Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Fulgiu

(planeta šedé magie)

Fulgiu (planeta šedé magie)

 

Science fiction z GSMB (7)

© 1994 Václav Semerád, Praha

 

Katastrofa

 Motto:

 Není v lidských silách odlišit

 jakoukoliv dosti pokročilou

 technologii od černé magie.

 (Murphyho zákony.)

„Připoutejte se, prosím,“ ozval se v reproduktoru melodický hlas stevardky. Hovořila sice plynně jazykem Bar, společnou řečí Galaktického společenství myslících bytostí, ale podle její výslovnosti a zejména podle směšného ráčkování bylo zřejmé, že je to pozemšťanka. Alžběta ji ostatně viděla, když ji vítala na palubě, než odběhla do služební místnosti ohlásit na dispečink připravenost. Byla to štíhlá, drobná dívka, takový střízlík, o hlavu menší než Alžběta a mnohem útlejší, oblečená do vínově červené uniformy Transgalaktu pozemského typu s tradiční sukní. Sukně si nedávno pozemské letušky na vedení Transgalaktu vymohly, aby byly přitažlivější. Hlavně že se lišily od kombinéz bardžanských nebo aigurských uniforem. K uniformě patřila čepička lodička stejné barvy, koketně šikmo posazená v krátkých, zvlněných černých vlasech a jemné, vínově červené botky. Obličej měla na rozdíl od Alžběty jemně nalíčený, jak se u pozemských letušek očekává.

Alžběta Hronová se pohodlně posadila a zacvakla kovové zámky popruhů. Také ona byla pozemšťanka, ačkoliv byla oblečená do typicky bardžanského obleku, přiléhavé okrově žluté bundy z kadeřavého materiálu bronk, s oblibou používaného na všech bardžanských planetách. Dále měla na sobě z téhož materiálu zemitě hnědé kalhoty a měkké hnědé botky do půli lýtek, na bardžanských světech rovněž obvyklé. O Alžbětě se ale rozhodně nedalo tvrdit, že je střízlík. Na Zemi obvykle z davu o hlavu vyčnívala a těžko ji kdo přehlédl. Nebyla ale tlustá, sami Bardžané o ní tvrdili, že je štíhlá a na planetě Bardžá byla veliká docela přiměřeně. Od místních lidí ji tam na první pohled odlišovala jen její evropsky bledá pleť, což Bardžanům ani Alžbětě nevadilo. S nepatrnými dolíčky po stranách úst a s neustále šibalským úsměvem v oválné tváři si ji oblíbili všichni - od studentů i učitelů prastaré Biologické a lékařské univerzity, po zaměstnance kolejí Karasovy nadace, kde všichni pozemští studenti bydleli.

Teď si prsty prohrábla dlouhé rovné vlasy barvy špinavé slámy, napnula se a čekala. Transfer v rámci planety zpravidla nedoprovází otřesy, nebo tak nepatrné, že jsou bezpečnostní pásy pouhou formalitou a málokdo je používá, ale u mezihvězdného skoku přes čtyři sta šedesát světelných let se dá očekávat pořádné prosednutí transportní kapsle. Někteří lidé přitom dostávají mořskou nemoc, všem se proto doporučuje zachovávat určitá opatření, popisovaná v »Průvodci nekonečnem«. Tuto tenkou knížečku znal každý skoro zpaměti.

Netrvalo dlouho, rozsvítilo se červené světlo a vzápětí se podlaha přepravní kapsle »uiku« tak prudce propadla, až křeslo pod Alžbětou zasténalo a zhouplo se až na doraz tlumičů. Byla na náraz připravená, ale málem jí vyrazil dech. Ou, to bylo tvrdé, pomyslela si. Jako by uik dopadl z výšky aspoň dvou metrů. Neletěla mezihvězdnou dopravou poprvé, včas se na náraz připravila, ale tak tvrdé dosednutí ještě nezažila.

Hned ale nastal klid a stevardka palubním rozhlasem profesionálně klidným tónem žádala cestující Transgalaktu, aby si rozepnuli pásy a dostavili se k přednímu východu.

Alžběta se usmála. Pobavilo ji nejen ráčkování stevardky, ale i letmý pohled na prostornou kabinu »uiku«, neboť jedinou cestující byla ona. V kapsli bylo i několik menších kabinek, někteří pasažéři raději cestují odděleně, ale Alžběta dobře věděla, že jsou dnes všechna kupé prázdná.

Linka Cokrez/Bardžá - Turnov/Země nepatřila mezi pravidelné spoje. Alžběta se podivila, když zjistila, že letí přímo, bez přesedání. S jistotou očekávala dva přestupy, první v Mnichově, Paříži nebo v New Yorku a druhý v Praze, ale počítače Transgalaktu kupodivu vyhodnotily jako nejvýhodnější přímý spoj. Rozhodně to nebylo kvůli ní. Nejspíš potřebovaly - lhostejno odkud - přesunout volný přepravní kontejner do Turnova, kde se asi chystalo odletět více lidí najednou a její objednávka mohla počítačům přijít vhod víceméně náhodnou. Příznivá shoda okolností pro ni znamenala jen vítané zkrácení cesty. Ještě patnáct kilometrů aerotaxíkem - a bude doma!

Doma - po deseti letech dobrovolného odloučení. Deset let studia biologie a lékařství v absolutně nejvyspělejším světě Galaktického společenství! Bylo obtížnější než jiné obory, ale na druhé straně se dnes Alžběta mohla počítat ke galaktické elitě. Na Zemi bylo odborníků pořád jako šafránu, měli by ji tam přijmout s otevřenou náručí.

Pomalu vstala a zamířila k přednímu východu. Kontejnery měly »přední zadní« východ, ale toto označení mělo smysl jen vzhledem k orientaci sedadel. Málokdo ví, jak ve skutečnosti létají, zda dopředu, nahoru či po jednotlivých atomech. To ostatně nebylo důležité. Zajímalo ji jen, kde ji bude očekávat stevardka a hlavně, kde se nachází její zavazadlo.


Stevardku našla před východem z transportní kapsle a v široké chodbičce ležela na podlaze i Alžbětina obrovská kabela. Letuška ji zřejmě přinesla ze zavazadlového prostoru, aby urychlila odbavení své jediné cestující a aby jí zbylo víc volného času. Nestálo ji to ale žádnou námahu. Ještě před patnácti lety byla kabela s antigravitačními baporgy záležitost pro snoby, dnes už jsou taková cestovní zavazadla běžná. Uvnitř bylo všechno co Alžběta dosud potřebovala na planetě Bardžá a navíc pár drobných dárků pro rodiče. Spíš maličkosti, které ale potěší.

Stevardka svou cestující vyhlížela s profesionálně milým úsměvem a jakmile ji spatřila na konci výstupní chodbičky, stiskem svítícího tlačítka otevřela vnější pancéřové dveře transportní kapsle. Oběma ihned zalehlo v uších. Na planetě Bardžá je průměrný tlak vzduchu vyšší než na Zemi, ale automatika zajistila pozvolné vyrovnání tlaku a na to si rychle zvykly - stačilo párkrát naprázdno polknout. Až pak se těžké dveře pomalu pohnuly a vysunuly se ven. Alžběta věděla, že dveře jsou tak veliké, aby jimi bez nesnází prošly větší bytosti než lidé, pancéřované musí být, aby během přenosů vydržely vakuum. Ale tady se stalo něco divného. Dveře se hned na začátku své dráhy zarazily. Stevardka s nimi chvíli marně zápasila, zkoušela je zavřít a opět otevřít, ale kromě blikání kontrolek a slabého syčení stlačeného vzduchu se nic nedělo. Přitom cosi říkala, jenže její »rodné řeči«, Alžběta nerozuměla. Od připojení Země ke Galaktickému společenství rychle ubývalo lidí, ovládajících více než dva jazyky - obvykle rodný a pak univerzální Bar.

„To se mi ještě nestalo,“ přešla letuška konečně na Bar. Zavrčela to na Alžbětu trochu nahněvaně, ale hned se vzpamatovala a zašvitořila jakoby nic, že budou muset použít zadní východ, protože „se zrovna teď tyhle dveře nějak zasekly...“

„Musím to nahlásit na dispečink,“ řekla už zase klidným hlasem, když pospíchaly uličkou mezi sedadly k zadnímu východu. „Ti budou mít radost, každé neplánované zdržení jim zamotá hlavu. Ale co, oni si s tím poradí, beztak jsou tam od toho, aby řešili nenadálé problémy...“

Alžběta s kabelou, vznášející se za ní, cupitala za letuškou a usmívala se. Porucha »uiku« není běžný jev a nestává se často. Aspoň bude doma vyprávět o něčem jiném než o studiích...

Stevardka se dotkla svítící plošky vedle dveří. Ploška začala blikat, pak se ozvalo syčení, dveře se vysunuly asi o osm centimetrů směrem ven a začaly se odsouvat doleva.

„Jsme na místě a pokud cestuješ dál, přeji ti příjemný zbytek cesty,“ pronesla stevardka naučenou a už tisíckrát otřepanou větu, jíž se loučila se svou jedinou cestující.

(Pozn.: V jazyce Bar se nepoužívá vykání, neboli užívání zdvořilostního množného čísla k jednotlivci.)

Vzápětí se ale zarazila a nevěřícími zraky se otočila směrem k východu.

Dveře se otevřely sotva ze tří čtvrtin a pak se s ostrým zaskřípěním zastavily, takže východ částečně uzavíraly. Ale důvod, proč stevardka ztratila řeč, byl jiný. Venku byla namísto jasně osvětleného nástupiště černočerná tma - a ani světlo z chodbičky »uiku« neosvětlovalo žádnou pevnou plochu, ačkoli ve všech stanicích bylo nástupiště stejně vysoko jako podlaha kontejnerů. Tady ale nebylo vidět nic - a když nedůvěřivě přistoupily k napůl otevřeným dveřím, spatřily pod sebou - černou propast.

Až po chvíli, když se jejich oči trochu přizpůsobily tmě, uviděly ve dvoumetrové hloubce pod sebou jakési sotva viditelné skály - či kameny.

Bylo jasné jen jedno - nejsou ve stanici Transgalaktu Turnov/Země - ale žádná z nich by v této chvíli nedokázala odpovědět na otázku, kde se doopravdy nacházejí...


Stevardka se vzpamatovala jako první.

„Proboha - co když nejsme ani na Zemi?“ vyjekla a rychle sáhla po uzavírání dveří. Opět se ozvalo zasyčení, dveře se zavřely a zaklaply do těsnění.

„Je tu docela normální a poměrně svěží vzduch - od pozemského se příliš neliší,“ uklidňovala ji Alžběta, ale i ona sama najednou zbledla, takže bylo znát, že i její klid je jenom zdánlivý.

„Kdoví kde jsme a co je to za planetu!“ strachovala se stevardka. „Co když nás omylem odeslali na některou planetu technického typu? Mohly by tu být nebezpečné bakterie anebo jedovaté ovzduší!“

„Nějaké bakterie tu jsou - ale nic neobvyklého,“ řekla Alžběta. „Těch se nemusíme bát. A vzduch je dýchatelný, to je snad zřejmé.“

„Co ty můžeš vědět o zdejších bakteriích?“ obrátila se k ní podezíravě její partnerka.

„Jsem přece bioložka,“ ujistila ji. „Čerstvě promovaná, vracím se z Biologické university.“

„To bys snad měla u sebe tento... takové zvířátko...“ dívala se na ni nedůvěřivě. Bylo vidět, že má najednou před Alžbětou respekt. Nebylo ovšem divu.

„Myslíš agisar?“ usmála se Alžběta. „Neboj se, mám jej, jenže mám vnořený druh...“

„To jsou - ty nové? V břiše?“

„Ano,“ přikývla Alžběta. „Nejsou tak vidět.“

Stevardka od ní ještě o půl kroku poodstoupila a chvíli si ji prohlížela pohledem zvířete, zahnaného do kouta. Pravda, na tuto novější vymoženost si lidé zatím nezvykli. Stačilo, aby se Alžběta nadechla zdejšího vzduchu - a věděla, že se nacházejí na jiné planetě. Rozdílu ve složení zdejší atmosféry oproti Zemi si její spolucestující nevšimla, kdežto ona během vteřiny věděla, že v ovzduší je méně dusíku a více kyslíku a argonu, než na Zemi.

Současně se ale zachvěla mnohem více.

Žádná ze šestačtyřiceti obyvatelných a sto osmdesáti pěti technických planet nemá právě takové složení atmosféry!

Na rozdíl od své kolegyně tedy věděla, že jsou hosty úplně neznámého světa. Naštěstí s dýchatelnou atmosférou - kdyby byl za dveřmi »uiku« fluór, horká kyselina sírová nebo zmrzlý metan, ležely by tu už obě mrtvé.


„Co budeme dělat?“ zeptala se bezradně stevardka Alžběty, jako kdyby od ní čekala pomoc a snad i záchranu. „Kde jsme se to vlastně ocitly?“

„Nevím,“ řekla nešťastně Alžběta. „Vím jen, kde určitě nejsme. Nejsme na Zemi ani na žádném jiném obydleném světě Galaktického Společenství.“

„Jak to můžeš tvrdit, prosím tě?“ vyjekla stevardka.

„Znám přece složení atmosféry na všech osídlených i technických planetách. Tady je více argonu než na kterékoliv z nich,“ řekla Alžběta. „Takže jsme na neznámé planetě, to je prostě fakt. Ale vzduch se dá dýchat, což je výborné. Skafandry tady nebudeme potřebovat.“

„Beztak žádné nemáme, ale - co budeme dělat?“ opakovala už podruhé stevardka.

„Obávám se, že moc možností nemáme,“ řekla Alžběta skoro klidným hlasem. „Samy se odsud nedostaneme, to je jasné. Musíme doufat, že nás co nejdřív najdou a vysvobodí.“

„Ale kdy to bude?“

„Jak to mám vědět? Ale počítej s tím, že tady není žádná stanice a pokud nás budou hledat, musí pro nás vyslat hvězdolet Kosmického průzkumu. Ty jsou pomalejší než Transgalakt, takže bych řekla, že si na ně počkáme přinejmenším pár dní a možná i týdnů.“

„Nebo rok - a najdou z nás jen dvě vyschlé mumie...“

„To se uvidí,“ pohodila vzdorně hlavou Alžběta. „Rozumí se samo sebou, že tu nebudeme sedět se založenýma rukama. Musíme se podívat kolem. Na každé planetě s kyslíkem jsou také rostliny, to je docela spolehlivé pravidlo. Je-li tu dýchatelné ovzduší, najdeme tu i něco k snědku. Já si myslím, že tu vydržíme. A vůbec... jsme ve stejné bryndě, měly bychom se skamarádit. Jsem Alžběta Hronová ze Země, z Čech. Můžeš mi říkat zkráceně Bětko. Jak se jmenuješ ty?“

„Camille Leroux, taky ze Země, z jižní Francie,“ přijala nabízenou ruku stevardka, ale její úsměv byl trochu vynucený. Francouzka byla očividně vystrašená, ale vzhledem k okolnostem nebylo divu.

„Takže Kamila... hezké jméno,“ usmála se na ni Alžběta povzbudivě.

„Na neznámé planetě mohou žít netvoři,“ strachovala se Kamila. „Jsi si jistá, že nás něco nesežere? Zajímalo by mě, co budeš dělat, když se na nás venku něco vrhne?“

„Poslyš, já ti nezaručím, že tu přežijeme,“ pokrčila Alžběta rameny. „Budeme se o to samozřejmě snažit - a pokud možno obě. Když jsme přežily skok na neznámou planetu, máme část nebezpečí za sebou. Je tu dýchatelný vzduch, to je příznivé. Na jednu planetu s ovzduším vhodným pro lidi připadá dvacet planet jedovatých, žhavých nebo zmrzlých. Tam by žádná z nás nepřežila ani otevření dveří. My zatím žijeme - už to je naše výhra.“

„Ale co s námi bude dál?“

„Je tu kyslík a musí tu být rostliny,“ opakovala umíněně Alžběta. „Počkáme nějakou dobu v uiku, ale kdyby se zdálo, že nás budou hledat delší dobu, budeme se muset o sebe postarat. Opatrně vyjdeme ven a podíváme se, zda tu nejsou nějaké poživatelné rostliny. Když najdeme i vodu, máme napůl vyhráno.“

„Co když tu ale žijí nějaké obludy?“ opakovala i Kamila. „A co uděláš, když budou ty rostliny jedovaté?“

„To by bylo horší,“ připustila Alžběta. „Proti obludám nemáme nic než uik, snad je dost pevný, aby nás ochránil. Jedů v rostlinách se naopak nemusíme obávat vůbec. Máme přece agisar a s ním se určitě neotrávíme. Byla jsem od univerzity na praxi na planetě Azoszáa, kde je sice ovzduší dýchatelné, ale všechny rostliny jsou prudce jedovaté, takže pobyt venku bez speciálních oděvů je pro pozemšťany životu nebezpečný. Stačí se trochu říznout o ostrou trávu nebo bodnout o trn - a už potřebuješ protijed. Bez skafandrů tam žijí jen ještěrovití lidé z Ilooniku, těm kůži jen tak něco nepropíchne, ale lidé našeho typu by nikdy nevyšli z budovy bez skafandru. Chodí vždy nejméně ve dvojicích, aby si mohli v případě nehody vzájemně pomoci. My jsme tam byli jen v normálním oblečení.“

Nedodala, že šlo o experiment výlučně s dobrovolníky vybavenými vnořeným agisarem - jen ti dokázali ochromující rostlinné jedy překonávat bez pomoci někoho druhého. I tak se staří ještěrovití usedlíci hrozili, když to viděli.

„Když myslíš... máme samozřejmě v baru nějaké zásoby jídla a nápojů a když s nimi budeme šetřit, nějakou dobu nám vystačí,“ ujistila svou novou přítelkyni Kamila. Zdálo se, že už trochu převzala Alžbětino klidné vystupování.

„Výborně - i když nás nezachrání, určitě budou dobré pro strýčka Příhodu... myslím tím, že bychom si je měly schovat pro případ nouze.“

Obrátily se obě nazpátek. Alžběta s sebou nesla i svou kabelu, ale ve velké kabině ji položila na nejbližší sedadlo a dál šla bez ní. Kamila ji zavedla do zadního baru, kde se obě přesvědčily, že příruční zásoby potravin jsou na svých místech a na plném stavu.

„Můžeme si uvařit kávu, chceš?“ navrhla Kamila.

„Také bych si ji dala,“ přikývla Alžběta. „Ale poslyš, na čem ji chceš vařit?“

„Mám tu elektrickou konvici,“ ukázala jí ochotně Kamila.

„To je pravda... ale odkud se bere elektřina, když nejsme ve stanici?“

„Z akumulátorů přece,“ zabručela Kamila, zřejmě roztrpčená nad její nechápavostí.

„V tom případě bych si kávu odřekla,“ odtušila Alžběta klidně. „A pokud to půjde, zhasni nějaká světla. S elektřinou musíme šetřit, jinak jsme brzy potmě.“

„Kristepane, máš naprostou pravdu!“ chytila se Kamila za hlavu. Hbitě vyběhla do zadní chodbičky a okamžik nato začala jasná světla v kabinách i na chodbách postupně zhasínat.

„Pojď sem,“ uslyšela Alžběta svou novou přítelkyni volat, když zůstala svítit jen nouzová lampička na chodbě.

Našla ji v zadní technické místnosti nedaleko odkrytované elektrické rozvodné desky. Kamila mezitím zručně na podlaze rozložila nosítka první pomoci. Druhá nosítka ležela vedle prvních, zatímco třetí zůstala připnutá ve věšáku pod stropem. Technická místnost nebyla pravoúhlá, byla na samém konci uiku, kde už bylo patrné jeho zaoblení.

„Tady můžeme přespávat,“ navrhovala Kamila. „Nikde jinde si tak neodpočineš, jako na těchhle nosítkách.“

„Prima!“ souhlasila Alžběta.

„Tady totiž nic jiného ani není,“ vzhlédla na ni od podlahy s trochu trpitelským úsměvem Kamila. „Sedačky jsou měkčí a dají se trochu sklopit, ale vsedě se na nich špatně spí, já to znám. Nejsou na to stavěné.“

„Vždyť nám to bude docela stačit,“ řekla Alžběta a začala vedle ní rozkládat druhá nosítka. Ovšem, Kamila se ve všech tajemstvích uiků vyznala lépe. Kolikrát čekaly letušky Transgalaktu na pasažéry, objednané na určitou hodinu, kterým počítače přistavily kapsli dříve, pochopitelně i s letuškou - a často i se dvěma.

Dvě pohodlná lůžka byla ihned hotová a Kamila vybalila ze skříňky ve stěně veliké, měkké deky. Byly tu připravené stejně jako nosítka pro případ náhlé nevolnosti pasažérů, aby je bylo kam uložit a chránit před prochladnutím, než se dostaví přivolaný lékař.

„To bychom měly,“ řekla Kamila, když si všechno pečlivě přichystaly. „Máme střechu nad hlavou, přespávat se tu dá. Teď ještě jak se dostaneme ven.“

„Můžeme prostě seskočit,“ přemýšlela Alžběta. „Jak jsem si všimla, ode dveří k půdě jsou dva metry, gravitace je srovnatelná s pozemskou, na tom si snad nohy nezlámeme.“

„Budeš to mít lepší než já, když jsi žila deset let na Bardžá,“ řekla zamyšleně Kamila. „Určitě máš vytrénované svaly z jejich větší gravitace, ne? Jenže - když vyskočíme ven, už se nedostaneme nazpět!“

„Toho se nebojím,“ vrtěla hlavou Alžběta. „Dva metry nejsou nic nepřekonatelného. Jistě dole najdeme něco, co se dá naskládat do nějaké pyramidy, i kdyby to měly být pouhé kameny. Otázka je, jestli na to budeme mít čas. Kdyby nás honil nějaký zdejší tyrannosaurus, nebudeme mít ani vteřinu nazbyt. Budeme si muset především zabezpečit ústupovou cestu.“

„Mám s sebou své vybavení,“ řekla Kamila nejistě. „Ve volném čase lezu po horách, víš? Koupila jsem si předevčírem na planetě Momoroi kotouč nejlepšího horolezeckého lana, jaké se dá ve vesmíru sehnat.“

„Já mám něco mnohem lepšího,“ odtušila Alžběta. „Létací nárameníky typu sygyt, s nimi se dá létat rovnou do dveří.“

„Já je mám vlastně taky!“ rozjasnila tvář Kamila. „Patří k povinné horolezecké výbavě! Jenže jsem na ně úplně zapomněla! To víš, my horolezci o nich víme, ale zásadně děláme, jako bychom je s sebou neměli. Sletět ze skály na sygytech je strašná potupa - a použít je při výstupu nahoru? To by byla ztráta stavovské cti. Nikdo si je dobrovolně nezapne, dokud nejde o život.“

„Tady nejde o čest, ale o život,“ připomněla jí suše Alžběta. „Až polezeš na nějakou skálu ze sportu, budiž. Kdyby tě ale honila nějaká obluda, půjde stavovská čest stranou, nemyslíš?“

„Výborně - tak o čem se vlastně dohadujeme?“ protáhla se Kamila. „Vzhůru na průzkum - hic sunt leones!“

„Počkej,“ přitáhla ji Alžběta zpět na lůžko. „Tady může jít vážně o život a vyplatí se nám promyslet to trochu dopředu.“

„Co chceš ještě promýšlet?“ zarazila se Kamila.

„Předně je venku tma,“ upozornila ji Alžběta, byť celkem zbytečně. „Nevím jak ty, ale já nemíním klopýtat po neznámém světě v noci. Než se rozkoukáš, můžeš být v zubech nějaké zdejší obludy. Za denního světla je to jiná - aspoň než se otrkáme. Zpočátku budeme ustupovat do výšky, ale spoléhat se na to nemůžeme, s létáním bude brzy konec.“

„Proč, prosím tě?“

„Stejné jako se světlem,“ odtušila Alžběta. Sygyty přece létají na akumulátory - a jestli tu budeme od začátku poletovat jako dvě holubičky, nebudeme poletovat dlouho. Sygyty bych brala jako vy horolezci, jako prostředek poslední záchrany. Ne ze stavovské cti, ale z čiré nutnosti.“

„Pro Krista, máš zase pravdu,“ chytila se za hlavu Kamila a posadila se. „Nekontrolovala jsem stav sygytů, ani nepamatuji. Možná mám v akumulátorech poslední zbytky energie. To víš, na záchranu při pádu se skály stačí i minimum, jištěné pojistkou...“

„Ach jo,“ povzdychla si Alžběta. „Myslela jsem si, že tě potěším. Odmalička hrozně ráda létám, mám s sebou kapesní isún a pět čtvrtlitrových láhví B-paliva, takže si můžeme vyčerpané akumulátory celkem pětkrát dobít. Mám s sebou i elektrickou svítilnu, jenže o ní platí totéž. Energií budeme muset od počátku šetřit. Proto teď raději uvažuji o té pyramidě z kamení.“

„Poslyš, tebe mi sem poslalo samo nebe,“ přiznala Kamila. „Při vší té smůle jsi ta nejlepší parťačka, jakou jsem mohla v tak příšerné situaci čekat.“

„Já mám zase štěstí na tebe, vyznáš se v technice,“ pokrčila rameny Alžběta. „Řekla bych, že se můžeme skvěle doplňovat. Ale musíme držet při sobě. Dokážeš to?“

„Možná na to nevypadám, ale horolezci spolu vždycky drží!“ ujistila ji Kamila.

„Výborně!“ usmála se trochu Alžběta. „To tu budeme potřebovat nejvíc!“


Stejně, jako se před deseti lety nemohla dočkat, až bude poprvé ve vesmíru, těšila se dnes Alžběta domů. Její tehdejší sny se splnily více než vrchovatě. Nejlépe poznala planetu Bardžá, centrum Galaktického společenství myslících bytostí. V rámci různých praxí navštívila několik dalších světů, dokonce i takových, kam se normální smrtelník těžko dostane, protože nejsou dost bezpečné. Nejvzdálenější planetou, kterou navštívila, byla Sinthareia, vzdálená téměř sedm set světelných let od Země - dále tím směrem byla snad jen jediná technická planeta, Kyoran.

Teď už by ale byla radši doma. Ani proslulé siluety dvojsopek na Sintharei jí nemohly nahradit siluetu starého dvojitého hradu, nazývaného prostě Trosky...

Ztroskotání na neznámém světě jí návrat nenadále překazilo, ale nezlomilo ji. Proč se bát, když patří mezi biologickou elitu? V koutku duše v ní ale hryzaly pochyby. Neznámá planeta jim může připravit nenadálá a kdo ví, i nebezpečná překvapení.

Jako zavazadlo s sebou měla jedinou velikou odřenou kabelu od tatínka, dostala ji před pěti lety. Byla se tenkrát doma ukázat a oznámit rodičům, že úspěšně ukončila první část studia a rozhodla se pokračovat dalším stupněm. Potěšila je, obešla pár známých, zanechala doma svůj diplom a vrátila se. První část studia by ji opravňovala léčit nemoci, napravovat zranění a biologické chyby, ale jen třetina studentů se první částí spokojí. Je to vlastně logické. Výběrové podmínky pro přijetí netestují vědomosti ani paměťové schopnosti uchazečů, rozhodují testy podvědomé vůle dosáhnout úspěchu, soucítění s utrpením jiných a další, pro pozemšťany neobvyklá kritéria. Podvědomí se prý nedá zfalšovat a ostatní schopnosti se studentům během studia zvýší, takže studium úspěšně končí i méně vybavení jedinci. Samozřejmě jen pokud opravdu chtějí.

Skutečností ovšem je, že studium na Bardžá je odedávna těžké a na rozdíl od pozemských zvyků na univerzitě neuznávají prázdniny. Pozemšťané dostávají výjimečně jednou za rok volno ke třídenní návštěvě domova, ale musí se na stejném termínu dohodnout skupina aspoň padesáti studentů a cestu si navíc každý platí sám. Karasova nadace hradí pozemským studentům pobyt, cesty na počátku a konci každého pětiletého období a studijní cesty, plánované Univerzitou. I to je významná pomoc - krátce po připojení Země nebylo cestování po Galaxii levné. Alžběta byla doma jen na první Vánoce, pak se s rodiči dohodla, aby za ty peníze opravili rodinný domek. Za těch deset let byla doma jen dvakrát, ale slíbila jim, že jim to pak vynahradí. Elektronické dopisy byly nesrovnatelně lacinější, proto si aspoň často dopisovali.

Studium na Bardžá se dělí na dvě části. V první části se studenti naučí základům genetické konstrukce a rekonstrukce. To umožňuje léčit a napravovat chyby směrem ke zdravému stavu. Tato část studia trvá pět let a studenti přitom získají o genetice znalosti, o jakých se pozemským lékařům nezdá ani po dlouholeté praxi na sklonku kariéry. Agisary totiž svým nositelům nejen pomáhají při vlastní práci, ale zpřístupní jim i tak zvané podvědomí, tedy oblasti mozku, o nichž většina lidí neví buď vůbec nic, nebo je alespoň neumí využívat.

Druhý, rovněž pětiletý stupeň studia, staví na znalostech získaných v prvním stupni, ale je mnohem obtížnější. Po jeho absolvování může biolog genetiku nejen napravovat, ale také měnit. Genetické změny, to není pouhé směřování k předem zakódovanému stavu, ale změna kódování samotného. Jsou proto obtížnější a musí se dělat zodpovědně. Rozhodně ne tak diletantsky, jako se předvedli pozemští genetičtí manipulátoři, když kromě pár pochybných rostlin se škodlivými vedlejšími účinky vyvinuli i několik nových nemocí. Bardžané to otevřeně prohlásili za zločin, nabídli lidem Země náhradou za nebezpečné rostliny vlastní bezpečnější a vyvolali tím mediální a později i soudní bitvu, kterou ale pozemští vědci na celé čáře prohráli.

Bardžanský kuíst, bifarna a další plodiny se od té doby zabydlely i na Zemi.

Uváženým genetickým změnám se ale Bardžané nebránili a už v dávných časech geneticky upravovali nejprve sebe a později i jiné vesmírné rasy. Docílili tím prodloužení lidského věku až na desetinásobek pozemského a tento věk vyhlásili za přirozenou dosažitelnou hranici.

Teprve druhá část studia plně rozvíjí znalosti genetické konstrukce a rekonstrukce, proto jen dvojitě promovaný biolog smí zasahovat i do genetiky lidí, aniž by se jeho pacienti obávali katastrofy. Proto většinu studentů neodradí ani tvrdé podmínky studia a hned po ukončení první části studia na Biologické univerzitě pokračují další pětiletou částí.

Starodávná Biologická univerzita ve městě Cokrezu je nejstarší ve známé oblasti vesmíru. Její počátky sahají do doby před více než čtyřiceti tisíci lety, kdy po Zemi ještě pobíhali mamuti. Po celou dobu vychovávala odborníky na biologii nejen pro vlastní potřebu planety Bardžá, ale i pro světy Galaktického společenství. Zaostalý, barbarský svět Země se stal jeho součástí teprve nedávno. Kdo úspěšně prošel alespoň prvním pětiletým stupněm studia, stal se na Zemi váženým a obecně uznávaným odborníkem. Kolegové lékaři, promovaní na nejprestižnějších pozemských lékařských fakultách, ale i samoukové - léčitelé jim s nelíčenou závistí uctivě ustupovali s cesty. Konkurovat jim nemohli. Lékaři z Bardžá léčí i nejzákeřnější pozemské choroby, před nimiž starodávní lékaři obvykle jen bezradně kapitulovali. Není to mimozemským původem, stejné výsledky mívají i pozemšťané, vystudovaní na univerzitě v Bardžá. Na pozemských univerzitách se studenti medicíny pracně a co nejpodrobněji šprtají anatomii, ale málokdo z nich ví, co se v jeho pacientech odehrává. Na Bardžá anatomii přednášejí jen jako okrajový předmět. Agisary genetickou rekonstrukcí velmi rychle zjistí nejen vnitřní stavbu vyšetřovaného člověka, ale jakékoli, i neznámé bytosti. Tím víc se zde přednáší genetika a vědecké disciplíny, umožňující lékařům, aby v krátké době - i během minuty - zjistili nejen okamžitý stav organismu pacienta, ale i obraz, zakódovaný v genech jako normální. Genetická analýza a syntéza jsou silnou zbraní, která Bardžanům umožňuje léčit nemoci, zranění a defekty - a to nejen u lidí. Na Zemi se dosud nenašla nemoc, která by jim odolala. Správné vyladění organizmu většinou napraví i psychické poruchy a duševní nemoci.

Na Zemi je lékařská věda rozprostřená do mnoha oborů. Specialista v jednom bývá v jiném oboru téměř laikem. Bardžané jsou univerzálnější. Jejich lékaři léčí vše - právě díky tomu, že si umí udělat přehled o normálním i změněném stavu pacientů a zasahují tak, aby nemocný dosáhl co nejdříve normálního, zdravého stavu. Pozemský specialista bývá navíc často odkázán na složité a drahé přístroje, jimiž získá zlomky informací, které má k dispozici Bardžan.

Bardžané nedávají pacientům žádné umělé léky. Speciální žlázy agisarů produkují nepatrná množství vysoce účinných látek, jimiž povzbudí přirozené schopnosti organismů - a ty se pak samy vypořádají i s nejzákeřnějšími druhy nemocí. Kromě toho mohou podle potřeby vytvářet ze základních stavebních prvků jednodušší organismy - sice jen bakterie, nanejvýš primitivní červy, ale tyto jednoúčelové umělé organismy mají pronikavé účinky. Příchod Bardžanů na Zem zničil tradičně výnosná odvětví farmaceutického průmyslu, kde statisíce lidí přišly o práci, ale většině lidí se naopak ulevilo. Bardžanské léčení bylo totiž účinnější a místo léků nabízelo lidem zdraví.

Při nesmírné efektivnosti léčení agisary se stává, že procento nemocných v celé populaci poklesne natolik, že se lékaři nemohou uživit jen léčením. Proto se většina z nich věnuje léčení nemocných jen okrajově vedle svého hlavního povolání biologa. I tento jev by byl na Zemi dříve považován za neuvěřitelný. Stejně neuvěřitelný, jako byl pro Bardžany při prvním setkání děsivý stav pozemské populace. Vždyť se pozemšťané dožívali desetiny věku Bardžanů! Proto dostala Země další výjimku v podobě vyššího počtu vyhrazených míst na Biologické univerzitě, než kolik by odpovídalo poměru množství lidí.

Po připojení Země ke Společenství Bardžané vyslali na Zem tisíce lékařů, aby i tady díky jejich úpravám lidé nestárli tak rychle. Stárnutí se jejich zásahem zpomalí až desetkrát, takže by se upravení lidé mohli dožít tisíce let - podle věku, v jakém tuto změnu podstoupili. Geneticky fixované změny znamenaly, že se i jejich děti dožijí vyššího věku, jako je tomu na planetách lidí B-typu, k nimž se teď pozemšťané počítali.

Prodloužení věku nebyla jediná úprava, i když ty ostatní zcela zastínila. Bardžanům se dalo důvěřovat. Jejich genetické úpravy spolehlivě prověřilo čtyřicet až padesát tisíc let, kdy se v nich neprojevila chyba. Čistě z principu je zavrhovali jen příslušníci ortodoxních náboženských sekt všech odstínů, ale těm beztak nebylo rady ani pomoci.

Veškerá Bardžanská pomoc byla ale jednorázová. Bardžané na Zemi působili jen dočasně a postupně odcházeli zpět do rodných světů. Pro tyto příslušníky staré vesmírné civilizace bylo prý skličující pobývat na planetě, kde dosud nevymizelo násilí a lidé si tu dokáží ubližovat a dokonce se vzájemně i vraždit. Bardžané svůj pobyt na Zemi chápali jako nezištnou pomoc zaostalé planetě, ale byla to pro ně tak trochu oběť. Bylo o nich známé, že se vracejí po skončení svého pobytu domů s patrným ulehčením.

Naštěstí na Zemi přibývalo pozemšťanů, vystudovaných na planetě Bardžá, kteří mohli své starší a zkušenější kolegy mimozemšťany úspěšně nahradit. Krátce po prvních kontaktech začaly na Bardžá cestovat tisíce mladých pozemšťanů, aby v největší a nejstarší Biologické univerzitě ve městě Cokrezu získali agisar a s ním odpovídající vzdělání. Díky prodloužení lidského věku neznamená desetileté studium takovou zátěž, jako dříve poloviční doba studia medicíny.

Alžběta Hronová byla tedy jednou z nově promovaných bioložek. Mohla léčit lidi i zvířata, nebo se dát na biologii v zemědělství, ale všem bylo jasné, že bude dlouho trvale provozovat jen lékařskou praxi. Na Zemi bylo takových lékařů stále příliš málo.

Rodiče ji doma už netrpělivě čekali. V posledním mailu jí otec psal, jak si představuje její budoucnost a Alžběta s ním souhlasila. Měla zpočátku bydlet v jejich rodinném domě, kde už jí přichystali nově zařízené místnosti: jednu k obývání, druhou jako jednoduchou ordinaci s lůžkem a několika křesílky. Zpočátku by jí to stačilo, později bude nutné opatřit si nějaké větší prostory s čekárnou a s lůžky pro vážnější pacienty, kteří musí být pod dohledem, ale stavební úpravy by si měla řídit už sama, aby jí co nejlépe vyhovovaly. Jak známo, bardžanští biologové-lékaři nepotřebují nákladné přístroje, laboratoře ani lékárny. Bardžanská biologická věda je založena na využití agisarů, živých biologických pomocníků, které si nosí každý biolog u sebe. S rozšířením civilizace Bardžá se tito biologičtí pomocníci dostali na všechny spřátelené planety a když se Země připojila ke Galaktickému společenství, dostaly se agisary i sem.

Na tomto místě by bylo vhodné poněkud osvětlit vztahy mezi lidmi a agisary. Při dnešní záplavě informací se pořád stává, že někteří lidé mají o těchto tvorech zkreslené představy. Z neznalosti pak často vyplývá i podvědomý odpor k neznámému. Někteří lidé se štítí i starých agisarů - a tím větší odpor vzbuzují nové druhy. Tito tvorové, podobní maličkým chobotnicím se šesti šupinatými chapadly, žili odpradávna v blízkosti lidí. Už nejstarší obrazové památky ze světa Bardžá, datované před více než padesáti tisíci lety, ukazují lidi se zvláštní kapsou v oděvu, kde agisary nosili. Lidé tedy žijí v těsné symbióze s agisary více než padesát tisíc let, i když zpočátku tomu tak bylo jen na planetě Bardžá, kde toto podivuhodné přátelství dvou odlišných biologických druhů vzniklo. Bardžanům nikdy nevadilo, že tito pomocníci biologů-lékařů byli a vlastně stále ještě jsou parazité. Nemají totiž vlastní trávicí ústrojí, odjakživa se živí lidskou krví a bez svého lidského hostitele by zahynuli hlady. Ale navzdory svým upířím vlastnostem se agisary od lidí dočkaly veliké obliby a péče. Poskytují totiž svým hostitelům vynikající služby, takže si Bardžané ani nedokáží představit život bez svých biologických pomocníků a pěstují je nejen pro svou potřebu, ale i pro jiné světy.

Úspěšný parazit svého nositele neničí, ale pomáhá mu. Specializovaní biologové své agisary neodkládají ani na okamžik a kdybyste se jich zeptali, zda jim nevadí dávat svou krev tomu zvířeti, určitě by se urazili. Žádný z biologů nepovažuje agisar za zvíře. Všichni tvrdí, že agisary svým způsobem myslí, jen je dost obtížné jim rozumět a je k tomu třeba pěti až deseti let studia. Jejich spolužití s lidmi má odedávna charakter symbiózy, z níž mají prospěch obě strany, agisary jsou však na svých hostitelích závislejší a nemohou bez nich přežít ani týden. Tím více je lidé chrání a opatrují. Začínající biolog se musí nejprve se svým agisarem sžít, aby mohl využít svých znalostí, učí se však snadno, neboť agisary zpřístupňují svým nositelům pro ukládání vědomostí hluboké vrstvy lidského podvědomí, kam se lidská psychika sotva kdy dostane. Tím vylepšují lidskou paměť stonásobně a tyto znalosti pak využívají nejen lidé, ale především samy agisary. Potřebují je totiž víc.

Tito živočichové mají svou vlastní paměť, ale navíc mohou využívat paměť svého nositele včetně nesmírných hlubin lidského podvědomí. Dohromady to znamená úžasnou intelektuální kapacitu. Agisary k ní přidávají své dokonalé vnitřní orgány, umožňující analýzu i syntézu až do vysokomolekulární úrovně. Zkušený biolog se svým agisarem pak dokáže zasahovat i do spletitostí molekul DNA a tím i do genetiky.

Právě agisary prodloužily průměrný věk lidí na planetě Bardžá až nad osm set let, což jistě stálo za trochu krve. Každý agisar si ji bere bezbolestně ve spánku a přitom se stará o zdravotní stav svého hostitele, zejména aby si tělo chybějící krev samo rychle doplnilo.

Při prvním setkání lidí Země s lidmi z Bardžá se ukázalo, že tyto typy lidí jsou si velice blízké. Lidé Země na své biologicky zaostalé planetě agisary přivítali a ty jim pomohly nejen prodloužit průměrný lidský věk až na desetinásobek, ale - a to bylo možná důležitější - zažehnat biologickou katastrofu, k níž se v poslední době díky lidské nezodpovědnosti schylovalo.

Zajímavé je, že až v tomto století došlo k velice zajímavé změně ve vztahu lidí a agisarů. Zasloužila se o ni jiná civilizace zvaná Gurroa. Byla to velice mladá civilizace - před sto lety ani neexistovala - ale brzy po svém vzniku nabídla biologům nový druh agisarů, umožňujících ještě těsnější spolupráci lidí s jejich malými biologickými pomocníky.

Nový druh agisaru žije uvnitř lidského těla. Musel se proto značně změnit - a k tomu účelu se musí upravit i člověk, jeho hostitel. Genetickým zásahem se nad jeho žaludkem vytvoří nový orgán podobný kapse, spojený nově vytvořenou trubicí s jícnem. Právě tam se nový agisar usadí. Podle potřeby ovládá zvláštní chlopeň a může protáhnout dvě ze svých chapadel krkem a ústy ven, aby získal přístup ke zkoumaným objektům. Dvě chapadla má značně delší a ostatní naopak zakrněla, neboť je již ke svému pohybu nepotřebuje.

Studium na univerzitě v Cokrezu je i nadále zahajováno s běžnějšími přítulnými agisary. Úprava lidí k využívání této novinky trvá téměř dva roky, pokud se k ní vůbec přikročí. Zdaleka ne všichni zájemci přikývnou při přijímacích pohovorech na nabídku, aby se dali takto upravit. Třem čtvrtinám adeptů postačí starší přítulné druhy agisarů a všeobecně se mezi studenty tvrdí, že vnořené agisary nejsou ničím převratným a původní druhy biologům úplně postačí. Je to sice pravda, ale jen částečná. Co do funkcí jsou si oba druhy rovnocenné a každý biolog, upravený pro nový druh, může zacházet i s původním. Vnořený druh má jen dvě velice důležité výhody.

Předně je uvnitř lidského těla lépe chráněný před nepříznivými vlivy. Je známo, že agisary se nebojí útoků baktérií a většiny chemických vlivů a agresivních prostředí, tvrdí se, že vydrží plavat i v koncentrované kyselině sírové. Mají ale velice křehkou tělesnou konstrukci a snadno se poškodí mechanicky - rozdrcením a přetržením. Vnořenému druhu takové nebezpečí nehrozí.

Další výhodou nového druhu je lepší způsob komunikace s člověkem-hostitelem. Všechny agisary umí chytat a rozluštit elektromagnetické vlnění, způsobené bioproudy uvnitř lidského mozku. Mají tak přímý přístup k myšlenkám svých pánů, mohou rozeznat i myšlenky lidí v bezprostřední blízkosti, jsou-li dostatečně ostré a jasné. Zpětný přenos myšlenek stejnou cestou ale není možný, neboť lidský mozek nemá žádný orgán, umožňující tyto slabé signály přijímat.

Původní agisary mají ve dvou chapadlech zvláštní světélkující orgány. Přisají se svými přísavkami na povrch očních rohovek a působí pak na mozek člověka nejkratší možnou cestou, očními nervy. Není to pouhé předávání barevných obrázků, agisary využívají psychorezonance. Člověk vidí zdánlivě nic neříkající slabé jiskření, ale po jeho skončení jakoby procitne a jasně vidí vše, co mu chtěl agisar sdělit. Po dobu komunikace je však člověk slepý ke svému okolí, má téměř vyřazené ústrojí rovnováhy a zhoršuje se i koordinace pohybů. Lékaři proto musí pacienty vyšetřovat pokud možno vsedě a v klidu. Ve většině případů se to dá zařídit, ale někdy to vadí.

Nové agisary mají v těle člověka připraven tenký provazec nervů, táhnoucí se od hypofýzy po vnitřní straně páteře do agisarova vaku. Díky přímému přístupu k lidskému mozku mohou komunikovat bez dřívějšího omezení a lidé s touto možností svorně tvrdí, že je agisar součástí jich samotných a oni sami teď provádějí všechny potřebné analýzy. Říkají tomu vnitřní zrak a ačkoliv všichni umí zacházet i se starými přítulnými druhy, nikdo z upravených by se k původnímu stavu dobrovolně nevrátil.

Změny jsou prováděny geneticky, tedy nevratně. Jsou ale fixovány v submisívních genech. Znamená to, že dítě takto upravených lidí zdědí úpravu jedině tehdy, když jsou upraveni oba rodiče, jestliže jediný z nich tuto úpravu nemá, příslušný gen se u dětí ztrácí a v případě potřeby se musí upravovat znovu. Je to pojistka pro případ, že by všichni lidé o tuto změnu neměli zájem.

Alžběta byla ale kurážná studentka a když jí profesor Sofonai vysvětlil všechna pro i proti, svolila s úpravou pro vnořený druh agisaru. Z tisícovky pozemských studentů se jich k tomu odhodlalo sotva padesát a jen kolem třiceti dalších se přihlásilo dodatečně, celkově tvořili nepatrnou menšinu, procentuálně mnohem menší než tomu bylo například u Bardžanů. Teď si ale Alžběta k této úpravě blahopřála a byla ráda, že má pohotovější druh. Na neznámém světě šlo jistě i o rychlost.

Jak se ale mohlo stát, že se tady ocitly? O tom neměly nejmenší tušení.

Kamila si vzpomněla, že se něco podobného nedávno stalo, když v blízkosti planety Gurr, sídla tajemné civilizace Gurroa, znenadání explodovala hvězda a změnila se v supernovu.

Planetu Gurr plameny nesežehly, Gurroa ji na poslední chvíli stihl přenést nadprostorem ke klidnější hvězdě. Přesun planety ho ale stál veškeré energetické rezervy a zkrotit vybuchující supernovu bylo už nad jeho možnostmi, ačkoli by za jiných podmínek nejspíš dokázal i to. Další planetu, připravovanou v jeho hvězdné dílně, proto zachránit nedokázal.

Stěhováním ledových planet ke hvězdám již Gurroa vytvořil a neustále vytváří další a další světy. Upravované planety jsou ke kolonizaci vhodnější než planety objevované hvězdnými letadly Kosmického průzkumu - už proto, že na nich není vlastní život, na který se musí podle starých zákonů Galaktického společenství brát ohled.

Druhá, dosud pustá planeta proto podlehla zkáze v plamenech hvězdy. Bohužel na ní bylo několik zapnutých nadprostorových stanic vjosuzgu. V okamžiku katastrofy se bez nejmenšího varování zhroutila dálková doprava nadprostorovými stanicemi. Selhaly nejen ty, jimiž disponuje civilizace Gurroa, ale i všechny stanice, spravované pro Galaktické společenství mezihvězdnou společností Transgalakt.

Ve světech Společenství nastal nepředstavitelný zmatek. Několik desítek kontejnerů tehdy skončilo jinde než na jiném místě určení, do několika stanic pronikl z vybuchující novy hvězdný oheň. Ozářil vražedným pronikavým zářením několik desítek lidí, stovky popálil a dokonale zničil vnitřní prostory devíti stanic, velké štěstí bylo, že přitom nikdo nepřišel o život. Zranění lidé se péčí lékařů uzdravili a Gurroa se Společenství omluvil, ačkoliv nikdo nechápal, jakou vinu by mohl mít za vybuchující supernovu.

Tato událost měla ostatně i svou pozitivní stránku. Od té doby lidé vědí, že Gurroa dokáže v nouzi zachránit planetu i z plamenů supernovy a tato zkušenost učinila konec obavám, že by tato katastrofa zahubila některou z civilizací Galaktického společenství. Dalším přínosem byly nesmírně cenné zkušenosti o stabilitě hvězd - vždy je dobré vědět o možné katastrofě co nejvíc.

Při této události se jeden kontejner se dvěma pozemskými dětmi dostal na dávno opuštěnou planetu Gíjó. Také Alžběta jejich příběh četla - a mohly se oprávněně obávat, že se něco podobného stalo i tentokrát. Dívky byly, na rozdíl od dobře vybavených expedicí Kosmického průzkumu, v neznámém světě bez sebemenšího zajištění, s holýma rukama, bez možnosti návratu a nezbývalo jim než čekat, až je někdo zachrání.

Alžběta proto věděla, že pro děti na Gíjó přišla záchrana až za půl roku po katastrofě - a vděčily za ni víceméně náhodě. Mnoho nechybělo a zahynuly by v místní válce, která na této planetě právě probíhala (viz 5.kniha GSMB - SORKY).

Budou mít dvě trosečnice na neznámé planetě, daleko od domova, také dost štěstí?

Obě v to aspoň doufaly.


Katalyzační vak isún se Alžbětě vešel do dlaně, lahvičky B-paliva měly sotva čtvrt litru, ale i to představovalo uspokojivou zásobu energie. Na plné nabití mohly létat několik hodin a při vodorovném přízemním letu doletět přes sto kilometrů, po větru jistě i dál. Pro běžné létání by to stačilo - ale na pusté planetě, kde nedokázaly předem odhadnout délku svého pobytu, to nebylo mnoho a rozhodně to neopravňovalo k plýtvání.

Alžběta si svou partnerku prohlížela s obavami. Štíhlá dívenka v uniformě letušky zrovna nevypadala na členku horolezecké party. Její uniforma se hodila více do baru než na trampský výlet. Vyznala se v transportéru, ale to byl její denní chleba. Hlavně aby po pěti kilometrech pochodu nezačala hledat všechny možné záminky k odpočinku, to bychom se daleko nedostaly. Kdoví jak bude vypadat nejbližší okolí.

„Dobrá,“ rozhodla Alžběta po chvilce dalšího přemýšlení. „Navrhuji počkat na ráno. K opuštění uiku napoprvé použijeme nárameníky, ale hned dole se poohlédneme, jak to zařídit, abychom je už víckrát nepotřebovaly. Než ale opustíme tohle relativně bezpečné místo, dej mi kapku své krve, podívám se na tebe jako lékařka.“

„Nač to chceš?“ naježila se ihned Kamila.

„Podívej se, kdyby se něco stalo se mnou, těžko mi pomůžeš. Kdyby se ale nějaká nehoda stala tobě a já bych zůstala schopná další činnosti, pokusím se tě dát dohromady, od toho jsem lékařka. A když budu o tobě dopředu vědět co nejvíc, budu mít usnadněnou pozici. Chápeš?“

Kamila neodpověděla, ale mlčky k ní natáhla ruku a odvrátila se, aby neviděla, co s ní chce Alžběta provádět. Ta jí jen lehce políbila ruku - tak to alespoň vypadalo. Ve skutečnosti Alžbětě vyklouzlo z úst chapadlo agisaru, přisálo se na ruku její pacientky a nasálo si skrz kůži nepatrné množství krve. Na hladké pleti letušky nezůstala ani stopa.

„Děkuji, to stačí,“ pustila Alžběta ruku kamarádky.

„To je všechno?“ podivila se Kamila.

„Naprosto,“ přisvědčila.

„Kdykoliv mi brali krev lékaři z Bardžá, vypadalo to jinak,“ řekla vyčítavě.

„Já vím - přítulné agisary se projevují mravenčením,“ usmála se Alžběta. Vnořené jsou bezbolestné. Ale to je snad dobře, ne?“

„No, přiznám se, v tom jsi mě potěšila, já to mravenčení fakt nesnáším. Řekneš mi aspoň, co ses o mně vlastně dozvěděla?“ zajímala se Kamila.

„Dost důležitých údajů,“ pokývala hlavou lékařka. „Jsi druhé dítě neupravených rodičů, viď? Bardžané tě upravovali v deseti letech, nejspíš současně s tvými rodiči. Od té doby máš změněnou DNA, zpomalené biologické hodiny, blokované měsíční cykly a vyšší hladiny hormonů. V době růstu se ti stihly rozšířit i kosti pánve - tu výhodu oceníš až při porodu, ale zůstal ti například apendix, který už tvoje děti mít nebudou.“

„Jak víš, že mám staršího bratra?“ zamračila se Kamila. „To se dá poznat z krve?“

„Nevím zda máš bratra nebo sestru,“ usmála se. „Vím jen, že ses své matce narodila jako druhé dítě. Z krve se toho dá zjistit hodně. Například, že ti je něco přes pětadvacet let, měla jsi nadvakrát zlomenou ruku - ale o takové detaily snad ani nejde. Nejdůležitější pro mě je, že máš podle bardžanského označení krevní skupinu sedm, což je pro tebe výhodné. Mohla bych ti totiž dát svou krev, kdybys ji potřebovala.“

„A můžeš poznat i kolik kluků jsem už měla?“ vybuchla Kamila podrážděně.

„To bys snad chtěla trochu moc, ale ve tvém případě je to čirou náhodou maličkost, ty jsi totiž ještě neměla žádného. Je to sice divné - jsi přece velice hezká - ale to je tvoje věc. Vlastně, proč ne? Život máš teprve před sebou.“

„O posuzování se tě neprosím! Kolik je ti vlastně let, že mě chceš poučovat?“ vyjela si na ni Kamila. „Tohle mě na Bardžanech vždycky nejvíc štvalo, že o každém hned všechno vědí. A ty jsi také taková!“

„Nemusíš se bát, nechci tě poučovat, ostatně je mi jen o pět let více než tobě,“ urazila se i Alžběta. „Myslela jsem si, že tě to bude zajímat. Já ti to povídám jen jako lékařka pacientce, jen tobě a nikomu jinému. Neboj se, nikomu o tobě nic neřeknu. Na Zemi se tomu říká zachování lékařského tajemství - na Bardžá principy psycho-ochrany osobnosti.“

„To taky doufám!“ vypjala se Kamila. „Radím ti, nikomu o mě nic neříkej, nebo ti oči vyškrábu, i když jsi starší!“

Oči jí hněvivě jiskřily a působila dojmem, že se na lékařku každou chvíli vrhne.

„Raději si koukej co nejdřív dobít akumulátory!“ odsekla na to už také tak podrážděně Alžběta. „Až tě bude honit nějaký zdejší predátor, bude na to pozdě.“

Co že je taková? pomyslela si. My dvě bychom měly držet pohromadě, jestli se budeme hádat, to to dopracujeme!

 


15.11.2016 10:15

Obsah Dále

Komentáře: