Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Za vidinou kouzel

Ačkoliv se děvčatům v domorodé vesnici u pohostinných lidí dařilo dobře, přece jen nastal čas, kdy se obě rozhodly tyto lidi opustit a vydat se do vzdáleného města.

Předtím ještě Kamila prosadila krátký výlet do hor, aby zkontrolovaly stav kapsle. Jako doprovod se jim sám od sebe nabídl mladý Miator - muž, zachráněný Alžbětou ze spárů strašlivé šelmy hruí hned při prvním setkání dívek s lidmi této vesnice. Dívky jeho nabídku přijaly se smíšenými pocity. Nebyly nadšené, ale nebránily mu, když je chtěl doprovázet.

Miator se trochu zarazil, když konečně dorazili k uiku. Ještě tajemněji působila Kamilina formulka, když požádala Sezam, aby se otevřel - skutečně se ozvalo syčení a dveře se otevřely. Bylo vidět, že v zásobnících zůstalo ještě dost vzduchu. Také stav akumulátorů nebyl úplně na nule a dívky si mohly naplno nabít baterie svých létacích nárameníků.

Miator je jen tiše pozoroval, ale neutekl.

Nabídly mu nějaké pochoutky z palubního bufetu. Předem si přesně podle rituálu všichni tři umyli ruce v umyvadle na toaletě uiku. Naštěstí ani vodní nádržky ještě nebyly zcela prázdné.

Kamila pak do palubního počítače zaznamenala vzkaz pro záchrannou výpravu. Od ruky načrtla i hrubý plán okolí a na něm vyznačila polohu vesnice.

„Před třemi roky jsem byl s náčelníkem Narajou na návštěvě u čaroděje Ugurmina,“ řekl v jedné tiché chvilce Miator. „Vypadalo to u něj skoro jako tady.“

Oběma pozemšťankami to trhlo.

„Jak to myslíš?“ zeptala se Miatora Alžběta.

„Jak to říkám,“ odtušil Miator. „Také samý lesklý kov, měkké kameny na sezení, všude čisto. Vždyť to musíte znát lépe než já, když jste z rodu čarodějů!“

„Nejsme z rodu čarodějů,“ prohlásila Alžběta rozhodně. „Jsme z velice vzdáleného světa, náš rod je odtud vzdálený víc, než si smrtelník dokáže představit, ale jsme lidé, rozumíš?“

„Žádný smrtelník...“ pokýval hlavou Miator. „Ano, jenom vy dvě můžete vědět, co neví nikdo z nás.“

„Ne, tak to není,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Je to mnohem horší. Ani my dvě nevíme, kde se v této chvíli nachází náš domov.“

„Tomu nerozumím,“ pokrčil rameny Miator. „Ale to je asi v pořádku, žádný obyčejný člověk nemůže rozumět tomu, co se týká vás čarodějů.“

„Alžběto - co když... co když jsou tu někde nedaleko - lidé z Galaktického společenství?“ vyhrkla najednou Kamila.

„Kde by se tu vzali?“ namítla Alžběta. „Uvědom si, Miator říká, že to bylo už před třemi roky!“

„Nemusí to být záchranná expedice, vyslaná kvůli nám,“ namítla rychle Kamila. „Může to být i normální průzkumná výprava některé hvězdné lodi Kosmického průzkumu Galaktického společenství, nemyslíš?“

„To by ovšem znamenalo...“ vytřeštila oči Alžběta.

„...že máme záchranu na dosah ruky - a nevíme o tom!“ dodala rychle Kamila. „Musíme je ihned najít, rozumíš?“

„Ba ne, spěchat nemusíme,“ uvolnila se opět Alžběta. „Je přece nad slunce jasnější, že průzkumná loď neodletí, dokud na planetě s myslícími bytostmi nepostaví stanici transgalaktické dopravy. A pak už teprve nemusíme spěchat!“

„To nevadí - v každém případě se tam půjdeme podívat!“ prohlásila Kamila odhodlaně.

Pokoušely se zachytit nějaké vysílání komunikátory - ale v éteru planety bylo naprosté ticho. Což nic neznamenalo - komunikátory nemají velký dosah.

V kapsli se už zbytečně nezdržovali. Sbalili nějaké věci, především zásoby jídla a nějaké nářadí, které by se mohlo hodit buď cestou, nebo i ve vesnici. Alžběta složila do sáčku i usušené plátky „brambory“, které tu nechaly minule sušit na sedačkách. Opět uzavřely dveře formulkou „Sezame, zavři se,“ ale tentokrát opouštěly uikmnohem lepší náladě než posledně. Nejenom proto, že tentokrát už neodcházely do neznáma, ale zejména proto, že jim zasvitla další naděje...


Cesta zpátky do vesnice proběhla v klidu a v pohodě. Byl už večer, dívky se s ostatními vesničany sešly jako obvykle u večerního ohně. Oznámily svůj úmysl vydat se na cestu do města a na rozloučenou jim rozdaly některé předměty přinesené z uiku.

„Budeme na vás dlouho v dobrém vzpomínat,“ prohlásil za všechny Barogon, nejstarší muž vesnice. Býval kdysi náčelníkem, ale když zestárl a nemohl už s ostatními chodit na lov, odevzdal náčelnickou hodnost mladšímu a sám se stal poradcem kmene při všech důležitých rozhodnutích.

Alžběta naposledy zkontrolovala zdravotní stav pacientů. Většina se těšila plnému zdraví a malý Jogorro, chlapec s novou tváří, se se svou lékařkou nechtěl ani rozloučit a nabízel se, že půjde do města se šamankami.

„Asi by bylo lepší, kdyby vás někdo z našich mužů na dlouhé cestě doprovodil,“ nabízel dívkám Barogon. „Ale ne malý Jogorro, spíš někdo zkušenější a silnější.“

Obě ale jeho starostlivost svorně odmítly.

„Nebojíme se ani šelem hruí,“ prohlásila Kamila. „Dobře víte, že se dokážeme ubránit.“

„A přece vás naši muži zajali,“ připomenul jim Barogon.

„To proto, že jsme proti vám naše prostředky nechtěly použít,“ řekla Alžběta.

„To přece ví každý, že dobří čarodějové nemohou ublížit jiným lidem,“ pokýval hlavou stařešina. „Jenže naopak to neplatí, mnozí lidé čaroděje nenávidí a mohli by vám ublížit.“

„Proč si myslíš, že čarodějové nemohou ublížit lidem?“ podívala se na stařešinu tázavě Alžběta.

„To ví přece každý,“ oplatil jí zvídavý pohled Barogon. „Když se čaroděj dostane do sporu s člověkem, musí vždy ustoupit čaroděj, ledaže by se jednalo o spor dospělého s dítětem.“

„To přece není pravda,“ namítala Alžběta.

„Ale ano - jistě to dobře víš, děvenko,“ trval na svém starý muž. „Tvá kouzla, ať jakkoliv mocná, nejsou čarodějům nic platná. Kdyby je chtěli použít proti sobě nebo proti obyčejným lidem, kouzla jim vždycky selžou. Čaroděj má proti obyčejným lidem samé nevýhody - až na čaroděje černé, ale těch je málo. Ještě jsem žádného neviděl.“

„Není to tak, jak říkáš,“ oponovala Alžběta. „Já nemohu ublížit člověku, protože je to proti mému přesvědčení, ale vyloučené to není. Kdyby mě někdo ohrožoval na životě, budu se možná rozmýšlet, ale ve chvíli, kdybych už opravdu neviděla jiné východisko, útočníka bez výčitek zabiji, tak jako jsem zabila šelmu hruí.“

„Pak bys musela být černou čarodějkou,“ pokrčil rameny Barogon. „Jenomže ti, co já vím, nikdy k obyčejným lidem nepřijdou. To je pravda, prověřená už tisíci lety!“

„Tak dlouho tu snad čarodějové ani nejsou,“ zarazila se Kamila a pokračovala jazykem Bar, jen pro Alžbětu: „Galaktické společenství má přeci nadsvětelné lodi až od připojení planety Aigury - a to není ani sto let...“

„Měla bych tedy jiné vysvětlení,“ napadlo Alžbětu, ale ona přešla do jazyku Bar. „Zdejší čarodějové možná ani nepatří k výpravě Kosmického průzkumu Galaktického společenství - aspoň ne k moderní výpravě. Ale mohlo by se jednat o některou zbloudilou výpravu Bardžanů z dob, kdy jejich podsvětelné lodi létaly od hvězdy ke hvězdě. Bardžané přece létají vesmírem už čtyřicet tisíc let - a za tu dobu jim ve vesmíru beze stopy zmizelo více než pět set hvězdných lodí! Nikdo nemůže vědět, kam až se dostaly. Co když některá z lodí zabloudila až sem?“

„Možná máš pravdu,“ rozjasnila obličej i Kamila. „To by také vysvětlovalo jejich mírnost. Slyšela jsem, že žádný Bardžan nedokáže ublížit jiné myslící bytosti, i kdyby ho to samotného mělo stát život!“

„V tom případě máš nepatrné mezery ve vzdělání,“ usmála se smutně Alžběta. „Obyvatelé planety Gíjó byli všichni původem z Bardžá - a přece proti sobě vedli krvavé války.“

„Výjimka potvrzující pravidlo,“ zabručela Kamila.

„Taková výjimka by tě na Gíjó mohla stát život,“ podotkla Alžběta.

Pak se obrátila k ostatním, kteří jejich rozhovoru nerozuměli ani slovu a dál už pokračovala jazykem místních lidí: „Ano, slyšely jsme už něco o zdejších čarodějích. Ale mohu vás ujistit, že my dvě pocházíme ze zcela jiného světa. Naše čáry jsou jiného druhu.“

Stařešina chvíli přemýšlel. Alžběta si až teď s údivem uvědomila, že nejen on, ale všichni vesničané berou jejich zdánlivě nadpřirozené schopnosti beze strachu, jako něco normálního. Jsi čaroděj, dobrá. Umíš tedy kouzlit. To je v pořádku - proč ne?

„Proč jste nás vůbec chtěli zajmout?“ zeptala se náhle Alžběta stařešiny.

„Slyšel jsem, že to byl nápad Duwyho,“ odvětil stařešina klidně. „Chtěl se zmocnit jedné z vás, udělat ji svou ženou - a druhou mínil prodat. Ostatní muži by mu pomohli, Duwy opravdu ženu potřebuje, ale když jste zachránily Miatora, byli vám všichni - i Duwy - zavázáni vděčností. Teď už něco takového nepřipadá v úvahu...“

„Kteroupak z nás si Duwy vyhlédl?“ usmála se Alžběta.

„Tvoji družku,“ odpověděl stařešina. „Ty máš, nezlob se, ošklivou barvu vlasů.“

Obě dívky na sebe pobaveně pohlédly. Duwy byl mladý muž, skoro ještě chlapec. Vida, Francouzka se mu zalíbila, pomyslela si Alžběta. Ale mě by prodal - nejsem zkrátka jeho typ. Ostatně - všechny zdejší ženy mají vlasy černé, slámová žluť pro ně asi vypadá značně exoticky.

„Možná máte pravdu,“ řekl stařešina po chvilce. „Ani já se ve schopnostech čarodějů moc nevyznám, ale nikdy jsem neslyšel, že by uměli léčit. Možná je to vaše čarování přece jen jiné.“

Jako lékařka mohla být Alžběta spokojena. Její pacienti byli všichni zdraví. Kromě jiného všem nenápadně zpomalila biologické hodiny, ne až na svou úroveň a nedovolila si ani něco takového fixovat trvale a dědičně, ale všichni, dospělí a zejména děti, teď budou moci prožít zhruba dvojnásobek toho, co by jim bylo jinak vyměřeno díky přirozené rychlosti stoupání entropie. Každý týden přitom kontrolovala i zdravotní stav Kamily a svůj - při nadměrném výskytu nemocí a zejména parazitů mezi zdejšími lidmi byla opatrnost zcela namístě.

Zmínka o čarodějích ale obě dívky táhla jako magnet. Koneckonců, kdyby se ukázalo, že se jedná jen o nějakou zdejší pověst, vrátit se sem mohou kdykoliv. I lidé na Zemi přece ještě nedávno věřili - a mnozí dodnes věří - spoustě nesmyslů...

Dívky z vesnice se rozhodly zazpívat na rozloučenou svým podivným přítelkyním nejhezčí písně, jaké znají. Pozemšťanky však na sebe spiklenecky mrkly a na první melodie vesničanek odpověděly vlastními. Některé prastaré francouzské melodie zpívala Kamila sama, české zase Alžběta, ale na některých se pozemšťanky shodly - Alžběta znala část Zpěvů sladké Francie a Kamila zase s údivem zjistila, že některé jí dobře známé písně jsou domovem ve vlasti její kamarádky. Nikomu nevadila nesrozumitelná slova písní, tím méně to, že pozemské dívky část písní zpívaly dvojhlasně, ale každá jinými slovy. Neznámá slova přece spojovala jediná, mocná, čarokrásná melodie...

Říká se, že Bardžané, jejichž hvězdné lodě už po čtyřicet tisíc let bloudí vesmírem a spojují objevené světy do pestré mozaiky, nazývané Galaktické společenství myslících bytostí, ti nepřekonatelní biologové, lékaři a konstruktéři dokonalých nadprostorových přepravních stanic, nad krásou pozemské hudby dojetím plakali...

Barbarská Země, na níž se ještě nedávno vedly nesmyslné, krvavé bratrovražedné války a kde i dnes lidé občas umírají násilnou smrtí v krvi a bolesti rukou jiných lidí, převzala spolu s ohromující kulturou i jazyk Bar. Jednotnou řeč, jíž se dnes mohou lidé Země domluvit nejen s bytostmi po celém Společenství, ale konečně i navzájem sami mezi sebou, neboť si sami ani za dlouhá tisíciletí své civilizace nedokázali takovou společnou řeč vytvořit a dohodnout se. Vždyť ani Alžběta neznala francouzsky a Kamila česky - a přece se domluvily.

Lidé Země převzali mnohé vědomosti z vědecké úrovně Společenství. Sami toho mohli nabídnout mnohem méně. Naštěstí i oni měli co. Stovky a tisíce pozemských jazyků, mnohé již mrtvé, jiné dosud kvetoucí, přece jen dokázaly rozšířit i téměř dokonalý jazyk Bar, prověřený mnoha desetitisíci let soužití různých bytostí ve vesmíru.

Země dala Společenství jen tři slova, ale ta dnes zná po všech planetách snad každé dítě, ať už má ruce nebo chapadla.

ROBOT - označení stroje, který se chová, jako kdyby byl inteligentní myslící bytostí, vždy připravenou pomoci, vždy bezpodmínečně sloužící bytostem živým.

JAPAN - jméno nevelkého souostroví na Zemi, proslulého svými gigantickými továrnami, zásobující světy Společenství elektronickými součástkami, od náramkových komunikátorů, přes nedávno vytvořenou počítačovou síť Transgalaktu, zprostředkující dokonalé spojení mezi planetami bez svazující nadvlády jízdních řádů, po navigační systémy aigurských nadsvětelných lodí Galaktického průzkumu, křižujících dnes zeleným bludištěm nadprostoru mezi vzdálenými hvězdami.

MOZART - jméno člověka, který dokázal překonat bezděčný, ale nesmírně silný - protože podvědomý - odpor většiny lidí a jiných bytostí Galaktického společenství k barbarské Zemi, ačkoliv sám dávno nebyl mezi živými.

Pozemské písně se ukázaly ve své kráse i zde, na této planetě. Všichni poslouchali bez dechu. Ale dívky po každé skončené písni předávaly slovo zdejším, takže se střídaly místní popěvky s pozemskými. Poslední večer se stal přehlídkou melodií dvou velice vzdálených světů a loučení se tak změnilo v nový společný zážitek.

Snad nebude posledním tohoto druhu, doufali tajně všichni. Nejen lidé této planety, ale i pozemšťanky.


Pozemšťanky vyrazily brzy po ránu, doprovázeny několika muži až k hranicím území vesnice. Tam se rozloučili, ještě několikrát se ohlédli, než si navzájem zmizeli za nejbližším ohybem cesty.

„Máš sygyty pohotově?“ optala se na půl úst Kamila.

„Ovšem,“ přikývla Alžběta.

Obě dívky se během pobytu ve vesnici ledačemu naučily. Především se teď mnohem tišeji pohybovaly nejen po cestě, ale zejména v porostu. Byly zkušenější i při vyhledávání nepatrných příznaků, jimiž se prozradí každý živý tvor. Tato znalost, u civilizovaných lidí již setřelá, byla ve zdejší volné přírodě nutná k přežití. Od lovců navíc získaly stručný přehled nejnebezpečnějších živočichů, s nimiž se mohly setkat. Tento seznam nebyl dlouhý. Tři větší šelmy, jedno hřmotné, ale pomalé zvíře, dva druhy jedovatých hadů a jeden druh hmyzu s nebezpečnými žihadly. Nebylo by dobré ani ocitnout se uprostřed stáda klokanokoz, ale ty mohly ublížit leda v obraně pošlapáním. Nejspíš by hleděly utéci.

K nejbližší další vesnici nebylo daleko, alespoň ne podle pozemských měřítek. Tady to ale mohlo znamenat obtížnější cestování. Nejen proto, že zde musely putovat po svých, ani cesta nebyla tak pohodlná jako turistické stezky na Zemi, většinou upravované z dávno opuštěných asfaltových silnic. Tady byly všelijaké výmoly, přes cestu se táhly hrboly způsobené kořeny stromů. Musely stále pečlivě hlídat okolní porost, aby je znenadání nepřekvapila číhající šelma. Na rozdíl od místních lidí jim pro život v divoké přírodě chyběla celoživotní průprava. Zato měly proti nim výhodu neustále připravených sygytů. O tuto výhodu by ale mohly až příliš snadno přijít jediným okamžikem nepozornosti.

Cesta se svažovala do úžlabiny, kde přetínala nehlubokou říčku. Byl tu brod, zřejmě často používaný. Rozhodly se, že se tu na chvíli zastaví, ale poněkud uhnuly stranou, aby nebyly na planině před brodem jako na jevišti. Těžko by tu mohly doufat, že se na ně snesou květiny jako na úspěšné divadelní umělkyně.

Alžběta Kamilino očekávání nezklamala. Brzy našla divoce rostoucí brambory a neomylně vyrýpla velikou, chutnou hlízu. Kamila jen vzdychla obdivem. Hlíza ležela pod zemí metr od rostliny a nebyla na povrchu nijak znát. Alžběta rostlinu prokoukla - sežmoulala si jediný lístek, agisar jí vytvořil dokonalou rekonstrukci rostliny a pak stačilo kopat na příslušném místě.

Fermentace proběhla jako vždy během minuty a brzy si obě pochutnávaly na něčem, co chutnalo skoro jako bardžanská bifarna, známá a pěstovaná po celém Společenství.

Po obědě přeletěly říčku na sygytech a pokračovaly na druhé straně opět do strmého kopce. Krátký vodorovný let bez sebemenšího stoupání nezatěžoval akumulátory sygytů, ale dívkám ušetřil koupel a zejména sušení - ačkoliv voda byla jistě docela teplá a za jiných okolností by se možná obě do říčky s nadšením vrhly.

„Koupání si musíme rozvážit,“ starala se Alžběta. „Podle mého odhadu jsme v subtropech a to už bývají vody zamořené různou havětí. Pijavice, dravé larvy a podobně. Až se budeme chtít vykoupat, budeme muset vodu nejprve pořádně prozkoumat, jinak budu mít zbytečně moc práce. Ostatně - jen se podívej, jak je kalná, v té bychom se leda ušpinily.“

Kamila neodporovala. Jejich cíl byl ještě daleko, neměly čas se zdržovat.

Vyšplhaly na vrchol příkrého svahu po strmé cestě rozryté tisíci stopami. Jak už věděly, jezdily tudy stovky lidí, většinou jezdců na pštrosovitých foltech, místních jízdních zvířatech. Jednoho takového jezdce přece spatřily hned na své první výpravě. Folti měli křídla a mohli, byť trochu těžkopádně, létat. Nebyli to ptáci, ačkoliv stavbou kostry pštrosy nápadně připomínali. Ze všech zvířat staré dobré Země jim byli nejbližší netopýři. Osedlaní folti nelétali a měli proto křídla obvykle svázaná k sobě, což jim znemožňovalo jejich použití, zato z nich vznikaly příhodné kapsy vhodné k uložení lehčích zavazadel. Byla to zkrátka zajímavá a užitečná zvířata.

Do svahu se zvířata i lidé zřejmě škrábali, jak to jen šlo. Proto se tu stezka rozšiřovala, ale hned nahoře začínal poměrně úzký průchod lesem. Tady dívky opět zdvojnásobily opatrnost a kráčely bez jediného slova.

Po několika kilometrech se stezka rozšířila a les zřídl. Mezi stromy byla vidět pláň a na ní - stejné stavby, jaké tvořily minulou vesnici. Byla to další vesnice, cíl jejich dnešní etapy.

Tentokrát se nijak neskrývaly a zamířily přímo do osady. Příchozího, který se neskrývá, lidé častěji přijmou jako přítele, to už věděly z minulé vesnice.

Brzy jim vyběhlo vstříc několik dětí. To bylo dobré znamení, domorodci by asi nedovolili dětem běžet k neznámým podezřelým příchozím. I tak se dívky trochu podivily, ale brzy zjistily příčinu takového bezstarostného uvítání. Byli za tím dva muži a mladá žena, kteří vyšli před ostatními a dívky přivítali s velkou úctou. Alžběta si brzy vzpomněla, odkud je zná. Nedávno je přece ošetřovala! Když selhalo dosavadní léčení, její věhlas je přiměl vyhledat zázračnou šamanku, podstoupit nesnadnou a nejistou cestu do sousední vsi, kam právě tuto ženu dovezli snad na poslední chvíli s hrozivou snětí na noze.

Brzy byla kolem příchozích celá vesnice. Pozemšťankám se dostalo přivítání, o jakém ani nesnily. Opět je zavedli do největší stavby a tam jim předložili vybrané lahůdky. Hned poté se však začali dovnitř trousit jeden po druhém další a další pacienti.

„Jak vidím, budeme postupovat pomaleji, než jsme si obě myslely,“ podotkla Kamila.

„Tady těch nemocných není tolik,“ usmívala se Alžběta.

Samozřejmě se mýlila. Do náčelnického domu se dostavili jen ti, jejichž zdravotní stav dovoloval, aby se pohybovali. Závažní pacienti byli jako obvykle v krajním domě, stranou od ostatních. Alžběta šla sama, aby Kamilu ušetřila krutého pohledu, jaký se tam dal očekávat.

Očekávala těžké případy - a očekávala dobře. Když se po vyčerpávajícím ošetřování pozdě k večeru vrátila na udusané prostranství mezi domy, kde už hořel velký oheň a v kotli se připravovala společná hostina, padala únavou. Vyčerpaná byla ona i její agisar.

„Tak co?“ obrátila se k ní Kamila.

„Fuška na týden,“ svalila se Alžběta na sedadlo. „Dej mi, prosím tě, něco jíst.“

„Připravuje se veliká hostina,“ ujistila ji Kamila. „Na naši počest.“

„Aspoň sušenku, ale teď hned,“ přerušila ji Alžběta. „Já to do večeře nevydržím.“

Kamila už bez řečí zalovila v batohu a podala jí balíček. Alžběta strhla obal a jedla. Kamila se na ni zadívala. Zdálo se jí, že je kamarádka nějak pobledlá.

„Komu jsi tentokrát dala svou krev?“ zeptala se přísně.

„Ani se neptej,“ mávla rukou Alžběta. „Řeknu ti jen, že ji nutně potřebovali. Stačí?“

„Ach jo,“ podotkla Kamila. „Jestli budeme v každé vesnici tvrdnout celý týden, dorazíme do města nejspíš až na podzim příštího roku.“

„A co mám dělat?“ vybuchla Alžběta. „Když odsud hned zítra utečeme, dva lidé zemřou tak jistě, jako že jedna a jedna jsou dvě. Ty bys těm lidem vzala právo na zázrak?“

„Já vím,“ mávla rukou Kamila smířlivě. „Na tvém místě bych to asi udělala stejně...“

„Jen klid, do města dorazíme,“ ujišťovala ji Alžběta. „Že neuhodneš, jak jsem to dohodla? V příští vesnici, kam dorazíme za týden, nás budou očekávat pěkně v jednom domě nemocní ze tří dalších vesnic. A navíc tam mám slíbený rychlý odvoz na foltech. A nejen tam, i o další tři vesnice dál. Už jsi někdy jela na pštrosu?“

Tím vrátila Kamile dobrou náladu. Nikdy v životě na pštrosu nejela, takže jí vyhlídka na nevšední zážitek odvála chmury s čela.

Brzy dorazili muži s úlovkem. Přinesli několik menších zvířat, oněch klokanovitých koz. Ženy hned rozdělaly menší ohně a brzy se nad nimi otáčely rožně s vonící pečínkou.

„Žádná cestovní kancelář nenabízí nic podobného,“ řekla Kamila, když se večer ukládaly do nejměkčích kójí uvnitř náčelnického domu. „Vědět najisto, že na nás někde čeká připravený uik na cestu domů, brala bych to všemi deseti.“

„Pak bys to ale rozhodně nemohla zaplatit,“ podotkla Alžběta. „Levně se cestuje jen po civilizovaných světech - dokonce ani ne po všech. Příprava a zajištění výpravy do divočiny, jako je tady, to znamená strašlivé peníze. Divočin je málo a je o ně velký zájem. Vstup do kterékoliv rezervace je jen pro ty nejbohatší.“

„No vidíš - a my to máme zadarmo!“ usmála se Kamila.

„Nevím,“ povzdychla si Alžběta. „Nikde nestojí psáno, že za tuhle divočinu ještě draze nezaplatíme!“

Usnuly ale s pocitem úplného bezpečí. Byly tu mezi přáteli, tak jako u sousedů. Jen s tím rozdílem, že se tu už nemínily zdržovat celého půl roku...

 


Zpět Obsah Dále


21.09.2015 22:54

Komentáře: