Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kolotoč

To, co následovalo v několika dalších dnech, připomínalo zkouškové období na vysoké škole na Bardžá, umocněné nejméně na třetí.

Naštěstí jsem měl Orgo Plyoka a Fairlii. Dobrovolně na sebe vzali úlohu koordinátorů a podle mých požadavků roztřídili vědce a konstruktéry do tématických skupin.

Nejprve mě odvedli do velikého přednáškového sálu, kam shromáždili všechny vědce, abych jim přednesl neblahou zvěst o chystané zkáze. Po úvodu, kdy jsem přítomné ujistil o nabízené pomoci, je Fairlie požádala, aby se sami rozdělili podle oborů, které jim budou podle mého seznamu nejbližší. Hned poté shromáždila do vedlejšího sálu skupinu budoucích konstruktérů antigravitačních motorů.

Byl to první kolotoč, který jsem musel absolvovat. První a také nejhorší. K základnímu vzdělání kosmonauta patří znát principy podstatné většiny strojů a přístrojů, s nimiž se na kosmické lodi může setkat, nicméně moje funkce na průzkumné hvězdné lodi Newton byla „palubní biolog-lékař“. Nepočítalo se, že bych dokonale znal antigravitační motory, reaktory, počítače a jinou špičkovou techniku, od toho byli na lodi jiní. Naštěstí jsem principy znal a v holografických pamětech mého náramkového komunikátoru se nacházely aigurské girrigy a bardžanské baporgy i s mnoha potřebnými detaily.

„Galaktické společenství používá dva základní typy antigravitačních motorů,“ zahájil jsem přednášku pro pár desítek dychtivých techniků. Baporgy vynalezla civilizace Bardžá už někdy před čtyřiceti tisíci lety. Pro tyto motory je charakteristické zeslabování gravitačních a setrvačných vlastností hmoty; v okruhu jejich dosahu je méně ovlivňována gravitací planety. Tento efekt lze částečně směrovat, takže síla, přicházející z určité strany, získá značnou převahu, i kdyby byla slabší. V praxi to znamená, že letadlo izoluje od gravitačního vlivu nejbližších objektů, tedy planety nebo hvězdy, ale nechá na ně působit gravitaci z velmi vzdálených objektů, například hvězd ze směru, kterým chceme letět. Vliv hvězd není pochopitelně velký, ale vzhledem k tomu, že se ve hmotě snižují také její setrvačné síly, stačí to k dosažení pozorovatelného pohybu. V letadlech vybavených těmito motory trvá po celou dobu letu stav beztíže.“

Girrigy jsou motory postavené na opačném principu. Vliv okolních objektů neoslabují, ale vyvíjejí vlastní sílu a tou pak gravitaci překonají. Girrigy vynalezli lidé na planetě Aigura teprve nedávno, není tomu ještě sto let. Tyto motory umožňují vyvinout větší sílu a dosáhnout větších rychlostí, jejich ovládání je přirozenější než u baporgů. U strojů létajících v rámci planety vytlačily baporgy úplně. Mají ovšem i nevýhody, dané jejich vlastnostmi. Překonávají sílu silou, což se může nepříznivě projevit i na posádce. Stručně řečeno: pokud přistanete na planetě, jejíž gravitační síla je řekněme desetkrát vyšší než obvyklá, bude start pomocí girrigů rychlejší než s baporgy, jenže posádka více než desetinásobnou zátěž možná ani nepřežije.“

„Proto je nutné vybavit kosmické lodě oběma druhy motorů, jak je u nás obvyklé. Girrigy pro sílu a manévrovatelnost, baporgy pro zeslabení okolní gravitace i setrvačného účinku samotných girrigů. Podobně musí být vybavená i část menších letadélek, které musí mít naše budoucí flotila k dispozici. Většina menších letadel vystačí s pouhými girrigy, jsou jednodušší na výrobu i použití.“

Pak jsem všem předvedl, co jsem měl uloženo v pamětech komunikátoru o obou druzích motorů. Všichni si pilně činili poznámky do podivných svazečků papíru, ačkoliv v tomto sále běžela filmová kamera půjčená z místního televizního studia.

„Když jsou všechny motory už dávno naprojektované, co na nich ještě budeme dělat?“ otázal se mě jeden technik, když jsem přítomné na závěr žádal o dotazy.

„Naprojektované jsou u nás, ve Společenství,“ usmál jsem se na něho. „Tady jste se dozvěděli jen principy. Konstrukci budete muset zvládnout sami - a rychle, času máte málo.“

„Jak jsem pochopil, máte motory různých velikostí a výkonnostních tříd,“ pokračoval jiný. „Kolik druhů jich budeme potřebovat my?“

„Správná otázka,“ podotkl jsem. „Obávám se, že není čas vymýšlet úplnou řadu motorů, tak jak je chrlí stovky továren v Galaktickém společenství. Předpokládám, že s mojí pomocí, především podle informací z mého komunikátoru, navrhnete jen jeden druh baporgů a jeden, možná i dva druhy girrigů. Malý pro létací nárameníky a střední, v našich světech používaný v běžných dopravních gryulech. Účinky baporgůgirrigů se naštěstí sčítají a i veliké lodi mohou být vybaveny nepříliš silnými girrigybaporgy, bude-li jich dostatečné množství. Bude to pro jejich konstrukci i výhodnější, protože zátěž se lépe rozloží.“

„A jak je to s potřebnou energií?“

„Důležitá připomínka! Ani baporgy, ani girrigy nemohou porušovat přírodní zákony, zejména zákon zachování energie. Energii bude samozřejmě nutné nějak opatřit a to nejenom pro malé letounky, ale zejména pro plánované velké lodě. Výhodou pro nás bude, že jsou antigravitační motory mnohem účinnější než všechny typy motorů, co znáte.“

„Energií se rozumí elektřina?“

„Ano. Slyšel jsem, že dokážete využívat atomovou energii a máte dokonce několik typů jaderných reaktorů. Zajímal jsem se o ně nejen ze zvědavosti, ale především z nutnosti. Jiné než atomové zdroje ve vesmíru nepřipadají v úvahu. Všechna letadla nemusí obsahovat jaderné reaktory. Menší typy budou jistě létat na akumulátory a případně na katalyzační měniče, kde základním zdrojem energie bude B-palivo, které vás také naučím vyrábět. Předpokládám, že B-palivo bude dodávat větší podíl energie všude kde bude potřeba, Ale B-palivo i energie v akumulátorech bude prvotně pocházet z jaderných zdrojů.“

„Proč ne přímo elektřina?“

„Nedá se skladovat,“ připomněl jsem. „Nejpohotovějším zdrojem je B-palivo, kterého můžete mít podle potřeby plnou nádrž a kdykoliv je proměníte na elektřinu.“

„Není B-palivo něco jako gemne?“ zeptal se další.

Rozuměl jsem mu, gemne byly tekuté uhlovodíky, čerpané z hlubin planety. Tedy něco jako kdysi dávno na Zemi nafta.

Gemne se dá také použít jako palivo a nouzově může B-palivo nahradit, jenže k tomu potřebujete přidávat kyslík, kdežto B-palivo má všechno v sobě.“

„A nevybuchuje?“

„Mohlo by, kdybyste je nešikovně zapálili. Nádrže se musí samozřejmě držet mimo dosah ohně, ale B-palivo se nezapaluje samo od sebe, potřebuje k tomu buďto dosti vysokou teplotu, nebo urychlující katalyzátor. Pod vlivem bio-katalyzátoru se spaluje bez ohně a téměř beze ztrát.“

„A co jiné druhy energie? Jaderná energie se mi zdá být příliš těžkopádná,“ namítal jeden z techniků.

„Pravda, vaše elektrárny jsou pro lety do kosmu naprosto nevyhovující. Pomohu vám s nimi. Principy reaktorů se nezmění, jen způsob výroby energie bude jiný. Místo parních turbin bude teplo z reaktorů zpracovávat katalytická syntéza B-paliva a teprve B-palivo se dál zpracuje jiným druhem katalytických reakcí na elektřinu. Vypadá to sice složitěji, ale oba druhy reakcí mají účinnost nad devadesát procent, celková účinnost tedy bude větší než osmdesát procent. Vaše turbíny mají, pokud vím, účinnost sotva poloviční.“

„My jsme v kosmu používali i sluneční baterie,“ nadhodil jiný. „Jsou to nejosvědčenější zdroje, které známe.“

„Budou dobré jako doplňkový zdroj, neboť každé i malé množství energie bude vítané. Nezapomeňte, že se chystáme na dlouhý mezihvězdný let daleko od sluncí, kde ze slunečních baterií mnoho proudu nedostanete.“

„Atomové reaktory potřebují těžké stínící obaly, jinak z nich uniká nebezpečné černé světlo. Co s tím chcete dělat?“

„Co se dá dělat - obaly musí mít,“ usmál jsem se. „Ale uvědomte si, jaké lodě chceme stavět. Nepříliš velké, ale aby pobraly všechny obyvatele světa, na to bude potřeba obrovský objem. Nejvíce místa přitom nespotřebují lidé, ale zásoby a stroje pro koloběh základního životního prostředí, zejména vody a vzduchu. Několik desítek atomových reaktorů bude proti tomu představovat jenom minimální objem, i s těmi mnohametrovými obaly. Kromě toho potřebujeme stínění nejen na ochranu před účinky černého světla vycházejícího z reaktorů, ale i před zářením z vesmíru. Znamená to umístit moduly s elektrárnami na okraje spojených lodí anebo do čela formace, kde i tak bude nutný masívní štít.“

„Takže - jednotlivé lodě reaktory mít nebudou?“

„Ne,“ řekl jsem. „Budou mít energetické centrum, ale zdrojem energie nebude reaktor. Jen B-palivo, které se dá bez problémů skladovat a přepravovat z jaderných výroben do velkých zásobníků. Odpadním produktem při přeměně B-paliva na elektřinu je voda a oxid uhlíku, který se stejně tak bezproblémově bude čerpat zpátky.“

„Sodovka - palivem hvězdných lodí?“

„Tak trochu,“ usmál jsem se. „V jedné fázi to je opravdu sodovka. Nic si z toho nedělejte, vaše atomové elektrárny si zatím vystačily s obyčejnou párou a tedy vodou.“

Pak jsem přednesl svůj návrh. Tato skupina se věnuje jen motorům, ničemu jinému. Vzhledem k tomu, že principy nemusel nikdo znovu objevovat, šlo jen o nakreslení plánů, postavení a vyzkoušení několika prototypů a potom nejdůležitější úkol, totiž přípravu výroby. Skupina „motorářů“ dostala od vlády výjimečná práva. Vláda počítala se zabavením a s přestavbou některých strojírenských továren, které dosud vyráběly malé textilní stroje.

Skupina motorářů se rozešla, aby se navzájem poradila. Namísto ní přišla další banda vědců, specialistů na atomové reaktory. Tady to bylo jednodušší, protože reaktory neměly být příliš odlišné od dosavadních a spíš šlo o malé technické problémy, jako je omezení obalu reaktoru, umístění tepelných výměníků, stínící vrstvy a přizpůsobení reaktorů beztížnému stavu a různým manévrům v kosmu. Současné reaktory by těžko spolehlivě pracovaly „hlavou dolů“, což u palubních musí být samozřejmá podmínka, i když jsem předpokládal vytvářet v lodích umělou gravitaci.

Po atomových technicích následovali stavitelé hvězdných lodí. U nich šlo do tuhého od začátku. Od atomových techniků jsem už věděl, jaký minimální prostor bude potřebovat každý z atomových reaktorů. Reaktory Newtona byly sice menší, ale pozemské reaktory měly za sebou velmi dlouhý vývoj a nebylo možné očekávat, že Giweruzané dokáží ve stejném objemu totéž co my. Od rozměrů reaktorů a zejména jejich stínění se proto měl odvozovat minimální rozměr jednotlivých hvězdných lodí. K usnadnění výroby jsme se dohodli na výrobě menších modulů, s nejvýhodnějším tvarem šestibokého hranolu. Jednotlivé lodě se budou propojovat do vrstev jako buňky včelího plástu, ale ne v rovině, jako jsou včelí plásty. Hranoly budou navzájem vůči sobě posunuté, aby jednotlivé hranoly umožňovaly boční i čelní přestupy do dalších modulů a vrstev. Vrstvy budou navzájem pevněji propojené a nikde v tomto soulodí nevznikne souvislá mezera, která by se mohla stát místem lomu.

Vzhledem k tomu, že se na Giweruzu jako všude ve vesmíru vyskytoval hmyz, přitom jeden druh plnil úlohu našich včel, dokonce s podobnými plástvemi pro odchov potomstva, nazvali jsme moduly pracovně místním názvem včelí buňky zuvojde. Pro kompletní soulodí těch modulů jsem navrhl čistě pozemské jméno Archa. Vzhledem k tomu, že Giweruz neznal pověsti na bázi potopy světa, převzali toto jméno celkem bez protestů.

Výška každého modulu byla stanovena na sto dvacet metrů, průměr kružnice opsané kolem podstavy byl osmdesát metrů. To ani nevybočovalo z rozměrů zdejších námořních lodí o výtlaku přes tři sta tisíc tun. Takové moduly by bylo snadné vyrábět v loděnicích podobně jako trupy námořních lodí a odborníci se dušovali, že stavbu zvládnou. Šlo tedy o detaily. Moduly měly mít dvojité vnější stěny, aby bylo možno zevnitř opravovat případné průstřely od meteoritů. Musely zde být umístěné stroje na koloběh vzduchu a vody, nádrže B-paliva, několik desítek antigravitačních motorů, musel tu být velký nákladní prostor i dostatečně dimenzované kabiny posádky. Do některých modulů se měly vestavět atomové reaktory - pak zde pochopitelně úplně chyběly obytné prostory, nebyly tu stroje pro koloběh životního prostředí a posádkou byla jen obsluha reaktoru a katalyzačních van. Technici od reaktorů měli být ubytováni v sousedních obytných modulech Archy. Samozřejmě bylo nutné zajistit, aby posádky reaktorových modulů na svém místě v případě havarie vydržely i několik týdnů.

Další skupinou byli biologové. Měli zajišťovat, aby byly do každého obytného modulu vestavěny nejméně dvě samostatné čističky pro recyklaci vody a vzduchu. Dalším jejich úkolem bude za letu pěstování zelené hmoty, nejenom ve formě rychle rostoucích zelených řas, ale i vyšších rostlin. Uvažovalo se i o farmách pro chov vybraných druhů zvířat, ale vzhledem k tomu, že nebylo dosud jasné, zda pro zvířata najdeme vůbec nějaké místo, zůstala existence zvířat v Arše prozatím zcela otevřená. Uvažoval jsem, že s sebou vezmeme nakonzervované zárodky většího množství zvířat, abychom je mohli později na nové planetě vysadit. Bylo mi jasné, že při současné úrovni Giweruzské biologie je něco takového nad jejich síly, ale já jsem byl sám a navíc jsem neměl čas plně se tomu věnovat. Musel jsem biologům slíbit, že se o to aspoň pokusím, sami by to nedokázali. Nebyla to otázka vědomostí, ale agisaru. Měl jsem jediný exemplář a nedalo se počítat s jeho rozmnožováním. I kdybych použil například klonování, byly by agisary bez užitku, protože místní biologové na to neměli vzdělání. Agisar bez biologa má sice svou vlastní inteligenci, ale teprve spojením s člověkem a s jeho pamětí může dosahovat výsledků, které dříve na Zemi vypadaly málem jako zázraky. Od samého začátku mi proto bylo jasné, že budu v Arše klíčovou postavou nejen při jejím vzniku, ale i během letu a zejména po objevení vhodné planety.

„A co kdyby tě potkala nějaká nehoda?“ nedalo to jednomu z biologů, aby nevyjádřil nahlas své obavy.

„Pak by to znamenalo, že nebudete mít nikoho, kdo dokáže probudit k životu zárodky zvířat. Budete muset věnovat hodně pozornosti, abyste udrželi v dobrém stavu aspoň rostliny, případně chované živočichy. Řasy a jednodušší rostliny se dají dlouhodobě uchovávat, právě tak i mnohá semena. Proto bude lepší, když vám vydržím až do cíle.“

Velkou skupinu tvořili i elektronici. Tady byla situace velmi nepřehledná. Giweruzané měli vysílačky, schopné vyslat signál přes pět světelných let k sousední hvězdě, ale neměli nic podobného pozemským počítačům. Nebyl by pro ně problém stavět výkonné radary, ale na druhé straně jsem je musel ve velice bouřlivé diskusi přesvědčovat, aby pro budoucí Archu vyvinuli pořádný telefon. Jejich dorozumívací aparáty totiž připomínaly telegrafy z počátků využití elektřiny na Zemi, byly těžkopádné a telegrafní abecedu znal sotva jeden člověk z tisíce. Spolehlivá vnitřní telefonní síť byla pro takové velké kosmické těleso naprosto nezbytná, když už jsme neměli čas vyvíjet dokonalejší komunikační systém. Chyběly by nám zejména integrované obvody pro počítače. Navrhl jsem alespoň primitivní telefony, jaké byly na Zemi používány v minulém století do nástupu GSM, předchůdců dnešních komunikátorů.

Nejsložitějšími zdejšími přístroji byla televize. Nebyla tak dokonalá jako naše, nicméně obraz přenášela. Byl hrubý, černobílý, ale jako základ to stačilo. Stačilo nám rozšířit televizní signál o barevnou složku, vyřešit úpravu obrazovek i kamer na barevné a navrhnout kabelové propojení signálů po celé Arše. Nejen ve velínech, v každé obytné místnosti měla být veliká obrazovka, nahrazující okno. Bylo třeba zajistit, aby ke každé obrazovce přicházelo několik různých signálů na výběr, ale aby také bylo možné v nouzové situaci na všechny obrazovky přepnout jediný obraz z centra. Archa měla mít tisíce televizních kamer uvnitř lodi a další pro pozorování okolního vesmíru.

Jakmile skončilo sezení s poslední skupinou vědců, musel jsem se opět věnovat těm prvním. Motoráři nakreslili první modely antigravitačních motorů a postavili prototypy, které jim však nefungovaly. Samozřejmě vyslali početnou delegaci s prosbou o pomoc. Problémy se objevily v každé skupině, ale to se dalo očekávat. Pro mě to ale znamenalo, že jsem z toho kolotoče nemohl vyskočit ani na chvíli.

Nebýt biolog, asi bych to nevydržel. Spal jsem sotva tři hodiny denně. Stále jsem byl obklopen pozornými posluchači, kteří se střídali a odpočívali, jenom já jsem pracoval stále naplno. Naštěstí jsem měl při sobě agisar. Napomínal mě sice vícekrát, že přílišným vypětím a zejména nedostatkem spánku škodím svému zdraví, ale když jsem potřeboval, syntetizoval pro mě i silnější povzbuzující preparáty.

Fairlie se zpočátku snažila držet se mnou krok, ale bylo to nad její síly. Giweruzané byli zhruba stejně odolní jako my, ale já jsem měl výhodu v agisaru, který neustále bděl nad mým zdravotním stavem a nepřipustil by vážnější poškození. Kdybych Fairlii dovolil bdít se mnou, jak chtěla, musel bych ji stále sledovat a na to jsem neměl čas. Neměl jsem jiné východisko než jí minimální šestihodinový spánek výslovně nařídit. Podvolila se, ale i tak se mnou byla nejvíce ze všech lidí planety. Jakmile vstala, připravila dva šálky osvěžujícího nápoje - a pak se o mě starala až do chvíle, kdy jí můj komunikátor připomněl, že musí jít spát.

Po pravdě řečeno, pomáhala mi opravdu významně. Zejména tím, jak organizovala návaznost jednotlivých schůzek s vědci, aby ani půlhodinka nepřišla nazmar.

Dařilo se jí to, ačkoliv často odcházela spát s tmavými kruhy pod očima. Umiňoval jsem si, že bude ze zdejších lidí první, komu musím zpomalit biologické hodiny a prodloužit jí tak život. Vycházelo mi, že ta přeměna bude probíhat podobně bez problémů, jako u ostatních humanoidních bytostí.

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29