Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Shledání

Kamila zmapovala celou pevninu a pustila se do řetězce ostrovů v jižním moři. Byly na dohled od sebe a dobře se daly zaměřovat. Ale byly dál a i když skončily problémy s palivem, sama dlouhá cesta na jih na sygytech unavovala.

„Chtělo by to postavit někde na jihu základnu,“ navrhla Alžbětě.

„Nebo skončit mapování,“ pokrčila rameny Alžběta. „Blízké okolí jste zachytili podrobně, nejdůležitější města též. No a dál - Hic sunt leones... Zde jsou lvi - jak staří Římané na mapách označovali neznámá území. Stejně, ať děláš co děláš, přes dvě stě kilometrů to jenom se sygyty nejde. Ledaže... Měla bych pro tebe velice zajímavý nápad. Nechtěla bys zkusit s Mílkirem postavit menší letadlo? Nemusí to být gryul schopný letu v kosmu, stačilo by malé letadélko pro lety... dejme tomu do pěti set kilometrů.“

„...ses snad zbláznila!“ vyhrkla Kamila. „Vážně si myslíš, že na to stačím?“

„Nemyslím, že jsem se zbláznila,“ opáčila Alžběta. „Zkus trochu přemýšlet! Máš všechno, co k tomu potřebuješ. Sygyty jsou malé, každý pár unese sotva sto osmdesát kilo, ale můžeš jich mít kolik chceš. Dálkově řiditelné jsou, jako zdroj energie ti vyčaruji isún z podpalubí uiku, paliva budeš mít dost. Jako řídící prvek můžeš použít úplně nový japan. Potřebuješ jen dát to nějak dohromady do vhodné karosérie a propojit. Sedačky si vezmeš z uiku, je jich tu dost a kdyby ne, udělám další. Co ti ještě chybí? Jistě, družicová navigace - ta tu není a nebude, ale jak tě znám, nějakou mapu do paměti japanu dostaneš. Programy zvládneš, věřím tomu. Sama bych si na něco takového netroufla, ale ty jsi v tom oboru přece lepší.“

„A ty myslíš, že na to sama stačím?“

„Proč sama? Zapoj do práce i svého muže, beztak se od tebe ani nehne. Ve dvou vám to jistě půjde líp.“

Kamila neodporovala a šla si to promyslet. Ještě téhož večera vybafla u večeře na Alžbětu, aby odhadla, jak velké letadlo chce a kolik nákladu má její výmysl pobrat.

„Mikrobus pro šest lidí a přiměřeně nákladu,“ stanovila své požadavky Alžběta. „Ale udělejte to pořádně, nic neošidit, rozumíš? Musí to být solidní stavba, žádná rachotina! Ne aby se to samovolně rozsypalo při prvním poryvu větru.“

„Zkusím to,“ slíbila Kamila.


Alžběta čekala, že Kamila použije dřevěnou karosérii zdejších kočárů, dovnitř vloží sygyty podle požadované nosnosti a všechno spojí s japanem. Kamila ji ale překvapila, když za ní po týdnu přišla s hotovým projektem. Podle ní mělo jít o kovovou konstrukci, potaženou plechem. Kamila se vydala do Ronqe ke kováři Sutokynovi. Byl to bývalý, teď už vyléčený malomocný, společnici Alžběty nemohl pomoc odepřít a slíbil jí, že udělá vše co bude v jeho silách a schopnostech, jako by šlo o jeho mistrovské dílo.

Nejprve zkusil vykovat tenké tvarované nosníčky a pobít je plechem. Kamila prohlásila, že to je to pravé a nakreslila svůj definitivní projekt.

Kde mohla, využila opakujících se dílů. Letadlo jakoby sestavovala z plátků. Na povrchu byl obyčejný železný plech, jiné tu nebyly k mání, ale ochranu před rezivěním chtěla řešit nátěrem. Souběžně s montáží jednotlivých článků dávala pod podlahu sygyty a propojovala vedení k počítači.

Partě složené z Kamily, Mílkira a kováře Sutokyna, trvala stavba čtvrt roku. Pak ale nad horami Benera zakroužil malý žlutočerný letounek s dobrými letovými vlastnostmi. Palivo by mu vystačilo na tisíc kilometrů vodorovného letu a běžně dosahoval rychlosti šesti set kilometrů za hodinu - to přece byla rychlost stíhaček z Druhé světové války!

Toho rána po slavnostním předvedení jedinému diváku - Alžbětě, posadila Kamila letoun na velký kámen a všichni čtyři si na úspěch připili. Kovář Sutokyn při zalétávání letounu nesměl chybět, byl přece jedním z tvůrců. Účastnil se prvního letu vedle Kamily a pochopitelně i ranní oslavy. Zasloužili si ji všichni, Alžběta přinejmenším za nápad.

Před uik vynesli barová křesla a stoly, připili si limonádou a Alžběta navrhla letounek slavnostně pokřtít. Nápad přijali všichni s nadšením. Každý navrhoval jméno, jak by se měl nový dopravní prostředek jmenovat. Kamila navrhla název Vosa - podle toho, jak hezky a obratně létal, ostatně jej proto tak už natřela. Alžběta ale přišla s lepším návrhem.

„Budeme mu říkat gryul, jako se říká letadlům na naší staré, dobré Zemi,“ rozhodla.

Nikdo nebyl proti, dokonce ani Kamila ne. Ten název pozemšťankám připomněl Zemi a ostatním na jménu tolik nezáleželo. Problém byl, kde sehnat šampaňské. V baru nebylo a shánět něco k tomu účelu bylo pozdě. Pozemšťanky se nakonec dohodly, že na Fulgiu je možné všechno a proto se bude křtít citrónovým džusem. Byl to jediný nápoj ve skleněných lahvičkách, aby se jedna dala rozbít.

Alžběta se proto chopila láhve a rozbila ji za potlesku a jásání ostatních o pevnou kovovou příď letounu. Pak zbytek láhve odhodila, ukázala na letounek a zvolala:

„Jmenuješ se - gryul!“

Ve všech by se v té chvíli krve nedořezal.

Letounek neslyšně obkroužila smršť miniaturních sněhových vloček a když se rozplynula, letoun zmizel. Kámen, na němž stál, byl prázdný.

Alžběta ale zůstala klidná. Když letoun zmizel a všichni se řádně vyděsili, po správně dlouhé dramatické odmlce prohlásila:

„To bychom měli. Teď si přeji - dva gryuly.“

Na kámen se vešel jen jeden, druhý se vytvořil hned vedle a posadil se lyžinami na drobný štěrk. Až teď, když se na pokyn pozemské čarodějky objevil veliký vír podruhé, došlo Kamile i Mílkirovi, co Alžběta provedla. Ukázalo se, že jedině ona přesně věděla, co se stane. A co víc, ona to všechno udělala schválně.

Pak teprve nastalo to správné jásání. Všem bylo konečně jasné, proč Alžběta trvala na tom, aby letounek postavili co nejpečlivěji. Od samého začátku zamýšlela naučit se jej čarovat, aby mohla používat jeden a Kamila s Mílkirem druhý. Případně i někdo další.

Na Fulgiu je přece možné všechno!


Křest letadla se protáhl daleko přes poledne. Pak se ale stalo něco, co dalo příčinu k dalším oslavám. Nad údolím najednou zakroužily dvě postavy. Pomalu se pak snesly dolů, k nesmírně překvapené skupince.

„Maardoi!“ vykřikla radostně Kamila.

Byla to skutečně jejich malá čarodějka. Za tu dobu, co ji neviděly, holčička vyrostla a byla z ní hezká dívka. Byla oblečená do kožešinové kombinézy, podzim už přinášel první mrazíky a na horách bylo chladněji než v údolí. Přiletěla na sygytech, ve zvláštní kapsičce přinesla i Blucažgiho, ale spolu s ní přiletěl i její průvodce čaroděj Zobeln, který ji od pozemšťanek odvedl. Přistál pár metrů od nich a s chladným úsměvem je pozoroval.

Maardoi nejprve objala Alžbětu, pak Kamilu. Byla nesmírně ráda, že je zase vidí.

„Kuk, Bětko!“ neodpustil si Blucažgi. „Nám se po vás taky stýskalo!“

„Maardoi, Maardoi,“ pokárala ji ale trochu Alžběta. „Slíbila jsi nám, že tajemství létání nikomu neprozradíš!“

Dívka hned postřehla, jak to Alžběta myslí.

„Neprozradila jsem mu to!“ vykřikla. „Přečetl si to sám. V Encyklopedii z japanu! A tu jste mu přece daly! Sygyty si vyčaroval také sám, na to stačí znát správné jméno!“

Alžběta se ale nezlobila. Pozvala hosty ke stolečku, zatímco Mílkir běžel do uiku pro další křesílka, aby bylo pro všechny. Brzy seděli kolem stolů všichni.

„Vidím, že jste si už našly jiného čaroděje,“ řekl poněkud karatelsky pozemšťankám Zobeln. Jako jediný se od stolku trochu odtáhl, aby si mohl přehodit nohu přes nohu.

„Jak to víš?“ vyhrkla Kamila.

„Vím jen, že se v této oblasti hor nedávno čarovalo,“ řekl Zobeln vážně. „Umím se na to zeptat, podle toho přece hledám čarodějné děti.“

„Máš pravdu,“ přikývla beze strachu Alžběta. „Čaruje se tu.“

„Nezlobím se na vás, vím, jak je bez kouzel život krušný, ale jak vidím, tentokrát jste si našly dospělého a tomu nebudu bránit. Když vám chce pomáhat sám od sebe, je to jeho věc. Starám se jen o to, aby nikdo nezneužíval děti.“

„A víš aspoň, co my dvě tady děláme?“ zeptala se Alžběta s úsměvem.

„Náhodou vím,“ řekl a chmury mu z čela trochu zmizely. „Léčíte lidi. Pověst o vás obletěla už celou pevninu a spousta lidí vám je tak či onak zavázána. Budiž, patříte k nim, není to tedy nic špatného a nemohu vám vaše snažení nijak vyčítat.“

„Snad tím nechceš říci, že by na našem léčení lidí bylo něco špatného, kdybychom byly čarodějkami?“ zeptala se ho Alžběta a úsměv jí naopak rychle z tváře zmizel.

„Špatného?“ pokrčil Zobeln rameny. „Tak bych to nenazval. Jen - zbytečného.“

„Proč si to myslíš?“ vyhrkla Kamila.

„Protože ti lidé, o které se tak obětavě staráte, beztak vyhynou. Těžko na tom něco změníte. Důležité je jedno - zda spolu s nimi zmizí s povrchu světa i čarodějové. Musíme za každou cenu zabránit, aby nás lidé nestrhli s sebou do zkázy, ale vy na to určitě nemáte ani ten nejmenší vliv. Můžete jen oddálit konec, ale víc času vyhovuje i nám.“

„Aha,“ pokývala hlavou Alžběta. „O to vám čarodějům jde. Jestli to ale dáváte lidem tak neomaleně najevo, ani se nedivím, že nemají čaroděje rádi.“

„To vám dvěma mohu těžko vysvětlovat,“ pokrčil rameny Zobeln. „Vy přece do našeho světa Fulgiu vůbec nepatříte.“

„Víš to tak jistě?“ provokovala ho Alžběta.

„Vždyť jste to netajily. Mnoho jsem se o vás dozvěděl z vaší Encyklopedie,“ řekl s jistým uznáním. „Jste z jiné civilizace, mladší a životnější. Obdivuji vaši mravenčí píli, s jakou se ženete do vesmíru, a připouštím, je v tom cosi úctyhodného. Naše civilizace je starší a má svůj vrchol dávno za sebou.“

„Smím se na něco nepatrného zeptat - jak je stará vaše civilizace?“ přerušila ho Alžběta v okamžiku, kdy se odmlčel.

„Počítáme se zhruba na třicet tisíc let,“ odpověděl hrdě. „To už jsem vyjádřil v délce roku, jaký znáte na Zemi, umím už vaše roky přepočítávat.“

„Pak nejste starší než my,“ opáčila Alžběta suše. „Naopak!“

„Ve vaší Encyklopedii uvádíte, že nejstarší zápisy o pozemské civilizaci pocházejí z doby před šesti až deseti tisíci lety,“ pokrčil rameny Zobeln.

„Ano, ale to se týká Země, odkud pocházíme my dvě,“ připustila Alžběta. „Naše civilizace je poměrně mladá, ale Galaktické společenství trvá více než čtyřicet tisíc let. Písemné zprávy o počátcích nejstarší civilizace jsou o dalších deset tisíc let starší. Přesto si nemyslím, že má bardžanská civilizace vrchol slávy za sebou a je určena k vyhynutí.“

„Zřejmě neudělala naši chybu,“ povzdychl si Zobeln.

„Na tu chybu se tě zeptám později, pokud k tomu budu mít ještě příležitost,“ řekla Alžběta. „Ale nejprve bych se chtěla zeptat: K jakému druhu čarodějů patříte vy dva? Mám na mysli, jak vás rozlišují obyčejní lidé. Jste čarodějové černí nebo šediví?“

„Zapomněla jsi na bílé,“ připomněla jí tiše Maardoi.

„Nezapomněla,“ obrátila se k ní úsečně Alžběta. „Ale vy dva bílí nejste.“

„Máš pravdu, ale určitě to myslíš špatně,“ zamyslil se Zobeln. „Lidé si zvykli dělit nás čaroděje podle toho, zda jim škodí, pomáhají nebo si jich nevšímají. Ale tohle není správné, dělení do skupin je jiné. Souvisí s možnostmi každého čaroděje, ne s tím, jak je kdo používá - a už vůbec to nevypovídá o vztahu k lidem.“

„Můžeš nám to vysvětlit?“ zajímalo Alžbětu.

„To jste se mohly zeptat toho, kdo vám pomáhá,“ řekl Zobeln vyhýbavě.

„Třeba to ani neví... Neřekneš nám to raději ty?“

„Každý čaroděj musí znát základní dělení,“ zavrtěl hlavou Zobeln. „Určuje mu jeho možnosti, ovšem jak říkám, nedává mu to povinnost určitým způsobem je užívat. My čarodějové bychom se s vámi dvěma chtěli zabývat. Jste jiné než obyčejní lidé, proto nám stojíte za trochu námahy. Proto vám i na tyto otázky rád odpovím.“

„Jaksi vás ani ve snu nenapadlo, zda se po tomhle vysvětlení budeme chtít zabývat my dvě vámi,“ řekla Alžběta pomalu.

„Pochopili jsme, že vaše zvídavost bude silnější než živočišný pud, který vás žene proti nám čarodějům,“ řekl Zobeln. „Jistě se chcete o nás dozvědět co nejvíce, abyste to mohly sdělit svým krajanům, až se vrátíte domů. My vám všechno ochotně řekneme, ale něco za něco - budeme stejnou upřímnost požadovat od vás.“

Pozemšťanky raději mlčely.

„Vrátím se k dělení čarodějů na skupiny,“ přerušil mlčení Zobeln. „To vám řeknu i bez otázky, kterou bych chtěl na oplátku odpovědět.“

„Poslední vysvětlení zdarma...“ špitla Kamila v jazyce Bar jen pro Alžbětu.

„Nejslabší skupinou čarodějů jsou bílí,“ začal Zobeln. „Mají nejmenší možnosti ze všech. Mohou jen žádat všechno, co dokáží správně pojmenovat. Znamená to, že jsou odkázáni na ostatní čaroděje a musí se pečlivě učit jména předmětů, které chtějí čarovat. Možná proto občas pomáhají i lidem, mají k nim přece nejblíže. To ale není pravidlo, když se o lidi nestarají, je také všechno v pořádku.“

„Takže ti bílí mohou být docela klidně i šedí...“ došlo Alžbětě.

„Jen podle vašeho, lidského hlediska. Podle našeho dělení jsou šedí o stupínek výš. Mohou nejen čarovat podle jmen jako bílí, ale mohou jména i přidělovat. To znamená, když zvolený předmět označí jménem, může jej později pod ním čarovat kdokoliv, nejen oni sami, ale i bílí, pokud se správné jméno dozvědí.“

„Podle toho mají největší možnosti černí, nemýlím se?“ podotkla Alžběta.

„Ano, je tomu tak,“ přikývl Zobeln. „Bílí i šedí mohou čarovat jen věci a užívat je způsobem, pro něž jsou určeny. Možnosti černých čarodějů jsou větší a jejich omezení nejmenší. Prakticky - žádná.“

„Maardoi je tedy šedá nebo černá, protože jsme ji viděly přidělovat jména...“

„Maardoi je šedá,“ upřesnil Zobeln. „Může čarovat, přidělovat jména, ale nemůže kouzla měnit ani je použít proti jinému čaroději. Bohužel ani proti lidem, i kdyby ji ohrožovali. Tu možnost mají jen čarodějové černí.“

Mílkir při těch slovech zbledl. Vzpomněl si na ohňostroj, který jeho vlastní matka spustila proti Alžbětě a jímž chtěla na kusy roztrhat i jeho Kamilu.

„Ale ani černí nemusí nutně používat kouzla proti lidem. Jen když to uznají za vhodné,“ hádala opět Alžběta, i když trochu napjatěji.

„Ano, tak tomu bývá,“ souhlasil Zobeln. „Čistě teoreticky by mohl i černý čaroděj lidem pomáhat, kdyby se mu zachtělo. Ale prakticky to žádný neudělá.“

„Proč ne? Brání mu v tom něco?“ optala se Alžběta.

„Nic než přesvědčení. Nikdo z nás nebude dělat něco, co považujeme za zbytečnou ztrátu času,“ zavrtěl hlavou.

„Dejme tomu,“ přenesla se přes jeho přezíravou odpověď Alžběta. „Co ale mohou ti černí? Předpokládám, že všechno co předchozí skupiny - a něco navíc. Je to tak?“

„Ano,“ přikývl Zobeln. „Možnosti černých čarodějů jsou, jak jsem řekl, největší. Kromě pouhého čarování podle vzoru mohou čarovat i podle svých představ - to je jistě těžší. Mohou zjišťovat přidělená jména, měnit je, ale co je nejdůležitější, mohou použít kouzla ke své obraně - a také k útoku. Mohou útočit nejen na lidi, ale i na jiné čaroděje.“

„A máte zřejmě velice účinné prostředky zkázy,“ zahučela Alžběta nesouhlasně.

„Máme,“ přikývl Zobeln. „Nedoporučoval bych vám stavět se na odpor černému čaroději. Je jich ze všech nejméně, ale jejich síle se běžný člověk postavit nemůže.“

„To je opravdu zajímavé,“ řekla Alžběta a zachvěla se, když si vzpomněla na svůj nedávný souboj s černou vědmou Piruo. „A ty sám jsi černý, nebo také šedý?“

Řekla to jen proto, aby se o tom ujistila. Maardoi jim přece vykládala, že ho viděla ždímat lidi, až krev stříkala. Zobeln byl černý - a šlo jen o to, zda to přizná.

„Já jsem černý,“ ujistil ji ale vážně.

Alžběta zpozorovala, jak se kovář Sutokyn roztřásl. Strachem nebo vztekem? Nebylo jí to jasné, protože se ani nepohnul. Skočil by Zobelnovi po krku, nebo by raději zalezl někam mezi kameny? Kovář ale viděl, jak se dívky nebojí a tvářil se jakoby nic. Až na to, že strašně zbledl. Naštěstí to rozhovorům nevadilo.

„A nemohl bys nám nějaké útočné kouzlo předvést? Nemusíš je snad obrátit proti nám,“ podívala se na čaroděje tázavě. „Jistě pochopíš naši zvědavost, ale řeči jsou řeči a skutečnost je vždycky přesvědčivější!“

„Vy jste ale zvědaví, vy lidé Země!“ usmál se trochu Zobeln. „Samozřejmě vám mohu něco předvést - pro mě je to jednoduché. Aspoň budete vidět, co je v naší moci.“

Vstal ze židličky, ukázal rukou přes údolíčko a vyřkl jedno jediné slovo.

Na skále naproti se ostře zeleně zablesklo a vzápětí se odtud sesypalo tisíce kamenů.

„Já si to samozřejmě mohu jen pomyslet,“ vysvětloval. „Vyslovuji jen proto, abyste viděli přímou souvislost mezi mým příkazem a účinkem.“

Další příkaz. Naproti na skále vzplálo ohnivé jezero, hořící krůpěje se valily ze svahu jako ohnivý vodopád a vysoko do výšky se vzepjal černý hřibovitý oblak dýmu.

„Ty až na tom místě vyčaruješ nějakou hořlavou látku?“ vydechla obdivně Alžběta.

„Výborný postřeh!“ přikývl Zobeln a podíval se zpytavě na Alžbětu. „Některá kouzla jsou primitivně hmotná, ale ten první zelený záblesk hmotný nebyl - a což třeba - span!“

Z čarodějovy natažené ruky vylétl dlouhý, trochu klikatý modravý blesk, natáhl se přes celé údolí a vpil se do skal naproti. Prásklo to pořádně. Na druhé straně údolí spadlo jen několik kamenů, ale Alžběta si představila, co by asi kilometrový blesk udělal s živým tvorem. Nemusel by se ani strefit, i indukovaná elektřina mohla udělat své.

„Opravdu netoužím, aby tohle někdo zamířil proti mně,“ otřásla se.

Ona, Kamila a Mílkir ale dobře věděli, že se tak stalo - a ne příliš dávno. Kamilu navíc znejistilo divné chování blesku. Letí skoro kilometr vodorovně, místy velmi nízko nad terénem a nepokusí se zkrátit si cestu dolů, do země. Jako by letěl po neviditelném a nehmotném drátu.

(Později si v Encyklopedii našla přijatelné vysvětlení. Blesk mohl opravdu putovat po neviditelném „drátu“ - například vytvořeném ionizací rychle letící částicí.)

Čaroděj jim předvedl asi desítku kouzel. Podobně tu nedávno čarovala i Mílkirova matka, jenže od ní to nebylo přátelské vysvětlování s ukázkami, ale použití naostro, které Alžbětu stálo hodně bolesti a krve. Teď to bylo neškodné předvádění, atrakce, všichni na ní viseli očima, což hlavnímu aktérovi Zobelnovi samozřejmě lichotilo.

„Slyšela jsem, že dokážeš svého protivníka zkroutit jako ručník,“ nadhodila Alžběta, když už Zobeln končil s předváděním.

„Dovedu,“ přikývl, ale zamračil se trochu. „To vám ale nepředvedu a nevím, jak jste se to dozvěděly. Potřeboval bych na to něco živého, ale především - je to naše rodová zbraň a takové si každý rod pečlivě střeží. Nepředvádím ji a používám ji jen když mám k tomu opravdu pádný důvod. A nikdy ne tak, aby někdo jiný poznal, jak se to vyvolává. Příslušný příkaz si zásadně jen myslím. Máte tady čaroděje - nebudu riskovat, abych ho to naučil a on to pak otočil proti mně. Řeknu vám jen jedno - je to strašné kouzlo.“

Obrátil se zpět k ostatním, nenuceně se posadil do křesílka a opět přehodil nohu přes nohu na znamení, že ukázkám je konec. Ostatní usedli též.

„Jak jste viděli, naše možnosti jsou veliké,“ pokračoval po chvíli. „Ale vy se nás bát nemusíte. Nemíníme to používat proti vám.“

„Pokud se proti vám nepostavíme...“ dodala Alžběta tiše.

„Ani pak ne,“ prohlásil Zobeln. „Nemůžete nám přece ublížit a nás zajímá samotná existence bytostí z jiného světa. Nechceme vás poškodit, jste příliš zajímavé ...exponáty.“

„Exponáty - v muzeu?“ vypěnila Kamila.

„Do jisté míry,“ přisvědčil Zobeln. „Dokud budete u nás, budete předmětem našeho zájmu i výzkumů. Uvažovali jsme - zatím čistě teoreticky - i o tom, že by bylo zajímavé zjistit, zdali by se mohli naši lidé s vámi spojit... zejména jak by vypadaly děti, z toho spojení vzniklé... míšenci, víte? Možná byste byly na takovou otázku zvědavé i vy...“

„Příště se mě raději včas zeptejte, vy mágové!“ zamračila se trochu Alžběta. „Řekla bych vám, že to není možné. Ze spojení by vznikli jen deformovaní jedinci, neschopní života. To není odhad, o biologii toho vím víc než vy všichni dohromady a problémy genetické snášenlivosti máme na našich světech dostatečně prostudované. Zanechte raději myšlenek na tak nebezpečné pokusy, zvlášť když toho o biologii víte tak málo.“

„Dobrá - vyřídím ostatním, že ta otázka je již vyřešena a je bezpředmětná. Můžeme s vámi zatím pokračovat ve výzkumech... jiného druhu.“

„I kdybychom si to nepřály?“ zvedla tázavě obočí Alžběta.

„Jste příliš zvědavé,“ usmál se Zobeln. „Nevydržíte s vaší zvědavostí. Víte, že se právě od nás můžete mnohé dozvědět a zato nám jistě povíte všechno, co zajímá nás.“

„Tím bych si tak jistá nebyla,“ zamračila se Alžběta.

„Samozřejmě se můžeme mnoho dozvědět i z vašich strojů, jako je Japan. Můžeme si jich vyčarovat kolik chceme a pak je zkoumat odděleně. Dozvíme se ledacos i bez vás. Do dneška jsme to tak ostatně dělali.“

„Aha,“ přikývla Kamila. „Takže jsi dnes přišel za námi dozvědět se, co v japanech není. Jinak se to ani nedá pochopit.“

„Ano - obě jste velice chytré!“

„A o co ti jde?“ zamračila se suše Alžběta.

„O vaši mezihvězdnou dopravu,“ řekl Zobeln. „Víme, že létáte mezi hvězdami na létajících lodích, můžete se dopravovat i jakýmisi... bednami, ale nikde tam není princip těch strojů, ani návod, jak by bylo možné tyto stroje postavit.“

„Máš pravdu,“ souhlasila Kamila. „Jsou tam jen povšechné informace. Jednu ti hned přidám. Tam z té skály trčí jedna přepravní kapsle nadprostorové dopravy. Ale ani ta nikomu nic neřekne o principu. Stroje zajišťující dopravu jsou jinde, kapsle je opravdu pouhá kovová bedna bez možnosti vlastního pohybu.“

„Máte snad i lodě, které se mezi hvězdami pohybují vlastní silou?“ nadhodil tázavě.

„Ano, ale to je trochu jiná kapitola,“ řekla Kamila.

„Dejme tomu. Proč nejsou tyto stroje popsány v japanu?“ zeptal se přímo. „Kdyby tam byly, jistě by se našla možnost sestrojit je. Nemusely byste trpně čekat na záchranu, samy byste se odtud dostaly. Přesněji - s naší pomocí.“

„Bývaly doby, kdy tam byly volně dostupné i informace o nadprostorové dopravě,“ řekla Kamila. „Od jisté doby je odborníci pečlivě vymazávají ze všech počítačů, až na speciální, sloužící ke stavění podobných strojů. Zejména dbají, aby se ty informace nikdy nenacházely v prostředcích hromadné dálkové dopravy. Proto v žádném japanu nejsou.“

„To vám ale zabrání dostat se vlastní silou z havárie, jakou jste zažily,“ podivil se.

„Galaktické společenství se už v historii setkalo s opravdu nebezpečnou civilizací,“ pokračovala Kamila. „Nebezpečnou tak, že mohla celé Společenství zničit. Měla jednu jedinou nevýhodu - neznala cestování nadprostorem. Kdyby to tajemství znala, byla by naší zkázou. Od té doby se staráme, aby se tajemství žádné neprověřené civilizaci do rukou nedostalo. Je lépe obětovat dvě trosečnice, než nedbalostí dopustit, aby se přivalila zkáza na všechny. My dvě to odneseme, ale - to už je osud...“

„Takže nám to nechcete říci?“ zamračil se čaroděj.

„Ne že nechceme, nemůžeme,“ pokrčila rameny Kamila. „My dvě o nadprostorech nevíme téměř nic a náš japan obsahuje jen takové informace, aby to z nich nešlo odvodit. Počítače, které mají v pamětech principy nadprostorů, nikdy nadprostorem necestují, ani lidé, kteří se v nich vyznají. Mají dokonce i zvláštní způsob komunikace. Víme jen, že něco takového existuje, ale my dvě vám to nesdělíme, ani kdybyste nás rozkrájeli na nudličky. Prostě proto, že to nevíme.“

„Aha, rozumím,“ opět se trochu usmál. „Takže jste podle našich měřítek bílé. Umíte vaše prostředky používat, ale to je všechno.“

„Ne tak docela,“ pokrčila rameny Alžběta. „Můžeme ledacos nového vytvořit. Podívej se támhle...“

Zobeln se zběžně podíval na dva gryuly, stojící stranou.

„Dobrá, opravím si svůj názor,“ usmál se. „Podle našich měřítek jste šedé. Umíte víc než jen věci používat, ale všechno vám dovoleno není.“

„No, dá se to tak říci,“ pokrčila Alžběta rameny. „I když u nás jsou ta hlediska jiná.“

„V tom případě nám bude stačit, co jsme se dověděli a co se dozvíme z japanu, co jste nám věnovaly,“ usmál se čaroděj. „Dobrá, nebudu vás déle obtěžovat. Nemusíte se bát, zůstáváte pro nás stále velice zajímavými exponáty. Ostatní se dozvíme, až pro vás přiletí záchranná loď.“

„To se načekáte!“ neudržela se Kamila, ale Alžběta ji pod stolkem kopla do nohy, aniž by přitom cokoliv změnila na svém úsměvu.

Kamila pochopila, že předávání informací je pro dnešek u konce. Obě pozemšťanky pak už odpovídaly jen velice zdvořile a vyhýbavě.

Zobeln to zřejmě vycítil. Náhle se zdvihl a prohlásil, že se vrátí domů.

„Děkujeme vám aspoň za vznášivé sygyty,“ řekl. „Jsou i pro nás přínosem. Vznášet se bez draků, jen tak volně, je opravdu výhodné. Včera jsme přišli na to, že ani vaše komunikátory nejsou tak nezajímavé, jak se zdají na první pohled. Mají cosi příbuzného s japanem, že? Můžete se s nimi domlouvat i na poměrně velkou vzdálenost, takže jsou lepší než naše zýtý. Ani to není marné!“

„Komunikátor jsme věnovaly Maardoi,“ připomněla Alžběta.

„Asi jste si neuvědomily, že jej tím předáváte všem čarodějům na celém světě Fulgiu, že?“

„Neuvědomily,“ přiznala. „Ale na komunikátoru nic není, ten v našem světě nosí každé malé dítě.“

Budeme muset začít používat osobní kódy, napadlo ji přitom. Většinou sice nevadí, když poslouchá někdo, kdo nemá, ale tady by mohlo jít občas i do tuhého.

„Dobrá. Jsem rád, že jsem se něco o vás dozvěděl,“ řekl už zase s úsměvem. „Je dobře, že můžeme zrušit aspoň ten nejistý pokus s míšením našich ras. Přiznám se, nějak se mi do něj od samého začátku nechtělo.“

„Byla by to pro někoho z vás jistě oběť...“ poznamenala trochu sarkasticky Alžběta.

„V zájmu vědění se přinášely vždycky oběti,“ pokrčil rameny. „Dříve víc než dnes.“

„Pro vás by to bylo jednodušší,“ neodpustila si Kamila. „My jsme ale ty dvě, které by nesly největší rizika vašich experimentů, nemyslíte?“

„Samozřejmě,“ přikývl. „Ale ani pro nás by to nebylo lákavé. Zejména proto, že by takové děti byly bez kouzel. Komu by se chtělo mít někde děti bez perspektivy?“

„Doufám, že byste se aspoň zeptali, zdali s takovou obětí souhlasíme i my dvě?“ přisadila si Alžběta.

Zobeln na to nic neodpověděl, jen pokrčil rameny. Dalo se to vyložit tak i tak.

„Mějte se dobře,“ pozdravil je naposledy. Zapnul vznášecí sygyty a bez zakroužení odletěl k jihu, ani se neohlédl. Kamila i Alžběta se za ním dívaly se smíšenými pocity, dokud nezmizel za obzorem.

„Ty s ním dnes neodletíš, Maardoi?“ obrátila se Alžběta na malou čarodějku.

„Už ne,“ usmála se Maardoi. „Už smím dělat, co sama chci. Už nejsem malé dítě!“

„I škodit lidem?“ podívala se na ni přísně Alžběta.

„Já jsem ráda, že jsem šedá,“ povzdychla si dívenka. „Ne, já lidem nemohu ublížit. Ani kdybych chtěla - ale já ani nechci, víš? A zvlášť ne vám.“

„Ale pomáhat nám už nebudeš, viď?“

„Máte tu prý jiného,“ pokrčila rameny Maardoi. „Už mě nebudete potřebovat.“

Řekla to ale tak smutně, že všichni uhodli skrytý smysl těch několika slov.

„Ani předtím jsme nepotřebovaly, abys nám čarovala,“ ujistila ji Alžběta. „Pomáhala jsi nám přece sama a byly jsme ti vděčné, ale měly bychom tě stejně rády, i kdybys vůbec čarovat neuměla. Nechceš zase bydlet s námi? Už nemusíš mít pocit, že tě chceme jen pro tvé čarování.“

„Vezmete mě zase k sobě?“ rozzářila se dívenka.

„Budeš-li chtít... Uděláme ti u nás postýlku, jakou jsi u Zobelna jistě neměla. A teď, nechceš sušenky?“

„Strašně mi zachutnaly,“ přiznala se. „Čaruji si je od té doby často.“

„Ale ode mě jsi je ještě neměla,“ usmívala se na ni Alžběta. „Přeji si pro svou mladou kamarádku sušenky.“

Všichni, i kovář Sutokyn, o Alžbětiných schopnostech věděli - až na Maardoi. Když ale spatřila, jak se Alžbětě nad rukou objevil obláček, zesinala.

„To... to... to přece... to přece není možné!“ vykoktala po chvíli.

„Maardoi, holčičko,“ objala ji Alžběta. „Proč myslíš, že to není možné?“

„Takže ta čarodějka - jsi ty!“ přitiskla se k ní Maardoi. „Pak se na mě nemůže Zobeln už vůbec zlobit, když s vámi zůstanu! To je báječné! A umíte čarovat všichni?“

„Zatím ne,“ řekla Alžběta. „I když - podívej se, jaký krásný nový letounek máme! Trochu jsme si při něm pomohli čarováním, ale jinak je postavený podle pozemských vědomostí. Pojmenovali jsme jej gryul a umí létat.“

„Vždyť létat je snadné i na náramenících,“ podivila se dívenka. „Proč takový stroj?“

Gryul létá rychleji, dál doletí, je v něm teplo a neprší na nás,“ řekla Alžběta. „Kromě toho stačí, aby řídil jen jeden a ostatní se nemusí zabývat řízením. Unese i více nákladu a létáme s ním po celé pevnině.“

„A naučíte mě s ním létat?“

„Ovšem,“ ujistila ji Alžběta. „Není to těžké, jistě to rychle zvládneš!“

„Víte, já jsem vás měla ráda obě,“ roztála úplně Maardoi. „Zvlášť tebe - a to jsem netušila, že zrovna ty umíš kouzla. Tvrdila jsi mi ale, že čarovat neumíš!“

„To jsem ještě opravdu neuměla,“ přikývla Alžběta.

„Já jsem od vás nechtěla odejít,“ přiznala Maardoi ulehčeně. „Ale proti Zobelnovi jsem jít nemohla. On je černý a u těch nikdy nevíš, co zlého provede, lidem i čarodějům. Kdybych ho neposlechla, asi by mi neublížil, on dětem nikdy neubližuje, ale mohl by ublížit vám. Dovede to, věřte mi. I když to tady nepředvedl. Není o co stát, mně se pak dlouho zdálo o těch chlapech, jak z nich stříkala krev...“

„Ale mně bys věřila, že ti neublížím?“ podívala se Alžběta na děvčátko.

„Tobě ano,“ pohladila ji po vlasech. „Víš, Zobeln by nebyl zlý. Rád vyhledává malé děti, které umí čarovat - jako jsem byla já. Pozná to i na dálku a pak se jim věnuje. Má takových chráněnců hodně a když to nejde jinak, bere si je k sobě do hradu. Stará se ale o tolik dětí, že by se mu tam všechny nevešly. Proto mě nechával ve vesnici - měl prý i horší případy. Opatřil mi aspoň Blucažgiho, aby mě chránil a naučil mě krmit ho vyčarovanými brouky pehrepo. Blucažgi byl dlouho můj jediný kamarád. Zobeln říkal, že čarodějové musí držet spolu - na tom snad není nic špatného. Když mě od vás odvedl, žila jsem u něho na hradě a cvičila pro jiné čarodějné děti čvožachy. Bylo to zajímavé a užitečné. Moji žáci jsou dnes mnoha dětem dobrými kamarády. Zobeln byl na mě i na ostatní hodný, ale u vás jsem byla raději. A když jsme teď obě šedé čarodějky, musíme i my držet spolu, ne?“

„Ale - co kdybych nebyla šedá, ale černá?“ usmála se Alžběta.

„Ještě že nejsi...“ otřásla se Maardoi, ale na chvilku se zamyslela.

„Ačkoliv - ty bys byla určitě hodná i černá. U tebe asi na barvě nezáleží,“ dodala.

„To jsi mě potěšila,“ objala Alžběta dívenku. „Také si myslím, že není správné dělit čaroděje a čarodějky na bílé, šedé a černé. To má dvojí význam, podle toho, zda to chceš chápat podle čarodějů nebo lidí. Myslím, že by lidé vůbec neměli čaroděje rozeznávat podle barev. Nanejvýš že jsou čarodějové dobří, neškodní a zlí. Ale tobě, Maardoi, ukáži ještě něco. Podívej se támhle! Span!“

Z Alžbětiny ruky vyletěl modravý blesk dlouhý půl kilometru a vpil se do skal naproti za údolím. Prásklo to jako obřím bičem a kolem zavoněl ve vzduchu ozón. Alžběta přitom pocítila jen lehké zabrnění konečků prstů, zato v místě, kam blesk dopadl, se zřítila celá kamenná lavina.

Mohla být spokojená. Aniž by to Zobeln tušil, před chvílí ji naučil některá obranná i útočná kouzla. Stačilo vyslovit správné slovo.

Tentokrát zůstali přibití k zemi všichni, nejen Maardoi. Kamila zůstala jako solný sloup, Mílkir se údivem posadil a kovář Sutokyn se celý přikrčil.

„Ne... to snad ne!“ vykřikla přidušeně Maardoi. „Ty jsi - ty jsi přece jen... černá!“

„Snad se mně nebojíš, nebo ano?“ usmívala se na ni vlídně Alžběta.

„Ne, tebe... tebe se nebojím...“ vzlykla dívenka. A přitiskla se ke své kamarádce.

„Tak je to správné,“ povzbudila ji Alžběta. „Ale Zobelnovi nic neříkej. My dobré čarodějky přece musíme držet pohromadě.“

 


Zpět Obsah Dále


21.09.2015 22:54

Komentáře: