Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Léčitelky

Maardoi zmizela za obzorem - a do kapsle uiku se vkradl stín. Pozemšťankám její veselý smích chyběl. Vzpomínaly na ni často, častěji než by bylo zdravé. Kamila teď byla zamlklá a Alžběta ji starostlivě pozorovala.

Jako památka na Maardoi jim zůstaly jen vyčarované věci: oděvy, včetně malých velikostí, trvanlivé potraviny a velké množství B-paliva. Nepociťovaly nedostatek hned, ale Maardoi jim už nic nevyčaruje a raději se začaly omezovat. Obnovily úsporný režim, vypnuly ohřívání vody v bazénu, topení a osvětlení v místnostech a také ledničky, z nichž musely sníst všechno ovoce. Z biočističky získávaly naštěstí malé množství B-paliva, ale ten proces probíhal příliš pozvolna. Bez omezení spotřeby by měly jejich zásoby prudce klesající tendenci. Při největší šetrnosti se jim množství paliva dokonce zvyšovalo, ale - nebylo to nic slavného.

Zrušily i létání kolem kapsle. Alžběta sice nadále trvala na procházkách pro udržení fyzické kondice, ale teď se cvičily šplháním po okolních skalách. Tady hrála prim Kamila, přece jen měla větší praxi. Alžběta lézt po skalách neuměla a věděla, že jí bude spíš na obtíž, ale na druhé straně tím určitě zvyšovala její sebevědomí a proto s radostí Kamilu doprovázela.

Naštěstí už přicházelo jaro.

„Nemohly bychom pěstovat nějaké místní plodiny?“ navrhla Kamila Alžbětě.

„Možná,“ povzdychla si. „Ale které? Tady na kopci se nebude dařit ani bramborám - i když jsou dost odolné. Musely bychom je pěstovat dole v údolí. Mně se ani nechce.“

„A co se ti chce?“ vyjela na ni podrážděně Kamila.

„Šla bych raději mezi lidi,“ zasnila se Alžběta. „Léčit je, uzdravovat. Nebavilo by mě tady sedět a pěstovat brambory jen pro sebe.“

„Mezi lidi?“ zakabonila se Kamila. „Tobě to nestačilo?“

„A co tady?“ vybuchla Alžběta. „Jsme tu zalezlé jako křečci - a lidé venku umírají! Nikdo jim nepomůže!“

„No a co? Myslíš si, že ty sama spasíš svět? Můžeš vyléčit stovku lidí - tisíce jich zatím zemřou. Proč? Můžeš se třebas rozkrájet, stejně všechno nestihneš. Jediná lékařka nemůže stačit na celou barbarskou planetu ani když má bardžanskou univerzitu! Nemáš šanci, pochop to!“

„To mi ani nemusíš připomínat. Ale já bych chtěla dělat aspoň něco, víš? Udělat co se dá, abych se pak mohla podívat lidem do očí, až se vrátíme.“

„A co bude se mnou?“ vybuchla Kamila. „Necháš mě tady? Nebo mě vezmeš mezi barbary? Ty se o sebe dokážeš postarat, ale mně se vážně nechce umřít! Já se chci vrátit domů, rozumíš? Mám doma rodiče, ty ne?“

„My dvě musíme držet spolu,“ řekla Alžběta mírně. „To je nutnost. Když půjdu já, musíš jít se mnou, není jiná možnost. Kdybych tě tu nechala, do roka, nejdéle do dvou zemřeš hlady, pokud tě v pralese něco nezadáví. Když tu zůstaneme, dopadneme stejně obě, jenže mnohem dřív. Osamělé ženy nemají na přežití v divočině moc šancí, to platilo i na Zemi, natož tady. My zkrátka mezi ty lidi musíme!“

„A staneme se otrokyněmi,“ otřásla se Kamila. „To se tak těšíš na nevěstinec, kam nás ti barbaři zavřou?“

„Anebo budeme vážené šamanky,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Ti lidé dovedou ocenit péči, nemysli si. Jen se příště musíme vyhnout grázlům. Nebude to asi jednoduché, ale za pokus to stojí.“

Pak spolu sečetly zásoby - a Kamila musela chtě nechtě ustoupit. V horách mohly vydržet jedině s čarodějnou pomocí své malé přítelkyně, rozhodně ne samy.

„Tentokrát budeme lépe připravené,“ ujišťovala Alžběta kamarádku. „Známe už řeč zdejších lidí, máme větší zásoby energie a kdyby něco, zmizíme vzduchem.“

Dlouho se dohadovaly, kam půjdou. Na jihu je lidé znali - jenže fanatikové je tam chtěli zabít. Kamila byla proto rezolutně proti. Na severu by zase nevěděly do čeho jdou, ale zato se tam spíše mohly mezi lidmi ztratit. Když létaly s malou Maardoi vysoko nad horami, viděly dvacet kilometrů od severního okraje pohoří jakési město. Cesta tam vedla lesem, ale ten by mohly přeletět, energie měly naštěstí více než minule.

Uvážily všechna pro i proti a nakonec se rozhodly zkusit štěstí. Posbíraly všechno, co mohly mezi lidmi potřebovat, uzavřely dveře kapsle Sezamem a napsaly krátký vzkaz pro Maardoi, kdyby sem v jejich nepřítomnosti přišla. Malá čarodějka by si dveře jistě otevřela, měla komunikátor a znala heslo.

Vybraly si dobu před rozedněním, zavěsily se do nárameníků a klidným klouzavým letem zamířily k severu. Dvacet kilometrů uletěly za půl hodiny, pod nimi ubíhaly stezky pralesem i vesnice a pár osamělých stavení. Nikdo si jich nevšiml, když letěly tiše, jako dvě sovy, rychlostí vlaštovky na sever.

Až poblíž města se snesly níž. Kus cesty letěly nízko nad lesní stezkou a v místech, kde skončily stromy, přistály na kamenitou půdu. K městu zbývalo půl kilometru a dívky se rozhodly, že to už raději dojdou pěšky, aby nikdo neviděl, že létají.

Vypnuly sygyty, ale nastavily je do pohotovostní polohy. Jejich minikomputer by s nimi samočinně vyletěl vzhůru při prvním silnějším výkřiku. Nepotřebovaly by k tomu ani ruce a riziko nenadálého přepadení se tím snížilo na minimum.

Zdejší město zdálky vypadalo jako nevzhledné hromady šedivých domů, obehnané silnou zdí, ale táhlo se po celém severním obzoru a podle Kamilina odhadu tam mohlo žít třicet tisíc lidí. Některé domy byly víceposchoďové a většina jich byla z kamene, hradby zpevňovaly vysoké kamenné věže. Podle nich se daly z dálky poznat hranice městských částí a jistě sloužily i jako pozorovatelny. Předpokládalo to pokročilou organizaci, mimo jiné i v zásobování, ale místní lidé si zřejmě věděli rady.

Pozemšťanky se připojily ke skupině lidí, čekajících na otevření brány ve hradbách. Bylo brzy po ránu a silná vrata byla ještě zavřena.

„Kterépak vy jste?“ zeptal se děvčat zvědavě jakýsi muž. Táhl spolu se svou ženou veliký dřevěný čtyřkolový vozík s neuměle vyřezanými plnými dřevěnými koly. Na vozíku byl zřejmě naložen těžký náklad, přikrytý silnou látkou.

„Jdeme si prohlédnout město,“ řekla Alžběta klidně. „Nikdy jsme tu ještě nebyly.“

„Nevím, nevím,“ vrtěl hlavou muž. „Že se nebojíte, chodit venku tak brzy po ránu.“

„Proč myslíte?“ zeptala se Alžběta.

„Na vašem místě bych chodil v poledne, kdy je tu víc lidí. Co kdyby vám někdo ublížil?“

„Díky za starostlivost,“ odvětila vážně Alžběta. „Nebojíme se.“

„A s čímpak jdete do našeho města? Máte něco na prodej? Nebo chcete nakoupit? Ronqe je bohaté město, tam je všeho dost.“

„Spíš něco umíme,“ usmála se Alžběta. „Chceme ve městě nabízet svou zručnost.“

„Takových tam je dost,“ mávl rukou pohrdlivě muž. Žena, která mu pomáhala s vozíkem, se od děvčat rychle odtáhla.

„Když nás tam nebudou potřebovat, půjdeme jinam,“ povzdychla si Alžběta. „Zatím nás všude rádi vítali.“

„Vítali?“ vyhrkla přezíravě žena s velkým košem, stojící opodál. „Takové jako vy častěji ženou od svého prahu holemi!“

„A nepletete si nás s někým?“ vložila se do hovoru konečně i Kamila. „Což bývá zvykem hnát holemi někoho, kdo umí vyléčit všechny nemoci?“

„Ach tak, léčitelky?“ podívala se na ně s novým zájmem žena, patřící k muži s vozíkem. „To je něco jiného. Máte s sebou koření na rány? Potřebovala bych - koupím od vás hned tady. Případně bych potřebovala mast z vruínu.“

„Nemáme s sebou koření na rány ani masti,“ řekla Alžběta vlídně. „Bolí vás něco? Mohla bych na to podívat?“

„Léčitelky - bez koření?“ vyprskla žena a opět se od nich odtáhla. „Vykládejte si tyhle lži někomu jinému!“

„Alžběta umí léčit i bez koření,“ trvala na svém Kamila. „Léčí, na co si vzpomenete.“

Nezdálo se ale, že by jim někdo důvěřoval.

„Může se mi podívat na ruku?“ zastal se dívek dosud mlčící mladík, stojící opodál. Měl oděv s kovovými ozdobami, ale vypadal utrápeně a smutně.

„Ukaž,“ otočila se k němu ochotně Alžběta. Aspoň jeden zájemce se našel!

Mladík opatrně rozmotal obvaz. Měl nad loktem nevelikou, ale pořádně zanícenou ránu, i když zřejmě nedávno čištěnou. Rána sama však nebyla nejhorší, co mladíka trápilo. Alžběta brzy poznala, že má uvnitř dvě velice žravé larvy. Nebyly to larvy už povědomé mouchy virilio, byly horší, nejenže rozežíraly tkáně, ale navíc se samy v ráně množily. Tím byly nebezpečnější než larvy much, které musely část svého vývoje prožít mimo své hostitele a dřív nebo později je opuštěly. Tyhle larvy byly menší, ale zavrtané hluboko do svalů a protože byly stejné barvy jako svalová vlákna, místní lékař či ranhojič na ně zřejmě nepřišel.

„Něco tam máš. Musíme chvíli počkat,“ prohlásila Alžběta. Umrtvila ránu i její okolí a pak dovnitř dopravila své agisarem cílené protibaktérie.

„Úplně mě přestala bolet ruka!“ vykřikl najednou mladík. „Ani spát jsem nemohl, jak mě tam píchalo - a teď mě nic nebolí!“

„Za chvilku to bude ještě lepší,“ slibovala mu Alžběta. Počkala několik minut, pak se opět naklonila k ráně a z té se začala pomalu valit hnědá pěna. Všichni se shlukli kolem a udiveně tomu podivnému léčení přihlíželi.

„Tady máš, co tě tam píchalo!“ sáhla náhle Alžběta do pěny a vzápětí držela v prstech maličkou mrtvou larvu.

Xord!“ vykřikl chlapec a zbledl. „Tak přece!“

„A tady je druhý!“ přidala Alžběta druhou, menší. „Naštěstí jich tam víc nebylo.“

„Zahoďte je - rozšlapte je!“ ozývalo se najednou ze všech stran. „Vždyť je to smrt!“

„Už se jich nebojte!“ obrátila se Alžběta k lidem kolem. „Jsou mrtvé.“

„Jak jsi to dokázala?“ podíval se na ni nevěřícíma očima mladík.

„Umím to,“ přikývla. „Ještě chvilku počkej, ránu ti slepím, aby rychleji srostla.“

Chvíli bylo skoro ticho, až na tiché šuškání lidí kolem.

Z mladíkovy rány se přestala řinout očistná pěna a Alžběta se k ní sklonila. Okraje rány přistrčila k sobě a ještě víc se přiblížila ústy ke zhnisaným okrajům. Ani zblízka nebylo vidět chapadlo, které se jí vymrštilo z úst, vniklo do rány a začalo slepovat okraje. V několika minutách ránu stáhlo, slepilo a pokrylo vrstvou průhledného lepivého gelu.

„Za chvíli to přijde k sobě a začne tě to svědit, ale nesmíš si to rozškrábat, víš?“ poučovala Alžběta chlapce. „Když to vydržíš, budeš mít už večer ruku v pořádku.“

„Už večer?“ vytřeštil na ni nevěřícně oči. „To bys musela umět čarovat!“

„Ne, čarovat neumím, jenom léčit,“ usmála se Alžběta trochu nervózněji, když si opět připomněla, jak dopadly v jižních vesnicích. „Znáte snad čaroděje, který léčí lidi?“

„To ne, ti přece nikdy neléčí,“ zašumělo z davu, který se mezitím rozrostl.

