Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vláda pevniny Evoi

Fairlie spolu s Orgo Plyokem dokázali něco, co bych do nich neřekl. Pomocí místních primitivních komunikačních přístrojů zavolali nejprve do paláce vlády pevniny Evoi, kde s trochou štěstí zastihli vládu na pravidelném zasedání. Bez váhání je přerušili a požádali vládu, aby se celá jako jeden muž dostavila do kosmického střediska, protože „půjde o samu existenci lidstva a planety Giweruz“. Dalším objektem jejich zájmu byla instituce nazývaná „Edetipoi“, sdružující zdejší techniky a vědce. Také tam způsobili patřičný poprask. Během necelé půlhodiny se do mého obydlí v kosmickém středisku dostavila vláda pevniny Evoi v čele s presidentkou Gypripy Dlogeke. Ta mě z celé vlády zaujala nejvíc, snad i proto, že byla ve vládě mezi samými muži jediná žena. Byla to postarší dáma s bezstarostným výrazem ve tváři. Zaujalo mě na ní jen to, že byla ze všech členů vlády nejméně vyzývavě oblečená. Na sobě měla šedivou tuniku, podobně jako Fairlie, snad ještě méně slavnostní. Vypadala docela obyčejně a v davu na ulici města bych si jí ani nepovšiml.

„Musíme vám oznámit jednu velice důležitou skutečnost,“ uvítala Fairlie přítomné členy vlády. „Dozvěděli jsme se, že naše životy jsou v ohrožení. Chystá se strašlivá katastrofa, které nemůžeme zabránit. Můžeme jen jedno. Postarat se, aby aspoň velká většina lidstva přežila.“

Pak všem členům vlády vysvětlila, co jsem jim před chvilkou řekl o nestabilitě zdejšího slunce a o návrhu postavit flotilu hvězdných lodí k záchraně obyvatelstva.

„Ta zpráva o hrozícím výbuchu je nějak podložená?“ byl první dotaz, který dostala od zděšených členů vlády.

„Jedině pozorováním bytosti z vesmíru,“ ujistil všechny sebevědomě namísto Fairlie Letel Ugior. „Ze strany naší vědy to není naštěstí žádným způsobem potvrzené.“

„Není, ale my nemáme nic, co by úrovni našeho hvězdného návštěvníka odpovídalo,“ doplnila pohotově Fairlie.

„Ani on nemůže předvést žádné pozorování pomocí svých přístrojů,“ kontroval Letel Ugior. „Celá tato zpráva doslova stojí a padá na naší důvěře v tuto nevypočitatelnou bytost.“

Podíval jsem se na něho udiveně. Letel Ugior se nejspíš rozhodl mému varování nedůvěřovat a svou nedůvěru veřejně přede všemi vyslovil. Nebylo to od něho prozíravé, nechápal jsem, co tím chce získat. Vždyť šlo i o jeho život!

„Jak tomu máme rozumět?“ tázal se mě přímo jeden z členů vlády. „Jak vůbec může někdo tvrdit něco tak strašného, když to nemůže opakovaně prokázat?“

Přepnul jsem svůj komunikátor na hlasový vstup a výstup, aby má slova okamžitě překládal. Netroufal jsem si zatím jít do nějaké diskuse s mou dosud omezenou slovní zásobou. Bylo to pomalé, protože jsem musel po každé větě chvíli čekat, než ji komunikátor zopakuje ve zdejší řeči, ale zato to bylo jistější - šlo přece o životy. Sám jsem tak omezovaný nebyl. Stačilo mi občas mrknout na displej, kde se pokaždé objevil správný překlad toho, co říkali oni. Pro mě bylo rychlejší číst z displeje, než vyslovovat slova.

Ujistil jsem je, že toto pozorování je možné realizovat pouze v paralelním nadprostoru Evsej, který hvězdným lodím slouží k cestování nadsvětelnou rychlostí. Vzhledem k tomu, že se z mé hvězdné lodě stal nepoužitelný vrak, není možné toto pozorování před dalšími svědky opakovat.

„Kromě toho,“ pokračoval jsem, „k pochopení těchto jevů potřebujete také zkušenosti, získané dlouhodobým pozorováním tisíců hvězd, především mnoha nestabilních. Metoda rozeznání nestabilních hvězd nepochází od naší civilizace, ale od civilizace vyspělejší. Naše lodi v paralelním vesmíru nelétají dost dlouho, abychom mohli taková pozorování změnit v nezvratné poučky.“

„Jak potom můžete tvrdit něco tak závažného?“ vybuchl na to Letel Ugior.

„Civilizace Gurroa, od které tento poznatek máme, je v mnohém směru pokročilejší,“ ujišťoval jsem přítomné. „My jenom využíváme její zkušenosti.“

„Takže vy zcela bezmezně věříte nějaké další civilizaci a od nás chcete, abychom stejně tupě věřili vaší. To je absurdní!“

„Civilizace Gurroa dokáže přemisťovat planety od hvězdy k hvězdě,“ ujistil jsem ho. „Její kosmické znalosti jsou proti našim nesmírné a nám nezbývá než jí plně důvěřovat. Vám bych zase doporučoval, abyste důvěřovali mně. Nejde o nic menšího, než o životy všech lidí tohoto světa.“

„A co když tomu tak není?“ zaútočil na mě Letel Ugior. „Co když jde o politováníhodný omyl? Případně něco ještě horšího?“

„Příznaky nestability vaší hvězdy jsem nepozoroval jenom já, ale se mnou i můj palubní robot. Vy dosud nic takového nemáte, tedy jen krátce: naše civilizace má stroje, schopné v omezené míře myslet. Mé pozorování jeden z těchto strojů potvrdil a upřesnil.“

„A kde máte ten svůj stroj?“

„Zůstal ve vraku lodi a byl asi zničen při jejím dopadu na povrch vašeho světa,“ pokrčil jsem rameny.

„Já jsem hned říkal, že si z nás dělá blázny,“ opáčil na to znechuceně Letel Ugior.

Uvědomil jsem si, že jsem opět použil nevhodné gesto. To se mi stávalo, ale tentokrát ne před Fairlií, která měla pro mé chyby pochopení. Udělat neslušné gesto před shromážděnou vládou nebylo asi v této chvíli nejšťastnější.

„Prosím všechny přítomné, aby si včas uvědomili, že náš návštěvník ovládá stěží naši řeč, ale nedovede zatím správně používat naše ostatní výrazové prostředky,“ zastala se mě hned Fairlie. „Tak jako jeho řeč zní našemu sluchu cize, je i jeho gestikulace odlišná od naší. Některé jeho pohyby nám mohou připadat nevhodné, jiné jsou směšné a některé dokonce urážlivé, ale ujišťuji vás, že v jeho světě mají jiný význam než u nás. Nevšímejte si jeho gest, stejně jako slov, která říká ústy, neboť znamenají něco jiného než u nás. Jediné, co je pro nás důležité, jsou slova vycházející z jeho myslícího stroje.“

Zlaté děvče!, pomyslel jsem si. Udělala pro mě filipiku, na jakou bych se nejspíš v této chvíli ani nezmohl.

„Prosím, omluvte mě,“ přidal jsem se k ní. „Fairlie má pravdu, ale rozdílnost našich zvyklostí a řeči by nám neměla bránit ve vzájemném pochopení.“

„Tohle že je myslící stroj?“ ukázal na můj náramkový komunikátor Letel Ugior. „Tahle hračka že myslí?“

„Myslí sice trochu omezeně, ale dost přesně na to, abych rozuměl já vám a vy mně,“ tvrdil jsem. „Tahle hračka, jak ji sám také nazývám, přečetla a zná celý váš naučný slovník.“

„Nemožné!“ oponoval Letel Ugior. „Je to určitě jen vysílačka! Někdo skrytý za našeho návštěvníka hovoří a tropí si z nás šašky.“

„V tom případě bych vám snad nerozuměl,“ opáčil jsem.

„Ten na druhém konci nám jistě rozumí,“ trval na svém Letel Ugior. „Velevážený návštěvník z hvězd nám tady předvádí jen maškarádu. Mimochodem dost špatně.“

Pokrčil jsem ruku, abych měl komunikátor před sebou. Pak jsem na klávesnici naťukal příkaz, aby se překlad mých slov objevoval na displeji ve fonetickém přepisu. Toho umíněnce jsem musel přesvědčit dřív než se jeho nedůvěra přenese také na ostatní. To by mohlo mít katastrofální následky.

„Mýlíte se, příteli,“ řekl jsem a hned jsem to zopakoval v řeči Giweruzu, jak jsem ta slova přečetl z displeje.

„Nejde o bezdrátový přenos hlasu, jak se domníváte. Ale nejde o to, jak špatně dosud ovládám vaši řeč. Už jsem řekl, že na to nemám čas. Nemám čas, abych vás přesvědčoval o malichernostech. Pochopte už konečně, že jde o životy všech lidí a tady není čas ani místo na maškarádu.“

Pak jsem přepnul svůj komunikátor zpět na hlasový vstup a výstup. Jako ukázka to snad mohlo stačit.

„A co když nejde o naše životy?“ ušklíbl se Letel Ugior.

„Vzhledem k hrozícímu výbuchu vaší hvězdy se obávám, že o životy jde. Nejen o životy vás všech - jde i o můj. Ani já tedy nemám důvod kohokoliv z vás klamat.“

„A co když je tomu úplně jinak?“

„Jak jinak?“ nepochopil jsem. „V záležitosti života nebo smrti by přece nemělo být nejmenších pochyb.“

„A co když náš návštěvník sleduje jen své vlastní cíle a nás všechny úmyslně klame?“

„Proč bych to dělal?“ podivil jsem se.

„Představte si, že je to jinak,“ začal Letel Ugior svůj nápad dále rozvíjet. „Tento člověk, nebo spíše bytost, nemusí být ztroskotancem vzdálené civilizace, který tady má na starosti blaho nás, podle jeho měřítek primitivů. Může tady jít o rafinovaného, těžko odhalitelného provokatéra, který má úkol co nejvíce nás vystrašit a vyštvat z našeho světa, aby náš svět Giweruz získal pro svou rasu. Dejme tomu, že se nám s jeho pomocí podaří ta neuvěřitelná hloupost - postavit stovky, ba tisíce hvězdných lodí, navíc podle jeho vlastních slov mnohem nedokonalejších, než jakými disponuje jeho svět. Přiměje nás opustit Giweruz, uskutečnit sebevražedný skok do prázdna - a hned po odletu naší poslední lodě se tady objeví výsadkové koráby z jejich světa, aby Giweruz okupovaly. Není každému jasné, jak by to pak měly jednoduché? Nemám pravdu?“

„Nemáš,“ opáčil jsem.

„Ptám se vás, naší moudré vlády, ne samozvance, který se nás pokouší obalamutit,“ obrátil se můj protivník k ostatním lidem. „Uvažte, zda to není past.“

„My nepotřebujeme podvodně získávat cizí světy,“ tvrdil jsem. „Naše průzkumné lodě objevily množství pustých planet, které mohou být přizpůsobeny a osídleny. Máme jich objeveno více, než kolik jich osídlit dokážeme. Při kontaktu s jinými civilizacemi dodržujeme zásadní pravidlo, které zní neškodit jim. Pokaždé, když naše průzkumné lodě objevily již obydlené světy, navázali jsme s obyvateli výlučně přátelské styky. Jsou-li na nižší úrovni než my, pomáháme jim.“

„Kdyby tomu tak bylo, kdybyste měli pro vlastní potřebu dostatek neobydlených světů, proč byste vysílali do vesmíru další průzkumné lodě?“

Několik členů vlády souhlasně přikývlo.

„Máme pro to několik důvodů,“ vysvětloval jsem. „Předně - můžeme ve vesmíru objevit civilizace, které jsou v některých oborech před námi. To se už v historii kosmických letů několikrát stalo. Takový objev může být přínosem i pro nás. Naopak když objevíme světy méně rozvinuté, můžeme jim věnovat naše možnosti, což bývá přínosem pro ně. Třetí důvod je pro nás nejdůležitější. Zachránili jsme tak před zkázou tři ohrožené civilizace.“

„Také byly ohrožené výbuchem hvězdy?“ ušklíbl se vědec.

„Ne, těm hrozila zkáza jiného druhu.“

„Jakého druhu?“ dorážel na mě Letel Ugior.

„Jedna z těch civilizací byla natolik primitivní, že se ve strašlivé celoplanetární válce až na nepatrné zbytky vyvraždila a zničila přitom planetu. Zachránili jsme alespoň její zbytky a věnovali jsme jim nový svět, kde dnes mohou žít.“

„To je nemyslitelné. Také v naší historii se pamatujeme na období válek, ale v každé z nich zůstali naživu vítězové, patřil jim celý svět a nebyl důvod je někam stěhovat.“

„Naštěstí jste nevynalezli natolik ničivé zbraně, aby se vám podařilo způsobit globální katastrofu a kolaps planety. Buďte rádi, že jste se včas dokázali domluvit po dobrém. Pro vás je to příznivá okolnost a jinak bych ani nedoufal, že se zachráníte. Války jsou to největší zlo, jaké se ve vesmíru vyskytuje.“

„A co ty zbývající dva světy? Také se vyvraždily?“

„To byl úplně jiný případ,“ ujistil jsem ho. „Nejsou ve vesmíru všechny civilizace tak přátelské jako naše. Narazili jsme nedávno na rozvinutější než vy, ale primitivnější než naše, které se chovaly podle našich měřítek nepřípustným způsobem. Zkoušely vyvraždit obyvatele sousedních světů, aby je získaly pro sebe. Zabránili jsme jí v tom a dva napadené světy jsme před vyvražděním zachránili.“

„Vidíte!“ vykřikl Ugior. „Měl jsem pravdu! Existují tedy ve vesmíru civilizace, které se pokoušejí své sousedy zničit a vyvraždit je, nebo je alespoň - podvést. Proč by to nemohl být právě tento případ? Vždyť to přímo bije do očí!“

Válkychtivá civilizace, vyzbrojená jako Kígóra, by vás nevyháněla,“ ujistil jsem ho. „Bylo by pro ni jednodušší i rychlejší vás prostě vyvraždit. Kígóra by to nejspíš udělala, mě se obávat nemusíte. Pocházím z odlišného světa. Máte na výběr ze dvou možností. Uvěřit že vám chci pomoci, nebo nevěřit. V prvním případě riskujete, že jsem podvodník a vy přijdete o svoji planetu.“

„Přiznal se!“ vykřikl Letel Ugior.

„To není přiznání,“ namítl jsem prudce. „Připustil jsem tomu podezření určitou logiku, ne že by bylo pravdivé. Věc je mnohem vážnější, než si asi myslíte. V druhém případě totiž riskujete, že mám pravdu já a pokud mě neposlechnete, zahynete v plamenech hvězdy všichni do jednoho.“

„Což by asi bylo mnohem horší,“ přidal se ke mně opatrně jeden z členů vlády.

„Nicméně podezření tu je - a je velice vážné,“ trval na svém Letel Ugior.

„Dobrá, navrhnu vám kompromis,“ napadlo mě. „Nechte mě přesvědčit alespoň část vašich lidí. Pomohu jim postavit hvězdné lodě, na kterých odletíme hledat záchranu. Kdo mi nevěří, může si zůstat tady a zahynout v plamenech. Nepodaří-li se mi přesvědčit všechny, zachrání se tímto způsobem alespoň vzorek vaší rasy a to umožní vaší civilizaci přežít.“

„To je jen pokračování jeho úskoků,“ opáčil Letel Ugior. „My, co tu zůstaneme, budeme oslabení a můžeme být snadněji vyvražděni jejich invazními hvězdnými loděmi. Měli bychom to udělat přesně naopak. Spojit všechny své síly a učinit nutné přípravy k obraně našeho světa před těmito cizáky. Jinak nás jejich invazní lodě sežehnou na prach.“

„Nehrozí vám žádná invazní flotila, ale plameny vašeho vybuchujícího slunce. Před nimi vás nic nezachrání. Neznám prostředky, schopné odolat hvězdnému ohni.“

„A co mělo znamenat tvrzení o civilizacích, které krotí vybuchující hvězdy?“ zaútočil.

„Kdybych patřil k civilizaci Gurroa, přivolal bych pět lodí a Giweruz bychom přenesli k jiné hvězdě i s vámi. Bohužel Gurroa nejsem a jeho možnosti nemám. Naše civilizace to skutečně nedokáže.“

„Cožpak nevidíte, že z nás dělá blbečky?“ vykřikl na své krajany Letel Ugior. „Stěhovat celé planety? Cožpak je něco takového možné?“

„Pro civilizaci Gurroa to možné je,“ trval jsem na svém. „Její příslušníci mají možnosti pro vás neuvěřitelné. Ke vzájemnému spojení nepotřebují vysílačky, za jistých podmínek umí létat vesmírem i bez hvězdných lodí, půlroční děcka pilotují hvězdné křižníky, jimiž mohou měnit dráhy planet a navíc jim je vlastní i nesmrtelnost druhého druhu.“

„Druhého druhu?“ ušklíbl se Ugior. „Znáte nesmrtelnost? A dokonce více druhů?“

„Nesmrtelnost prvního druhu by byla, kdyby jedinec mohl žít věčně,“ zkusil jsem mu přiblížit pojmy, o kterých zatím neměl ani tušení. „Nesmrtelnost tohoto druhu se objevuje spíš v touhách a představách primitivních smrtelných jednotlivců. V nám známém vesmíru se tento druh nevyskytuje. Známe nesmrtelnost druhého druhu, když smrtelná těla spojí jediné nesmrtelné vědomí. Nesmrtelností třetího druhu rozumíme existenci celé civilizace, kde život každého jedince je omezený, ale celek přetrvává.“

„Ten třetí druh je přece samozřejmost,“ obrátil se Letel Ugior na ostatní. „A náboženský pojem, kterému tak nadneseně říkáte nesmrtelnost druhého druhu, jsme už dávno vyvrátili.“

„Nicméně existuje, i když asi na jiné úrovni, než si představujete - vy i vaši předkové, pokud měli nějaké náboženství podobného druhu. Nemyslím si ale, že je teď čas diskutovat o kategoriích tak vzdálených. Nejsem Gurroa, jsem smrtelný stejně jako vy. Zjistil jsem, že vaše slunce není stabilní a nechci, aby vaše civilizace úplně a beze stopy zmizela. Záchrana bude obtížná, na pomoc zvenčí se nesmíme spoléhat. Odhaduji, že další naše průzkumná loď se v těchto místech vesmíru může objevit nejdříve za čtyři sta, spíše až za tisíc let. To bude pozdě. Váš svět mezitím dávno zmizí v plamenech.“

„Pokud by to byla pravda,“ neodpustil si Letel Ugior.

„Je to velice pravděpodobné,“ odsekl jsem. „Nedovolím si pochybovat o kosmických znalostech, které tvořily přátelský dar od civilizace Gurroa. Vám bych rovněž doporučoval spolehnout se na znalosti, získané jinými. Sami nebudete mít čas zjišťovat něco takového.“

„Takže nastane konec světa...“ vzdychla si presidentka. „Jak si ale máme představit záchranu? Jako stavbu vesmírných lodí, schopných pobrat na palubu obyvatele celého světa? To by přece musely být obrovské, nepředstavitelné kolosy, jaké náš svět nikdy neviděl. Jak je chcete vynést do vesmíru?“

Oddechl jsem si. Letel Ugiorovi se zřejmě nepodařilo své krajany zviklat. Jakmile přijali zprávu o hrozící katastrofě aspoň za pravděpodobnou, jakmile došlo na technické detaily, měl jsem vyhráno. Nebo jsem si to aspoň myslel.

„Doporučoval bych vám stavbu menších, relativně samostatných modulů, schopných navzájem se spojit do větších celků,“ představil jsem jim svůj nápad. „Namísto flotily malých lodí by všechny moduly po samostatném startu z Giweruzu vytvořily jediný velký kolos a tak by pokračovaly v celém dlouhém letu. Moduly mohou mít tvar krychle, kvádru, šestibokého hranolu nebo jiných geometrických těles, ovšem takových, aby se daly navzájem propojovat bez širokých spár. Spousta vnitřních modulů pak bude chráněna vnějšími. Celek by měl mít podle mě tvar podlouhlého válce.“

„V kosmickém prostoru přece na tvaru vůbec nezáleží!“ musel si přisadit Letel Ugior. „Mnohem výhodnější by byla koule. Při nejmenším povrchu má největší objem.“

„Pokud uvažujete jen hledisko poměr objemu k povrchu, je tomu tak,“ souhlasil jsem.

„Proč tedy válec? Co je to za nesmysl?“

„Při letu vysokou rychlostí získává i drobný prach volně se vznášející vesmírem úžasnou průraznost. Na čele lodi musí být proto dostatečně silný pancíř, který všechno zachytí. Bude velice těžký a bude nutné, aby byl co nejmenší. Z toho hlediska by bylo nejvýhodnější, kdyby měl celek podobu tenké dlouhé tyče. Když tyto protichůdné požadavky spojíte, vyjde vám jako kompromis širší válec.“

„Prázdný vesmír mezi hvězdami není prázdný?“ zeptal se pro jistotu jeden vzdělanější člen vlády.

„Hmoty je v něm málo,“ souhlasil jsem. „Ale ta, co tam je, může být nepříjemná. Čím bude rychlost lodi větší, tím horší budou takové srážky. Čelní pancíř budou stále poškozovat a ztenčovat. Proto musí být zpočátku silnější než se může zdát nutné.“

„A jak si představujete stavbu vašich lodí?“ obrátil se na mne netrpělivě jiný člen vlády.

„Museli byste začít co nejdříve,“ odpověděl jsem mu. „Snad se vám podaří zmobilizovat všechen průmysl planety, aby byl schopen hvězdné lodě stavět. Nejbližší této výrobě budou asi vaše loděnice, kde se už lodě stavějí, byť zatím jenom pro plavbu v mořích. Hvězdná loď bude mít s námořními loděmi mnoho společného. Ovšem - některé detaily bude nutné rychle vymyslet, vyrobit a vyzkoušet. Vodotěsnost konstrukcí bude nutná, ale sama o sobě nestačí. Největší výhodou bude, že potřebné technické znalosti mám a chci vám je dát k dispozici.“

„Je to neuvěřitelně obtížný úkol,“ řekl pomalu jiný, doposud mlčící člen vlády. „Pokud máme uspět, měli bychom začít hned teď. Svolat vědce a konstruktéry, shromáždit informace, kde a co bude potřeba.“

„Hned po vás jsme pozvali první skupinu konstruktérů,“ ujistila všechny Fairlie. „Od vás potřebujeme pomoc spíše na organizační úrovni.“

„Máte ji mít,“ uzavřela schůzku sama presidentka.

To byl pokyn a všichni se obrátili k odchodu.

„Mohl bych požádat o rozhovor mezi čtyřma očima?“ chytil jsem presidentku za rukáv její tuniky, dříve než zmizela.

„Prosím,“ podívala se na mě udiveně.

Všichni kromě ní odešli.

„Mám jeden návrh a jednu prosbu,“ začal jsem bez obalu. „Bylo by možné vyhlásit po celé planetě Giweruz požadavek na omezení porodnosti? Regulovat početní stav obyvatelstva umíte, ale určitě nebude stačit, když to necháte na zodpovědnosti jednotlivých dvojic.“

„Ale - jedná se o základní právo každého z nás.“

„To právo budete muset omezit, možná i na dlouhou dobu. Jednak by bylo lépe, aby malé děti nezažily odlet. Dá se očekávat, že to bude doba velkého stresu. Jistě je nechcete na celý život poznamenat. Navíc si nejsem jistý, zda se podaří postavit dostatečné množství lodí, aby v nich byla rezerva i pro další růst populace. Nejde jen o prostor, ale především o zásoby a cirkulaci vody a vzduchu. Obávám se i tak, že na hvězdných lodích se další děti budou smět rodit pouze jako doplněk počtu, to znamená náhradou za zemřelé.“

„To bohužel vypadá velice logicky,“ přikývla. „Budeme o tom uvažovat, aby nebylo pozdě. Byla to prosba - nebo návrh?“

„Prosba,“ usmál jsem se, ale dost smutně. „Můj návrh se bohužel bude týkat jen menšího množství lidí, pro všechny to za daných okolností nepřipadá v úvahu. Jde o to, že si chci některé z vás trochu geneticky upravit.“

„V jakém smyslu?“ zadívala se na mě pozorně. „Nebude to asi nic jednoduchého, když se ptáš. Nebo se mýlím? Geneticky upravovat lidi - to zní dost příšerně!“

„Mohu několika desítkám, možná stovkám lidí prodloužit výrazně život, řekněme až na desetinásobek. Nic víc - ale tohle by bylo podle mě potřebné.“

„Aha - rozumím ti. Takoví lidé by neumírali, nebo až za dlouho. Chápu to dobře?“

„Zatím ano.“

„Neuvolňovali by ale svá místa na lodích nově narozeným a kdyby mělo jít o všechny, nebylo by pro nás dost místa. Je tomu tak?“

„Je to jeden z důvodů. Druhý je ten, že sám na prodloužení života miliardy lidí fyzicky prostě nestačím.“

„Sliboval jsi, že nám věnuješ všechny své znalosti...“

„Tahle bude výjimkou. Nejsem schopen dát vám znalosti právě ve svém oboru. Biologie není jen věcí znalostí.“

„A co kdybychom prodloužili moratorium na porodnost na celou dobu cesty? Pak by už přece nevadilo, že se počet nebude snižovat. Co ty na to?“

„Už jsem o tom uvažoval, ale ani to nevidím dobře. Možná se ukáže, že bude nutné ono moratorium prodloužit, aby váš počet přirozenou cestou poklesl. Nejsem si jist, zda se podaří udržet na lodích rovnováhu životního prostředí. Koloběh vzduchu, vody a potravin byl vždy ztrátový i během našich kosmických cest. Navíc nevíme, jak dlouho ta cesta potrvá. Možná bude nutné, aby se na lodích rodily děti už proto, aby se u žen tato schopnost časem neztratila. Také z tohoto důvodu se bez přirozeného úbytku neobejdeme.“

„Na jak dlouho dokážeš lidský život prodloužit?“

„Zhruba na desetinásobek.“

„A sám žiješ jak dlouho?“

„Také tolik. U nás je to normální. Úprava má bohužel úskalí. Nebude v mých silách naučit něčemu takovému vaše lékaře a mohu ji tedy realizovat jen já. A moje možnosti jsou kvantitativně omezené.“

„S tvou smrtí se tato možnost úplně ztratí?“

„Koho z vás upravím v raném mládí, přežije mě, ale nikoho dalšího už pak nezměním. Uvědom si, prosím, jsem starší než většina z vás. Budu s vámi jistě dlouho, ale jako každý živý tvor ve vesmíru zemřu, to je úděl všeho živého. Bude záležet i na tom, kdy objevíme přijatelnou cílovou planetu. Pokud by to bylo brzy, stačil bych vás upravit více a tato úprava by se pak rozšiřovala sama, protože je dědičná.“

„Podle mě není spravedlivé zavádět mezi námi kasty dlouhověkých a krátkověkých. Nedokážeš-li to se všemi a bez výjimek, bylo by lépe nedělat takové úpravy vůbec.“

„Budu potřebovat odborníky, kteří mi rozumí,“ pokračoval jsem tišším hlasem. „Není čas vychovávat stále nové a nové. Dovolte mi upravit alespoň malou skupinku - řekněme sto lidí. Nebo raději tisíc.“

„U odborníků to asi bude jiné,“ souhlasila. „Několik set se jich jistě obětuje. Avšak tato výjimka bude platit jedině pro odborníky, kterých bude nutně zapotřebí. Je dobré, že ty sám budeš žít s našimi potomky. Budou tě asi potřebovat. Ale kdybys tu možnost teď hned nabídl také mně, odpovím ti, že se nemohu a ani nesmím odloučit od ostatních.“

„Obávám se, že některé zásady bude nutné po dobu letu omezit. Nebude to jednoduché. A nemyslím si, že by bylo vždycky možné rozhodovat se spravedlivě. Například o cíli cesty budou muset rozhodovat jedině odborníci. Nemíním se stále dohadovat s lidmi, kteří nemají o věci základní znalosti. Ne že bych nebyl ochoten je přesvědčovat, ale nebude na to čas. Budu mít jiné povinnosti než vysvětlovat kuchařům, proč nemá cenu letět k hvězdám jistého typu. Na rozdíl od vašich vědců máme zkušenosti z několika stovek hvězd a například víme, že planety blízké dvojhvězdám nebývají už z principu vhodné k životu, protože podmínky na nich jsou nestabilní - prostě vražedné.“

„To bych pochopila,“ přikývla po krátkém zamyšlení.

„Nebude ani myslitelné, aby měl kdekdo přístup do řídících středisek. Mohlo by se stát, že nám někdo z hlubokého vnitřního přesvědčení rozmlátí řídící panely kladivem.“

„Ano, i tomu bude nutné zabránit,“ přikývla. „Ale nemůžeme na druhou stranu připustit, aby na lodích vznikly během cesty kasty vládců a bezprávných poddaných.“

„Budete muset cestě přizpůsobit všechny své zákony,“ ujistil jsem ji. „Ale s tím vám nepomohu, při nejmenším ne do odletu z planety Giweruz.“

„Je obdivuhodné, že dokážeš uvažovat o všem,“ přikývla. „Ale i já bych měla prosbu. Vlastně pouze dotaz, téměř soukromý. Jsi si zřejmě jistý, že naše slunce opravdu vybuchne, je tomu tak?“

„Jsem si tím naprosto jistý,“ přikývl jsem.

„To vlastně vím, můj dotaz je jiný. Co zamýšlíš udělat, když se někdo z nás odmítne na stavbě lodí podílet? Co když to nebude jednotlivec, ale nějaká větší skupina?“

„Myslíš, že takových bude většina?“

„Nevím. To se ukáže. Ale už teď se zdá, že tvoje slova nalezla i nedůvěřivé oponenty, dokonce přímo u vědců, kteří by měli být argumentům nejvíce přístupní.“

Chvíli jsem přemýšlel.

„Kdybyste se proti mému návrhu postavili ve větším počtu a úplně odmítli moji pomoc, zkusil bych prosadit jen stavbu několika menších lodí, aby se mohl zachránit alespoň vzorek obyvatelstva planety Giweruz. Odletěl bych pak s nimi. Čím méně jich bude, tím horší budou mít vyhlídky, ale aspoň něco pro ně udělat chci.“

„Chápu. Pokud pevně věříš v možnost výbuchu naší hvězdy, není čemu se divit. Jako každý živý tvor musíš mít i nějaké sebezáchovné instinkty.“

„O mě samotného nejde,“ nesouhlasil jsem. „Kdybych se chtěl zachránit sám, požádal bych vás o pomoc při stavbě jednomístného letadla, schopného mezihvězdného letu. Kdybych vám za to věnoval znalosti antigravitačních motorů, vypadalo by to spravedlivě. Jenže - tak tomu není. Sám nemám nejmenší šanci přeletět tisíc světelných let, které mě dělí od domova. Pro podsvětelná kosmická letadla je to nepřekonatelná vzdálenost a cestu domů mám navěky uzavřenou. Ani vaše cesta pro mě nebude záchranou, vy budete moje vědomosti potřebovat více než já vás. Nebudu vám užitečný jen před odletem, ale i ve vesmíru a možná i na planetě, kam spolu doletíme. Uvědom si, ačkoliv poletím s vámi, budu mezi vámi cizincem a nakonec mezi vašimi potomky jako cizinec ve vesmíru zemřu. Já tu cestu podniknu pro své svědomí. Nechci vás nechat zbytečně zahynout. To je můj největší - a vlastně jediný - důvod.“

„Děkuji,“ přikývla prezidentka. „Tím jsi mě přesvědčil. Nerozumím technické stránce věci a nezdá se mi, že nás naše slunce sežehne, vypadá přece tak přívětivé - ale teď už vím, že to je jen klamné zdání. Máš mou podporu.“

„Budu ji potřebovat, ale záchrana se nebude týkat mě, ale především vás a vašich dětí.“

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29