Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zvony pekelné

Jedna akce, zorganizovaná Fairlií, byla z mého pohledu obzvlášť záslužná. Tím spíš, že Fairlie rozhodně neměla času nazbyt.

Napadlo ji shromáždit děti, které ztratily rodiče. Na naší pevnině jich mnoho nebylo, ale na Zibogu jich našla ve sběrných táborech desítky. Během překotného odvážení byly některé rodiny roztrženy a už se nesetkaly, jiné děti měly rodiče mimo domov a některé o ně dokonce přišly definitivně a pochopitelně na tom byly nejhůř.

Posádka Strážce dodržovala přísný zákaz vzít na palubu kohokoliv z pevniny Zibogu. Ten zákaz byl odůvodněný, aby se nikdo nemohl zmocnit našich nejsilnějších zbraní fotometů a způsobit na poslední chvíli pohromu.

Fairlie nejprve presidentce a potom i vládě tento zákaz rozmluvila a prosadila výjimku pro děti mladší deseti let.

Zřejmě to s dětmi uměla, hrnuly se k ní jako o závod. Za týden jich měla několik stovek. Najala k nim i vychovatelky, což nebylo těžké, neboť na palubě Strážce bydlelo množství rodin policistů a vědců. Právě naše zuvojde, protože mělo na planetě zůstat do poslední chvíle, bylo méně obsazené lidmi, než bylo obvyklé. Děti by asi bezpečnost lodě ohrozit neměly a Fairlie je tak chtěla ušetřit stresu, spojeného s nuceným zimním spánkem.

Přitom mi pořád stačila dělat sekretářku a byla neustále pohotově. Čas pro shánění měla jen v době, kdy jsem obcházel „chladničky“. Docela jsem se divil, co všechno za tak krátké chvilky stihla. Jenom ji trochu mrzelo, že nemohla být stále s dětmi, když ji první povinnost vázala ke mně. Naštěstí si vybrala správnou partu mladých žen, které by nejspíš v tomto věku uvažovaly o vlastních dětech. Jak jsem zaslechl, byly mezi nimi i takové, které si už skutečně děti plánovaly, ale disciplinovaně poslechly naléhavé výzvy své vlády k omezení porodnosti. O to více přilnuly k nalezeným.


Ve sběrných táborech se teď každého rána konaly zvláštní obřady. Podobně jako kdysi na Zemi zastánci Jediné pravé víry, i tady se společně klaněli hlavou k zemi, ne sice směrem k Mekce, ale k vycházejícímu slunci, které hlasitě prosili o slitování - ne aby se uklidnilo, ale aby jim, jejich známým a všem na tomto světě nechalo dost času.

Připadalo mi to směšné. Jaké prosby by měly sílu zadržet triliony tun rozžhavené sluneční hmoty, která teď před zraky všech zvolna pulzovala na obloze? Za ranních, ale ještě lépe za večerních červánků bylo někdy možné dívat se na obrovskou sluneční kouli pouhýma očima - a bez jakýchkoliv pomůcek už bylo vidět gigantické krajkoví protuberancí kolem slunečního kotouče.

Dokonce jsem slyšel dlouhou báseň, složenou právě o tom zdejším nespolehlivém zdroji života. Personifikované slunce v ní bylo líčeno jako duševně nemocná osoba, která nemůže za to, co se chystá provést.

Na druhé straně jsem tyto lidi i jejich modlitby chápal. Slunce jim přece kdysi dávno darovalo tento svět a dovolilo vzniknout životu, až teprve v poslední době se začalo chovat jako nemocné šílenstvím.

Ostatně, už teď se dalo hovořit o zázraku. Sběrné tábory, které mě tlačily ve snech jako noční můra, se pomalu ale přece vyprázdnily. Zdálo se, že pobereme i posádky obranných pevností, nebo alespoň ty které na poslední chvíli dostanou rozum.

Z celé flotily se vzdalo jenom sto šedesát osm pevností. Některé byly těžce poškozené, byl div, že se posádkám ještě podařilo přeletět horský hřeben Ersa na pevnině Evoi. Větší část flotily však zůstala na pobřeží a na naše rádiové výzvy vůbec nereagovala.

Demoličním četám se podařilo shromáždit a naložit, co se do nákladních lodí vešlo. Poslední nákladní lodě odletěly na oběžnou dráhu a s nimi všechny kosmické loděnice. Kromě lidí už nebylo na planetě Giweruz co nakládat.

Blížil se závěr evakuace. Už teď jsme si mohli blahopřát k neuvěřitelnému. Naložili jsme i tři sta milionů lidí, pro které původně nezbylo v Arše místo. I když o sobě nevěděli, bylo to mnohem lepší než mé odhady. Doufal jsem, že stihneme s odřenýma ušima vyklidit jen pevninu Evoi, ale ne všechny. Už teď to vlastně bylo velkolepé.

S jednou skupinou nastaly téměř na samém konci nečekané komplikace. Tou dobou už na planetě nezůstaly ženy ani děti, zbývalo naložit posádky flotily, která předtím napadla východní pobřeží Evoi. Stovka mužů jedné pevnosti se sice dostavila do určeného boxu, ale odmítla připoutat se na lůžka.

Někdo z nich hned zkraje vyzkoušel popruhy aniž by ležel na lůžku a všiml si, že zámek popruhů už nedokáže rozepnout. Pochopil to správně jako past, vzbouřil ostatní, zajali jako rukojmí správce boxu a začali ho bít, dokud z něho nedostali přiznání, jak se věci mají.

Pak se vyhrnuli do spojovacích chodeb, ale když narazili na policejní posily, spořádaně se stáhli do boxu, zatarasili dveře a pohrozili, že rukojmí zabijí.

Vojáci měli mezi sebou výsadkáře, kteří představovali ve všech směrech elitu. Nabídli vyjednávání, ale během něho se na naše vyjednávače znenadání vrhli a také je zajali. Tím se veškeré vyjednávání skončilo. Policisté přivolali jako posily několik uspávačů, vybavených řídícími sorky. Uspávači část výsadkářů zastavili, ale jen ty, kteří pronikli dále do chodeb. Zbývající se opět stáhli a zavřeli hermetické dveře, takže útočné sorky za nimi dovnitř nepronikly. Policisté se rozhodli vzbouřence vyhladovět, ale to by asi trvalo několik dnů a ani pak by výsledek nebyl jistý.

Naštěstí mi to řekli včas. Nařídil jsem zastavit pokusy o osvobození rukojmí jako příliš nebezpečné. Kdyby obležení začali nějakou akci, měli by je uspávači uspat, ale nic víc proti nim neměli podnikat.

„Co s nimi chceš dělat, Rudi?“ ptala se mě Fairlie.

„Je jich jen sto, ti nám nebudou nebezpeční,“ řekl jsem. „Dnes naložíme poslední lidi pevniny Zibogu. Zítra přeletíme na pevninu Evoi a naložíme posádky posledních létajících pevností na východním pobřeží - pokud se vzdají. Nevíš náhodou, jak je to s nimi?“

„Dnes se konečně ozvali. Vyžádali si ještě den a noc na rozmyšlenou. Prý je to poslední lhůta. Uspořádají velký sněm statečných a k ránu budou hlasovat.“

„Výborně,“ přikývl jsem. „Vypadá to, že je máme tam, kde jsme je chtěli mít. Vždyť už jen slepý může přehlédnout, jak je slunce nestabilní. Možná si na noc nevezmu povzbuzující atalned a pořádně se vyspím.“

„To bys měl, jinak se nakonec zhroutíš,“ souhlasila živě Fairlie. „Dokonce to vypadá, že ty poslední nebudeme muset ani uspávat. Vešli by se do hangárové trojvrstvy. Ta se také chystá odletět. Je tak plná policistů, že na ní žádná taková vzpoura nehrozí.“


Přeletěl jsem s Fairlií z horní plošiny posledního chladicího zuvojde do našeho Strážce.

Hlídky nás poznaly a zavedly ke vchodu. Sestoupili jsme po schodech k prvnímu pneumatickému výtahu, který nás zavezl před dveře našeho apartmá. Také u dveří byly hlídky, aby nás nemohl nikdo překvapit. Teprve za dveřmi jsme mohli volněji vydechnout.

„Nemám tě ráno budit?“ optala se mě Fairlie. „Půjdeš asi spát, viď?“

„Mám v krvi tolik atalnedu, že těžko usnu,“ vzdychl jsem si. „Budu asi ještě chvíli vzhůru.“

„Zůstanu s tebou, chceš?“ nabízela se okamžitě.

Na okamžik jsem zaváhal.

„To se ví, že můžeš,“ usmál jsem se. „Ale nečekej, že ti dnes budu povídat o Zemi.“

„Neboj se, nebudu tě vyslýchat,“ usmála se. „Dnešek je vlastně velice významný den. Všichni lidé našeho světa jsou na palubách hvězdných lodí. Můžeme vyrazit na dlouhou cestu, o které zatím nevíme nic, nebo téměř nic. A to všechno díky tobě. Necítíš se z toho krásně?“

„Máš pravdu,“ přikývl jsem. „Je krásný pocit vědět, že se podařilo, co vypadalo na první pohled neuvěřitelně. Jsem rád, že se to přece jen uskutečnilo.“

„Slyšela jsem, že děti na Arše se k tobě denně modlí,“ řekla trochu šibalsky.

„To snad ne!“ zarazil jsem se.

„A nejen děti,“ pokračovala. „Tvé obrazy visí pomalu na každé stěně a mnozí lidé, ačkoliv se k tobě nikdy nedostali, se prý svěřují se svými problémy tvému obrazu.“

„Ach ne!“ zaúpěl jsem. „Koho to vlastně napadlo?“

„To nikdo neví,“ položila si palec na čelo na znamení, že nemá nejmenšího tušení.

„To budeme muset těm lidem vysvětlit,“ povzdychl jsem si nešťastně.

„Proč?“ podivila se. „Všichni přece vědí, kdo jsi a čemu ti vděčíme.“

„Nemůžeme dopustit, aby si ze mě udělali nadpřirozenou bytost.“

„Neber jim to,“ usmívala se. „Vždyť jsi opravdu přiletěl z nebe a jen díky tobě máme naději žít.“

„I kdybych se tu náhle jen tak zhmotnil,“ přerušil jsem ji netrpělivě, „jsem docela obyčejný člověk jako vy.“

„Kdyby ses tu náhle jen tak zhmotnil, to bys asi jen tak obyčejným člověkem nebyl,“ oponovala.

„Lidé z civilizace Gurroa to dovedou,“ ujistil jsem ji. „Ale i oni trvají na tom, že patří mezi obyčejné lidi.“

Podívala se na mě divně.

„Ono i tohle jde?“

„Ano, ale funguje to jen pro lidi Gurroa. Oni mají ještě větší možnosti než my. Ale o tom jsme přece hovořili.“

„No, hovořili,“ připustila neochotně, „jenže jsem tehdy ani netušila, že si nevymýšlíš.“

„I ty?“ podíval jsem se na ni vyčítavě.

„I já,“ přiznala. „Ale uznej, nebylo pro nás jednoduché připustit si, že něco takového může být pravdou. Je to přece jen z jiného světa.“

„Jako já sám, co?“

„Ty přece jsi z jiného světa,“ řekla měkce, „ale přitom jsi docela jako od nás. Přiznám se ti, dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na všechno, čím se od nás lišíš.“

„Dva měsíce není tak dlouhá doba,“ usmál jsem se.

„To nebyly dva měsíce, ale skoro celý rok,“ opravila mě. „Vážně. Až po roce jsem si uvědomila, že sice patříš k jiné, vyspělejší civilizaci, ale přitom jsi jako my.“

„Ale vždyť jsi mi, pokud se dobře pamatuji, už po dvou měsících nabízela stát se mou ženou,“ připomněl jsem jí.

„A ty jsi mě odmítl, až mi to vzalo dech,“ zatvářila se uraženě. „Víš, že bych si po takovém odmítnutí měla správně proříznout hrdlo? Asi víš, to bys mi to výslovně nezakázal.“

„To zase trochu vzalo dech mně,“ ujistil jsem ji. „Víš, Fairlie, já jsem se snad dodnes pořádně neorientoval ve vaší civilizaci, myslím tím vaše zvyky a smýšlení - neměl jsem na to čas pro jiné, důležitější zájmy. Teď už zase budeme mít víc klidu a já naopak začnu zpovídat tebe. Budeš mi to muset všechno pořádně přiblížit.“

„Samozřejmě,“ přikývla. „Od koho jiného by ses měl tohle všechno dozvědět? Žiju přece jenom pro tebe.“

„Momentálně,“ zarazil jsem ji. „To nebude trvat věčně. Jednou si budeš muset najít někoho jiného. Skoro bych řekl, že tomu šťastlivci budu závidět.“

„Já si už nikdy nikoho nenajdu,“ zvážněla.

„Nech už toho,“ napomenul jsem ji. „Tohle jsme si přece vyjasnili už na začátku.“

„Vyjasnili,“ přikývla. „Jenže tady už kdekdo ví, co jsem ti nabízela. Takže ať chceš nebo ne, jsme na tom stejně. Ani ty, ani já nemáme cestu zpět.“

Tyhle strašné Giweruzské zvyky! Najednou jsem měl pocit, že stojím na pokraji nějaké děsivě hluboké propasti. Stačí špatný krok a začnu padat kamsi mezi skály. Kdoví, možná už stojím na okraji a netuším, že se skála pod mýma nohama dala do pohybu a začíná tam padat i se mnou.

Budu se muset okamžitě vrhnout na studium zdejších lidí. Znám je, aspoň co se týká jejich DNA struktury, mnohem lépe, než znají sami sebe. Jenže znalost dědičnosti znamená znalost vnější formy. Co se těmhle lidem honí v hlavách, to mi z větší části uniklo. Posuzoval jsem je zatím jako jakési ekvivalenty nás pozemšťanů. I tak povrchní srovnání může být v mnoha případech užitečné, ale mentalitu lidí musí člověk pochopit důkladněji, než strukturu DNA. Ostatně, ani na Zemi není možné jediným univerzálním pohledem pochopit všechny národnostní skupiny. Studoval jsem sice deset let na planetě Bardžá, ale netroufal bych si tvrdit, že jsem i tyto nám tak blízké a přitom tak odlišné lidi opravdu pochopil.

A když už se ukázalo, že mým osudem bude planeta Giweruz a její obyvatelé, mezi kterými budu muset žít tak jako jeden z nich, neměl bych odkládat pochopit jejich civilizaci.

Odmlčel jsem se a přemýšlel.

Ale než jsem si všechno alespoň trochu srovnal v hlavě, rozezvučel se poprvé za dobu existence Strážce reproduktor palubního interkomu, umístěný nade dveřmi.

„Všichni na palubu! Do minuty uzavřeme všechny východy. Z Archy hlásí, že slunce exploduje. Odlétáme.“

Hlas, v němž jsem poznal hlas Marači, jednoho z pilotů, se podivně zlomil.

Fairlie začala v té chvíli tiše, hlasem blízkým vzlykům, recitovat báseň, pocházející z předminulého století:

A zvony pekelné začaly znít,

lidé už hoří jak svíce,

ďáblové krouží teď nad městem, vím,

nikdo se nespasí více...

Nad městem víří teď černý jen dým,

voda se ve studních vaří,

běda nám, v chladivých sklepeních též

plameny pekelné zuří...

Báseň Ozege Laferuze jsem znal od počátku svého pobytu na Giweruzu. Složil ji před dvěma sty lety jakožto svědek sopečného výbuchu, kdy bylo celé město zasypáno žhavým sopečným popelem. V té době neměl o nebezpečí výbuchu slunce nikdo ani nejmenší tušení, přesto mě při těch slovech mrazilo. Byla to vážně přízračná báseň.

...nikdo se nespasí více...

Děsivé vize té básně, hořící lidé a doběla rozpálené kostry, hořící nábytek v místnostech, udušené děti, marně se ukrývající pod koberci...

Kolik lidí dnes tento závod s plameny nestihne? Přesněji - stihne to vůbec někdo?

...jak nevinní, tak i vinní...

Příznačné...

„Nastal konec světa Giweruz...“ dodala Fairlie se slzami v očích.

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29