Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Fuezova práva

Zdánlivě se nic mimořádného nestalo. Na Fulgiu se honosné obřady nekonaly. Alžběta nemohla požádat Kamilu, ta přece za kapitánku uznala ji a to se nedalo měnit. Sirgulot proto opustil svou kabinku a přestěhoval se k Alžbětě, vzal si s sebou japan s poznámkami. Ostatním oznámili, že si dali slib. Přesto Kamile zasvítily oči, když jim podávala ruku s blahopřáním.

„Já jsem ti to říkala,“ šeptla Alžbětě. Fulgiu je náš osud - ale nemusí to být tragédie, uvidíš... Jestli je tvůj Sirg alespoň tak milý jako Mílkir, nebudeš litovat.“

„Teď jsem tu samotná jen já,“ povzdychla si malá Maardoi. Ale všichni ji spěšně ujistili, že je zatím moc mladá, aby si už teď pořizovala muže na celý život - zvlášť když bude žít déle než většina lidí v tomto světě.

„Chtěla bych si někde poblíž postavit hrad,“ vzdychla si Maardoi. „Možná by se k tomu hodilo i to podzemní město.“

„K čemu potřebuješ hrad?“ usmála se na ni Alžběta.

„Přivezla bych si tam gryulem všechny opuštěné děti z celého světa,“ řekla Maardoi. „Jako to dělá Zobeln - ale mně by nevadily ani ty, co neumí čarovat.“

„Myslíš to hezky, Maardoi,“ zvážněla Alžběta. „Ale podle mě by bylo lepší, kdyby se o všechny děti celého světa řádně starali vlastní rodiče. To by bylo záslužnější než se o ně starat v jakkoliv krásném hradě.“

„I o tom se dá přemýšlet,“ kývla Maardoi. „Nechci, aby se někde dětem vedlo zle.“

„Přemýšlej o tom tedy,“ řekla vážně Alžběta. „Když tě něco správného napadne, možná ti s tím pomůžeme.“

Alžběta ani Sirg toho večera dlouho nemohli usnout. Pozemšťanka nelitovala svého slibu. Byla to jejich první společná noc, leželi si pak dlouho v objetí a skoro až do rána si povídali. Sirg se chtěl co nejvíc dozvědět o jejím domově, ale nechtěl ji zbytečně trápit vzpomínkami, proto jí raději vyprávěl o svém dosavadním životě. Alžběta ho pozorně poslouchala. Byl teď její nejbližší nejen na této planetě, ale v celém vesmíru a jen litovala, že ho nepřiměla takhle vyprávět už dřív.

Nebylo jí proti mysli, že si vzala za muže mimozemšťana. Od doby, kdy se lidé Země setkali s lidmi z planety Bardžá, bylo smíšených dvojic víc i na Zemi. Alžbětu by sice ve snu nenapadlo, že by i ona měla takového muže, ale když poznala Sirga, nebránila se tomu. Problém byl s genetickou nesnášenlivostí mezi zdejšími lidmi a pozemšťankami. Pevně věřila, že se jí podaří i tuto překážku odstranit. Sirgulot byl hezký, inteligentní - a navíc se teď ze všech sil snažil se jí přiblížit. Dlouho uvažovala, zdali s ním může žít, aniž by po několika letech zjistili, že už si nemají co říci, ale byla si téměř jistá, že to jejich případ nebude.

Druhého dne Alžběta se Sirgem pokračovali ve čtení knih. Kamila s Mílkirem zařizovali ostatní záležitosti. Museli teď za Alžbětu udržovat i stav nemocnic, ale naštěstí s nimi moc práce neměli. Noví léčitelé se úspěšně pustili do boje s nejhoršími nemocemi, vzhledem k tomu, že na to měli kouzla, nenechali se zahanbit. Maardoi se zase dala do Encyklopedie v japanu - aby byla chytřejší, jak říkala.

„Pojď se podívat - mám tady něco zajímavého,“ zatahal toho večera Sirgulot Alžbětu za rukáv.

„Vážně? Ukaž!“ naklonila se k němu. Neodolal a políbil ji přitom na tvář.

„Tak tohle ne! To jsme si nedomluvili!“ protestovala, ale s úsměvem.

„Počkej, zajímavé je to tady!“ ukazoval jí na obrazovku svého japanu.

„Příkazy zýtý,“ četla pomalu Alžběta. „Práva a pravomoci používajících... Sirgu, právě tohle asi hledáme,“ vydechla.

„Je to v téhle knížce,“ podával jí útlou brožurku, kterou před chvílí prolistoval. Teď ji luštily programy pro kontextové vyhledávání, zatímco Sirgulot už načítal text další knihy do pamětí japanu.

„Půjč mi ji,“ natáhla ruku.

„Co dáš?“ utrhl žertem ruku s knížkou stranou.

Knížku si vykoupila dlouhým políbením, ale na víc nepřistoupila a nedočkavě se začetla do nazelenalých listů, které vypadaly, jako by právě vyšly z tiskárny. Všechny knihy byly v tom stavu, v jakém se je kdysi učili dávní knihovníci. Některé byly už tenkrát stářím šedivé, jiné dodnes voněly novotou.

Sirg jí chvíli četl přes rameno, ale pak usoudil, že bude lépe pokračovat v listování dalším, mnohem tlustším svazkem, pokud jej chtěl zvládnout do večeře.

Alžběta četla a občas vzdychla úžasem.

„Sirgu, to bude ono,“ vydechla, když se zřejmě dostala ke klíčovému místu knihy.

„Co tam je?“

„Přečtu ti to: dělení čarodějů na třídy... Poslouchej!“

Listoval dál, ale pomaleji, aby se mohl soustředit.

„Vzhledem k tomu, že mezi námi zpočátku docházelo ke všelikým roztržkám, přičemž jedni i úmyslně, ze zlé vůle či škodolibosti mařili práci druhých, rozdělili jsme brzy použivatele do čtyř skupin,“ četla.

„Nejnižší skupina: Virui, čili prostí. Jsou bez práv. Sem jsme přeřazovali ty, kdo zneužili svých práv ke škodě jiných či jinak mařili jejich výsledky. Mohou pro sebe požadovat jakoukoliv položku, ale nemohou v seznamu položek nic měnit ani doplňovat.

Střední skupina: Zidum, čili obvyklí. Mají právo jako předchozí žádat o všechny položky. Navíc je mohou podle uvážení doplňovat do seznamu. Mohou používat služeb první kategorie a tázat se na data místní důležitosti.“

„To jsou přece - bílí a šedí čarodějové!“ pochopil Sirgulot.

„Počkej, to není všechno,“ mávla Alžběta netrpělivě rukou a pokračovala:

„Vyšší skupina: Umanfíja, strážci pořádku. Kromě práv jako u nižších skupin mohou rušit položky v seznamu, nahrazovat je jinými a obnovovat je podle dřívějších předpisů, používat služby druhé kategorie a tázat se na všechna data s výjimkou centrálně blokovaných.“

„Takže tu máme i černé čaroděje, jak jinak!“ doplnil Sirgulot.

„Jenže to není všechno!“ pokračovala k jeho obrovskému údivu Alžběta. „Píší tu, že černé čaroděje vytvářeli z příslušníků střední skupiny Zidum, naopak je při jejich selhání měnili na Virui. To je samo o sobě zajímavé a potvrzuje to mé původní předpoklady, ale zdaleka to není všechno. Je tu totiž popisována ještě čtvrtá, nejvyšší kategorie čarodějů. Poslouchej!“

„Počkej, co je to za čaroděje?“ vydechl Sirgulot údivem. „O té skupině ani nevím...“

„Nejvyšší rozsuzovatel: Fuez, neboli dohlížitel. Může být vždycky jediný na celém světě. Nemá omezení v rozsahu používaných služeb ani tajemství. Zná všechno, řeší všechny spory, v případě potřeby je jeho slovo poslední, konečné a platí bez výjimek a bez odvolání. Dohlížitel má jedinou povinnost: zasvětit do své práce několik dalších, zpravidla vybraných z řad vyšší skupiny strážců. Jeho následovníkem se stane ten z nich, kdo po jeho smrti jako první nahlas prohlásí: Hlásím se o Fuezova práva...“

Najednou Alžbětě vyskočila před očima rudá, zelená, bílá a fialová kola. Zalapala po dechu, ale nemohla jej popadnout. V uších jí začalo hučet a uslyšela něco podobného vzdálenému hlaholu velkých zvonů. Obešla ji děsivá slabost, knížka jí vypadla z ruky a pozemšťanka se bez ducha svezla k zemi...


Když se konečně probrala, ležela na lůžku a nad ní se ustaraně skláněli všichni její přátelé. Sirgulot, Kamila, Mílkir i Maardoi pozorovali s úzkostí každý její dech.

Nadechla se - a usmála se na ně.

„Zase jste měli o mě strach,“ vydechla omluvně a sama se posadila. „Nebojte se, už je mi dobře. Tohle bylo naštěstí - velice svižné. Úžasně svižné!“

„Co se s tebou stalo?“ zeptal se jí rychle Sirgulot. „Četla jsi - a najednou ses úplně bez výstrahy složila, jako kdyby tě srazila něčí pěst. Dvě hodiny jsi byla bez sebe!“

„Já... já už vím, co se stalo,“ odpověděla tiše. „Přečetla jsem nahlas příkaz - a provedl se... Přihlásila jsem se o fuezova práva... tak to tam přece stálo!“

„To mě také napadlo,“ vrtěl hlavou Sirg. „Schválně jsem to po tobě přečetl aspoň desetkrát - a nic. Obávám se, že to nebude pravá příčina...“

„Něco jsi přehlédl. Přihlásit se může jen jeden člověk na celém světě. Ten, kdo se po smrti svého předchůdce o jeho práva přihlásí jako první. Dokud dohlížitel žije, nikdo se o jeho práva hlásit nemůže. Budete si muset počkat na mou smrt, pak bude ta formulka zase účinkovat.“

„Proboha!“ Kamila zalapala po dechu. „To by znamenalo, že ty jsi... dohlížitelka...“

„Ano, jsem fuez...“ řekla Alžběta klidně. Čarodějka čtvrté, nejvyšší kategorie.“

Dívali se na ni všichni nedůvěřivě.

„Jak je to možné?“ zeptala se Kamila.

„Vysvětlení je prosté,“ usmála se Alžběta. „Můj poslední předchůdce Fuez Aciugol zemřel před třemi tisíci dvěma sty třiceti šesti lety. Po jeho smrti se o ta práva nikdo další nepřihlásil. Až já - tím, že jsem vyslovila tu formulku. Neuvědomila jsem si, co se stane, vědět to, nechala bych ji vyslovit Kamilu, ta má větší technické znalosti. Teď je pozdě honit bycha, ale - ona to vlastně není technická záležitost, takže se tím budu zabývat plným právem. Když o tom přemýšlím, i kdybych dosud nic nevěděla, mohla bych se tím zabývat. Fuez totiž může skoro všechno, kromě jediného. Nemůže předat své pravomoci nikomu jinému. Ani tím, že by sám sebe zabil. Nemůže zemřít, ani kdyby ho omrzel život. Ani nikdo jiný ho nemůže zbavit života, byť se o to snažil sebevíc. Fuez může zemřít jen jedinou smrtí - přirozeně, stářím.“

„Počkej! To je sice pravda, co říkáš, ale to bylo v té knize až v následující kapitole, tam jsi to ani nedočetla,“ divil se Sirg. „Jak to můžeš tvrdit? Tu knihu jsem mezitím přečetl celou, hledal jsem příčinu tvého bezvědomí - a ty podrobnosti o tvém předchůdci tam nejsou vůbec!“

„Já teď ty knihy znám zpaměti,“ usmála se trochu záhadným úsměvem. „Vím toho víc než je ve všech knihách, které jsme až dosud přečetli.“

„To snad není možné,“ zarazil se Sirg. Také ostatní se na ni dívali s nedůvěrou.

„Nedovedete si představit, co se stalo za tu dobu, co jsem byla v bezvědomí...“ vzdychla si Alžběta. „Něco vám z toho řeknu - všechno asi ne, to by bylo příliš dlouhé vyprávění, ale aspoň to důležité. Chcete?“

Zbytečná otázka! Viseli na ní všichni očima i ušima, aby jim nic neuniklo.

„Klíčem byla přihlašovací formulka,“ začala Alžběta tiše. „Byla jsem první, kdo tato slova po třech tisíciletích vyslovil - proto účinkovala. Vzápětí se rychle po sobě přihodilo pár událostí. Že jsem byla zapsána jako další do seznamu fuezů, bylo asi to nejmenší. Druhá akce nastala současně - Zadugga mi v hlavě přečaroval zýtý na vyšší typ, což byla příčina mého bezvědomí. Tak razantní zásah do mozku znamenal pořádný šok. Nemusíte se ale o mě bát, všechno kdysi vymysleli tak, aby to v žádném případě nikoho neohrozilo na zdraví a životě. A jak říkám - bylo to svižné. Sama bych to tak rychle nedokázala.“

Zadugga?“ zvedl údivem obočí Sirgulot.

Kamila i Mílkir se na Alžbětu podívali se zjevnou nedůvěrou. Neblouzní snad?

„Ještě jste neslyšeli to jméno?“ divila se Alžběta. Zadugga, nejvyšší duch Fulgiu...!“

„To jméno známe, ale patří snad do říše bájí,“ řekl Sirgulot a Mílkir mu přikyvoval.

Zadugga?“ usmála se. „Ve starých bájích se tvrdí, že je to nějaká mocná bytost. Na rozdíl od mnoha jiných je tahle do posledního písmene pravdivá. Zadugga je skutečně mocná bytost. Bdí už třicet tisíc let nad všemi čaroději planety Fulgiu. Vděčí jim totiž za svoji existenci - to oni ho před dávnými tisíciletími oživili a on jim od té doby slouží...“

„Takže - Zadugga je ten tajemný stroj, který plní naše přání?“ rozsvítilo se Kamile.

„Neříkej mu stroj, vždyť je živý,“ usmála se Alžběta.

„Tedy je to - člověk?“ vytřeštil oči údivem Sirgulot.

„No - člověk to zrovna není,“ zavrtěla hlavou Alžběta.

Mluvila teď pomalu, trhaně, jako by se stále pokoušela na něco si vzpomenout.

„Není to bytost, kterou byste mohli vidět na vlastní oči - přinejmenším ne vcelku. Říkejte mu prostě Zadugga, to jméno mu kdysi dali prapředkové zdejších čarodějů.“

„Jak vypadá?“ zajímala se Kamila.

„To bude těžké... Já už ho pochopitelně znám a popíšu ti, jak asi vypadá, ale nejspíš ti to moc nepomůže. Zadugga je bytost složená z milionů menších součástí. Každá z nich se podobá dvoumetrové šedivé kouli. Uvnitř je cosi podobného mozku, ale složitějšího než mozek člověka. Navíc jsou tam stovky výkonných orgánů. Zadugga jimi může měnit energii ve hmotu a naopak. Nejsi biolog ani fyzik, těžko ti vysvětlím, oč jde. Zadugga je jediný skutečný čaroděj Fulgiu, ale i pro něho platí základní přírodní zákony, jak jinak... Když někde stvoří hmotu, spotřebuje na to odpovídající množství energie. Aby ji získal, musí jinde patřičné množství hmoty zničit. Dělá to současně a všechny přenosy probíhají přes nadprostor, takže se to zdánlivě vyrovnává. Zákony zachování hmoty i energie platí dál, ale nikde není psáno, že musí jít o tutéž hmotu a tutéž energii. Jeho největší předností je spojení všech částí navzájem. Nejsou to žádné hmotné spoje, ale biočipy, jaké mají ve svých hlavách zdejší lidé. Zadugga je po celém světě dokonale rozptýlený. Jeho součásti žijí v hlubokých jeskyních, pod zbytky prastarých měst, pod vrcholky hor i na dně oceánů. Živí se čarováním - přesněji řečeno, přímou přeměnou hmoty. Jeho části neumírají, ale v případě nečekané katastrofy se mohou obnovit, případně i rozmnožovat... I když se sestává z tolika milionů částí, je to jediná bytost.“

„A jak to, že to najednou víš?“ divila se Kamila.

„To bylo ze všeho nejzajímavější,“ vzdychla si Alžběta. „Pomocí pozměněného zýtý mi Zadugga do první a druhé vrstvy podvědomí zapsal... nějaké příliš velké množství vědomostí... a další pořád ještě zapisuje... takže já... zdá se mi to až strašidelné, ale...“

Na okamžik se odmlčela, ale pak rychle dodala - či spíše vykřikla:

Já teď vím o Fulgiu úplně všechno!“

„To je přece nesmysl!“ vykřikla Kamila. „Žádný člověk na světě nemůže nikdy vědět úplně všechno!“

„No, máš trochu pravdu,“ slevila Alžběta. „Nikdo nemůže vědět o kdejakém kamínku v moři, to by asi bylo přehnané, uznávám to. Ale říkalo se, že se nikomu nevejde do hlavy úplné vědění lidstva, všechny vědomosti, které lidstvo za celou dobu své existence nashromáždilo a zapsalo. Je toho opravdu moc... možná mi bude trochu déle trvat, než si to v hlavě uspořádám... ale já to teď všechno znám!“

„Počkej - ty to máš všechno najednou v hlavě?“

„Jak se to vezme...“ řekla tajemně. „Nezdá se mi to čistě z biologického hlediska, tak příšerná dávka znalostí se snad ani nemůže vejít do jedné ubohé lidské hlavy... ale já teď opravdu vím všechno a to ve všech oborech. Nikdy dřív jsem nerozuměla matematice a fyzice - teď znám teorie gravitace i jiných polí, je mi jasná jejich matematická podstata, jsou to příšerné rovnice - ale jsou mi úplně jasné! Znám tajemství přímé přeměny hmoty a energie - já se snad z toho zblázním! Vlastně, když tak nad tím uvažuji, je to přece jen trochu jinak. Moje zýtý mě teď trvale propojuje s něčím, co si těžko dovedete představit. Je to strašlivá, po tisíciletí shromažďovaná moudrost světa Fulgiu. Všechno, co za ty desetitisíce let vymysleli všichni vědci, kteří tu kdy žili...!“

„To znamená, že tvá bio-vysílačka pracuje oběma směry?“ uvažovala Kamila.

„Ano,“ přikývla. „Tu možnost mají všechny, nejen má. I ty se můžeš ptát a dostávat odpovědi, jen jsme o té možnosti nevěděly a nevyužívaly ji. Nezná ji ostatně čarodějů.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ nevěřil jí Mílkir.

„Za poslední tři tisíce let se jen málokdo na něco zeptal. Nejspíš o této možnosti málokdo ví. Ale vzpomeň si - Zobeln se ptát umí a Sirg také.“

„A ty se teď také umíš zeptat?“

„Umím, ale nepotřebuji,“ řekla tiše. Já všechno vím!“

„Všechno?“ opakovala významně Kamila.

„Všechno,“ tvrdila Alžběta. „Podívej se, zkusím ti to přiblížit. Náš Japan obsahuje velké množství dat, ale jsou obory, o kterých ví jen povrchně. Doma na Zemi máš možnost dojít si do nejbližší veřejné databanky a nechat si příslušné informace přenést - to je přece podobné dotazu. Já jsem ale v jiné situaci. Připojila jsem se k celosvětovému inteligenčnímu zdroji přímo, jsem teď jeho neoddělitelnou částí a on se naopak stal částí mě samotné...! Když budeš chtít, abych ti v moři našla červený kamínek, máš ho mít - najdu ho. Ne že bych věděla o každém, ale když budu chtít...“

„Běti, proboha! Co se to s tebou stalo?“ vzlykla Kamila.

„Počkej... jde mi z toho hlava kolem,“ pokrčila rameny a otřásla se. „Až si to lépe v hlavě uspořádám...“

„To znamená, že je teď z tebe - stroj?“ vykřikl nešťastně Sirgulot.

„Ne, to ne,“ zavrtěla prudce hlavou. „Jsem pořád co jsem byla dosud. Mám svou vůli, své vědomosti. Jen se mi trochu... trochu podstatně rozšířily znalosti. A také moje možnosti jsou... nesrovnatelně větší.“

„Takže - ty jsi teď víc než černá čarodějka?“ Kamila se na kamarádku podívala asi stejně, jako když se poprvé dozvěděla, že má v těle vnořený agisar.

„Mnohem víc,“ přikývla. „Kdybych si umanula, mohla bych vyvolat zemětřesení, potopit do moře kterékoliv souostroví, zamést pevniny tajfunem, nebo vyvolat zničující výbuch sopky... Jímá mě hrůza z pomyšlení, kdyby ty možnosti dostal někdo jiný!“

Všem při těch slovech přejel mráz po zádech, ale všichni si ihned uvědomili, že se ta moc asi přece jen dostala do správných rukou. Alžběta byla ze všech nejmírnější a dalo se čekat, že se svým zásadám nezpronevěří.

„A co budeš dělat?“ zeptal se jí Sirg. „Když všechno víš a všechno znáš, nemusíme už ani číst další knihy.“

„Nemusíme,“ souhlasila. „Nemusíme podnikat ani nebezpečné cesty do podzemních měst. Já je teď znám všechna, vím, kde jsou v nich zátarasy a pasti, umím mrknutím oka otevřít jejich hlavní vchody - nepotřebuji tam vstupovat nouzovými větracími šachtami - ale přitom vím, že uvnitř není nic, co by nám mohlo pomoci. Nikde nežijí lidé - všichni dávno vyhynuli. Možná se lidé do měst jednou vrátí, ale až mnohem později, až to tu dáme do pořádku. V nejbližších dvou až třech stech letech to nevidím reálné. Jsme dnes v úplně jiné situaci, než včera. Nejde o to, zda máme či nemáme možnost svět změnit. Tu možnost jsme získali, jde o to, jak to udělat co nejlépe. Pro dnešek bych měla jiný návrh. Máme teď všichni nárok na odpočinek. Vyhlašuji všeobecné volno.“

Zvedla se a prohlásila, že se půjde podívat ven.

„To těžko, venku je chumelenice, že bys psa nevyhnala,“ upozornila ji Kamila. „Před chvílí jsem tam byla.“

„Venku je jasno a slunečno,“ tvrdila Alžběta. „Pojďme se trochu vyhřát na sluníčko!“

Všichni se na sebe podívali. Pak se zvedli a pospíchali k východu. Otevřeli dveře - a chtě nechtě jí museli dát zapravdu. Ačkoliv venku ležel sníh, pálilo tam slunce, bylo jasno, ani vítr nefoukal. Alžběta tedy měla pravdu - věděla, co se právě děje venku.

„Dáme si ven židličky, ano?“ navrhla Alžběta.

„Proboha! S těmi židličkami bych nespěchala, podívejte se!“ ukázala Kamila. „Tam se snad čerti žení! Za chvilku se to k nám určitě přižene!“

Průhledem mezi skalními štíty viděli, jak pouhé dva kilometry od nich zuří sněhová bouře. Vichřice bičovala skály a vrhala na jejich štíty mračna sněhu. V údolí s uikem však bylo zatím ticho, klid a svítilo tu slunce.

„Neboj se, sem se to nedostane,“ řekla Alžběta.

„Ty umíš předpovídat počasí? Jak můžeš tak jistě tvrdit, že právě u nás to vydrží?“

„Já to nepředpovídám,“ zavrtěla hlavou trochu unaveně. „Před chvílí jsem to pěkné počasí kolem nás udělala. Mohu teď přece poručit i větru.“

To stačilo. Kamila zůstala stát jako omráčená. To už snad bylo trochu moc!

Vynesli si ale každý židličku a rozestavili je do sněhu. Počasí bylo nádherné, na obloze ani mráček - jen průhledem mezi dvěma skalními štíty byla vidět zuřící sněhová vánice, která sem ale nemohla...

Všichni tam několikrát stočili pohledy...


„Pojď si ke mně sednout, Maardoi,“ poprosila Alžběta dívenku. Ta si přenesla židličku vedle ní a posadila se.

„Natáhni ruku tam ke skále,“ požádala Alžběta Maardoi. „A teď řekni: Span!“

Kamila se nahrbila v očekávání blesku. Nic se nestalo, ale to právě Kamilu vyvedlo z míry. Tady něco nesedí! Alžbětu neposlechlo kouzlo černé magie, ačkoliv tvrdila, že jsou její možnosti větší než dřív!

Maardoi opakovala příkaz po Alžbětě. Teprve teď vzduchem práskl známý blesk. To ale znamenalo, že naopak Maardoi je teď černá čarodějka.

„Co to má znamenat?“ vyskočila Kamila.

„Jen si něco zkouším,“ vrtěla hlavou Alžběta. „Právě jsem udělala z naší kamarádky černou. Doufám, Maardoi, že budeš především dobrá čarodějka. Slibuješ?“

Maardoi oněměle přikývla.

„I tvé děti budou černé,“ pokračovala Alžběta. „Budeš je muset dobře vychovat, aby se nestaly zlými čaroději, rozumíš?“

Maardoi opět jen přikývla.

„Ale - tebe samotnou to neposlechlo!“ skoro vykřikla Kamila.

„Nepotřebuji vyslovovat příkazy,“ vysvětlovala jí Alžběta. „Anebo naopak, i když je vyslovím, ale nemyslím je doopravdy, neprovedou se. Mohu je filtrovat i jiným.“

„A můžeš udělat čaroděje i z obyčejného člověka?“ zeptal se dychtivě Sirgulot.

„Ano,“ přikývla. „Mohu měnit podle své libosti oprávnění lidí i čarodějů. Na Fulgiu nikdy nebyly týmy schopných biologů, aby měnili oprávnění čarodějů podle chování. Dělal to vždycky dohlížitel, fuez, prostřednictvím Zaduggy. Umím to teď okamžitě, ne jako dřív, když jsem to dělala s agisarem.“

„Takže - teď jsme všichni černí?“ vzpamatovala se Maardoi a přivinula se k Alžbětě.

„Ano - ale rozlišování čarodějů podle možností ztratí význam,“ ujistila ji Alžběta. „Já to tak nenechám.“

„Chceš v tom snad něco měnit?“ zeptal se jí Sirgulot vyčkávavě. „Vážně si myslíš, že to čarodějové přijmou? Víš přece, jaký to vzbudilo odpor?“

„Uvažuji, co to bude znamenat,“ odtušila. „Uvědom si ale, mám teď právo změnit třeba celý svět a čarodějů se na nic neptat - a já to změním, současný stav je všechno jiné, jen ne ideální. Jen nevím, co udělat, abych nezpůsobila víc zla než užitku. Budu se muset lidí ptát, ale jen těch, kdo mi k tomu může něco říci, ne těch, kdo si o sobě moc myslí, protože ještě mohou čarovat. Poroučet větru mohli přece i ti přede mnou - a jak příšerně to skončilo, nemyslíte?“

„Myslíš - jako já s tím hradem plným dětí?“ řekla Maardoi sebekriticky.

„Ten nápad zas tak špatný nebyl,“ řekla Alžběta. „V tom hradu se děti mohou učit a jen tam docházet. Proč by tam žily trvale? Na Zemi se takovému zařízení říká škola. A to není špatný nápad, tady jich bude potřeba jako soli.“

Maardoi se celá rozzářila.

„Ale budeš muset sama víc vědět, abys mohla učit,“ usmála se na ni povzbudivě Alžběta. „Takže je dobře, že si hledíš Encyklopedie. Bude se ti to hodit.“

Pak se zahleděla kamsi daleko a dodala: „Mimochodem - teď už konečně vím, jak jsme se sem my dvě dostaly. Kamilo, mám pro nás přivolat záchrannou hvězdnou loď ze Společenství? Nebo to teď už není důležité?“

Kamila zbledla, krve by se v ní nedořezal. Vrátit se domů? Teď, když si cestu zpátky navždy znemožnila? Objala Mílkira a křečovitě se k němu přitiskla.

„Co se tenkrát vlastně stalo?“ vydechla vyschlým hrdlem.

„Jeden z černých čarodějů, jmenuje se Dyrit a je to pořád velmi schopný fyzik, si zahrával s nadprostorem,“ vysvětlovala Alžběta. „Podařilo se mu přístrojem zaznamenat synchronizační signály nadprostorových stanic Transgalaktu. Správně uhodl, že to jsou signály myslících bytostí, ale nepochopil jejich význam. Toho osudného dne se na ně pokusil odpovědět. Ve chvíli, kdy se objevily další signály, vyslal své záznamy jako odpověď. Nevědomky se mu podařilo zasynchronizovat přenos se stanicí Cokrez/Bardžá. Tím náš uik nasměroval na planetu Fulgiu. Dyrytovy přístroje ale přitom shořely a on v dalších pokusech nepokračoval. Ani si neuvědomil, že nás svým neúspěšným pokusem vytrhl z Galaktického společenství.“

Nerozuměli jí, snad kromě Kamily. Ta zbledla ještě víc.

„Ty bys mohla udělat totéž?“ zeptala se přidušeně.

„Nemá cenu sem přivolávat další trosečníky,“ usmála se Alžběta. „Synchronizační impulsy ale obsahují mnoho dalších kódů... Když je rozluštím, mohla bych vstoupit do některého rozhovoru mezi planetami. Mám to zkusit?“

„Zkus to...“ vydechla Kamila. „I když... já už se vrátit ani nechci!“

„Dobře,“ slíbila Alžběta. „Ale bude mi to chvilku trvat. Nejprve musím rozluštit kódovací systém Transgalaktu - ale já teď nad technickými problémy uvažuji hrozně rychle, rychleji než vám to tady říkám. Kolik tisíc lidí nad tím strávily celý život a já to teď všechno začínám chápat...“

„To je strašné,“ vydechl Sirgulot. Byl bledý jako Kamila a ohromeně si prohlížel Alžbětu, jako kdyby ji viděl poprvé v životě. „Ty už snad ani... nejsi člověk...“

Alžběta sebou trhla, podívala se na něho, pak se otřásla a schoulila se sama do sebe.

„Pojďme dovnitř,“ zašeptala náhle unaveně.

„Sama jsi přece chtěla ven,“ připomněla jí Maardoi.

„Vím,“ přiznala. „Ale jsem unavená a chci si odpočinout. Omluvte mě, prosím...“

Vrátili se do uiku všichni. Jakmile zavřeli vnější těžké dveře, přihnala se sněhová fujavice. Uvnitř ale bylo teplo a poryvy větru sem skoro nedoléhaly.

„Necháte mě odpočinout?“ zeptala se malátným hlasem Alžběta. Všichni ji ujistili, že pro ni udělají cokoliv.

„Prosím tě, zůstaň se mnou,“ obrátila se na Sirga.

Pomohl jí do jejich společné kabinky. Lehla si a on si sedl vedle jejího lůžka.

„Sirgu, prosím tě, obejmi mě,“ zašeptala Alžběta. „Snad se mě nebojíš, to bych vážně nerada...“

„Budu s tebou,“ objal ji. „Moc jsi se změnila?“

„Jak se to vezme,“ přitiskla se k němu. „Nechci ti nic zastírat, něco obrovského se se mnou stalo. Ale jinak, jinak jsem stejná jako předtím. Cítím, že jsem pořád tvoje, ale bojím se o tebe, víš?“

„Tady nám snad žádné nebezpečí nehrozí...“

„Nejde o nebezpečí,“ zavrtěla hlavou. „To nám teď vůbec nehrozí - se mnou ani tobě ne. Všechna přání čarodějů, ať už šedých či černých, procházejí mojí vůlí a já je mohu splnit nebo zakázat. Slyšela jsem už, že se někteří černí čarodějové nebojí ani Zaduggy - to je nebetyčná hloupost, bez něho nedokáží zabít ani mouchu! Kdyby se někdo postavil mé vůli, udělám z něho v jediném okamžiku obyčejného člověka a do nejdelší smrti se mu může o kouzlech jen zdát. Nebezpečí je tady jiné. Nechci tě ztratit. Chci být dál tvoje žena, ty abys byl můj muž. Raději bych se zbavila fuezových práv, než abych o tebe přišla... ale to jediné nemohu, tady si prostě nemohu vybírat, budu až do smrti taková. Zvykneš si na to?“

„Je to hrozně nezvyklé,“ řekl nerozhodně.

„Nechci tě ztratit,“ vzlykla.

„Cožpak mě ztrácíš?“ objal ji pevněji. „Víš, také se bojím, abych o tebe nepřišel - pokud se tak už nestalo. Jestli víš všechno, nemusel bych ti stačit...“

„Nepřišel jsi o mě,“ zavrtěla hlavou. „Neboj se, jsem jako dřív. Jsem tvoje a mám tě pořád stejně ráda. Vědomosti mám jiné, možnosti také. City jsou ale nejdůležitější a ty se tím zásahem nezměnily.“

„Co teď s námi bude?“ zeptal se po chvilce ticha.

„Já... já ještě nevím,“ přiznala. „Budu muset vyřešit mnoho problémů, některé přede mnou vyvstaly jako zeď.“

„Mohu ti s nimi pomoci? Nebo jsou nad mé síly?“

„Můžeš,“ rychle přitakala. „Pojď ke mně, chci tě mít vedle sebe... můj největší problém jsi teď ty sám.“

„Já přece nejsem žádný problém,“ ujistil ji. Vklouzl k ní pod měkkou, huňatou deku a opět ji zlehka objal. „Jak jsi na něco takového mohla přijít?“

„Byla jsem vším jako opojená,“ přitiskla se k němu. „Už jsem v životě zažila několik opravdu hezkých okamžiků, věř mi, ale tenhle byl tak silný... Najednou jsem pochopila, že mohu více než jako černá čarodějka. Uvědomila jsem si, že mohu podle své vůle měnit počasí, mám ve svých rukou osudy miliónů lidí, mohla bych... ale pak jsem se podívala na tebe a pochopila jsem, že mohu také všechno ztratit. Kdybych se ti odcizila, přišla bych o tebe a věř mi, bolelo by mě to více, než přijít o kouzla. Sirgu, já tě potřebuji. Vůbec nerozhoduje, zdali teď znáš tisícinu nebo milióntinu toho co já, protože to jsou jen fakta a zase jen fakta. Mám teď nesmírnou moc, ale ta mi nemusí stačit k tomu, abych si udržela jednoho jediného muže, kterého mám ráda... tebe...“

„A já jsem se bál, že o tebe přijdu... že teď budu pro tebe jen primitivní barbar...“

„Vědomosti nejsou všechno, Sirgu. V jednom jsem se určitě nezměnila a proměna, která mě postihla, na to nemá žádný vliv. Neovlivnilo to mé city. Mám tě pořád ráda jako předtím. Já teď ale nesmím zůstat na tomto světě jen pro tebe, musím tu splnit... jedno životní poslání, tomu se prostě nemohu vyhnout... ani nechci... Můžeš mi v tom pomáhat? Víš, Sirgu, ať to vezmeš kolem dokola jak chceš, jsem vládkyně Fulgiu - jen nevím, co s ním udělám. Snad mě něco chytrého napadne... Jenže i když jsem čarodějka a dokonce fuez, zůstala jsem člověk jako ty, rozumíš? Jsem pořád tvá Alžběta a potřebuji tě. Máš mě ještě aspoň trochu rád?“

„Mám, to víš, že ano...“

Leželi vedle sebe, objímali se a tiskli k sobě. Cítila jeho srdce a to ji uklidňovalo.

„Právě jsem se domluvila se stroji Transgalaktu,“ řekla po chvilce tiše. „Odpověděli mi a do dvou měsíců tu bude hvězdná loď od nás. Všiml sis, jak Kamila zbledla, když jsem jí to oznámila? Ona už nemůže couvnout, příliš pevně se připoutala k Mílkirovi a k tomuto světu. Domů se smí vracet jen na skok, protože ona teď patří sem... Já bych se snad ještě vrátit mohla, ale něco ti povím - jakmile se sem na Fulgiu dostane první bardžanský biolog, sama se předělám, jak jsem ti slíbila. Chci být jako ty. Pořádný biolog si se mnou určitě bude vědět rady, i kdyby nastaly komplikace. To znamená, že to nebude až za tři sta let, ale mnohem dřív.“

„To myslíš vážně?“ podíval se jí zblízka do očí.

„Naprosto vážně,“ řekla. „Chci tě, ty můj nevěřící čaroději, jsi teď celý můj svět...“

Objal ji tak pevně, až skoro nemohla popadnout dech. Také ona se ho pevně držela. Mlčky jí naznačil, že ji chce jako ženu a mlčky mu přikývla. Pak už nevnímali nic, než jeden druhého...

„Chci abys věděl, že i ty mě můžeš mít rád,“ pokračovala, když po chvilce opět tiše leželi vedle sebe. „Jako žena jsem pořád stejná, v tom tě určitě nezklamu. Nějakou dobu budeme bez dětí, to už jsem ti vysvětlovala. Až se předělám, a budu se o to snažit co nejdřív, nebudu se už lišit od ostatních žen tohoto světa.“

„A budeme mít dítě? Jaké bude?“ zeptal se.

„Budeme mít stejné děti, jako všechny na tomto světě,“ ujistila ho. „Budou malé, bezbranné, budeme je muset vychovat a nakonec vyrostou a budou z nich docela obyčejní lidé... když pominu, že budou žít tisíc let jako u nás a budou čarovat jako lidé tady...“

„A co ostatní lidé na Fulgiu?“

„Dosavadní základní problém už není,“ řekla zamyšleně, ale už zase s úsměvem. „Mohu teď z lidí dělat čaroděje rychleji, než jsem původně doufala. Maardoi jsem předělala v okamžiku, bez bolesti a bezvědomí, ani by si toho nevšimla. Tak to mohu udělat se všemi. Kdybys věděl, jak je to jednoduché... tedy, aspoň pro mě... Jenže teď je před námi úplně jiný problém. Nebudeme muset předělávat lidi na čaroděje, ale všechny nevzdělané, hrubé barbary na poctivé, snášenlivé lidi. A budeme jim muset dát nějaký cíl, aby zase neupadli do katastrofální lenosti. Lenost a bezohlednost, to byla ta pravá zkáza Fulgiu! Zvykli jste si na to, že každý silný může zabíjet slabší. To musí přestat!“

„Máš nějakou představu, jak to provést? Já vím, máš ohromné možnosti, ale tohle bude určitě nad lidské síly.“

„Nebude. Požádám Galaktické společenství o uxiony, jaké mají u nás Strážci. Já o nich moc nevím, jen že zlikvidovaly zločince už na několika světech a i tady si lidé musí zvyknout, že ubližovat jiným se nesmí a bude se to trestat. Já uxiony nepotřebuji, vím všechno i bez nich, ale o zdejší spravedlnost se budou starat Strážci, nebo chceš-li, černí čarodějové. Není to špatný nápad, ale budou muset být spravedliví. Já už si je vyberu. Když bude každá parta spravovat omezený prostor, nebude to nad lidské síly. Důležité je, aby Strážci sami hledali a nalézali pravdu a nespoléhali se na Fuéze, jako dřív. Uxiony jim dají pravdivé znalosti, aby nedělali křivdy. Budu se pak starat jen o vrchol pyramidy a předem zabráním křivdám, úmyslně či neúmyslně způsobeným Strážci. A už to dělám, nemysli si. Neposlechla jsem dvacet příkazů, které by ublížily nevinným - a mohu ti říci, že se původci zamýšlených křivd k smrti vyděsili. Polekali se, že je kouzla úplně přestala poslouchat. Ale ani to není všechno, budu toho muset řešit víc. Například pro vyspělé světy platí pravidla dlouhověkých společností ohledně dětí, aby nedošlo k přeplnění světů. Nebude možné, aby měla každá žena i nadále tolik dětí jako dosud.“

„To jsem ti přece říkal - tady už takový stav jednou nastal a vedlo to ke katastrofě.“

„Na Zemi platí, že každá žena smí mít za celý život jen dva porody, pokud se jí při prvním narodí jediné dítě. Více dětí si mohou rodiče pořídit jen v případě neštěstí, když jim děti zahynou bez dalších potomků. Lidé nesmí ovlivňovat ani četnost dětí. Přirozená dvojčata či trojčata sice počet obyvatel pomalu zvětšují, ale přirozený přírůstek se dá zvládnout. To pravidlo musí platit i pro Fulgiu - a samozřejmě i pro nás dva. Galaktické společenství je spojení padesáti světů, obydlených stovkou miliard myslících bytostí. Obnova Fulgiu bude postupovat rychleji, když spojíme síly. Ale bude potřeba uznat naše pravidla, ověřená tisíciletími - a já je tady prosadím.“

„Já proti tomu přece neprotestuji,“ usmál se na ni. „Jedna katastrofa našemu světu stačila... Ale mezi námi bych neměl nic ani proti čtyřčatům...“

„Pak můžeme všem lidem prodloužit život a současně zařídit, aby všichni mohli využívat kouzel. Jen nechci, aby se vrhli na zahálčivý život jako předtím. Budeme je muset užitečně zaměstnat. Nikdy už nesmí vzniknout svět, kde má každý všechno, nač si vzpomene. Ta cesta se vine krásnými růžovými zahradami, ale vede do pekel, i když se při ní mluví o ráji.“

Chvíli mlčeli a přemýšleli.

„Podíváš se domů, až to bude možné?“ zeptal se jí.

„Určitě,“ přikývla. „Musím tě představit rodičům, to se u nás na Zemi dělá. Půjdeš tam se mnou jistě rád, ne?“

„Ale vrátíme se sem...“

„Jsem přece tvoje,“ usmívala se šťastně. Fulgiu se stal mým osudem, já už patřím sem... Ale vracet se domů je vždycky krásné. Budeme se spolu vracet k nám na Zem a pak zase k nám na Fulgiu, chceš?“

Přikývl a také se usmál.

„Zajímalo by mě, jestli budeme čarovat i na Zemi...“

„Nikdo to ještě nevyzkoušel - a přece si tím jsem jistá,“ řekla Alžběta.

„Jak to?“

„Vím to,“ pokrčila rameny. „Musela bych ti vykládat teorie nadprostorů, ale nerozuměl bys mi. Někdy ti to vysvětlím, ale k tomu musíš pochopit velkou porci vyšší matematiky, takže bys musel nejméně dva roky tvrdě studovat. Chceš?“

„Raději někdy jindy. Ale poslyš, nemůžeš využít svých nových možností a předělat sama sebe i bez vašich biologů?“ napadlo ho najednou.

„Ne, nemohu,“ zavrtěla hlavou. „My máme přece jen znalosti, které dosud Zadugga neměl a nemohl používat. Ode mě se toho dozvěděl hodně, ale bude potřebovat ještě několik lidí - biologů s vlastními agisary. Spolupráce lidí a agisarů je opravdu vynikající, ani Zadugga nemá nic lepšího. On už cosi o genetice ví a není toho málo, když dokáže zasahovat do lidí i na dálku, ale já jsem o ní věděla více než on. I on se bude muset ještě mnohému přiučit...“

„A ty jsi teď součástí takové bytosti?“

„Ano, jsme teď složená bytost,“ řekla vážně. „Podobná, jakou tvořím já a agisar. I ten je ostatně naší součástí. Není to tak, jako kdyby mě něco pohltilo. Jsem pořád sama sebou, jen jsem se... trochu rozšířila, ale nic víc...“

„Zvykl jsem si už, že v tobě žije jiný tvor,“ povzdychl si. „Také mi to bylo zpočátku nepříjemné, ale teď to ani tak zle nevnímám... Snad si zvyknu i na tohle.“

„Sirgu - já tě teď potřebuji,“ přiznala. „Tvoje žena Alžběta tě potřebuje, rozumíš? Já... já chci pořád zůstat člověkem...“

„Cožpak by se mohlo stát, že člověkem nezůstaneš?“ zděsil se a pevně ji objal.

„Právě toho se bojím,“ řekla tiše. „Nejde o tělo ženy, to se nezmění. Dlouho budu taková jakou mě vidíš teď, ale nejde přece o mé tváře. I když se ti mohou líbit, nic se na nich nepozná. Časem budou stárnout, to je náš lidský úděl, právě tak jako smrt...“

„To přece dávno vím,“ usmál se na ni.

„Jde o to, že příliš mnoho fuezů přede mnou přestalo být lidmi. Jedni propadli pýše, jiní se stali nevšímavými... Naštěstí se nikdo nestal krutým, to by tohle lidstvo nepřežilo... Prosím tě, kdybys měl dojem, že přestávám být člověkem, že jsem se stala příliš pyšná, nebo že tě už nemám ráda, dej mi najevo, že se mnou nesouhlasíš, moc tě o to prosím... Uhoď mě třeba i do obličeje, abych se vzpamatovala. Zato se budu ze všech sil snažit být ti dál dobrou ženou...“

„Já ti také budu dobrým mužem,“ sliboval Sirg. „Alžběto, lásko moje, vždyť tě mám rád pořád víc...“

„Sirgu...“

Víc neřekla - umlčel ji dalším polibkem...

 


Zpět Obsah Dále


21.09.2015 22:54

Komentáře: