Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Černá magie

Kamila pak měla o samotě dlouhou vážnou rozmluvu s mladým knížetem Mílkirem, po níž oba předstoupili před Alžbětu a oznámili jí, že od nynějška budou žít spolu. Navíc ji Kamila požádala, aby je oficiálně oddala.

„Máš z nás dvou větší slovo a jsi tedy kapitánkou naší ztroskotané lodi, takže máš právo kapitánů oddávat.“

„Dobrá,“ přikývla Alžběta. „Je ti už jasné, co to znamená vzít si za ženu Kamilu?“ obrátila se na mladého chlapce.

„Ano,“ ujistil ji. „Nesmím ji nikdy opustit. Jinak bych byl prokletý, já i moje děti.“

„To nestačí,“ řekla Alžběta vážně. „Kamila tě bude muset mnohému naučit. Vydržíš strávit třeba deset let jenom studiem?“

„Vydržím,“ souhlasil odhodlaně.

„Dobrá, podej mi ruku,“ požádala ho.

Ani neucukl, když spatřil, jak jí z úst vyklouzlo chapadlo podobné žlutohnědému hadu, jak si agisar skrz kůži nasával pár kapek jeho krve.

„Teď mě nechte přemýšlet,“ odvrátila se od nich. „Upravte si zatím jednu kabinku, ať máte pro sebe soukromí. Přijďte za tři hodiny. Pak uvidím, co pro vás mohu udělat.“

Kamila s Mílkirem odešli zařizovat co bude třeba. Kamilu napadlo odmontovat pár sedadel v kabině uiku, rozebrat je a pokusit se vyrobit z nich lehátka. Možná by jim postačila jako dosud nosítka, ale Kamila se rozhodla upravovat od základu, zgruntu. Možná tu budou muset žít dlouho a pak by se jim vyplatilo nešetřit námahou.

Za tři hodiny oba přišli za Alžbětou, aby jí ukázali, co se jim podařilo vymyslet. Hlavní kabina byla bez sedaček, naskládaných v zavazadlovém prostoru dolního technického podlaží, takže tu byl veliký volný prostor. Mílkir projevil přání umístit sem stůl pro společné stolování a slíbil, že jej opatří. Dvě menší kabinky v přední části transportní kapsle změnili v ložnice. V obou byla shodně dvě pohodlná lůžka, sestavená z několika opěradel. Kamila totiž plánovala, že si i Alžběta časem někoho najde a rázně rozhodla, že bude lépe udělat tutéž práci hned dvojmo. Předtím tam byly kromě křesel i malé stolečky a skříňky, stačilo je jen jinak uspořádat. Všechno bylo původně přišroubováno k podlaze, ale šrouby nepředstavovaly žádný problém.

Alžběta po celou dobu seděla v křesílku v baru, měla před sebou otevřenou limonádu a přemýšlela. Když za ní oba radostně přiběhli, pokynula jim, aby se posadili také.

„Nepůjdeš se podívat, jak jsme to hezky zařídili?“ začala Kamila zvesela.

„Půjdu,“ souhlasila Alžběta. „Ale teď mě vyslechněte. Očekávám, že pozorně.“

Tvářila se tak vážně, že oba zvážněli též.

„Stalo se něco, Bětko?“ vyhrkla Kamila.

„Když jsem Mílkira naposledy prohlížela svým vnitřním zrakem, neboli agisarem, soustředila jsem se na jeho zraněnou ruku a na všechno, co v něm být nemá,“ začala.

„Nikdy ti nezapomenu, co jsi pro mě udělala!“ vyhrkl mladík. „Bez tebe bych už možná neměl ruku...“

„Nepřerušuj mě, prosím tě,“ zarazila ho Alžběta temně. „Přiznávám, nezkoumala jsem všechny detaily ani u něho, ani u jiných lidí. Kdybyste si uměli představit složitost DNA, nedivili byste se. Až když jsem musela srovnávat naši genetiku s genetikou místního typu lidí, soustředila jsem se na rozdíly a přišla jsem na zvláštnost, která mi dosud unikala.“

„Co je to?“ zeptala se Kamila, když se bioložka odmlčela na delší chvíli, než kolik bylo třeba k nadechnutí mezi dvěma větami.

„Něco záhadného,“ pokrčila rameny Alžběta. „Zdá se mi, že lidé Fulgiu mají v hlavě symetricky mezi velkými polokoulemi mozku podivný orgán, který by tam být nemusel, neměl - a vlastně ani nemohl.“

„K čemu je to dobré?“

„To právě nevím,“ povzdychla si Alžběta. „Je to záhadné. Orgán, který k ničemu není, nebývá obvyklým jevem na žádném známém světě. A tady to je. Malá pecka nervové hmoty, proložená jinými buňkami, trochu se podobají buňkám elektrických rejnoků a zdá se, že musí mít aspoň nějakou souvislost s elektřinou. Ten orgán nemá viditelné spojení s okolním světem. Trochu vypadá jako nějaký neznámý smyslový orgán. Ale kdyby tomu bylo tak, jistě by o něm zdejší obyvatelé věděli. Je obklopený mozkovou hmotou, takže je oddělený od okolního světa, až na krátké propojení nervovým vláknem do velkého mozku, ovšem do dost nešikovného místa - do centra řeči, zdejší lidé je mají na stejném místě jako my. Tam se ale neprojevuje, takže je vlastně k ničemu.“

„Myslíš, že mu to může vadit?“

„Řekla bych, že ne,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Navenek se jeví jako neutrální a ani uvnitř mozku se neprojevuje. Kdyby mu to vadilo, možná by koktal, v horším případě by byl němý, ale tak tomu není a jiný vliv to podle mě ani nemůže mít. Je to orgán bez funkce - a to je záhada.“

„Jak to souvisí s prodloužením života?“ zeptala se honem Kamila. „Můžeš mu prodloužit život nebo ne?“

„S tím to nesouvisí,“ pokrčila Alžběta rameny. „Mě ta záhada vysloveně vzrušuje.“

„Dobrá, nejprve udělej, co jsem chtěla,“ trvala na svém Kamila. „Pak si ho zkoumej podle libosti, klidně ti ho na to půjčím. Ale nejprve chci slyšet, jak je na tom s věkem.“

Alžběta na to nic neřekla, jen oba ujistila, že to bude v pořádku. Pak Mílkira pohodlně uložily na lůžko.

„Budeš spát den a noc,“ řekla mu Alžběta, než ho uspala. „Až se vzbudíš, budeš mít před sebou tolik života, jako Kamila.“

„Ale musíš mi ho pomoci ošetřovat, bude příliš bezvládný, mohl by se proležet. O nějaké další komplikace vážně nestojím,“ řekla Kamile, když usnul.

„Jsi moc hodná, Běti,“ objala Kamila kamarádku.

„Jestli se přece jen vrátíme na Zemi, možná mě proklejete oba, ty i on,“ řekla Alžběta zachmuřeně.

„Ty ještě doufáš?“ podívala se na ni udiveně Kamila.

„Dokud dýchám, doufám,“ odvětila zamyšleně. „Přestanu-li doufat, zblázním se.“

„Také jsem si myslela, že se z toho zblázním,“ přiznala se Kamila. „Ale už to mám za sebou. To přežijeme.“

„Já vím, nemáme naději,“ řekla tiše Alžběta. „Už nikdy neuvidím tátu a mámu... Mně se chce tak strašně brečet, jako nikdy v životě.“

„Já tě chápu,“ přikývla Kamila. „Zalez někam do koutka a vybreč se, to ti pomůže. Neboj se, já už jsem si to taky obrečela. Ale pak jsem si řekla, když už jsme tady, tak se do tohohle světa pustíme. Bětko, my tu jsme vlastně první vyslankyně Země. Dříve jsem si nemyslela, že ten svět můžeme předělat. Ale teď vidím, že nám nic jiného nezbývá, než se o to aspoň pokusit. A dokonce začínám věřit, že budeme mít úspěch. Vždyť s sebou máme celou moudrost lidstva a to bych se na to podívala, abychom ji nedokázaly aspoň částečně uplatnit. Celý svět k lepšímu nepředěláme, ale aspoň ho tím správným směrem popostrčíme. Až se jednou potomci těchhle barbarů spojí s Galaktickým společenstvím, možná tu na nás budou ještě vzpomínat.“

„Kéž by!“ povzdychla si Alžběta. „Žádní potomci na nás nebudou vzpomínat, když nám tihle barbaři zakroutí krkem. A jak víš, to by se nám mohlo stát kdykoliv.“

„Spolu se nám to nestane,“ řekla Kamila.

line

Když se Mílkir probral, uspořádala jim Alžběta obřady podle popisu v Encyklopedii. Obě to braly právě tak vážně jako mladý kníže. Kamila se rozhodla odložit průzkumné lety po okolí. Místo toho se bezezbytku soustředila na svého novomanžela. Začala ho učit - především jazyk Bar, bez něhož by se nevyznal v počítačové encyklopedii. Pak se snad bude moci vzdělávat sám, ale teď potřeboval, aby se mu někdo věnoval. Mladík se do učení zakousl s příkladnou pílí. Chtěl se oběma dívkám vyrovnat a občas se mrzel, když mu to hned nešlo.

„Máme před tebou obrovský náskok,“ utěšovala ho Kamila. „Z toho si nic nedělej, jsi přece mladší než my dvě, všechno ještě doženeš, když se budeš snažit.“

„Máte proti mě výhodu, že ten jazyk Bar umíte odmalička.“

„To není pravda,“ ujistila ho Kamila. „My dvě hovoříme každá jinou řečí a jen díky jazyku Bar se domluvíme i mezi sebou. Já jsem se Bar učila až ve škole.“

Nesmírně ho překvapilo, když se dověděl, kolik let školy mají pozemšťanky za sebou. Tolik ztraceného času! To se snad ani nedá dohnat!

Kamila mu ovšem vysvětlila, že má teď před sebou asi desetkrát více života, než mohl doufat. Trochu zesmutněl, když mu řekla, že se to nebude týkat jeho rodičů, ale jinak byl rád. Nejvíc si považoval, že získal tak krásnou dívku za ženu. Kamila se mu nevěnovala jen po stránce učení. Alžběta si brzy všimla, že její kamarádka je poslední dobou milejší, méně výbušná a usměvavější než dosud. Pozorovala, jak Kamila přímo září dobrou náladou a byla ráda, i když teď sama často potají brečela. Obávala se jen, že se v tom směru Kamila mýlila - pláč jí nepomáhal tak jako kamarádce.

Alžběta teď měla veškerou produkci B-paliva pro sebe. Žili pohromadě tři, takže bylo víc odpadu a tím i více biopaliva, stačilo občas kontrolovat nádržku v technickém podlaží a čas od času přečerpat B-palivo do prázdných kanystrů. Alžběta potřebovala energii pro létání do lomu za město Ronqe, kde ji stále očekávali její malomocní. Bylo jich tam čím dál tím méně a pomalu ubývali, jak se postupně vraceli vyléčeni mezi zdravé. Nových tolik nepřibývalo a ti, co se sem přece jen utíkali, byli většinou v počátečním stadiu nemoci, kdy postačilo zlikvidovat nákazu bez rozsáhlých rekonstrukcí.

Nejvíce starostí měla Alžběta s Daouwirem.

Poznala ho jako násilníka, člena Grabišovy bandy otrokářů a měla mu co vyčítat. Ublížil jí, ale přece ho neodmítla. Na léčení ale potřebovala příliš mnoho času, protože ho nemoc hrozně zřídila. Přišel za ní v poslední chvíli, skálopevně přesvědčen, že ho v té podobě nepozná. Byl nesmírně překvapený, když ho poznala a ještě víc, když se o něho přesto starala, jako kdyby jí nikdy neublížil. Dozvěděla se od něho, že už je z Grabišovy bandy poslední naživu. Všichni onemocněli a čtyři už zemřeli. Zůstal jen Grabiš, který se dlouho úspěšně zuby nehty léčil sám a Daouwir, buď silnější, nebo později nakažený, než ostatní. Ale ani on by neunikl krutému osudu, nebýt Alžběty.

„Nepochopím, jak jsi mi to mohla odpustit,“ řekl jí pokorně při jednom vyšetření.

„Nic jsem ti neodpustila,“ odpálila ho. „Musel by ses změnit v jiného člověka. Mstít se ti nebudu, to je pod moji úroveň. Teď jsi pro mě pacient, ale to je vše, co ode mě můžeš očekávat.“

Pomalu mu dorůstaly nové ruce a nohy. Obličej už měl jako člověk, jen znatelně do červena. Sedával často na okraji jezírka, nacházejícího se stranou od lomu a přemýšlel. Nebyl sám - všichni malomocní prožili chvíle, kdy se museli nad svým dosavadním životem zamyslet. Někteří před svým onemocněním několikrát stáli tváří v tvář smrti, ale hrozba smrti v boji s nepřítelem netrvá nikdy tak dlouho a není nikdy tak beznadějná.