„Ale jak to děláte?“ přitočila se k nim žena, která prve Alžbětou opovrhovala, když zjistila že nemá koření. Teď už vypadala vlídněji.

„Nemáme koření, ale umíme to jinak,“ usmála se Alžběta, ale neprozradila ženě nic.

Mladík mezitím ukazoval svou ránu dalším příchozím. Vodil je rovněž k místu, kde v prachu cesty ležely dvě rozšlapané obávané larvy. Alžběta by brzy měla další zájemce, ale v té chvíli se začala otevírat těžká vrata městské brány a dav se nahrnul dovnitř.

„Pojďte se mnou,“ nabízel dívkám mladík.

Vedl je davem na náměstí, následovaly ho proto bez obav. Dovedl je před kamenný patrový domek a zavedl je dovnitř.

„Grijič, dej těm dívkám pokojík,“ obrátil se na tlustou ženu, která mu vyšla vstříc.

„Co jsou zač?“ mračila se žena.

„Léčitelky,“ ujišťoval ji mladík. „Dej jim slušný pokojík a o víc se nestarej.“

„Snad nechtějí léčit u mě?“ vyhrkla Grijič. „To by se mi sem mohli slézt nemocní z celého Ronqe! O to vůbec nemám zájem!“

„Ale Grijič, nestačí ti, že se za ně přimlouvám? Můžeš jim přece dát ten pokojík vpředu s vlastním vchodem,“ nedal se zastavit mladík.

„Ten si schovávám pro lepší nájemce!“

„Já za ně zaplatím!“ nabídl se chlapec.

„Hokynář Zuryň mi platil jeden kors denně - než si pořídil vlastní dům!“

„Grijič, byl jsem dnes v noci ve Vrchoví, u té vyhlášené Morguše. Čistila mi ruku, až jsem jí pod rukama dvakrát omdlel bolestí, ale sotva jsem od ní odešel, začalo mi v ráně bodat znovu. Když jsem čekal před branou, byly tam i tyhle dvě a před malou chvílí mi tady ta dostala z ruky dva xordy!“ přihodil na váhu svůj největší trumf chlapec a ukázal na Alžbětu.

Xordy?“ zděsila se Grijič.

„Grijič, nech je u sebe, neprohloupíš! Dostaneš celý zlaťák předem, to ti slibuji! To je dost na celý rok, ne? Jen je, prosím tě, nevyžeň - kdyby mě ještě začalo píchat v ruce, přijdu k ní, aby mi vytáhla další.“

„Žádnou další larvu v ruce nemáš!“ ujistila ho Alžběta.

„Zaručeně?“ podíval se na ni s nedůvěrou. „Mohlo tam přece po nich něco zůstat - třeba malá larvička nebo jen vajíčko, co já vím.“

„Zaručeně,“ přikývla. „Můžeš mi věřit, nic tam nezůstalo. Já léčím pořádně.“

„V tom případě bys byla moje spása! Grijič, nech je u sebe a máš zlaťák jistý už dnes. Znáš mě přece, ne? Sliboval jsem snad někdy něco falešně? Vy dvě také nepřijdete zkrátka! Zlaťák dostanete hned - a druhý za padesát dní, když se ukáže, že máte pravdu!“

Vyběhl z místnosti jako šílený. Tlustá Grijič si to rozmyslila a uctivě dívky odvedla do nevelké místnosti, kam opravdu vedl další vchod z boční uličky.

„Pojďte sem, děvenky,“ přivítala je kupodivu přívětivě. „To bude pro mě opravdu velká čest... s takovou přímluvou je to jiná...“

„Co je to za mladíka? Jsme v Ronqe poprvé, nikoho tady neznáme,“ zeptala se své nové domácí Kamila.

„To je syn našeho knížete Mílkir,“ odpověděla jí Grijič s úctou. „Jestli jste mu vážně zachránily ruku, pak se u vás dveře netrhnou!“

„Jen jsem mu odstranila z rány...“ začala Alžběta.

„Už jsem slyšela! Dva xordy - chudák Mílkir! Určitě jich tam má víc! Viděla jsem to už mockrát. Larvu vytáhnete, ale vajíčko přehlédne každý. Proti těm bestiím pomůže jen sekera - pokud jsou v ruce nebo v noze a dají se odseknout i s ní.“

„To jsou tak nebezpečné?“ zarazila se Kamila. Zeptala se Alžběty raději jazykem Bar.

„Když nevíš jak na ně, je i takové řešení možné,“ přisvědčila jí Alžběta, ale řekla to v řeči místních lidí.

„Co? Že možné?“ podívala se na ni Grijič. „Ve městě je spousta lidí bez ruky nebo bez nohy! Všechno kvůli xordům! Kdekdo se pokouší ty bestie z masa dostat, obvykle to strašně bolí a stejně to bývá marné. Jestli dovedete zbavit lidi těch bestií, budou se k vám hrnout ze všech stran, je to největší zdejší pohroma. Jen se mi nechce věřit, že byste to dokázaly. Sekera je, moje zlaté, jediný způsob, jak se proti nim dá postupovat.“

„Není jediný,“ řekla Alžběta zamračeně. „Já to umím i bez sekery a bez bolesti.“

„Kéž by to byla pravda!“ vzdychla si Grijič.

„Umím to,“ trvala na svém Alžběta. „Léčím i rány a ještě jsem se nesetkala s nemocí, která by mi odolala. Ani černá sněť mě nepřemůže!“

„Pak byste byly pro Ronqe požehnáním. No nic, budete chtít nějaké koberečky? Nebo měkké kameny na sedění? Pronajímám je velice levně.“

Když se ukázalo, že pozemšťanky nemají ani nejmenší zdejší minci, tlustá Grijič se nedala vyvést z míry.

„Jestli jste opravdu takové vědmy, určitě budete mít peněz dost,“ prohlásila. „Dám vám všechno, co budete potřebovat. Zaplatíte mi později.“

Kamila s Alžbětou se poradily a přijaly její nabídku.

Ten den o nich město ještě nevědělo, ale už se do domku tlusté Grijič přišlo poptat několik zájemců. Jedna z nich byla dívka. Neměla na zaplacení, zato měla nad kotníkem velkou ránu a v ní čtyři nebezpečné parazity. Alžběta na placení nespěchala a červy jí z rány vyjmula mrtvé. Bakterie, geneticky zacílené proti xordům, zlikvidovaly nejen dospělé jedince, ale usmrtily by i drobná vajíčka, která nebyla skoro znát ani v očistné pěně.

Dívka by Alžbětě líbala nohy a slibovala, že určitě zaplatí, jakmile bude mít čím.

Přihlížející Grijič sice brblala cosi o nemajetných žebrácích, ale na druhé straně se zvědavě dívala, jak to její podnájemnice dělají. Tak to přece nikdo jiný neuměl!

Přicházeli ale i majetnější pacienti. Alžběta pomáhala všem a pacienti, kterým vyléčila něco nebezpečného nebo nepříjemného, neskrblili chválou ani penězi. Už první den měly velice slušný výdělek a následující dny to ještě předčily. Pozemšťanky brzy splatily tlusté Grijič dluh a ještě jim dost zbylo.


Brzy si práci rozdělily.

Alžběta léčila a aby se nemusela ničím zatěžovat, Kamila převzala starost o pacienty, kasu, nákupy, vaření i společnou domácnost. Jejímu organizačnímu talentu to vyhovovalo a brzy se vedle Alžběty necítila ani méněcenná. Společně jim to šlo a obě uznávaly, že to je jediné řešení, jak všechny pacienty zvládnout.

Bydlely spolu v jedné místnůstce u Grijič, ale ta si je brzy tak oblíbila, že k ní mohly kdykoliv na návštěvu. Grijič bydlela v poschodí, aby mohla výhodnější místnosti dole pronajímat. Často s ní také večer vysedávaly na ploché střeše domu, kam si donesly sedačky nebo lehátka a dívaly se spolu na hvězdy.

Souhvězdí tu byla jiná než na Zemi, ale obě dívky dobře věděly, že stačí přesunout se pár set světelných let od Země a obrazy souhvězdí se změní k nepoznání. Dívaly se ale na hvězdy dál a občas zkoušely hádat, která z nich je asi rodné Slunce. Alžběta si přála, aby to byla jasná hvězda v souhvězdí Velkého Folta, kdežto Kamila si vybrala malou hvězdičku v souhvězdí, jemuž místní lidé říkali Koruna. Tvrdila, že naše Slunce nemůže svítit za hranicemi Galaktického společenství tak jasně. Nikdo je ale nemohl rozsoudit - nikdo ze zdejších lidí to najisto nevěděl - a ani nemohl vědět...

Na těchto poklidných večírcích se Alžběta kromě jiného dozvěděla, že starší bratr Kamily je na Zemi dávno šťastně ženatý, Kamile nabízeli už dva nápadníky, ale ona oba odmítla. Měla donedávna velký vzor v jednom horolezci, ale ten se nedávno oženil, takže ho obdivuje už jen z dálky. Alžběta na sebe prozradila, že její rodiče mají jen ji, proto ji dali studovat mimozemskou biologii na Bardžá, jak si sama přála - a byli na ni velice pyšní. V prvním pětiletém cyklu na univerzitě chodila rok s jedním pražákem, jenže zjistila, že to s ní nemyslel vážně.

„Eman, ten rošťák, se mnou chodil jen protože si na Bardžá jinou nánu nenašel,“ vzpomínala s úsměvem. „Byl už předem rozhodnutý se se mnou rozejít, až skončí studia. V jedné slabé chvilce se prořekl kamarádům, že pro něho nejsem dost nóbl a za chvíli už to věděl kdekdo. Když jsem se to dozvěděla, udělala jsem mu scénu, že si o ní dlouho povídali, vyhodila jsem ho z pokoje a víckrát mi nesměl přijít na oči. Pochopitelně jsem to všechno řádně obrečela, ale teď už se tomu jen směju.“

„Já bych takovému syčákovi oči vyškrábala!“ řekla Kamila.

„Nemysli si, bylo to s ním pěkně nahnuté! Bardžané ho chtěli vyhodit z univerzity, že mi strašně ublížil a to se podle nich nesrovnává s posláním biologa-lékaře. Nechali ho sice dostudovat, ale až když jsem se za něho přimluvila.“

„Ty?“ podivila se nelíčeně Francouzka. „Proč zrovna ty?“

„Všechny ostatní přímluvy by mu nebyly nic platné,“ řekla Alžběta s úsměvem. „Jen ode mě to mělo jakousi váhu.“

„Ale proč jsi to udělala? Vždyť zrovna ty jsi měla důvod ho řádně potopit!“

„Nesnesla bych, aby mě celý život nenáviděl,“ otřásla se lékařka. „Ostatně - byla to i moje chyba. Neměla jsem mu tak slepě důvěřovat.“

„A co je s ním dnes?“ zeptala se zvědavě Kamila.

„Vystudoval první cyklus, vrátil se a má v Praze ordinaci,“ pokrčila rameny Alžběta. „Je váženým panem doktorem a nejspíš už je ženatý. Já jsem pokračovala ještě druhým cyklem genetiky. Díky tomu se mohu pustit do věcí, o jakých se Emánkovi ani nezdá - jenže tvrdnu tady, mezi zdejšími barbary. Co bylo kdysi, odvál vítr a odnesla voda...“

Říkala to s nadhledem, ale nedodala, jak v prvém ročníku druhého cyklu obrečela jeho svatební oznámení...

Častým hostem byl u nich Mílkir, syn knížete. Už ne jako pacient, neboť se mu rána opravdu rychle zahojila a více o ní ani nevěděl. Když bylo jisté, že mu v ráně další larvy nezůstaly a ruka je v pořádku, doplatil Alžbětě druhý zlaťák a obě měly na dlouho dopředu vystaráno. Samozřejmě se to ve městě neutajilo. Vyléčení syna knížete se mezi lidmi rychle rozkřiklo a ta novina od začátku předznamenala věhlas Alžběty jako lékařky. Začali k ní chodit pacienti i ze vzdálenějších měst a vesnic a na nedostatek klientů si rozhodně nemohla stěžovat.

Mílkir občas Kamile pomáhal. Alžběta nejen pomoc nepotřebovala, naopak z ordinace vykazovala každého, kdo tam nepatřil. Jen ona, pacient a nanejvýš ještě Kamila směli být u jejího léčení. Mílkir za nimi proto přicházel až odpoledne a často se loučil, až když se na obloze objevily první hvězdy. Rád jim vyprávěl dlouhé ságy a občas ho poslouchaly i několik večerů po sobě, když byla nějaká pověst příliš dlouhá. Kamila si ho nahrávala zvukovým vstupem komunikátoru a jeho pověsti zapisovala do volných kapacit pamětí, tak se jí líbily.

Brzy měly peněz víc než potřebovaly. Na Mílkirovu radu si nechávaly nezbytnou hotovost a zbytek si ukládaly do domu bohatého kupce Burmašarka, kde by byly jejich peníze ve větším bezpečí než v komůrce Grijičina domu. Burmašarkovi mohly důvěřovat, vděčil jim za život své dcerky Víji, kterou nedávno vyléčily ze zhoubné horečky.

Alžběta ale neseděla jen v ordinaci. Navštěvovala nemocné i v domech, pokud k ní sami nemohli přijít. Občas chodila tajně za město Ronqe do starého vápencového lomu, kde živořili ti nejubožejší nemocní, nakažení nejhorší nemocí, malomocenstvím. Ostatní lidé je vyhnali z města, nemívali ani čím zaplatit, ale právě ty ubožáky Alžběta nejen léčila, ale donášela jim i jídlo, aby nezemřeli hladem.

Místní mastičkáři, pokud se odhodlali proti této nemoci něco podniknout, používali mast z vruínu. Tento druh kapradiny Alžběta znala již z doby svého působení ve vesnicích lovců. Její listy obsahovaly silice a opravdu měly léčivý účinek na různé kožní ekzémy a popáleniny. Sama vruín doporučovala pacientům, když přicházeli z dalekých vesnic nebo i měst a nemohla je doléčit do konce. Kapradina mohla bohužel postup lepry jen zpomalit, ale ne zcela zastavit či dokonce zvrátit.

Vyléčit malomocenství nebylo pro Alžbětu těžké, pokud se jednalo jen o zlikvidování samotné nákazy. Způsobovaly ji velice odolné baktérie, ale Alžbětiny protibaktérie vždycky se svými zhoubnými protivníky bleskově zatočily, někdy i během půlhodiny. Horší byla náprava škod, které nemocným mezitím vznikly. Vředy se po odstranění příčiny hojily rychle, ale pokud už pacientům odpadly nějaké tkáně, musela zajistit, aby opět dorostly. Nebyla to žádná selanka. Malomocným často chyběly nejen články prstů, ale i celé ruce po zápěstí a zpravidla i měkké části obličejů. Takto deformovaný člověk se nemohl vrátit do města mezi ostatní, nikdo by mu neuvěřil, že je již vyléčený.

Zde musela Alžběta použít všechny znalosti genetické rekonstrukce. Znamenalo to uvolnit regenerační schopnosti, ukryté od pradávna v každém organismu. Jednodušším živočichům ztracené orgány často dorůstají, ale při regeneraci někdy vzniká víc škody než užitku. Ještěrkám ulomený ocásek obvykle naroste, ale když se jim jen nalomí, vyroste vedle další a ještěrka se dvěma ocásky ztrácí podstatnou část pohyblivosti. Pak by na tom byla lépe, kdyby zůstala vůbec bez ocásku. Čím je živočich dokonalejší, tím více je proto tato schopnost omezenější.

Alžběta dokázala uvolnit pravěkou regeneraci tak, že lidem dorůstaly nejen celé končetiny, ale i tak jemné orgány, jako oči. Nejen malomocným, ale i jiným mrzákům. Ve městě bylo hodně lidí, kteří přišli o ruku, nohu či o oči. Na regeneraci musela zpravidla osobně dohlížet až několik týdnů, ale právě tady byly její úspěchy nejlépe vidět. Vracela lidem nejen zdraví, ale i chybějící části těla. Nejvíce ji zbožňovali bývalí slepci, kteří na tom dříve byli nejhůř.

Několik malomocných se uzdravilo natolik, že by se mohli i vrátit mezi lidi. S nimi ale byly problémy největší, protože už si ostatní příbuzní po jejich vyhnání rozdělili jejich majetek. V tom byl další kámen úrazu a vyléčení těch případů přineslo léčitelkám kromě vděčnosti pacientů i skrytou a mnohdy i otevřenou nenávist poškozených příbuzných.

Nejvíce se ale v Ronqe cítili ohroženi ostatní léčitelé. Jen málo jich přišlo k Alžbětě kajícně s prosbou, aby je svému umění naučila. Alžběta je neodmítala, ačkoliv jim nemohla dát to hlavní, totiž agisar. Poctivě s nimi probírala léčivé prostředky, jaké může použít člověk bez agisaru, ale naučit je všemu co sama uměla bylo nad její síly - chyběl jim nejen agisar, ale i deset let studia na univerzitě v Cokrezu. Většinou jim doporučila léčit méně závažné případy a ve vážnějších se obracet na ni.

Většina léčitelů však Alžbětu kvůli přebraným klientům otevřeně nenáviděla. Bylo to pochopitelné. Kdo by se dal léčit od felčara, který léčí bolestivými metodami a navíc až příliš často neúspěšně, když léčení zázračné lékařky nebolí a je jistější?

Mastičkáři naštěstí mívali i jiný zdroj obživy, léčení brali jen jako příležitostný výdělek. Přesto nesli nelibě, když o tyto příjmy přišli.


Alžběta náhodou přišla na zdroj obávaných a nebezpečných parazitů xordů, sužujících obyvatele města. Jedné noci se probudila zděšeným křikem Kamily. Rozsvítila si kapesní elektrickou svítilnu a v jejím světle dívky spatřily několik prchajících krys. Jedna se ale divně motala a ani se nedostala z místnosti. Byla totiž slepá. Chvíli bezradně narážela do stěn, pak padla na bok a v křečích umírání bezmocně hrabala nožičkama. Když ztuhla, spatřily, jak z jejího těla vylézají ne desítky, ale stovky larev. Alžběta ovšem nečekala, dýchla na ně a téměř okamžitě z nich udělala hnijící sliz.

Tím to ale pro ni neskončilo. Začala pátrat, odkud se sem nakažená krysa dostala a brzy na to přišla. Stopy vedly od záchodu, jehož dveře zůstaly v noci pootevřené.

Město mělo solidně postavenou kanalizaci, ale právě v ní bylo semeniště obávaných larev. Roznášely je po okolí krysy, jichž tu bylo nepočítaně. Larvy je rozežíraly rychle, ale krysy se množily ještě rychleji a bylo jich pořád dost a dost a tak se larvy dostávaly až do domů. Když napadená krysa pošla, xordi ji opustili. Parazité sice mimo nedobrovolné hostitele brzy hynuli, ale část si přece našla jinou oběť. Larvy se orientovaly pachem a neomylně nacházely zhnisané i čerstvé rány a oděrky domácích zvířat nebo i lidí.

Do boje proti xordům zapojila Alžběta i Kamilu a všechny, koho znala. Zprvu doufala, že je zničí smrtícími protibaktériemi, ale bezúspěšně. Dokud se larvy ukrývaly v krysách, bakterie se k nim nedostaly. Kamila sice navrhla vyhubit nejprve umělou nemocí krysy, ale tomu se Alžběta vzepřela. Podle ní by pak larvy xordů hromadně napadly lidi a to by teprve byla pořádná kalamita.

Kanalizace byla hustá síť chodeb pod ulicemi města, do níž ústily odpadové trubky ze žump jednotlivých domů. Trubkami však krysy zcela volně probíhaly a měly tak vlastně volný přístup do všech domů. Nebezpečné larvy xordů žumpami neprošly, nebyly dost odolné, aby tak vražedné prostředí uvnitř přežily. Krysy je ale snadno roznášely po celém městě.

Obyčejné mřížky krysy nezastavily. Alžběta proto vymyslela kombinované vodní uzávěry a Kamila jejich výrobu zadala místním hrnčířům. Musely být z dobře vypálené keramiky, musely mít nepropustnou glazuru na povrchu a hlavně správný esovitý tvar, aby se v nich udržovala vodní uzávěra, ale aby nepřekážely odtoku. V nejnižším místě byla pod vodou přímo z keramiky vytvořena mříž. Ani ta by krysy při jejím putování nezastavila, protáhly by se mříží a nezabránila jim v tom ani voda. Uzávěrou ale neprošly oslabené krysy, napadené xordy. Když narazily pod vodou na mříž, netroufly si na ni a vracely se. Ani zdravé krysy tu cestu nevyhledávaly, mnohem více se zdržovaly uvnitř městské kanalizace a méně navštěvovaly chráněné domy.

Alžběta vyzkoušela nové uzávěry nejprve v domě, kde bydlely spolu se svou domácí Grijič. Tlustá domácí brblala, ale pak jí byla vděčná, že ji nebudou drzé krysy obtěžovat.

Potřebovala ale udělat stejné opatření ve všech domech ve městě. Kanalizace naštěstí nepatřila majitelům domů, ale městu. Její úpravy mohli schválit městští radní a Mílkir od nich nezbytné povolení obratem opatřil.

Zaplatily hrnčířům a začaly platit najatým mužům, kteří uzávěry vkládali do odtoků ze všech domů. Byla to práce na dlouhou dobu, ale Alžběta si slibovala, že se výsledky brzy dostaví a lidé si oddechnou.


Ronqe bylo na zdejší poměry rozsáhlé město. Pozemšťanky bydlely na jednom z mnoha náměstí, ani největším, ani nejznámějším. Bylo spíš na okraji a známější než ostatní se stalo jedině díky Alžbětě. Ta teď měla napilno od rána do večera. Kamila měla více volného času a častěji musela vycházet mezi lidi. Samozřejmě dávno věděla, kde se v nejbližším okolí dobře nakupuje a kam by raději neměla chodit. V každém barbarském městě jsou místa, jimž je radno se vyhnout, pokud člověk nemá dostatečně vážný důvod k návštěvě. Kamila se ale na taková místa přímo třásla. Ráda navštěvovala osobitý Starý bazar u hradeb, kde se často zdržovali zloději a podobná cháska. Jednou jí tam za bílého dne nepozorovaně ukradli tašku a ona hodnou chvíli chodila po bazaru jen s odříznutými uchy, než si toho všimla. Vylezla i na Prokletou zvonici, odkud prý dříve biřici shazovali povětrné ženy a kam se proto žádná žena neodvažovala, chodila do Rudé cihelny venku za hradbami, kde se dávno nepálily cihly, zato se tam konaly trhy různých podezřelých obchodníků, kterým odepřeli vstup do města. Právě tady se ale daly koupit zajímavé předměty, často pocházející z dalekých krajů. Dobře se tam prý prodávaly vzácné zbraně. Kamila o ně zájem neměla, ale občas sobě nebo Alžbětě koupila nějakou pozoruhodnou maličkost. Nebylo tam ale pro osamělé ženy bezpečno. Mílkir tam chodil s Kamilou, aby ji chránil, ale neviděl ji tam rád.

„I chlap se tam může snadno dostat do rvačky, ale když je sám, má pořád naději, že se dostane domů po svých. Když se musí ohlížet na slabou ženu, je ve velké nevýhodě.“

Kamila to uznávala. Už dobře věděla, co by ji tam mohlo potkat, ale zvědavost byla silnější než strach. Pokud s ní byl Mílkir, jistě by se za ni postavil. Bedlivě jí aspoň kladl na srdce, aby v takovém případě na něho nečekala a utíkala jako by jí za patami hořelo.

„Dva až tři muže zadržím, ale kdyby jich bylo víc, neměl bych jinou možnost než ustoupit,“ mračil se, ale přece jen chodil s Kamilou i nadále.

Jednou si spolu vyšli mnohem dál. Kamila chtěla vylézt na osamělou skálu hodinu cesty za městem. Lákala ji už dlouho, ale pořád se k ní nemohla dostat. Až jednoho dne prohlásila, že buďto tam vyleze, nebo začne sama sebe považovat za zhýčkanou slečinku.

Mílkir trval na tom, že tam poleze s ní. Tím jí plánovaný výlet málem zkazil. Ona měla létací nárameníky sygyty, kdežto on, nováček, neměl žádné jištění, což samozřejmě nemohla připustit. Nakonec se rozhodla půjčit mu létací nárameníky od Alžběty, a navíc ho jistit krátkým lanem. To by podle ní mohlo stačit.

Vyrazili brzy po poledni, aby se do večerního zavírání městských bran stačili vrátit. Bez problémů došli až pod skálu, Kamila se tam chvíli rozhlížela a rozhodla, že začnou lézt úzkým „komínem“ na straně odvrácené od města.

Brzy naučila Mílkira základním horolezeckým fintám. Sama lezla první a ukazovala mu vhodné úchyty. Tak se zanedlouho dostali do výšky dobrých šedesáti metrů a od vrcholu je dělilo sotva deset metrů.

„Mohli bychom si na chvíli odpočinout,“ navrhl jí Mílkir. Dýchal už jako čtyři a sotva se odvažoval pohlédnout dolů.

„Vydrž,“ napomenula ho s úsměvem. „Nahoru je to už jenom malý kousek.“

„Dva sáhy za tebou je úzká římsa,“ upozornil ji udýchaně. „Po ní se dostaneš do nádherné jeskyně. Na vrcholku už nic tak zajímavého nebude...“

„Jak to víš?“ podívala se na něho udiveně. Zprvu ji napadlo, že si vymýšlí, nic takového přece neviděla ani zdola, ani odsud. Pak se ale obrátila a zkusila opatrně přejít přes skalní římsu. A opravdu, sotva po dvou metrech spatřila za ohybem skály docela velkou otevřenou jeskyni se širokým vchodem, nebo spíš plošinu, nad níž se klenula převislá skála. Když se podívala dolů, bylo jí hned jasné, že tento skalní útvar při pohledu zdola nemůže nikdo vidět.

„Jak víš o téhle jeskyni?“ zeptala se ho užasle. „Vždyť přece nelezeš po skalách jako já! Kdo ti o ní řekl?“

„Znám ji shora,“ řekl tajemným hlasem.

„Nevymýšlíš si?“

„Jednou mi sem spadla čepice,“ tvrdil. Obrátil se dál do tmavšího kouta a skutečně odtud brzy vylovil jakési zvetšelé kožešinové zbytky. Předvedl jí, že to kdysi opravdu bývala čepice. Byla mu malá, ale zřejmě se časem srazila. Pokud tu neležela od jeho mladších let... Kožešina byla ovšem dávno zteřelá a Mílkir ji po chvilce vzpomínání opět odhodil do kouta jeskyně.

„To bys musel umět létat!“ vyhrkla Kamila, které to nedalo a musela o tom chvíli přemýšlet. Nic jiného než létání však podle ní nepřipadalo v úvahu.

„K výsadám knížat našeho rodu patřilo právo držet si na zámku létacího draka,“ přiznal jí tiše. „Létal jsem na něm často, i když jen v době jasných nocí.“

Planeta Fulgiu měla oproti Zemi zvláštnost. Nedaleko její hvězdy se nacházela jiná, velice jasná hvězda, jejíž světlo mohlo zhruba po dobu půl zdejšího roku nahrazovat pozemskou zvláštnost, totiž měsíc v úplňku. Doba jasných nocí připadla v této části světa na léto. Mohlo být opravdu velmi zajímavé vznášet se v tomto období nad spícím krajem.

„Proč jsi létal jen v noci?“

„Nevím, rodiče mi to ve dne nechtěli dovolit,“ pokrčil rameny. „Jednou mi sem na skálu spadla čepice, ale drak tady nemůže přistát a musel jsem ji oželet. Nečekal jsem, že se s ní ještě někdy setkám.“

Na jednom místě vítr časem do dvoumetrové skalní prohlubně navál hlínu. Rostla tu hustá zelená tráva, Mílkir se do ní svalil a Kamila si po chvilce váhání k němu přisedla.

„Tady na nás vůbec nikdo nemůže vidět,“ řekl zasněně.

„Leda někdo shora,“ připomněla mu.

„Ve dne nikdy nelétáme,“ zavrtěl hlavou.

„Tak někdo jiný,“ nadhodila.

„V celé provincii má jediného draka už jen naše rodina,“ vrtěl hlavou. „Draci jsou vzácní, málokde na ně narazíš. Zdaleka ne každý si může dovolit takového žrouta! Máš aspoň představu, co masa spotřebuje?“

„A vůbec, jak je to vlastně s tvým rodem?“ zeptala se ho. „Říkají ti kníže, ale co já vím, široko daleko je ten titul naprosto ojedinělý.“

„To má svůj původ ve starých pověstech,“ usmál se a jen mimoděk ji vzal za ruku. „Podle prastarých knih bývaly kdysi na Fulgiu rody s výsadami, dnes už možná těžko pochopitelnými. Můj prapradědeček býval prý veliký čaroděj, ale takový hodný podivín. Pomáhal prý stavět město Ronqe. Nevím, co je na tom pravdy, ale našel si jednoho dne mezi lidmi krásnou dívku a vzal si ji za ženu. Pak ještě postavil náš rodový zámek a žil tam s mou praprababičkou až do smrti. Lidé na to za ta staletí nezapomněli a oslovují nás knížecím titulem. Někdy tě pozvu k nám na zámek. Poznáš sama, že není myslitelné, aby něco takového postavila lidská ruka. Kouzla a čáry tam na člověka dýchají z každého sloupu, schodiště, chodby či stěny.“

„A ty sám - také čaruješ?“ usmála se na něho, ale trochu jí přitom zamrazilo. Aby takovou dobu žily nablízku čaroděje a nevěděly o tom...

„Ani ne,“ oplatil jí úsměv. „Je s tím spojená jiná dávná pověst. Podle ní čaroděj, jakmile začne pomáhat lidem, dříve či později přijde o svou kouzelnou moc. Nevím, zda on sám, ale jeho děti se pak určitě stanou obyčejnými lidmi a nikdo z nich neumí čarovat. Podle pověsti můj prapradědeček o této kletbě věděl. Proto náš rodový zámek postavil tak pevně, aby odolal věkům i zlobě našich nepřátel. Už nás prý dvakrát od té doby dobývali cizí vojáci, ale pokaždé odtáhli s nepořízenou. Není jednoduché proniknout dovnitř a kdo se tam přece proti naší vůli dostane, nikdy nevyjde ven, pokud se nad ním neslitujeme. Několikrát už jsem z podzemí slyšel zoufalý vzdálený křik, jak tam prý dodnes úpí dávno mrtví vojáci. Vtrhli dovnitř, podlaha se pod nimi otočila, spadli do sklepení a tam bídně zahynuli. Zpřeráželi si kosti pádem, nabodli se na trčící kopí, nebo zemřeli hlady.“

„Hu, až mě z vašeho rodu zebe,“ otřásla se Kamila a jemně vytrhla ruku z jeho.

„Nikdy jsem neprošel všechna sklepení našeho zámku,“ řekl tajemně Mílkir. „Otec mi slíbil předat klíče, až si přivedu nevěstu, nebo až si vezmu takovou, kterou mi rodiče vyberou. Snad si představíš, že mě tajemství našich sklepení vždycky lákala, ale říkal jsem si, že mám ještě dost času svázat se kvůli tomu pevně s nějakou neznámou ženou.“

„Mě také zajímají tajemné věci,“ zasnila se Kamila.

„Chtěla by ses někdy podívat k nám do zámku?“ podíval se na ni s šibalským úsměvem. „Třeba bych si tě tam přivedl a požádal přitom svého otce o klíče...“

„Určitě bych se tam chtěla podívat... zvláště když mi to tak líčíš... Ale ty bys mě pak ve vašem nejhlubším sklepení zamkl, viď?“ pokusila se to obrátit v žert. „Něco takového jsem už četla v jedné prastaré knize, nazývala se, tuším, Předčasný pohřeb.“

„Ty umíš číst staré knihy?“ podivil se.

„Jistě,“ přikývla. Až v té chvíli jí došlo, že asi oba mají na mysli něco jiného. Ona myslela knihy pozemské, nebo možná bardžanské, kdežto on mluvil o knihách planety Fulgiu. O jejich existenci Kamila věděla, ale žádnou z nich dosud na vlastní oči neviděla.

„Tobě bych nikdy nemohl ublížit,“ řekl s odzbrojujícím úsměvem. „Ty jsi taková... jiná než ostatní dívky...“

„Já vím,“ povzdychla si. „Jsem menší než ostatní, mívám ztřeštěné nápady, chodím i do Rudé cihelny, kde jinak slušnou dívku neuvidíš... a lezu po skalách...“

„A umíš číst, to se také jen tak nevidí... a staráš se o lidi spolu s tvou kamarádkou...“ přidal se k jejímu výčtu. „Poslyš, jak ses vůbec skamarádila s tou podivnou Alžbětou? Vždyť přece neumíš čarovat - a ona ano. Já vím, měl bych jí být vděčný a to já jsem, zachránila mi život či aspoň ruku, jenže je mi z ní chvílemi horko a pak zase zima...“

„Mýlíš se,“ zavrtěla hlavou. „Ani Alžběta není čarodějka. Jen toho opravdu hodně ví. A jak jsem se s ní spřátelila? Pocházíme ze stejného kraje, dvě krajanky mezi cizími lidmi, jsme proto na sobě závislejší, než se ti zdá. Už mi několikrát zachránila život a bez ní bych tu byla strašně ztracená.“

„Jsi na ní závislá až příliš,“ zamračil se.

„No, máš trochu pravdu,“ přiznala. „My dvě musíme držet spolu - už proto, že se obě chceme jednou vrátit domů.“

„Proč byste se vracely?“ podíval se na ni. „Což nemůžete zůstat tady?“

Fulgiu je hrozný svět...“ povzdychla si, ale zarazila se a umlkla. Málem by mu prozradila svůj pozemský původ. Prve se s Alžbětou dohodly, že budou tohle tajemství před lidmi z města uchovávat za každou cenu.

„Svět je všude stejný, ať po něm cestuješ kolem dokola zleva nebo zprava,“ zavrtěl hlavou. „Tady v Ronqe je docela hezky, jinde bývá lidem mnohem hůř.“

„Já vím, ale doma je doma,“ povzdychla si. Na okamžik si s hrůzou uvědomila, že už jsou rok a půl z domova. Rok a půl zdejšího času, čili - tři roky pozemského! Co asi dělají rodiče? Jistě už ji dávno oplakali... Ach, maminko, kdybys jen věděla, že tvá dcerka Camille teď sedí na skále kdovíjak vzdálené barbarské planety a vzpomíná na tebe... Mami, já bych se tak ráda vrátila domů...

„Kamilo, neplač,“ uslyšela Mílkira. Objal ji jednou rukou kolem ramen a druhou jí rukávem své jemné košile utíral slzy s tváří. „Na celém světě není nic, co by stálo za jedinou tvou slzičku...“

„Já vím,“ řekla tiše. „Jenom se mi zastesklo...“

Najednou si uvědomila, že ji drží v náručí. Slzy jí už neutíral rukávem, ale sbíral je ústy a všechny ty slané kapičky dychtivě polykal. Pak jí znenadání jemně, ale rychle rozepnul bundu. Vzpamatovala se a oběma rukama si přitáhla její okraje zpátky k sobě.

„Ne, Mílkire, já nemohu být tvá,“ řekla smutně.

„Proč ne?“ držel ji dál v objetí. „Neboj se, já to tvým i svým rodičům vysvětlím... Nebo už někoho máš?“

„To ne, ale...“

Nenechal ji domluvit. Možná mu měla dát důrazněji najevo, že mu víc nedovolí, nejspíš by její vůli respektoval, Mílkir přece nebyl žádný hrubián. Kamila se ale zdráhala příliš povolně...

„Neboj se, já ti přece nechci ublížit,“ ujišťoval ji tiše. Jemně jí přitom odsunul ruce stranou a rozepnul jí i halenku právě tak hbitě, jako předtím bundu. No ovšem, blesklo jí hlavou, cožpak se dá chodit s mladým chlapcem na opuštěná místa jenom tak? Nemohu přece od něho čekat, že se na mě bude jen dívat. Kdo jiný by se na jeho místě o něco podobného nepokusil?

„Mílkire, nech mě... prosím tě... To nesmíš... Já nejsem správné děvče pro tebe...“

V rozrušení na něho mluvila francouzsky. Nerozuměl jí, ale i když mu to hned zopakovala ve zdejší řeči, nevěřil jí a snad ani nechtěl věřit. Shrnul jí rozepnutou halenku přes ramena a sevřel ji pevně v náručí. Vnímala teď horko jeho snědé kůže přímo na svém těle. Opět jí vhrkly slzy do očí. Cožpak je možné, aby ji objímal středověký kluk ze zaostalé civilizace? A ona se mu ani nepokusila vytrhnout, ba ani ho od sebe neodstrčila... Bylo jí najednou jasné, že ho od sebe odstrčit ani nechce, nemůže... Slovy ho odmítala, ale její slova byla v rozporu s tím, že i ona ho pevně objala.

„Budeme strašně nešťastní,“ ujišťovala ho plačky, ale dobře věděla, že ho žádným varováním nepřesvědčí.

„Naopak, uvidíš...“ šeptal rychle a horečnatě. Znovu jí slíbal všechny slzy. Nijak mu v tom nebránila. Ještě že mám dabyrgy, pomyslela si, když už to došlo tak daleko, těžko bych teď mohla po něm chtít, aby přestal.

„Mílkire, blázínku, tohle špatně skončí...“

Stále se pevně objímali, ale přitom ji opatrně pokládal do trávy. Ani si nepovšimla, kdy na ní rozepnul pásek, bez námahy z ní svlékl i kalhoty.

„Neboj se, nic to není...“ utěšoval ji. „Určitě se ti to se mnou bude líbit...“

Okamžik poté ho přijala jako žena muže... Objala ho rukama i nohama, přitiskla ho k sobě a spolu s pláčem ze sebe vydechla všechno napětí posledních dnů a měsíců...

„Milkíre, nedopadne to dobře...“

 


Zpět Obsah Dále


21.09.2015 22:54

Komentáře: