Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

První průzkum planety

Samozřejmě musely obě počkat až na ráno. Průzkum neznámé planety nemusí být med ani ve dne, natož v noci. Potíž byla, že nevěděly, ve které denní či vlastně noční době se na planetě ocitly a jak dlouho trvá zdejší noc. V celém Galaktickém společenství se nevyskytovaly ani dvě planety se stejnou délkou dne. Nejmenší rozdíl činil jen dvě a čtvrt minuty, ale i když se to zdá málo, způsoboval značné potíže v komunikaci s ostatními světy - natož když se den na planetách lišil i o více hodin. Jednotný čas Společenství stanovili kdysi dávno podle Bardžá, kde trval den dvacet šest pozemských hodin. Naštěstí na Zemi vyvinuli osobní komunikátory v podobě větších náramkových hodinek, jejichž mikroprocesory měly v programech mimo jiné udržovat jednotný galaktický čas i desítky časů jednotlivých světů, jak to bylo nutné. Nebyl problém zadat jim, aby se postaraly o čas a kalendář libovolného světa. K tomu bylo potřeba znát maličkost: přesnou dobu otáčení planety kolem osy a dobu oběhu kolem jejího slunce. Jenže to tady žádná z dívek nevěděla a pochopitelně ani vědět nemohla.

„A co když jsme na planetě, kde je věčná noc?“ starala se Kamila.

„Toho se neboj,“ opáčila klidně Alžběta. „Ne že by tmavé hvězdy neexistovaly, ale žádná z nich nemá planety, kde by rostly rostliny a tudíž nemají kyslíkovou atmosféru. To je přírodní zákon - a ty platí po celém známém vesmíru stejně jako na Zemi.“

Dohodly se, že budou hlídkovat. Alžběta se nechtěně mezi řečí podřekla, že cestuje po velkém večírku na rozloučenou s universitou, takže ji Kamila poslala spát jako první s tím, že ona je odpočatější. Alžběta sice tvrdila, že si z únavy nic nedělá - má přece agisar a ten ji může podle potřeby povzbudit, ale na to jí Kamila opáčila, aby si tu možnost schovala na dobu, kdy to bude opravdu nutné.

Alžběta se tedy zabalila do měkké, huňaté deky, natáhla se na nosítka (kupodivu docela pohodlná) a zakrátko už byla v limbu, zatímco Kamila se posadila u východu a pozorovala okolí, kam až dohlédla. Nebylo to daleko, světlo nouzové lampičky v chodbě u dveří uiku dopadalo jen na pár metrů od vchodu a dál byla černá tma. Východ musel zůstat otevřený. Transportní kapsle neměla okna a jinak než dveřmi ven vidět nebylo, ale Kamila byla připravená jej při sebemenší známce nebezpečí rychle zavřít. Nemusela k tomu ani vstávat a sahat na tlačítko, dveře mohla zavřít i během ústupu pomocí dálkového příkazu ze svého komunikátoru.

Sotva se Alžběta probudila, mrkla na komunikátor a hned byla na nohou.

„Tys mě nechala spát celých dvanáct hodin!“ vyčetla své nové kamarádce, když ji našla u pootevřeného východu z uiku. Venku už bylo světlo. Kamila na sobě neměla svou vínovou uniformu letušky, ale mnohem praktičtější civilní oblek - velikou tmavozelenou bundu, zpod níž vykukoval límec žluto-hnědě kostičkovaného svetru, k tomu univerzální džínové kalhoty a pevné boty, jistě mnohem vhodnější než lehounké lodičky od uniformy. V civilním oblečení byla méně podobná cukrové panence. Zajímavé, prohlížela si ji Alžběta. A pak že šaty nedělají člověka. Včera bych se s ní bála jít i na pětikilometrovou túru, zatímco dnes vypadá jako zkušená horská vůdkyně. A to je správné, budeme muset sebrat všechny síly k přežití.

„Spala jsi tak hezky, neměla jsem srdce tě rušit, ostatně - snad o nic nejde...“

„Nejde o nic jiného, než že budeš pro změnu unavená ty,“ upozornila ji Alžběta, ale docela vlídným tónem.

„To nic není,“ pokrčila rameny Kamila. „Já už jsem zažila víc takových nočních hlídek. Třeba na Kavkaze...“

„Kavkaz je v civilizované Zemi, tady jsme na neznámé planetě,“ řekla Alžběta, ale Kamily se nijak nedotkla.

Alžběta si oblékla svou nepromokavou bundu, zakoupenou na Bardžá. Byla lehká a pevná, Kamila jí trochu záviděla. Bardžanské bundy udržovaly teplotu ze všech obleků nejlépe, takže si bez nich dnes nikdo nedovedl představit cestování v extrémních podmínkách, jaké se vyskytují v okolí zemských pólů nebo na vrcholech věčně zasněžených hor. Tyhle obleky byly k dostání i na jiných planetách, dnes už dokonce i na Zemi, ale byly nekřesťansky drahé. Alžběta vypadala v bundě štíhlejší než Kamila, ačkoliv tomu bylo ve skutečnosti naopak. Kalhoty měla Alžběta z téhož materiálu - mohla by se v nich klidně procházet poblíž pólu stejně tak jako v tropech.

Obě dívky si pod bundami připjaly své létací nárameníky. Kamila již měla i naplno nabité akumulátory. K nabití nepoužila B-paliva, včas si vzpomněla, že může akumulátory sygytů nabít z akumulátorů uiku. Bylo to výhodnější než pomocí isúnu. B-palivo si mohly vzít s sebou a použít později. Pokud se vrátí s poloprázdnými akumulátory, vždycky si je tu nabijí bez ztráty B-paliva. Tím víc důvodů bylo k šetření elektřinou v kapsli. Kamila byla ráda, že ji to napadlo, vypadala spokojeněji než včera.

„Dají se zvenku zavřít dveře?“ optala se jí Alžběta.

„Samozřejmě,“ přikývla Kamila. „Stačí zadat kód pomocí komunikátoru. Počkej, naprogramuji ti ho, budeš to potřebovat.“

Alžběta jí odblokovala svůj komunikátor, jinak by neuposlechl žádný příkaz, zadaný cizí osobou. Kamila mu pak chvíli dávala potřebné příkazy.

„Bude se to otevírat heslem,“ řekla nakonec Alžbětě.

„A jak zní?“

„Sezame, otevři se,“ usmála se Kamila. „Když řekneš: Sezame, zavři se, dveře se zavřou.“

„Tisíc a jedna noc - máš zřejmě sklony k romantismu,“ usmála se Alžběta.

„To je u horolezců normální,“ souhlasila Kamila a mrkla šibalsky očkem na svou novou kamarádku.

„Horší je, jak dlouho nás bude tvůj Sezam poslouchat,“ vzdychla si Alžběta. „Až se vybijí baterie uiku, bude pohádky konec, co?“

„Ne tak docela,“ zavrtěla hlavou vážně Kamila. „Dveře nás přestanou poslouchat dřív, protože potřebují ke své činnosti stlačený vzduch a zásoba v nádržce stačí sotva na pár otevření a zavření. I pak se dají otevírat a zavírat ručně, až na maličkost. Bezpečnostní zámky, palubní počítač a nouzové lampičky jsou napájené z izotopové baterie. Tahle poslední novinka pozemské atomové techniky je na rozdíl od nás skoro věčná, jen je škoda, že její výkon nestačí na napájení všech spotřebičů. Izotopy utáhnou jen bezpečnostní světla a pár nutných zařízení. Nedávno jsem absolvovala kurs technického minima pro letušky, takže o tom vím. Můžeme i po několika letech požádat Sezam, aby nám otevřel. Zámky jen lehce cvaknou - a bude to. Ale do dveří budeme muset strčit a roztáhnout je samy.“

„Výborně - jsem ráda, že mám šikovnou společnici,“ povzbudivě ji chválila Alžběta.

„Co ty - já musím být ráda, že je se mnou někdo, kdo umí zacházet s agisarem,“ zvážněla hned Kamila. „Venku to zatím vypadá pustě, ale já tomu tichu nevěřím.“

Když Alžběta vyhlédla ze dveří, spatřila kolem dokola jen kamenné horské štíty. Kamení a zase jen kamení, jen nedaleko od kapsle rozpoznala i jakési chomáče zelené trávy, či co to bylo. Byl tu klid a ticho, jediný zvuk, který tu slyšela, byl slabý svist větru.

„Co se dá dělat - jdeme na to,“ vzdychla si.

Obě zapnuly sygyty a nejkratší cestou se snesly dolů, na kamenitou půdu neznámé planety. Alžběta vyletěla jako první. Chvíli nehybně visela sotva půl metru nad kamenitou půdou, než pomalu, obezřetně dosedla na vlastní nohy. Zato Kamila přistála bez okolků a nechápavě se na kamarádku dívala.

„Proč zdržuješ?“ nevydržela po chvíli.

Alžběta se pomalu spustila na zem.

„Ty jsi nikdy nebyla na žádné planetě?“ obrátila se ke Kamile.

„Ale byla - a mockrát,“ ujistila ji dotčeně. „Byla jsem na všech planetách, na které létají linky Transgalaktu. Proč o mě pořád pochybuješ?“

„Byla jsi někdy na Gíjó a vyšla jsi tam ven ze stanice?“

„Tam přece nikdo nesmí z bezpečnostních důvodů stanici opustit.“

„No právě,“ opáčila Alžběta. „Kdybys takhle zbrkle přistála na Gíjó, mohla bys šlápnout přímo na některou obří amébu - a do deseti vteřin by bylo po tobě.“

Kamila se zarazila.

„Pode mnou přece nic nebylo,“ opáčila nerozhodně.

„Améby na Gíjó vynikají především průhledností,“ ujistila ji Alžběta. „Poprvé nám je opatrně ukazovali zdálky, než nás pustili ven bez doprovodu.“

„Ty jsi byla na Gíjó - venku? A sama?“

Kamila vypadala opravdu vyděšeně - a nebylo divu. Až teď si připomněla, co se povídalo o amébách z planety Gíjó, jediné planety, odkud průzkumníci z Bardžá neslavně uprchli. Jsou prý nebezpečnější než největší exempláře dravých vojtosaurů, obrovských ještěrů na Poenaid, jejichž obrázky jsou v každé školní učebnici kosmobiologie. Améby mohou dorůstat až šesti metrů, ale jsou smrtelně nebezpečné i když jsou sotva jako pěst. Bývají zalezlé pod kameny a ve vodě nejsou vidět vůbec. Místní obyvatelé je sice dokáží zlikvidovat v okamžiku, ale ani oni se k nim nestaví lehkomyslně a své hosty před nimi velice pečlivě hlídají - i v dnešní době tam dochází ke ztrátám na životech. Pohybovat se na Gíjó mimo stanice je proto návštěvníkům přísně zakázáno a po pravdě řečeno, nikdo o to ani nestojí. Že tam Alžběta byla venku? Sebevražda to nebyla, spíš šílenství.

Kamilu zamrazilo a rychle se rozhlédla po okolí s rukou na ovladači náramenních létacích sygytů. Nezdálo se ale, že by za každým kamenem něco číhalo. Kolem nebylo nic, co by je ohrožovalo. Ačkoliv - na neznámé planetě může být ledacos. Bardžané objevili na Gíjó améby až po půlročním pobytu, ale pak se najednou vyrojily ze všech stran, během týdne pohltily třicet tisíc lidí a zbývající průzkumníci pak v panice planetu na celé dva tisíce let opustili.

Alžbětina opatrnost byla rozhodně namístě.

„Byla jsem v rámci praxe na více divokých planetách,“ dodala Alžběta. „A drsnějších než jsou ty kolonizované. I na Gíjó jsem byla nejprve pod dozorem domorodců. Mám pro tebe radu. Prosím tě, drž se raději až za mnou.“

„Budu si dávat pozor,“ zabručela Kamila. „Sezame, zavři se!“ poručila.

Ozvalo se zasyčení. Dveře uiku, dosud ze tří čtvrtin pootevřené, se zavřely. Zelené slunce zatím vyšlo nad obzor a dívky teprve teď viděly, kde se vlastně nacházejí.

Byly těsně pod vrcholky hor. Nad nimi se vypínaly pouze tři nevysoké skalní štíty - nejvyšší měl nanejvýš šedesát metrů. Neútěšnou kamenitou půdu, porostlou bělavými, šedivými, zelenými, ale i namodralými lišejníky, zpestřovaly osamělé hrsti zelené trávy. Na opačné straně než štíty se rozkládalo údolíčko, jehož okraje zřejmě spadaly do hloubky. Převalovaly se tam kotouče mlhy a dál už nebylo nic než šedá deka mlhy či dokonce mraků. Alžběta nadhodila, že to vypadá skoro jako někde na Zemi v Krkonoších. V údolíčku bylo rozeseto tisíce větších či menších balvanů. Zdálo se ale, že je tu pusto a prázdno. Žádné zvíře, ani myš, žádný pták.

Chvíli se obezřetně rozhlížely. Ale kolem byl takový klid a pusto, že se obě brzy uklidnily. Jestli na téhle planetě existuje nebezpečí, skrývá se někde jinde. Tady jsou obě vysoko v horách, proto je tu pusto. Jinde na této planetě, v údolích či v nížinách, může být život mnohem bohatší - a samozřejmě i nebezpečnější.

„Víš, připadám si trochu jako dávní muži-válečníci před rozhodující bitvou s neznámým protivníkem,“ řekla po chvilce zasněně Kamila. „Ti také nevěděli, zda si jdou pro smrt anebo k vítězství.“

„Velice výstižné přirovnání,“ souhlasila Alžběta. „Jen s jedním rozdílem. Ti válečníci šli do bitvy z vlastní vůle, mohli si to včas rozmyslet, kdežto nás dvou se nikdo neptal, zdali sem chceme nebo ne.“

„Co ty víš, jestli si to mohli rozmyslet?“ povzdychla si Kamila. „Mnozí z nich určitě do války dobrovolně nespěchali. Co já jsem o tom přečetla knih...“

„Knihy bývají napsané krásně, ale skutečnost je obvykle jiná,“ odvětila Alžběta.

Kde opravdu jsou, to nemohly posoudit. Vzdálenosti u mezihvězdné dopravy provozované Transgalaktem nehrály žádnou roli - jenže v opačném smyslu než u našich trosečnic. Těm teď mohlo být jedno, zda jsou dvě stě světelných let od Země, prakticky těsně u hranic Galaktického společenství, nebo na opačném konci Galaxie, osmdesát tisíc světelných let od domova. Obojí by pro ně bylo stejně nepřekonatelné.

To, že vzdálenosti nerozhodují, nedávno Transgalakt zřetelně vyjádřil při změně tarifů, kdy je výrazně zlevnil a sjednotil. Letenka z Prahy do Turnova stojí po úpravě cen stejně jako letenka z Prahy na planetu Aigura, nacházející se v jiném rameni Galaxie a vzdálenou od Země přes dva tisíce světelných roků regulérního Euklidova prostoru. Když počítače Transgalaktu vyhodnotí, že je k dopravě do cíle výhodnější přestoupit na jinou linku, přestup se do ceny letenky nepočítá. Podle přepravního řádu je navíc povinností Transgalaktu dopravit každého na požadované místo co nejrychleji a za každou překročenou čtvrthodinu cestování poskytuje slevy, vyplácené přímo v koncové stanici. Jiné slevy poskytuje za předběžné ohlášení letu, za malé děti a zejména za let více osob současně. Nejvýraznější sleva je právě při plném obsazení transportního kontejneru skupinou osob, tedy pro sto čtyřicet osm míst u bytostí lidského typu. Toho využívají různé cestovní kanceláře, zabývající se optimálním kompletováním společných zájezdů - přidávají jen úplnou péči o cestovatele na místě.

Upřímně řečeno, Kamila ani Alžběta nikdy neslyšely o tom, že by Transgalakt svým klientům uznal slevu za zpoždění. Ne že by se tomu zpěčoval, ale zpoždění prostě neexistovala. Ať si zákazník vybral jako cíl cestování sebezapadlejší stanici, počítače Transgalaktu vždycky našly takovou kombinaci, aby celková doba cestování onu magickou čtvrthodinu nepřesáhla.

Na to nejspíš myslela Kamila, když obě stály pod havarovaným uikem na skalnaté půdě neznámé planety. Znenadání se totiž podívala na hodinky, otočila se k Alžbětě a zdánlivě bez jakékoli souvislosti šelmovsky prohlásila:

„Tak - a od této chvíle jsi nejen cestovala zadarmo, ale naopak ti bude Transgalakt platit penále za zpoždění.“

Alžběta na ni vytřeštila oči, ale pak pochopila a také se rozesmála.

„A co ty?“ obrátila se k ní.

„Já to mám horší. Mám nárok na přesčasy, ale protože jsem vlastně v nepřetržité službě, začíná mi už také naskakovat na kontě pěkná sumička...“

Znělo to dost směšně v pusté krajině neznámé planety, vysoko v horách, kde široko daleko kam až oko dohlédlo byly jen samé holé skály. Finanční otázky je ovšem mohly zajímat pouze v tom případě, podaří-li se jim vrátit. I pak budou na kdovíkolikátém místě co do významnosti. V současnosti byla tisíckrát důležitější otázka návratu samotného.

Zajímavý byl pohled na transportní mezihvězdnou kapsli uik, z větší částí zabořenou do jednolité skály, takže vyčnívala sotva šestina. Stříbřitý zaoblený korpus kapsle působil ve skále cize. Jak se tam dostala, jim bylo záhadou. Rozhodně se sem nevklínila nárazem - vůbec nebyla natlučená, ani skála nevypadala jako poškozená. Jako kdyby nějaká gigantická diamantová fréza vykroužila do skály hlubokou, mírně šikmou jámu oválného průřezu a uik tam opatrně vložila. Okraje skály byly zrcadlově lesklé a hladké a geometrická dokonalost toho tvaru jim brala dech. Vysvětlit si to neuměly. Alžběta nebyla technický typ, Kamila měla odborné znalosti v rozsahu kursu technického minima pro letušky, což jí stačilo k obsluze technických prostředků Transgalaktu, ale nic víc. Jisté bylo jen že se obě nacházely na neznámé planetě, kdovíjak daleko od světů Galaktického společenství. Vodítkem by pro ně mohla být zelenavá barva zdejšího slunce. Zeleně zářících hvězd je málo a kdyby k tomu srovnaly souhvězdí, snad by mohly zjistit, u které z hvězd se nacházejí. Pokud se ovšem nacházejí v naší galaxii. V každém případě jim ta znalost k ničemu nebyla, když věděly, že se odtud samy nikdy nedostanou.

„Co teď?“ obrátila se Kamila bezradně na Alžbětu. Ta si pár metrů od kontejneru sedla na velký balvan a chvíli jen přemýšlela, ačkoliv to mohla ještě v bezpečí uvnitř.

„Budeme se muset vypravit z hor dolů, do údolí,“ řekla po chvíli. „Nejprve si ale musíme zajistit bezpečný vchod do uiku. Pyramidu z kamení vidím až na posledním, zoufalém místě. Zdejší kamení se k tomu moc nehodí.“

Skálu tvořila jakási zvětralá a křehká břidlice. Na povrchu odpadávala v celých plochách a rychle se drolila. Tím větším kontrastem působila geometricky přesná výduť ve skále, kde ležel uik - ale kdo ví, jaké nestvůrné síly se na tom podepsaly?

Alžběta se samozřejmě nejvíc zajímala o zdejší rostliny, ale tady v horách našla jen pár druhů otužilé trávy, rozhodně nevypadaly poživatelně. Alžběta rozmačkala v prstech pár stébel a vymačkanou šťávu si »prohlédla« agisarem. Na skalách rostly mimo trávy jen lišejníky nevýrazných barev, ale i s jejich průzkumem byla Alžběta brzy hotová.

„Jsou stejné, jako všude ve vesmíru,“ prohlásila a znovu opakovala, že se budou muset vydat do údolí.

„Aspoň v něčem tě potěším,“ obrátila se na kamarádku. „Tyhle rostliny by chutnaly jako rozmočený papír, ale nejsou jedovaté. Snad by se v nouzi po uvaření daly jíst. Lišejníky by byly horší, spíš jsou dobré jako palivo, ale i v nich je cosi výživného.“

„Vážně?“ ptala se jí hned Kamila s nadějí v hlase.

„Ano,“ řekla Alžběta. „Smrt hladem tedy vyškrtneme ze seznamu zdejších nebezpečí. To snad stojí za to vědět.“

„Kdybychom ještě tak věděly, kolik jiných druhů smrti tu na nás může všude kolem číhat,“ vzdychla si Kamila. Měla jistě pravdu, ale naděje jim to nepřidalo.

Obě dívky si nadhodily na zádech pohotovostní batohy. Místo opravářského nářadí v nich měly zásoby sušenek, konzervovaného ovoce, čokoládu a několik litrů nápojů pro případ, kdyby po cestě nenarazily ani na vodu, ani na zdroj potravy. To by pak bylo opravdu zoufalé, mínila Alžběta, ale právě ona byla plná optimismu, protože už podle přítomnosti kyslíku musí být na této planetě rostlin mnohem víc.

Francouzka byla ale skeptičtější:

„Kdybychom přistály na opravdu pustém koutě téhle planety, bude nám houby platné, že pár tisíc kilometrů odtud jsou rajské zahrady. Vezmi si takový Island na Zemi. Kdyby tam nežili lidé, nebylo by tam vůbec nic. I na Sahaře můžeš bloudit celé týdny, aniž bys spatřila jedinou rostlinu, co ti bude platné, že na Zemi je všude kyslíku i vody dost a dost? Jestli tu není nic víc než tahle tráva a lišejníky, bude to hrůza!“

„Nesmíš se na to dívat tak pesimisticky,“ kárala ji Alžběta. „Musíš si říkat, že jsme příděl smůly vyčerpaly už tím, že jsme tady a ne v Turnově.“

Mlčky přešly horské údolí a sestupovaly do průsmyku. Tekl tudy potůček a Alžběta se rozhodla vyzkoušet jeho vodu. Pečlivě prohlédla okolí, zejména dno potůčku, pak se opatrně nahnula, agisar jí ústy vysunul své žlutohnědé chapadlo a na okamžik je ponořil do průzračně čisté vody. Alžběta si sice mohla nabrat vodu i do kelímku a nechat ji agisarem zkoumat až ve svých ústech, ale bezpečnostní pravidla trvala na tom, aby s neznámou látkou přišel do styku vždy nejprve agisar. Tomu by nevadila ani kyselina, zatímco v ústech...

„Odpusť, ale chce se mi z tebe zvracet,“ vyhrkla najednou Kamila. „Stačí, když tě vidím.“

„Proč?“ obrátila se k ní Alžběta nevinně.

„Tebe to nelechtá v krku?“

„Na to by sis zvykla,“ usmála se Alžběta. „Pod vlivem agisaru to vůbec nelechtá. Nedávno mi něco zapadlo do koláčové dírky. Myslela jsem, že se udávím, ale tohle je úplně jiný pocit. Docela jako při polykání, ani mě to nenutí ke zvracení. Mimochodem, máš-li žízeň, klidně se můžeš napít, ta voda je velmi dobrá. Ale nedávej do ní ruku, raději ji nabírej tak jako já tady na tom splavu. Nateče do kelímku sama, ale pro jistotu si pořád dávej pozor, aby se v ní něco cizího nepohybovalo. Kdybys v ní něco spatřila, vychrstni ji co nejrychleji a připrav se na útěk.“

Napily se obě. Pak se Kamila Alžbětě omluvila.

„To nic,“ usmívala se Alžběta. „Abych pravdu řekla, je to jen nezvyk. Máš dvě možnosti. Buďto si zvykneš jako jsem si zvykla já, což pro tebe bude jednodušší, vždyť to jen vidíš. Nebo se budeš muset pokaždé dívat jinam. Rozhodně ti doporučím to první.“

Zvedly se a horským průsmykem opatrně skákaly po velkých balvanech podél potoka dolů. Konečně se dostaly do míst, kde se jejich očím otevřel pohled do dalšího údolí. Zastavily se a pozorně se dívaly. Horské pásmo tu zřejmě končilo, táhlo se dál do stran vlevo i vpravo, ale před nimi už hory nebyly a po strmém svahu následovala rozsáhlá, plochá nížina. V hloubce pod nimi se tmavěly hluboké zelené lesy, sahající až kamsi ke vzdálenému modravému horizontu - pokud to ovšem byly lesy.

Podle Kamilina návrhu se obě dívky posadily zády k sobě na veliký balvan a chvíli odpočívaly. Předtím ovšem pořádně prohlédly místo, kam se posadí.

„Vypadá to tu jako na Zemi,“ pronesla Kamila zasněně. „Jak je možné, že jsou tu dálky do modra jako u nás?“

„Většina kyslíkových planet má modravé dálky,“ řekla také tak tiše Alžběta. „Existují ale výjimky. Na planetě Gíjó převládá zrzavá barva, což je dáno spoustou oxidů v prachu. Momoroi má lesy modrošedé a úplně určují barvu krajiny. Jsou stejně šedé jako mnohé pozemské lišejníky - jenže na Momoroi dorůstají gigantických rozměrů. Auraeia, planeta starců, je zase celá do zelena včetně dálek, ale tam je to dáno převahou zeleně ve spektru její hvězdy Guissy. Sišak je více do ruda a jsou tam na mnoha místech jedovaté pouště. Na Solgu rostou typické modrobílé rostliny a na Eio je málo míst bez věčného ledu a sněhu.“

„Zbývá už jen Ullhettl, kde je neustále mlha, takže tam dálky ani neuvidíš - ale to je vodní planeta s několika ostrovy, často bičovanými hurikány,“ tiše pokračovala Kamila.

„Odkud to znáš?“ zajímala se Alžběta.

„Jednou jsem tam byla,“ přiznala Kamila. „Nelétáme tam často, ale doprovázela jsem tam se speciálem Japonce. Nabízeli místním chobotnicím nějaké nestandardní počítače, měla to být zakázka za pár miliard pugya.“

„A jak uspěli?“ zajímala se Alžběta.

„Slyšela jsem, že znamenitě,“ pokrčila rameny Kamila. „Ale u vlastního jednání jsem pochopitelně nebyla.“

„A jak to tam vypadalo? Já jsem tam nikdy nebyla.“

„Však jsem z Ullhettlu neviděla víc než halu stanice,“ přiznala Kamila. „Zuřil tam právě jeden z obvyklých hurikánů, okna zakryli pancéřovými deskami a ven nebylo vidět. Uvnitř bylo samozřejmě perfektní osvětlení jako všude, jen bylo slyšet silné hučení, jak se venku hnaly vlny přes celý ostrov i se stanicí. Říká se, že to tam tak vypadá pořád. Stanice jsou tam nesmírně robustní, pevně zakotvené několik set metrů do skály, jinak by to dlouho nevydržely.“

„Na Ullhettlu jsem nebyla,“ řekla Alžběta a opět vstala. „Ale poznala bych to tam, měli jsme v univerzitě vzorky ovzduší i vody ze všech světů. Ale vím o obydlené planetě, kde je také spousta modravé mlhy. Není tam vidět do dálky a určitě jsi tam nebyla.“

„Co ty víš, kde všude jsem nebyla?“ naježila se trochu Kamila. Rovněž vstala a oprašovala si vzadu kalhoty.

„Byla jsi snad na Gurru?“ usmívala se záhadně Alžběta.

„Tam přece nevede žádná linka Transgalaktu,“ zase se uvolnila Kamila. „Málokdo ví, kde se planeta Gurr nachází. Tam bylo tak málo lidí, že bys je spočítala na prstech.“

„Ještě že tady mlha není,“ podotkla Alžběta. „Nebo že jí tu není tolik... Ačkoliv, být tohle Gurr, měly bychom vyhráno... takže je škoda, že to Gurr není...“

„Ty jsi snad byla i na Gurru?“ podívala se Kamila na Alžbětu udiveně.

„Jen krátce,“ řekla Alžběta. „Byli jsme si tam jen »očichat« ovzduší.“

Pak začaly sestupovat do údolí. Pokračovaly jako dosud podél potoka, ale ten teď občas přepadal přes kraje velkých kamenných stupňů a vytvářel překrásné perlivé vodopády. Překrásné ovšem až při pohledu zdola, ale tam se obě nejprve musely dostat. Kamila byla dříve členkou horolezeckého klubu a Alžběta zase trvala na tom, že musí bezpodmínečně šetřit energií, proto nikde nepoužily létajících nárameníků, ačkoliv je měly neustále připravené, kdyby se některá z nich nešťastně zřítila.

Brzy našly další druhy rostlin. Alžběta je prozkoumala agisarem a spokojeně prohlásila, že by byly stravitelnější než tráva nahoře. Pak zase pokračovaly v sestupu.

Svah se dole zmírnil a objevila se na něm vysoká žlutá a zřejmě suchá tráva. Nebyla ani jedovatá a mohly v ní kráčet bez obav, jenže brzy jim sahala do pasu a když se skrz ni prodíraly, nepříjemně šustila. Byly z toho obě nervózní, šustění je muselo na dálku prozradit všem zdejším tvorům, ale na druhé straně by je snad varovalo, kdyby je chtělo něco přepadnout. Postupovaly raději pomalu, často se zastavovaly a naslouchaly. Bylo tu horko a obtěžoval je malý, ale nepříjemně bodavý hmyz, který Alžběta prohlásila za nejedovatý a vyloučila tím Kamiliny obavy. Na jiná zvířata tu nenarazily - Alžběta očekávala aspoň nějaké hlodavce nebo hady, ale s jistotou nemohla tvrdit vůbec nic.

„Mouchy a komáři jsou asi v celém vesmíru, to je hrůza!“ povzdychla si trpitelsky Kamila. „Ještě že jsou támhle dál nějaké stromy. Mohl by tam být stín.“

„Ano, také je vidím,“ přikývla Alžběta. „Ale půjdeme tam pomalu a opatrně. V tom stínu by mohlo odpočívat nějaké zdejší zvíře a kdoví, jestli by na nás nedostalo chuť... Ale komáry ti zaženu snadno, chceš?“

Kamila byla nadšeně pro. Alžběta chvíli přemýšlela - aspoň to tak vypadalo. Pak požádala Kamilu, aby jí podala ruku a když jí vyhověla, plivla jí na dlaň, až dívka rozhořčeně ucukla.

„Co blázníš?“ vyhrkla.

„Natři se tím,“ nařídila jí Alžběta, jako by si nevšimla, jak se na ni kamarádka tváří.

„Proč?“ opáčila Kamila dotčeně.

„Bude to ty potvůrky odpuzovat,“ ujistila ji bioložka.

Sama si také rozetřela po obličeji a po nechráněných částech rukou cosi podobného. Kamila to udělala po ní, jen s poněkud větším odporem.

A opravdu. Mračna komárů rychle prořídla a za chvíli bylo kolem naprosté ticho.

„Ty snad čaruješ!“ nařkla kamarádku Kamila.

„To přece nic nebylo,“ bránila se Alžběta. „Ty potvory mají pachovou řeč, jako většina hmyzu na všech světech. Stačilo jim podstrčit, že jsme pro ně nechutné. Dají nám pokoj, uvidíš.“

„Jestli je to tak, máš vše odpuštěno,“ uznala Kamila. „Komáry a mouchy nesnáším.“

K brčálově zeleným stromům dorazily při vší opatrnosti za pár minut a zastavily se v jejich stínu. Zdálky se stromy podobaly pozemským borovicím, ale zblízka bylo vidět, že mají místo jehličí jakési zelené třásně. Jejich pokroucené větve pokrývala šupinatá kůra světlé hnědé barvy a na mnoha místech na ní ležely krůpěje příjemně voňavé smůly. Byl tu klid a ticho, slyšely jen šumění slabého větru ve větvích. Alžběta se sehnula a zdvihla ze země uschlou svlečenou kůži jakéhosi hada, ale pak ji zase odložila s tím, že je to nejedovatý druh, který se živí drobnými živočichy. Zatím tu neobjevily ani stopy svědčící o přítomnosti větších zvířat. Skoro se zdálo, že tu budou jen malé ještěrky, drobní hádci a hmyz. Přesto postupovaly pomalu a obezřetně. Na neznámé planetě nemohly vyloučit nepříjemné překvapení a pak by bylo pozdě honit bycha.

Zelené slunce jim mezitím vystoupilo vysoko nad hlavy a začalo nepříjemně pálit. Alžbětě to nevadilo, zato Kamile bylo brzy horko. Musela si rozepnout bundu, ale moc si tím nepomohla. Chtěla si ji svléci úplně, ale Alžběta ji od toho zrazovala. Radila jí, aby si nechala volné ruce pro případ nečekaného ústupu.

„Tohle si vezmeme,“ ukázala Alžběta Kamile velikou hnědou dužnatou hlízu, kterou vyrýpla z měkké hlíny pod stromy.

„Jak jsi to našla?“ divila se Kamila.

„Tyhle hlízy patří k těmto lodyhám,“ ukázala jí na nevýrazné stonky s růžicí tuhých listů dole při zemi.

„Jak to víš?“

„Když nechám svému agisaru ochutnat nepatrnou část nějaké rostliny - u živých tvorů mi stačí získat jakýkoliv kousek tkáně nebo pár kapek krve - brzy znám celou rostlinu či živočicha skrz naskrz, včetně toho, co ani není vidět.“

„To máš proti mě výhodu,“ uznala Kamila.

Trochu se rozhlédly na okraji lesa, ale do husté spleti větví, keřů a ostnatých šlahounů se neodvažovaly. Po chvilce Alžběta navrhla, aby s sebou vzaly jako první kořist ony výživné hlízy, svázaly několik tenkých kmenů drobnějších stromů, aby si z nich mohly postavit žebřík - a aby se ihned vrátily ke kapsli.

„Je to dobré,“ zdůvodňovala svou žádost. „Našly jsme vodu i jídlo, hlady neumřeme. Teď si musíme zabezpečit zpáteční cestu a až pak se vydáme na další výpravu. Můžeme nechat v uiku většinu jídla, půjde se nám lépe. Nadměrné zásoby by nás jen zdržovaly.“

Kamila byla sice proti, ale podvolila se, aby zbytečně nevyvolávala spor. Konečně - i ona uznávala, že je potřeba nejprve myslet na zadní kolečka a až potom vyrazit do kraje, na který se hodí staré latinské: Hic sunt leones, zde jsou lvi. Tím spíše, že i staří Římané o těch lvech věděli mnohem víc, než obě trosečnice o místní fauně.

Návrat do hor byl sice namáhavější než sestup, ale zato bezpečnější. Vždycky se lépe šplhá nahoru, než slézá dolů. Kromě toho už znaly cestu a nemusely hledat, kudy je to nejschůdnější.

Nahoře byly ale obě jaksepatří utahané a nebylo divu, že se jim chtělo odložit všechno na zítřek. Alžběta však trvala na tom, že musí nejprve udělat žebřík. Naštěstí to nebylo obtížné. Přivlekly s sebou na zádech několik tenkých třímetrových kmenů, očištěných a zbavených větví. Kamila je na místě poměřila a nařezala na potřebné délky malou elektrickou pilkou z výbavy uiku, schopnou řezat i ocel. Alžběta zatím odhrabala kameny až na pevnou skálu, aby byl žebřík bezpečně opřený. Pak spolu přivázaly na dvě šikmé postranice několik příčných tyček. Vzniklý žebřík byl sice trochu neforemný, ale každý pračlověk by se jím mohl oprávněně pyšnit. A obě trosečnice byly v roli pravěkých lidí. Z technické civilizace měly pár kousků vybavení, možná důležitého, ale ne věčného. Létací nárameníky měly omezenou zásobou energie. Nářadí ke své činnosti potřebovalo elektřinu, nemohly počítat s jeho dlouhým provozem. Jen komunikátorům stačilo k činnosti pouhé teplo lidského těla, patřily mezi trvalé prostředky, ale jejich význam na pusté planetě byl zanedbatelný. Bylo možná hezké znát přesný galaktický čas - ale k čemu by jim tu tato znalost byla?

Nejdůležitějším vybavením byl bezesporu Alžbětin agisar. Varoval by je před jedovatými rostlinami, měly v něm záruku vyléčení všech běžných poranění a Alžběta si zavčas uvědomila, že jim může posloužit i jako zbraň proti některým živočichům. Samozřejmě by je nechránil před dravci od velikosti medvěda výše, ale menší živočichy by mohl velmi rychle paralyzovat, uspat, otrávit, nebo aspoň oklamat, jako před chvílí ty dotěrné komáry. Velkých dravců by se nemusely obávat, pokud by se Alžbětě a jejímu agisaru podařilo plně dešifrovat jejich genetickou strukturu a kdyby měla čas na přípravu specificky mutovaných baktérií, enzodů. Tyto baktérie, geneticky stvořené přesně pro určitý druh živočicha, dokáží prý během minuty proměnit i tyrannosaura v neškodnou hromádku hnijícího slizu a kostí. Bardžanské útočné baktérie se živí přesně určenou potravou, kterou zlikvidují a pak zahynou. Nemohou se tedy nechtěně rozšířit jako divná smrtící nemoc. Bohužel je k tomu nutné předem zjistit genetickou strukturu příslušného tvora - a to je nemožné, když se znenadání objeví a zaútočí. Při nenadálém přepadení by jim samozřejmě nezbývalo nic jiného než zachránit se útěkem, ale s létacími nárameníky to nevypadalo černě. Tak to Alžběta vysvětlovala Kamile, aby ji trochu potěšila.

„Holka, pořád mi vrtá hlavou, jak jsme se sem dostaly,“ svěřila se pak Kamile s utkvělou myšlenkou. „Žila jsem v domnění, že mezihvězdná doprava je myslitelná jen mezi stanicemi, které si - přiznám se, nevím jak - mezi sebou kontejnery posílají. Tady přece žádná stanice není a uik se s námi napasoval rovnou do skály. Není ti to také tak podivné?“

„To ti nevysvětlím,“ pokrčila rameny Kamila. „Protože jsem si myslela totéž co ty.“

„Víc o tom nevíš?“ sondovala opatrně Alžběta.

„Nevím. Dokonce nám na všech školeních tvrdili, že přenos mimo stanice možný není a stanice musí být umístěna na dostatečně velké planetě. Jak jsme se mohly objevit mimo stanici, je mi záhadou jako tobě a nejspíš to bude záhada i pro odborníky. Stalo se něco neobyčejného a obávám se, že to bylo v historii mezihvězdné dopravy nadprostorem Inith poprvé. My máme jen smůlu, že jsme se k tomu nachomýtly.“

Dívky se uložily k odpočinku, ale ne současně. První hlídku si vzala odpočatější Alžběta a Kamila rychle usnula na nosítkách. Noc byla klidná, nikde se nic nehnulo. Alžběta pozorovala hvězdy na obloze. Včera bylo zataženo, noc byla tmavá, ale dnes se vyčasilo a noční obloha byla plná hvězd. Jak se dalo čekat, tvořily naprosto neznámá souhvězdí. To není nic neobvyklého. Stačí přesunout se o stovku světelných let od Země a všechna souhvězdí se změní k nepoznání, to Alžběta znala. Na Bardžá byly noci často jasné a hvězdy tam tvořily úplně jiná seskupení než na Zemi. Bylo jich i více, neboť planeta Bardžá se nachází v místě, kde je hustota hvězd vyšší.

Která hvězda je asi naše Slunce? Jedna z hvězd byla velice jasná a ozařovala kraj skoro tak intenzivně, jako pozemský měsíc v úplňku. Zřejmě byla velice blízko - ale právě proto nemohla být Sluncem, blízké hvězdy jsou dávno prozkoumané. To byla asi jediná jistota, kterou obě dívky měly. Možná to byla jen další planeta této soustavy. To by mohly rozhodnout jen prostředky, které neměly, nebo po delší době. Když se hvězda pohne ze svého místa na pozadí ostatních hvězd, je to planeta.

Až k ránu začal trochu víc foukat vítr, ale to by tady na horách mělo být normální. Alžběta nechala Kamilu spát celých osm hodin. Pak ji jemně vzbudila a lehla si místo ní.

„Dnes mě vzbuď hned po východu slunce,“ kladla jí ale na srdce. „Je to moc důležité.“

Kamila přislíbila a Alžběta v klidu usnula.

 


Zpět Obsah Dále


21.09.2015 22:54

Komentáře: