Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nový přítel

Kamila s Mílkirem díky gryulu dokončili mapování pevniny i jižního souostroví a začali pomýšlet na protilehlou pevninu. Mnoho o ní nevěděli. Znali ji jen z vyprávění, tradovaného mezi lidmi jižních ostrovů. Podle nich se na opačné polokouli planety nacházela velká, ale špatně přístupná pevnina, oddělená nebezpečným oceánem, kudy se kupecké lodě neodvažovaly plout.

Černožluté letouny brzy dobře znali lidé všech větších měst. Kdekoliv se objevily, zvedali k nim hlavy s nadějí. Zázračná Alžběta oblétávala ordinace gryulem a její rajon se zvětšil na celou pevninu, každý den věnovala jednomu z větších měst, kde na ni čekali všichni potřební. Byly jich pokaždé davy, mnozí z velké dálky, kam až dolétla pověst o zázračné léčitelce.

Nejhorší podmínky byly v přístavním městě Tarygis na jižním okraji pevniny. Malomocní tu téměř nebyli, bohužel jen proto, že se jich lidé zbavovali tím nejhorším možným způsobem. Zavazovali je do pytlů s kamením a topili v moři. Mělo to jistě své výhody - nemoc se nemohla šířit a bylo tu málo případů. Když se zde Alžběta objevila poprvé, jednoho nešťastníka na poslední chvíli zachránila před popravou. Bohužel se to neobešlo bez konfliktu s davem, který se už na tu podívanou těšil. Ač nerada, zastavila Alžběta dav kouzlem černé magie, přehradila ulici ohnivou stěnou, malomocného přes ni přenesla a vyhlásila, že ho bere pod svou ochranu. Současně slíbila vyléčit každého, kdo se té nemoci právem či neprávem obává a kdo se s ní skrývá.

Na pouhé sliby by lidé nedali, ale mohla je brzy doložit i mnoha případy uzdravení, takže za ní přicházeli s nadějí, jako všude, kde ji znali. Alžběta lidem trpělivě vysvětlovala své rozlišování čarodějů - ne podle barev, ale podle toho, zda se jedná o zlé, neškodné a dobré. Původním představám lidí to ale odpovídalo natolik, že ji začali nazývat dobrá bílá čarodějka, ačkoli podle kategorizace používané mezi čaroději byla černá.

Na počátku jejich pobytu na Fulgiu Kamila tvrdila, že jediná lékařka s agisarem nemůže napravit celý svět. Už po necelých pěti letech své tvrzení opravila. Jedna lékařka může vykonat i zázraky, má-li stovky obětavých pomocníků. Naštěstí se jich všude našlo dost. Ve městech jí pomáhali zřídit nemocnice - budovy s ordinací a čekárnami včetně lůžkových částí a kuchyní pro péči o vážnější případy. Alžběta zaměstnávala v nemocnicích některé vyléčené jako správce a kuchaře. Tito nadšenci se dávali do jejich služeb rádi. Starali se o pacienty od příchodu do ordinačního dne, v případě ohrožení života směli lékařku komunikátorem i přivolat. Kamila Alžbětě lékařskou službu organizovala, vedla účty a vyplácela pomocníky. Alžběta své nemocné ošetřovala bez ohledu na to, zda měli na zaplacení. Platili podle svých možností až po vyléčení, většinou rádi a s vděčností.

Samozřejmě se našli chytráci, kteří se nechali vyléčit, ale k placení se neměli. Alžběta pro sebe nic nepotřebovala, ale provoz nemocnic nějak hradit musela. Řešila to tak, že nepoctivce, pokud potřeboval další ošetření, vždy nejprve požádala o zaplacení minulého léčení s úroky. Několika nemocným dokonce odmítla poskytnout ošetření - ovšem jen ty, jejichž léčení sneslo odklad. Ty případy se ale rychle rozkřikly a další chytráky odradily.

Občas Alžbětu navštěvovali i lidé, kteří její pomoc nepotřebovali. Někteří přicházeli prosit o pomoc pro své blízké či známé, jiní - naštěstí menšina - jen ze zvědavosti, aby viděli zázračnou léčitelku na vlastní oči.

Jeden muž přišel za Alžbětou do přístavního města Tarygis. Jmenoval se Sirgulot a zprvu se na něho hněvala, neboť nebyl nemocný, ale on ji rychle odzbrojil úsměvem i tvrzením, že ji nechce okrádat o čas určený pacientům.

„Přišel jsem čistě za tebou, krásná čarodějko,“ usmál se na ni. „Cožpak si musím opatřit nějaké boláky, abys mi věnovala pozornost?“

Alžběta si ho chvíli zkoumavě prohlížela.

Byl vysoký, vyšší než ona - a to bylo co říci. Obličej měl hranatý, nepříliš opálený. Vlasy měl jako všichni černé a tuhé, ale upravené nakrátko. Uši mu trochu odstávaly, ale ne tolik, aby to vadilo. Nebyl zarostlý a vskutku působil dojmem člověka, který prožil většinu svého života v civilizovaném prostředí nějakého města.

Oblečený byl jako většina mužů v jižních krajích. Na sobě měl bílý plášť přepásaný silným pásem ze stejné látky, na hlavě upevněný čelenkou, jakou nosí Arabové. Ruce měl jemné, zřejmě nepracoval manuálně. Na bosých chodidlech měl koženými řemínky upevněné ploché sandály, jaké se v těchto krajích nosily. Neměl na sobě jedinou ozdobu - ale Alžběta už vypozorovala, že čím více ozdob kdo nosí, tím je pro ni méně zajímavý.

Toho muže by si na ulici některého zdejšího města nepovšimla, byl příliš obyčejný. Měla ale tušení, že obyčejný nebude, až dojde na jeho vědomosti. Nepůsobil dojmem barbara, jako většina zdejších mužů. První dojem by ostatně mohl snadno zavádět - což nebyli všichni barbaři potomky starodávné, třicet tisíc let staré civilizace? Tato civilizace dodnes používala záhadných kouzel a primitivní byla jen část lidí. Nežije snad i na Zemi spousta lidí stejným způsobem jako v době kamenné?

„Tady je ordinace,“ pokusila se ho usadit. „Přednost mají nemocní.“

„Nikomu nepřekážím a nemocné jsem pustil napřed. Kde jinde se mám s tebou setkat? Až skončíš s léčením, vsedneš do své létající lodě a zmizíš mi v oblacích.“

„Dobrá,“ Alžběta zkontrolovala hodinky. Domů měla tři sta kilometrů, tedy jen půlhodinu letu, a bylo teprve časné odpoledne. „Věnuji ti hodinu svého času - víc ne.“

„Děkuji ti,“ uklonil se. Pak natáhl ruku, nad níž se objevil známý vír sněhových vloček a za okamžik držel v ruce překrásnou květinu. Byla tuhá a voněla opojnou vůní. Nejspíš pralesní orchidea, tady v jižních mořích začínala tropická oblast planety. Ačkoliv - u čaroděje to přece nerozhodovalo...

„To je pro tebe,“ podal ji Alžbětě.

„Aha - čaroděj?“ zakabonila se Alžběta, ale květinu od něho přijala. „Bílý nebo šedý? Či snad dokonce černý?“

„Na barvě nesejde,“ zavrtěl hlavou. „Jak to označuješ ty - snažím se být dobrý.“

„Výborně!“ zvedla udiveně obočí. „Překvapuješ mě - a navíc v dobrém!“

„Mohl bych tě překvapit ještě víckrát,“ usmál se muž. Alžběta si najednou uvědomila, že přestal hovořit jižním nářečím a začal s ní mluvit - řečí Bar, univerzální řečí světů Galaktického společenství.

„Tak jste nás přece našli?“ vykřikla.

Vyskočila a málem by mu radostí padla do náruče.

„Ach, promiň,“ zarazil ji Sirgulot a udělal rukou pohyb, jako by ji chtěl odstrčit. „Asi mě považuješ za člověka od vás, ale musím tě ujistit, že řeč Bar znám z vaší dětské Encyklopedie v japanu.“

„Aha,“ odtušila zklamaně Alžběta a sedla si. Vidina záchrany byla nepravděpodobná, ale Alžběta stále v koutečku duše doufala, že se přece jen někdy vrátí domů...

Každé zklamání bylo pochopitelně tím větší, čím větší naděje ji předcházela.

„Snažil jsem se několik let poctivě studovat obsah vašeho přístroje, ale přiznávám, je tam příliš rozsáhlé množství informací, než aby to zvládl jediný člověk.“

„Jsi přece čaroděj,“ vrátil se Alžbětě trochu trpký humor, jehož záchvaty občas dostávala při setkáních s čaroději. Ti ji buď považovali za obyčejnou ženu a pak s ní jednali přezíravě jako čaroděj Zobeln, nebo věděli, že i ona má čarodějné schopnosti, jednali s ní jako se sobě rovnou, ale pohrdání obyčejnými lidmi z nich čišelo a Alžbětě byli protivní jako ti první. Řešila to podvědomě tím, že vůči čarodějům uplatňovala poněkud suchý sarkasmus.

„Především jsem člověk jako ty,“ řekl důrazně Sirgulot. „Jistě jsou mezi námi rozdíly, když oba pocházíme z rozdílných světů, ale domnívám se, že myslíme podobným způsobem, takže si rozumíme. To je důležitější než rozdíly.“

Aha, takže jeden z těch, kdo studuje zajímavé exponáty, pomyslela si trpce. Řekla si ale, že mu přece jen něco řekne - když začal tou květinou...

„My se neučíme všechno,“ začala. „V japanu je mnohem víc, než se vejde do jedné hlavy. Encyklopedie se dělí na více oborů. Povšechné znalosti můžeš získat o všech, ale když si vybereš jeden z nich, můžeš se o něm naučit více než ostatní. Pak můžeš být v tom oboru odborníkem. Nikdo se ale nemůže chlubit, že zná všechno.“

„To mě velice upokojilo,“ usmál se i on. „Ale teď vážně - to mi bylo jasné hned. Ani my se nenaučíme z našeho vědění všechno, každý z nás zná jen část. Vaše japany obsahují spoustu zajímavých vědeckých námětů. Některé jsou ale nedokončené. Čaroděj Zobeln prý s tebou o nich hovořil, ale nikomu z nás pak nic nesdělil...“

„Zobelnovi už jsme vysvětlovaly, že některé problémy nejsou v pamětech japanu úmyslně a byly pečlivě odstraněny,“ pokrčila rameny.

„Proč? Není to škoda?“ podivil se.

„Některé nebezpečné znalosti se nesmí dostat do špatných rukou,“ opakovala mu, co už se dozvěděl Zobeln.

„Myslíš, že by je mohli někteří lidé použít proti jiným? To bych pochopil, ale proč tam nejsou například biologické znalosti? Jsou tam jen povšechné informace. Komu by mohlo škodit, kdybyste nám něco z toho objasnili?“

„Země nemá svou vlastní biologickou vědu,“ usmála se Alžběta. „Tady ale nastoupila spolupráce mezi odlišnými civilizacemi, víš? Biologii se lidé Země učí ve světě zvaném Bardžá, biologií naopak proslulém. Proto o ní v pozemském přístroji nejsou informace. A pak také proto, že by se laici do biologie míchat neměli, tam se dá mnoho pokazit. Mimochodem, co tě zajímá? Vystudovala jsem totiž na univerzitě v Cokrezu na Bardžá a v biologii se vyznám. Bez těch znalostí bych těžko mohla léčit.“

„Proto jsem právě za tebou přišel,“ pokýval hlavou. „Já už vím, že jsi vystudovala mimo Zemi - v Encyklopedii je napsáno, kde se které obory studují. Vzděláváte se déle než u nás, ale žijete mnohem déle než my a tím se to srovnává.“

„Vidím, že ses do naší civilizace pořádně zakousl,“ usmála se a trochu jí otrnulo.

„Potřeboval bych se dozvědět co nejvíc o biologii. Ty bys mi snad mohla poradit nebo pomoci. Největší problém bude v tom, že já sám biologii nerozumím,“ přiznal.

Alžběta pozvedla údivem obočí.

„Proč se mě chceš ptát na něco, čemu vůbec nerozumíš?“

„Čemu nerozumím já, tomu bys mohla porozumět ty,“ řekl trochu záhadně.

„Dobře - o co ti jde?“ chytila se.

„Má to jeden háček,“ přiznal až v této chvíli. „Jestli mi chceš pomoci, bude tě to stát více času než hodinu, kterou jsi mi vyměřila. Ale ujišťuji tě, bude to stát za to.“

„Aha - výměna informací. Já ti něco řeknu o Zemi a ty mi povíš něco o Fulgiu.“

„Ne, tak to nemyslím,“ zavrtěl hlavou. „Jestli za tebou byl někdo a pokoušel se od tebe dozvědět něco o vaší civilizaci, co před nezodpovědnými lidmi chráníte, já s tím vážně nemám nic společného. Mám jiný problém. My dva si spolu nebudeme povídat o vašem světě, ale pouze o Fulgiu. Dozvíš se o nás mnohem více, než já o vás. Přiznám se, vaše civilizace mě zajímá, ale není to můj hlavní zájem. To až na druhém místě.“

„Tak o co ti jde?“ podívala se na něho opět udiveně.

„Možná jen ty můžeš pomoci našemu umírajícímu světu,“ řekl náhle s vážností, až Alžbětu zamrazilo.

V jednom měl pravdu. Situace v tomto světě se, jak se zdálo, zhoršovala a Alžběta už tuto tendenci zpozorovala. Tento čaroděj je bezpochyby vzdělaný a také si uvědomuje, co se děje. Rozhodně je o tom lépe informovaný než jiní - i než Zobeln.

„Myslíš?“ usmála se trochu křečovitě.

„Ano, já si to myslím,“ řekl vážně. „Pozoruji tvé snažení už dlouho a jsem si jistý, že o nás víš po biologické stránce mnohem více než o sobě víme my sami.“

„No - mám podobný dojem...“ přikývla a řekla tiše.

„Jestli nás tedy někdo může zachránit, jsi to ty,“ řekl jí přímo, bez vytáček. „Jde jen o to, budeš-li chtít nám pomoci. Zvlášť když se k vám náš svět nezachoval spravedlivě. Ale doufám, že nám pomoc neodmítneš.“

„Neodmítnu - bude-li to v mých silách,“ odpověděla mu stejně vážně. Náhle měla pocit, že tenhle muž, ačkoli je to čaroděj, to s ní myslí jinak než jiní lidé i čarodějové. Upřímně - hned po Mílkirovi a Maardoi, jejími skutečnými přáteli. Dosavadní napětí z ní najednou spadlo a Alžběta se rozhodla. Upřímnost za upřímnost.

„Prosím tě, nemysli si o mně, že jsem z jiné civilizace. Já... já už teď skoro patřím k vám...“ dodala rychle.

„Jak to myslíš?“ podíval se zase pro změnu udiveně on na ni.

„Jednoduše,“ opět se trochu křečovitě usmála. „Už se domů nevrátíme. Zůstaneme tu napořád - patříme už k vašemu světu.“

„Vážně?“ podivil se. „Náš svět vás natolik zaujal, že tu chcete zůstat natrvalo?“

„Zajímá mě - ano, samozřejmě,“ připustila. „Jenže my dvě se nemůžeme vrátit domů ani kdybychom chtěly.“

„Slyšel jsem, že jste u nás se svou lodí ztroskotaly a jste tu jako trosečnice na pustém ostrově. Doufáte ale v záchranu, má pro vás přece přiletět jiná loď, nebo ne?“

„Nemáme naději, že by nás objevila,“ potřásla hlavou. „Jsme ve vašem světě doživotně. Buď se zařadíme mezi vás, nebo tu zemřeme jako cizinky.“

Sirgulot se na Alžbětu podíval udiveně.

„Myslíš to vážně? Proč vás nikdo nevysvobodí?“

„Od počátku jsme věděly, že jsme za hranicemi naší hvězdné říše,“ vysvětlovala. „Jen jsme netušily, že jsme příliš daleko na to, aby nás někdo našel.“

„Vždyť jste se sem musely nějak dostat...“

„Nejde o vzdálenost,“ zavrtěla hlavou. „Kdyby sem hvězdné lodě od nás zamířily, jsou tu do dvou měsíců. My dvě jsme se sem dostaly za tak krátkou dobu, že mrknutí oka je proti tomu věčnost. Horší je, že nás tu nebudou hledat. Nikdy jste neopustili svůj svět, neumíte si představit, jak těžké může být hledání ve vesmíru. Než by se sem naše lodi dostaly, musely by prohledat miliony světů. To nestihnou ani za několik desítek tisíc let. A to už pro nás bude pozdě.“

„A co kdybychom vyslali vašim krajanům zprávu?“ navrhl Sirgulot. „Mám kolegy, kteří experimentují se silnými rádiovými vysílači. Rádiové vlny a světlo jsou nejrychlejší, co existuje. Kdysi jsme je používali...“

„Rádio!“ vybuchla trpkým smíchem. „Víte, jak dlouho by k našim světům letěly rádiové vlny? Dvaašedesát tisíc let! A celou tu dobu budou slábnout a slábnout. Až dorazí k cíli, úplně je překryje šum hvězd.“

„To jste od nás tak daleko?“ ztuhl. „To není možné, jak to vůbec můžeš tvrdit?“

„Chceš to vidět?“ navrhla mu.

Samozřejmě přikývl. Alžběta rychle uklidila ordinaci a vyšla na chodbu. Prohodila pár slov se správcem, drobným chlapcem s nově narostlou rukou. Všechno bylo v pořádku. Pak vyšla se Sirgulotem na střechu nemocnice, kde měla černožlutě pruhovaný gryul.

Nastoupili, ale nevznesli se hned. Alžběta sedla k řídícímu počítači, ale místo letového programu vyvolala mapu Galaxie. Ukázala Sirgulotovi Zemi, Galaktické společenství a také Fulgiu, na němž se právě nacházejí.

„To je strašně daleko...“ zamyslel se. „Vy žijete skoro na opačném konci Herewoi... Pak ale nevím, kdo z nás vám může pomoci k návratu.“

„Nikdo,“ přikývla odevzdaně. „Nedá se nic dělat, zůstaneme tu až do smrti.“

„V tom případě dvojnásob obdivuji, co všechno pro nás vy dvě děláte, když takový dluh nemůžeme nikdy splatit.“

„Pro vás?“ usmála se. „Vždyť se už skoro nepočítáme za cizinky. Žijeme s vámi už jako kdybychom se tu narodily, jakoby náš skutečný domov ani neexistoval.“

„Tím hůř - pro nás... Poslyš, Alžběto, nevzala bys mě do party?“ navrhl jí znenadání. „Jak víš, jsem čaroděj. Vím, máte mezi sebou jednoho, ale i tak vám mohu být užitečný. Umím používat i černou magii a věř mi, chci být opravdu dobrým čarodějem. Dám se do tvých služeb rád, neodmítej mě.“

Podívala se na něho překvapeně.

„Černý mág - a dá se dobrovolně do služeb obyčejné...“

„Nejsi obyčejná - a já jsem člověk jako ty,“ přerušil ji. „Nebude to ode mě milost, naopak, to já prosím o tvou přízeň. Když budeš mít k ruce místo jednoho čaroděje dva, půjde ti vše lépe.“

„Dobrá,“ svolila. „Vezmu tě do našeho spolku. Poletíš se mnou hned, nebo si potřebuješ ještě něco zařídit?“

Sirgulot se krátce zamyslel.

„Nepotřebuji s sebou vláčet zavazadla, když se stěhuji... Ale rád bych si z domova vzal svůj japan.“

„Dostaneš u nás nový,“ mávla rukou.

„O přístroj mi nejde. Nový si mohu poručit kdykoliv, ale mám v něm poznámky za několik let výzkumů. Váš způsob záznamů se mi zalíbil, zvykl jsem si na něj a nerad bych o všechno přišel, je v nich hodně mého času.“

„Dobrá, to je samozřejmě něco úplně jiného,“ přikývla. „Kde bydlíš?“

„Na ostrově Berkerage...“

„Dobrá, vezmeme to přes Berkerage,“ svolila Alžběta.


Žlutočerně pruhovaný gryul se vznesl nad střechu nemocnice, otočil se k jihu a plavně se rozlétl nad vodní průliv, za nímž se tmavěl černý pruh nejbližšího z jižních ostrovů Diugu. I cestou nabíral výšku, takže brzy letěl ve dvou kilometrech, odkud byl nádherný rozhled na mořský průliv s desítkami lodních plachet. Obchodní lodi křižovaly průliv všemi směry, občas se mezi nimi proháněly i výletní jachty bohatších. Berkerage byl druhý ostrov za Diugu. Diugu měl téměř kruhový tvar s horami po obvodu - Alžběta ihned odhadla jeho sopečný původ. Když jej přeletěli, změnila podle pokynů Sirgulota směr o třicet stupňů k východu. Průliv tu byl širší a lodí v něm bylo méně.

„Bydlím nedaleko od pobřeží,“ ukazoval Alžbětě Sirgulot široký zalesněný pás mezi žlutým, písčitým pobřežím a strmými horami, vypínajícími se do kilometrové výše.

Gryul zpomalil a naklonil se vpřed, aby lépe viděli. Alžběta pozorně sledovala Sirgulotovu ruku, ale žádné obydlí neviděla.

Vtom jako by do nich udeřila pěst obra. Ozvala se strašná rána. Letoun se prudce roztočil, Alžbětu i Sirgulota odstředivá síla vymrštila ze sedadel a vmáčkla do popruhů. Skleněná okna se vysypala, sklo čelních oken odlétlo dopředu, ale střepy z bočních se rozlétly po kabině a  a pořezaly jim obličeje, protože sklenáři v Ronqe nedokázali vyrobit bezpečnostní skla.

Alžběta nedbala na krev. Nejprve se pokusila vyrovnat let. Zatím to ještě šlo - a pak teprve se ohlédla a zděsila. Zadní část gryulu byla v plamenech. Hořela nádrž B-paliva, pramínky ohně stříkaly do všech stran. Každým okamžikem to vybuchne - ale pak by se upekli zaživa! Napadlo ji, že tam je skrytá vada - Kamila neměla ani moderní slitiny, ani rezonanční tavičky, letadlo postavila z obyčejného železa, co měl po ruce kovář Sutokyn, ale za to jim nemůže dávat vinu, za daných podmínek to prostě lépe nešlo... Proboha, ta vada bude určitě ve všech gryulech a tohle se může brzy opakovat! Musíme chybu najít a odstranit, přinejmenším oddělit B-palivo něčím od kabiny, přimontovat tam ochrannou stěnu...

„Sirgulote, obejmi mě!“ snažila se překřičet řev větru v kabině. Letěli velkou rychlostí, což bylo dobře, vzduch fičel vyraženými okny dovnitř a srážel plameny hořícího paliva dozadu. „Mám na sobě létací nárameníky, sneseme se na nich k zemi.“

„Mám je také!“ ujistil ji. „Máš ale pravdu, musíme držet spolu. Drž se raději mě!“

V té chvíli začal slábnout tah motorů a gryul se začal propadat. Buď přehořelo elektrické vedení k některým motorům, nebo přestával fungovat isún. Museli rychle ven.

Snažila se otevřít zkřížené dveře na své straně, ale nešlo to. Sirgulot čekal, ale když viděl, že Alžběta dveřmi nehne, kopl nohou do dveří na své straně, ty se otevřely a proud vzduchu je okamžitě vyvrátil a utrhl. Pak se otočil k Alžbětě, popadl ji oběma rukama za ramena a doslova ji vyrval z jejího sedadla. Nevypadal na to, ale měl větší sílu než ona. Alžběta ho objala, jak si přál. Tím mu uvolnila ruce, on zapnul sygyty a vyskočil ze dveří, přesněji řečeno, nechal se naplno pracujícími antigravitačními motorky vytrhnout ven.

Sotva byli dvacet metrů od hořícího gryulu, v zadní části se ozval tlumený výbuch a kabinu zaplavil oheň. B-palivo - kdyby zůstali uvnitř, hořící kapalina by je pokropila a to by byl nejspíš jejich konec.

Ozurejo!“ vykřikl nahlas Sirgulot.

Nestačila se ani zeptat, co to znamená, ale viděla slabou, modrozeleně světélkující bublinu, rozprostřenou kolem nich. Náhle do ní cosi vrazilo, blýsklo se, vzplálo jasné zelené světlo a opět zhaslo.

„Necháš toho, syčáku?“ vykřikl Sirgulot rozhněvaně. Očividně to nebylo určeno Alžbětě, ale komusi jinému.

Gryul byl už daleko od nich a protože začali svůj pád brzdit, kdežto hořící letadlo padalo jako kámen, brzy poté dopadlo na hladinu mořského průlivu, až vodní tříšť vylétla vysoko do vzduchu. Nárazem se rozlomilo a zmizelo pod vodou, jen veliké kolo světlých bublin a kotouče rozplývající se páry ukazovaly místo jeho dopadu.

Modrozelená bublina kolem nich zazářila fialovým zábleskem - a cosi od ní odlétlo.

Ftaz! Span! Ozurejo!“ vykřikl Sirgulot rychle po sobě.

Modrozelená bublina praskla, jako kdyby byla z mýdlové vody. Od natažené ruky čaroděje vyšlehl dlouhý fialový blesk šikmo dolů na kraj pláže. Alžběta sledovala jeho dráhu a spatřila postavičku, do níž se vpil. Ta okamžitě klesla do písku a už se nepohnula. Sirgulot po svém útoku bleskem obnovil modravou ochrannou bublinu, ale už ji zřejmě nepotřebovali. Alžběta by raději přistávala sama, ale teď ji naopak objal on a jistými hmaty na ovladači vedl sygyty na přistání. Nevzpírala se mu, věděla, že ji chrání - ale před kým? Aniž by se domlouvali, zamířili oba k ležící postavě.

Zvolna se snesli dva metry od muže zasaženého bleskem. Sirgulot ochrannou clonu zrušil a Alžběta se sklonila, aby zjistila, co se s neznámým stalo. Brzy poznala, že tady ani ona nemůže nic dělat. Mladý muž, sotva dvacetiletý, byl mrtev. Srdce netlouklo, ale to by snad ještě dokázala povzbudit. Horší bylo, že měl sežehnutý mozek. Ne, takovou spoušť nemohla napravit. I kdyby muže udržela naživu, i kdyby celý mozek regenerovala, nebyl by to už nikdy myslící tvor.

Vstala od ležícího těla a pohlédla na Sirgulota.

„Je mrtev. To - on?“ zeptala se jenom.

Beze slova přikývl.

„Ale proč?“ téměř vykřikla.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Svakusen se mi nikdy nelíbil, ale netušil jsem, že by se odvážil ti ubližovat, vždyť jsme se přece dohodli, že vás všichni nechají na pokoji.“

„Ty ho znáš? Dokonce ses s ním o mně předem domlouval?“

„Měli jsme kvůli vám několik zvláštních sněmů,“ řekl Sirgulot vyhýbavě. „První sněm černých čarodějů brzy poté, co Zobeln zjistil, že pocházíte z hvězd. Jednalo se o to, zda pro náš svět nepředstavujete nebezpečí. Dohodli jsme se, že nám škodit nemůžete a naopak bude zajímavé vás studovat. Ještě nikdy jsme v našem světě neměli návštěvu z vesmíru. Mimo jiné jsme dohodli přísný zákaz ubližovat vám. Svakusen zákaz porušil, měl jsem tedy právo ho zabít, i kdyby neohrožoval mě samotného. Možná o mně nevěděl - ale i tak je mi to divné. Asi se mu tvá létající loď nelíbila, ale když jsme padali, musel poznat, že jde o lidi a když kolem nás vyvstala moje obranná stěna, musel přece pochopit, že má protivníka černého! Kdyby na nás v té chvíli přestal útočit, nic bych mu neudělal... Znám silné obranné kouzlo, ale nemohl jsem ho nechat vyzkoušet na něm všechna útočná kouzla, co znal on. Nevím přesně, jaká měl, ale říkalo se o něm, že jeho rod patří mezi čaroději k nejsilnějším. Nemohl jsem déle riskovat.“

„Nebudu ti ho vyčítat,“ řekla Alžběta tiše. „Dobře vím, že se člověk musí na Fulgiu bránit - má-li k tomu možnosti. Jinak musí trpět. Fulgiu není spravedlivý svět.“

„A váš svět je lepší?“ odrazil ji ostře Sirgulot.

„Je,“ přikývla klidně. „Neříkám, že se u nás nenajde surovec, ubližující druhým. Kdo to ale udělá, je vždycky potrestán.“

„Dlouho jsem vaše zákony studoval,“ řekl. „Jsou opravdu přísné ke každému, kdo ublíží jiným. Jen mi není jasné, kde se ve vašich zákonech bere jistota, že najdete toho správného pachatele. Že ho chytíte a že je to ten pravý.“

„Ani tahle informace se v našich japanech nenachází,“ řekla Alžběta. „Ale tobě řeknu, co o našich Strážcích vím. Oni vidí do minulosti. To jim dává jistotu, že pachatele chytí a že to je zaručeně ten pravý. Ale jak to skutečně dělají, to opravdu nevím.“

„Vaši Strážci jsou něco jako naši černí čarodějové,“ zamyslel se. „Nebo se mýlím?“

„Mýlíš se v tom podstatném,“ řekla. Strážce musí být především dobrý. Pokud se Strážce proviní proti zákonům, přestane být Strážcem. Navždycky.“

„Možná je to správné,“ přemýšlel Sirgulot. „U nás je nejhorší, že černé čaroděje nikdo neomezuje a mohou si dělat v podstatě cokoliv.“

Alžběta zatím svému novému příteli i sobě ošetřila řezné rány v obličeji a na rukou od rozbitých skel gryulu. Její nový přítel ji při tom s údivem pozoroval. Všechny pacienty ošetřovala tak, že si nezasvěcený chapadla agisaru nevšiml, ale aby mohla ošetřit obličej sobě, musela si chapadlo agisaru vysunout daleko z úst.

Sirgulot pak vyčaroval nové letadlo. Stačilo mu dozvědět se, pod jakým jménem si jej má přát. Alžběta mu to ochotně sdělila. Mohla by si gryul vyčarovat sama, ale neustále oddalovala okamžik, kdy mu sdělí, že je stejnou čarodějkou jako on. Nejvíc ji na něm přitahovalo, že s ní jednal bez sebemenší stopy nadřazenosti. Ani k ostatním lidem se nikdy nevyjádřil přezíravě. Tím jí byl sympatičtější než ostatní čarodějové - až na stejně upřímnou Maardoi.

Byl snad také taková - bílá vrána.


Mrtvolu nechali ležet na pobřeží. Na Fulgiu se s člověkem po smrti nedělaly žádné okolky. Ptáci, krabi a drobná zvěř se postarají o úklid. Alžběta se matně pamatovala, že i na Zemi tak některé národy s nebožtíky zacházejí. Možná je to přirozenější než stavba nákladných hrobek.

Vzlétli v novém gryulu a brzy dosedli před lehkým domkem, postaveným z jakési světlé zelené hmoty. Proto nebyl na kraji džungle vidět! Uvnitř bylo jednoduché zařízení. Lůžko, nízký stolek a měkký kámen, zdejší druh polštářku. Sirgulot vyňal z nevelké skříňky japan a vsunul si jej do záhybů bílého pláště. Pak se otočil a zamířil k východu, kde na něho čekala Alžběta.

„Víc nemáš?“ usmála se.

„Jako většina čarodějů víc nepotřebuji,“ odpověděl jí rovněž s úsměvem. „Přiznám se, všechno ostatní považuji za zbytečné a vzbuzuje to ve mně dojem marnivosti.“

Opět s ním souhlasila. Nastoupili, tentokrát zamířili nejkratším směrem k horám Benera. Slunce zapadalo, bylo jasné, že doletí až za tmy. Alžběta zavolala Kamilu a ujistila ji, že je všechno v pořádku. Oznámila jí jen to, že se všichni mohou těšit na návštěvu.

„Doufám, že se nás už nikdo ze tvých přátel nepokusí sestřelit,“ usmála se pak Alžběta na Sirgulota.

„Také doufám,“ vyhrkl. „Nikomu bych to neradil zopakovat. V něčem tě musím opravit. Všichni čarodějové nejsou mými přáteli, nemysli si to.“

„Ale radíte se spolu, konáte sněmy...“

„Na obecných věcech se dohodnout musíme,“ přikývl. „Kdybychom se nedohodli, bylo by to velice nepříjemné, věř mi. Viděl jsem několik soubojů mezi černými čaroději. Obranná stěna, kterou používám, patří k našim rodovým tajemstvím, většina čarodějů ji nezná a souboje se často vedou útočnými kouzly. Raději nechtěj vědět, jak končí. Smrt bleskem je proti některým jiným druhům smrti velice milosrdná.“

„Všichni tedy vaše dohody nedodržují, co?“

„Máš pravdu, dohody nejsou jako zákony. Když si někdo usmyslí, že je dodržovat nechce, ani celý sněm ho nepřinutí, aby se podřídil.“

„K čemu potom takové sněmy pořádáte?“ podivila se.

„Aspoň nějak se domluvit musíme,“ pokrčil rameny. „Vím, je to neúčinné, když se dohoda nedá vynutit, ale dá se říci, že většinou dohody plníme. Ani my nemáme zájem neustále vyvolávat konflikty. Už proto, že souboj je vždycky až to poslední řešení.“

„To je zajímavé. Dohodli jste se, že nám nebudete škodit, ale dnes mě chtěl už druhý čaroděj zabít. Vaše dohody se mi zdají značně nepraktické, řekla bych, že jsou zbytečné. myslíte, že už je něco dohodnuté, ale když se na to spolehnete, ukáže se, že...“

„Vím, nedá se na ně spoléhat,“ přiznal Sirgulot. „Jenže o vás jsme se ani nehádali, shodli jsme se naprosto jednomyslně. Nechápu, proč někdo tak jasnou dohodu porušil. Jaký mohl mít zájem na tom, aby si proti sobě postavil všechny ostatní?“

„Takové důvody si dovedu dobře představit,“ povzdychla si Alžběta. „To bude tím, že vy černí nejste zvyklí podřizovat se nikomu a ničemu. Pak stačí jakýkoliv důvod. Třeba to, že vám náš letoun na okamžik zastíní slunce.“

Byla jedovatá, to byla pravda. Možná nespravedlivě zrovna k tomuto čarodějovi. Ten ji přece chránil, mohla by se snad na něho spolehnout. Anebo ani na něho ne?

Chvíli pak letěli mlčky. Sirgulot si najednou na něco vzpomněl, až sebou trhl.

„Poslyš, Alžběto, co jsi myslela tím, že Svakusen byl už druhým čarodějem, který se tě pokoušel zabít?“

„Nic víc, než že byl druhým. Což jinými slovy znamená, že jsem už jeden vražedný útok přežila.“

„Kdo se opovážil?“ zamračil se. „No, jak vidím, máte mezi sebou černého, naštěstí nejsem první, kdo tě chrání. To je jen dobře.“

„Bohužel jsi první...“ řekla tiše.

„Počkej - nechceš mi snad tvrdit, že jsi přežila útok černého čaroděje bez ochrany jiným černým?“ podíval se na ni udiveně.

Vyprávěla mu tedy o souboji s čarodějnou kněžnou Piruo. Když skončila tím, jak kněžna doplatila na vlastní zbraň, Sirgulot si trochu oddechl, ale hned zvážněl.

„Piruo jediná neporušila žádnou dohodu - jako jedna z mála nevěděla, co jste zač. Vím o ní jen to, že nikdy nechodí na sněmy od chvíle, kdy jí sněm doporučil - vlastně nařídil - rozchod s mužem nečarodějem a ona se mu vzepřela. Jestli jste ji ale přemohli a pokořili, je zle a nevím, kdo by vás uhlídal. Bude nebezpečnější než si myslíš. Zvlášť když jste často rozdělené a ty navíc létáš sama. Buď vděčná osudu, že mě k tobě poslal.“

„Kněžna Piruo mě neohrozí,“ ujistila ho. „Neumí už čarovat. Je z ní obyčejná žena.“

„To se ti jen zdá,“ přesvědčoval ji a byl čím dál zasmušilejší. „Pravda, každý čaroděj je vlastně také člověk, ale kdo se narodí se schopností kouzlit, žije tak celý život. Nějaká droga na tom nemůže nic změnit. Zvlášť když její účinky trvají krátce.“

„Droga ne - ale já to dovedu,“ řekla vážně Alžběta.

„Co že dovedeš?“ nechápal.

„Umím měnit čaroděje v obyčejné lidi,“ řekla klidným tónem. „Naopak dokáži udělat čaroděje i z obyčejného člověka. Není to jednoduché, ale umím to.“

„To bys... ne, tomu nemohu uvěřit,“ zarazil se.

„Nemohu ti předvést to první, nechci tě přece zbavit schopnosti kouzlit,“ usmívala se na spolucestujícího. „Ale přesvědčit tě mohu alespoň o tom druhém. Dívej se dobře!“

Vyčarovala obří broskev a podala mu ji. Jak očekávala, ztuhl překvapením.

„Ty jsi... To není možné!“

„Což nevěříš ani svým očím?“

„Ne... vždyť jsi z jiného světa, nemůžeš znát příčinu čarodějných schopností!“

„Neznám ji,“ přiznala. „Byla bych ráda, kdyby mi někdo vysvětlil, v čem to vězí. Ale nemysli si, že jsem hloupá vesmířanka, že o vás nic nevím, ani vědět nemohu. Prve jsi prohlásil, že vás znám možná lépe, než znáte sami sebe. Měl jsi pravdu. Vím toho o vás víc než vy sami, nemysli si.“

„To bys musela rozluštit největší tajemství našich prapředků - a mám dvojnásob pravdu, když tvrdím, že jen ty můžeš zachránit náš svět.“

„To nemohu posoudit,“ pokrčila rameny. „Co kdybys mi o tom něco pověděl?“

„Stejně jsem se k tomu chystal,“ povzdychl si. „Předem jsem ti sliboval, že se o nás dozvíš víc než my o vás...“

Podíval se z okna dolů. Slunce zapadlo, jen červánky nad obzorem osvětlovaly krajinu, připravující se ke spánku. Před Alžbětou svítilo odklopené víko japanu, jehož prostřednictvím letoun řídila. Po pravdě řečeno, moc práce s tím neměla, japan řídil skoro sám. Ve spodní části letounu měl jako čidla komunikátory s kamerami zamířenými přímo dolů a šikmo vpřed. Jejich infračervené dálkoměry poskytovaly japanu potřebné údaje. Obrazovka v jeho odklopeném víku ukazovala mapu pevniny, svítící značka, označující polohu gryulu, se na ní pomalu pohybovala k severu. Japan se nemohl orientovat podle družic, ale ve zmapované oblasti s význačnými orientačními body to šlo i bez nich. Dílo Kamily a Milkíra bylo solidní, měli nač být pyšní. Stranou bylo na mapě město Uklebig - a opravdu, pohled tím směrem mohl odhalit několik jiskřiček - měšťané zapálili svíčky, aby mohli být ještě chvíli vzhůru.

„Dobrá, ale připrav se, nebude to krátká historie,“ řekl čaroděj Sirgulot.

Alžběta sáhla na klávesy a napsala krátký příkaz. Gryul začal neznatelně zpomalovat.

„Dobře, povídej. Poletíme pomaleji, budeš mít na svoje vyprávění více času.“

 


Zpět Obsah Dále


21.09.2015 22:54

Komentáře: