!“

Očividně při těchto slovech znejistěl.

„Co vám je do mě?“ odepsal mi značně naježeně.

„Zabíjíte lidi,“ připomněla jsem mu. „Nejste tu doma, host se takhle nechová.“

„Vás se to netýká. Proč se do toho mícháte?“

„Sám jste si o mou pozornost řekl! Nevzpomínáte si, jak jsem nedávno zpacifikovala vás i vaše komplice? Míchal jste se do mě, jen vám to oplácím!“

„Radím vám, dejte ode mě ty pracky pryč!“ napsal výhružně. „Dráždíte hady bosou nohou a nevíte, proti čemu se stavíte!“

„Mám se vás snad bát? Věděl jste, kde bydlím, zaútočil jste, teď jsem vás ale vypátrala já a všechno je jinak. Vy teď na mě nemůžete, já na vás ano.“

„Touhle kuličkou?“ napsal rychle.

„Třeba,“ připsala jsem. „Není tak nevinná, jak vypadá.“

Kuličkou, zvětšenou jako pingpongový míček, jsem během okamžiku propálila desku jeho psacího stolu. Jednou dírou tam a druhou zpátky. Odtáhl se od ní, ale to už jsem ji opět zmenšila do velikosti hrášku.

„Takovou díru můžete mít v hlavě, to by bylo horší,“ připsala jsem mu klidně na papír.

„Tak proč to neuděláte?“ vybuchl. „Bojíte se mě, co?“

„Nebojím, ale každému dávám možnost polepšení,“ odpověděla jsem mu.

„Myslíte, že o to stojím?“ ušklíbl se, když si podával další čistý papír.

„Nic jiného vám nezbude,“ napsala jsem. „Nehodlám vás předávat spravedlnosti. Sám skončíte s terorem, rozpustíte mančaft a vrátíte se domů. Pak možná smažu všechno, co jste dosud dělal, i ty vraždy.“

„Spravedlnost je na mě krátká,“ ušklíbl se. „Proč bych neměl pokračovat? Nenechám si od vás nic líbit, na to můžete vzít jed!“

„Když se nepolepšíte, potrestám vás sama. Mám na to prostředky.“

„Kašlu na tebe!“ napsal už trochu roztřeseným písmem.

Vytáhl automatickou pistoli, až mě to rozesmálo. Chce se snad strefovat do ohnivého hrášku kulového blesku? Ten si přece mohu vytvořit kdykoliv znovu a znovu.

Kwama Guris však přistoupil k oknu na ulici a pistoli namířil oknem ven. Smích mě okamžitě přešel. Že začne střílet do lidí venku! Grázl je na to dost velký!

Modravá bublina obalila vraždychtivého chlapa a odtáhla ho od okna. Oddychla jsem si, ale jen trochu. Co s ním? Nemohu ho přece držet v zajetí věčně. Bublina je veliká, ale po několika desítkách minut by se zajatec začal dusit. Pokud ho nechci popravit, budu ho muset pustit. Co jiného mohu dělat?

Horečnatě jsem vzpomínala.

Znalosti vštípené golovyrgem do mé hlavy při myšlenkovém transportu na Zem byly málokdy jasné, abych si je hned uvědomovala. Možná to tak udělali schválně, aby se mi ze všeho nerozskočila hlava, možná k tomu měli jiné důvody. Všechny poznatky jsem měla v hlavě v podobě vzpomínek. Když jsem začala řešit nějaký problém, představy v mé hlavě vyvstávaly, jako se v temné komoře objevují obrazy na fotografickém papíře, ponořeném do vývojky. Občas jsem se podivovala, jak ostře a jasně si vzpomínám na detaily, jaké bych ve své hlavě nikdy nehledala. Většinou ve chvíli, kdy jsem je potřebovala.

K čemu vlastně mají tyhle modravé bubliny Rygyňové? Určitě ne ke zneškodňování zločinců, jako jsem je tady v nouzi použila já. Oni přece zločince neznají, rozhodně ne v pozemském smyslu toho slova.

Vzpomněla jsem si i teď. Bylo to přece prosté. Bubliny byly určené k něčemu jinému. Rygyňové je vytvářejí pro dopravu na krátké a střední vzdálenosti, jako my na Zemi máme automobily a letadla.

A okamžitě jsem dostala spásný nápad.

Soustředila jsem se. Rygyňové řídili dopravní bubliny zevnitř, ale nic mi nebránilo řídit ji na dálku. Bublina se zajatým teroristou se zdvihla, prolétla oknem a zamířila vzhůru. Nikdo na ulici si jí nevšiml. Bez nejmenšího hluku se tiše ztratila ve večerním soumraku.

Nevšimli si ani toho, že se jejich soused před okamžikem chystal bezdůvodně je kosit.

...kdo potká večer stín ten temný, klidí se mu s cesty rád

však běda tomu, kdo mu zavčas uhnout nestačí...

Ano - ale platí to a bude to platit jen pro lumpy. My už nebudeme jen trpně čekat, až to za nás někdo vyřeší!


Na chodbě před celou se znenadání ozvaly kroky. Pak v zámku zaskřípěly klíče a dveře do cely se otevřely.

„Vstávejte!“ uslyšela jsem nepříjemný hlas.

Seděla jsem strnule se zavřenýma očima. Pilotovala jsem právě protáhlou bublinu se svým nedobrovolným pasažérem někde nad Středozemním mořem poblíž Kréty, měla jsem co dělat, abych ho stačila sledovat a chvilka nepozornosti mohla skončit tím, že by bublina v rychlosti tryskové stíhačky vrazila do mořských vln. Byla jsem teď současně vězněm i žalářníkem - nádherný paradox!

„Počkejte chvíli!“ odmítla jsem. „Teď nemám čas.“

„Vám snad přeskočilo! Jaképak cavyky, jdeme!“

„Teď to nejde,“ odtušila jsem nervózně.

„Nevymýšlejte si,“ zacloumala mým ramenem neurvale čísi ruka. „Nebudu se o tom s vámi dohadovat!“

Vytrhla jsem se - a aniž bych otevřela oči, obalila jsem se stejnou bublinou, aby na mě nikdo nemohl. Pak jsem se dál věnovala řízení mimozemského letadla z modravých siločar, teď už opět v klidu a v pohodě.

Kupodivu jsem si stále uvědomovala, kde se můj vězeň nachází. Vpředu bylo pobřeží Afriky, ale nemínila jsem zastavit, ba ani zpomalit. Jen jsem pozvolna zdvihala výšku letu. Napravo zůstaly pyramidy, před námi bylo opět moře.

Rudé moře...

Nikdy v životě jsem v těch místech nebyla, nepočítám-li cesty prstem po mapě. Byla jsem dál než kdokoliv z lidí, ale teprve tento výlet na mě naplno dolehl poznáním nesmírné rozlehlosti naší staré dobré matičky Země.

Namodralá bublina zamířila podél pobřeží Arabského poloostrova dál.

Uvažovala jsem, zda jsem si nevzala příliš velké sousto. Kdyby byl se mnou někdo z fextů, mohl by se podívat dopředu a zjistil by co je před námi. Zatím jsem se navigovala čistě intuitivně, teď bych vážně potřebovala, aby mi někdo pomohl. Jíro, kde jsi? Nevíš, jak mi právě teď chybíš!

„Co se děje, Martino?“ uslyšela jsem najednou vzdálený Jírův hlas.

„Jíro, kdybys mi tak mohl pomoci...“ povzdychla jsem si, ale jen tak v duchu.

„Jak bych ti mohl pomoci?“ otázal se potichu. „Vidím tě, jsi celá obklopená takovou divnou blánou, myslel jsem, že si ji děláš sama.“

Okamžitě jsem zpozorněla.

„Kde jsi?“ zeptala jsem se rychle. „Nemohu otevřít oči, nevidím tě.“

„Jsem doma, ale sleduji tě,“ odtušil.

„Jak to, že tě slyším?“ zatrnulo mi.

To by znamenalo, že spolu mluvíme - na dálku!

„Nevím,“ divil se. „Překvapilo mě, že jsem tě slyšel, myslel jsem si, že to děláš ty.“

„Možná to opravdu dělám já,“ pomyslela jsem si. „Ale teď nemám čas to zjišťovat.“

„Jsi zaměstnaná jinde, viď?“ ubezpečoval se. „Jak vidím, tvé skutečné okolí tě ani nezajímá. Víš, co je zajímavé? Trochu cítím i směr, kterým jsi zaměřená.“

„Jsem v myšlenkách daleko od nás, blížím se k Indickému oceánu,“ přitakala jsem. „Jíro, jestli opravdu cítíš směr, kterým to je, mohl by ses mi tam podívat?“

„Zkusím to,“ ujistil mě. „Když budeš usilovně myslet na svůj cíl, možná to najdu.“

Modrá bublina s uvězněným Kwamou Gurissem svištěla nad stále stejnými zelenými vlnami. Viděla jsem, jak zajatci dochází vzduch, už teď mu nebylo příjemně, ale zastavit jsem nemohla. Rygyňové používali bubliny k dopravě nanejvýš na stovky kilometrů, kdežto my už jsme urazili přes čtvrtinu obvodu Země, deset tisíc kilometrů.

„Našel jsem to - nebo si to myslím,“ ozval se mi v hlavě Jírův hlas. „Vidím chlapa jen tak letícího vzduchem. Je to ono?“

„Ano, to je ono,“ ujistila jsem ho rychle. „Ten chlap je mnohonásobný vrah. Chci ho zneškodnit, ale ne zabít.“

„Ty ho - někam přenášíš?“

„Ano,“ odtušila jsem. „On si po dobrém nedá říct. Je blbej, ale zásadovej. Nemohl bys mi najít nějaký opuštěný ostrov? Vysadím ho tam.“

„Podívám se,“ slíbil.

Letěli jsme dál. Neviděla jsem až k dalekému obzoru nic než odlesky odpoledního slunce na zvlněné hladině.

„Odkloň se vpravo,“ ozval se mi po chvíli v hlavě Jíra. „Viděl jsem tam nepatrný ostrov. Nikdo na něm nežije, není tam žádné obydlí, jen palmy.“

Pocítila jsem, jak se moje pozornost stáčí napravo. Změnila jsem směr letu a brzy jsem na obzoru spatřila nevelký ostrov, na první pohled pustý a neobývaný, placka na hladině s jediným nevysokým kopečkem, porostlým hustou vegetací. Žádné obydlí, ani malá chýše, široko daleko žádný jiný kus země. Přesně to jsem potřebovala.

Zpomalila jsem a nad písečnou pláží zrušila bublinu silového pole.

Kwama Guriss dopadl z výšky jednoho metru na všechny čtyři jako kočka, hned ale vyskočil a s pistolí v ruce se vyplašeně rozhlížel kolem sebe.

„Tady přemýšlejte o spravedlnosti,“ napsala jsem pomocí silového pole do písku přímo před jeho očima.

Rozhlížel se poplašeně kolem, pak i nahoru, ale nikde nikoho nespatřil.

„Tisíce kilometrů kolem vás je jen moře plné žraloků,“ připsala jsem do písku.

Ohlédl se. Jako na potvrzení mých slov se nedaleko vynořila z azurových vln šedá ploutev charakteristického trojúhelníkovitého tvaru. Objevila se jen na okamžik, pak zmizela a víc se neukázala. Nicméně to stačilo.

„Chceš ho tu nechat?“ zeptal se mě Jíra.

„Tady nikomu škodit nebude,“ ujistila jsem ho.

„Určitě kolem brzy popluje nějaká loď a vysvobodí ho.“

„Nevypadá to, že by tu pluly lodě často, není tu místo na zakotvení. A kdyby, najdu ho a vrátím ho sem - a to velmi rychle,“ ujistila jsem ho.

„Nenajdeš dost ostrovů, abys mohla na každý vysadit jednoho lumpa.“

„Vím, ale je to jen pokus, určitě časem přijdu na něco lepšího.“

Pak jsem otevřela oči a zrušila ochrannou bublinu kolem sebe. Byla jsem ve vězeňské cele sama. Dozorci nejspíš poznali, že se mnou nic nesvedou. Jistě to nebylo vážné, jinak by mě lépe hlídali!

Nezavírala jsem oči, ale opět jsem se zkusila soustředit na Jíru.

„Jíro,“ pomyslela jsem si co nejzřetelněji.

„Slyším tě, Martino,“ ozvala se mi okamžitě v hlavě jeho tichá odpověď.

„Jíro, to znamená, že nám Rygyňové mimo jiné uvolnili telepatii, možnost domlouvat se na dálku.“

„Nepatří to jen mezi tvé nové speciality?“

„Vyzkoušej to, Jíro,“ poprosila jsem ho. „Zeptej se, jak je na tom s pátráním František a Honza Sladký.“

„To zajímá i mě samotného,“ slíbil Jíra.

Chvíli jsem čekala. Ani jsem nemohla začít něco jiného, tak jsem byla zvědavá. Pokud to funguje jen mezi námi dvěma, mnou a Jírou, bylo by to zajímavé, ale jestli to účinkuje na všechny fexty, budeme mít další výhodu. Nebudeme potřebovat telefony ani jiné, v kritické chvíli obvykle nedostupné prostředky. Kdyby to patřilo mezi moje speciality, jistě bych se tím způsobem mohla domlouvat se všemi fexty. Pak bych jim musela zprostředkovávat vzájemné domlouvání - byla bych něco jako živá telefonní ústředna.

Jíra se ozval brzy a spokojeně mi oznamoval, že zkoušel telepatické spojení, ale František ho požádal, aby se mu ozval později.

„Něco prý dělají a spěchá to,“ vysvětloval mi. „Podařilo se mi ale zavolat Kozinu. Byl hrozně překvapený a bude sám zkoušet volat další. Poslyš, Martino, jestli jsme tohle měli nevědomky po celá ta dlouhá staletí, ale nevyužívali to z pouhé neznalosti, budeme se tlouci do hlavy, jak jsme na to mohli - nepřijít.“

„Neměli jste to,“ ujistila jsem ho. „To nám dali až teď. Vím to.“

V té chvíli se opět ozvalo harašení klíče v zámku. Odpoutala jsem se od Jíry. Dveře se otevřely a v doprovodu dozorců vstoupil můj obhájce, doktor Nezdara.

„Vy odmítáte opustit vězení?“ začal s pobaveným úsměvem. „To jste první, o kom jsem něco takového slyšel.“

„Jak to myslíte?“ opáčila jsem, ale hned mi došlo, co se stalo. Předtím mě nepřišli odvést k dalšímu výslechu, ale propustit! A tomu jsem se úspěšně ubránila!

„Vlastně ano, trochu jsem čarovala,“ odtušila jsem provinile. „To jsou okamžiky, kdy se nenechám vyrušovat.“

„Ani když vás chtějí pustit na svobodu?“

„Pochopte mě, šlo o život,“ řekla jsem vážně. „Ne o můj, ale někoho jiného. Nemohla jsem to přerušit.“

„Čáry a kouzla - já se z vás asi zblázním.“

Po posledních formalitách, kdy jsem musela podepsat pár lejster, jsem dostala zpátky kabelku a balíček se svými šaty. Doktor Nezdara mě vyprovodil až na ulici. Byla už tma.

„Svezu vás domů, chcete?“ napadlo mě, když jsem viděla, že tu nemá auto.

„Nemáte čím,“ ujistil mě. „Váš přítel si vaše auto odvezl hned druhého dne po vašem zatčení. Já mám své vozidlo v opravně, takže budeme muset jet domů autobusem. Poslední večerní spoj stihneme v pohodě. Máte peníze na cestu? Mohl bych vám půjčit. Mohl bych vám zajistit i odvoz policejním vozem, ale to by dlouho trvalo.“

„Nepotřebuji,“ usmála jsem se. „Naopak. Svezu vás domů já a nebude to autem. Od čeho umím čarovat?“

Stál na chodníku přímo proti mě, když nás modrá bublina objala oba. Podklouzly mu nohy, ale na zem nedopadl. Namísto toho se udiveně posadil - jen tak ve vzduchu. Také jsem se posadila, ale na rozdíl od něho jsem věděla, na čem sedím. Když jsem se o to opřela rukou, měla jsem pocit, jako když ponoříte ruku v plastikovém sáčku do vody. Pohodlně jsme se opírali o silokřivky mimozemského pole, pevné jako kdybychom seděli na kraji nafukovacího gumového člunu.

„Co je zas tohle?“ zeptal se mě udiveně.

„Kouzla a čáry, co jiného?“ ujistila jsem ho s úsměvem. „Ovládám přece nadpozemské síly. Ne, nemusíte se bát, neblázníte. Na to si zvyknete.“

Vznesli jsme se pomalu nad střechy okolních budov. Zamířila jsem nejkratší čarou vzduchem k jeho domu. Přistáli jsme před vchodem do paneláku a vyvolali pozdvižení mezi několika pozdními chodci. Neviděli totiž bublinu, jen nás dva.

„Už mi věříte?“ usmála jsem se na něho, když jsem rušila bublinu. Stáli jsme teď skoro stejně jako prve, jen před jiným domem.

„Já se z toho zblázním,“ potřásal hlavou. „Nezvyklé? To je příliš slabé slovo. Co to bylo za zázrak?“

„Třeba se to jednou dozvíte,“ usmála jsem se. „Nezlobte se, dnes vám to neřeknu, to by bylo na dlouhou odbornou debatu. Mějte se tu jak to půjde nejlépe.“

Podali jsme si ruce už skoro jako přátelé. Pak jsem se obalila bublinou a vzlétla do výšky. Minutu poté jsem přistávala před naší chalupou.

Jíra už mě tam vyhlížel.

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2017 22:54