Bez COOKIEs je omezený přístup!

První neúspěch

Zpět Obsah Dále

Dny ubíhaly jako články převodového řetězu. Navzájem se podobaly jako vejce vejci. Všechny byly pekelně nabité, jen složení skupin vědců se měnilo.

Jako první odpadli motoráři. Věnoval jsem jim od počátku více času než ostatním, byli přece nejdůležitější. Bez antigravitačních motorů by nebylo vůbec myslitelné stavět hvězdné lodi, proto měla tato skupina naprostou přednost a když se u mě objevila, odsouvala ostatní na pozdější termín.

Výsledek se brzy dostavil. Čtyři továrny nezávisle na sobě začaly vyrábět fungující motory, dokonce ve třech velikostech. »Kapesní« pro létací nárameníky, střední pro gryuly a lehká letadla, největší pro moduly »zuvojde«. Když proběhly první úspěšné zkoušky, motoráři se vytratili a přestali se objevovat. V pořádku, nejdůležitější měli vyřešené a mohl jsem svou pozornost rozložit mezi ostatní party. Nebylo to však tak nenápadné, jak by se zdálo. Motoráři si neodpustili oslavu a trvali na tom, že se jí musím zúčastnit. Nemohl jsem jim odepřít aspoň na dvě hodiny, aby se mohli pochlubit všemi typy. Nárameníky jim vyšly poněkud větší než byly ty moje, ale letadélko bylo k nerozeznání od běžných výsadkových gryulů. Největší z typů demonstroval svou sílu tím, že vyzdvihl do výšky hydraulický lis a usadil jej do připraveného lůžka v další továrně.

Složitější to měli konstruktéři »zuvojde«. Utěšoval jsem je, že první moduly mohou mít všelijaké chyby, neboť jejich nedostatky zahrneme jako vylepšení do dalších sérií. Úplně nepovedené exempláře můžeme umístit na čele Archy. Také tam mohou být užitečné, přinejmenším jako skladiště. V nejhorším do nich naložíme beton a stanou se součástí stínění.

Konstruktéři by nepřenesli přes srdce, aby se tak stalo hned s prvními kusy, potkalo je ale menší zdržení. Jak bylo dohodnuto, konstruovali první moduly v předstihu před dodávkou motorů. Ukázalo se však, že motoráři nedodrželi své předběžně ohlášené rozměry a motory jim vyšly nepatrně větší, než bylo původně dohodnuto. Stát se to samozřejmě mohlo, nedala se tu prokázat úmyslná vina, jenže konstruktéři »zuvojde« museli předělávat nejen výkresy, ale i prvních pět modulů. Nebýt této závady, byli by hotovi o několik dní dříve.

Rovněž oni se museli pochlubit veřejnou ukázkou, při níž se první tři moduly vznesly do výšky a přelétly zvolna nad továrnou na velké rovné pole, kde se je chystali uložit jako základy »Archy«. Jiné party zde už betonovaly soustavu těžkých pylonů, na nichž chtěli konstrukce sestavovat do vrstev.

První »zuvojde« samozřejmě neobsahovaly reaktory. Skupina jaderných inženýrů neměla projekt kosmické elektrárny ani zdaleka hotový a potýkala se s problémy. Zatím to podle mého mínění nebylo hrozivé. Atomové elektrárny budeme potřebovat jako sůl, ale většina modulů reaktory obsahovat nebude, jejich energetický systém bude zásobovat B-palivo. To jsme pochopitelně začali vyrábět hned od začátku. Čističky odpadních vod byly jednoduché a startovací kulturu kvasných baktérií jsem dodal na požádání. U všech velkých měst rostly jako jediné nové objekty čističky, produkující B-palivo.

Doporučil jsem Giweruzanům rezignovat na spoustu odvětví lidské činnosti. Nemělo například smysl ztrácet drahocennou energii a čas stavbou i údržbou obytných budov. Místo toho měli pokud možno ještě tady na planetě prověřit autonomní systémy modulů. Jakmile tedy postavili první zuvojde, začali do nich stěhovat lidi. Zpočátku konstruktéry, aby si na vlastní kůži prověřili nedostatky, ale postupně se do Archy přestěhovaly další a další skupiny. Konstruktéři brzy velkoryse vyprojektovali modul zvaný »společenské centrum« s koncertními i víceúčelovými sály, tělocvičnami i plaveckými bazény a částečně tomu obětovali bezpečnost. Aby se jim to vešlo do standardního modulu, vypustili výjimečně z projektu vnější bezpečnostní zónu s dvojitými stěnami, kde by se měla zevnitř kontrolovat celistvost pláště a hermetičnost modulu. Znamenalo to, že modul musí umístit dovnitř Archy, aby ho ostatní chránily před poškozením. Ojedinělé výjimky jsem nakonec připustil a »společenská centra« se měla několikrát po celé délce Archy zopakovat, aby byla všem lidem ze všech vrstev dostupnější.

Počítal jsem se spojováním zuvojde do větších celků již tady na planetě. Jistě by to šlo i později ve vesmíru, ale tam to bude zaručeně složitější a hlavně, bude těžší opravovat chyby a nepřesnosti dané tolerancemi. Aby bylo možné spojit zuvojde už na planetě, museli jsme si nechat pro ně postavit základy. Navrhl jsem betonové pylony s maketami spojovacích prvků, potrubí a dveří. Na ty jsme mohli moduly posadit a spojovat mezi sebou navzájem. Stavitelé museli pylony pečlivě nivelizovat v odlišných výškách podle plánu, aby smontovaný celek mohl ihned po sestavení odletět na oběžnou dráhu, kde by měl počkat na další vrstvy. To do jisté míry určilo výsledný tvar Archy. Na planetě jsme mohli smontovat jen nepříliš vysoké, zato libovolně rozsáhlé placky. Nemohly být vyšší než zhruba tři vrstvy, zato průměr dosahoval skoro deseti kilometrů.

Jakmile jsme postavili a spojili první moduly, poskočila stavba Archy mílovými kroky. Ze všech stran k nám přijížděly vlaky s nejrůznějším materiálem. Traverzy, válcované plechy, naplněné cisterny B-paliva, kilometry potrubí, cívky vodičů, izolovaných novými izolačními materiály, celé hory nádrží, čerpadel a jiných strojů. Do velkých skladišť ukládali skladníci tuny všeho možného, od trvanlivých potravin, přes oděvy až po lepidla, tuky i přístroje. Vzhledem k tomu, že Giweruzané neznali počítače a nebyl čas je vyvíjet, museli jmenovat stovky skladníků, zodpovídajících za pořádek ve skladech. Každý modul s výjimkou společenských center a elektráren měl vlastní kuchyně a jídelny, část modulů obsahovala i farmy pro pěstování rostlin a později i pro chov užitkových zvířat.

Lidé se v modulech brzy zabydleli. Obytné prostory se od současných výškových budov lišily především tím, že ve všech místnostech chyběla okna. Místo nich tu byly obrazovky, na které se daly přepínat obrazy z mnoha kamer, mimo jiné i předem natočené snímky přírodních krás ze všech koutů planety Giweruz. Někteří obyvatelé si pochvalovali, že mohou mít na Arše lepší výhled než v dosavadních bytech a že se jim bydlí lépe než dřív. Ubytovaní samozřejmě nežili v Arše nečinně. Kdo mohl, pracoval i v těchto podmínkách ve svém oboru. Lékaři do Archy přestěhovali nemocnice, kuchaři měli svá místa v kuchyních. Ostatním nabízela správa Archy přeškolení.

S mnohými obyvateli Archy nastaly pochopitelně problémy.

Některé bylo těžké uspokojit a přiměřeně zaměstnat. Zejména venkované nebo rybáři z pobřeží a ostrovů, zvyklí žít v přírodě, si stýskali, že si na život v těch kovových krabicích nemohou zvyknout. Bezprostřední kontakty s přírodou jim televize nahradit nemohla. Ale netýkalo se to jen lidí, zvyklých na život v přírodě. Většinu lidí v Arše včetně obyvatel měst zarazilo odlišné uspořádání světa, než na jaké byli dříve na planetě zvyklí. Navíc nebyl přechod na Archu pro většinu lidí spojen jen se změnou prostředí, ale často i se získáním nové kvalifikace, což se pro mnohé stalo naprostou nutností. V Arše byla přeškolovací centra, aby se i venkovanům podařilo nabídnout vhodnou práci. Byly zapotřebí i úplně nové profese, například práce v kosmických farmách, které od samého začátku začaly produkovat nezbytné potraviny. Naopak zmizelo nejen mnoho profesí, ale i dříve docela běžných činností.

Nepočítali jsme například s vařením jídel v jednotlivých bytech, tím by se promrhalo příliš mnoho energie. Velké kuchyně využívaly energii dokonaleji, proto byly v Arše společné kuchyně a jídelny s nepřetržitým provozem. Odpadní teplo z varných kotlů odcházelo do tepelných pump, aby se ještě jednou využilo k ohřevu obytných prostor. Bylo to nesrovnatelně efektivnější než přímé topení. Podobně bylo v Arše společné i další zařízení, jako třeba lednice. Přímo v Arše jsme uvedli do provozu i několik továren, hlavně na elektroniku. Brzy se v nich pracovalo na plný výkon. Nutně jsme totiž potřebovali nové obrazovky a kamery, pro něž byly v modulech často nainstalovány jen přívody a držáky, ale montovány měly být až budou vyrobeny. Byly tady i veliké strojírenské podniky s netepelným zpracováním materiálů rezonančními tavičkami, jakož i rezonanční sklárny na výrobu všeho možného, od lahví po obrazovky. Rezonanční ohřev vynalezli kdysi na planetě Ux, ale rychle se rozšířil do všech světů Galaktického společenství. Také na Giweruzu brzy významně urychlil výrobu. Jedna z jeho největších výhod spočívala v tom, že se všechny takto zpracovávané materiály daly recyklovat, od skleněných střepů po kovový šrot. V Arše se nemělo vyskytovat vůbec nic, co by se nedalo znovu a znovu recyklovat.

Už v první tisícovce modulů Giweruzané umístili i peněžní ústav, jakousi banku. Původně zamýšleli nezavádět na Arše peníze, ale to jsem jim rozmluvil. Jistě, i peníze se dají nahradit, například hierarchií hodností jako v armádě nebo na lodích, ale to by nebylo vhodné pro všechny. Proto vytvořili party odborných odhadců, kteří připisovali každému nově přistěhovanému na účet v nové bance odhadnutou částku náhrady za majetek, zanechaný na planetě. To byl jen základ, další částku mohl každý získat za účast na přeškolení a také za práci, odvedenou pro potřeby Archy. Dohodli jsme, že se v Arše bude žít jako na vojenských lodích. Kupovat se mohou jen drobnosti, loď jako taková byla nedělitelná. Jídlo, ošetření, vzduch a další nezbytnosti měly být zdarma, ale nesměli odpouštět žádné plýtvání.

Plně obsazené moduly si volily i vlastní samosprávu v čele se starostou. Zákony byly společné, jen s nepříliš podstatnými místními úpravami.

Já jsem prozatím stále bydlel v kosmickém centru, ačkoliv mě přemlouvali, abych se přestěhoval do Archy. Tvrdili, že svou přítomností všechny povzbudím. Kosmické středisko však mělo nejvýhodnější polohu pro schůzky s jednotlivými skupinami vědců. Pomocnou ruku potřebovali atomoví vědci, na jejichž práci v současné době především projekt závisel. Zatímco stavba modulů pokračovala a na staveništi Archy se do výšin Eiffelovy věže tyčila již třetí vrstva zuvojde, nebyl dosud dokončen jediný reaktor. Pravda, měly být umístěné až ve vnější vrstvě, tedy stačilo připojit je jako poslední, jenže dosud nebyly hotové a let bez reaktorů by byl nesmírně riskantní.

Hlavní důvod, pro který jsem stále odmítal nastěhovat se do Archy, jsem si nechával pro sebe. Věděl jsem totiž, že se na sebe dají postavit nejvýše čtyři vrstvy zuvojde, větší počet by spodní moduly nemusely vydržet. Ve vesmíru to bude jiné, tam budeme možná muset akcelerovat mnohem větším zrychlením, jenomže síla motorů bude působit ve všech vrstvách stejně a stykové plochy nebudou namáhány buď vůbec, nebo minimálně. Na planetě moduly ležely na sobě bez podpory motorů a byl by jistě neúnosný přepych plýtvat palivem k jejich odlehčování. Druhým důvodem proti příliš vysokým vrstvám bylo, že lidé, pokud pracovali venku v pozemních továrnách, se z nich obtížně dostávali do práce. Jako optimum jsme se dohodli na trojité vrstvě modulů. Všechny továrny, pokud to bylo možné, jsme do Archy stěhovali i se zaměstnanci a jejich rodinami. Chystali jsme se odeslat po dokončení každou trojvrstvu na oběžnou dráhu, aby se tady uvolnilo místo pro sestavování další. Teprve na oběžné dráze se měly všechny vrstvy spojit do jediného kompaktního soulodí. Očekával jsem, že mě v první fázi stavby budou potřebovat více na planetě. Proto jsem pořád setrvával v kosmickém středisku. Nechtěl jsem odletět hned s první částí.

Orgo Plyok byl další Giweruzan, který se ode mne skoro nevzdaloval. Jeho úloha byla velice důležitá. Zabýval se teď nepřetržitým pozorováním slunce. Nejen to, on do svého oboru zaškoloval další žáky, pozorování slunce byla v této situaci nutnost. Zatím se nebezpečně neprojevovalo a nikdo na něm nic nepoznal, ale já už jsem věděl, že v hlubinách, kde vzniká tak silné světlo, že samovolně proniká až do nadprostoru Evsej, je už zárodek nestability. Ten se bude postupně více a více prosazovat, až jednoho dne hvězdu roztrhne a způsobí její výbuch.

Zatím se nic nedělo. Ale Orgo Plyok se svými žáky začal systematicky slunce pozorovat z mnoha observatoří světa, aby nezůstalo ani minutu bez dozoru.

Na konci druhého měsíce mého pobytu na Giweruzu jsem se poprvé odhodlal seznámit všechny s hrozící katastrofou.

Na konci čtvrtého měsíce se konala oslava, spojená s postavením prvních girrigových motorů.

Na konci šestého měsíce se na pevnině Evoi na planině za městem Lodkolan jako bájná hora vypínaly první tři vrstvy modulů naší Archy. Malá část zuvojde se montovala v blízké továrně, mnohem větší počty modulů sem přilétaly z továren rozesetých na celém světě.

To všechno jsem se dozvídal, aniž bych opustil kosmické středisko. Neměl jsem čas na vycházky ani na objevování přírodních krás planety, která brzy zmizí v plamenech hvězdy. Z jednoho okna jsem viděl na okraj pouště, její zajímavou červeno-žlutou barvu. To bylo všechno. Umiňoval jsem si, že až to půjde, uděláme si s Fairlií privátní výlet kolem světa. Samozřejmě jen pokud stihneme postavit Archu do výbuchu slunce natolik, aby pobrala na palubu všechny lidi Giweruzu.

Na moje doporučení Giweruzané v Arše umístili továrny a postupně jimi nahrazovali staré a přebírali jejich výrobu. Jen loděnice se sem nevešly a moduly museli vyrábět v dosavadních objektech. Dokonce jsme museli otevírat další. Jakkoliv se zdálo, že modulů přibývá dostatečné množství, jednoduchý výpočet nám prozradil, že to stačit nebude. Každý modul mohl pojmout omezený počet lidí. Na velkých oceánských lodích bylo sice pasažérů mnohem více, ale nebylo nutné pro všechny zajišťovat i koloběh vody a vzduchu, o zásobách úměrných trvání plavby ani nemluvě. Do jednoho našeho modulu se vešlo nanejvýš tisíc lidí, spíše méně, pokud měl sloužit i jinak než jako holá ubytovna.

Vyžádal jsem si přehled o populačním vývoji planety. Jak se dalo čekat, pokles se dosud neprojevil. Denně se rodily tisíce dětí, místo žádaného poklesu pokračoval růst. Na Giweruzu bylo sice o něco méně obyvatel než na Zemi, podle posledních odhadů jich nebyla ani miliarda, ale tato hranice měla podle původních prognóz v dohledné době padnout a to znamenalo postavit milion zuvojde, což bylo vysoce nad současnými možnostmi planety.

Z pevniny Zibogu a velkého ostrova Tami se navíc další dodávky modulů čím dál tím víc opožďovaly. Hlásili odtud potíže při dolování rud, stagnoval dovoz potravin, snížila se i produkce B-paliva. To poslední bylo na pováženou. Muselo nám záležet na co největších zásobách už proto, že B-palivo mělo v Arše obíhat. Produkty rozkladu se měly regenerovat v atomových elektrárnách, ale vzhledem k očekávaným ztrátám jsme museli mít původních zásob co nejvíce.

Čističky připojené na výstupy odpadních vod u velkých měst produkovaly palivo úměrně k počtu jeho obyvatel. Dokud se město nevylidnilo, musela by být produkce paliva víceméně konstantní. Jenže na pevnině Zibogu tomu tak nebylo.

Fairlie na můj podnět zorganizovala vládní inspekci, aby nesrovnalosti vyjasnila. Komise vybavená nejvyššími pravomocemi brzy zjistila, že tam kohosi napadlo předělávat staré benzínové automobilové motory na B-palivo a to pod rukou levně skupovat od správců čističek. Drahocenné B-palivo tak zbůhdarma spalovali v motorech s účinností ani ne čtyřiceti procent, navíc pro pouhou zábavu několika tisíců podnikavců.

Ani mi to nechtěli prozradit, prý abych se nerozzlobil.

„Já že bych se měl zlobit?“ opáčil jsem komisi s hraným údivem. „Vy byste se měli zlobit! Vysvětlili jste těm nenechavcům, že toho hýření budou litovat?“

„Co s tím máme dělat?“ namítl nešťastně jeden člen komise. „Vyměnili jsme správce čističek, ale ti noví se nechali podplatit také, někde ještě téhož dne!“

„Vyměňte je znovu,“ řekl jsem. „Ale pošlete tam někoho, kdo se nezná s místními lidmi a má více zodpovědnosti.“

Komise se tam vrátila a po jejím zákroku z čističek začalo přicházet opět odpovídající množství B-paliva. I když méně, než z jiných měst. Někde se pořád něco ztrácelo, ale to už se nedalo zjistit. Proslýchalo se, že se teď na Zibogu občas pořádají divoké automobilové závody a rallye, jenže nebyl čas prověřovat fámy.

Měli by snad mít rozum...


Zhruba po půl roce, když už bylo jasné, že projekt pokračuje úspěšně, jsem vysadil používání povzbuzujících prostředků a konečně se vyspal přirozeným spánkem. Nejvíc to přivítala Fairlie. Znamenalo to, že jsme se k sobě opět trochu přiblížili. Stejně jako dřív měla právo kdykoliv ke mně vstoupit, spolu s Orgo Plyokem, který vedl sledování slunce. Obývala komůrku, do níž vedly dveře z chodbičky před mými dvěma pokoji. Jeden jsem používal jako ložnici, druhý pro návštěvníky, pokud jich bylo méně než aby zaplnili velký sál.

Nutno říci, že jsem měl návštěvy téměř nepřetržitě. Příliš mnoho lidí za mnou chodilo s problémy, s nimiž si nevěděli rady. Tak jsme to ostatně zavedli od počátku. Na vynalézání nebyl čas a kdo potřeboval pomoc, chodil za mnou, abych se mu podíval do počítače, jestli v něm nenajdu řešení právě jeho problému. I když jsem disponoval jen malým náramkovým komunikátorem, bylo i v něm dost a dost informací z mnoha oborů. Teprve když mé informace nestačily, museli dát konstruktéři hlavy dohromady a problém společně vyřešit.

Fairlie mi dělala sekretářku i strážného anděla. Většina návštěv ke mně přicházela až když si s ní dohodla přesný termín. Rozvrhovala všechny schůzky pomalu na minutu přesně, ale při změnách a neplánovaných zdrženích dokázala obvolat další pozvané a schůzky s nimi optimálně přesunout. Při tom všem mě učila zdejší jazyk, abych se dorozuměl bez překladače, kdežto sama se učila jazyk Bar, aby se mnou mohla hovořit mou řečí. Neřekl jsem jí ani, že jazyk Bar, který se tak horlivě učila, je dorozumívací řečí Galaktického společenství, kdežto mou skutečnou rodnou řečí hovoří jediný nepatrný nárůdek na Zemi. Brzy jsem si zvykl na odlišnosti Giweruzanů natolik, že mě vyváděl z míry pohled do zrcadla. Všichni kolem mě měli pleť citrónově žlutou a má vlastní tvář mi připadala příliš červená. Vlasy jsem si nechával stříhat podle místní módy, až na to, že jsem je měl hnědé, ostatní nosili vlasy v různých odstínech zelené. Sama Fairlie měla vlasy světle žlutozelené, což se v těchto krajích považovalo za jednu ze známek krásy.

Rychle jsem si také zvykl na to, že zdejší lidé mají na rukou a na nohou šest prstů. Měl bych asi potíže, kdybych se chtěl učit hrát na některý místní hudební nástroj, neboť ty byly většinou uzpůsobeny šestiprstým rukám.

Jako daleko větší náhoda mi připadal jejich obličej. Na Zemi máme mnoho různých ras a nevyvede nás z míry obličej Afričana, Evropana nebo Číňana. Tady rasy nebyly, mezi lidmi z odlišných krajů a světadílů nebylo tolik rozdílů. Pevniny neoddělovaly velké oceány, od počátku lidé migrovali a dokonale se promísili.

Že se Giweruzané ze všech pozemských ras nejvíc podobali Evropanům? I to tu přece bylo. Bardžané, v Galaktickém společenství nejstarší, se nejvíce podobají Indům, zatímco Kelénci Afričanům, pokud si odmyslíme, že mají navíc veliká blanitá netopýří křídla a trochu více ochlupené tělo. Kdo se chce pohybovat po Galaktickém společenství, musí si zvyknout i na populace ne-lidí. V tomto směru se mi Giweruzané velice podobali a na trochu odlišnou barvu jsem si zvykl.

Fairlie byla na zdejší poměry opravdu velice krásná žena a kromě krásy oplývala značnou inteligencí. Slovíčka z řeči Bar ovládla mnohem dříve než já zdejší jazyk. Ale je třeba přiznat, já jsem k učení řeči neměl tak silnou vůli jako ona. Měl jsem důležitější starosti.

Občas se naopak stávalo, že se plánovaná schůzka náhle zkrátila. Problém, se kterým za mnou návštěvníci přišli, měl třeba příliš jednoduché řešení, asi jako proslulé Kolumbovo vejce. Návštěva v takových případech odcházela s provinilou omluvou na rtech, což jsem přecházel úsměvem a přáním zdaru do další práce. Fairlie rychle zajišťovala změnu v rozvrhu, ale než se další návštěva dostavila, mívali jsme krátké chvilky, kdy nebylo co dělat.

Právě v takových desetiminutovkách nebo půlhodinkách mě Fairlie učila další slovíčka, nebo naopak žadonila, abych jí zase pověděl něco nového o Zemi. Byla tím úplně posedlá a neměl jsem důvod k odmítnutí takových proseb. Trochu mě její upřímný zájem i těšil. V takové chvíli se ani nic jiného dělat nedalo, netrpělivým pobíháním kolem stolu bych příchod další návštěvy nijak neurychlil.

Začal jsem povídáním o Zemi. Popisoval jsem Fairlii opačné střídání ročních období naší severní a jižní polokoule. Ne že by lidé na planetě Giweruz neznali rozdílné roční období, ale tady se střídala díky excentricitě oběžné dráhy. Sklon osy otáčení planety k rovině její oběžné dráhy byl menší, pouhé tři úhlové stupně, což by ke vzniku ročních dob nestačilo. Planeta Giweruz měla na druhé straně protáhlejší oběžnou dráhu než Země, takže se tu jaro, léto, podzim a zima projevovaly podobně jako u nás, jenže na obou polokoulích shodně. Léto tady bylo podle Newtonových zákonů parnější, ale kratší než u nás, zima mírnější a delší. Pro zdejší lidi bylo neuvěřitelné, že u nás je současně na jedné polokouli léto a na druhé zima. A Fairlie mi to všechno přímo hltala z úst.

Obvykle jsme přitom seděli proti sobě u stolku, kde nikdy nechyběly číše osvěžujícího nápoje podobného moštu. Fairlie mě často při vyprávění bezděčně brala za ruku. Neodtahoval jsem se, bylo mi to docela příjemné. Tenhle bezděčný kontakt mě spojoval se zdejšími lidmi více než co jiného.

Samozřejmě se Fairlie podivovala i dalším odlišnostem. Zejména se jí líbily rozdíly mezi rasami. Pro lidi Giweruzu to muselo být opravdu zvláštní, když si museli představit tu ojedinělou směsici ras, kterou proslula zejména Země. Země byla ostatně zvláštností i pro obyvatele Galaktického společenství, zvyklé sice i na větší rozdíly, ovšem nikdy ne v témže světě.

Někdy jsme spolu i zpívali. Během studia na biologických fakultách patřilo k běžným praktikám vylepšovat si sám sebe. Týkalo se to nejen odstraňování drobných chybiček na kráse, ale i perfektního vyladění organismu. Byl bych špatný biolog a lékař, kdybych neměl dobrý hlas a hudební sluch. Mohl jsem teď bez zábran zpívat pozemské písně, ačkoliv jsem neměl školený hlas, jako naši profesionální zpěváci.

Fairlie uměla zpívat nádherně. Dokázala zazpívat nejenom všechno co já, ale rozsah jejího hlasu byl na rozdíl od mého ještě nejméně o další oktávu větší.

Kdyby byla pozemšťankou nebo i Bardžankou, dávno bych ji požádal o ruku... Jenže to by musela být pozemšťankou nebo Bardžankou. Jak jsem jí řekl už na začátku, nic víc než přátelství mezi námi ani nemohlo nastat. A právě já jsem to věděl nejlépe. Přesto jsem byl rád, že mi zůstala nablízku právě ona. A už předem jsem tajně záviděl šťastlivci, který si tuhle báječnou ženu jednou vezme.

Nezůstane přece věčně sama...


Uplynulo tři čtvrtě roku mého pobytu na Giweruzu.

Obyvatelé planety slavili svátek nového roku. Budou to oslavy posledního roku stráveného ještě na mateřské planetě, měly být tedy bouřlivé. Tentokrát jsem ani nemohl odmítnout pozvání do společenského centra Archy, kde uspořádali podívanou, přenášenou místní televizí do celého světa. V každém sále byl jiný pořad, také tělocvičny byly přeměněny na taneční sály. Tance a obdobné druhy společného pohybu jsou bez ohledu na kulturu rozšířeny na všech planetách osídlených humanoidy i bytostmi, které se jen vzdáleně lidem podobají. Tanec či jeho obdobu vyznávají prasátkovití Aiguřané, kočkovití Nontové, jakýsi druh pohybu pěstují i nemotorní ještěrovití Ilooničané, vlnivé tance se vyskytují i u chobotnicovitých bytostí planety Ux. Zřejmě to vyplývá z podstaty většiny inteligentních bytostí, ačkoliv jsou i výjimky, třeba Askarisané. Giweruz však v tomto směru výjimečnou nebyla. Hudba pohyb synchronizuje, proto byli hudebníci oblíbení i na Giweruzu.

Docela jsem litoval, že nemám u sebe nic víc než nevelký komunikátor. V nedostupných počítačích ve vraku průzkumné lodi HGS Newton bylo obrovské bohatství pozemské hudby. Bylo by pro obyvatele Giweruzu určitě přínosem, vždyť jejich hudba nebyla složitá, ačkoliv ji provozovali profesionální hudebníci. Neodolal jsem přání nejodvážnějších ze svých přátel, především Fairlie, abych zkusil zazpívat pár pozemských písniček. Na to, že mám ke zpěvákům daleko, jsem sklidil až nezasloužený úspěch.

Pak jsem se naopak pokusil naučit zdejší hudebníky hrát některé pozemské melodie. Pochopili je rychle, však to byli profesionálové. A aby toho bylo víc, pokusil jsem se nejdřív Fairlii a pak i další dobrovolníky naučit některé základní pozemské tance. Připadal jsem si přitom jako mistr v taneční škole, jen povinný sváteční oblek mi scházel. Byla to pro ně určitě exotická podívaná. Jejich tance mi připadaly něco mezi africkými obětními tanci před zahájením lovů a středověkým dvorním tancem, ale rozhodně tu neznali tance v našem moderním smyslu, kdy jsou tanečníci téměř v objetí. Muzikální však byli, rovněž smysl pro pohyb jim byl vlastní, takže po dvaceti minutách učení začala taneční plocha vířit polkou v melodii »Škoda lásky«.

Bylo to obrovské haló. Scházely jen nádherné šaty, jaké si oblékají při těch příležitostech mladé dívčiny u nás na Zemi. Místní krásky si kromě jednoduchých tunik oblékaly stejné obleky jako muži a prozrazovala je pak jen ladnost pohybů a bohatší, pečlivě upravené vlasy. Naštěstí měli všichni muži na hlavě stejného ježka jako já, což bylo ovšem dáno tím, že jsem tady navštěvoval stejné lazebníky.

Dva Giweruzané hned na pozemskou hudbu pohotově skládali text, aby mohli zpívat všichni. Některá slova jsem pochopil, zbytek mi přeložil program. Texty byly zdařilé, ačkoliv s původními slovy ani s původním smyslem neměly nic moc společného.

Samozřejmě jsem nemohl zůstat stát stranou. Fairlie a po ní některé další dívky si brzy dodaly odvahy a půjčovaly si mě jako při permanentní dámské volence. Ještě že skladby na sebe nenavazovaly bezprostředně, ale po krátkých pauzičkách, abych si mohl spolu s hudebníky vydechnout.

Nebýt jedné z takových přestávek, snad bych si toho ani nepovšiml. Podlaha se jemně zachvěla a z velké dálky se sem donesl zvuk, jako kdyby se v sousedním sále převrátil jakýsi těžký předmět. Zábava pokračovala dál. Rozjařená děvčata, nadšená možností zatancovat si konečně s ne-giweruzanem, mi nenechala mnoho času na odpočinek.

Po skončení další, snad už sto dvacáté »Škoda lásky«, se ke mně v chvatu davem prodral Mairis Dypé, jeden z motorářů, přizvaných na zábavu. Motoráři vlastně měli skončeno, proto se mohli účastnit oslav bez obavy, že něco zmeškají. Jejich úkol byl teď jednodušší. Měli dohlížet na montáže a na synchronizaci velínů, aby bylo možné ovládat Archu z libovolného řídícího stanoviště.

Mairis Dypé si mě vyhledal mezi tanečníky a když nastala přestávka, pokusil se mě odvést stranou.

„Stalo se neštěstí, Rudi,“ oznamoval mi zachmuřeně.

„Co je?“ zvážněl jsem ihned.

„Zřítilo se zuvojde.“

„Kde? Při letu, nebo při přistávání?“

„Nebylo to při letu,“ vysvětloval chvatně Mairis. „Mělo číslo FA tisíc sto osmnáct, jedno z okrajových zuvojde první vrstvy. Neuneslo asi váhu dvou vrstev nad ním. Nejspíš jde o vadu materiálu. Uvnitř to zasypalo všechny lidi. Jen deset zraněných se z trosek sami vyprostili, většina jich je tam a strašně prý naříkají.“

„A co ostatní zuvojde nad ním?“

„Naštěstí zůstaly viset bočně připojené k sousedům. Bylo by mnohem větší neštěstí, kdyby se to zřítilo odshora až dolů. Ale i tak je to katastrofa a mrtvých tam bude hodně.“

Přivolal jsem pohledem Fairlii. Nemusel jsem ji shánět, netančila s nikým než se mnou a na mrknutí oka byla u nás.

„Nerad bych rušil slavnost, ale stalo se neštěstí. Nějak to tady zamaskuj, prosím. Vrátím se co nejdřív.“

Zamračila se, ale vrátila se na místo, odkud měla přehled po celém sále.

Komunikační systémy dosud nefungovaly. Továrna na výrobu miniaturních televizních kamer nestihla vyrobit požadované množství kamer a elektronické přepínání nemělo na co přepínat. Seběhli jsme k nejbližšímu výtahu a sjeli dolů, proběhli spojovacími vraty do sousedícího modulu a znovu výtahem dolů. Pod Archou bylo volno. Spodní moduly ležely na pečlivě nivelizovaných základových betonových kostkách, ukončených nefunkčními rámy vrat, které plnily úlohu spojovacích prvků. Měli jsme v plánu sestavit na planetě jen tři vrstvy modulů a tyto koláče připojovat navzájem až na oběžné dráze kolem planety Giweruz. I tak byla konstrukce spodních modulů více namáhána než horních, vždyť už Archa pomyslně sahala nad špičku Eiffelovky.

Pod Archou mezi pylony vznikl velký prázdný prostor. Sem zajížděly vlaky plné zásob, aby překládání netrvalo dlouho. Také teď zde stálo několik vlaků, ale vyhnout se jim nebylo těžké. Mairis i já jsme měli neustále na sobě létací sygyty, takže jsme ke kraji Archy doletěli během nepatrné chvilky.

Při pohledu na tu horu zkroucených traverz a zborcených plechů mě objala hrůza. Byl tu zmatek, křik a nářek raněných. Lidé se pokoušeli uvolňovat traverzy pomocí lana upevněného na nákladním gryulu, ale byl to jen jeden z prvních typů, neměl dostačující přebytek výkonu a nemohl zaklíněné masy kovu od sebe dostat.

Ze zhroucených trosek se ozýval bolestný křik zasypaných obětí. Někteří v té hromadě kovu ještě žili, ale nikdo jim prozatím nedovedl pomoci.

„Nemáte tady někde volné zuvojde?“ zachytil jsem prvního uniformovaného člověka, který mi padl do rukou.

„K čemu?“ otázal se bezradně. Ani příslušníci pořádkové policie, oblečení do hnědavých uniforem, si nevěděli rady, jako ostatně všichni.

„Každé z nich má přece třistanásobný přebytek motorové síly,“ vysvětloval jsem mu. „Přivažte lana na ně a vyzvedne vám i další – až do pevnosti lan.“

„Anebo všechny rozdrtí, až na ně spadne!“

„Kdyby měly být všechny moduly defektní, nemuseli bychom stavět vůbec nic! Zkuste to!“ nabádal jsem policistu.

Několik dalších s vysílačkami se pokoušelo organizovat záchranné práce. Také byli otřeseni, ale vzpamatovali se a snažili se co nejvíc zmírnit následky.

„Mairisi, co ty tady děláš?“ doběhl k nám jeden z policistů. „A proč sem taháš Rudiho? Koukejte odsud zmizet! Oba!“

„Proč?“ obrátil jsem se na policistu. „Mohu tu být přece užitečný, možná víc než si myslíte. Jsem přece také lékař.“

„Odejděte odsud oba! Není tu bezpečno!“

„Nemyslím, že by se ještě další zuvojde mohlo zřítit,“ namítl jsem.

„To není jisté,“ mračil se policista. „Obáváme se, že se každou chvilku může přihodit totéž. Mairisi, víš přece sám, že každý z nás je nahraditelný s výjimkou Rudiho. Koukej ho uklidit do bezpečí, někam co nejdál od Archy.“

„Statické výpočty jsem zkontroloval s vašimi techniky,“ zavrtěl jsem hlavou. „Muselo se sejít příliš mnoho výrobních chyb, aby se stala katastrofa. Zuvojde má vydržet mnohem víc. Ostatně soudím, že to nespadlo vahou modulů nad ním. Ty jsou přece dosud na svých místech, ačkoliv drží jen za boční spojky, jak všichni vidíme.“

„Nebudeme o tom diskutovat. Povídám, vypadněte odtud okamžitě oba!“ trval na svém policista. „Nemůže za to žádná výrobní vada, ale nálož výbušnin, rozumíte? Před chvílí jsme objevili nálože i v dalších zuvojde. Proto vám říkám, zmizte odsud, než se něco stane!“

Přiznám se, vyvedlo mě to z míry. Jaký smysl by mělo ničit zuvojde, které se měly stát záchranou nás všech?

Než jsme se stačili vzpamatovat, přistál vedle nás malý policejní gryul. Čtyři policisté nás vtáhli dovnitř, aniž by se nám pokoušeli něco vysvětlovat. Mikrobus se ihned vznesl a zamířil směrem ke kosmickému středisku.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 19:02

Errata: