Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Svědectví

Kosmické loděnice Archy postavily z uloženého materiálu poslední zuvojde. Zpracovaly tím všechno až na nepodstatné zbytky, které nestačily ani na jeden modul. Snad budou dobré jako rezerva pro údržbu. Další stavba nepřipadala v úvahu a práce v loděnicích se zastavila.

Jak jsme věděli dávno, pro umístění všech lidí to stejně nestačilo. Většinu lidí ze Zibogu jsme postupně probudili, ale pořád jich několik miliónů zůstávalo v zimním spánku.

Padl návrh rozebrat hangáry a všechny kosmické loděnice až na jednu a z tak ušetřeného materiálu postavit poslední moduly. Proti tomu jsem se tvrdě postavil. Hangáry budeme na cílové planetě potřebovat. Technicky není myslitelné přistát v neznámém prostředí s kolosem rozměrů Archy. Nejprve musíme na planetu vyslat průzkumné gryuly a teprve až se ukáže, že je pro nás vhodná, můžeme Archu na oběžné dráze rozebírat na vrstvy a snad i jednotlivé moduly, které po přistání vytvoří základ budoucích měst. Není možné lidi prostě vysypat někde na pustých pláních jen s nejnutnější výbavou pro přežití. Od začátku jsem plánoval přeměnit na planetě zuvojde na budovy. Stačí postavit pod ně stejné pylony, jako při montáži vrstev na Giweruzu. Moduly jsou soběstačné, obsahují nezbytné továrny, takže by všem umožnily na planetě od samého začátku poměrně komfortní život.

Samozřejmě se v nich nemůžeme uzavřít. Hned po přistání je opustí první skupiny lidí, zejména těch, kteří se nemohou dočkat volného života v přírodě. Budou je určitě následovat zemědělci, dychtiví na novou půdu, Archu opustí rybáři, jen co pro ně vyrobíme lodě. Kromě toho, kdo by se netěšil na zrušení zákazu dětí?

Děti by se ostatně měly rodit už na Arše. Zatím stále platil zákaz, ale nejstarší obyvatelé Archy umírali a jejich místa zůstávala. Zatím jsme je obsazovali probouzenými, ale počítali jsme s tím, že po několika letech putování chladničky vyprázdníme, přeměníme na obytné moduly a problém spáčů zmizí. Pak bude možné některým ženám dovolit i vlastní dítě. Už teď se vytvářely sáhodlouhé pořadníky.

Aby si někteří nedočkaví čekatelé nepřáli urychlit smrt svých bližních, rozhodli jsme zásadně nepraktikovat narození dětí v přesném poměru jedno dítě za jednoho mrtvého. Mělo se počkat, až se uvolní větší množství míst. Usnesli jsme se na čísle deseti tisíc, ale ani to nemělo být dogmatem. Pak odstraním odpovídajícímu počtu žen blokádu dabyrgy na dobu, než se jim dítě narodí. Bylo to sice nutné, ale nepřípustné zasahování do práv lidí, jak říkala presidentka. Mělo proto definitivně skončit na cílové planetě.

Když se ukázalo, že s pomocí planety Digae nemůžeme počítat, museli jsme uvažovat, co dál. Budeme muset vystačit s tím, co máme, ale snad si nějak poradíme. V tom směru jsem zůstal optimistou.

Archa už letěla rychlostí osmi desetin rychlosti světla. Relativistické efekty - kromě Dopplerova, který nám změnil vlnovou délku světla zepředu i zezadu - se až do této chvíle příliš neprojevovaly.

Další zvyšování rychlosti už nebylo výhodné. Začaly by se sice projevovat relativistické efekty, cestování by se nám dilatací času relativně zkrátilo, jenže by už narůstala hmota Archy a zvýšilo by se množství energie nutné pro pohon. Na krátké cestě k planetě Digae by nebylo zkrácení času tak velkým přínosem, aby ospravedlnilo neúměrně vyšší spotřebu energie. Zejména když jsme nevěděli, kolik takových mezihvězdných přeletů nás ještě čeká a zdali se nám někde ve vesmíru poštěstí doplnit zásoby jaderného paliva.

Jaderné reaktory jsme proto až na osm bloků v centrální části Archy odstavili. Těch osm vystačilo na osvětlení lodi včetně skleníků, k vytváření jednotkové gravitace i k provozu strojů, zejména vzduchově recyklačních. Archa se proměnila v nezávislý ostrov života letící vesmírem. Atomového paliva jsme měli prozatím dost a ubývalo pomalu, ale jako jediné se nedalo recyklovat.

Nastalo nejhorší období celého letu. Ačkoliv jsme letěli prostorem šílenou rychlostí, kolem Archy se nic nepohnulo. Prostor byl prázdný, ani ojedinělé meteority jím nebloudily. Hvězdáři sice dál pozorovali okolní vesmír, ale i pohyb nejbližších hvězd se dal zaznamenat jen srovnáním fotografií pořízených s odstupem určité, dost dlouhé doby.

Zpočátku každý dychtil po obrazech okolního vesmíru. Na všech stranách Archy jsme umístili kamery, jejichž obraz si mohl každý pustit na svou bytovou obrazovku. Ale protože se tam nic nedělo, každého sledování vesmíru omrzelo a přepnul si na něco zajímavějšího. Obraz vesmíru se vrátil tam kam patřil, pilotům Centrálního velínu a hvězdářům.

Ačkoli cesta za novým domovem byla základem Archy, život na Arše se brzy obrátil k běžnějším starostem.

Soud proto do jednotvárného dění Archy přinesl trochu potřebného vzruchu.


Po dlouhé době vyšetřování a sestavování obžalob konečně začal veřejností tak dlouho očekávaný soudní proces s těmi, kdo zavinili smrt více než miliónu obyvatel Giweruzu.

Přední místo měl na lavici obžalovaných zajištěné Letel Ugior, ale vedle něho také vláda pevniny Zibogu, generálové její armády, soudci, i někteří příliš horliví policisté.

Docela mě zajímalo, jaké budou rozsudky. Trest smrti byl na Giweruzu zrušen a bylo by nesmyslné zavádět jej, nehledě na to, že by stejně nebyl zpětně použitelný. Chápal jsem, že není možné ponechat viníky bez trestu, ale slabší tresty už ve mně nebudily odpor. Věznice na Arše neexistovaly, ale asi nebude složité potřebné prostory k tomu účelu upravit.

Odmítl jsem i nabízené místo v porotě. Bez právnického vzdělání jsem mohl sloužit jen jako svědek. Jinak tomu bylo v dalších pokračováních Rozhovorů. Tam jsem mohl své vlastní názory vyslovit bez rozpaků a nemusel jsem se tolik ohlížet na precizní formulaci zákonů.

Na dotaz, zda by v některých případech nebylo potřebné opět zavést trest smrti, jsem odpověděl jednoznačně záporně. To by bylo zcela proti duchu Galaktického společenství a tak jsem to také zdůraznil. Nevyloučil jsem ale možnost vysokých trestů vězení. Dokonce jsem nadhodil svou dřívější myšlenku zavřít provinilce do klecí opatřených z druhé strany nejenom mříží, ale i masivní skleněnou deskou a ukazovat je školním výpravám jako nějaké exponáty včetně cedulí s popisem jejich provinění. Něco jako zoologická zahrada, které jsme na Arše nestačili zavést.

„Neberte to, prosím, úplně doslova,“ zmírňoval jsem hned účinek tohoto - přiznám se dost nemístného - žertu.

Upřímně řečeno jsem se osudem obžalovaných nezatěžoval. Udělali sice krutou chybu, hlavně ve směru k obětem, ale to už se nedalo napravit. Někteří chybovali z čistého omylu, jiní si na tom přihřívali vlastní polívčičku, ale v současné době nemohli na běhu událostí nic změnit. Soud měl vysvětlit, nakolik byly jejich omyly postaveny na mylných předpovědích Letel Ugiora a kolik nenávisti k tomu přidali i oni sami.

Na druhé straně jsem uznal argumenty o nutnosti přísného potrestání viníků. Omyl, který zaviní smrt miliónu lidí, by neměl být posuzován jako pouhý přestupek. Zejména když viník dobře věděl, jaký může mít jeho omyl následky. Nedalo se to chápat jen jako selhání, bylo to vědomé hazardování se životy lidí a byl paradox, že jsme zachránili právě toho, kdo vlastně všechny ty ztráty způsobil.

Ale přece jen - nebyl na to sám.

Od pomýleného vědce by dnes pes kůrku nevzal. Bývalé přátele zradil a vlastní krajané se od něho odvraceli. Byla to pro něho větší potupa, než očekávaný kriminál.

Podle mě byli ale většími viníky generálové, kteří se rozhodli využít situace k odtržení pevniny Zibogu a následně k vojenskému přepadení pevniny Evoi. Také vláda Zibogu, která naletěla na argumenty Letel Ugiora, ale ponechala volnou ruku generálům, měla dostat svůj díl pelyňku. Proč naletěla jednomu vtipnému a charismatickému podvodníkovi? Že by neměla možnost ověřit si jeho argumenty? Proč potlačovala odlišné názory silou?

„Jaký trest bys pro ně navrhoval, kdyby to bylo u vás na Zemi?“ zeptal se mě jeden z diváků v sále. Bylo zřejmé, že se na tuhle odpověď těší.

„Na Zemi bych to ponechal soudcům, stejně jako tady.“

„Dobrá, ale kolik by mu napařili u vás?“

„Letel Ugiora by to stálo doživotní ztrátu vědeckého titulu a odhadem deset až dvacet let vězení. Generálové by dostali aspoň sto padesát let, protože vytvoření armády je větší zločin než lži, byť škodlivé jako lži Letel Ugiora. Členové vlády Zibogu by dostali něco mezi tím, nejspíš kolem stovky let vězení, navíc doživotní ztrátu práva být zaměstnán ve státní správě a být volen do volených orgánu. Muselo by se prokázat, do jaké míry se na vytvoření armády a tím i na dalším vraždění osobně podíleli.“

„To bude velice těžké,“ pochyboval další divák. „Budou svalovat vinu jeden na druhého a těžko jim něco dokážete.“

„Na Zemi to není tak těžké,“ podotkl jsem. Strážci, což je část naší policie, mají možnost vidět do minulosti. Potom se nedá lhát, zatajovat důkazy ani unikat spravedlnosti.“

„Proč to nejde u nás?“

„Nemáte uxiony,“ vysvětloval jsem. „To je složité zařízení, jako ostatně všechno, co má co činit s nadprostory. Neřeknu vám o tom mnoho. Jen to, že všechno, co se kde stane, se kamsi zaznamenává a dá se po určité době zobrazit. Proto nemáme problémy se zločinem, jaké byly na Giweruzu a jaké se nadále táhnou s nepoctivými lidmi.“

„Něco jako vyšší spravedlnost? Tu jsme, pokud vím, dávno vyvrátili.“

„Není to vyšší spravedlnost,“ namítl jsem. „Spirály času jsou jen záznamy, samy o sobě nic nevykonávají. Pokud se vám do nich podaří nahlédnout, teprve získáte podklady pro správnou spravedlnost. Výklad je totiž plně na lidech, kteří se tím zabývají. Musím ovšem dodat, že i jejich činy se zaznamenávají a mohou být kdykoliv odhaleny.“

„A kdybychom navázali spojení s vaší civilizací - dáte nám ty... uxiony?“

„Určitě ano,“ přikývl jsem. „Ale ne všem. Uxiony nepatří do rukou barbarům. Myslím, že mezi vámi je mnoho takových individuí, kterým by nepatřily do rukou ani zápalky. Viděli jste všichni, co dokáže slunce, když vybuchne. Teď si zkuste představit civilizaci, která tak příšerné síly umí zkrotit, sevřít a slisovat nazpět. Dokážete si vůbec představit, jaká zkáza by byla, kdyby právě nejmocnější civilizace nebyla od základu dobrá?“

„Znamená to snad, čím je civilizace mocnější, tím je také laskavější a spravedlivější?“

„Bohužel, ne. Setkali jsme se ve vesmíru i s takovými, které si zasloužily označení civilizace Zla.“

„A jak s nimi vycházíte?“

„Zatím se vždycky ukázalo, že jsou slabší než Galaktické společenství, případně než náš nejmocnější spojenec Gurroa. Pokaždé jsme museli zastavit postup takové civilizace silou a naštěstí bylo většinou možné přinutit je, aby se navenek přestaly projevovat jako zlo.“

„Většinou?“

„Ano, většinou,“ přikývl jsem. „Už se stalo, že jedna z těch civilizací nebyla přístupná jakékoliv dohodě. Konflikt s ní skončil tím, že ji Gurroa nalisoval pod povrch hvězdy - a ta ji sežehla.“

„Nebyla pak tím Zlem spíš civilizace Gurroa?“

„Tenkrát to vážně nešlo jinak,“ řekl jsem. „Šlo o téměř rovnocenného protivníka - a kdyby Gurroa nezvítězil, byl by zahynul - a s ním i všechny naše civilizace.“

„Co bychom dělali, kdybychom my - tedy Archa - narazili na takovou civilizaci Zla?“

„Zahynuli bychom,“ odvětil jsem. „Archa není ozbrojená. Pokusili bychom se uniknout - jen je otázka, zdali by nám to bylo něco platné. Snad bychom se dokázali vzdálit z dostřelu bitevních lodí Kígóry. Ještě menší naději bychom měli při setkání se svazem Agríšských křižníků, ale setkání s obludou jako byla Itči-ara bychom nepřežili.“

„To je ve vesmíru tolik Zla?“

„Bude ho tam mnohem víc,“ posteskl jsem si. „Zatím jsme prozkoumali nepatrnou část Galaxie. Galaxie je mnohem větší než oblast, kam se dostaly naše průzkumné lodě. Jistě v ní bude mnoho Zla. Naopak je v ní mnoho přátelských světů, jen o nich zatím nevíme.“

„Zdá se, že máme štěstí,“ podotkl jiný divák. „Setkali jsme se jen se dvěma civilizacemi - a obě k nám jsou, jak se zdá, přátelské.“

„A nezbývá než doufat, že tomu tak bude i nadále. Jako je obvyklé, že na jednu planetu vhodnou k životu existuje ve vesmíru dvacet planet nevhodných, pak na jednu civilizaci Zla připadá naopak dvacet přátelských. Jak říkám, ačkoliv Archa není ozbrojená, doufám, že jsme svůj příděl smůly vyčerpali a na nepřátelskou civilizaci nenarazíme.“

Bylo to zbožné přání - ale snad uvidíme!


Před soud mě předvolali skoro na závěr. Vystupoval jsem v roli korunního svědka obžaloby. Mezi obžalovanými seděli všichni generálové, vláda Zibogu, a samozřejmě Letel Ugior. Vypadal zvlášť sklesle a nebylo divu. Mít na svědomí to co on, také by mi nebylo do smíchu. Jistě na něho doráželi jako vosy a během výslechů si užil své. Nicméně - zavinil si to sám a sloužil teď jako exemplární příklad, jak může skončit samolibá pýcha a bezohlednost.

Žalobce mi položil první otázku:

„Domníváte se, svědku Rudi, že upozornění na nebezpečí, skrývající se v nestabilitě našeho bývalého slunce, bylo tak jasně podáno, že nemohlo být pochyb o jeho závažnosti?“

„O závažnosti mého sdělení nemohlo být nejmenších pochyb od prvního okamžiku,“ odpověděl jsem. „Šlo o bytí či nebytí všech obyvatel Giweruzu, nic jsem neskrýval. Jediné pochyby mohly nastat v otázce věrohodnosti mého sdělení.“

„Jak tomu máme rozumět?“

„Jednoduše. Žádné poznatky tehdejší vědy nic takového nesignalizovaly. Tvrzení tehdy naprosto neznámého cizince by bylo možné stejně tak přijmout, jako jim nevěřit.“

Letel Ugior ke mně zvedl udivené oči. Nemohl pochopit, že bych se po tom všem přidal na jeho stranu.

„Je to tedy možné chápat jako docela pochopitelný omyl vědce, jakým byl Letel Ugior?“ zaútočil na mě obhájce.

Byl to mladý právník ze Zibogu a říkalo se o něm, že sám nedávno poslal protiprávně do vězení několik fotografů Evoi. Naštěstí se mu to nedalo dokázat a teď s gustem obhajoval.

„U vědce ne,“ odmítl jsem. „Povinností vědce je pokusit se veškerá tvrzení buď ověřit, nebo vyvrátit. Je možné proti jedné hypotéze postavit i jinou. Ale co omluvitelné není, je zaujatost od samého počátku až do konce, ačkoliv se mezitím potvrdil zcela opačný názor.“

„Takže se aspoň zpočátku jednalo o pochopitelný omyl?“

„Chybovat je lidské,“ přikývl jsem. „Letel Ugior měl právo na vlastní názor, dokonce i na hypotézu o chystané invazi proti Giweruzu. Neomluvitelná byla jeho neochota přesvědčit se o pravdě. Navíc si myslím, že byl od začátku nepřípustný hazard varování takového kalibru bagatelizovat.“

„Zpočátku nestabilitě nic nenasvědčovalo,“ vybuchl Letel Ugior dotčeně.

„Nemluvím o počátečním období,“ obrátil jsem se k němu. „Opakuji, hypotéza o invazi a vylákání obyvatel Giweruzu do vesmíru vypadala alespoň stejně věrohodně jako varování o výbuchu slunce. Koneckonců, bylo dobré připravit se preventivně na obě alternativy.“

„Takže se to dalo chápat jako starost o osud Giweruzu?“ nadskočil radostí obhájce.

„Ne,“ odmítl jsem. „Chybou Letel Ugiora nebylo, že proti jedné domněnce postavil jinou, ale že od začátku trval jen na své vlastní a moji verzi odmítal jako čirý nesmysl, aniž by se pokusil přesvědčit se o skutečném stavu věcí. Kdyby mu skutečně šlo o blaho Giweruzu, už po uplynutí prvního půl roku by i on zjistil na slunci známky nestability, v té době ještě pro většinu lidí nepostřehnutelných. V té chvíli měl přiznat omyl a všechno by bylo v pořádku. Jeho vina byla, že trval na své hypotéze i tehdy, když to bylo očividné nejen pro hvězdáře, ale pro kdekoho, kdo se podíval do slunce.“

„Když to bylo očividné, proč to nepoznali ostatní? Vláda Zibogu a ostatní hvězdáři?“

„Tady je podle mě vina Letel Ugiora největší,“ přikývl jsem. „Nejen že laiky ve vládě ujišťoval o tom, že jim žádné nebezpečí nehrozí, ale svou autoritou vědce - a také pomocí policie - tvrdě potlačil jakékoliv odlišné názory. Kdyby půl roku po mém příchodu přiznal omyl, vážil bych si ho, že je mu pravda milejší než vlastní ješitnost. Kdyby to přiznal až za rok, nedošlo by aspoň ke ztrátám na lidských životech. Jiní vědci byli připraveni potvrdit opodstatněnost mé verze o nestabilitě a kdyby se v té chvíli vláda Zibogu připojila ke stavbě Archy, odletěli bychom všichni a mnohem dřív, než na poslední chvíli. Neměli bychom pak oběti ani při požárech v okrajových částech Archy. Ale on prostě nikoho nepustil ke slovu. Vím o vědci, kterému se veřejně podařilo říci pravdu. Jmenoval se Sirty Kafon - a Letel Ugior ho před zraky televizních diváků nejprve napadl a poté nechal zatknout policií. Tímto vystoupením ztratil Letel Ugior právo označovat se za vědce. To už nebyl vědec, to byl malý diktátor. Malý, ale nebezpečný, právě proto, že mu jiní uvěřili. Mimochodem, chtěl jsem Sirty Kafona osobně poznat, poděkovat mu za jeho odvahu, s jakou se postavil proti Letel Ugiorovi a jeho oficiální vědě, jenže Sirty Kafon ve vězení následkem týrání dozorců zemřel. Jistěže jde o jinou obžalobu, nicméně i tuto smrt má na svědomí Letel Ugior.“

„Já jsem měl důvod jít proti tobě!“ vybuchl Letel Ugior. „Vzal jsi mi Fairlii a ta pro mě byla vším!“

Sálem, dočasně změněném na soudní síň, zašumělo. Upřímně řečeno, tohle mi opravdu na okamžik vyrazilo dech. Ale ihned jsem se z toho vzpamatoval.

„Pokud vím, Fairlie nikoho přede mnou neměla a upnula se ke mně jako ke své jediné možnosti. Řekl jsi jí vůbec někdy, že o ni stojíš?“

„Neřekl,“ odsekl. „Chtěl jsem, ale když jsem uviděl, jak snadno ti podlehla, musel jsem se postavit nejen proti tobě, ale i proti ní.“

„Snad sis opravdu nemyslel, že ji získáš tím, že strhneš do ohnivé propasti sebe, ji i všechny ostatní? To by byla tak kolosální zvrhlost, že se mi to ani uvěřit nechce.“

„Nechtěl jsem ji už získat. Ale musel jsem ji potrestat, to snad pochopí každý.“

„Potrestat? Za co? Cožpak tě zradila?“

„Zradila mě - a vlastně všechny.“

„Opravdu nechápu, jak někdo může záchraně celého lidstva říkat zrada,“ prohlásil jsem zamračeně. „Ona přece neudělala nic, co by jí mohl kdokoliv vytknout. Dostala úkol od Rady kosmonautiky - postarat se o cizince z hvězd a co nejvíc se o něm a o Zemi dozvědět. To se jí podařilo. Naopak mi dodala nejvíce informací o Giweruzu a přesvědčila vládu Evoi o nutnosti postavit Archu. Všichni co tu jsou by jí měli být vděční, protože jestli je někdo zachránil, pak to byla právě ona - když odmyslím sebe a své znalosti.“

„Nemůžeš ale popřít, že jsi mi ji přebral!“

„Mohu - a musím. O Fairlii jsem přece vůbec neusiloval. V té době jsem opravdu neměl na mysli nic, kromě blížící se zkázy. Kdybys o ni měl skutečný zájem, mohl jsi ji získat pro sebe. Bylo by to normální a já bych ti v cestě nestál. Že se od té doby Fairlie sblížila více se mnou? Ale to už je úplně jiná záležitost. Kdybys o ni projevil zájem, mohli jste být dnes spolu. Jako moje žena to určitě nemá tak jednoduché.“

„To říkáš teď. Ale ona se za tebou táhla od začátku.“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Zvědavost bych pochopil u každého vědce, tedy i u Fairlie.“

„Zvědavost?“ vybuchl Letel Ugior. „Což je normální, aby se žena věnovala nějakému muži bez jistých úmyslů?“

Šum v sále, zejména z řad diváků, opět stoupl, ale když lidé viděli, jak se nadechuji k odpovědi, rychle utichli.

„Považuji to za naprosto normální, pokud jde o vědeckou pravdu,“ přikývl jsem. „Tak jako já jsem se snažil dozvědět se co nejvíc o vás.“

„Vědeckou pravdu!“ vybuchl Letel Ugior. „Ty jsi neviděl, jak ti od začátku lezla do postele? Takové zkoumání vědecké pravdy jistě nebylo nepříjemné.“

Šum v sále byl tentokrát silnější, takže předseda soudu musel všechny, zejména diváky, napomenout.

„K ničemu takovému nedošlo, ačkoliv bych v zájmu vědy pochopil i to,“ pokračoval jsem ještě klidně. Nemělo smyslu rozčilovat se, koneckonců nebyl daleko od pravdy, i když si ji vykládal zkresleně.

„On by to snad chápal!“ vykřikl Letel Ugior s nejvyšším pohrdáním, jaké se mu do tónu svého výkřiku podařilo vložit.

„Nejspíš tě v tomto směru zklamu,“ dokončil jsem, jakoby se nechumelilo. „Vzali jsme se teprve nedávno a prakticky až poté, co pominulo největší nebezpečí pro všechny.“

„To vykládej dětem! Chceš snad tady tvrdit, že mezi vámi na Giweruzu po celou dobu nic nebylo?“

Soudní síň opět zašuměla.

„Jistěže bylo,“ přisvědčil jsem. „Fairlie byla jako vědec perfektní a tak by měl vypadat každý. S ní a s Orgo Plyokem byla radost spolupracovat. Díky této spolupráci dnes žijeme. Všichni, dokonce i ty. Kdybys ty na jejím místě dělal totéž, mohla to být nádherná spolupráce. Ale jak vidím, tebe zajímá jen jedno a v tom tě musím zklamat. Na žádné postelové scény mezi mnou a Fairlií na Giweruzu nedošlo.“

„A přece se stala tvou ženou,“ ušklíbl se jízlivě.

„Jistě,“ opáčil jsem. „Ale až tady, na Arše. Kdybys měl Fairlii za ženu ty, nikoho z nás by ani na okamžik nenapadlo překročit jistou hranici korektnosti a dodnes bychom mohli být všichni nejlepšími přáteli. Ty ses ale zachoval ne jako vědec, spíš jako žárlivý kabaretní svůdce a samec, který na nic jiného než na postel nemyslel. Jakmile ses domníval, že došlo na tvé obavy, zatmělo se ti před očima. Jenže i kdyby to byla pravda, byl by to tvůj soukromý problém. Mohl ses podříznout, mohl jsi skočit se skály, ale neměl jsi nejmenší právo tahat do toho všechny lidi světa.“

„Podřezávají se přece jenom ženy,“ zavrčel. „U nich je to povinnost.“

„Takovou povinnost neuznávám,“ otřásl jsem se. „To patří mezi barbarské zvyky, které bych mezi vámi rád vymýtil. Proč si má brát život dívka, která se ničím neprovinila? Proč se raději nepodřízne chlap, kvůli kterému zahynulo milion lidí? Ty bys měl mít větší důvod. Ale já bych nechtěl, abys právě ty zemřel. Tohle společenství naštěstí neuznává trest smrti. Ty také budeš žít, ale v hanbě. I kdyby ses podřezal, dám si práci, abych tě vzkřísil.“

„Z toho je vidět, že nejsi nic víc než kosmická bestie,“ vykřikl nenávistně.

„Obávám se, že bestie jsi ty,“ odrazil jsem jeho nadávku nazpět. „Kdo z nás dvou má zásluhy na životě a kdo na smrti? To už je dnes jasné každému. Nemám se za co stydět a s tebou bych rozhodně neměnil.“

Vzhledem k tomu, že jsme si všechno vyříkali sami, soud neměl další otázky a požádali mě, abych se do následujícího svědectví opět vzdálil.


Další svědectví bylo mnohem kratší a týkalo se uspávačů. Obhájce jejich akce prohlásil za nehumánní, což neměl dělat, protože takové tvrzení bylo velice snadné rozmetat. Uspávači nezabili jediného člověka a nedalo se zapochybovat o tom, že jejich přičiněním nedošlo k nejhoršímu. Přitom se při celé akci nikomu v podstatě nic nestalo.

Potvrdil jsem před soudem, že i uspávači byli ozbrojeni, ale jen pro případy sebeobrany, zatímco ostatní byli v akci ne proto, aby postříleli co nejvíc nepřátel, ale naopak, aby se stalo co nejméně zlého.

Obhájci to opravdu neměli snadné. Vina byla příliš jasná a obžalované před trestem zachránit nemohli. Soud byl dobře připravený, šlo jenom o to, aby se na něco nezapomnělo.

Rozsudek byl vynesen ještě téhož dne a docela jsem s ním souhlasil.

Letel Ugior byl odsouzen k deseti letům vězení, ztrátě vědeckého titulu i možnosti získat jakýkoliv další.

Generálové Pretoj, Deleviz a Sulyz nebyli zodpovědní za vědecký omyl, ale za vyslání bitevních lodí a tudíž přímo za masakry lidí ve městech Soryzuo, Duzingla a další. Tohle se za pouhý omyl skrýt nedalo. Generála Pretoje navíc jeho lidé obvinili, že po obdržení našeho varování odletěl se svou pevností z východního pobřeží Evoi za Archou aniž by se postaral, aby jeho pevnosti vzlétly všechny. Soud mu však v tomto obvinění přiznal právo na jednání v panice. Nešlo přece o nic menšího než o konec světa.

Útok proti pevnině Evoi ale nemohl být zpochybněn jako velice dobře promyšlený a tito tři dostali po zásluze tresty nejvyšší - dvacet pět let vězení a doživotní ztráta práv na zaměstnání ve státní správě, volit anebo být zvolen.

Členové vlády pevniny Zibogu, zodpovědní za otevřenou podporu generálů a pomoc při organizování armády, jakož i za netečnost k nespravedlivým soudům, které za jejich vlády na území Zibogu probíhaly, byli odsouzeni mírněji - deset roků nesvobody a doživotní ztráta práva volit a být zvolen.

Dva soudci, proti kterým se přihlásili svědci, byli na základě těchto svědectví odsouzeni k doživotní ztrátě titulů a volebních práv. Už nikdy nebudou soudit, nesmějí dělat advokáty a budou se muset přeškolit na méně vlivné řemeslo.

Terorista, který mě tenkrát zastřelil ve vaně, byl jako obyčejný vrah odsouzen na deset let. Jako mírně polehčující okolnost mu soud uznal, že tak učinil v dobré víře, že spasí svět. Nicméně jeho vina byla v zaslepenosti. Aby mohl své plány uskutečnit, musel nějakou dobu žít na pevnině Evoi, kde nebyl pod vlivem Letel Ugiora a kde se mohl přesvědčit o příznacích nestability slunce. Na pevnině Evoi se přece v té době o ničem jiném nediskutovalo. Mnoho jiných teroristů se v těchto diskusích dalo přesvědčit, aby na své svaté poslání zapomněli a raději začali pracovat jako ostatní pro Archu a pro záchranu lidí. Tenhle ovšem s nikým nediskutoval a plně se soustředil na plánovanou vraždu.

„Těch deset let beru,“ prohlásil, když verdikt uslyšel. „Udělal jsem blbinu, patří mi to. Ale až vyjdu ven, na místě zastřelím Letel Ugiora, i kdybyste ho nevím jak chránili. Já mu věřil, že chce zachránit svět. A on se chtěl jenom mstít za přebranou holku. Kdyby ji podřízl nebo zastřelil sám, byl by aspoň chlap. Ale jiné do toho tahat neměl.“

Soud skončil podle mého názoru velice rychle, ale nebylo divu. Důkazů bylo příliš málo. Papírové většinou zůstaly na pevnině Zibogu a svědectví někdy nebyla dost průkazná. Ovšem účelu to podle mě dosáhlo. Alespoň hlavní viníci dostali spravedlivý trest.


Druhý soud se konal několik týdnů po skončení prvního. Tentokrát se před soudem ocitla vláda národa Tami v čele s diktátorským předsedou, jejich soudci, policisté a zejména velení nelegální armády.

Bylo to trochu jiné než v případě Zibogu a jeho vlády. Samospráva národa Tami měla jistě i na Arše právo spojit své moduly na základě dobrovolnosti do společného státu, ale ne porušovat mnohem závažnější smlouvy, ke kterým se předtím na Giweruzu všichni zavázali.

Základní podmínkou jakékoliv samosprávy bylo, že místní zákony nesmí být v rozporu s všeobecnými. Tuhle podmínku se jim podařilo porušit nejméně v polovině vlastních zákonů.

Další důležitou podmínkou bylo, že nesmí bránit v běžné údržbě a provozu Archy. Tuto podmínku se národu Tami podařilo obejít tím, že vyškolili v údržbě své vlastní lidi a postupně jimi nahradili dřívější obsluhu. Proti tomu se ale nedalo nic namítat a obžaloba musela toto obvinění stáhnout.

Co se však nedalo přehlédnout, byl teroristický zásah na vzdáleném teritoriu proti mé osobě, soudy bez obhajoby nejen nade mnou, ale i nad dalšími lidmi, vynášení a vykonávání rozsudků smrti nad vlastními občany i nad unesenými z jiných oblastí Archy.

Záznamy jejich policie daly možnost rekonstruovat, co se tam vlastně dělo. A bylo to otřesné - jak jsem ostatně tušil hned od začátku.

Nejméně dvě stovky lidí zastřelili hned po soudech, které byly bez obhajoby jen fraškou. Žalobce vyzdvihl nade všechny ohrožení mé osoby, neboť tím by byla způsobena největší ztráta pro Archu, ale ani ostatní podobné soudy neměly zůstat nepovšimnuty.

Založení vlastní armády Tami soud správně pochopil jako otevřenou přípravu k válce. Vojáci byli do této armády najímáni dobrovolně a s plným vědomím protiprávnosti této akce. Mohli se chabě obhájit tím, že jejich vstup do vojska nebyl podle nových zákonů národa Tami protizákonný, ale na druhé straně všichni dobře věděli, že sama existence těchto zákonů není zákonná, protože jsou v rozporu s obecnými zákony Archy.

Tresty tomu odpovídaly.

Diktátorský předseda vlády byl odsouzen na doživotí do tuhého žaláře. Spolu s ním byli k témuž trestu odsouzeni dva další muži - velitel policie a velitel armády. Další doživotí si vysloužili soudci, kteří odsoudili byť jediného obžalovaného k smrti. Bylo jich jen šestnáct, ale každý měl na svém kontě obětí hned několik. Všichni se hájili, že soudili podle platných zákonů národa Tami, ale Soud jim to jako polehčující okolnost neuznal. Jako právníci museli mnohem lépe než jiní vědět, že soudí podle zákonů, které budou posuzovány jako zločinné.

Všichni příslušníci policie Tami byli doživotně zbaveni volebního práva a práva na zaměstnání ve státní správě. Ti z nich, kteří se podíleli na popravách odsouzenců, budou mít i dost času k přemýšlení, většinou na deset let za mřížemi, ačkoliv se někteří hájili rozkazem svých nadřízených.

Rozkaz k popravě byl souzen jako jeho provedení, jen sazba byla o polovinu vyšší.

Příslušnost k armádě byla posuzována jako příprava na ozbrojený konflikt a porušování zákonů, z čehož vyplývala nutnost trestu. Vojáci se nemohli po vzoru policistů vymlouvat na rozkazy, protože do armády vstupovali dobrovolně. Většinou dostávali podmínečné tresty, ale současně i ztrátu volebního práva na doživotí.

Výjimkou byli ti, kdo po mě stříleli. Nejen ten, který mě trefil, ale všichni z té skupiny. Soud to odůvodnil mimořádnou nebezpečností - naštěstí to skončilo pěti lety ve vězení, takže při příletu na planetu Digae budou na svobodě.

Ti, kdo v továrně vyráběli zbraně, byli rovněž odsouzeni pro přípravu vraždy. Prozatím podmíněně. Příště by to bylo horší, protože na Giweruzu se podmíněné tresty při spáchání dalších trestných činů nejen sčítají, ale považují za další, vesměs těžkou přitěžující okolnost.

Některé tresty byly opravdu tvrdé, vzhledem k tomu, že se zdejší obyvatelé dožívali kratšího věku. Soud se navíc rozhodl, že uskuteční moji žertem pronesenou připomínku a dá odsouzené do klecí, opatřených z jedné strany nejen mřížemi, ale i tlustou skleněnou stěnou a zpřístupní je veřejnosti, aby si každý mohl delikventy pěkně zblízka prohlédnout.

Něco podobného měli naši prapředkové také a říkali tomu pranýř. Tady to bylo nepatrně zmírněné tím, že u každé cely byl uzavřený klozet. Kdo z odsouzenců nechtěl být předmětem pozornosti návštěvníků, mohl tam hledat úkryt - ale trávit tam celé dny by bylo asi horší, než se nechat okukovat jako exotické zvíře.

Mrzelo mě, že jsem to kdy navrhl. Jako žert by to bylo dobré, jako realita už méně. Nicméně účel to splnilo. Počet trestných činů okamžitě po tomto opatření prudce klesl.


Soudy skončily a život šel dál.

Podle mě byly důležité. Zejména soudy s představiteli národa Tami. Šlo o ohrožování lidí a tady šlo skutečně o život. Vláda pevniny Zibogu a bývalí teroristé se proto po právu ocitli za mřížemi. Jen vojáci, pokud se ještě nedostali k zabíjení, se mohli vrátit k rodinám.

Nicméně ne všichni lidé ze Zibogu a z Tami pochopili, že se odsouzeným nestala křivda. Odsouzení neuznávali, že trest byl samozřejmý důsledek jejich zločinů, ale slibovali pomstu všem dohromady i každému zvlášť. Snad jenom ten, který mě málem zabil, správně pochopil, že odpovědnost za své zločiny nese především on sám a Letel Ugior. Nechtěl bych být v kůži pomýleného vědce, až bude ten ostrý hoch opět na svobodě.

Fairlie v soudní síni nebyla jako divák, ale tak jako já byla předvolána jako svědek. Proto se také se mnou neviděla uvnitř a neslyšela, co jsme si s Letel Ugiorem vyčetli.

Na soudu však byla televize a kromě ní spousta reportérů od novin. Ti zaznamenali každé slovo a ještě téhož dne si to mohl každý přečíst. Někteří lidé si tyto noviny i schovávali a nevraceli je do recyklace. Stejně tak Fairlie.

„Měl štěstí, že jsem tam nebyla,“ rozčílila se, když si doma četla zápisy ze soudní síně.

„Co tě tak rozpálilo?“ zajímal jsem se.

Odvětila, že Letel Ugior.

„Zopakovala bych mu jeho vlastní slova, když jsme se po druhém roce univerzity bavili o sirotcích. Nezačal s tím on, to bylo dílo Lamie, ale jak on si s ní rozuměl! Zejména když tvrdila, že by bylo správné sirotky zase pohřbívat zaživa se svými rodiči, protože jsou s nimi jenom problémy! Lamie asi nevěděla, že i já patřím mezi ně, ale on to věděl. Že by měl o mě zájem? Na to byl příliš dbalý své pověsti. Po té debatě bych o něj nestála, ani kdyby byl jediným mužem na celém Giweruzu. Že jsem s ním pak spolupracovala? Jistě, moc jsem si vybírat nemohla. Ostatně, až do chvíle, kdy jsi přišel na Giweruz, to ještě šlo. Pak už to znáš.“

„Proč to tedy říkal?“ divil jsem se.

„Hrál na city soudců. Chytrý byl, to se mu musí přiznat. Není tomu dávno, kdy vražda soka nebyla vůbec trestána, neboť ji každý soudce chápal jako sebeobranu. Naštěstí tentokrát Letel neuspěl, protože to přehnal. Záhuba všech by byla příliš těžká vina, než aby se mu hra na uraženého soka vyplatilo. Dobře, že mu na to nikdo nenaletěl.“

„Hm,“ podotkl jsem. „Na mě by s tím možná uspěl.“

„Protože ty jsi vůbec nepředstavitelný dobrák,“ řekla a chytila mě oběma rukama kolem krku. „Ale já jsem ráda, že jsi takový. Jestli jsou všichni chlapi na Zemi takoví...“

„Nejsou,“ objal jsem ji.

„To jsem si oddechla,“ řekla a vytočila se mi z náruče. Odtančila ke dveřím, otevřela je a zavolala:

„Uklidit hračky, jdeme na večeři!“

Mezi výhodu Archy jsem počítal i to, že v bytech nebyly kuchyně a všichni chodili jíst do jídelen. Jednak proto, že ženám ubyla práce, o kterou se starali odborníci. Druhá výhoda byla v tom, že v jídelně se lidé často dávali do řeči a byla to vlastně společenská činnost. Mikrovlnné trouby nám sice pomohly s návaly, ale i ti kdo je měli, chodívali rádi alespoň na společné večeře.

„Ještě chvilku...“ ozval se z pokojíku dětský hlásek.

„Kdo nepůjde hned, na toho zbude jen zilis!“

Dětmi neoblíbený, špenátu podobný kvasinkový salát.

„Už jdeme!“ vykřikla Surini.

„Meloi, Ameku, dělejte!“

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29