Některé lidi nenapravilo ani malomocenství. Žena s lehkým zaměstnáním odcházela po vyléčení s netajeným úmyslem v něm pokračovat navzdory kruté zkušenosti a velké úctě, kterou Alžbětě projevovala. Ta se jí při posledním vyšetření otevřeně zeptala, co bude dělat, kdyby se jí opět narodilo dítě. Věděla, že by nebylo první, ačkoliv pacientka nikdy o žádném nehovořila.

Žena se zamyslela, ale jen krátce.

„Co bych s ním dělala? Zabila - jako už jedno. Já si přece dítě nemohu dovolit.“

Alžběta se otřásla, ale nic na to neřekla. Jen jí během vyšetření aktivovala dabyrgy. Dokud ji nezruší, nemůže už mít dítě. Kdoví, možná jí tím prokázala vítanou službu, i když asi nebylo správné, že to udělala bez jejího vědomí. Mohla ale zvolit jen mezi dvěma zly a vražda dítěte by byla podstatně horší. Kdyby dítě přece jen později chtěla, může k ní přece kdykoliv přijít.

Stejnou otázkou bylo, zda se Daouwir vrátí mezi otrokáře. To Alžběta nemohla tušit. Byla přesvědčená, že až ho propustí vyléčeného, zmizí z jejího života a nikdy víckrát ho už neuvidí. Neublížila však jeho léčením někomu dalšímu? Na Zemi to lékaři měli jednodušší, o zločince se tam starali jiní - ale tady byla občas na pochybách. Může lékař léčit a vyléčit vraha?

V té době však prožila důležitější setkání.

Zabránilo jí přemýšlet o Daouwirovi.

line

Malomocní, kteří se vrátili do vesnic i do měst, museli před ostatními hodnověrně prokázat své uzdravení. Už sice neměli nejmenší známky nemoci, ale stačilo že je jednou vyhnali a zdraví se zdráhali přijmout je zpátky.

Všichni jako příčinu svého návratu uváděli zázračnou léčitelku Alžbětu. Její jméno se stalo pověstné tak, že za ní začali mezi malomocné přicházet i lidé s jinými nemocemi. Stálo je to velké sebezapření, ale když jim mastičkáři nedokázali pomoci, vydali se pro záchranu až sem. Někteří mastičkáři, zvláště ti co se dříve snažili s Alžbětou vyjít v dobrém, posílali za ní své pacienty hned, jakmile jim bylo jasné, že sami nemohou uspět.

Alžběta neodmítla nikoho. Vyjímala jim z ran obávané xordy i larvy velkých much, tišila bolesti, léčila horečky. Zpravidla stačila jediná návštěva, aby pacienta vyléčila - jen někteří se museli vracet do hrozných míst kolonie pro malomocné.

Jednoho rána přišel za Alžbětou muž, který ji úplně vyvedl z míry. Přišel s několika jinými a jakožto nováčka ho k Alžbětě pustili až mezi posledními. Alžběta ho pozdravila jako každého a zeptala se ho, jak se mu daří a co mu schází. Dotaz to byl čistě zdvořilostní, dříve než jí každý pacient vypověděl svá trápení a neduhy, Alžběta již přesně věděla nejen co mu je, ale i co proti tomu podnikne. Políbení ruky příchozímu bylo pro ni záminkou, aby si její agisar nepozorovaně odebral vzorek krve. Rozhovor sloužil spíše k povzbuzení pacientovy psychiky, než k získání času pro analýzu.

Tento muž byl ale zdráv. Alžbětu to nesmírně udivilo.

Co ho přimělo vstoupit do těch prokletých míst? Vykládal sice o jakýchsi bolestech okolo srdce, ale musela to být lež jako věž - srdce měl naprosto zdravé.

„Co vás ke mně přivádí?“ přerušila Alžběta jeho výřečnost. „Neříkejte, že vám něco chybí, jste naprosto zdráv.“

„Dobrá,“ skončil muž s divadýlkem. „Přišel jsem se přesvědčit, zdali jste opravdu tak zázračná, jak se říká.“

„A přesvědčil jste se?“

„Umíte přiznat, že vám nekyne výdělek,“ pokýval muž hlavou uznale. „To nesvede každý. Když například přijdu k některému mastičkáři - lhostejno ke kterému - aspoň mi vnutí koupit si nějaké koření na plíce nebo čaj.“

„Neléčím pomocí koření - i když ani takové léčení není bez účinku. Ale vás přivedlo něco jiného. Řekněte mi pravý důvod vaší návštěvy!“

„Dobrá, tedy na rovinu,“ řekl muž. „Přišel jsem, abyste mi vrátily syna. Vydejte mi ho po dobrém, jinak toho budete litovat!“

„To bude nějaký omyl,“ nehnula brvou Alžběta. „Nemám ve zvyku unášet děti.“

„Dobře víte o koho jde! Jsem kníže Mílkir a chci syna. Držíte ho u sebe neprávem, vraťte mi ho!“

„Nedržíme u sebe nikoho, rozhodně ne násilím. Váš syn u nás setrvává dobrovolně, o své vlastní vůli.“

„Vy jste ho očarovaly!“ vybuchl muž.

„Nic jsem s ním nedělala, kromě toho, že jsem ho zbavila obtížných larev v ruce.“

„Však vy víte, co myslím!“ vykřikl kníže. „Ale já si ho od vás vezmu, když ne po dobrém, tedy po zlém!“

S těmi slovy vytasil široký meč, ukrytý dosud pod oděvem na zádech, a jeho břit namířil proti Alžbětě. Víc nestihl udělat. Zezadu přilétla smyčka provazu, bleskurychle se mu zadrhla kolem krku a strhla ho k zemi. Dva další muži ihned vběhli do jeskyně. Jeden z nich vykopl knížeti z ruky meč, druhý mu klekl na prsa a přidržel mu pod krkem zakřivený nůž. Okamžik - a tekla by krev.

„Nechte ho!“ vykřikla Alžběta. „Gosdane, Warviči!“

„Chtěl zabít naši léčitelku!“ zvolal muž se smyčkou a víc a víc ji utahoval kolem hrdla modrajícího knížete.

„Necháte ho?“ vykřikla Alžběta rozzlobeně. „Jestli ho zabijete, už sem nepřijdu!“

Gosdan jen neochotně povolil smyčku. Warvič vstal, ale zůstal ve střehu a svůj nůž držel významně napřažený. Knížecí meč zatím beze stopy zmizel - nikdo z přítomných jej nedržel, ale nikde tu ani neležel na zemi.

„Opovážili jste se vztáhnout ruku na knížete!“ vztekle vyprskl odzbrojený velmož. „Toho budete litovat!“

„Tady šlechtické tituly neplatí,“ řekla přísně Alžběta. „A tihle lidé se neodvratné smrti dívali do očí tak dlouho, že je jen těžko zastrašíte. Uvědomte si, kníže, jsem pro ně jediná naděje. Pokuste se mi ublížit - a oni vás zabijí, i kdyby vás chránili vaši vojáci. Neděláte dobře, když se chcete postavit všem najednou.“

„Přišel jsem si jen pro svého jediného syna!“ opakoval kníže zatvrzele. „Na to mám jako jeho otec právo. Kam jste ho ukryly? Čím jste ho očarovaly?“

„Váš syn není dítě, ale dospělý muž,“ řekla Alžběta. „Opakuji, žije u nás dobrovolně. Je přece dospělý, ani jako jeho otec na něho právo nemáte. Pokud si myslíte, že jsme vám ho vzaly, zkuste uvažovat, zda jste ho sám neztratil. Možná budete pravdě blíž.“

„Však já už si zjistím, kam jste do ukryly. A pak vám ho vezmu. A vy dvě se těšte!“

„Pokud bude chtít s vámi odejít, nikdo mu v tom nebude bránit,“ usmála se trochu Alžběta. „Ale pro příště - sem smí chodit jen lidé potřební. Pro ostatní zde není zdrávo.“

Kníže zavrčel vzteky a vyběhl z jeskyně.

„Nechte ho v pokoji, Gosdane, Warviči, Sirgane!“ obrátila se Alžběta velitelsky k mužům, střežícím každý pohyb knížete. Sama vyšla za ním a sledovala ho pohledem - zejména aby jejímu nezvanému, ale už odzbrojenému hostu cestou nikdo neublížil.

„Co když sem teď přijde s vojskem?“ strachoval se Warvič za všechny okolo.

„To je jednoduché,“ napadlo Alžbětu. „Ti z vás, kdo dnes odcházejí, ať v Ronqe rozhlásí, že knížecí vojáky v těchto místech očekávají desítky malých šipek, napuštěných hnisem lepry. Tak malé, že nezabijí - jen škrábnou. Každý už si dokáže domyslet, co to znamená.“

„My už přece nemáme boláky,“ namítl Warvič. „Kde vezmeme hnis k napuštění těch šipek?“

„Já vím, že nemáte, ale kníže to neví a uvěří i plané hrozbě. Copak ji budete muset splnit?“ usmála se. „Myslíte, že se tu nějaký knížecí voják vůbec objeví?“

„Těžko!“ připustil Warvič.

line

Po odchodu knížete se zbývající muži z malomocných sešli k poradě. Zázračnou léčitelku seznámili až s tím, na čem se dohodli.

„Budeme hlídat a nikoho sem nepustíme,“ oznámil jí jejich mluvčí, Warvič. „Už víme jak získat hnis. Přece od nováčků!“

„Tak to ne,“ zamračila se. „Vy byste ke mně nepustili ani nemocné? Jak by k tomu přišli? A už vůbec nepochopím, jak se můžete zabývat myšlenkami na úmyslné nakažení zdravých lidí. Což jste si sami neprožili své peklo?“

„Nemocné samozřejmě k tobě pustíme, ale zdravé ne,“ upřesnil. „Kdyby sem přišli biřici, vojáci a tak... Zastavíme je.“

„Jak? Nestačilo by, kdyby někdo hlídkoval a podal nám sem včas varování? Poslyš, nelíbí se mi to. Sama jsem vám navrhla pohrozit jim, ale doopravdy jsem to nemyslela!“

„Ale co kdyby tě někdo zabil? Co bude s dalšími, kteří sem přijdou?“

Alžběta se nad tím zamyslela. Měl pravdu. Kdyby se daly ochranné protibaktérie uschovat nebo pěstovat jinak než agisarem, mohli by je aplikovat sami. Protibaktérie ale byly úmyslně geneticky vytvořené tak, aby bez přesně specifikované potravy zahynuly. Mohly se nakrátko rozmnožovat ve škrobu, ale ne déle než pár hodin. Ani ve formě spór by je dlouho neuchovali. I tak je smutné, že může ošetřit nemocné jen v okolí Ronqe, zatímco jinde nemocní trpí dál.

Alžběta odlétla a oznámila, že tentokrát přijde později, až pozítří. Zdůvodnila to tím, že zdravotní stav všech je velmi dobrý a nepotřebuje denní dohled.

line

Vrátila se do kapsle a požádala Kamilu, aby se vrátila k sestavování mapy.

„Ty budeš tady?“ podívala se na ni kamarádka.

„Ano, něco si musím promyslet,“ přikývla. „Půjčíš mi na to svého muže, jak jsi mi slibovala?“

„Doufám, že mi ho nepřebereš,“ usmála se napůl vážně Kamila. „Je to hodný kluk a já ti ho nedám! Ostatně si myslím, že mě má rád a že by se od tebe ani svést nenechal. Ale pro jistotu - musím tě varovat předem. Dalo by ti hodně práce, než by sis obnovila vyškrábané oči?“

„Smím ho snad prozkoumat, to mi přece dovolíš,“ požádala ji Alžběta s úsměvem.

„Týká se to tamtoho orgánu v hlavě?“ hádala Francouzka.

„Čeho jiného?“ ujistila ji. „Abys věděla, sledovala jsem teď většinu pacientů právě z téhle stránky. Vyšlo mi, že to tu má každý, jen u některých je zakrnělý. Ten tvůj Mílkir má největší ze všech. Já jen abys věděla, proč se chci zajímat právě o něho.“

„Přeji ti ho, pokud zůstanete u vědy,“ svolila Kamila s úsměvem. „Tobě snad mohu věřit, nejsi bestie! Dobrá, teď mi řekni, na co se mám při letech nad krajinou zaměřit?“

„Jen kdybys někde objevila kolonii malomocných, jako je ta u města Ronqe,“ pokrčila rameny Alžběta. „Nebo kdybys našla nějaké pravé čaroděje...“

Kamila odletěla a vrátila se až večer s ručně nakreslenou mapou, kam zakreslila některé orientační body. Součástí náramkového komunikátoru byl elektronický úhloměr, doplňková hračička, podobně jako kompas, většina uživatelů je nikdy v životě nepoužila a byly tam spíš z reklamních důvodů. Teď to vybavení konečně našlo uplatnění v rukou dívky, která si s ním věděla rady - na neznámé planetě šedesát dva tisíce světelných let od domova. Nejprve při měření hvězd na noční obloze, teď při triangulačním měření význačných bodů terénu.

„Až to zanesu do programu, budeme mít elektronickou mapu,“ slibovala u večeře. „Pak to nechám překreslit programem. Kdybych tu měla pořádnou tiskárnu, nebo kreslící zařízení!“

Kamila měla proti Alžbětě jednu významnou přednost. Uměla laický programovací jazyk LIM, použitelný na všem co se dalo programovat. Dokázala podle potřeby vytvořit program pro japan i pro komunikátory.

„Objevila jsi něco významného?“ zajímala se Alžběta.

„Zatím ne,“ pokrčila rameny. „Na obzoru jsem viděla město, ale nedostala jsem se až k němu. Postupuji pomalu, ale zato, jak ty říkáš, zgruntu. Tyhle skály mě ještě trochu zaměstnají, než je správně zakreslím.“

„To je dobře,“ schválila jí to Alžběta. „Nemyslím to, že tě ty skály zdržují, ale že to bereš pořádně.“

„A co zajímavého jsi objevila ty?“

„Skoro nic,“ zachmuřila se lékařka. „Přesněji - nic, co bych už nevěděla. Zítra si znovu prohlédnu všechny pacienty u Ronqe. Je to pro mě pořád záhada.“

„Doufám, že tě na Mílkirovi zajímalo jen tohle!“ usmála se opět šibalsky Kamila.

Alžběta ale neměla náladu na žertování.

„Poslyš, zdá se mi, že ten orgán má přece jen nějakou funkci,“ prohlásila ustaraně. „Orgán bez funkce je rozhodně nesmysl - ale rozčiluje mě, že pořád nevím, jakou!“

line

Prohlídky druhého dne trvaly déle než obvykle. Alžběta přiletěla do Ronqe již brzy ráno a začala všechny velice podrobně prohlížet. Navenek to tak nevypadalo. Každému příchozímu letmo políbila ruku a pak se s ním chvíli nezávazně bavila. Během onoho políbení ruky si agisar z cévních kapilár bezbolestně vysál potřebné množství krve a dal se do analýz. Zaměřil se jen na jedno - na neznámý orgán v hlavě.

Kolem poledne nabídli malomocní Alžbětě skromný oběd. Neodmítla - jako ostatně nikdy. Vždycky jedla společně s nimi, což byl jeden z momentů, který ji k těm lidem také výrazně připoutával a odstraňoval zbytky bariér, jaké mívají často nemocní ke zdravým. Dokud žila ve městě, pomáhala nemocným i jídlem. Teď už se o přísun potravin starali bývalí, nyní vyléčení pacienti a v kolonii nevládl hlad jako zpočátku.

Potom pokračovala ve vyšetřování. Nedlouho po obědě k ní přivedli ženu středních let, která sem právě přišla od města Ronqe. Chtěla mluvit se zázračnou léčitelkou, ale nechtěla se zařadit do obvyklého pořadníku.

„Dej si na ni pozor, Bětko,“ nabádal ji Warvič. „Budeme na stráži vedle, kdyby ti chtěla něco udělat, křikni.“

„Já vím - a vy ji uškrtíte!“ zavrtěla hlavou Alžběta.

„Kdyby ti ublížila, prostřílíme ji tak, že bys ji ani ty nedala dohromady,“ prohlásil vážně Warvič. „Sirgan už zase udrží v rukou svůj luk - a že to byl nějaký střelec!“

„No dobře, hlavně se neukvapte. Nechcete mi snad zbytečně přidělávat práci.“

Žena přišla a Alžběta ji začala vyšetřovat. Pár potřebných kapek krve si vzala při úvodním polibku ruky, čehož si žena nejspíš ani nevšimla. Alžběta se s ní začala nenuceně bavit a přitom si ji pozorně prohlížela.

Byla vysoká, štíhlá. Černé vlasy měla vzadu stažené do tuhého účesu a pozorovala Alžbětu bystrýma černýma očima. Obličej měla oválný a podlouhlý, bez jediného kazu. Poměrně tenké rty, úzký nepříliš veliký nos, zdravé červené tváře. Byla krásná, to jí bez výhrad musela přiznat. Oblečená byla do černých šatů z jemné látky, což prozrazovalo, že patří k majetnějším obyvatelům města Ronqe. Ještě nikdy za Alžbětou nebyla, zřejmě se dosud těšila plnému zdraví. Přes ramena měla přehozený černý plášť z tužšího materiálu, který jí volně splýval po kameni, na němž seděla.

Začala se jí vyptávat na zdraví, ale brzy se řeč stočila na rodinu. Ve všech směrech ale žena odpovídala vyhýbavě a nesdělila jí skoro nic.

Najednou Alžběta zpozorněla. Její „vnitřní zrak“ agisar jí vstoupil do vědomí s něčím důležitým. Ta žena měla v mozku ten podivný orgán, ale ze všech dosud vyšetřovaných lidí největší. A co bylo nejpozoruhodnější - zdálo se, že je nejen nejvíce vyvinutý, ale dokonce projevuje nějakou aktivitu. Více se z pouhé krve nedalo zjistit, ale Alžběta by dala nevímco za to, aby se dozvěděla další podrobnosti.

Jinak bylo na ženě pozoruhodné, že byla také naprosto zdravá - jako nedávno kníže Mílkir. A Alžběta se rozhodla neobcházet už kolem horké kaše.

„Proč jste za mnou přišla?“ zeptala se jí zpříma.

„Potřebuji vyléčit,“ odpověděla.

„To není pravda,“ zaútočila Alžběta přímo. „Jste zdravá. Zdraví lidé mezi malomocné nechodí. Nedávno jsem tu jednoho měla, ale přišel z jiného důvodu, nepotřeboval léčit.“

„Přišla jsem stejně jako on,“ řekla žena přísněji. „Jsem kněžna Piruo, matka Mílkira, kterého u sebe neoprávněně držíte.“

„Těší mě, že vás poznávám,“ uklonila se Alžběta.

Kněžnu tím sice vyvedla z konceptu, ale ta se nedala tak snadno zarazit a opakovala žádost o vydání syna.

„Nedržíme ho u nás násilím,“ ujistila ji pozemšťanka.

„Pak ho držíte kouzly,“ odsekla kněžna.

„Nepoužíváme kouzla, paní,“ řekla Alžběta. „Ale pochopila bych vaši starost o syna. Nechcete se sama přesvědčit o mých slovech?“

„Chci!“ prohlásila kněžna. „Dobře vím, jak mocná kouzla můžete proti mému synovi uplatnit. A abyste si o sobě tolik nemyslela, umím je i zrušit!“

„Vy?“ usmála se Alžběta.

„Ano, já,“ pozvedla hrdě hlavu kněžna. „Říkají, že jste čarodějka. Nevím, zda je to pravda, ale já čarodějka jsem. Už pěknou řádku let to tajím, ale vám povím, co už dlouho nikdo naplno neslyšel. Jsem černá vědma - a jestli jste čarodějka jako já, pak jistě víte, co to znamená. Lidé tvrdí, že jste bílá. To by znamenalo, že si musíte rozmyslet, než mi začnete v něčem odporovat.“

V Alžbětě by se krve nedořezal. Náhle jí bleskla hlavou jedna z možných souvislostí. Ten podivný elektrický orgán v mozku! Je-li aktivní, jedná se o čarodějku. Ostatní lidé mají jen menší, nefunkční orgány. To by mohla být část tajemství Fulgiu! Světa, kde si malá holčička vyčaruje jen tak ze vzduchu japonský počítač s osmdesáti miliardami tranzistorů a stovkami terabytů velejemných interferenčních pamětí jen tím, že vysloví přání a řekne příslušné jméno.

„Nevím přesně, co znamená bílá, šedá a černá čarodějka,“ prohlásila s nuceným klidem. „Něco jsem už zaslechla. Ne moc - například mě nazývají bílou čarodějkou, ale já sama dobře vím, že moje umění s kouzly nesouvisí.“

„To jsem poznala na první pohled,“ přikývla kněžna Piruo. „Ale máš pozorovací talent, děvče. Poznáš prý při letmém rozhovoru každou nemoc - i to, že proti tobě sedí někdo, kdo žádnou nemocí netrpí. To jsem právě viděla.“

„Není to jen na první pohled,“ zvedla hlavu i Alžběta. „Já nemoci poznávám tak, že je ochutnám. Tím polibkem ruky, jímž začínám u každého. Jenže pak je umím i léčit.“

„Slyšela jsem,“ přikývla. „Velice mě mátlo, že máš nepopiratelné úspěchy. Nějakým pověstem nevěřím, proto jsem k tobě poslala člověka beze všech pochyb malomocného. Všechna čest tvému umění, vrátil se mi naprosto zdráv. Mít na hlavě klobouk, smeknu. Opravdu pozoruhodné výsledky od děvčete, které mezi čaroděje vlastně ani nepatří.“

„Asi mám jiné schopnosti,“ řekla Alžběta skromně.

„Ale ty ti dnes nebudou nic platné, rozumíš? Laskavě si uvědom, že umím použít i kouzla, jaká tě rozcupují na kousky, kdyby ses mi postavila. Samozřejmě i každého jiného - to platí především pro tvou osobní gardu malomocných.“

„Já se proti nikomu nestavím,“ usmála se opět lehce Alžběta. „Ani proti vám, ani proti vašemu muži.“

„Nelži! Tvoje banda mrzáků ho napadla, málem ho zabili! Ale kdyby to udělali, poznali by, co to znamená rozzlobit si černou kouzelnici! Ty to prý ani nevíš, ale musím tě ubezpečit, že mohu kouzlem smést naráz třeba celé vojsko!“

„Stěžoval si na mě?“ zvážněla Alžběta. „Neřekl vám, že jsem se ho zastala, ačkoliv mi vyhrožoval mečem? Je pravda, lidé ho chtěli zabít, ale ne na můj příkaz, naopak, paní! Já takové příkazy nevydávám.“

„Ne, ty takové příkazy nevydáváš,“ usmála se na ni zlověstně kněžna. „Ty své protivníky zabíjíš osobně. Zabila jsi přece soudce Grabiše, přiznej se!“

„Zabila,“ přikývla Alžběta a trochu zbledla. „Pokud víte všechno, jistě víte i proč.“

To bylo její slabé místo. Když lékař zabije nemocného člověka, nikdy nemůže mít pocit neviny. I kdyby to bylo v sebeobraně.

„Všechno sice nevím, ale dovedu si to představit,“ mávla rukou kněžna. „Grabiš byl padouch, úplatkář a násilník. Také si myslím, že jsi měla na vybranou buď ho zabít, nebo se dát zabít od něho. Zajímavé je, že se ti to povedlo, ačkoliv to byl protřelý a mazaný chlap. Zřejmě jsi proti němu použila nějaký prudký hadí jed. Aspoň podle vzhledu, když ho našli. Nemýlím se? Stačilo nepatrné škrábnutí, ani si ho nevšiml, viď?“

„Dobře si to umíte představit,“ přisvědčila Alžběta.

„Ostatně - hadí jed, dávkovaný v nepatrných dávkách, může i léčit,“ pokračovala kněžna. „A pokud je dobře používán, může také - zbavit člověka vůle!“

„Nepatrně se mýlíte,“ řekla Alžběta. „S hadím jedem nemám ty zkušenosti, jaké u mě předpokládáte. Dokonce jsem se tu nikdy nesetkala s žádným jedovatým hadem. Znám je jen z doslechu. Jsou prý častější na jižním pobřeží.“

„V tom případě ti mohu vyjmenovat desítky jiných jedů s podobnými účinky,“ řekla kněžna. „Jedy jsou i mojí zálibou. Některý z nich asi znáš - a moc dobře. Ale nebudu se tu zbůhdarma hádat. Přišla jsem si pro syna - a ty mi ho dáš. Můj syn není pro ledajakou děvku, to si pamatuj! Nemíním ho nechat nějaké obyčejné ženské, když mám pro něho připravenou kouzelnici, která si ho chce vzít.“

„Pokud se pamatuji, Mílkir nám tvrdil, že nebudete proti jeho volbě nic namítat,“ podívala se na kněžnu zkoumavě. „Měla byste ho respektovat, už dávno není malé dítě.“

„Poslyš děvenko, tobě do toho vůbec nic není!“ odsekla na to kněžna nepřívětivě. „Ty mě poučovat nebudeš, na to jsi moc mladá - a hloupá!“

Náhle jí cosi vylétlo z ruky přímo proti Alžbětě. Ta pocítila slabé bodnutí na pravé tváři kousek pod okem. Sáhla si tam - a nahmátla malou kuličku s mnoha hroty. Okamžitě si ji dala do úst a vzápětí hroty olízla agisarem.

Nebyl to smrtící jed, to poznala okamžitě. Bylo to jen silné narkotikum - nějaká droga. Agisar bez dlouhého přemýšlení vytvořil protijed a nechal jej vsáknout do sliznice vnitřní strany úst, do tváře co nejblíž vpichů. Pro jistotu probodl svým druhým operačním chapadlem i stěnu svého lůžka a další dávku protijedu jí píchl přímo do srdce. Trochu to zabolelo, ale jinak to nešlo. Přesně tak to ještě nedávno absolventi bardžanské univerzity v Cokrezu, vybavení novým vnořeným druhem agisarů, trénovali s rostlinnými jedy na jedovaté planetě Azozsáa, kde lidem ze Země i z Bardžá hrozila na každém kroku smrt.

Přesto Alžbětu na chvíli obešly mdloby. Čelila jim dobře, neupadla. V dalším okamžiku jí agisar sděloval, jaké by byly účinky drogy, kdyby okamžitě nepodnikl svou protiakci. Nastalo by téměř úplné potlačení vůle a přechod do stavu podobného hypnóze. Neschopnost aktivní obrany, stav kdy mozek vnímá signály, ale provádí jen ty nejsilnější. Kdyby čarodějnici její útok vyšel, kdyby proti ní nestála bioložka bardžanské univerzity s vnořeným agisarem, byla by teď jen poslušnou loutkou v jejích rukou.

„Vrať mi to, děvenko - a neolizuj to!“ natáhla k ní ruku kněžna velitelským gestem. „Teď už nic nezjistíš.“

Alžběta se bleskově rozhodla. Nechá černou čarodějku v domnění, že ji má v hrsti, aspoň se dozví její úmysly. Mechanicky vstala, natáhla ruku před sebe a podala kněžně kuličku s hroty.

„Výborně!“ pochválila ji. „A teď se rozluč tady se svými přáteli a řekni jim, že půjdeš se mnou k těžce nemocnému.“

Kněžna kuličku opět ukryla. Měla rukavici a neobávala se, že by jí droga ublížila. Kromě toho mohla být sama proti jejímu působení imunní.

Alžběta jako loutka vykročila směrem k východu z jeskyně.

„Warviči, musím zajít k jednomu těžce nemocnému,“ řekla a kráčela ven na slunce.

„A co tahle..?“ ukázal na kněžnu.

„Já nejsem nemocná,“ řekla kněžna chvatně. „Přišla jsem jen požádat o pomoc. Že jste mi slíbila pomoc?“ obrátila se přímo na Alžbětu.

„Ano, slíbila jsem jí pomoc,“ papouškovala Alžběta.

Samozřejmě, kdyby skutečně byla pod vlivem drogy, musela by ke každé aktivní činnosti dostat přímý příkaz. Kněžna ji nenechala odpovědět na Warvičův dotaz, místo něj hned Alžbětě podstrčila jinou otázku. Bylo vidět, že ví, jak s omámenou obětí zacházet. Zřejmě ten prostředek nepoužila poprvé.

Vyšly spolu ven a pokračovaly po cestě, vedoucí z lomu. Nikdo se jim nepostavil do cesty. Alžběta už přece dnešní prohlídky skončila a teď šla podle svého slibu za pacientem do města Ronqe. Nikdo netušil zradu. Jen Alžběta - ta to věděla naprosto jistě, ale nesměla se prozradit, pokud chtěla zjistit, co má kněžna za lubem.

line

Kráčely spolu chvíli po lesní cestě. Nebyl tu žádný provoz - cesta k malomocným nepatřila mezi místa vyhledávaná k procházkám. Zhruba po půl kilometru příjemné chůze stál za zatáčkou cesty veliký čtyřkolový vůz se zapřaženými dvěma folty, na jednom seděl jako kočí zamračený muž. Krytý vůz se trochu podobal kočárům, jaké Alžběta znala už jen z dávných pohádek Země. Okénka zatažená záclonkami, dvířka z boku.

„Jsme tu,“ prohlásila kněžna. Dvířka se otevřela. Kněžna Alžbětu vstrčila dovnitř, kde ji hrubé ruce uchopily a přitáhly do sedadla, kdežto kněžna se usadila proti zajatkyni. Pozemšťanku držely silné ruce knížete Mílkira, který se na ni se zřejmým potěšením usmíval.

„Vida, naše mastičkářka si to rozmyslela,“ promluvil na ni medově.

„Je očarovaná,“ zahučela kněžna. „Té je teď úplně jedno, že nám padla do rukou. Nech si to na jindy.“

„Ale to se rozumí, že si počkám!“ prohlásil kníže. „Času dost, až bude přikovaná ve sklepě. Jak si stojíme jinak?“

„Poslechne mě na slovo,“ tvrdila kněžna. „Řekne nám, co budeme chtít. V tomhle stavu nedokáže lhát ani kdyby věděla, že ji to bude stát krk.“

„Výborně, drahá!“ naklonil se kníže naproti.

Kněžna přijala jeho poklonu i s letmým políbením. Potom křikla povel na kočího a vůz se rozjel. Alžběta ani nemrkla, když slyšela, že ji chtějí přikovat ve sklepě knížecího zámku. U barbarů to bylo možné a dokonce pravděpodobné. Postavit se mocnějším nemohlo dopadnout jinak než špatně.

„Tak povídej, čím jsi přiměla našeho syna, aby šel s vámi a opustil rodný dům?“ vypálil na ni kníže první otázku.

„Vděčností,“ odpověděla mu Alžběta jako ve snu.

„Jakou vděčností?“ vykřikl kníže. „Co má náš syn vděčit takové...“

„Zachránila jsem mu život,“ odtušila klidně.

„Kdybys ho neočarovala, nedostal by se do rukou hulváta Grabiše!“ vykřikl kníže.

Alžběta neodpověděla.

Kníže jí cosi oznámil, otázka v tom nebyla. Mohla tedy mlčet - a dokonce musela.

„Počkej, nech mluvit mě,“ požádala kněžna muže. „Nemusíš ji přesvědčovat, stejně ti nebude odporovat. S tím Grabišem jsi to ostatně zpackal především ty.“

„Copak jsem to mohl vědět?“ vybuchl kníže, ale žena ho umlčela rázným pohybem ruky. Bylo vidět, že ani on není zvyklý jí odporovat.

„Čím jsi zabila Grabiše?“ vyštěkla na Alžbětu.

Ta podobnou otázku čekala a celou pěší část cesty si připravovala odpovědi, aby kněžně prozradila co možná nejméně, ale nevzbudila přitom její podezření.

Rychlou hnilobou,“ odpověděla - vlastně po pravdě.

„Zajímavé!“ zvedla kněžna obočí. „Takový prostředek neznám. Budeš mě to muset naučit, ale ne teď. Teď hned chci vědět, kde přechováváte mého syna. Odpověz!“

„V jižní říši, kousek od hranic,“ odtušila pozemšťanka.

„V nějaké osadě lovců?“ ujišťovala se kněžna.

„V domě v horách Benera.“

„Tam přece žádné osamělé domy nejsou!“ divila se kněžna.

„Nebyly. Jeden tam teď stojí.“

„Kde?“

„Vysoko pod vrcholkem hor.“

„Dá se tam přijet naším vozem?“

„Nevede tam cesta,“ ujistila ji Alžběta.

„A jak se tam dopravujete vy?“

„Pěšky.“

„To je podivné,“ zamyslela se kněžna. „Jak jste tam mohly postavit dům, když tam nevede cesta? To by bylo možné jedině tehdy, kdyby vám pomáhal někdo z čarodějů. Jak se tam ten dům dostal? Odpověz!“

„Přiletěl.“

„To přece není možné!“ vykřikl kníže.

Alžběta mlčela. Hádání neměla v popisu omámení.

„Nepleť se do toho,“ peskovala muže kněžna. „Nevidíš, že nelže? Můžeš jí věřit každou čárku. Musíme jen zjistit, co to znamená. Přinesli jej tam létající draci, děvenko?“

„Ne.“ odtušila. Mohla mít z takového výslechu zábavu, kdyby nevěděla, že každé její slovo musí zapadat do stejné mozaiky, jinak vzbudí podezření vědmy.

„Co tam ten dům dopravilo?“ pokračovala kněžna.

„Síla.“ odtušila.

„Síla ukrytá uvnitř?“

„Zvenku.“

„Popiš mi tu sílu!“ požádala kněžna dychtivě.

„Neznám ji,“ odtušila Alžběta.

„Ty si dovoluješ vzdorovat?“ vybuchl kníže, ale kněžna ho opět rychle utišila.

„Ona mi nevzdoruje, rozumíš? Prostě to neví. Zřejmě jde o nějaké kouzlo, které ona sama nezná a nemůže nám je popsat.“

„Má ten dům jen jeden vchod?“ zeptala se věcně.

Alžběta jí původně chtěla umožnit setkání se synem, ale ne takové, aby si ho matka odvedla pod nějakou drogou. Možná ji měla raději zavést na úplně falešnou stopu, ale to by ji muselo napadnout dřív. Teď už bylo lépe zavést ji tam, pokud možno osobně. Kdyby se tam vypravila sama, nebyla by pod dohledem.

„Dům má dva vchody,“ řekla proto opět podle pravdy. „Jen jeden je vidět.“

„Aha - tajný východ!“ usmála se vítězně kněžna. „Ani bych se nedivila, kdyby byl vchod zabezpečený proti násilnému vstupu. Je tomu tak?“

Určitě jí šlo o to, jak vniknout do kontejneru - proto ta otázka. Odpověď mohla být velice důležitá, možná klíčová. Na ní bude záviset, zda kněžna vezme Alžbětu s sebou, nebo ji nechá svému muži přikovanou ve sklepě.

„Dveře mají zámek,“ ujistila ji Alžběta.

„Máš u sebe klíč?“ dychtivě vyštěkla kněžna.

„Nemám. Je uzavřen slovem.“

„Jakým slovem?“

Sezame, zavři se.“ prozradila čarodějce uzavírací heslo.

„Když je vyslovím, dveře se otevřou?“

„Ne,“ odpověděla Alžběta po pravdě.

„Aha! Bude to spojené s jejím hlasem,“ vysvětlovala kněžna svému nechápajícímu muži. „Také umím používat kouzla, která nestačí opakovat, ani kdyby to byl čaroděj. Vždyť víš sám! Budu asi muset vzít tuhle holčinu s sebou, nedá se nic jiného dělat.“

„Drak tři lidi neunese!“ upozornil ji kníže.

„Proto ty samozřejmě zůstaneš doma!“ usadila ho.

„A ty mi ji pak přivezeš zpátky?“

„Drak tři lidi neunese,“ opakovala jeho slova. „Vrátím se sama se synem a ty dvě budu muset nechat na místě divokým ptákům.“

Alžbětě zatrnulo. No nazdar, pomyslela si. Kněžna zřejmě nepatří mezi lidumily! Ale to se ještě ukáže. Nedala na sobě nic znát, ačkoliv to v ní vřelo. Dokonce nařídila agisaru, aby jí podal něco pro uklidnění. Jinak by ji mohlo prozradit bušení srdce nebo nějaký jiný takový příznak.

„Rád bych ji aspoň na chvíli viděl v našem sklepě,“ řekl kníže. „Slíbila jsi mi to!“

„To mám čekat na syna, až se ta děvka vzpamatuje a až si s ní pohraješ?“ vybuchla kněžna. „Nedá se nic dělat, pro tentokrát tvoje nebude!“

„Když hned teď vyrazím v čele jízdních a dojedu si pro ni až na místo, dáš mi ji? Případně i tu druhou!“

„No, zkusit to můžeš,“ přikývla kněžna. „Jen bys to musel stihnout do večera. Pak přestane mé kouzlo působit a já ji budu muset zabít. Nechci, aby se to o mně rozkřiklo.“

„Očaruj ji stejným kouzlem znovu!“ prosil kníže.

„I to ji zabije,“ pokrčila rameny. „Dvojí použití kouzla v jednom dni je smrtící.“

Samozřejmě lhala, nebyla to pravda. Alžběta ji ale v této chvíli nesměla opravovat. Hlavně že znala aspoň část jejích plánů. Blíží se večer, kníže to na jízdních foltech nemůže stihnout. Snad jen co se týče vzdálenosti vzdušnou čárou, ale nahoru do hor se tak rychle nedostane a jeho žena s tím zřejmě počítá. Až kníže dorazí na místo, dostane jen dvě mrtvá těla.

Skvělý plán! Tahle rodina je ale příšerná, pomyslela si Alžběta. Otec sadista, matka bestie. Kdyby byl synáček stejného ražení, nechtěla bych být v kůži Kamily... Ačkoliv on třeba za své povedené rodiče ani nemůže a sám může být úplně jiný.

Zatím pozorovala zdánlivě nezúčastněným pohledem svou nebezpečnou soupeřku.

Chceš mě použít jen jako živý klíč, pomyslela si smutně. Myslíš si, že si mě potom můžeš rozlámat, jak se ti zachce... Krásná, ale bezcitná, takové bývají nejhorší...

No, možná má aspoň jeden opravdový cit, opravila se po chvilce v duchu. Mateřská láska čarodějnice - přijatelný paradox. Pokud je syn pro tebe synem a ne vlastnictvím... Protože pak by bylo pro mladého knížete lepší, aby se už nikdy víc domů nevracel.

 line

Zpět Obsah Dále


23.02.2016 23:04

Komentáře: