Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Soryzuo

Z ranní mlhy se nad vylidněným přístavním městem Soryzuo vynořilo létající monstrum, pozorované zraky několika stovek policistů a demoličních mužů.

V celém městě pracovaly jedině loděnice. Stálo v nich osmnáct různě rozestavěných zuvojde; dalších pět, obydlených rodinami dělníků, tvořilo záchranný pás poblíž továrny.

Přibližující se létající kolos se také podobal zuvojde, jen položenému na bok. Na místech, kde jsme měli přechodové komory a spojovací uzávěry, klenuly se podivné kupole, ze kterých trčely dlouhé duté sloupy - hlavně dalekonosných děl velké ráže. Některé byly na horní ploše, jako tomu bývá na palubách námořních bitevních lodí, jiné na šikmých bočních stěnách a některé i vespodu.

Náhle ze všech dělových hlavní vyšlehly dlouhé, oslnivě žluté plameny a krátce poté do prázdných ulic města dopadly první tříštivé granáty. Obranné pevnosti pevniny Zibogu začaly na město Soryzuo chrlit své zkázonosné střely.

První ohnivá smršť smetla nákladní gryuly, připravené odvážet z města vytěžený a předzpracovaný kov do nedalekých loděnic. V jediném okamžiku smetla i všechna letadla na provizorním parkovišti. Vzduchem poletovaly kusy kabin, hořelo palivo a do výšky vzlétl černý mrak. Dělostřelci mířili přesně; naštěstí letadla byla opuštěna. Piloti totiž nezůstávali v kabinách, ale snažili se využívat každé chvilky k občerstvení, pomáhali kde bylo právě potřeba a také trochu debatovali s ostatními.

Nepříliš silné policejní oddíly okamžitě vyhlásily stav ohrožení. Policisté, ozbrojení v nejlepším případě krátkými puškami, byli proti tomu uragánu oceli v podstatě bezbranní. Nemohli pro záchranu svěřených dělníků udělat nic víc, než zahnat je do sklepů nejbližších budov, ačkoliv žádné kryty nebyly před střelami těžkých kanonů bezpečné. Policejní oddíly sdělily svou situaci rádiem do kosmického střediska s žádostí o pomoc, ačkoliv si neuměli ani představit, co by mohlo kosmické středisko proti tomu obrněnému netvoru postavit.

Situace byla zoufalá. Město bylo téměř vylidněné, ale zůstalo tu několik set policistů a dělníků z demoličních čet. Ještě ohroženější byli lidé v pásu obydlených zuvojde za městem. Ze všech se stali odsouzenci bez možnosti úniku. Všichni věděli, že útočící obluda přiletěla přes úzký kanál z nedaleké pevniny Zibogu, ale teprve teď si uvědomili, jak blízké je hrozící nebezpečí.

Děla létající pevnosti vychrlila další salvu.

Několik policejních gryulů se stačilo na poslední chvíli zdvihnout z náměstí před radnicí a rozletěly se do stran. Na místě zůstaly tři, do kterých jejich osádky včas nenasedly. Náměstí se rázem změnilo v ohnivý kotel. Ze tří gryulů nezbylo nic a z kdysi výstavného, nyní již chátrajícího náměstí zbyl jeden obrovský kráter, do něhož se pomalu hroutily nejbližší, také již opuštěné budovy.

V rozplývající se mlze se začaly objevovat další obrněné kolosy. Přibližovaly se pomalu a jejich dělové věže se jenom zvolna kývaly do stran, jako by si teprve hledaly cíl.

Třetí salva srovnala se zemí rozebíranou budovu nádraží. Vlaky tu už dávno nejezdily a koleje byly asi před půl rokem přeměněny v loděnicích na stěny nových zuvojde, ale bylo zde ještě několik desítek mužů demoličních čet. Pod rozebíranou kovovou kupolí nádraží přeslechli poplašné signály a teď se nestačili schovat do krytů. Ohnivá ocelová smršť vlétla mezi ně. V jedné chvíli tu ještě byli a utíkali k východům, potom mezi nimi explodovaly tuny třaskavin a nezůstalo z nich nic, vůbec nic. Obrovské bloky betonu z nástupišť, vyrvané mocnou explozí, se rozlétly do všech stran. Strhávaly střechy domů, prorážely jejich stěny, ale také - zabíjely lidi. Částečně rozebraná kovová hala nádraží se pak zhroutila a její zbytky s rachotem dopadly do kráteru na místě bývalých nástupišť.

Dělostřelci Ziboguských obranných pevností svou profesi ovládali a určitě měli přesné pokyny, co zničit hned a co přijde na řadu později. Čtvrtá salva dopadla přímo do loděnic, kde bylo plno lidí a tentokrát nejen příslušníků demoličních čet, ale především dělníků.

Tříštivé granáty dopadly na několik rozestavěných kolosů zuvojde, prorazily kovové stěny, jako kdyby byly z pouhého papíru a uvnitř zabily naráz stovky montérů.

Před pátou salvou se však ozval jiný zvuk. Ne tak silný, i když se explozi granátů velice podobal. Ze všech dělových věží čelního obranného zuvojde vyšlehly nahoře a po stranách plameny. Masívní věže všech pevností se rozlétly v podobě ohnivých koulí do všech stran a pomalu se proměnily v spršky zvolna pohasínajících jisker.

Létající monstra letěla dál, ačkoliv střílela už pouze dolní děla. Nicméně i to stačilo na dostatečně mohutnou salvu. Přihlížející strnuli zděšením. Granáty páté salvy dopadly na obytná zuvojde. Z kolosů, zasažených uprostřed výšky, vyšlehly oslnivě bílé plameny. Uvnitř každé lodi bylo množství paliva dostatečné k vynesení stometrového kolosu do vesmíru, ale s palivem teď hořeli i lidé, nejen posádka, ale i rodiny továrních dělníků, nic netušící ženy a děti, uzavřené v místnostech bez oken. Katastrofa okamžitě nabyla kolosálních rozměrů a všichni jen bezradně sledovali, co se bude dít dál.

Šestá salva naštěstí nepřišla.

Oslnivý záblesk donutil všechny zavřít oči.

Když je ohromení pozorovatelé opět otevřeli, viděli, jak z prostředku vedoucí obranné pevnosti náhle vyrazil oslnivý plamen. Létající monstrum se zdánlivě pomalu zlomilo vejpůl, oba jeho konce se přitom vzepjaly do výše a začaly se k sobě přibližovat. Vypadalo to, že lámání pevnosti probíhá pomalu; téměř čtyři vteřiny to trvalo, než se konce pevnosti nahoře dotkly. Ačkoliv se to nezdálo, byly v této chvíli části pevnosti v prudkém pohybu. Než se střední část úplně dolomila, začaly trosky padat na pobřežní skaliska stranou od města. Ihned po nárazu z nich vyšlehly plameny. Za několik vteřin se hrozivá, pyšná létající pevnost změnila v ohnivou výheň, ze které nebylo pro nikoho cesty ven. Teprve teď do města dorazilo burácení obrovského výbuchu.

Nikdo z posádky pevnosti se nepokoušel uniknout z pekla plamenů. Výbuch muničního skladiště nejspíš většině rozdrtil kosti a při nárazu na skaliska ztratili vědomí i ti z nich, kdo ještě byli živí. Plameny jejich utrpení rychle ukončily.

Další dvě létající pevnosti se nerozhodně zastavily. Pak začaly pomalu couvat a ukryly se do posledních zbytků mlhy. Na pobřeží opět nastalo ticho.

Velitel policejních sborů stále klečel u vysílačky. Až po chvíli dohadování se obrátil k ostatním.

„Konec vzdušného poplachu. Půjdeme zjišťovat škody. Máme se dobře podívat, komu je třeba pomoci.“

„A co když přiletí další?“ vykřikl jeden z policistů.

„Tohle bombardování bylo první i poslední,“ ujišťoval ho velitel. „Mám zprávy, že ze šestnácti bitevních lodí se jen dvě obrátily na útěk, jak jsme sami viděli. Všechny ostatní byly úplně zničeny. A hádejte odkud - prý z Archy.“

„Odkdy jsou na Arše zbraně, aby dokázaly na tu dálku rozmetat Ziboguské pevnosti?“

„Jsou tam,“ tvrdil velitel. „Ale teď nemáme čas o nich diskutovat, musíme zachránit, co se dá. Především lidi.“

Policejní gryuly, které přežily ocelovou smršť na jejich parkovišti, se rozlétly po městě. Shromažďovaly lidi, raněné svážely na improvizované obvaziště, ostatní uklidňovaly tím, že invaze už skončila. Část zachránců hasila požáry obytných zuvojde a pátrala v troskách po obětech. Ukázalo se, že jich bude méně, než se čekalo. Granáty prorazily stěny kosmických lodí v místě nádrží paliva a kosmických farem. Obytné části byly umístěny nad i pod místem zásahů, ale naštěstí se kromě šoku většině žen a dětí nic nestalo. Bez obětí se to bohužel neobešlo - několik rodin bylo těžce postiženo. Buď zahynuly ženy i s dětmi, nebo muži, zejména při masakrech v loděnici a ve městě.

V nejnižší části jednoho zuvojde se vytvořilo obvaziště, řízené jedním lékařem, třemi pomocníky a dvěma pomocnicemi. Ostatní jim sem přiváželi raněné, jiní pomáhali, kde bylo co potřeba.

„Co je to popadlo, idioty?“ rozčiloval se mohutný chlap, kterému zavazovali zlomenou ruku. „Co tím chtěli dosáhnout? Cožpak jim pořád nedošlo, že konec světa se blíží?“

„Nevím, měl ses jich zeptat,“ uklidňoval ho lékař.

„Vždyť je to proti všem dohodám!“ syčel bolestí chlap na sousedním lůžku. Byl na tom hůř, protože přišel o obě nohy, ale byl při vědomí.

„To snad bylo od samého začátku,“ odpovídal mu jiný muž se zavázaným obličejem včetně očí, ležící na dalším lůžku. „Jen lituji jejich ženy a děti. Všichni brzy shoří a myslím, že ne všichni s tímhle souhlasili.“

„Kdyby nesouhlasili, mohli něco udělat,“ vykřikl bolestí beznohý. „Ale oni nechali svou pitomou vládu stavět bitevní lodi, které nakonec poslali proti nám.“

„Původně měly bojovat jenom proti vetřelcům z vesmíru,“ utrousil klidnějším tónem kdosi na lůžku u okna.

„Proti jakým vetřelcům?“ rozkřikl se beznohý. „Z vesmíru k nám přiletěl jeden muž, který zjistil, že nám hoří koudel. Kdyby mlčel, chcípli bysme všichni. Chápu snad idioty, kteří mu nevěřili na počátku, ale nechápu ty, kdo v těch bludech setrvávají, ačkoliv je každému už jasné, kdo měl pravdu.“

„Asi jim to ještě jasné není,“ povzdychl si lékař.

„Kdo ještě pochybuje?“, vybuchl na opačné straně chodby jiný pacient. „Musí bejt jeden slepej, aby nic neviděl. Oni už určitě vědí, že Letel Ugiorovi naletěli, ale nechtějí si přiznat, jak to zpackali. Budou aspoň házet klacky pod nohy nám, aby nebyli sami, kdo to odskáče!“

„Jenže se opět přepočítali,“ podotkl lékař. „Návštěvník z vesmíru naštěstí pochopil, že s nimi po dobrém nevyjdeme. A proto vybavil Archu zbraněmi.“

„Právě. Letel Ugior měl pravdu. Potvrdilo se, že zbraně lidí z vesmíru jsou mimořádně účinné a velice nebezpečné.“

„Kdo to tam ještě kváká?“ vybuchl beznohý.

„Ále nikdo,“ odsekl chlap s rukama v dlahách. „To jenom Hartan Liunai spřádá pikle, má přece strejčka na Zibogu. Však on taky přestane a bude nakonec rád, že se dostane na Archu. Dokonce dřív než my, protože mu pozdrav od vlastních krajanů úplně rozdrtil ruku.“

„Když se mu pořád zdá, že má Letel Ugior pravdu, jen ať se vrátí ke strejčkovi. Kdoví, jestli nakonec nemá sám prsty v nějaké parádní levotě!“

„Třeba má,“ souhlasil chlap s dlahou. „Kdo o něm ví něco kloudného? Ale ať je to špión nebo ne, dělal tu s námi jako každý jiný. Nechte ho být...“


Ačkoliv planetu Giweruz dvanáctá trojvrstva už opustila, pozdržel jsem svůj odlet na pozdější dobu. Sběr a konzervace zárodků se protahovala, ale výsledkem byla čím dál tím lepší kolekce života planety. Začali jsme shromažďovat i zmražené jedince. Biologové Giweruzu by nedokázali oživit ani jedny, ani druhé, ale dokud jsem byl s nimi, mohl jsem jim kdykoliv oživit kterékoliv zvíře. Možná by pak mohli některá pěstovat v Arše beze mne. Zmražená zvířata by beze mne nemohli použít jinak, než pro maso.

Bydleli jsme nedaleko velína Strážce. Kolos byl osazen na těžkém betonovém podstavci, jeho spodní vrata byla trvale otevřená. Hlídali je policisté, neboť se obávali teroristů. Z bývalého kosmického střediska zůstaly holé zdi. Nábytek, přístroje a veškeré vybavení se přestěhovaly spolu s námi do vyšších pater Strážce, vše kovové bylo přetaveno, v budovách se proháněl jenom vítr a kočkám podobné toulavé muríe.

Místo techniků teď za námi přicházeli jiní návštěvníci. Především lovci. Přiváželi k nám bedny a klece plné zvířat. Některé jsme jen omámili a uložili do mrazících boxů zmrznout, z jiných jsme získávali pouze rozmnožovací orgány se zárodky. Speciální mrazící kontejnery jsme občas odesílali k uskladnění na Archu. Počet odlišných živočišných druhů na planetě Giweruz byl samozřejmě tak velký, že by se do jediného zuvojde celá kolekce nevešla. I tak bylo jasné, že spoustu druhů nezískáme vůbec a definitivně zmizí. Archa mohla pojmout miliony lidí, ale zvířata by zachránit nedokázala.

Toho časného jitra mě nevzbudila Fairlie, ale policista z koordinačního centra.

„Chtěl jsi být přitom, až proti nám Ziboguští podniknou nějakou akci,“ zatřásl mi důrazně ramenem. „Pojď tedy rychle za mnou do řídícího sálu.“

V mžiku jsem byl na nohou.

Všemi prostorami zuvojde se ozýval řev poplašných sirén. Podle vzdálených dutých úderů jsem pochopil, že jsou všude uzavírány vzduchotěsné přepážky i venkovní dveře.

Ve dveřích na chodbičce už stála Fairlie a přičesávala si svoje dlouhé žlutozelené vlasy. Připojila se k nám mlčky, ostatně byl řev, že nebylo slyšet vlastního slova. Společně jsme seběhli po točitých schodech o patro níž.

Do řídícího sálu jsme vrazili jako smečka gepardů. Také tyto dveře za námi se ihned uzavřely.

„Ziboguští právě přepadli naše čtyři pohraniční města,“ informoval mě jeden z pilotů. „Obáváme se, že zamíří přímo k nám a dali jsme vyhlásit poplach. Všichni lidé zvenku jsou na palubě. Vnější dveře jsme uzavřeli, můžeme odletět.“

„Dobrá, podíváme se na ně,“ zaplachtil jsem do hlavního křesla, které pro mě ponechávali volné. „Posaďte se všichni a připoutejte se. Startujeme!“

Nebylo to nutné, ale všichni poslechli. Fairlie seděla naproti mě a pozorovala mě s úzkostným výrazem.

„Tak pozor - jedeme!“ oznámil jsem lakonicky.

Zdánlivě se nic nedělo. Vyrovnávače přetížení fungovaly spolehlivě jako na všech zuvojde. Ačkoliv se Strážce odpojil od základové desky a jako bleskurychlá protiletadlová raketa šikmo vzlétl do modré oblohy, nepohnula by se uvnitř řídící kabiny ani hladina vody ve sklenici.

Pouhou minutu poté jsme se nacházeli vysoko nad pevninou Evoi a zatáčeli jsme směrem k pohraničnímu průlivu. Ve výšce třiceti kilometrů jsme se přibližovali k nejvíce ohroženému přístavnímu městu Soryzuo. Kamery nasazené na dalekohledech byly otočené dolů a pátraly, co se pod námi v hloubce děje.

Brzy jsme spatřili první obrannou pevnost. V rozporu se svým označením útočila proti flotile našich rybářských lodí. Programy pro ovládání dělové věže jsem měl dávno připravené, obrovské fotomety nasměrované a nabité, zbývalo určit jim cíl. Rozhodoval jsem se rychle. Prvním cílem byly dělové věže na hřbetě a bocích Ziboguských obranných pevností. Při odpálení ničivé energie jsme nepocítili nic zajímavého, ale dole pod námi se zablesklo a všech šest od nás viditelných pancéřových kupolí se změnilo v oblak ohně, který se vzápětí rozsypal na roj jisker.

Pevnost se na okamžik zastavila. Přesunul jsem pozornost na jinou pevnost, která byla nebezpečnější, ohrožovala totiž přístavní město Soryzuo. Také na druhé pevnosti vyskočily obláčky jisker, ale to už jsem se přesouval dál. Vyhledávací program mezitím na obrazovce zvýraznil všechny pohybující se objekty, bylo jich zatím osmnáct. Většina obranných pevností ležela soustředěna za nízkým horským hřebenem poloostrova Kossil, ale nehýbala se. Vypadalo to, že těch osmnáct je jen předvoj, který má za úkol zjistit naše odhodlání k obraně. Jádro flotily se zvedne nebo zůstane ukryté až podle výsledku. Podle pozemské vojenské terminologie se tomu, tuším, říkalo „průzkum bojem“. Na základně Kosmického průzkumu jsme prošli podrobným kursem ze starodávných oborů, včetně vojenství. Na některých planetách by se mohly hodit i takové vědomosti. Na příklad právě teď.

Přikázal jsem programu cyklicky zopakovat ostřelování dělových věží všech útočících lodí. Prozatím ne víc. Nechtěl jsem pevnosti zničit, jen zahnat na útěk.

Bohužel, salva z fotometů Strážce už v této chvíli přinesla smrt. Dělové věže pevností, rozmetané do okolí, měly zajisté uvnitř posádku dělostřelců. Těžko by se dalo předpokládat, že lidské tělo přežije dopad energie, která do nejbližšího okolí rozpráší i pancéřovou ocel.

Dole pod námi na okamžik rozkvetla plejáda ohnivých květů a pohasla jako uhasínající jiskry z táborového ohně. Všech osmnáct obranných pevností bylo v jedné minutě zbaveno svých palebných prostředků a pokud by v nich byli aspoň trochu soudní velitelé, pochopili by už, že po takovém ohni nemá cenu vzdorovat. Bylo to i na tu dálku velice jednoduché.

Náhle jsem pod jednou pevností zaznamenal další záblesky výstřelů. Giweruzské televizní kamery nebyly dokonalé, jako špičkové japonské, ale i odtud z výšky bylo vidět, jak jedna z pevností vypálila další salvu.

Nepočítal jsem s tím, že na Ziboguských pevnostech mohou být další dělové věže na spodní straně, shora chráněné celým trupem pevnosti a tudíž v podstatě nezasažitelné.

Zatímco jsem rozvažoval, co dělat dál, vystřelily další pevnosti. Vyřazení většiny děl jimi otřáslo, ale ne natolik, aby se vzdaly nebo aspoň obrátily na útěk. Presidentka měla pravdu. Tihle vojáci byli příliš fanatičtí, než aby je smrt kamarádů zastavila. Jen dvě tyto pevnosti zaváhaly a začaly couvat. Zřejmě měly velitele, kterým to lépe myslelo.

Nařídil jsem programu vyjmout je ze seznamu označených a proti zbytku lodí poslat maximální porce energie. Bylo to těžké rozhodnutí, ale jediné možné. Zabiju tisíce lidí, ale zachráním tisíce jiných, nevinných.

Během následující vteřiny bylo po bitvě. Ještě chvíli po výstřelu padaly rozlomené pevnosti dolů. Pak se na skalnaté zemi rozhořely gigantické ohnivé koule, pozorovatelné odsud z třiceti kilometrů i bez dalekohledné optiky.

Prchajících nepřátel jsem si nevšímal. Doufal jsem jen, že všichni militaristé na pevnině Zibogu dostali postačující lekci o tom, co mohou očekávat v případě dalšího útoku.

Ještě několik minut jsme setrvali ve výši. Kamery řízené počítačem prohledávaly terén pod námi, ale neobjevily žádný velký pohyblivý předmět. Největší registrované dopravní prostředky byly naše nákladní a policejní gryuly. Prchající létající pevnosti se rychle vrátily na základnu a urychleně přistály. Další nevzlétaly. Průzkum bojem zřejmě nevyšel.

„Vrátíme se,“ rozhodl jsem. „Myslím, že je po všem.“

„Bylo to velice poučné,“ utrousil nejbližší policista.

„Bylo to strašné,“ zavrčel druhý. „Jsem rád, že takové úděsné zbraně máme jenom my a ne ti druzí. Nechci si ani ve snu představit, že by je měli i oni.“

Fairlie se dolů ani nedívala. Teprve teď jsem si všiml, že se po celou dobu dívala jen na mě. Když jsem dal konečně povel k návratu, znatelně si oddychla.

„Přistanete s tím sami?“ zeptal jsem se pilota sedícího vedle mě.

„Měli bychom se to konečně naučit,“ zazubil se na mě.

Rozepnul jsem popruhy a bez ohledu na to, že jsme pořád letěli vysoko nad pevninou, vstal jsem a odešel z velína.

Fairlie se do mě lehce zavěsila, jako bychom po skončené skladbě odcházeli z tanečního parketu. Teprve za dveřmi se ke mně přitiskla a rozvzlykala.

„Oni nás napadli, proč?“ opakovala několikrát po sobě.

„Dalo se to čekat,“ zavrčel jsem.

„Ty jsi dvě jejich bitevní lodě nechal uniknout, viď?“

„Už ustupovaly,“ opáčil jsem.

„Jsem ráda, že jsi je nechal být,“ řekla a přitiskla se ke mně ještě víc. „Víš, je mi jich vlastně líto.“

„Mně taky,“ objal jsem ji lehce kolem ramen.

„A přece jsi dokázal po nich vystřelit,“ podívala se mi přímo do očí. „Tvrdil jsi přece, že lidé vašeho Galaktického společenství nejsou válečníci.“

„Já jsem výjimka,“ usmál jsem se. „Většina lidí u nás má takové přesvědčení, že smrtící zbraň vůbec nevezmou do ruky. Na našich světech je to znak stability, ale kosmický průzkum pro takové lidi není. Na neznámých a divokých planetách je občas nutné střílet, jinak se ti může stát, že nepřežiješ ani první noc.“

„Giweruz je pro tebe divoká planeta?“ podívala se na mě s očekáváním, možná tajně doufala, že jí to budu vymlouvat.

„Ano,“ přikývl jsem. „Jak vidíš, jste ještě schopní vést války a zabíjet lidi - a vaše vlády tomu nezabraňují, naopak vraždění podporují. Ne všechny, podle toho, jak jsem poznal vaši presidentku, ale i kdyby státní terorismus zavládl jen na jedné šestině světa, je taková planeta u nás chápána jako barbarská. Nic si z toho nedělej, můj svět, Země, byl takto označován ještě nedávno a vy se z toho jistě dostanete.“

Nijak nedala najevo, zda se jí to dotklo nebo ne.

„A ty jsi také trochu - barbar?“ usmála se.

„Doufám, že ne,“ odmítl jsem. „Dokážu sice vystřelit na člověka, ale pokud mám na vybranou, použiji méně nebezpečné prostředky. Jenomže jsou i okamžiky, kdy nevystřelit znamená nechat zahynout nevinné. Lidé ze Zibogu byli pro mě útočníci a naopak, lidé v přístavu Soryzuo oběti. Abych je zachránil, musel jsem střílet. Neměl jsem žádné jiné východisko. Sama jsi viděla, každá chvilička otálení znamenala smrt nevinných lidí. Proto jsem dal příkaz ke střelbě.“

„Já jsem to viděla,“ přikývla. „Jsem ráda, že jsi právě takový. Nemám ráda zabíjení, ale uznávám právo na obranu. Ty jsi jednal tak, jako kdybys byl jedním z nás.“

„A nejsem?“

„Vlastně jsi,“ připustila. „Beztak jsi říkal, že nemáš možnost návratu.“

„Doufám, že mě vezmete mezi sebe.“

„Ty o tom ještě pochybuješ? Vlastně - máš trochu pravdu. Ještě jsme tě oficiálně jako řádného občana nepřijali. Aspoň vidím, co mi ještě zbývá napravit.“


Od krvavého incidentu v přístavním městě Soryzuo o sobě nedala vláda pevniny Zibogu nijak znát. Zdálo se, že ztráty Zibogusanů byly mnohem těžší, než na naší straně. U nás bylo nejvíce padlých ve městě Soryzuo, ale Ziboguští ve zničených bitevních lodích přišli o více mužů. Zachránily se jen dvě, jejichž kapitáni po vyřazení shora viditelných dělových věží zařadili zpětný chod a vrátili se rychle na svou pevninu. Na prchající jsem nestřílel. Někteří lidé to možná chápali jako nemístnou slabost, ale většinou to ocenili jako Fairlie.

Informace o zničení bitevních létajících pevností Zibogu zbraněmi Archy byly pouhou kamufláží. Archa by je sice mohla zasáhnout a vyřídit i ze stacionární oběžné dráhy, ale těžko by nejprve tak přesně zničila jejich věže. Z dálky by musela použít větší porci energie a takový zásah by každou pevnost ve vzduchu prostě rozmetal.

Upřímně řečeno nechtěl jsem, aby se do té bitvy zapojily dělové věže Archy. Chtěl jsem to všechno mít pokud možno pod kontrolou. Shora je přece snadné zamířit a stisknout spoušť. Nepatrné skvrnky v dálce vzplanou, začnou hořet a nikdo nevidí, že v těch plamenech hoří a zalyká se hrůzou tolik lidí. Střílet na prchající pevnosti bych považoval za zločin, protože už nešlo o obranu. Ale kdybych dovolil, aby stříleli Giweruzané, snadno se mohlo stát, že některý z nich v rozjaření tuto hranici překročí. Z téhle výšky by to bylo příliš snadné.

I na Zemi ještě nedávno padala na lidi smrt z výšky a váleční piloti byli na svou dobře odvedenou práci pyšní...

To ovšem byli skuteční barbaři.


Naštěstí jsme dostali o chystaném útoku včas varování.

Poslední dobou velice vzrostl počet uprchlíků z pevniny Zibogu na Evoi. Oficiální přechodová místa nebyla v provozu, ale uprchlíkům zůstávalo i tak dost možností. Jednou z nich bylo moře. Na pobřeží Evoi denně přistávalo několik desítek lodí, většinou malých rybářských bárek, naložených zpravidla jedinou rodinou. Nechyběly však ani případy, kdy se nevelká lodička málem potopila, jak byla přetížená uprchlíky. Nikdo se před pobřežními strážemi neskrýval a všichni při zadržení tvrdili, že utíkají před rozhodnutím své vlády a chtěli by se aspoň teď připojit k projektu Archa.

Orgo Plyok byl proti nim mírně zaujatý, ale nakonec i on uznal, že asi není možné tyto lidi odmrštit.

„Oni za svou vládu nemohou,“ tvrdil jsem. „Kromě toho si musíme přiznat, že zpočátku k nám z pevniny Zibogu docházelo B-palivo i několik hotových zuvojde. Pokud vezmeme na palubu několik desítek tisíc uprchlíků, poletí ve svém. Nerozhoduje, že právě jejich zuvojde jsou dávno obsazené našimi lidmi a připojené do Archy.“

To mělo samozřejmě svou logiku, proti které se neodvážil nikdo postavit. Nicméně se ostatní na příchozí dívali divně a mě napadlo, že s uprchlíky budou možná ještě potíže.

Pokud v jejich plavidle nebyla zjištěna žádná zbraň ani jiné teroristické prostředky, vzali jsme je většinou na milost. Podle posledních propočtů vycházelo, že po odeslání dvacáté osmé trojvrstvy bude Archa schopná pojmout na palubu všechny naše obyvatele a další vrstvy budou znamenat buď vylepšení komfortu, nebo nějaké procento lidí navíc. Ačkoli se někteří Ziboguští nabízeli na práci do továren, nebyl čas zaškolovat je. Současné montážní party byly dobře sehrané a nováčci by přinesli více škody než užitku.

Mnohem užitečnější mohli být na Arše. Tam jim bylo možné věnovat potřebný čas na zaučení. Některé profese jsme mohli vzít beze změn, na jiné čekalo přeškolení; nebylo například možné ve vesmíru zaměstnat v původní profesi rybáře.

Od některých uprchlíků jsme se dověděli důležité zprávy. Jako například od tří rybářských rodin, které se na pobřeží ve dvou člunech vylodily pouhých několik hodin před invazí. Uprchlíci bedlivě sledovali obzor, odkud by se mohly objevit strážní čluny či letadla. Přitom spatřili na pláních kolosy obranných pevností, obrovité šedé hranoly s velkými otočnými kupolemi těžkých děl, shromážděné a připravené k útoku.

Zpráva o tom se do všech ohrožených míst včas nedostala, bohužel ani tam, kde by mohla zachránit hodně životů, ale do kosmického střediska a Strážce, jediného ozbrojeného zuvojde na naší pevnině, ji pobřežní stráž odeslala.

Jen díky tomuto poplachu jsme v noci krátce před pokusem o invazi uvedli Strážce do pohotovosti, stáhli vnější hlídky do spodní „vrátnice“ a odpojili zuvojde od pylonu. Umožnilo nám to potom v rekordně krátké době odstartovat a překazit invazi několik minut po jejím začátku.

Rybářské rodiny jsme pro jistotu hned poslali do vesmíru na palubě nejbližší odlétající trojvrstvy. Všechny rodinné příslušníky jsme zavázali mlčením, aby se o jejich výpovědi nedozvěděli jejich fanatičtější spoluobčané. Nikdo z nich by si pak nebyl jistý životem. Podle dávných válečných pravidel platných před sto padesáti lety se nejednalo o zradu, neboť naše země nebyly ve válečném stavu a kromě toho tyto rodiny původně pocházely z Evoi - ale vykládejte to fanatikům!

Složitější situace nastala, když pobřežní hlídky našly u zadržených zbraně. Ale i teď bylo nutné mezi nimi pečlivě rozlišovat. Přistižení se dušovali, že zbraně měli jen proti hlídkám vlastní země a že byli odhodláni si cestu na pevninu Evoi i prostřílet, ale tady se dalšího odporu vzdali. Věděli jsme o přísném zákazu vlády Zibogu cestovat na Evoi, takže jsme jim to museli uvěřit. Nicméně ti, na jejichž lodi byla objevena byť jedna jediná puška, putovali do oddělených míst a našim lidem bylo doporučeno po nějakou dobu je sledovat.

Výbušniny se ovšem za obranné zbraně považovat nedaly. Kdykoli jsme je objevili, bylo nám jasné, že tentokrát půjde o teroristy, kteří se pokoušejí zneužít naší ochoty přijímat uprchlíky. Co jsme s nimi mohli dělat? Měli jsme v podstatě dvě možnosti. Nechat je na Arše pod trvalým dohledem, což by nám dělalo značné problémy do budoucnosti, nebo je vrátit na Zibogu - a odsoudit je tím k jisté smrti.

Moje porada s presidentkou a s celou vládou Evoi na toto téma byla tentokrát bouřlivá. Presidentka měla během hlasování tři hlasy a hlasovala se mnou. Oponenti naopak tvrdili, že vojáci Zibogu byli v poslední válce před sto padesáti lety proslulí mimořádným fanatismem. I dnes od nich můžeme čekat nepříjemná překvapení. Tvrdil jsem jim, že ani největší fanatik nebude pokračovat v odporu, jakmile slunce planety Giweruz vybuchne a on se o tom na vlastní oči přesvědčí. Při závěrečném hlasování jsem měl jediný hlas, ale ten nakonec rozhodl.

Jediným mým ústupkem bylo, že uprchlíci, ačkoliv hranice mnohdy překročili společně, byli rozděleni a po jednotlivých rodinách rozptýleni do různých zuvojde. Vzhledem k tomu, že jich bylo málo a byli často v celém modulu sami, neměli příležitost navzájem se setkávat a nezbývalo jim nic jiného, než splynout s ostatními. Ale i tady byly výjimky. Například tři rodiny, které nás upozornily na invazi. Těm bylo naopak doporučeno držet se pohromadě a najít si raději nové přátele mezi obyvateli Archy, pocházejícími z Evoi.

Naštěstí to nebylo ani pro ně, ani pro ostatní těžké.

Jazyková bariéra mezi národy Giweruzu neexistovala a při velkém stěhování se i tak dosavadní vazby značně rozrušily. Nikdo nemusel mít tušení, odkud jeho noví sousedé pocházejí a většinou byli všichni natolik v zaujetí novým domovem, že jim nezbýval čas na staré spory.

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29