Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Osada malomocných

Po necelé hodině letu přistály pozemšťanky u svého uiku. Na heslo „Sezame, otevři se“ se dveře neotevřely, jen to v nich lehce cvaklo, jak Kamila předpovídala. V nádržkách už nebyl stlačený vzduch a kompresory odpojily, aby šetřily vzácnou elektrickou energií.

Naštěstí se s dveřmi dalo zacházet i ručně. I bez tlakového vzduchu byly pohyblivé a svou funkci plnily. Kdyby je uzamkly, nikdo by je jen tak neotevřel.

Nouzové osvětlení svítilo po celou dobu. Proti záměrům konstruktérů uiku zapojila Kamila jednu větev izotopových baterií tak, aby dobíjela akumulátory. Pokud nebyl žádný další odběr, energie v akumulátorech pomalu stoupala, úplné nabití by ale při tomto tempu trvalo několik let.

Když za nimi zaklaply masivní dveře kapsle, pozemšťanky si oddechly.

Tady byly doma, v tomto kousku, pořád vonícím po rodné Zemi. Jen tady se mohly uvolnit, natáhnout na lůžka a odepnout si předtím létací nárameníky.

Automatický deník nehlásil žádnou změnu od jejich odletu před více než rokem. Za jejich nepřítomnosti tu byl klid. Na jednu stranu bylo dobře, že se dovnitř nikdo nezvaný nedostal, ale nebyla tu ani Maardoi. Zapomněla na ně? Možná - anebo se k nim nemohla vrátit z důvodů, které neznaly? Žije ještě? To nevěděly. Komunikátory mlčely - v jejich dosahu nebyla ani stopa po elektromagnetických vlnách.

Pořádně se obě umyly. Alžběta znovu vytvořila očistnou pěnu, i když ji už použily. Po přímém kontaktu s leprou byla opatrnost namístě.

Pozdní večeři si připravily společně. Pak šly spát, ale ještě dlouho ležely na lůžkách potmě a ani jedna nemohla usnout.

„Myslíš, že se tam vrátíme, Bětko?“ zeptala se Kamila. Pořád nemohla zapomenout na své dobrodružství na skále za městem, i když o tom kamarádce dosud neřekla.

„Nevím,“ vzdychla si Alžběta. „Dopadly jsme zase jako sedláci u Chlumce.“

Musela Kamile vysvětlit smysl toho úsloví, příliš úzce svázaného s historií Čech.

„Ach ano, my Francouzi v takových příležitostech vzpomínáme na Waterloo,“ řekla Kamila s nahořklým úsměvem. Francouzská porážka byla asi celosvětově proslulejší než osud houfce nebohých sedláků v Čechách.

„Trochu si odpočineme od rozčílení, zbavíme se adrenalinu v krvi, ale řekla bych, že to zkusíme znova,“ ujišťovala ji Alžběta. „Když to nejde v Ronqe, začneme jinde. Jsme zase o něco zkušenější, bude se nám začínat lépe. Přece nám jeden zloduch nezabrání...“

„Zatím nás pokaždé zastavil jeden jediný padouch,“ řekla smutně Kamila. „Nejprve Urguun, teď soudce Grabiš... Pokaždé utíkáme a lidé nás pronásledují. Maardoi asi měla pravdu, lidé nemají čaroděje rádi. Chápala bych je, kdyby šlo o čaroděje černé, škodící a nebezpečné. Proč se ale lidé dají tak snadno strhnout i proti bílým?“

„Tohle vědět, možná bychom proti tomu něco vymyslely,“ povzdychla si Alžběta.

Musely si ale trochu odpočinout a zůstaly v kapsli téměř nečinně skoro dva dny. Pak se Alžběta zvedla a prohlásila, že se vrátí do města Ronqe, odkud tak neslavně prchly.

„Někdo nás tam chytí a bude zle!“ strachovala se Kamila. „Raději bych počkala tady - Mílkir sem jistě trefí...“

Do města se jí nechtělo. Mílkir byl tou dobou nejspíš v zámku svých rodičů, ale už také mohl být na cestě sem do hor a Kamila by ho nerada propásla.

„Poletím tam sama,“ rozhodla Alžběta, když kamarádku spatřila v tom rozpoložení.

„Neblázni, Běti! Necháš mě tady a tebe zabijí! Co si bez tebe počnu? Město je pro nás teď příliš nebezpečné!“

„Do města ani nepůjdu, jen se podívám na naše malomocné v lomu za městem.“

„Vždyť jsi říkala, že už jsou uzdravení,“ ošívala se Kamila. K malomocným teprve nechtěla jít. Alžběta jí sice tvrdila, že jí v její přítomnosti žádná nemoc nemůže ublížit, ale lepra je příliš odporná a když ji nakažený Grabiš v temném vězení udeřil, pozvracela se hnusem. Nebylo divu, že se jí při pomyšlení na malomocné dělalo špatně i teď a opravdu viditelně zezelenala.

„Uzdravení? Zatím jsem je zbavila původců lepry, ale víš jak dlouho bude trvat, než jim doroste obličej, prsty a všechno oč přišli? U toho musím být, aby se to nezvrhlo. Mohly by se jim dělat nádory. Poletím tam třeba sama a jen na odpoledne, prohlédnu je a vrátím se. Když poletím sama, budu mít i poloviční spotřebu B-paliva.“

Kamila se nakonec nechala přemluvit, aby Alžbětu pustila samotnou. Alžběta odletěla ke svým nemocným, zatímco ona se usadila u palubního počítače uiku a pustila se do výpočtů, aby na všechno zapomněla...

line

Krátce po poledni Alžběta zakroužila nad opuštěným vápencovým lomem a zvolna přistála poblíž severní části. Nacházelo se tu několik jeskyní. Věděla už, že jsou všechny obydlené a že se v nich nacházejí nejvděčnější pacienti. Bez ní by byli všichni odsouzeni k pomalé smrti - a oni to dobře věděli. Když začínala léčit v Ronqe, přijali ji nedůvěřivě. Malomocní léčitelům nedůvěřovali oprávněně. Jakmile totiž felčar nebo mastičkář zjistil na někom počínající malomocenství, vyhnal pacienta nejprve ze svého domu a obvykle se přičinil i o to, aby ubožáka co nejdříve vyhnali z města. Léčitelé malomocné léčili výjimečně. Blízcí příbuzní, nebo velice bohatí pacienti mohli očekávat slitování - ti druzí jen dokud měli čím platit. Navíc zůstávalo přírodní léčení bez valných úspěchů. Nemoc se dala zpomalit vruínem, ale nic víc.

Jenže Alžběta malomocné přesvědčila, že ona je jiná. Začala nejprve s těmi, kdo se jí zoufale chytili jako tonoucí pověstného stébla. Když už bylo očividné, že její léčení není pouhý klam, když nakaženým začínaly mizet vředy, kůže se jim vyhladila a obnovovala, přišli s prosíkem i ostatní. Po několika týdnech chodila za město mezi lidi, kteří by pro ni nasadili životy, jakkoliv na ni zpočátku hleděli divoce a v prvních týdnech si nebyla jistá, zda ji některý z těch zoufalců neprobodne, aby ji s sebou strhl do hrobu.

Velkou roli sehrálo, že jim zpočátku nosila i jídlo. Pro hladovějící byla záchranou už tím. Pak už všichni věděli, že to jejich léčitelka skutečně umí a pokaždé ji obsypali, sotva za nimi přišla.

Bylo to často smutné vítání. Nemocní byli radostí bez sebe, kdykoliv ji spatřili, ale jí bylo z toho všeho smutno. Větší přehlídku lidského neštěstí si těžko mohla představit. I když všem brzy zmizely mokvající vředy, známka pokračující choroby, byli to i nadále nešťastní lidé. Některým chybělo jen tu a tam pár článků na prstech rukou, ale jiní už měli namísto rukou či nohou jen ubohé pahýly, měli znetvořené obličeje bez očních víček, nosů a uší, a naopak se všelijakými útvary, vytvořenými silně zduřelými uzlinami. Alžběta sem Kamilu ani nebrala. Její kamarádka mnohem hůř snášela pohled na tuto bídu a Alžběta ji nechtěla zbytečně trápit. Zpočátku potřebovala, aby jí někdo kryl záda, když je plně zaujata pacientem, ale posledního čtvrt roku sem chodila sama. Domnívala se, snad dokonce oprávněně, že jí tu žádné nebezpečí nehrozí. Do opuštěného lomu nikdo z města nechodil. Nebylo tu nic pozoruhodného, naopak, lidé věděli, že tu dožívají svůj úděl malomocní. Alžběta tady byla jediným zdravým člověkem.

Pod jejím léčením se však uzdravovali i malomocní. Původce zákeřné nemoci Alžběta zpravidla zlikvidovala už při prvním zákroku, pak vlastně i ona jednala s lidmi zdravými - jen o tom sami nevěděli. Musela ale zabránit, aby se hned po vyléčení opět nenakazili, což bylo složitější než vlastní léčení. Zdrojem nákazy byly obvazy, oděvy či spíše hadry nemocných, misky a ostatní nádobí, houně i výkaly. Nebezpečný hnis všude vsákl až do kamenů a když všechny zdroje nákazy zlikvidovala, přišel nějaký nováček a přinesl sem pořádnou kolekci živých mikrobů. Nemocní se navzájem neštítili a kdyby si toho nevšimla, nemoc by se brzy rozšířila i na vyléčené a lékařka by mohla začínat od začátku.

Nakonec je rozdělila na dvě kasty. První tvořili nováčci s akutním onemocněním. Do druhé patřili léčení nemocní, jimž leccos chybělo a muselo jim teprve dorůst. Ti si museli udržovat od akutně nemocných odstup a dodržovat alespoň základní hygienu, aby se jim nemoc nevrátila. Paradoxně to vedlo k tomu, že zohavení malomocní nováčky od sebe odháněli a posílali je do jeskyně vyhrazené pro nečisté, ačkoliv ti noví měli zatím jen sem tam pár vředů.

Když Alžběta přistála, vyrojili se malomocní ze všech jeskyň a seběhli se kolem ní.

„Naše Bětka je tu!“ neslo se jeskyněmi.

„Co se to s tebou stalo? Prý tě odsoudili? Kdo si to dovolil? A jak to, že jsi tady?“

Otázka stíhala otázku. Na některé Alžběta odpověděla po pravdě - zejména pravdivě vylíčila průběh přelíčení, kdy se s nespravedlivým soudcem spikli všichni mastičkáři, aby ji odstranili.

„Půjdeme do Ronqe zabít soudce!“ zakřičel kdosi vzadu.

„Mastičkáře taky, beztak nedovedou nic jiného, než tahat z lidí peníze, ale když jde do tuhého, člověka vyženou!“

Vypukla vřava plná souhlasu, ale Alžběta všechny zarazila sdělením, že soudce je mrtev a pomsta nemá cenu.

„Škoda,“ prohlásil jeden z malomocných, kterému na rukou začínaly pomalu pučet nové prsty. „Těmahle rukama bych ho uškrtil!“

„Tak dost,“ zamračila se Alžběta. „Seřaďte se zase podle obvyklého pořadí. Musím si vás zkontrolovat.“

Tak ukázněný nástup by mohli předvést jenom bývalí vojáci elitních jednotek pozemských armád v dobách, kdy na Zemi byly ještě armády.

Alžběta se posadila na obvyklý kámen do jedné menší jeskyně. Tady měla ordinaci, sem přicházeli lidé, aby odtud odešli s nadějí. Dva vyléčení jí ihned jako obvykle donesli umývadlo z krunýře velké želvy, plné vody. Alžběta ve vodě rozptýlila trochu škrobu, který si donesla v malém sáčku a současně naočkovala očistné kvasné baktérie. Potřebovala je jen na čerstvé případy, ale ty si vždycky nechávala na závěr. Baktérie mezitím v míse začaly pomalu kvasit a tvořit pěnu.

Ti nejblíže k uzdravení nastoupili první. Bylo s nimi nejméně práce. Alžběta je jen zkontrolovala, co se změnilo od její poslední prohlídky a na všechny změny k lepšímu každého pacienta zvlášť upozornila. Nedělala to pro svou slávu, ale především proto, aby je povzbudila. Pěti nejšťastnějším dokonce doporučila, aby se vrátili mezi lidi, neboť už na nich není vidět žádná stopa po hrozné nemoci. Přijali od ní po hrsti očistných baktérií v podobě nadýchané pěny, aby si jimi pečlivě vyprali oblek, než se vydají mezi zdravé.

Uzdravení pak spěchali k vodopádu, vyhrazenému pro »čisté«, aby splnili poslední příkaz, ale pak už utíkali, aby v tomto místě nebyli ani o chvíli déle než museli.

Pak nastupovali ti, u nichž léčení začalo nedávno. Nejlépe na tom byli nováčci, u nichž nemoc příliš nepokročila a po vyléčení šlo o nápravu nepatrných škod.

Úplně nakonec k ní zdráhavě přicházeli nováčci s rozvinutou nemocí, kteří jí zatím neměli důvod věřit. Malomocenství mělo strašnou pověst a tady se jich stranili i místní, ačkoliv někteří vypadali mnohem hůř.

Nikdo z nových nebyl z Ronqe. Tam v poslední době každý, kdo na sobě zjistil byť neškodný vřídek, spěchal za Alžbětou. Ošetřovala banální záněty stejně vážně jako první fázi lepry a dařilo se jí zachytit nemoci dříve než si toho lidé všimli a nemocného vyhnali. Tihle noví nemocní byli proto z blízkého i z dalekého okolí a Alžběta se jich vyptávala, aby zjistila, jak k nákaze přišli. Mohla by včas zasáhnout proti dosud neznámým ohniskům, jak se už párkrát předtím stalo.

Jako prvního z nováčků přivedli ženu ve středních letech. Přišla ze sousedního města a měla teprve počínající stadium nemoci, pár vředů na rukou a jeden za krkem. Byla ale skleslá na duchu a Alžběta viděla, že ji musí spíše trochu psychicky povzbudit.

„Ukaž!“ začala k ní mírným hlasem. „No, tohle není příliš těžké. To se dá vyléčit - možná do týdne.“

Žena na ni nedůvěřivě pohlédla.

„Naší Bětce můžeš věřit,“ usmála se na ni tenkými, úplně novými rty starší žena, která ji přivedla. Sama měla na konci pahýlů rukou znát malé, jakoby dětské ručičky. Budou potřebovat ještě nejméně měsíc, než jí dorostou do normální velikosti.

„A copak jsi dělala, že se ti tohle stalo?“ zeptala se jí tiše Alžběta.

„To přišlo samo,“ odpověděla.

„Pamatuj si, nemoc nikdy nechodí sama,“ řekla přísně Alžběta. „Přenáší se hnisem z cizí rány. Kde jsi předtím pobývala? Nejčastěji mi sem chodí děvčata z hospod, kde potkávají plno neznámých lidí a k nakažení stačí letmý dotyk.“

„Já jsem byla lehká...“ řekla lhostejně žena.

Alžběta se na ni udiveně podívala.

„V tom případě se nedivím,“ řekla. „Tohle zaměstnání je skoro jistá vstupenka mezi malomocné. Já bych nejraději dala všechny majitele nevěstinců pověsit. Držet někoho u tohohle - a ještě k tomu násilím...“

„Nepřišla jsem z nevěstince. Dala jsem se na to sama,“ odtušila žena. „Docela mě to bavilo - a taky jsem si při tom sama užila.“

„Jenže ti také muselo být jasné, že skončíš buď tady, nebo jako šílená.“

„Co ty do toho vidíš?“ mávla rukou nevěstka. „Já ničeho nelituju! Určitě jsem si za pár let užila víc než ty za celý život! Žila jsem jako bohatá paní, i na zámek jsem se často dostala, měla jsem spousty mužů - a hezkých, s ošklivými jsem se nezahazovala, já jsem si mohla vybírat! Zato ty jsi určitě nikdy nevytáhla paty z vašeho smradlavého Ronqe a kdoví zda víš, jak vůbec vypadá pořádný chlap! Můžeš mi jenom závidět! Znala jsem chlapy, když ty jsi byla malé dítě v kolébce!“

Alžběta se usmála. Pokud šlo o vzdálenost, v tom se s ní a s Kamilou nemohl měřit nikdo na tomto světě. Letuška Transgalaktu Kamila měla na kontě statisíce světelných let cestování a ona sama poznala víc planet, než kolik měst viděla tahle pouliční holka!

„Holčičko, jsi na omylu, o jakém se ti ani nezdá,“ řekla shovívavě a pobaveně.

„A neříkej mi holčičko!“ rozkřikla se žena. „Jsem nejméně dvakrát starší než ty!“

„Já vím, vypadám mladě,“ usmála se polichoceně Alžběta. „Ale to se ti jen zdá. Podle počtu let je mi podstatně víc než tobě!“

To byla pravda jen zčásti. Pokud šlo o skutečný fyzický věk, byla tato žena starší než Alžběta. Jakmile ale Alžběta začala počítat roky, dopadlo to naopak, protože každý rok na planetě Fulgiu odpovídal skoro dvěma pozemským. Třicet let pozemských pak bylo číselně opravdu více než dvacet zdejších - ale o tom tato žena nemohla vědět.

„To není možné! Přece znám lidi jako nikdo jiný!“

Trochu se zarazila a nedůvěřivě si pozemšťanku prohlížela.

„Znáš jen část lidí,“ ujistila ji Alžběta. „Znáš ten druh lidí, se kterým ses stýkala nejčastěji. Uznávám, více než já sis užila radovánek. Já jsem posledních pět let studovala, abych mohla léčit lidi. Neznám lidi jako ty, zato umím léčit i malomocenství.“

„Kdoví jestli!“

„Dnes jsem dalším pěti dovolila odejít mezi normální lidi. Těch pět je zdravých. Můžeš si je prohlédnout.“

„A byli vůbec nemocní?“

„Zeptej se kohokoliv tady! Ostatně, za týden budeš moci sama posoudit, jestli umím léčit nebo ne.“

„To není možné! Ty že jsi pět let někde studovala? Kde to bylo? Já znám i lidi ze škol v Kuddeotu, to je škola, která má nějaké jméno!“

„Neznáš a nemůžeš znát školu, kde jsem studovala já. Je to příliš daleko,“ povzdychla si Alžběta. „Mnohem dál než to znáš, dál než si to vůbec dokážeš představit.“

„Řeči! Jak mě o tom chceš přesvědčit?“

„Nejsem tu proto, abych přesvědčovala nedůvěřivé. Jsem tu proto, abych léčila. Ale jestli chceš vidět něco, co se na žádné tobě známé škole neučí a nikdy neučilo, pak se dívej, jak budu odcházet. Možná ti to něco napoví.“

Alžběta se přesvědčila, že během rozhovoru pronikly její protibaktérie do krve ženy. Do dvou hodin, až se krev prožene cévami, jí nezůstane v těle jediný živý původce malomocenství. Tělo je odstraní samo a zahojení vředů bude otázkou dvou - možná tří dnů. A nebude k tomu ani Alžbětu potřebovat.

„Další, prosím!“ obrátila se Alžběta za sebe.

„Počkej!“ zesinala žena. „Ty mě nechceš léčit? Přece mě v tom nenecháš! Já jsem to tak nemyslela!“

„Proč si myslíš, že tě nechci léčit?“

„Vždyť jsi mi jen jednou políbila ruku!“ vykřikla žena. „Říkali, že léčíš všechny bez rozdílu - proč ne mě?“

„Měla ses někoho lépe zeptat,“ usmála se na ni opět. „Každý by ti řekl, že já takhle léčím všechny.“

„Pouhým olíznutím? To by bylo tak jednoduché, že by mohl léčit - snad každý!“

„Doporučuji ti, nemysli si to,“ zachmuřila se Alžběta. Představila si totiž znenadání, jak žena po svém vyléčení zkusí ten povrchní postřeh uplatnit na jiném malomocném - a nejenže mu nepomůže, ale sama se okamžitě od něho znovu nakazí!

„Mezi námi dvěma je nebetyčný rozdíl,“ řekla tišším hlasem. „Já si mohu dovolit dotýkat se i malomocných, aniž by mi hrozilo, že tu nemoc dostanu. Ty ne - a varuji tě, ani to nezkoušej!“

„Ale v čem je ten rozdíl? I kdybych připustila, že jsi strašně dlouho studovala, přece mi nechceš namluvit, že by tě pět let pročítání nějakých šedivých knih tak od základu změnilo! To jsou pohádky pro děti!“

„Pět let studia není jen pět let pročítání šedých knih,“ řekla na to pozemšťanka. „Dobrá, chceš-li uvidět největší, skutečně propastný rozdíl mezi námi dvěma, ukáži ti jej. Ale nejprve mi na tomto místě přísahej, že nikomu nepovíš, co je příčinou mých léčitelských schopností. Jestli tuto přísahu porušíš, zemřeš, je ti to jasné?“

„Přísahám!“ vyhrkla žena. „Na svou smrt!“

„Dobře - podívej se mi do úst,“ řekla Alžběta.

Vysunula tenké žlutohnědé chapadlo agisaru čtvrt metru z úst, pak je vrátila zpět.

„Ty máš - ty máš v břiše hada?“ vyjekla žena.

„Není to had - s hady si nic nezačínej,“ řekla na to Alžběta vážně. „Je to jiný tvor, tady takoví nežijí. Nikdy v životě jsi jej nemohla vidět a už jej nikdy neuvidíš. Mám jej z dalekého světa. Tam žijí i lidé, jako jsem já - jiní, než jaké znáš ty.“

„To je strašné!“ zesinala žena. „Ty musíš být čarodějka! Omlouvám se ti, já opravdu nemám nic z toho, co tě dělá tak mocnou...“

Proměna lhostejné, arogantní ženy během jediné minuty byla zázračná sama o sobě.

„Už jsi slyšela, že by čarodějové léčili lidi?“ odbyla ji Alžběta obvyklou odpovědí.

„Šedí - ne. Černí teprve ne. Musíš být bílá, ale těch je málo. Proč ses mezi nás lidi vydala?“

Tón jejího hlasu vyzařoval pokoru, jakou by v ní Alžběta před minutou nehledala.

„Dostala jsem se mezi vás neštěstím. Ale když už tu jsem, chci vám pomáhat. Nerozumíš mi, viď?“

„Možná ne - možná ano,“ řekla žena zamyšleně. „Kdysi jsem slyšela prastarou báji. Dobří čarodějové podle ní žijí ze všech čarodějů nejdéle. Ale jsou nejsmutnější. Ty bys mohla vědět, co je na té báji pravda...“

„Podle vašeho počítání bych mezi vámi mohla žít tak pět set let,“ přikývla Alžběta. „Ale - ujišťuji tě, nejsem pravá čarodějka, jaké žijí na Fulgiu. Už jsem se s některými setkala.“

„Nejspíš jsi potkala šedé,“ přikývla žena. „Zvěst o každém černém se roznese široko daleko - a už jsem dlouho o žádném neslyšela. Nechtěla bych se setkat s takovým tváří v tvář. Ale jsem šťastná, že jsem potkala tebe. I když nejsi pravá čarodějka, jsi bílá.“

„Děkuji ti za uznání,“ usmála se trpce Alžběta. „Dobrá, možná si spolu ještě popovídáme. Ale teď jdi, ať sem může přijít další...“

line

Posledním malomocným byl člověk, který přišel z dálky. Zvěst o zázračné léčitelce se donesla až k ledovým horám severního království a muž se rozhodl z posledních sil se k ní vydat. Když dorazil k cíli, dozvěděl se, že o poslední naději přišel, neboť soudce zázračnou léčitelku odsoudil do otroctví, ale v noci záhadně zemřel a zázračná léčitelka zmizela. Muž si zoufal, zůstal ležet na své houni a čekal na smrt, která už nemohla být podle všech známek daleko.

Ale pak mezi nemocnými náhle zmatek a léčitelka byla opět zde! Jak asi vyslechl příkaz, aby se připravil, že již dnes stane před tváří spasitelky, lze těžko popsat.

Ale i Alžběta se otřásla hrůzou, když ho spatřila. A to bylo co říci, vždyť zde mezi malomocnými viděla tolik lidské bídy a neštěstí, jako nikdy předtím ve svém životě.

Místo rukou měl mokvavé pahýly. V obličeji měl vidět jen veliké oči. Když mu do nich padlo sluneční světlo, musel si je zakrývat zbytky rukou, protože už neměl oční víčka. Rty a tváře už také neměl a jídlo mu mezi zuby vypadávalo ven. Kůže na hlavě mu na mnoha místech opadala a byla vidět holá lebka. Vypadal jako smrt - a jak se zdálo, ta už ho měla pevně v drápech. Nikdo o tom ani nepochyboval, až na zdejší vyléčené, kteří nováčka několikrát po sobě ujistili, že jestli může ještě doufat, pak už jedině tady.

Alžběta požádala nemocného, aby jí podal ruku, či spíše pahýl, který mu z ní ještě zbýval a sklonila se k němu.

„Nakazíš se - pozor!“ vykřikl nemocný a odtáhl se od ní. Měl sípavý hlas a nebylo mu dobře rozumět, protože v ústech měl jen zduřelý zbytek jazyka.

„Neboj se o mě,“ ujistila ho. Vzala jeho ruku do své a sklonila se až k ní.

Pak mu poručila, aby si omyl ruce pěnou z želví mísy, jak jen to bude možné. Sama vzala do ruky houbičku, také ji namočila do pěny a jemně mu omývala zbytky obličeje.

Proces rozpadu se zastaví do dvou hodin, pomyslela si. Možná to bude pomalejší, jeho krev sotva proudí zanícenými cévami, srdce pracuje z posledních sil. Dobrá, až tři hodiny uplynou, začnu s regenerací. To ale bude fuška, tady půjde o obnovení málem celého člověka!

Agisar jí mezitím předal genetickou rekonstrukci, jak by měl ten člověk vypadat, kdyby byl zdráv. Alžběta vnitřním zrakem spatřila jeho původní podobu a v myšlenkách si ji už položila přes lidskou trosku, bezmocně sedící před ní. Ano, to souhlasilo - ten člověk je docela mladý, není to stařec, ačkoliv tak vypadá!

A v té chvíli sebou trhla, jako kdyby dostala do hlavy ránu kladivem.

Byl to druhý muž z otrokářské tlupy, pravá ruka soudce Grabiše. Alžbětu tenkrát srazil k zemi a pak jí přivazoval ruce ke kůlu, aby se nemohla ani pohnout. Na takové věci se nezapomíná a ona si ho pamatovala příliš dobře, i když ho tenkrát viděla skrz bezmocné slzy. Bandita, lupič, nemilosrdný rváč a násilník - a teď taková troska!

„My dva jsme se už setkali, Daouwire, že?“ změřila si muže přísným pohledem. „A byli jsme si docela blízko. Pamatuješ se na to ještě?“

Odtáhla se od něho. Ale co, uvědomila si, ten člověk už nemá sílu, zbraň ani ruce, aby jí mohl ublížit.

Muž sebou trhl - a pak se před Alžbětou pomalu svezl na zem. Ležel teď před ní jako uzlíček lidského neštěstí.

„Smiluj se nade mnou!“ vzlykal jako dítě. Bez slz, neboť zduřelé slzné kanálky měl jistě neprůchodné, byl div, že mu dosud aspoň trochu svlažovaly oči. Jen díky tomu viděl, i když měl oči zčásti šedivé. Pokud přes počínající zákal vůbec viděl, pak špatně.

„Já... já vím, byl jsem špatný... Ale už takový nejsem, určitě... Smiluj se!“

„Teď prosíš o smilování? Ale tenkrát, když jsi byl zdravý a silnější než já - tenkrát jsem pro tebe byla méně než nic! Ty ses také nesmiloval!“ vyčetla mu příkrým hlasem.

„Ale říkali mi, že neodmítneš nikdy nikoho!“ žadonil muž.

Alžběta chvíli seděla nehybně, jakoby do ní udeřil blesk.

„Není tomu tak dávno, co jsem způsobila, že darebák, kterého jsi dobře znal, začal zaživa hnít,“ řekla potom vyschlým hrdlem.

„Ano, vím,“ vzlykl muž. „Grabiš byl prý ještě jeden večer zdravý, ale ráno ho našli shnilého, jako kdyby jeho tělo leželo celý týden na slunci. Lidé ve městě to dávají do souvislosti s tebou. Ale tady mi tvrdili, že to není pravda. Myslel jsem, že tě znají.“

„Je to pravda,“ řekla Alžběta suše. „Zabila jsem Grabiše, použila jsem proti němu své umění, ne proto, abych se mu pomstila za dávná příkoří. On mě opět ohrožoval nožem - a nejen mě, ale i další lidi.“

„To - to nemůže být pravda! Čarodějové přece - kromě černých - nemohou svými kouzly zabít člověka! O tobě se říká, že jsi docela určitě bílá!“

„Lidé si to opravdu myslí,“ přikývla Alžběta. „Ale já nejsem čarodějka. Víš přece, že jsem docela obyčejná žena. Jenom vím mnohem víc, než vědí ostatní lidé. I má kouzla jsou jiného druhu. Já mohu člověka zabít rychleji než uštknutí jedovatým hadem. Grabiše jsem zabila nerada, ale nešlo to jinak.“

„Vždyť tenkrát... tenkrát ses vůbec nebránila! Proč? Když máš takovou moc?“

„Řídím se svým svědomím, víš?“ řekla zamračeně. „Nemohla jsem vás zabít, když mi nehrozila smrt. Vždyť jste nám vlastně ani příliš neublížili...“

„Nezdálo se mi, že by vám to bylo lhostejné,“ řekl tiše. „Já bych spíš myslel, že jsi bílá a zabíjet nemůžeš!“

„Možná bych se ráda stala bílou čarodějkou, o které mluvíš, ale to je jen sen. Může se rozbít o prvního zlosyna, kterého potkám. Nejsem bílá a dokážu zabít padoucha, který je nebezpečný jiným lidem jako dravé zvíře. A tebe si dobře pamatuji, rozumíš?“

„Pak jsem již mrtev,“ zaúpěl muž - a zřejmě omdlel.

Alžběta se k němu sklonila.

Skutečně - pouhá troska, pomyslela si. Jistě neváží ani polovinu toho, co já. A byl to jistě mladý muž, plný síly...

Co teď? Protibaktérie ho už prosákly, nemoc v něm brzy přestane hlodat a mohl by se začít uzdravovat... Vytrpěl si pravé peklo, jistě ho to pořádně poznamenalo...

Jenže - co když se uzdraví a vrátí se ke svému původnímu, divokému povolání otrokáře? Dokáže lepra změnit člověka, aby se dalo věřit, že už nikdy..? Neublížila právě teď jiným tím, že pomáhá zločinci a násilníkovi? Neměla by ho nechat, jak je? Zbavila ho už malomocenství, ale kdyby zůstal bez rukou, nikomu by nemohl ublížit... Co teď?

Alžběta seděla nad lidskou troskou nehybně. Až po nějaké době nahlédli do jeskyně dva z vyléčených, čekající jen na to, až se jim napraví rozpadlé části těla. Přišli se zeptat, zda Alžběta nepotřebuje jejich pomoc.

„On - umřel, že?“ pravil jeden tiše, když viděl pozemskou lékařku odevzdaně sedět nad zhrouceným balíčkem zničeného lidského těla.

„Já jsem říkala, že je pozdě i na zázrak,“ řekla žena, nahlížející za prvními muži.

„Prosím vás, odneste ho a uložte ho opatrně na lůžko,“ požádala je Alžběta. „Jak víte, první den je očistný. Příště budu pokračovat...“

Nebyla to pravda. První setkání bylo rozhodující, v dalších dnech šlo o regeneraci. Teď ale Alžběta cítila, že dnes víc udělat nemůže. Bude si to muset pořádně promyslet.

„On není mrtvý?“ udivila se žena.

„Ne, ještě není.“

„Ale je ve strašném stavu,“ litovala ho žena. „Je vám ho líto? Vypadá jako smrt!“

„Ovšem, je mi ho líto,“ odtušila Alžběta automaticky.

„Co se vám stalo, doktorko?“ podívala se na Alžbětu žena pátravým pohledem. „Není vám špatně?“

„Nic mi není... Jen... Jen jsem si vzpomněla, ale to už je dávno... Tenhle byl ze všech poslední, že?“ A Alžběta vstala.

„Vždycky chcete nejhorší případy nakonec,“ souhlasil jeden muž. Dva muži popadli ležící trosku za pahýly rukou a nohou a opatrně ji odnesli.

„Není to někdo z vašich příbuzných? Nějaký přítel? Já to znám, takové člověk lituje více než neznámé lidi, které potká jen náhodou...“ řekla žena tiše.

„Tak to není,“ zašeptala Alžběta. „Tenhle člověk... mi kdysi ublížil... Hrozně ublížil... A já jsem mu přísahala pomstu...“

„Pak je s ním konec!“ ztuhla žena.

„Ne, není,“ téměř vzlykala Alžběta. „Cožpak se mohu mstít někomu, kdo už je takhle strašně potrestaný?“

 line

Zpět Obsah Dále


23.02.2016 23:04

Komentáře: