Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Fairlie

Bouřlivou oslavu v centrálním velínu jsme brzy opustili. Připomněl jsem přítomným, aby se dali před všeobecným jásáním vystřídat další směnou. Ta ale, jakmile se formálně ujala řízení, začala oslavovat také.

Gidnel sice obsahoval stopy alkoholu, ale asi jako mošt, takže nehrozilo, že se centrální velín změní v bandu opilců. Nepovažoval jsem za nutné je usměrňovat, tím méně, když jsem to vlastně sám vyvolal.

Ve velíně zůstaly směny obě a i když veselí dostoupilo značného stupně, telefony nikdo nenechával zbůhdarma zvonit. Naštěstí všichni pamatovali na to, že v okrajových oblastech Archy zatím nikomu do smíchu není.

Orgo Plyok se hned na začátku zajímal, kdy a kde se sejdeme. Zřejmě se nás chystal opustit a také se během oslav někam vytratil, nejspíš s jedním hvězdářem z velínu. Ti dva si určitě měli o čem povídat a bylo zřejmé, že Orgo Plyoka uvidíme podle zdejšího času až ráno.

Opustili jsme velín v nejlepším, ale i na chodbách bylo najednou plno lidí. Zvěst o oslavě v centrálním velínu se nedala utajit a většina lidí slavila své nové narozeniny. Všude na chodbách vládlo přítmí, světlo vydávaly jen nouzové lampičky a lidé si sotva viděli do tváří, ale všichni jásali a objímali se. Sotva jsme se my dva dokázali udržet pospolu. Teprve v další příčné chodbě bylo volněji.

„Jdeme do hotelu,“ řekl jsem Fairlii.

Hotelů nebylo na Arše mnoho, ale v blízkosti centrálního velínu se pohybovala spousta lidí z různých oblastí Archy a hotely tu být musely. Aniž bychom se o něčem domlouvali, Fairlie po chvilce zastavila před cedulí s nápisem „Hotel Kornug“. Hned jsem si vzpomněl na dva špunty, dívenku Ozeu a jejího brášku Gleťu, kteří nás sem nedávno lákali. Teď tady nikde nebyli, ostatně podle zdejšího času byla noc.

Fairlie se domlouvala s recepčním. Rozplýval se ochotou, což ovšem patřilo k jeho profesi. Bohužel, hotel nebyl volný a recepční měl pouze dva dvoulůžkové pokoje a dušoval se, že teď budou plné všechny hotely i ubytovny, neboť před hodinou dorazila karavana uprchlíků z okrajů Archy. Uvědomili si, že centrální moduly jsou bezpečnější než okrajové a nahrnuli se sem. Napadlo mě, že bude nejvyšší čas to regulovat, aby se blízké okolí velínu nepřeplnilo lidmi, kteří zde budou jen překážet. Prozatím se to dalo pochopit. Ve zmatku spojeném s odletem, evakuací a průletem plameny jsme museli omluvit ledacos. Časem bude nutné nastolit pořádek.

Vzali jsme si jeden dvoulůžkový pokoj. Fairlie se na mě tázavě podívala, když jsem objednával, ale uvažoval jsem, že dnes asi nebudeme poslední, kdo sem přijdou. Vyžadovat pro sebe v dobách nouze přepych se mi nelíbilo. Když jsem to tak recepčnímu říkal, Fairlie se usmála, ale mlčela.

Hotel byl nepříliš dlouhá zatočená chodba s řadou dveří po obou stranách. V podstatě vyplňoval technologickou mezeru mezi obytným patrem a velínem, chodba i pokoje byly nízké a čím dál užší. Na svém konci před naším pokojem byla chodba sotva metr široká a byla tu skoro tma.

Pokojík nebyl velký, s lichoběžníkovitým půdorysem a s miniaturním příslušenstvím. Zhasnutá okenní obrazovka se ovládala přímo, bez dálkového řídítka. Dvě lůžka, dvě židle, stoleček, nevelká skříň. To bylo všechno. Rozsvítili jsme si světlo na stropě. Teď už snad nebude nutné tolik šetřit.

„Na přespání to stačí,“ řekla Fairlie. „Zítra už budeme jinde. Doufám jenom, že Strážce nevyhořel tak důkladně, jako ta nešťastná zuvojde v boční stěně Archy.“

„To uvidíme později,“ povzdychl jsem si.

„Budeš spát, viď?“ obrátila se na mě.

„Měl bych,“ přiznal jsem. „Potíž je v tom, že mám v krvi příliš mnoho atalnedu, takže jen tak neusnu. Mohl bych jej zneutralizovat nebo přebít něčím silnějším, ale stupňování drog nemůže vést k ničemu dobrému. Myslel jsem si, že si teď odpočineš především ty.“

„Mně se také nechce spát,“ řekla. „Jestli chceš, budeme pokračovat v oslavách.“

Při těch slovech hodila na zem svůj pohotovostní batůžek a vytáhla skleněnou láhev s černou nálepkou.

Zynti?“ podíval jsem se na ni udiveně.

Co se pamatuji, Fairlie nikdy alkohol nepila a v tomhle dryáku ho bylo šedesát procent. Alkohol míval na Giweruzany stejné, nebo skoro stejné účinky, jako na lidi Země. Alkohol vzniká během přirozeného kvašení, takže se vyskytuje nebo se v historii vyskytoval ve všech civilizacích humanoidů. Jeho návykové vlastnosti a některé, řekněme dosti nepěkné účinky na lidskou důstojnost, vedly jednotlivé civilizace k různým způsobům, jak se s ním vyrovnat.

Bardžané jej před čtyřiceti tisíci lety zavrhli jako jed. Jako jediné civilizaci ve vesmíru se jim ten prostředek podařilo zlikvidovat prostým dobrovolným odřeknutím všemi lidmi, což bylo možné jen díky jejich povaze.

Na planetě Eio se jeho požívání trestalo smrtí, ale většinou přirozenou, zmrznutím. Tato planeta svým dětem nepromíjela žádnou, byť sebemenší chybu a alkohol tam byl chápán jako jed s doslova smrtelnou vážností.

Aiguřané místo alkoholu vynalezli na svou dobu geniální a méně škodlivou drogu imeol. Byla sice lepší, ale propadlo jí až devadesát osm procent obyvatel. Až později se ukázaly její nežádoucí účinky při dlouhodobém požívání. Droga postupně snižovala inteligenci obyvatel, takže ji nakonec bylo nutné zakázat. Bylo to jednoduché, neboť státní monopol na výrobu spočíval v tom, že ji nikdo jiný neuměl syntetizovat. Nicméně imeol měl velkou zásluhu. Po jeho zlikvidování se Aiguřané k primitivnějšímu alkoholu už nikdy nevrátili.

Země byla v tomto směru, jak jinak, další výjimkou, nebo spíše odstrašujícím příkladem. Ani Bardžané nedonutili část lidí přestat s pitím. Upozornění na to, že alkohol zkracuje věk, se míjelo účinkem. Komu by vadilo, že si zkrátí věk o padesát let, když nedávno bardžanské prodloužení věku všem přineslo šest set i více let navíc?

Giweruzané občas alkohol pili, ale ne v takové míře, jako lidé Země. Pohybovat se na veřejnosti opilý se považovalo za stejně trapné jako chodit mezi lidmi bez šatů. Ovšem stejně jako se oděv odkládal v lázních, existovaly zde společné - no, asi bychom řekli putyky, ačkoliv se pozemským nijak nepodobaly. Giweruzané pili jako kdysi staří Římané, vleže na lůžkách a pití se tu podobalo starodávným japonským čajovým obřadům. Lůžka v putykách byla na kolečkách, podobně jako v nemocnicích. Pokud někdo výjimečně přebral, obsluha za ním decentně zatáhla záclonky a odvezla ho do vedlejší místnosti, aby se v klidu prospal.

Jako lékař odchovaný Bardžanskou univerzitou jsem alkoholu neholdoval, ale nepočítal jsem se ani k militantním abstinentům. Fairlie mě tudíž překvapila, ale nepohoršila.

„Odkdy piješ, smím-li se zeptat?“

„Ode dneška,“ řekla sveřepě. „Dneska piju tohle. Jestli chceš, rozdělíme se.“

„To nás oba spolehlivě pošle na podlahu,“ usmál jsem se.

„Ať. Máme po službě, ne?“

Pít alkohol ve službě bylo považováno za trapas největší a hostinští, nebo jak bychom nazvali zdejší putykáře, museli pít u konkurence, pokud bez toho nemohli být.

„No dobrá, máme po službě,“ řekl jsem shovívavě.

„Nedáš si se mnou? Nebo odmítneš? Já přece vím, jak ses o tom našem zlozvyku jednou vyjadřoval. Ale právě dneska jsme přežili nejhorší a klíčovou etapu v dějinách Giweruzu a to snad stojí za pořádnou oslavu, ne? Dej si se mnou, nebo se budu před tebou strašně stydět.“

„Dám si s tebou za podmínky, že oba vypijeme jen trochu. U nás se říká, že víno má člověka povznášet - a ne ho srazit pod stůl.“

„Dnes mi nebude vadit, když budu pod stolem,“ řekla. „Dnešek je významný den, sám jsi říkal, že jsme se všichni znovu narodili.“

Ze skřínky vyčarovala dvě skleničky. Byly tvarované jako poháry bez stopky, velice elegantních tvarů.

Posadili jsme se ke stolečku. Fairlie nalila a podala mi také. Až na to, že tyhle příliš velké skleničky by snad byly vhodnější na jiný nápoj, třeba na mléko, ne na kořalku.

„Co vy při takových příležitostech říkáte?“ optala se mě s mistrně skrývanou zvědavostí.

„Obvykle oznamujeme důvod, proč pijeme,“ přistoupil jsem na hru. „Třeba - Na zdraví! Nebo - Na záchranu! Jistě můžeme vymyslet i jiné významné důvody.“

„Tak tedy - Na Archu! Protože to je současně na záchranu z plamenů pekelných,“ řekla Fairlie. „Narozeniny miliardy lidí v jeden den, to tu ještě nebylo!“

Nezbylo mi než souhlasit. Možná bych se měl také opít. Ale před Fairlií se mi nechtělo.

Fairlie ale tu čtvrtlitrovku vzápětí do sebe převrátila, jako by to byla voda. Teprve pak se rozkuckala. Bylo vidět, že na to není zvyklá.

„Počkej, to se nesmí pít tak rychle,“ pokusil jsem se ji přibrzdit. „To neodpovídá ani vašim, ani našim mravům.“

„Dneska mi to bude jedno,“ podotkla a začala si nalévat další skleničku.

„Tak na mě aspoň počkej,“ poprosil jsem ji. „Není vůbec zdvořilé pít napřed.“

„Myslím si, že ty se ani dnes nechceš opít,“ odhalila mě celkem správně.

„Nechci, ale podle našich zvyků nesmím za tebou zůstat pozadu,“ zalhal jsem - a vypil naráz i svou sklenici.

Podívala se na mě udiveně. Také jsem to vypil jako vodu, dokonce jsem nezačal kašlat, ačkoliv mě to ke kašli nutilo. Mlčky jsem nastavil sklenici, aby mi také nalila.

Netušila, že současně s pitím kořalky žádám agisar, aby syntetizoval gierd, který v krvi velmi účinně alkohol neutralizuje. Mohl bych klidně vypít celou láhev. Co vypiju já, nezbude pro Fairlii, řekl jsem si. Gierd jí potom podám také - ale jen ať to s ní nejprve trochu zacvičí, aby si nemyslela, že jí to projde jen tak.

Dolila sklenice, pozvedli jsme je současně.

„Tak tedy - Na zdraví!“ řekl jsem.

„Nebo spíš - Na smrt!“ opáčila tiše.

Podíval jsem se na ni udiveně.

„Na lehkou smrt všech, kdo se této chvíle nedožili,“ dodala rychle. „A na lehkou smrt těch, kdo právě v této chvíli umírají. Na ně také nesmíme zapomínat, když už jim nemůžeme pomoci... Stovky lidí dnes shořely a ještě hoří v plamenech pekelných...“

Oba jsme vypili další čtvrtlitr. V láhvi už toho zbývalo jen na dně. Čekal jsem, že se svět s Fairlií každou chvilkou zatočí a ona padne a byl jsem pohotově ji zachytit, aby si neublížila.

Náhle ji cosi napadlo. Opět ta stará báseň:

A zvony pekelné začaly znít,

lidé už hoří jak svíce,

ďáblové krouží teď nad Archou, vím,

nikdo se nespasí více...

Menší úprava nás přiblížila hrozivé atmosféře této části staré básně. Zachvěl jsem se. V okrajových částech Archy teď opravdu hoří lidé, to pro ně zvoní zvony pekelné. Kdo jen tu hroznou báseň mohl takhle vymyslet?

Všude tu vládne jen oheň - smrt - strach,

plameny stále se činí.

Brzy už skončí v krutých temnotách

jak nevinní - tak i vinní...

Fairlie deklamovala a přitom nalévala do obou skleniček poslední zbytky Zynti. Dávala puntičkářsky pozor, aby nalila stejně. Čistě z profese lékaře jsem pozoroval, jak se jí už ruka třese, ale - zatím se držela.

„Ty bys byla hrozná pijanka, Fairlie,“ řekl jsem žertem, když mi dávala poslední drink.

„Já jsem hrozná,“ přikývla, div hlavou neudeřila o stůl. „To protože normálně nepiju. Ale hned zítra půjdu žádat Radu kosmonautiky, aby ti za mě přidělili náhradu. Já už s tebou nemůžu být. Nezlob se, musela jsem se na to opít. Střízlivá bych ti to nikdy neřekla.“

„Proč se mnou nemůžeš být?“ zamračil jsem se. „Co dělám špatně? Urazil jsem tě?“

„Ne - ale já na to... nestačím.“

„A ty si myslíš, že jiná stihne to co ty?“ vyskočil jsem dotčeně. „Víš přece, že mi za tebe vždycky přidělili náhradnici a pokaždé jsem si tě vyžádal zpátky.“

„Vím to,“ naklonila se ke mně. „Já dobře vím, co dovedu a co ne. Vím, že sis na mě zvykl. Tím hůř.“

„Tak vidíš!“

„Nechme toho. Už jsem to řekla.“

Mávla rukou div neupadla. Byla pěkně namazaná, ale ještě vnímala. Kdybych ji podal gierd teď, vystřízlivěla by příliš rychle a odhalila by můj podvod.

„Poslyš, Rudi, já vím, že není slušné ptát se tě na takové, jak se to vlastně řekne... na tak osobní věci,“ pokračovala. Bylo znát, že už má problémy s výslovností. Bodejť by ne, po půl litru vodky na ex! Zvlášť když dřív vůbec nepila.

„Klidně se ptej,“ povzbudil jsem ji. „Víš dobře, že tobě je dovoleno všechno.“

„Všechno?“ rozesmála se najednou. „Všechno snad ne. Smím tě třeba uškrtit?“

„To bys asi nedokázala,“ usmál jsem se na ni.

„To nevadí... Ale řekni mi... řekni mi, měl jsi ty vůbec v té vaší Zemi nějakou ženu?“

„Podle toho, jak to myslíš,“ přimhouřil jsem oči. „Ženu jako celoživotní partnerku jsem naštěstí neměl.“

„Na-štěstí?“ zakuckala se nevolí.

„Naštěstí proto, že by teď pro mě truchlila. Považoval bych za nesprávné jít do tak nebezpečného podniku, jakým je mezihvězdná průzkumná výprava. Nikdo z posádky neměl závazky tohoto druhu.“

„Ale jinak?“ podívala se mi do očí. Panenky měla široce rozevřené a oči se jí leskly. „Nikdy jsi nechodil s dívkou? Vážně? O nějakých dívkách jsi mluvil, dobře si to pamatuji.“

„Během studia jsem chodil čtyři roky s jednou, ale ta mě nechala. Pak jsem chodil rok s jinou, ale tu jsem nechal pro změnu já.“

„Proč? Proč jsi ji nechal? To se u vás dělá... běžně?“

Ukázala na mě prstem - jako žalobce u soudu.

„U nás to je jiné než u vás,“ řekl jsem klidně. „Už jsem ti to snad říkal. Dívky se pro chlapce nepodřezávají a naopak, často samy ukončí vztahy, které jim nevyhovují. Myslím, že máme ty vztahy volnější než u vás, hlavně v počáteční době, kdy se lidé navzájem hledají a ověřují si, zda se k sobě hodí.“

„Někdy je lepší neprotivit se svému osudu,“ řekla tiše. „Nechci znát svět, kde se lidi tak snadno rozcházejí.“

„Tohle bys říkat neměla,“ nesouhlasil jsem s ní. „Kdyby všichni v Arše jeden jako druhý nepovstali a nepostavili se svému osudu, zbyl by z vás všech v této chvíli jen obláček dýmu. A pokud jde o zmíněné vztahy, většina z nich je u nás trvalejší než u vás.“

„U nás takové vztahy trvají až do smrti...“

„U nás většinou také. Jenomže žijeme mnohem déle než vy. Pokud chceš, aby takový vztah vydržel déle než šest set let, musíš si dát pozor, aby sis na začátku dobře vybrala.“

„Mně by úplně stačil rok,“ vzlykla. Položila si hlavu na lokty před sebe, ale pořád se na mě dívala. Až teď jsem si všiml, že má oči plné slz.

„Máš před sebou ne jeden rok, ale celý život,“ ujišťoval jsem ji. „A kromě toho jsi opravdu velice hezká. Ještě ti to nikdo neřekl?“

„Řekl. Máma - ale to už je dávno,“ vzlykala. „Víš, že nemám rodiče od svých pěti let?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Na takové věci jsem se tě neptal a nechal jsem na tobě, co mi řekneš a co ne.“

„Vidíš. A u nás by to bylo první, nač by ses mě zeptal, kdybys měl o mě zájem,“ řekla a zase se na mě podívala.

„Já vím,“ vzal jsem ji za ruku. „Vy těmto vztahům dáváte větší váhu než my. Ale u nás si nebereš rodiče, ale jen tu jedinou dívku - nebo jediného chlapce. Není to lepší?“

„Je,“ přikývla tak horlivě, až se o desku stolu udeřila do čela. Ale nevšímala si toho a pokračovala. „Je to lepší, ale i horší. Lepší v tom, že se na to nekoukáte a kdo chce, může si vzít za ženu i sirotka. Horší na tom je, že u nás to neplatí. Ty jsi vlastně jediný muž, kterému by nevadilo, že jsem to, co jsem. Jediný - a přitom žádný...“

Zasmála se trochu hysterickým smíchem.

„Trochu ti nerozumím,“ přiznal jsem. „Podej mi ruku!“

Natáhla ji směrem ke mně, ale málem přitom spadla na zem a prsty mi skoro vjela do obličeje. Řekl bych, že byla úplně namol. Nejvyšší čas podat jí gierd. Dělal jsem, jako bych jí jen políbil ruku, ale přidržel jsem si ji u úst trochu déle. Mezitím agisar dopravil do její krve protilátku.

„Pojď,“ řekl jsem mírně. „Jsi opilá.“

„Jsem opilá, protože chci být opilá,“ prohlásila zarputile. „Ty to prostě nechápeš, ale já jiné východisko nemám. Nerozumíš mi, viď?“ rozesmála se naplno.

Oheň se šíří a zvony dál zní,

plameny zuří jak vzteklé.

Po této slavnosti - již poslední -

všichni se sejdeme! V pekle!

„Dobře,“ neodporoval jsem jí. „Chceš být namol, budeš namol. Budeme pokračovat, až se z toho vzpamatuješ.“

„Poslyš...“ vzepřela se trochu. „To od tebe vůbec, ale vůbec není správné, víš?“

„Co není správné?“ zeptal jsem se jí.

„Ty vůbec nejsi opilý,“ řekla. „To není možné, vždyť jsi jinak stejný jako my? Na tebe to nepůsobí?“

Měla pravdu. Nebyl jsem opilý - a nebylo to ode mě správné.

„Tak to už ti nic neřeknu,“ zatvrdila se.

„Proč?“ namítl jsem. „Proč potřebuješ být opilá, abys mi něco řekla? Nemůžeš mi to říci i bez toho? Proč přede mnou vůbec něco tajíš?“

„Protože bys mi to nedovolil,“ vyhrkla.

„Nebudu ti bránit,“ zavrtěl jsem hlavou. „Dokonce ani tehdy, když se rozhodneš ode mě odejít. Ale teď to pro změnu není správné od tebe. Nemyslím si, že jsem ti dal k rozchodu důvod a mohla bys mi aspoň říci, co tě k tomu vede.“

„Nedal?“ zasmála se, ale trochu nepřirozeně. „Vážně si myslíš, že nedal? Ty si opravdu myslíš, že se dá vydržet žít s někým, koho mám ráda, když mě pořád od sebe odstrkuješ? Já už to prostě nevydržím, nemůžu to vydržet, ostatně, já už to ani nechci vydržet! Netušila jsem, že to bude tak příšerné. Dnes ráno požádám Radu, aby ti za mě přidělili náhradu.“

„Prosím tě, Fairlie, ty jsi opravdu opilá. Vždyť jsme si přece tohle všechno dávno vysvětlili. Já tě mám vážně rád, ale aspoň desetkrát jsem tě ujistil, že můžeme být nanejvýš kamarádi, protože my dva jsme...“

„...odlišné živočišné druhy,“ dodala rychle. „Já vím, to jsi mi řekl. Na Arše nemůžeš mít dítě s žádnou. Ale to se stává. Přitom je u nás dětí kolik chceš, stačí natáhnout ruku a každé tě okamžitě přijme. Myslím sirotky, jestli mě ještě nechápeš.“

„Aha,“ pochopil jsem. „Čili jestli tomu dobře rozumím, chceš abych si tě vzal za ženu, ačkoli se mnou děti mít nemůžeš a spokojila by ses s nějakým cizím, opuštěným dítětem.“

„Jo,“ přikývla. „Beztoho nemám jinou možnost. Jsem taky sirotek a navíc, až se zjistí, že jsi mě nechtěl...“

„To by se dalo...“

„Nepřerušuj mě pořád,“ chytila mě prudce za ruku. „Já ti to musím říci všechno právě proto, že jsem správně opilá. Už je mi všechno jedno. I to, že se hned potom podříznu.“

„Tohle je opravdu jediné co ti nedovolím,“ zamračil jsem se. „A měla bys vědět, že vydírání není nejlepší prostředek, jak si někoho získat.“

Pochopil jsem to opravdu jako vydírání a to mě přece jen trochu naježilo, jinak bych ji docela chápal. Ona opravdu mohla být nešťastná.

„Já už tě přece nemohu získat,“ opáčila klidně. „Tím, že jsem to řekla, jsem se s tebou navždycky rozešla. Mentalita lidí Země vydírání nesnese, to už také vím. Našim zvyklostem zase odpovídá, že kdo jednou nahlas řekne, že se podřeže, už to musí provést. Nemám cestu zpátky.“

„Nesmysl,“ namítl jsem.

„Myslíš, že bys mě dokázal vrátit k životu? Vím už, kdy si ani ty nevíš rady,“ odvětila klidně. „Když si k tomu prostřelím hlavu, bude to zaručené - a taky rychlejší.“

„Tak dost,“ použil jsem opět znaku veto.

„To už ti na mě nepomůže,“ odstrčila mě. „Protože jsi mě naučil uvažovat trochu po svém. Sama se musím rozhodnout, co udělám a co ne.“

Narovnala se a sedla si přímo proti mně. Gierd už zřejmě začal působit. Trochu jsem se zachvěl. Ona to myslela vážně, protože teď už opilá nebyla. I když jí oči svítily a leskly se.

„Dobrá, ty Giweruzská Butterfly. Přesvědčila jsi mě, že to myslíš naprosto vážně. I to, že jsi něco pochopila z naší pozemské filozofie. Máš pravdu. Jenže já mám právo zakázat ti tu hloupost splnit. Poruším přitom jinou zásadu, ale dostala jsi mě do situace, kdy mi také nic jiného nezbývá. Takže tě tu pokorně prosím - buď mou ženou. A nemysli si, že to říkám proto, že tě nechci nechat zemřít. To taky. Nebo proto, že bych pak cítil vinu na tvé smrti. To taky. Jediná vina, kterou teď budu mít, bude v tom, že spolu nemůžeme mít vlastní děti, ale i to jsme si vysvětlili. Já tě mám opravdu rád. Věříš mi to?“

„Rudi - vážně?“

„Vážně,“ přikývl jsem.

Ale přece jsem se zachvěl, když jsem ji sevřel do náručí. Byla nepozemšťankou - i když jsem si na její zelené vlasy, nažloutlou kůži i ostatní odlišnosti za tu dobu zvykl a ani mi to nepřišlo. Bylo to ale odlišné, než když si dnes pozemšťané berou Bardžanky a naopak.

Ale na druhé straně - byla mezi námi jen jediná překážka a ta se dala obejít. Fairlie měla pravdu. Sirotků na palubě Archy bude jistě dost. Vždyť ona je začala shromažďovat už na Giweruzu, napadlo mě. Tušila to už tehdy?

Buď jak buď, nic jsem jí nemohl vyčítat. Ani ona mně. Já jsem ji varoval včas a důrazně. Takže - manželství z rozumu na obou stranách?

Ale když jsem ji objal, pochopil jsem, že je to trochu jinak. Fairlie je především žena. Jestliže se už rozhodla vzdát se největší radosti - radosti z vlastního dítěte, pak k tomu musela mít důvod. Vzít si za vlastní nějaké opuštěné dítě? To může být jen náplast na otevřenou ránu.

Nezbývalo mi, než připustit, že mě má opravdu ráda. A že je tomu i naopak, protože já to také nepociťuji jako oběť.

„Fairlie, ty blázínku,“ tiskl jsem ji. „Budeš se mnou strašně nešťastná, víš to?“

„Nech to na mně,“ opáčila, když její ústa hledala moje.

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29