Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Exodus

Do velínu jsem se vrátil teprve druhého dne kolem poledne a vrátil jsem se tam - sám.

Fairlie zůstala v hotelu. Prodloužil jsem u recepčního náš pobyt na týden a zanechal ji na lůžku. Nevěděla o světě. Nabídl jsem jí, aby podstoupila experiment, o kterém jsem si byl jistý, že dopadne dobře. Svolila - a proto jsem v jejím těle nastartoval změny, které měly změnit základy životních principů. Bylo s tím spojené bezvědomí, ale nic tak vážného, abych se o ni musel obávat. Bardžané to před padesáti tisíci lety vymysleli a realizovali bezchybně, tyto úpravy účinkují nejen u humanoidních, ale i u jiných bytostí. Až se Fairlie probudí, což by mělo být za dva dny, budou už její životní pochody probíhat zpomaleněji.

Fairlie jako první z Giweruzanů získala zhruba desetkrát delší život, než jak tady bylo obvyklé. Neměla být jediná. Ale byla první.

Ve velínu jsem objevil dvě směny. Předávaly si pozorně a pečlivě jednotlivá pracoviště, po včerejším jásavém veselí ani stopy. Až po chvíli jsem si všiml, že na každém řídícím pultu leží malá kytička. Pochopitelně umělá, ale milá.

„Je něco nového?“ zeptal jsem se šéfpilota Gowona Huxe.

„Teď už jen samé příjemnější zvěsti,“ usmál se. „Tebe by ale jistě zajímalo i to špatné, co se v noci odehrálo, ne?“

„Sem s tím,“ řekl jsem suše.

„Upřímně řečeno, na to, co se stalo, to není zase špatné a myslím si, že jsme vyvázli až moc lehce,“ začal. „Dostali jsme na stůl vyčíslení škod. Jak říkám, není to tak zlé. Přišli jsme jen o čtyři zuvojde, bohužel definitivně.“

„O které?“

„DF 8612, CA 0128, HE 1287 a BE 6547,“ upřesnil. „Snad si pamatuješ, jak u DF 8612 prohořely stěny jako první?“

„Už si vzpomínám.“

„Přerušili jsme dodávku vzduchu a pak už to šlo rychle. Ve chvíli, kdy oheň přerušil přívody elektřiny, vysadily motory a celé zuvojde se sesypalo jako domek z karet. Závěsy je při třech stech Gé neudržely, konstrukce se rozsypala na kusy a trosky se rozlétly do vesmíru. Poškodilo to jen prázdné zuvojde pod ním, ale to spravíme. V šestici sousedních zuvojde se při tom lidé neudrželi na nohou, jak se roztřásly podlahy, ale bylo to jen na pár vteřin a panika se naštěstí rychle uklidnila. Podobně dopadly i ostatní tři. Odpadly jako hrouda hlíny, hozená na zeď. Rozlétly se do vesmíru a slunce je vzápětí pohltilo.“

„Takže jsme je totálně odepsali,“ pochopil jsem.

„Právě tak jako osm Ziboguských pevností, připojených na zadním konci Archy. Stalo se tam totéž. Vysadily baporgy, po nich se sesypala konstrukce. S malým rozdílem, že neměly kam padat. Tři stovky Gé nadělalo z pevností hromádky plechů, slisovaly je a drží je nalepené na našich zuvojde. Ty to také trochu pocuchalo, ale zachytila to ochranná zóna, nedošlo prý ani k dehermetizaci úseků. Zdá se, že o materiál z těch pevností nepřijdeme. Jakmile budeme moci ubrat tah motorů, pošleme tam lidi, aby zachránili co se dá. Těch pevností není škoda, byly nepřípustně očesané a beztak by je nečekalo nic než roztavení. Kromě toho se zdá, že jsme zezadu schytali pár meteorů, prorazilo to dva moduly. Museli jsme je evakuovat, nepodařilo se nám je zatím opravit. Chápeme to jako daň za to, že letíme štítem dozadu, ale otočit jsme se nemohli, ani teď by to nebylo vhodné. Štít musí krýt nejhorší stranu a to je teď ta obrácená k tomu peklu. I tak je v druhé vrstvě pořád více než tisíc stupňů, ale bylo to mnohem horší a teď už to vypadá optimisticky.“

„Souhlasím. Co lidé?“

„To je horší. Tři desítky tisíc lidí se pohřešují, pravděpodobně to nepřežili. V sektoru DF čtvrté vrstvy vznikla během evakuace nekontrolovatelná panika a dopadla hrozně. Stovky mrtvých, tisíce raněných. Prostě se ušlapali.“

„Toho jsem se obával - ale mohlo to být ještě horší, takže je to vlastně přijatelná ztráta. Jak jsme na tom s atomovými elektrárnami?“

„Zdá se mi, že to přečkaly dobře, dokonce i ty okrajové. V některých vypukl požár, ale týkal se jen lehce zápalných materiálů. Teď už nikde nehoří a všechno máme pod kontrolou. Dokonce jsem slyšel, že chtějí spustit do zkušebního provozu Čtyřiatřicítku, ačkoliv budou muset v osmdesáti procentech místností vyměnit spálený interiér.“

„Zavolejte jim, aby nespěchali. Vnitřní atomky zatím utáhnou všechno. Možná bychom mohli opět rozsvítit skleníky. Jak jsme na tom s B-palivem?“

„Zdá se, že dobře. Poměr osmdesát ku dvaceti.“

Znamenalo to, že osmdesát procent je v podobě vhodné pro zpracování na elektřinu a jen dvacet procent paliva je před recyklací spalin. To by šlo. To bylo vlastně výborné!

„Máme dvě kamery. Chceš to vidět?“ nabízel mi Gowona Hux ochotně.

„Kde jste je sehnali?“

„Jsou to ty novější, zasunovací. Chlapci je za letu vyměnili zevnitř.“

Nečekal na nic a zapnul je. Za chvíli jsem na obrazovce pozoroval kopací míč, zaplňující třetinu obrazovky. Pořád se zvětšoval děsivou rychlostí, expanze supernovy se nezpomalila, bude ještě dlouho pokračovat, ale my jsme měli více než třetinu rychlosti světla a vzdalovali jsme se tomu.

„Úchvatný pohled,“ řekl jsem. „Když si představím, že jsme byli přímo v tom...“

„Tys to vlastně prožil už podruhé, viď?“ usmál se.

„Ano, ale takovýhle obraz jsem ještě neviděl. Katastrofa Newtona byla otázkou zlomku vteřiny. Dřív než jsem si stačil cokoliv uvědomit, zapnuly automaty nadprostorový konvertor a hodily mezi Newtona a hvězdu pár světelných let. Ale i tak bych řekl, že mi to stačilo. Nemíním to opakovat.“

„Všichni jsme se znovu narodili,“ řekl vážně Gowona Hux.

Vypnul obrazovku a kameru zasunul do tělesa Archy. Proč ji přetěžovat, kamery ještě budeme potřebovat. I za tu krátkou chvíli se stačila rozsvítit kontrolka přehřátí, ale brzy po zasunutí do krytu opět zhasla.

„Přežili jsme to, ačkoliv ne všichni,“ vzdychl si. „Teď jde o to, co bude dál.“

„Možná brzy otočíme Archu do plánovaného směru k planetě Digae, až bezprostřední nebezpečí pomine. Než Archu otočíme, bude třeba sesbírat trosky na zadní straně Archy.“

„Dobře, zařídíme to. A co potom?“

„Otočit Archu štítem dopředu a letět.“

„A potom - máme vlastně několik let času?“

„Dá se to tak říci. Měli bychom začít stavět další obytná zuvojde. Pro Ziboguské.“

„Aspoň budeme mít co dělat,“ přikývl Gowona Hux. „A co budeš dělat ty?“

„Já si něco najdu,“ mávl jsem rukou. „Například bych se měl věnovat nemocným. Někde tu leží presidentka, rád bych si s ní popovídal. A s vládou jakbysmet.“

Nebyl jsem si jistý, ale měl jsem takové tušení: kdybych si opravdu myslel, že budu mít klid na své nemocné, projevil bych jen velmi málo předvídavosti.


Přihlásil jsem se v centrální nemocnici a obešel všechny raněné. Pochopitelně jich byla většina v mnohem lepším stavu než když jsem je viděl poprvé. Také presidentka se už cítila lépe. Přestala kašlat krev a z její krve jsem poznal, že se spálené plíce začaly hojit.

„Probůh, jak to jen děláš?“ zeptal se mě po chvíli Lygur Fuzurak, lékař který mě tu se zájmem doprovázel. „My je pečlivě rentgenujeme a vyšetřujeme všemi možnými přístroji, ty pacientovi políbíš ruku a - najednou víš všechno. To snad je nadpřirozené. Proč nás alespoň něco z toho nenaučíš? Dáváš rady všem okolo, od motorářů po atomové techniky, jen na nás neukápne ani rada kromě takových, které beztak známe sami. A přitom jsi lékař. To je od tebe nekolegiální, nemyslíš?“

„Nekolegiální?“ usmál jsem se. „Dobře, povím ti, v čem moje lékařská dovednost vězí. Ale pochybuji, že ti to něco pozitivního přinese.“

„Tak mi aspoň řekni, jak poznáš, že má pacient - řekněme vnitřní nádor. Zvenku to není vidět, na rentgenu je to sotva postřehnutelná šmouha, ale ty víš hned kde je, co je to zač a jak proti tomu.“

„Jev, který za to může, jste na Giweruzu také objevili, i když celkem nedávno,“ řekl jsem s úsměvem. „Zatím jen ve fyzice. Říká se mu holografie.“

„To znám, či spíš slyšel jsem o tom,“ rozjasnil se. „To jsou ty plastické obrázky, ne? Jen mi není jasné, jak si to mám spojit s biologií.“

„Princip je stejný,“ řekl jsem. „Interference ti dovolí zapsat na menší plochu nebo objem víc informací. My máme tím způsobem vyřešené paměti počítačů, umíme vytvářet prostorové obrázky, ale v biologii to funguje hned na dvou místech.“

„Obrázky - v biologii?“

„Ne obrázky, interference,“ opravil jsem ho. „Mozek je jedním z biologických útvarů využívajících interference. Jinak by nebylo možné na tak malém objemu zaznamenat tolik vzpomínek, co se jich tam vejde. Uvědom si, vejdou se ti tam i vzpomínky z dětství, ačkoliv ti bude třeba tisíc let.“

„Zajímavá hypotéza,“ povzdychl si. „Na to jsme my ještě nepřišli. A vypadá docela věrohodně.“

„A druhou takovou oblastí je krev,“ pokračoval jsem.

„Krev snad nemyslí!“

„To ne, krev sama o sobě nemyslí. Ale jednotlivé krvinky nesou alespoň po nějakou dobu droboučké informace o tom, co na své pouti tělem spatřily - myslím obrazně, krvinky nemají oči. Nicméně cosi na nich ulpí. A když to později dáš dohromady, dostaneš něco jako holografický obraz živočicha, nebo člověka. Stačí na to obvykle jediná kapka krve.“

„No dobrá. Jenže podle mě bys na to potřeboval nějaký složitý přístroj, zařízení, ale ty nic takového nemáš.“

„Mýlíš se. Mám cosi jako přístroj, vlastně pomocníka. Jen sis ho zatím nevšiml.“

„Ale vždyť ty se přitom opravdu na ten náramkový počítač ani nepodíváš! Dobře jsem tě pozoroval!“

„Můj pomocník není tenhle počítač,“ usmál jsem se. „Mám ještě jiného pomocníka. Biologického.“

„Dejme tomu - ale kde? Nikde jsem nic neviděl.“

„Protože se mi nedíváš na ústa,“ usmál jsem se. „Mám ho v břiše a občas mými ústy vystrkuje svá chapadla.“

Musel jsem ho nechat, ať se mi zblízka podívá do krku, pak jsem vysunul diagnostické chapadlo asi půl metru z úst.

„Takhle to je!“ vykřikl.

„Tak vidíš,“ řekl jsem. „A současně je ti jasné, proč se s vámi nemohu dělit o biologické a lékařské poznatky. Nemáte agisar, takže tomu prostě nemůžete porozumět. Hluchému těžko vysvětlíš hudbu a slepému obrazy. A agisary pro vás prostě nemám.“

„To je škoda,“ zesmutněl. „Pak to pro nás nemá cenu.“

„Tak nějak,“ povzdychl jsem si. „Budete muset složitější případy nechávat mně a sami dělat jen to, nač stačíte.“

„V medicíně ti nemůžeme konkurovat.“

„Proč?“ podivil jsem se. „Kdyby tady bylo takových jako jsem já tisíc, museli byste se takové konkurence bát. Ale já vás neohrozím. Budeme se doplňovat. Já sice umím všechno co vy a ještě mám spoustu možností navíc, ale jsem sám a na jednodušší zákroky nebudu mít čas. Ponecháte mi jen ty nejhorší případy, se kterými si už nebudete vědět rady.“

„A co když se jednou setkáme s vaší civilizací?“

„Pak ihned uspořádáme nábor dobrovolníků ke studiu na lékaře v Biologické univerzitě na Bardžá. Až se to naučíte, budete to provozovat i vy.“

Prohlédl jsem poslední raněné.

„Pozítří nám tady zůstane posledních pět pacientů,“ řekl jsem. „Ostatní mohou odejít domů. Můžete sem přesunout další vážnější případy, především ty z okrajových oblastí. Slyšel jsem o tisícovce obětí paniky. Možná by bylo dobré, kdybyste zorganizovali Záchrannou službu pro celou Archu, to by bylo dílo! Rychlá záchranná skupina nám citelně chybí a bylo by dobré to napravit. Dohodněte s konstruktéry, aby vám udělali nějaká letadélka, schopná rychle přepravovat uvnitř Archy všelijaké úrazy a podobné naléhavé stavy. Vláda pro vás může zajistit potřebné prostředky a vás samotné snad také něco napadne.“

„Budu o tom přemýšlet,“ rozjasnil se.


Odlet z planety byl sice nakvap, ale s tím se tak nějak počítalo. Že přitom zahynul skoro milion lidí? Většina obětí patřila posádkám Ziboguských obranných pevností, které se k nám do poslední chvíle zdráhaly připojit. Neústupnost velitelů vrhla do záhuby většinu mužské populace Zibogu. Z milionové invazní armády se zachránilo sotva sto tisíc mužů. Přičetli jsme to jako vinu velitelům, kteří zahynuli se svým mužstvem, takže trestat nebylo koho.

Průlet okrajovými plameny supernovy nás stál méně obětí, než jsem čekal. Celkový počet mrtvých se pohyboval kolem dvaceti tisíc. Materiální škody byly rovněž značné, ale ty se daly nahradit. Čtyři zuvojde se rozsypaly a sedmnáct dalších jsme museli vyřadit z počtu obytných pro příliš velké defekty. Po jejich důkladné prohlídce, na kterou jsem si musel obléknout svůj starý dobrý skafandr, jsem rozhodl neopravovat je, ale rozebrat a jejich materiál použít v loděnicích na stavbu nových modulů. Nebude to trvat déle a budeme je mít v naprostém pořádku.

Jedna loděnice byla zcela zničena, ale ostatní se rychle uváděly do provozu. Ve dvou byly obytné zuvojde těsně před dokončením, dokonce už měly motory připojené na dálkové ovládání, takže je to nerozdrtilo. Zbývalo dokončit jejich vnitřní vybavení a mohli jsme do nich stěhovat nové obyvatele. Potřebovali jsme je především pro lidi ze zničených modulů, až další kusy budou pro spáče ze Zibogu. V ostatních loděnicích zůstaly bohužel jen hromady plechu, použitelné aspoň jako materiál.

Život na Arše se naštěstí nezastavil. Náhle jsme byli ve vesmíru a překročili jsme svůj Rubikon. Nemuseli jsme ani za sebou pálit mosty - to za nás obstarala nova.


Archa dosáhla rychlosti sto tisíc kilometrů za sekundu, třetiny rychlosti světla. Bohužel mířila špatným směrem. V okamžiku útěku jsme se potřebovali co nejrychleji vzdálit, směr nám proto určilo okamžité postavení Giweruzu i Archy vzhledem ke slunci. Čekala nás tedy změna trajektorie téměř o šedesát stupňů, anebo resignovat na let k nejbližší hvězdě. Mohli jsme se tam setkat se spřátelenými bytostmi, ale tak jako tak bychom odtud museli odletět.

Nakonec převládlo rozhodnutí nic neriskovat a přece jen zamířit k přátelům. Rozhodly o tom zásoby. Spočítali jsme je a vyšlo nám, že pro všechny obyvatele nebudeme mít prostor k ubytování a nebudou stačit ani čističky vzduchu. Kdyby k nám doletěly všechny Ziboguské pevnosti, kdybychom o část rezerv vzduchu i vody nepřišli během hašení děravých modulů, kdyby nám část zásob potravin neshořela - snad bychom to nějak dali dohromady. Bohužel šlo o samá kdyby. Dokud byla většina obyvatel Zibogu v zimním spánku, dalo se to snést. My je však budeme muset nejpozději do dvou let probudit, spíš dřív.

„Nebude nakonec lepší úplně je zmrazit?“ navrhl ministr zemědělství na zasedání vlády a velitelů hlavních sekcí.

„Je ještě jedna možnost,“ řekl jsem. „Střídat spící. Po půl roce část spících probudit a místo nich ke spánku uložit jinou skupinu.“

„Myslíš dobrovolníky?“

„Dobrovolníky, nebo z toho udělat povinnost. Postupně by se mohli střídat všichni.“

„To nebude příliš populární,“ namítal ministr policie. „Jednodušší by bylo současné spáče zmrazit úplně. Pak nebude co řešit. Samozřejmě počítám s tím, jakmile doletíme na spřátelenou planetu, doplníme si na potřebný stav zásoby, ale i tonáž o nové moduly - a dál by to šlo i bez spánku.“

„Má to jednu nevýhodu,“ podotkl jsem. „Zmrazit spáče je rychlejší než uvádět lidi do zimního spánku. Naopak to ale bude mnohem větší problém. Jistě víte, že probudit spáče není nemožné, dovede to snad každý lékař a trvá to méně než hodinu, zejména když je probouzíte hromadně po tisícovkách. Zmražené budu ale muset oživovat já a bude to trvat mnohem déle, navíc se pak musím každým zabývat jednotlivě. Oživit dvě stě miliónů lidí bude pro mě práce na dvě stě let. Myslím, že by bylo lepší pokusit se o variantu se zimním spánkem. Umožní nám to po doplnění zásob pokračovat v letu bez spících, bez zmražených.“

Následující diskuse jsem se nezúčastnil. Stačilo mi, že jsem vyložil na stůl karty. Za dvě hodiny jednání rozhodla vláda spolu s veliteli sekcí, že Archa bude zatím pokračovat v letu tak jak je. Po roce se tato otázka opět ocitne na stole a tentokrát bude nutné rozhodnout jasně, co dál. Do té doby si to všichni pořádně rozmyslí a kromě toho bude možné připravit na jednu či druhou možnost veškeré lidi z Archy.

V každém případě bylo nutné uspat zimním spánkem nejméně pět tisíc lidí, vybraných z posádek Ziboguských pevností. Ti se tomu ani nebránili, když jsme jim vysvětlili, oč jde.

„Co jsme si uvařili, to teď musíme sníst,“ komentoval to jeden z jejich velitelů. Aby šel příkladem, přihlásil se sám a dobrovolně mezi ty, koho budu muset uspat.

Uspávání proto proběhlo klidněji než na Giweruzu, když jsme to praktikovali víceméně násilím. Tentokrát se všichni tak nebáli, spíš projevovali zvědavost.

„Za rok se opět uvidíme,“ usmíval jsem se, když jsem jim podával uspávací hormony.

Mezi uspávanými byl i Letel Ugior. Ne jako dobrovolník. Pro něho šlo o součást trestu. Vláda rozhodla hlavní viníky postavit před soud, ale protože většina Ziboguských svědků spala, měli být vyslechnuti postupně a soud měl být zahájen až po shromáždění důkazů.

„Každá lumpárna se nakonec obrátí proti tomu, kdo s ní začal,“ řekl jsem, když mi ho dva policisté přidržovali.

„Tobě se to mluví,“ odsekl. „Kdo mohl na začátku vědět, že máš pravdu? Vždyť to vypadalo tak neuvěřitelně!“

„Dělat chyby je lidské,“ podotkl jsem. „Ale v poznaných chybách setrvávat je hloupost nebes se dotýkající.“

Tohle japonské přísloví se mi kdysi zalíbilo. Kdybych tenkrát tušil, při jaké příležitosti je jednou uplatním! Letel Ugior přece nebyl tak hloupý, jen nedokázal přiznat chybu a jeho umíněnost nakonec zabíjela. Ne jeho, ale ty, kdo mu uvěřili.


Během krátkého vypnutí motorů se Archa otočila do nového směru. Přitom jsme museli přemístit několik zuvojde. Místo poškozených jsme na okraj Archy přesunuli hangárové moduly, dosud soustředěné do poslední trojvrstvy. Poškozené zuvojde jsme dali na konec Archy blíž k loděnicím. Nákladní zuvojde, plně naložené materiálem, jsme také umístili poblíž loděnic jako poslední vrstvu. Ta nebyla úplná, takže konec Archy byl při pohledu z dálky malebně načepýřený.

Samozřejmě jsme si nejprve předem zakreslili, jak budou přesuny probíhat. Pak to muselo jít ráz naráz. Nebylo zdrávo vypínat motory na delší než nezbytně dlouhou dobu. Slunce se totiž pořád rozpínalo děsivou rychlostí, která se snad ještě zvětšovala, i když ne tak znatelně. To, že jsme čelní stěnu ohně předběhli, ještě neznamenalo, že máme vyhráno.

Ve hvězdném ohni probíhají různé procesy a jedním z nich je expanze stlačeného plynu, která může čelní stěnu ještě nějakou dobu po výbuchu hvězdy urychlovat. I ze Země je to znát na příkladu Krabí mlhoviny, která také vznikla výbuchem supernovy, dokonce v nepříliš dávné době. Výbuchem odvržené vrstvy vytvořily tuto mlhovinu už v minulém tisíciletí, ale narůstání jejího objemu pozorují hvězdáři i v současné době. Kdybychom přestali zrychlovat, ohnivá stěna by nás v této vzdálenosti za nějakou dobu přece jen dohonila.

Kromě přemisťování zuvojde bylo nutné pečlivě posbírat trosky Ziboguských pevností, dosud přilepené na zadní stěně Archy. Po otočení totiž motory potáhnou na opačnou stranu. Další zvyšování rychlosti bylo nutné, aby se cesta neúnosně neprodloužila. To už ale musí Archa letět štítem napřed. Zatím k větším srážkám s mikrometeority nedošlo, ale při vyšších rychlostech bude výstup na povrch Archy nebezpečný.

Skupinky odborníků zvenku prohlédly i štít. Zúčastnil jsem se prvního letu, kdy nikdo nepotřeboval skafandry pro výstup do kosmu. Teprve druhá skupinka podnikla nepříliš dlouhé vycházky na povrch štítu, aby upevnila co bylo třeba.

Čelní plocha štítu už nebyla ta hladká letištní plocha, jak jsem ji pamatoval z dob, kdy stála na pylonech. Teď se spíš podobala ježku. Trčely z ní milióny krápníků z částečně roztaveného a opět ztuhlého materiálu. Nemělo smysl zarovnávat je, ostatně jsme na to neměli energii. Postačilo by zabezpečit visící trosky.

K mé nelibosti se ani tato zdánlivě pohodová fáze letu neobešla bez obětí. Uvolněné krápníky přimáčkly při odřezávání tři muže ve skafandrech a rozdrtily je. Dalšího muže stála život výrobní vada skafandru. Navíc, ačkoliv lidé pracovali hlavně na straně odvrácené od novy, dostali někteří vyšší dávky ozáření, než jsem předpokládal. Venku byly jen zbytky pekla, ale i to stačilo. Smrtící dávky záření mohl člověk obdržet za pár minut. Ani to se nedalo podceňovat. Ale proti peklu venku v první fázi letu to bylo zanedbatelné.

Každá zbytečná oběť mi ovšem vadila, i když Giweruzané ty nepříjemnosti snášeli se stoickým klidem. Možná tomu tak bylo proto, že tyto práce vykonávali samí dobrovolníci.

Zastavení motorů Archy trvalo třicet čtyři hodiny. Potom se její štít obrátil do jiného směru než dosud a motory opět zabraly na očekávanou dlouhou pouť.

Byli jsme ve vesmíru. Vrátit jsme se nemohli, nebylo kam. Kostky byly vrženy dávno před touto chvílí a nám teď nezbývalo než letět a doletět.

Přesednout nebylo kam.

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29