Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Narkolepsie

Druhý rok se pomalu přehoupl - a uplynul.

Slunce planety Giweruz se křečovitě zmítalo, ale bylo to vidět jen v dalekohledech, pro nevyzbrojené oko se drželo v mezích. Nicméně bylo zřejmé, že dlouho nevydrží. Na pevnině Evoi všichni žili v trvalém napětí, všichni byli připraveni na závěrečnou evakuaci, nebo spíš na překotný útěk. Vláda pevniny Evoi se ještě pokoušela vyrábět další zuvojde, ale průmysl mlel z posledních sil. Třicet trojvrstev propojili technici na oběžné propojeno do podlouhlého soulodí téměř jedenáct kilometrů dlouhého, dvě kompletní vrstvy a dalších šest set čtyřicet samostatných modulů bylo připraveno na planetě. Tím byly možnosti civilizace Giweruz v podstatě vyčerpány.

Nedostávalo se především kovů.

Doly byly vybrakované do poslední hroudy a také železný šrot došel. Města v troskách, farmy rozvalené. Opuštěnými pláněmi se toulaly nepříliš početné bandy divochů a policejní jednotky se je ani nesnažily pacifikovat, i když se často dostávaly do krvavých potyček.

Města pevniny Zibogu skýtala naproti tomu docela odlišný obraz. Až na hromadně stavěné protiatomové kryty vypadala mírumilovně, na první pohled bez poskvrnky. Život na pevnině Zibogu zdánlivě poklidně plynul a nezdálo se, že se tam cokoliv změnilo. Byla celoplanetární zima, v tropickém pásmu sklízeli další úrodu. Celkově vypadal obraz protilehlé pevniny utěšenější než Evoi, ale to bylo falešné zdání.

Umístili jsme malou družici na nízkou oběžnou dráhu, ale z výše osmdesáti kilometrů jsme se toho moc nedozvěděli. Z družice bylo zřetelně vidět několik shromaždišť létajících pevností, ale po prvním nezdařeném pokusu o invazi se další neopakovaly. Ze zachyceného televizního vysílání bylo jasné, že je vláda Zibogu pevně rozhodnutá do posledního okamžiku nebezpečí ignorovat. Pohroma se kvapem blížila. Což nikoho ani nenapadlo vzít do ruky začernalé sklíčko a podívat se na běsnící protuberance?

Krátce po porážce invazní flotily se od pevniny Zibogu odtrhl ostrov Tami. Propukly na něm bouřlivé demonstrace, až donutily dosavadní vládu odstoupit. Nová vláda si pospíšila navázat dobré vztahy s pevninou Evoi a dokonce přislíbila dodávat maximální množství materiálu na stavbu Archy, pokud je výměnou vezmeme na palubu.

Nebylo ještě pozdě. Ostrov Tami nebyl osídlen tak hustě, aby nám jeho pět miliónů obyvatel mohlo přinést větší problémy. Na ostrově Tami bohužel nebyly významné doly, ani továrny. Pěstovali tam hodně ovoce, ale to nás v této chvíli nemohlo vytrhnout. Nicméně jsme je vzali na milost. Důležité přece bylo zachránit co nejvíc lidí. Nastěhovali jsme je do volných obytných zuvojde hangárové trojvrstvy, rezervovaných pro nezbytné případy. Výborné na tom bylo, že pevnina Zibogu tak přišla o posledního významného spojence.


Hodina pravdy naštěstí pořád nenastávala.

Po uplynutí dvou let, což byl podle mého prvního odhadu nejbližší termín pro výbuch slunce, uspořádali představitelé Zibogu dokonce oslavy. Televizní vysílání bylo plné projevů Letela Ugiora, který oslňoval své spoluobčany optimistickými předpověďmi. Proti dřívějšku se hodně změnil, působil sebevědomějším dojmem. Nedal se ovlivňovat ani ojedinělými nesouhlasnými názory a své oponenty zesměšňoval nevybíravým způsobem. Oponentů měl ostatně málo a námitky se týkaly spíš okrajových faktů. Skoro to vypadalo, že si tyto námitky píše sám a dává je přednášet jen proto, aby jeho repliky tím víc zazářily a oslňovaly.

Pokud se pamatuji, při takových debatách se v televizním studiu nikdy nic nevyřešilo ani u nás na Zemi. Vítězí totiž málokdy ten, kdo má pravdu, ale spíš ten, kdo umí pohotověji reagovat na nečekané podněty. A to Letel Ugior uměl.

Při pohledu na toho namyšleného televizního panáka jsem litoval, že jsem ho hned na počátku stejným způsobem pořádně nezesměšnil. Je to vůbec možné? Opravdu to kdysi býval dobrý přítel Fairlie a velice nadaný žák Orgo Plyoka?

Přesto se mu přímo před televizními kamerami přihodilo cosi nemilého. Na Giweruzu byla televize v počátcích a cosi jako televizní záznam tady neexistovalo. Dokumenty trvalejší povahy musely být filmovány na klasický film a pochopitelně se tímto způsobem uchovávaly jen ty nejdůležitější události. Nikoho nenapadlo, že jeden oponent Letel Ugiora řekne něco kacířského naplno před kamerami a v přímém přenosu.

Měl jsem televizor v laboratoři, kde jsem pokračoval ve shromažďování zmražených zárodků zvířat. Na televizní přenos jsem se díval sice se zájmem, ale přitom jen okrajově. Můj počítač všechno zachycoval a obraz i zvuk ve zhuštěné podobě ukládal do svých volných pamětí - a do holografických pamětí by se směstnalo veškeré televizní vysílání planety po dobu několika let. Zajímalo mě, co kdo zase bude tvrdit o invazních flotilách Galaktického společenství. Postupně si vymýšleli nové a ještě bizarnější důvody svého jednání. Kdyby tu nešlo o život miliónů lidí, byla by to docela zábavná komedie.

Moderátor populárně vědeckého pořadu, jímž nebyl nikdo jiný než Letel Ugior, předával slovo staršímu, váženému muži s rezavými vlasy. Na Giweruzu je ta barva vlasů rovnocenná pozemským šedinám, což snad souvisí s životními zkušenostmi, ale už ne s moudrostí. Letel Ugior ho představil jako hvězdáře Sirty Kafona a udělil mu slovo.

„Všichni zajisté obdivujeme našeho nejznámějšího vědce a odborníka na sluneční problematiku, zde přítomného Letela Ugiora,“ zahájil stařec svou řeč. Podle prvních slov jsem si ho přiřadil k plejádě obvyklých patolízalů, jimiž se přenosy ze Zibogu jen hemžily. Tentokrát to byl pro změnu můj omyl.

„Hypotéza Letel Ugiora o chystaném vpádu kosmických lidí do našeho světa je rovněž nesmírně důležitá - jedná se o životy nás všech. Konstrukce geniálního Letel Ugiora jsou postavené na poznatku, že ztroskotaný kosmický pilot oné neznámé kosmické civilizace se nás falešně snaží přesvědčit o hrozícím brzkém výbuchu našeho slunce. A pokud popisovaná hrozba neexistuje, nutně to znamená jiný úmysl - v našem případě pokus vylákat nás na útěk před katastrofou, aby se pro kolonisty té lstivé civilizace uvolnilo místo na Giweruzu. Letel Ugior vycházel právě z tohoto - takže otázka, která z těch dvou možností je pravdou, je současně klíčová pro náš osud.“

„To samozřejmě všichni víme,“ vskočil Letel Ugior svému kolegovi do řeči. „Nemohl bys to poněkud zkrátit? Opakováním známých pravd připomínáš zaseknutou gramofonovou desku. Nic nového nemáš?“

„Mám,“ tvrdil vědec. „Jsem hvězdář a pozorováním oblohy jsem strávil většinu života. Hvězdy se sice nejlépe pozorují v noci, ale někdy je dobré a poučné zaměřit svůj dalekohled i na nejbližší ze všech hvězd - na naše slunce.“

„Kdybys tak učinil, pane kolego,“ zazářil Letel Ugior, jako kdyby právě dostal ideální nahrávku na smeč, „kdyby ses podíval na slunce nejen pouhým okem, nýbrž dalekohledem, který jak známo světlo značně zesiluje, byl bys oslepl.“

„Tak naivní nejsem, pane kolego,“ usmál se hvězdář. „Je přece snadné postavit do cesty paprskům vhodný filtr, který zachytí většinu oslepujícího světla a ponechá jen to, co nás může zajímat a poučit.“

„A co jsi viděl zajímavého a poučného?“

„Podle přímého pozorování našeho slunce považuji nebezpečí jeho výbuchu za velice pravděpodobné a dokonce blízké,“ prohlásil hvězdář Sirty Kafon ke všeobecnému zděšení nejen Letel Ugiora, ale všech pracovníků v televizním studiu hlavního města od kameramanů až po posledního nosiče rekvizit.

„Povrch našeho slunce je pokryt tisíci skvrnami, z nichž vyšlehují plameny,“ pokračoval hvězdář. „Nikdy v historii to nikdo nepozoroval, až v poslední době. Rovněž prudce stouplo záření, které z našeho slunce pochází. Tyto poznatky svědčí o tom, že varování návštěvníka z kosmu vůbec nejsou falešná. Jevy probíhající na slunci ukazují naopak na stále se zhoršující nestabilitu, která zřejmě povede k explozi. Na základě těch pozorování prohlašuji: varování o hrozící katastrofě našeho slunce bylo plně opodstatněné. Letel Ugior, který to varování stále bagatelizuje, je lhář a nejspíš i budoucí vrah celého našeho národa.“

Po těchto slovech vypukla v televizním studiu strašlivá vřava, až jsem přerušil preparaci zárodečné tkáně antilopy, ležící přede mnou.

Letel Ugior na Sirty Kafona skočil a bez ohledu na zraky kamer ho začal bít a škrtit. Vykřikoval přitom cosi o zrádcích, kteří chtějí národ Zibogu zahubit. Do šarvátky se vložilo několik policistů, kteří se však ani nepokusili napadeného hvězdáře chránit, naopak se přidali k Letel Ugiorovi a začali starce mlátit. Nebránil se jim, jen se pokoušel chránit si rukama hlavu. Pak se zřejmě převrhla televizní kamera, která celý obraz snímala, ale i když se obraz položil na bok, dál bylo dobře vidět, jak policisté za stálého bití nasazují hvězdáři pouta a vyvádějí ho ze studia.

Pomyslně jsem před statečností vědce smekl. Současně mi bylo jasné, že další oponenti Letel Ugiora budou mnohem lépe a pečlivěji vybíráni, takže se další podobná scéna už nebude nikdy víc opakovat.

Hvězdář však dosáhl svého cíle. Jeho krajané, dosud jen ukolébávaní Letel Ugiorem, se konečně dozvěděli pravdu. Bylo to důležité pro jejich budoucnost? Možná - kdyby ještě dnes na Zibogu vypukly demonstrace, mohly by donutit vládu smířit se s Evoi a snad by nebylo vše ztraceno.

Uvědomoval jsem si ale, že to je čistě teoretická možnost. Žádná demonstrace se konat nebude. A pokud ano, bude bez milosti potlačená. Vláda pevniny Zibogu překročila hranice, oddělující demokracii od tyranie.

Chování Letel Ugiora bylo také příznačné. Své protivníky nepřesvědčoval argumenty, ale likvidoval za pomoci policie. Zřejmě by se nezastavil před ničím. V mých očích - ale jistě i v očích ostatních vědců planety Giweruz - tímto činem před námi pohřbil všechno, co mu dovolovalo nazývat se vědcem.


Na další neveřejné zasedání vlády pevniny Evoi jsem si vymohl účast. Situace byla sice přehledná, ale několik problémů se přece jen muselo vyřešit.

První se týkal „bezdomovců“. Byli to lidé, kteří nám buď neuvěřili, nebo o záchranu ani nestáli. Nicméně mi jich bylo líto. Nebylo by dobré zachránit je i proti jejich vůli? Což takhle je pozajímat a do odletu uvěznit v některých obytných místnostech nejbližšího modulu Archy? Odhady hovořily o dvou až třech stovkách lidí, to by se dalo zvládnout. Mohl bych tu opět použít zimní spánek, ušetřilo by to i starost s jejich neustálým hlídáním. Vláda se obávala ztrát na životech. Od těchto dosud svobodně žijících lidí se dal očekávat i velice tuhý odpor. Díky kontaktům se zbytky teroristů mohli být někteří z nich i ozbrojeni.

Vzpomněl jsem si na své možnosti, na této planetě přece jen poněkud neobvyklé. Navrhl jsem použít biologickou zbraň, která by nebezpečí ztrát snížila na minimum.

„Co je to za zbraň?“ otázala se mě udiveně Fairlie.

Dívali se na mě všichni dost bezradně. Biologické zbraně se ve válkách na Giweruzu nepoužívaly. Zatím.

„Pozměněná spavá nemoc,“ řekl jsem.

„Nemoc? Což může být nemoc zbraní? Nemoc je přece lidské neštěstí,“ naježil se člen vlády, ministr už dohasínajícího zemědělství.

Fairlie, ale i presidentka a všichni, kdo mě znali, mlčeli. Nechápali co mám na mysli, ale věřili mi tak, že ani nepomýšleli na zásadní obrat mého smýšlení.

„Původně to byla nemoc,“ začal jsem vysvětlovat. „Ještě před několika sty lety na Zemi zabíjela stovky lidí ročně. Pak jsme získali od Bardžanů lepší biologické znalosti a obávaná nemoc ztratila pro nás význam. Později si ji lékaři přizpůsobili a použili je proti podobným fanatikům, jako jsou naši bezdomovci - nebo... nebo obyvatelé Zibogu...“

Dříve nežli všem v místnosti došlo oč jde, zastavil jsem se, jako kdyby mě něco udeřilo.

Je to přece tak jednoduché, tak logické! My ten prostředek můžeme použít nejenom proti pár ubohým bezdomovcům, ale především proti tyranským vládcům v Syztii, hlavním městě pevniny Zibogu!

Přesněji řečeno - měli jsme to použít dříve a nebylo by nic ztraceno.

Teď už je pozdě.

„Co vlastně získáme, když ty lidi zahubíme nemocí? To by přece bylo stejné jako ponechat je jejich osudu,“ dorážel na mě ministr policie.

Neodpovídal jsem. Došlo mi, že jsem vlastně stejný osel, jako Letel Ugior. Místo abych dal těm lidem možnost postavit se proti hrozícímu osudu, dovolil jsem jim promarnit jejich jedinou příležitost.

„Vždycky jsi na mě působil dojmem, že si vážíš lidských životů,“ pokračoval ministr policie, netušíc, že mé odmlčení má jinou příčinu než se domníval on. „Jak je možné, že právě teď navrhuješ něco tak - nelidského?“

„Počkejte - nechte mě chvíli přemýšlet,“ zarazil jsem je a zkřížil ruce před obličej - znamením tabu. Pochopitelně to všechny překvapilo, ale nikdo se už neodvážil pokračovat dál v protestech.

Máme ještě možnost, vířilo mi hlavou. Mohli bychom ještě vzít na palubu Archy třeba všechny obyvatele Zibogu. Stačilo by nakazit je spavou nemocí. Nikdo by se nám nepostavil, nikdo by se nebránil. Mohli bychom je zachránit všechny.

Jenže my je všechny zaručeně nedokážeme uživit. Zásoby máme sotva pro dvě třetiny obyvatel Giweruzu. Vzduch, voda, potraviny a především lodní prostor na Arše. Nic z toho nám nebude stačit.

Zimní spánek, napadlo mě.

To není východisko, uvědomil jsem si. Zimní spánek je řešení příliš krátkodobé. Není možné udržet v něm člověka dlouho. Rok - nanejvýš dva. V tom stavu jsou všechny životní pochody zredukované na minimum, nicméně probíhají. Když nemá ježek na podzim dost velkou hmotnost, zimu nepřežije. Prostě zahyne hladem, spánek - nespánek. Zimní spánek se dá použít pro lotry, které potřebujeme uchovat do odletu Archy, aby na vlastní oči spatřili výbuch slunce a dali se přesvědčit. Ale uvést do zimního spánku tři sta milionů lidí? Po dvou letech je budeme muset probudit, jinak zemřou. Pak se ukáže, že pro ně nemáme zajištěno odpovídající životní prostředí.

Zmrazit je úplně?

To by sice bylo dlouhodobější, ale ani to by nevyřešilo všechno. Znamenalo by to, že budou všichni úplně závislí na jediném člověku v Arše, na mně. Probudit člověka ze zimního spánku není nikterak složité, Giweruzští lékaři by to jistě zvládli i beze mne. Rozmrazit člověka však znamená vytrhnout ho ze smrti. Nevím o žádné civilizaci, která by to dokázala, kromě Bardžanů vybavených agisarem. Agisar zde mám jenom já. Jakákoli moje nehoda by pro všechny zmražené znamenala automaticky smrt.

Nechat je být?

To by bylo nejdemokratičtější řešení. Varovali jsme je více než dostatečně a pokud vážně chtějí spáchat sebevraždu, proč jim v tom bránit? Jenomže by to byla spoluvina. Lidé ze Zibogu opravdu netuší, jak je to vážné, zvláště když je vědec světového formátu Letel Ugior vytrvale ujišťuje, že nikomu žádné nebezpečí nehrozí.

Ale co dělat, když není možné jednat se současnou vládou Zibogu? Počkat až do nejbližších voleb? To bude dávno po všem. Kromě toho jsem si nebyl jistý, zdali na Zibogu nějaké další volby vůbec budou. Současná vláda, ačkoliv byla demokraticky zvolená, se v posledních týdnech demokraticky neprojevovala. Předala veškerou výkonnou moc armádě, schválila nesmyslně přísné vojenské zákony a držela se u moci zcela nepokrytým terorem. Čekat, až se to změní, by bylo naivní. Pokud bychom se rozhodli jednat, pak bychom museli jednat ihned.

Co tedy máme dělat?

Nevěděl jsem si rady. Ale v takovém případě bude lépe se stavem věcí seznámit ostatní. Kdoví, třeba to správné řešení napadne někoho jiného.

Ukončil jsem trvající znak tabu a spustil ruce.

„Mutovaná spavá nemoc nezabíjí,“ začal jsem vysvětlovat, kde jsem se prve přerušil. „Zasažený člověk jen usne. Dřív byla tato nemoc smrtelná, neboť nemocný se neprobudil a zemřel nakonec hladem. Dnes už není problém spáče probudit a uzdravit. Navíc nemoc, o které mluvím, je pozměněná v tom smyslu, že každý usne nejvýše na deset dní - za tu dobu smrt hladem nikomu nehrozí. Nemyslete si, že něco takového patří do běžné výbavy lékaře. Lékaři Kosmického průzkumu se tyto speciální baktérie učí vytvářet, protože tato zbraň je přece jen humánnější. Nikomu vlastně neublíží, až na speciální situace - ale to už musí každý posoudit na místě. Ale mohli bychom uspat všechny bezdomovce a vzít je na palubu Archy i proti jejich vůli - bez násilí a bez obětí na životech.“

Chvíli všichni přemýšleli.

„Když je to tak jednoduché, v čem je jaký háček?“ ozval se jako první ministr policie.

„Bezdomovce tímto způsobem zachráníme snadno,“ řekl jsem s povzdechem. „Jenže mě právě před okamžikem, když jsem tak o nich uvažoval, napadlo, že jsme to měli mnohem dřív použít na pevnině Zibogu. Paralyzovat vládu a zachránit lidi.“

„Tak proč to neuděláme?“ vyhrkla presidentka.

„Nemáme je kam dát,“ řekl jsem. „Nebudeme mít pro ně dostatek lodního prostoru. Tři sta miliónů lidí nepobereme, ani kdybychom je zmrazili.“

„Proč ani pak?“

„Protože na to nestačím,“ opáčil jsem. „Dokázal bych je za maximálního vypětí sil uvést do zimního spánku, kdy člověk potřebuje proti bdělému stavu sotva setinu vzduchu, vody a živin, ale potíž je v tom, že tento stav nesmí trvat déle než dva roky. Pak je buď probudíme, nebo zemřou. Ale co s nimi pak? Problémy vyvstanou znovu, jenže ve vesmíru, kde nebude v lidských silách je vyřešit.“

Vysvětlil jsem jim i důvody, proč nebude možné použít na záchranu lidí jejich úplné zmražení. Nikdo na to neměl další otázky. Všichni přemýšleli, nikoho zatím nic pozitivního nenapadalo.

Nakonec jsme rozhodli podniknout aspoň pokus o záchranu bezdomovců. Tím se aspoň ukáže, zda je spavá nemoc pro tyto účely vhodná nebo ne.


Hned na první pokus jsme se rozhodli zlikvidovat všechny roztroušené skupiny, tak jak je měli policisté vypozorované. Aby je spavá nemoc uspala v co nejkratší době, musel jsem ji zkombinovat se sorky, řízenými mikroby planety Gíjó. Jejich vypěstování bylo nejsložitějším úkolem pro biologa-genetika a pro jeho agisar. V závěrečném desátém ročníku Biologické univerzity v Cokrezu na planetě Bardžá jsem sorky vytvářel, jenomže od té doby uplynulo hodně vody. Musel jsem si rychle vzpomenout, jak to tenkrát vlastně bylo, ale podařilo se mi to a jakmile jsem měl první kulturu sorků, bylo pěstování dalších mnohem jednodušší.

Spavá nemoc byla o dvě třídy snazší a problémy jsem s ní neměl ani v nejmenším. Dva dny po oné schůzce vlády jsem byl připraven.

Dostal jsem pro jistotu ozbrojený gryul, doprovod pilotů a policistů a mapu, do které nám policejní hlídky zakreslily místa posledního pozorování všech známých tlup.

Naletěli jsme gryulem na první skupinku bezdomovců. Ani si nestačili všimnout, že se na ně snášíme. Jako jestřáb na hejno vrabců, napadlo mě. S jedním rozdílem - útok jestřába většina vrabců přežije a uletí.

Útočící sorky téměř nejsou viditelné. Ve vzdálenosti asi dvě stě metrů jsme gryul zastavili a zůstali viset. Z úst mi vyletěl nezřetelný růžový obláček a otevřeným okénkem gryulu vyrazil rychlostí vlaštovky směrem ke skupině odpočívajících chlapů. Na tu vzdálenost si nevšimli ani gryulu, natož stále řídnoucího obláčku. Ten jsem brzy ztratil s očí i já - ale doletěl přesně.

Odpočívající muži se jen o něco uvolněněji natáhli. Když vedle nich přistály gryuly, spali jako zabití. Naložili jsme je, odebrali jim střelné zbraně a vydali jsme se podle mapy za dalšími.

U všech to probíhalo stejně. Buď si nás ani nepovšimli, nebo se dali na útěk, který je ale před námi nemohl spasit. Museli jsme přivolat další gryuly, aby uspané muže a dokonce i ženy odvážely. Pochytali jsme jich během pouhých dvanácti hodin dvě stovky a zbavili jsme těchto lidí celou pevninu.

Ve Strážci jsem navíc všechny převedl do zimního spánku. Nemuseli jsme je pak hlídat a ušetřili je nenávisti, kterou by k nám možná získali. Probudíme je, až poletíme vesmírem, aby si mohli v dalekohledech prohlédnout vybuchující slunce. Pak možná dostanou rozum.

Tato část dopadla dobře. Útočné sorky nebyly na Giweruzu známou zbraní, ale jak se ukázalo, byly účinné.

Přesněji řečeno - proti bezdomovcům, kteří spí pod širým nebem a nemají nic než nějakou tu deku.

Nemohly by ale selhat proti armádě?

Nechal jsem si vysvětlit, jaké obranné prostředky mohou mít proti mým baktériím na Zibogu. Ukázali mi všechno možné, na co si vzpomněli. Giweruzané ani ve válkách před sto padesáti lety nepoužívali otravné plyny, biologické zbraně a jiné pozemské zákeřnosti. Když se útočné sorky dostanou na kůži člověka, vpraví nesené baktérie do krve - a zasažený po několika minutách usne. Jediné, co mohlo sorky zastavit, byly obranné pevnosti. Byly to upravené zuvojde a tudíž byly hermetické. Dovnitř by se sorky nedostaly. Podobně jim mohly překážet jakékoliv jiné hermetické kryty.

Zbraň jsme tedy měli, ale stoprocentně spolehlivá nebyla a její použití bylo přece jen riskantní. Rozhodl jsem svolat do Strážce vládu. Po předcházející neveřejné schůzi byli do problému zasvěceni experti od historiků, lékařů a biologů až po policejní odborníky. Chystaná schůzka nebyla sice veřejná pro kohokoliv, ale přece byla určena pro širší skupinku lidí než jen pro vládu.


Situaci shrnula presidentka a požádala všechny aby přednesli jakýkoli nápad, i kdyby se domnívali, že není tím pravým řešením. Jde o čas a mezi očividné nesmysly se nám může připlést geniální nápad, který by mohl sám autor považovat za nereálný.

První přihlášení nepřicházeli s nápady, ale žádali další podrobnosti. Vyhověl jsem jim a pak nastalo několikaminutové ticho. Všichni si to potřebovali promyslet.

Fairlie seděla vedle mě a nejspíš také přemýšlela.

„Jestli jsem to správně pochopil, spavá nemoc může lidi na určitou, poměrně dlouhou dobu omámit. Problémem je, že je Ziboguských příliš mnoho,“ ubezpečoval se znovu náčelník policie. „Ke všemu se musí operace zúčastnit host z vesmíru osobně, takže by se vystavil neúměrnému riziku.“

„Tak tomu není,“ ujistil jsem ho. „Sám bych rozhodně na něco takového nestačil. Biologickými zbraněmi vybavím určitý počet dobrovolníků - nejlépe policistů. Každý pak bude proti spavé nemoci imunní a bude útočné sorky ovládat vůlí. Těchto lidí nebude mnoho, řekněme stovka. Jenom oni budou rozsévat spánek. Ostatní jim v tom ale musí pomáhat.“

„Bude to jistě nebezpečná akce, ale měli bychom se o ni pokusit - těm lidem hrozí smrt,“ přimlouvala se presidentka.

„Problém není v uspání obyvatel Zibogu, ale že se nám nevejdou do Archy,“ připomněl jsem všem. „Neřešíme otázku, jak obyvatele Zibogu přemoci, ale co s nimi uděláme potom. Museli bychom pro ně vyrobit aspoň patnáct trojitých vrstev Archy - a to nevidím reálné, když naše továrny nemají dost materiálu už ani na jednu jednoduchou vrstvu.“

„Vezmeme si tedy materiál na Zibogu,“ navrhl kdosi.

„Dostatečný počet zuvojde nestihneme vyrobit,“ namítl jsem. „To bude záležitost půl roku, i kdyby všechny loděnice jely naplno. Obávám se, že slunce vybuchne dřív.“

„Co kdybychom stavěli další zuvojde až za letu?“ napadlo Tahki Roveda, jednoho z konstruktérů. „Můžeme přece posbírat a naložit jenom potřebný materiál. Postavíme-li více větších modulů vybavených jako loděnice, můžeme z takto nastřádaného materiálu montovat další zuvojde až za letu ke hvězdám.“

Bylo to jednoduché a přitom geniální řešení. Mělo mě to napadnout samotného - a dřív. Nicméně by se tím vyřešila jen stavba zuvojde během letu. Nedostatek lodního prostoru však hrozil právě teď.

„Tento návrh stojí za realizaci v každém případě,“ řekl jsem. „Montovat zuvojde za letu by jistě šlo. Stačí postavit aspoň několik kosmických loděnic. Tento nápad pomůže vyřešit i problém, kdybychom objevili u některé hvězdy planetu sice nehostinnou a ke kolonizaci nevhodnou, ale využitelnou jako zdroj materiálu, zejména kovů. Takových planet máme v našem Galaktickém společenství hodně - říkáme jim technické.“

„Kdybychom všechny Ziboguské uspali, pobereme použitelný materiál z jejich území. Necháme-li pracovat všechny schopné lidi jako demoliční čety, můžeme počítat s mnoha sty tisíci tunami materiálu. Během letu můžeme postupně montovat další zuvojde a uspané lidi probouzet až podle okamžité situace,“ rozvíjel svou myšlenku Tahki Roved.

„A proč by nám v tom nemohli pomoci sami lidé ze Zibogu? Což se nechtějí zachránit?“ navrhl další z konstruktérů.

Velice rychle mu vysvětlovali, že to není možné. Všichni lidé z pevniny Zibogu přece usnou a probudí se až za letu ke hvězdám.

„A proč?“ podivil se inženýr. „Cožpak všichni skálopevně věří tomu idiotovi Letel Ugiorovi? Nestačilo by ochromit tou spavou nemocí jen jejich vládu, vojsko a možná i policii? Já myslím, že ostatní nám pak budou s velkým nadšením pomáhat!“

„Pokud nejsou zfanatizovaní víc než si myslíme,“ podotkl jsem skepticky.

„Tak je obrátíme na pravou víru,“ mávl rukou inženýr. „Obsadíme jejich televizi a otevřeme jim oči. Pak nám sami pomohou a stihneme toho mnohem víc.“


Plán byl tedy hotov, ale bylo v něm neustále příliš mnoho neznámého. Možná by stačilo podniknout bleskový útok na hlavní město Syztii a obsadit pouze sídlo vlády, televizi a klíčové body. Další postup by musel záviset na tom, jak se zachovají obyvatelé Zibogu. Pokud proti nám jako jeden muž povstanou, nezbude než uvést do zimního spánku všechny a pak je odvézt na Archu. Starost o shromažďování materiálu by pak zůstala na našich lidech a musela by se pravděpodobně omezit na pouhý sběr kovového šrotu.

Pokud se nám podaří obyvatele Zibogu přesvědčit, mohli by nám značně pomoci. Jejich továrny by mohly vyrábět další zuvojde a doly vytěžit množství surovin. V každém případě by bylo nutné všechny neproduktivní lidi, hlavně ženy a děti, předem odvézt na Archu a ihned je uložit k zimnímu spánku, ze kterého budou probuzeni až během cesty vesmírem.

Konstruktéři měli rázem před sebou úkol - postavit kosmické loděnice, schopné vyrábět další moduly zuvojde. Aby nenarušili modularitu systému, musel by každý modul loděnic ve všech směrech zaujímat dvojnásobný rozměr - a osminásobný objem. Museli přitom uvažovat více než čtyřnásobné namáhání stěn vakuem a navíc šlo o choulostivější dutou konstrukci, na rozdíl od voštinových stěn standardních zuvojde. Výhodné bylo, že okolní zuvojde, plánované jako skladiště materiálu, mohly být maximálně zjednodušeny na pouhé skořápky s motory.

Tahki Roved, zapálený svou myšlenkou kosmických loděnic, rozvíjel svůj nápad dál. Podle něho měly být tyto pohyblivé továrny výkonnější než dosavadní pevné provozy, neboť odpadne nutnost převážení materiálu. Kosmická loděnice by mohla přeletět tam, kde pro ni demoliční čety připraví dost materiálu. Ušetří se dopravní prostředky i lidé. K loděnicím mohou být trvale připojeny potřebné obytné moduly s dělníky a jejich rodinami.

Nezbylo mi, než Tahki Rovedovi blahopřát a jeho nápadům dát oficiální podporu.

Několik posledních obytných modulů bylo změněno ve velké chladničky. Snad v nich časem budou ubytováni lidé. Teď jsme museli někam narychlo uložit tři sta miliónů zimních spáčů. Všechno za předpokladu, že pro ně do dvou let potřebný lodní prostor aspoň dodatečně vyrobíme.

Ve všech pozemních loděnicích byla s okamžitou platností skončena výstavba obytných modulů. Rozestavěné moduly nebyly ani dokončovány - zřejmě budou použity jenom jako skladiště. Všechny dosavadní loděnice zahájily v nejkratší možné lhůtě výrobu největších a zřejmě jejich posledních modulů - nových kosmických loděnic. Další obytné moduly měly být montovány pouze v nich. Buď tady na Giweruzu, nebo později ve vesmíru.


Přepadení pevniny Zibogu bylo naplánováno poměrně rychle a přímočaře. Nejprve jsem tři stovky dobrovolníků narychlo vybavil řídícími sorky. Tyto pomocné mikroby trvale žijí ve svých hostitelích a jejich geneticky daným úkolem je snímat vůli hostitele a telepaticky řídit nosné sorky, které k cíli dopravují vlastní výkonné bakterie.

Pro tyto muže bylo ovládání sorků velice snadné. Nejprve museli aktivovat mikrolíhně v plicích a vydechnout obláček sorků. Pak stačilo určit jim očima cíl; ostatní už šlo samo sebou. Uspávač mohl během letu rozdělit obláček sorků na několik menších a přidělit jim další cíle, dříve než dorazily k prvnímu. Při rozdělení byl sice účinek nepatrně zpomalen, ale i potom by zasažení usnuli nejpozději do minuty.

Do akce se připravily i čtyři kompletní televizní štáby. Chtěli jsme obsadit televizní studia v hlavním městě Syztii a odtud přesvědčovat obyvatele Zibogu. Bude to jistě obtížná úloha, vždyť naše akce byla skutečně invazí, vpádem do země. Ačkoliv vláda Zibogu rovněž vyslala nad naše území létající pevnosti, nebyla mezi námi nikdy vyhlášena válka a náš útok byl stejně neoprávněný, jako útok Ziboguských. Na Zemi kdysi bývalo heslo, že účel světí prostředky. Podle toho bylo naše jednání oprávněné, ale právě na Zemi bylo toho hesla kdysi nesčetněkrát zneužito.

V našem případě se ale dalo říci, že nemáme na vybranou. Útok i lhostejnost, obojí představovalo zlo. Šlo jenom o to, které z těch dvou bude menší. Byl jsem pevně přesvědčen, že jednáme správně - a nebyl jsem sám.


Naše síly jsme soustředili dva dny před chystanou invazí v opuštěném přístavním městě Soryzuo.

„Všechny dosavadní války v dějinách Giweruzu byly vedeny jen mezi znepřátelenými stranami,“ hovořil jsem na poslední instruktáži k připraveným mužům. „Poslední válka na tomto světě musí být jiná. Podle mého není zločin udeřit kamaráda pěstí, když mu zabráníte skočit z vysokého mostu na dlažbu. Nesmíte mu ale tou ranou srazit vaz. Uvědomte si, před námi nejsou nesmiřitelní nepřátelé na život a na smrt, ale kamarádi, ačkoliv se dnes tváří jako nepřátelé. Jdeme je zachránit, ne zabít. Každé neodůvodněné zabití bude později považováno za vraždu. Pamatujte na to.“

Všichni naši muži měli přikázáno šetřit životy lidí, jak jen to bude možné. Největší váha měla ležet na uspávačích. Ti by neměli mít nejmenší důvod dotknout se kohokoliv jinak, než - obrazně i fakticky - svým dechem. Výsadková komanda na naší straně měla pistole, nemohla přece zahájit tu akci s holýma rukama. I uspávači byli ozbrojeni. Kdyby je někdo zaskočil, mohly by být sorky příliš pomalé. Ale střílet měli jen kdyby jim šlo o život.

Večer před útokem odstartoval i Strážce, aby dohlížel na akci ve výšce. Museli jsme se postarat, aby se nevložily do hry obranné pevnosti. Tentokrát by nejspíš dělaly čest svému označení, ale mohly by v našich řadách způsobit masakr. Naše vláda nechala rozhodnutí o nich plně na mně.

Akce měla začít před rozedněním.

Byl jsem před touto poslední válkou rozechvěn jako nikdy předtím. Vždycky jsem souhlasil, že není většího zločinu než válka. Nikdy bych nečekal, že se jí někdy v životě zúčastním a natož že ji sám vyvolám, ale teď už nebylo možné couvnout. Tentokrát by bylo větším zločinem nevyvolat ji. Budou nás ti lidé proklínat, nebo chválit?

Všichni byli dokonale připraveni.

V první vlně měli všichni létací nárameníky. Nejprve měli přepadnout radarové stanice, nebo alespoň ty, jejichž polohu jsme znali. Teprve v druhé vlně přiletí do akce i gryuly. Ty nebyly vyzbrojeny vůbec, jejich úkolem bylo odvážet spáče na naši stranu průlivu.

Největší palebnou sílu ovládal Strážce, vznášející se ve výšce padesáti kilometrů nad pevninou. Doufal jsem, že jeho zásahu nebude zapotřebí, ale vyloučit jsem nemohl vůbec nic.

Noční hodiny ubíhaly obzvlášť pomalu.

Uplynula půlnoc, pak hodina, druhá.

V řídící kabině se ozvalo zvonění vysílačky. Volali nás, ale ne z hraničního průlivu, nýbrž z opačného konce pevniny.

„Zibogusané!“ uslyšel jsem zoufalý hlas. „Letí přímo na nás! Je jich plná obloha, nejmíň tisíc, dva tisíce! Střílejí na město Duzingla, pomozte!“

Na okamžik jsem strnul.

Duzingla bylo veliké přístavní město, jenomže na opačném břehu pevniny. Ziboguské pevnosti tedy zaútočily od opačného oceánu, než jsme je čekali. Tisíc, možná dva tisíce pevností - to byla nejen hrozivá palebná síla, ale také milióny mužů na palubách. Pouhé policejní hlídky neměly nejmenší naději zastavit tu letící ocelovou stěnu.

„Uprchněte!“ radil jsem napadeným. „Nařiďte vzletět všem kdo může, odleťte. Nechte tam třeba všechen materiál, hlavně zachraňte lidi.“

Ve městě Duzingla bylo pusto jako v ostatních městech, pouze ve zdejších velikých loděnicích byly dokončovány první dvě loděnice nové kosmické série. Pochopitelně byly nedaleko obytné zuvojde, plné dělníků a jejich rodin. Polilo mě horko z představy, kolik obětí tam může být.

„Všechno už vzlétlo,“ volal rozčilený hlas. „Pracovali jsme ve dne v noci, kosmická loděnice byla plná lidí. Piloti na nic nečekali a vzlétli se všemi lidmi uvnitř, ale nemohou dosáhnout dostatečné výšky, protože jejich konstrukce ještě není uzavřená a tedy ani hermetická.“

„A obytné zuvojde?“ zajímal jsem se.

„Vzletěly všechny, ani jejich piloti nezaváhali. Krátce po startu ale tři z nich dostaly zásah. Zatím letí a dokonce stoupají, ale nikdo neví, jak to vypadá uvnitř. Asi nebudou schopné vyletět nad atmosféru. Nejhorší je, že nám ve městě zůstalo několik demoličních čet a v takové zběsilé palbě je nemůžeme odvézt.“

„Zkuste Ziboguské odlákat dál od města,“ navrhoval jsem. „Vydržte aspoň deset minut, letíme k vám!“

„To jsme zkusili,“ namítal hlas v rádiu. „Nešlo to, pro jejich rychlopalné kanóny jsou gryuly příliš snadným terčem. Dva rozstříleli, ostatní se musely dát na útěk. Jejich pevností je příliš mnoho. Sto se jich vrhlo na nás, tisíc na město. Za chvíli tam nezůstane kámen na kameni. Pak se tahle lavina určitě pohne dál.“

„V tom případě je pro vás jediná záchrana útěk. Uvědomte všechna města východního pobřeží. Především zachraňte lidi, ostatní je vedlejší. Ať ihned odstartují všechna zuvojde.“

„Takhle Zibogusané během pěti hodin obsadí celou pevninu Evoi! Cožpak se máme nechat jen tak pobít?“

„Nechte to na nás,“ ujistil jsem nešťastníka v rádiu.

Strážce mezitím nabral rychlost i výšku k letu na opačný okraj pevniny Evoi. Pravda, většina měst byla dávno prázdná, obytné zuvojde stihnou odletět, ale útok budu muset zastavit silou, nemůžeme si dovolit přijít o všechno.

„Co se to děje?“ volala další vysílačka. „Je pravda, že Duzinglu napadla celá flotila létajících pevností?“

„Ano, je to pravda,“ potvrdil zprávu radista, ale pak se tázavě podíval na mě, jakoby si nebyl jistý, zda neměl radši mlčet. Povzbudil jsem ho souhlasnou grimasou.

„Co bude s naší akcí?“ tázal se bezradný hlas.

„Začne podle plánu,“ řekl jsem zamračeně. „Vyřiďte jen, že bude potřeba posílit vzdušné pozorovatele. Je-li to ještě možné, vysuňte radisty dál, než bylo původně v plánu.“

Jestli Zibogusané vyslali všechny své vzdušné síly proti našemu východnímu pobřeží a nenechali si žádné zálohy, mohou naše oddíly vyrazit jako by se nic nedělo. V opačném případě se budeme muset vrátit a chránit především lidi u Soryzuo.

Strážce mezitím přeletěl centrální hory pevniny, pokryté sněhem a ledem. Říkali jim Ersa, což znamená Sněžné. Potkali jsme několik našich letících zuvojde a mračno gryulů. Letěly níž a téměř nebyly proti skalním štítům vidět. Zbývalo nám nanejvýš osm set kilometrů k pobřeží pevniny, když jsem na obraze infračervené kamery zahlédl první letící objekty.

Infračervenou kameru mi dobrovolníci přinesli z Newtona navzdory radioaktivnímu nebezpečí. Doposud zůstávala v celé této části vesmíru jediná. Gryuly na ní z téhle výšky nebyly vidět a zuvojde jen nepatrně, ale další objekty svítily jako kdyby na nich byly majáčky.

„Před námi jsou jejich obranné pevnosti,“ oznámil jsem všem v řídící kabině.

„Já je nevidím!“ opáčil pilot, který vedl zuvojde vpřed, abych měl volné ruce k obsluze počítače.

„Máme jen jednu kameru, která vidí teplo,“ vysvětloval jsem mu nevzrušeně. „Pevnosti na ní září do dálky. Mimo jiné to svědčí i o tom, že Zibogusané podcenili tepelnou izolaci. Naše zuvojde nejsou na tepelném obraze vidět vůbec, nebo jen nepatrně.“

„To by ale znamenalo, že se s nimi nemohou odvážit letět do kosmu,“ nedůvěřoval Orgo Plyok. „Takové obranné pevnosti by jim ve vesmíru nebyly k ničemu! Buďto by zmrzli, nebo by je to stálo příliš mnoho energie.“

„Však oni je beztak nestavěli proti nějakým hypotetickým invazním flotilám,“ zavrčel jsem. „Nevím, možná mají některé izolované lépe, ale ty co letí proti nám jsou v tomto směru trestuhodně zfušované.“

Mezitím jsem programům přikazoval zaměřit klíčová místa, především dělové věže pevností. Nastavil jsem slabší úroveň fotometů, aby energie zničila dělové věže, ale nesestřelila pevnosti jako takové.

„Teď uvidíme, jestli je naučíme utíkat,“ řekl jsem.

První pevnosti byly od nás vzdálené šikmo kolem padesáti kilometrů, když fotomety vypálily první sérii neviditelných porcí energie.

Před námi nad pevninskou plání vzplály tisíce jiskřiček. Jenom počítačový program dokázal v tisícině vteřiny zaměřit každý z cílů a vyslat strašlivé porce infračerveného záření. Ve Strážci na okamžik pohaslo světlo. Reaktory nestačily do vybitých kondenzátorů dodávat elektřinu, ani když jim krátce po výstřelu pomáhaly všechny zdroje od měničů B-paliva isúnů po obyčejné akumulátory.

„Havárie, nemáme proud!“ vykřikl kdosi.

„Klid, to je normální,“ uklidnil jsem všechny, aniž bych se po někom podíval. „Vyslali jsme proti nim všecko co máme, ale my se z toho vzpamatujeme, oni jsou na tom hůř.“

Po prohlídce obranných pevností, sestřelených při minulé invazi u města Soryzuo, jsme věděli, že každá dělová věž má posádku čtyř mužů. Znamenalo to, že v tomto jediném okamžiku zahynulo přibližně čtyřicet tisíc lidí. Připojil jsem se tak k největším masovým vrahům pozemské historie; přede mnou teď byla jen posádka letadla Enola Gay po svržení atomové bomby na Hirošimu a posádky kosmických lodí, které útočily atomovými torpédy na flotily Agríšů poblíž planety Keléné. Pokud nepočítám vojevůdce jako Hitler nebo Stalin.

Ačkoliv byly záblesky vidět na všech obrazovkách, hořící kov v dálce rychle zchladl a na obyčejných kamerách flotila proti pevnině zmizela. Pozoroval jsem ji soustředěně na naší jediné infračervené obrazovce. Nezdálo se mi, že Zibogusané zaváhali? Při krátkém výpadku proudu se Strážce prosedl a padal šikmo dolů, slabě brzděný osmi sty antigravitačními motory. Museli jsme se snést níž.

„Zdá se mi, že je vidím,“ ohlásil jeden z těch, kdo měli za úkol sledovat obrazovky ze všech stran, aby nás Ziboguské pevnosti odnikud nepřekvapily. „Letí proti nám, pokoušejí se stoupat na naši úroveň.“

„Takže jsme je ještě nepřesvědčili,“ povzdychl jsem si. „Pozor, zkusím odpálit salvu proti věžím, které byly předtím od nás odvrácené.“

Na infračervené obrazovce byly obranné pevnosti mnohem zřetelnější než na obyčejných a kromě toho se mohla japonská kamera chlubit větší rozlišovací schopností. Letci obranných pevností nás nejspíš zpozorovali podle namodralého trychtýře ionizovaného vzduchu, krátce viditelného během salvy. Jinak neviditelné infračervené záření naráželo v letu na ojedinělé prachové částice a měnilo je v ionty. Noc už dávno skončila, ale obloha nad námi byla černá a ne modrá. Jenom díky iontům jsme byli proti ní viditelní. Z dálky se to nejspíš podobalo krátkému vzplanutí polární záře.

Kapitáni obranných pevností se snažili přiblížit otočení k nám poněkud bokem, aby mohli využít plné salvy zbývajících dělových věží. Netušili, že jsou sice na dostřel, ale my je máme dávno a lépe zamířené.

Tentokrát bylo ohníčků méně, zato byly bližší a vypadaly mnohem efektněji. V jednom okamžiku přišla flotila o dalších dvanáct tisíc mužů a o téměř všechna děla. Každému muselo být jasné, že proti nám nemají nejmenší naději. Několik stovek v podstatě už odzbrojených pevností se dalo na ústup, ale většina jich dál směřovala k nám. Snad by nás nechtěli napadnout pouhými kulomety?

Nemínil jsem jim další pokusy tohoto druhu dovolit. Asi by nám už neuškodili, když o nejtěžší kanóny přišli. Zbraně menších ráží by povrch našeho zuvojde neprorazily, ale neměl jsem chuť zkoušet to a pak utěsňovat dehermetizované úseky, kdyby měli přece úspěch.

Třetí salva byla zaměřena doprostřed trupů nejbližších létajících pevností. Vzdálenější jsem z označených vyřadil, zbylo jich patnáct. Když jim zasáhnu palivové nádrže, budou muset nouzově přistát, uvažoval jsem. Akumulátory je ve vzduchu dlouho neudrží a reaktory zcela jistě nemají.

Na obloze se rozhořelo patnáct oslnivých ohňů. B-palivo hoří jasným plamenem bez dýmu, ale tady určitě hořelo i něco jiného, nejspíš nafta. Ze zasažených pevností vyrazily celé sloupy hustého černého dýmu a poškozené stroje zamířily k zemi. Jak jsem předpokládal, nebyly schopné boje ani letu.

Čekal jsem, že ostatní tisícovka pevností po tak ohnivém přivítání couvne a obrátí se na bezhlavý útěk, ale pekelně jsem se zmýlil.

Patnáct pevností za sebou zanechávalo vějíře černého dýmu a v plamenech se snášelo k zemi, ale zbývající tisíce zamířily přímo k nám. Vzpomněl jsem si na válkuAgríši. Také tehdy flotila Agríšů svůj postup proti planetám Společenství nezastavila, ačkoliv jim přímé zásahy atomových torpéd typu Sylva ničily desítky kilometrových bitevních lodí.

Ve válce s Agríši měly pozemské křižníky neocenitelnou výhodu v možnosti úniku do nadprostoru, kde byly pro bitevní kolosy Agríšů nedostupné. Teď jsme se ale dostali na dostřel těžkých děl Ziboguských pevností - a část byla dosud schopná vypálit proti nám naráz až několik tun rozžhavených granátů, naplněných výbušninou.

Uvědomoval jsem si, že letíme proti flotile a vzdálenost mezi námi se prudce zmenšuje. Ponechat naši pevnost zblízka proti dělům by byl neomluvitelný hazard. Neztrácel jsem čas vydáváním rozkazů pilotům, ale převzal jsem ovládání motorů. Strážce vystřelil na plný tah šikmo vzhůru. Asi to vypadalo jako útěk, ale kdo to tak pochopil, velice se zmýlil.

Několik stovek Ziboguských létajících pevností bylo tím manévrem naprosto vyvedeno z míry. Naše zuvojde překročilo během zatáčky nejméně tři sta Gé absolutního zrychlení, čímž se ze vstřícného letu rázem dostalo do protisměru a potom se začalo spíš vzdalovat. Ale ne že bychom se obraceli na útěk. Potřebovali jsme se dostat mimo dostřel jejich děl a jakmile vzdálenost mezi námi dosáhla padesáti kilometrů, byli na tom jako před chvilkou. My jsme byli mimo jejich dostřel, kdežto oni nám byli vydaní na milost a nemilost.

Nicméně se zdálo, že to ani teď nepochopili.

Vyřadil jsem ze seznamu označených ty pevnosti, které se zastavily, nebo nás alespoň nepronásledovaly tak viditelně. Zbyla jich padesátka. Strážce se proti nim otočil fotometnou věží a opět na ně vychrlil téměř neviditelný vějíř energie.

To už by bylo příliš snad i na japonské kamikadze.

Obloha byla plná chocholů černého dýmu, každý označoval pád obranné pevnosti. Některé jakž-takž přistály, jiné dopadly tvrdě a buď při nárazu vybuchly, anebo začaly naplno hořet. Tam umíraly další tisíce lidí, ale dosáhli jsme toho, že se zbývající pevnosti přestaly hnát proti nám. Některé se otočily a daly na útěk, jiné opatrně klesly na zem, aby na palubu vzaly muže ze sestřelených pevností.

Pevnosti zadních vojů, které na bojiště dorazily až teď, do bitvy nezasáhly. Flotila měla zřejmě jednotné velení a po vydání rozkazu k ústupu žádná další pevnost nejevila snahu napadnout nás. Brzy jsme se od nich vzdálili.

I my jsme se spojili rádiem s našimi lidmi, připravenými k akci ve městě Soryzuo.

„Zastavili jsme postup flotily ze Zibogu,“ sděloval jsem našim lidem vysílačkou. „Vracíme se k vám.“

„My jsme mezitím obsadili jejich hlavní město,“ oznámil nám na oplátku nadšený hlas. „Bez výstřelu, bez krve. Zajali jsme jejich vládu, generální štáb obranných pevností, velení policie a obsadili jsme i televizi. Policisty v ulicích jsme nahradili našimi lidmi. Hlavní město Syztia je naše.“

„A co ostatní lidé?“ dychtil jsem.

„Někteří jsou trochu zaraženi, ale většina nám fandí,“ ujišťoval nás radista.

„To je dobře,“ oddychl jsem si. „Na východním pobřeží to bylo mnohem krvavější. Odhaduji, že to zhruba sto tisíc lidí stálo život. Našich i jejich. Navíc je celé východní pobřeží obsazené jejich výsadkem. S těmi to asi bude nejtěžší. Pokud je nepřesvědčíme aby se vzdali, budeme je tam muset nechat.“

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29