Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Odhalení

Náramkovým počítačem jsem konečně přečetl zdejší naučný slovník. Programy, uložené v holografické paměti, dokončily srovnávání a sestavily překladové slovníky mezi jazykem používaným na Giweruzu a Bar, univerzálním jazykem Galaktického společenství.

K mému štěstí měla celá planeta jedinou řeč. Nářečí některých pevnin se sice nepatrně lišilo, tak jako se u nás na Zemi liší americká angličtina od Oxford English, mohlo by se stát, že některým odlehlejším nářečím neporozumím, ale všichni lidé bezpečně ovládali spisovnou mutaci jazyka. Díky tomu bych se měl domluvit kdekoliv.

Bydlel jsem poblíž města Lodkolanu, největšího města planety na největší pevnině Evoi, padesát kilometrů od místa dopadu hvězdné lodi Newton. Právě tady, na pokraji největší pouště Vekelée, byly soustředěny ústavy kosmického výzkumu, necelých sto kilometrů odtud se v poušti nacházel kosmodrom, z něhož nedávno úspěšně vzlétly nejen první umělé družice planety, ale i kosmická loď, která s dvoučlennou posádkou podnikla první meziplanetární let.

Prozatím největším úspěchem zdejší civilizace byl první pilotovaný kosmický let za hranici planety směrem k vnitřní planetě Hurk. Malé kosmické lodi trvala cesta k této planetě téměř rok a na planetě ani nepřistála, jen ji opatrně oblétla a opět se od ní odpoutala, aby po dalším roce cesty dorazila zpátky, nadšeně přivítána milióny obyvatel.

Pravda, byl to zatím jen nepatrný úspěch, ale jak dlouho trvalo nám pozemšťanům, než jsme se od nesmělých obletů Země dostali ke stavbě první mezihvězdné lodi Perseus?

Bohužel mi bylo jasné, že osud téhle nadějné civilizace je již v této chvíli zpečetěn. Nic na tom nezměnilo, že její osud bude stejný jako můj.

Kdybych sem dokázal přivolat Gurroovy křižníky, mohly by planetu opatrně zabalit do bubliny Géja-pole a spolu s ní ji jemně dopravit ke stabilnější hvězdě. Gurroova civilizace by to dokázala, ostatně to předvedla už několikrát.

Dokonce i Galaktické společenství samo, ačkoliv nedokáže stěhovat celé planety, by mohlo zdejší civilizaci zachránit před zkázou - i když ne i s její planetou. Za dva roky by se jistě podařilo odstěhovat celé obyvatelstvo planety Giweruz na náhradní planetu, jakých má Galaktické společenství v záloze hned několik.

K tomu by však bylo třeba, abych s hvězdnou lodí doletěl alespoň k nejbližší planetě Společenství. Nebo - za přispění obrovské dávky štěstí - udržel se v nadprostoru alespoň pár minut a požádal o pomoc rádiem. Nebylo vyloučené, že se tam některá záchranná loď bude právě nacházet a vysílání přitom zachytí. Tato možnost však byla vyloučená - nikdo nedokáže dostat HGS Newtona do nadprostoru.

Že mám před sebou pouze dva poslední roky života, bylo jistě hrozné, ale byl jsem přece kosmonaut a s trochou smůly jsem musel od začátku počítat. Mnohem více mi bylo líto těch nic netušících zdejších lidí.

Včera mi Fairlie přinesla knížku básní. Zaradoval jsem se, básně mám rád, zejména od Bardžana Muriona. Otevřel jsem tenkou knížku a nechal jsem si komunikátorem přeložit první verše. Málem jsem potom nemohl chvíli popadnout dech - báseň to byla opravdu příšerná...

 


 

Zvony pekelné

(Ozege Laferuze)

Den krásný zdál se být, nad městem jas,

den jako k procházce daný.

Na hřištích děti si hrají v ten čas,

jak to ta mrňata baví!

Na trhu lomoz je, hovorů ruch

nasloucháš přátelským slovům,

letní žár zmírňuje od moře vzduch

ta svěžest nepřeje sporům.

-Pročpak jsi, družko má, usedla? Proč?

Což ti již neslouží nohy?

-To se jen pod námi zachvěla zem,

nevěříš? Sáhni si na ni!

-Není to přece nic divného, viď?

známe to dlouho již oba!

-Pravdu máš, pohleď však za město tam

kde nad ním ční naše hora!

-Hora se pohnula! Vstává tam snad,

cožpak nás neklamou zraky?

Mění se v divého démona! Hleď!

Na jeho ohnivé hnáty!

-Není to démon, jen protři si zrak!

Pouhý sloup černého dýmu!

-Proč vidím plameny se vztahovat

k městu nic netušícímu?

-Jak vojsko démonů oheň se valí.

Utečte, lidi, jim s cesty!

Nikdo však neslyší, nevidí ani,

zdi domů kryjí ty běsy...

A zvony pekelné začaly znít,

lidé už hoří jak svíce,

ďáblové krouží teď nad městem, vím,

nikdo se nespasí více...

Nad městem víří teď černý jen dým,

voda se ve studních vaří,

běda nám, v chladivých sklepeních též

plameny pekelné zuří.

Neslyšet zoufalý dětský pláč ven,

nezachrání je jich matky.

Před ohněm nespasí koberec, skříň,

marně tam hledají spásy.

Nad městem víří mrak černý jak hřích,

s nikým nezná slitování,

nenajdeš místečko kam nepronik‘,

lidé se marně mu brání.

Všude tu vládne jen oheň - smrt - strach,

plameny stále se činí.

Brzy už skončí v krutých temnotách,

jak nevinní, tak i vinní.

Padne-li k zemi kdo vdechne svou smrt,

z ohnivých démonů roje,

zakrátko z popela temný má hrob,

dojde-li tam pokoje?

Oheň se šíří a zvony dál zní

plameny zuří jak vzteklé

Po této slavnosti - již poslední -

všichni se sejdeme - v pekle.

Ozege Laferuze zemřel už dávno, ale jeho báseň, napsaná krátce poté, co výbuch sopky přímo před jeho očima zasypal žhavým popelem město, měla v sobě cosi osudového. Byl v ní vlastně předpovězen osud lidí tohoto světa. Teď také, jak se zdálo - i můj.

(* Báseň „Zvony pekelné“ © Ivana Rybáková)

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29