Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Planeta Digae

Sliby se mají plnit. Proto jsem nemohl odmítnout, když za mnou přišli z televize. Zvlášť, když měli zájem o nějaké pořady pozemského typu.

Myslel jsem si, že sáhneme do bezedných interferenčních pamětí palubního počítače Newtona pro některý pozemský film, ale televizní pracovníci měli jiné představy. Navrhli, abych po několik pořadů vystupoval v jakési diskusní tribuně, kde by mi mohl kdokoliv oponovat. Že jsem jim prý zavařil velkou polízanici se svou kritikou, tak ať zkusím pobavit lidi bez násilí. Pak se uvidí.

Bylo to slovo do pranice. Jsem lékař a ne konferenciér. Nicméně nemohl jsem couvnout, v sázce byla nejen čest Země, ale i budoucnost národů Giweruzu.

Nejhorší bylo, že jsem nemohl předem vědět, co si kdo na mě vymyslí. Kdyby šlo jen o populárně naučný pořad, snad bych si mohl předem připravit vhodné téma. Staré české přísloví ale tvrdí, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Utěšoval jsem se tím, že žádná kaše není tak horká, jak se uvaří. Největší výhodou bylo, že jsem si mohl obrazně řečeno zvolit zbraně.

Dohodli jsme, že půjde o přímý televizní přenos, bude se odehrávat v nevelkém sále a reportér pokaždé náhodně vybere jednoho z diváků, kteří se budou hlásit s otázkami. Každý musí přednést stručně a jasně svou otázku a já na ni pokud možno vyčerpávajícím způsobem odpovím. Nemínil jsem se ale nechat vtlačit do role posluchače sáhodlouhých diváckých monologů a nerad bych naopak unavoval nezáživným povídáním.

Fairlie uvažovala, zda by tam neměla sedět také. Kdybych si nevěděl rady, mohla by mi poradit. Řekl jsem, že to necháme na pozdější opakování. Uměl jsem snad už Giweruzsky dostatečně a nepotřeboval jsem tlumočit.

Televizní dramaturgové tvrdili, že diváci na takový druh pořadů nejsou zvyklí. Já jsem si zase vzpomněl, že na Zemi měl podobný druh zábavy kdysi úspěch. Hodně záleží na osobě, sedící v křesle. Jiný pozemšťan ale na Arše nebyl a nezbylo mi než se o to aspoň pokusit.

A tak nadešel okamžik, kdy jsem přišel do nabitého sálu, posadil se ke stolečku, pozdravil diváky v hledišti i doma za obrazovkami a očekával první otázku.

Jak se dalo čekat, byla nečekaná. První se přihlásil muž středního věku. Giweruzanům nerostou vousy, ale tenhle měl alespoň tmavozelené vlasy rozcuchané kolem celé hlavy, takže by se na černobílé fotografii podobaly lví hřívě. Také jeho oblečení tomu odpovídalo. Většina lidí na Arše byla oblečená do střízlivých kombinéz. Tento měl na sobě jakýsi kabát, již značně odřený a potrhaný.

„V době před odletem Archy se mluvilo o tom, že tu budou zajištěna stejnou měrou práva každého občana,“ začal zhurta. „Jenže jsou mezi námi takoví, kteří si vůbec nepřáli dát se nedobrovolně uzavřít do téhle kovové obludy. Můžete tvrdit, že by na Giweruzu shořeli, ale co jim řeknete do očí, až po vás budou požadovat - návrat do volné přírody?“

„Do jaké volné přírody?“ zeptal jsem se protiotázkou.

„No - všichni to známe. Spát pod širým nebem, dýchat si volně jako pták, poslouchat šumění potůčku...“

„Budou to mít těžké. Obávám se, že v okruhu několika světelných let kolem neexistuje žádná volná příroda v tom smyslu. Možná jsme na to měli myslet dříve. Měli jsme náznak té přírody i s potůčkem vytvořit uměle v některém centru Archy, ale bohužel, nebyl na to čas.“

„My to víme. Ale máme na to právo.“

„Kdo chce skutečně do volné přírody, bude si na to muset počkat, dokud nedorazíme k nejbližší volné planetě. Bude-li vhodná k životu, dostanou tito lidé příležitost jako první. Ale být na jejich místě, nespěchal bych tolik. Může se stát, že planeta bude mít i jiné živočichy, než na jaké si zvykli. Aby jejich první samostatný výlet neskončil v zubech neznámé šelmy. Nicméně ty lidi přivítáme, až se nám budou hlásit do průzkumných skupin.“

„Ale my máme právo na přírodu už teď,“ nedal se tazatel. Vnucoval se s tím doslova neodbytně.

„Máte,“ přikývl jsem. „Požádejte službu v hangáru, aby vás vypustila do kosmického vakua. To je jediná dostupná příroda kolem nás v okruhu několika miliard kilometrů. Jen si na to nezapomeňte vzít skafandr.“

Z řad diváků se ozval nesmělý smích. Mrkl jsem na reportéra, aby vybral další otázku.

„Moment,“ nedal se první divák. „Nedozvěděl jsem se, jak se mám domáhat práva na přírodu.“

„Posaďte se k televizi a přepněte si ji na kanál, kde se dává nějaký přírodovědný pořad. Už jsem jednou řekl, že tady na Arše to s přírodou nebude jednoduché. Co chcete? Kdybyste zůstali na Giweruzu, byli byste již neoddělitelnou součástí přírody. Má teď podobu obrovské ohnivé koule, které nic neodolá.“

„To není tak jisté,“ nepřestal v rýpání.

„Je tady v sále ještě někdo další, kdo neviděl televizní záběry z odletu Archy?“ zeptal jsem se hlasitěji. „V kritické době jsem osobně nařídil přepnout bytové obrazovky na záběry zvenku, aby se každý mohl na vlastní oči přesvědčit o skutečnosti. Známého nedůvěřivce Letel Ugiora jsme přivedli do Centrálního velínu, aby to měl z první ruky a nemohl tvrdit, že jde o podvod. Dokonce i on musel uznat, že se zmýlil a že jeho omyl mohl mít katastrofální následky. Samozřejmě jsou mezi námi lidé, kteří si na to období vůbec nepamatují. Někteří museli být už předem uvedeni do dlouhého zimního spánku, neboť jsme je neměli kam dát. Možná by bylo dobré pustit i jim v televizi záznamy, pořízené během odletu a prvních hodin letu. Záznamy jsou neúplné, vnější kamery na Arše byly poškozené hvězdným ohněm, ale vzpomeňte si, jak to vypadalo. Opustili jsme Giweruz na poslední okamžik. Několik letadel ze Zibogu nás ještě dohonilo, ale stovkám se to nepodařilo a shořely. Sami jsme se dokázali vytrhnout z hvězdného ohně jen za cenu několika vyhořelých okrajových modulů. Oheň byl tenkrát všude, vlevo, vpravo i před námi. Na štěstí jsme věděli kterým směrem musíme letět a dostali se z toho. Bude vhodné pustit film o těch okamžicích všem, kdo to prospali.“

„Obávám se, že nikdo takový film nenatočil,“ upozornil mě reportér. „Nikoho nenapadlo instalovat na povrchu Archy ani jednu filmovou kameru.“

„Kdyby to někoho napadlo, beztak by shořela,“ mávl jsem rukou. „Ale nebojte se, na Arše je zařízení, schopné zaznamenat obraz z několika kamer současně a uchovat je i bez filmu, něco, o čem se televizním technikům může jen zdát. Tam to bude zaznamenané.“

„Co je to za zařízení?“ vytřeštil oči reportér. „Neznám nic takového.“

„Pozemský počítač z průzkumné lodi Newton.“

„A opravdu je tam všechno?“ otázal se další z diváků.

Oddychl jsem si. Hned první dotaz přednesený rejpalem. No, teď snad přijdou další - a bohdá i lehčí.

„Všechno tam nebude,“ řekl jsem. „Už jsem řekl, že některé kamery shořely. Nebude tam ani, co jsme prožívali v Centrálním velínu, když jsme viděli, jak nás ta stěna ohně dohání, ani co prožívali lidé v okrajových částech, když jim začaly hořet domovy. Jedno je jisté. Bez Archy by nepřežil nikdo. Připadá mi malicherné žádat v této chvíli cokoliv tak nedostupného jako jsou potůčky, šumění větru, rozsáhlé pláně, po kterých by bylo možné se toulat, nebo spánek pod širým nebem. To už prostě neexistuje. Všechno shořelo s Giweruzem. A upřímně řečeno, jsem náramně spokojený s tím, že při zkáze planety zahynul jen asi milion lidí, mohlo to dopadnout hůř. A pokud jde o vaše práva, měl bych pro vás otázku. Co jste udělali pro to, aby se příroda objevila i na Arše? Jak je známo, milovníci divadla si došli za konstruktéry, aby pro ně vymysleli modul, dodnes nazývaný Společenské centrum. Nebyl to velký problém. Kdybyste v dobách začátků Archy přišli s požadavkem, že na Arše nutně potřebujete kus přírody, určitě by bylo možné postavit aspoň jeden rozsáhlejší modul a část přírody nasimulovat. Vy jste si ale tváří v tvář katastrofě užívali volnosti, místo abyste nám pomohli. Teď se vám přírody nedostává, když jste se o ni nepřičinili? A to ani nemluvím o tom, že na pevnině Zibogu nebyl čas shromažďovat takové jako jste vy násilím. Všichni tam zůstali.“

V sále se rozproudil šum, ale brzy opět utichl. Reportér pro mě vybral dalšího tazatele.

„Jak to bude v Arše se zvířaty?“ zeptal se mě další, asi také milovník přírody. „Zvířata jsou v Arše zmrzlá, jako nasekané maso v lednicích.“

„O tom jsem také mluvil,“ povzdychl jsem si. „Ale raději to zopakuji. Zmrzlá zvířata oživím v cíli naší cesty.“

„To se mi nezdá,“ pokračoval zastánce zvířat. „Obávám se, že je to kolosální podvod zaměřený na uklidnění lidí. Sami jsme svá zvířata zmrazili, ve skutečnosti jsme je tím zákeřně zabili. Víte, co pláče našich dětí to stálo?“

„Tak tomu není,“ vyvracel jsem mu to.

„Každý přece ví, že zmražené zvíře není možné oživit,“ trval na svém, i když jsem ho ujišťoval, že nemá pravdu.

„Dobrá,“ ustoupil jsem. „Očekávám, že jistě máte schované nějaké zmražené zvířátko, když se jich tak zastáváte. Dejte mi je - v příštích Rozhovorech je dostanete živé. Ale všechny ostatní hned tady na tomto místě upozorňuji, že půjde o ojedinělou výjimku. Oživování zvířat bude možné až na planetě, na kterou se nastěhujeme. Nemáme dost místa ani pro lidi. Jedno zvíře nás nezabije, ale žádné další, jasné?“

(Příští Rozhovory se konaly za veselého poskakování malé opičky, oživeného mazlíčka původně nasupeného diváka, který v sobě naštěstí našel dost odvahy přiznat přede všemi, že se mýlil.)

Další otázky se ale týkaly především lidí.

„Nedávno jsme slyšeli o ultimátu, které položila naše vláda národu Tami. Proč?“

„Lidé národa Tami porušovali zákony Archy,“ řekl jsem. „Bylo nutné tomu zabránit.“

„Nebylo by moudřejší nechat národ Tami vládnout si, jak se jemu samotnému líbí?“

„Nebylo,“ trval jsem na svém. „Předně se jejich vláda chystala přepadnout sousedící oblasti Archy armádou, k tomu účelu postavenou a vyzbrojenou. Ohrožovali tedy životy lidí. I kdyby se při takovém počínání omezili na svou oblast, nedalo by se to odpustit. Samospráva neznamená právo na vraždu.“

„Je opravdu prokázané, že zavedli trest smrti? Docházelo k tak neuvěřitelným věcem?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Získal jsem takovou zkušenost. Mě samotného unesli násilím až z centrální oblasti Archy, bez řádného soudu odsoudili k smrti a chtěli mě popravit.“

„Jaký k tomu měli důvod?“

„I kdyby nějaký měli, nedali mi příležitost obhájit se. To se nedá považovat za řádný soud. U jejich soudu mluvil jen žalobce a hned na místě mě poručil popravit. Být na mém místě kdokoli jiný, zastřelili by ho. Nepopírám, že mám prostředky, které mi dovolují postavit se nespravedlivému jednání na odpor. Ale poslyšte, o těchto věcech tady nemá cenu hovořit. Jistě se víc dozvíte v připravovaném soudním procesu, kde se všechno probere důkladněji. Nebude rozumnější bavit se o něčem jiném? Opravdu mi není příjemné mluvit o tom, co se stalo v oblasti Tami.“

„Protože jste je všechny uspal navěky?“

„Navěky ne. Nejvýš na rok,“ odrazil jsem výtku.

„Proč? Bylo vůbec nutné je uspávat?“

„Bylo to nejjednodušší řešení,“ přiznal jsem. „Ale pokud to vezmete z druhého konce - ten národ se provinil. Provinil se tak, že zasluhoval potrestat. Všichni měli podíl viny. Někteří se dali přímo do služeb zločinu, jiní k tomu bezpráví mlčeli. Na druhé straně máme na Arše lidi, kteří se sice také trochu provinili, ale už to pochopili a snažili se aspoň na poslední chvíli napravit. Myslím na lidi Zibogu, které jsme vzali na palubu Archy jako spící. Nebylo řešením větší viníky uspat a Ziboguským dát právo žít mezi námi? Uvědomte si, že i v současné době miliony Ziboguských nuceně spí, protože pro ně není místo. Všichni přece víte, proč i teď za letu vyrábíme další a další moduly, aby bylo kam ty lidi ubytovat. Ostatně budeme muset časem probouzet i lidi z Tami, v zimním spánku nikdo nemůže setrvat příliš dlouho. Rok se dá vydržet, ale podle obvyklé tělesné kondice průměrného člověka déle než dva roky ne.“

„Takže se oni vrátí a zase založí vlastní stát? Tím se to ale bude celé opakovat!“

„Nebude,“ řekl jsem s určitostí. „Lidé národa Tami se mezi nás budou vracet postupně. S každým si jistě popovídáme a rozebereme jeho provinění. Všichni dostanou nějaký trest, neboť všichni na tom mají vinu. A pak se budou muset zařadit do běžného života. Ale nikdy už žádnému národu nedovolíme, aby si část Archy ohradil a zavedl enklávu bezpráví, i kdyby se týkalo jen jich samotných. To prostě nejde.“

Opět jsem vyzval konferenciéra, aby požádal přítomné diváky o další otázku.

„Slyšeli jsme, že chceš změnit některé starodávné zvyky. Myslíme si, že to nebude dobré. Tímto způsobem bychom přišli o část vlastní identity.“

„Zvyky každého společenství - a nejen lidí - se s časem mění a vyvíjejí. Někdy zvolna, jindy skokově. Samozřejmě, zvyky jsou součástí vaší identity, přesněji vaší současné identity. Ale ať chcete nebo ne, ta se bude na Arše měnit. Vlastně to už začalo. První, na koho změny dopadly, byli ti, kdo byli zvyklí na svobodný život v přírodě. Příroda zmizela, neexistuje. Budou muset změnit své zvyky. Zmizela spousta povolání. Kdo z vás touží po tom, vsednout do loďky a vyplout na lov ryb, má smůlu. Není tu moře, nejsou tu lodě, nebudou ani rybáři. Změna profesí je úkolem přeškolovacích středisek, ale to je asi všechno, co k tomu můžeme udělat. Zbytek bude záležet na lidech.“

„Nám ale nejde o profese,“ vstal opět divák. „Ptal jsem se přece na obecné zvyky.“

„S těmi to bude podobné,“ přikývl jsem. „Součástí vašeho světa byly a jsou vaše zvyky. Leccos se změnilo a už se to nikdy nevrátí. Mnohé se teprve bude muset změnit. Prostě je čas přizpůsobit vaše zvyklosti změněným podmínkám. Například jsem vás prostřednictvím vaší vlády požádal, abyste omezili nebo raději úplně přestali přivádět na svět děti. Samozřejmě jen po jistou dobu, ale ten požadavek měl smysl, neboť právě dětí se odlet Archy týkal krajně nepříznivým způsobem. Snad jste to viděli sami. Lidé z Evoi uposlechli, ale Ziboguští ne a právě jejich děti prožily ty nejhorší šokové situace. Nedalo se tomu zabránit. Já jsem to tušil dávno a kdo mě poslechl, ušetřil své děti hrůz v hořících modulech, smrti ušlapáním při panikách na útěku z okrajových modulů a kdoví, možná i strádání, které budeme muset teprve řešit. Nebylo lepší poslechnout a změnit zvyky včas?“

„A které další naše zvyky chceš změnit a zavrhnout?“

„Nemám v úmyslu předělávat vás k obrazu lidí Země, to by nemělo smysl. Ve vesmíru je civilizací více a každá je něčím odlišná. Některé odlišnosti si jistě ponecháte a dokonce je žádoucí, abyste se od ostatních odlišovali. Ale některé vaše zvyky jsou barbarské. Kdybyste se jich nezbavili, nemohli byste se postavit na roveň vyspělejším civilizacím. Máte co dohánět nejen po stránce vědy, ale především vědomí. Mám na mysli velice nebezpečné zvyky, které vás přeřazují do role málo rozvinutých civilizací. Musíte odvrhnout všechno, co podle mého mínění poškozuje člověka. Počínaje zabíjením, ať jde o zabíjení armádami, kruté tresty smrti, jaké si nedávno zavedli vůdci národa Tami, ale kromě nich i zabíjení jednotlivců, kterému se stejným opovržením říkám vraždy. To prostě musí přestat.“

„Vždyť i ty jsi zabíjel.“

„Jakmile jedna strana začne vraždit, druhá má právo na obranu,“ připustil jsem. „Ano, rozstřílel jsem několik desítek letadel ze Zibogu a jejich posádky jsem zahubil. Problémem bylo, že tato letadla v té chvíli zabíjela nevinné lidi. Šlo o obranu - a to už je o něčem jiném. Kdo tam byl, vzpomene si, že jsem ani v těžkých chvílích nestřílel na prchající protivníky.“

„Na prchající snad ne, ale střelba tam byla!“

„Samozřejmě, donutili jste mě postupovat tak, jak bych se v civilizovaných zemích nikdy nechoval. Osobně jsem způsobil přepadení Zibogu, vlastně válku. Ale všimněte si, proč jsem se k tomu rozhodl a jak to probíhalo. Válku na Zibogu jsme vedli ohleduplným způsobem. Nesnese srovnání se způsobem vedení války, které proti nám praktikovali oni. Byl tu pádný důvod, proč jsme se k tomu odhodlali. Chtěli jsme je přece zachránit z plamenů slunce, bylo to nutné a na poslední chvíli. Vyjednávání v té chvíli znamenalo hrozbu zmeškat příležitost. Osud jejich letecké armády je v mnohém příznačný. Jednali jsme s nimi, aby vzdali další boj a připojili se k Arše. Krátce před výbuchem bylo už prostým okem každému jasné, že jiná možnost záchrany není. Namísto aby přijali, požádali nás o poslední den na rozmyšlenou. Ten jeden jediný den stál většinu mužů život. Co ještě chtěli rozmýšlet? Je to snad naše vina?“

„No dobře, ale nejsou všechny naše zvyky zavrženíhodné, to snad uznáš.“

„Uznám,“ přikývl jsem. „Nejde mi o zvyky, kterými se od nás lišíte v detailech. Jde mi o takové, jaké nemůže připustit žádná bytost Galaktického společenství.“

Války a trest smrti jsme zrušili, i když ne dokonale. Co ještě? Cožpak je možné přinutit každého, aby nezabíjel? Nemáte snad na Zemi psychopaty?“

„Samozřejmě, vyloučit takové jednání předem není nijak jednoduché, ale víme, že to jde. I u nás může každý člověk zabíjet. Co se týče psychopatů, jde o nemoc. Léčit ji umíme, jde o to včas začít.“

„Vy nemáte zločince?“

„Zatím ještě máme,“ povzdychl jsem si. „Naše civilizace byla nedávno stejně barbarská, možná horší než vaše. Ale postupně se to zlepšuje. Nejdůležitější je, aby si zločinec uvědomil, že zločinem nic nezíská. Ani krádež u nás nezůstane nepotrestaná, tím méně násilí. Vraha nic nezachrání, ale ani menší násilníci nemají před soudem naději. Za rvačku jsou u nás tresty kolem deseti let vězení, za ublížení na zdraví dvacet až třicet, za vraždu někdy i více než sto. Znám případy, kdy je zločinec odsouzen na tisíc let, anebo ztratí svobodu doživotně.“

„Tisíc let!“ vyprskl kdosi smíchem. „Čím se liší sto let vězení od doživotí?“

„Pro vás ničím, ale my kolem tisíce let žijeme,“ podotkl jsem klidně.

„Jestli u vás každý rváč dostane za rvačku deset let, pak musíte mít vězení přeplněná.“

„Tak tomu není,“ usmál jsem se. „Bylo tomu tak zpočátku, než si zločinci uvědomili, že se musí krotit, nepodléhat choutkám krást a zabíjet, případně někomu rozbít obličej. Teď už se takové věci dějí jen výjimečně.“

„A co na jiných světech?“

„Na Aiguře je to podobné jako na Zemi, na primitivních planetách i horší. Rozvinutější civilizace, například na planetě chobotnicovitých bytostí Ux, začaly dříve než my a tam dnes zločiny neexistují. Prastaré civilizace jako je Bardžá jsou ještě dál - Bardžané už neuvažují o násilí jako o možnosti a na mladší, barbarské civilizace se z toho pohledu dívají poněkud spatra. Ovšem právem.“

„Ale jak bychom to měli dokázat i my?“

„Není to jednoduché,“ přiznal jsem. „Jedinou cestou je důslednost. Každý přestupek musíte potrestat, to je základní princip. Policista, který nechává bez povšimnutí zločince, nebo dokonce sám nedodržuje zákony, nemá u policie co pohledávat. Jen když nezůstane žádný zločin bez trestu, přestanou je lidé páchat.“

„Takže jde vlastně jenom o zločiny?“

„Nejen o zločiny. Policisté nesmí projevovat žádnou shovívavost ke zločinům, ostatní se naopak musí naučit většímu pochopení k tomu, co zločinem není. Častokrát mnohem přísněji trestáte své bližní za něco, za co vlastně nemohou, než za úmyslné hrubosti.“

„To snad ne!“

„Vám to možná ani jako hrubost nepřijde,“ pokračoval jsem. „Ten zvyk neshledáváte špatným, neuvědomujete si, jak je špatný. Vezměte si, jak se chováte k sirotkům. Možná už je neházíte do moře, ani nepohřbíváte zaživa spolu se zemřelými rodiči, ale i když je necháváte naživu, pořád se na ně díváte málem jako na zločince, ačkoliv jejich jediným proviněním je, že zůstali naživu. Není tomu tak?“

„Není,“ oponoval jiný divák. „Dnes je nezabíjíme, ale vychováváme. Mohou žít, někdy i lépe, než normální lidé.“

„A vidíte, já už jsem v tom zaslechl faleš. Oni normální nejsou? Kdo je tedy normální?“

„Myslím tím ne-sirotky.“

„Většina lidí se přitom ve svém životě stane sirotky, až jejich rodiče zemřou. Vy se tak zle chováte jen k těm, kteří si mezitím nestačí založit vlastní rodinu. Dokonce jim to často znemožníte. Kdo z vás tady v tom sále může říci, že si vzal za životního partnera sirotka?“

Ticho v sále bylo výmluvnou odpovědí.

„A ty by sis sirotka vzal?“ ozvalo se po chvíli.

„Já ano,“ přikývl jsem.

„To jsou jen řeči,“ ozvalo se z přítmí vzadu.

„Kdo mi nevěří, může se dojít podívat do matriční knihy Centrálního zuvojde. Zápis pořízený před dvěma dny ho o tom určitě přesvědčí.“

„A koho sis vzal?“

„Koho asi?“ usmál jsem se. „Sirotka Fairlii Pewegti. Jak víte, měla od začátku největší příležitost seznámit se se mnou. Zaslechl jsem dokonce, že mi ji jako pomocnici dali právě proto, že je sirotek. Fairlie je nejdokonalejší žena ze všech, které jsem zde poznal. Naštěstí nemáme kruté, nespravedlivé zvyky, které by nám bránily volit si partnera podle svého. Ostatně soudím, že byste se v tomto ohledu měli stejně chovat i vy.“


Televizní přenos měl nečekaný ohlas. Tisíce lidí, kteří dali přednost historickému krváku, začaly litovat, že raději nepřepnuli na Rozhovory. Samozřejmě bylo pro mě snadné dohodnout se s televizí na pokračování.

Nicméně jsem se vrátil ke svému původnímu zaměstnání. Na Arše nebylo lékařů málo, ale nikdo nedokázal to co já. Musel jsem se věnovat pacientům, které mi posílali. Většinou šlo o těžké případy a nutno přiznat, že s mnohými se opravdu nedalo nic dělat. Jinak se léčí mladý člověk, i kdyby už měl smrt na jazyku, zatímco stařeček nad hrobem bude mít problém i s pouhým nachlazením. Agisar sice umožňuje léčit na vyšší úrovni, ale ani on nemůže dělat zázraky.

Blízkost Centrálního velínu měla výhodu, že jsem tam mohl často pobývat. Chodili jsme tam s Fairlií zejména za lidmi od kosmonautiky. Nacházeli jsme se tam i toho dne, kdy antény zachytily slabé signály, přicházející proti nám z planety Digae, nejbližšího cíle Archy.

Krátce před odletem Archy vyslali radioastronomové poslední zprávu pro tuto civilizaci z planety Giweruz. Oznamovali jí, že mateřské slunce planety Giweruz se chystá explodovat, že se pokusíme Giweruz opustit a poletíme k nim.

Ačkoliv toto vysílání letělo rychlostí světla, dosud na planetu Digae nedorazilo - ani záblesk výbuchu slunce, který nás samozřejmě snadno předhonil. Antény Archy nebyly zatím schopné vyslat tak silný signál, aby přehlušil efekt spojený s výbuchem supernovy na pozadí neustále rostoucího slunce, kterému jsme unikli jen o vlásek a jen protože jsme dosáhli šestiny rychlosti světla. Až tato rychlost byla srovnatelná s rychlostí čela plamenné stěny. Zrychlovali jsme dál, zatímco čelo rozpínající se hvězdy pomalu přestávalo tu děsivou rychlost zvyšovat. Přesto se supernova v této chvíli pořád rozpínala úděsnou rychlostí. Člověk si nedokáže vůbec představit, jaké síly pod povrchem hvězd panují a co se může stát, když se naráz uvolní.

Vzpomněl jsem si, jak civilizace Gurroa zastavila svými křižníky vybuchující hvězdu, sevřela ji do drtícího objetí ještě strašlivějšího Géja-pole a postupně zpacifikovala. Ale to také přesahovalo představivost normálního člověka.

„Co vysílají?“ zajímal jsem se.

Zprávu zaznamenalo několik přičinlivých stenografek a vědec Mionax Varref ji pomocí tabulek pomalu překládal.

„Ještě o našich problémech vůbec nevědí,“ ujistil mě.

Pochopitelně. I když je světlo nejrychlejší ze všeho, k planetě Digae mělo ještě několik roků cesty. Až pak budou moci její obyvatelé na naši situaci reagovat.

„Sdělují nám nějaké ekologické problémy. Chlubili se, že se jim podařilo snížit podíl fluoridů síry v atmosféře někam pod osm procent. No, my teď takové problémy nemáme, nás bude ekologie zajímat až v cíli naší cesty.“

„Kolik procent - a čeho?“ vybuchl jsem. „Nespletl ses?“

„Čtu to zaručeně dobře. Osm procent fluoridů síry,“ klidně opakoval vědec. „Chemické názvosloví jsme si vyjasnili odedávna, jakmile jsme rozpoznali tabulku prvků - ta je naprosto charakteristická a omyl je vyloučen.“

„Opravdu celých osm procent?“ podíval jsem se na něho. „To nikoho z vás nenapadlo, že jsou to smrtící jedy? I tisícina tohoto množství by nás spolehlivě zabila. Oni se chlubí, že to stáhli pod tuhle hranici - zajímalo by mě, co tam museli mít předtím?“

„No to je pravda... tady něco říkají o silném znečištění povrchových vrstev kyseliny fluorovodíkové...“ znejistěl. „Proč by je měla tak zajímat nějaká kyselina...“

„Panebože!“ vykřikl jsem zoufale. „Víte, co se stalo?“

„To je opravdu divné. Všechno ostatní celkem dává smysl, jen tohle je nějaká záhada,“ přikývl nerozhodně Orgo Plyok.

„To není záhada,“ řekl jsem. „Znamená to, že planeta, ke které letíme, není kyslíkového, ale fluórového typu. Ty bytosti dýchají fluór a vydechují fluoridy, moře a řeky tvoří kyselina fluorovodíková! Pro nás je jejich atmosféra smrtelně jedovatá, jejich obyčejná voda rozpouští i sklo. Ani naše slitiny tak agresívní prostředí nevydrží. I kdyby byla planeta Digae obývaná našimi nejlepšími přáteli, nemůžeme počítat s jejich pomocí, nemůžeme je požádat o doplnění materiálu a nemůžeme tam ani přistát. Pokud se u nich přece jen zastavíme, planetu Digae si prohlédneme nanejvýš z oběžné dráhy.“

„Takže tam letíme - naprosto zbytečně?“ došlo až teď všem, kdo okolo mě stáli.

„Tak nějak,“ přikývl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29