Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Návštěvníci planety Digae

Zprávy z planety Digae se pomalu zrychlovaly.

Dostali jsme konečně odpověď na zprávu, odeslanou těsně před odletem. Giweruzané tenkrát bytostem na Digae oznámili, že se slunce Giweruzu chystá explodovat a že musí svůj svět opustit. Sdělili jim také, že náhlý skok v možnostech jejich civilizace je dán přítomností návštěvníka z dalšího, mnohem vyspělejšího světa.

Bytosti z Digae vyjádřily Giweruzanům účast a ochotně jim nabízely pomoc. Dokonce jim nabízely ubytování, ale o tom bych pochyboval, i kdybych nevěděl o jejich vražedném prostředí. Bohužel, oni si toho také nebyli vědomi a nejspíš proto nám to pořád slibovali.

Pak na Digae dorazilo světlo z výbuchu slunce Giweruzu. Několik dalších týdnů jsme pak neměli čím vysílat a zpětné depeše byly plné obav o náš osud a stesku. To Digaeané ještě netušili, že jsme z plamenů hvězdy unikli.

Konečně nastal okamžik, kdy zachytili volání, vysílané naší novou velkou anténou.

Nejprve nám blahopřáli. Přitom opakovali nabídku, že nás rádi ubytují. Bylo vidět, že to mysleli opravdu upřímně.

Vzápětí k nim dorazila naše zpráva, ve které jsme jim oznámili, co nás nejvíc odlišuje. Zpráva byla doplněna podrobnějšími informacemi z mé databanky Kosmického průzkumu Galaktického společenství. Obsahovala i nepříjemný odhad, že na jednu hvězdu fluórového typu připadá pět set kyslíkových, a že dosavadní propátraná oblast Společenství nezahrnuje ani jedinou planetu s fluórovou civilizací. Na druhé straně jsme jim dali informace o několika planetách fluórového typu, které by pro ně mohly být vhodné ke kolonizaci, protože pro kyslíkové bytosti nejsou zajímavé. Tyto planety byly mimo dolet podsvětelných hvězdných lodí, ale všechno bylo doplněno optimistickým předpokladem, že v nejbližších stoletích do zdejších oblastí určitě přiletí některá hvězdná loď z Kosmického průzkumu, naváže s nimi kontakt a od ní získají principy nadsvětelných lodí.

Na závěr jsme je tenkrát požádali o informaci, zdali se blízko od nich nenachází nějaká malá planeta nebo měsíc bez atmosféry. Potřebujeme si ještě doplnit nějaký materiál.

Digaeané nám obratem odpověděli, ale zachytili jsme to až teď. Planeta Digae měla být v celé hvězdné soustavě sama, ale má nevelký měsíc. Oni sami tam prý nedávno byli - a byla to pro ně veliká sláva, protože to byl jejich první skok do vesmíru. Sami však nebyli schopni až na krabici vzorků cokoliv z toho měsíce přivézt. Potvrdili, že na něm podle všech známek existuje hodně volně přístupného železa, byť ve formě fluoridů místo oxidů - ale to by nám tolik nevadilo.

Na krátké poradě jsme se proto rozhodli přece jen zahájit brzdění a přátele na Digae navštívit. Přistaneme na měsíci, kam by za námi mohli přiletět alespoň menší kosmickou lodí. Jednak uvidíme, jak vypadají, což bude určitě pro obě strany nesmírně zajímavé, když už se nám nepodařilo domluvit žádný společný televizní systém. Poskytneme jim vše co budeme moci poskytnout. Návody, od antigravitačních motorů, přes atomové reaktory, televizi a snad i jiné vymoženosti, pokud je ještě neznají. Na jejich měsíci zato získáme materiál, pokusíme se dostavět několik chybějících zuvojde a pak opět zamíříme do vesmíru. Kdybychom tam našli uran nebo jiné atomové palivo, nebolela by nás ani ztracená energie.

Intervaly mezi zprávami a odpověďmi se zkracovaly, neboť jsme se k planetě Digae blížili rychlostí jen o pětinu menší než rychlost světla. Za každou hodinu letu jsme mohli další odpověď očekávat o hodinu a půl dřív než předchozí.

Archa se řítila vesmírem jako obrovský balvan hmoty. Na rozdíl od přírodních útvarů měla zhruba tvar válce a zblízka by byla vidět na jeho povrchu šesterečná síť.

Bylo načase zahájit brzdění. Ačkoli Archa mohla vyvinout zrychlení tři sta Gé, museli jsme ubrzdit téměř osm desetin rychlosti světla a to rozhodně není málo. Manévr pro jistotu spočítal počítač, abychom zpomalili přesně po obletu hvězdy planety Digae.

Bohužel právě nastávalo krátké období, kdy výměna zpráv mezi Archou a planetou Digae byla na nějakou dobu přerušena. Planeta Digae se totiž na svém oběhu kolem hvězdy dostávala na opačnou stranu a její slunce teď stálo přímo mezi námi. Přerušení signálů z tohoto důvodu nastávala už dříve. Rovina oběžné dráhy Giweruzu byla ke směru k Digae šikmá, takže na této straně slunce nikdy vysílání nebránilo. Už jsme si na to zvykli a mohli jsme to zakalkulovat do výpočtů dráhy.

Ačkoliv už jsme věděli, že se tam zastavíme jenom nakrátko a budeme muset letět dál, Archa žila nastávajícím setkáním. Připravovaly se pořady, sestříhané z nejlepších filmových záběrů, pořízených na staré planetě. Další filmy ukazovaly stavbu Archy a nejnovější záběry ukazovaly život Giweruzanů na palubě tohoto kosmického kolosu. Nechyběly ani záběry pořízené při útěku před plameny vybuchujícího slunce, včetně těch nejdramatičtějších, kdy objektivy vnějších kamer zaléval zředěný, nesmírně palčivý plyn čelní stěny výbuchu.

Počítali jsme s tím, že kosmonauté na měsíci nebudou mít mnoho času a budou se muset vrátit domů. Připravili jsme pro ně principy a návody na výrobu girrigů. Bylo jasné, že si je budou muset přizpůsobit svým podmínkám, ale naše návody by jim pomohly urychlit vývoj. Kdoví, možná nás ještě před naším odletem navštíví - už na girrigových motorech.

Archa pořád letěla štítem dopředu, ale už naplno brzdila svůj šílený let. Hvězdu jsme se chystali přeletět nad pólem, za ní prudce zatočit a vyrovnat rychlost s ubíhající Digae a jejím měsícem. Tento manévr byl relativně nejsnazší. Co to bylo dvě desítky kilometrů v sekundě, když jsme jich předtím dosahovali dvou set čtyřiceti tisíc?

Planeta Digae se konečně vynořila ze stínu své hvězdy.

I kdyby zůstala za ní, spojení bychom s ní navázali. Teď na její poloze nezáleželo. Zběsile brzdící Archa přelétávala nad severním pólem hvězdy a celá oběžná dráha Digae byla pod námi jako na talíři. Nastala poslední fáze letu, přiblížení přímo k planetě.

Velikou novinu nám přišli říci večer, sotva jsme uložili děti do postýlek a chystali se užít si trochu klidu po tom celodenním shonu.

„Rudi, Fairlie, máte jít oba ihned do velínu!“ přiběhly za námi dvě asistentky. „My vám děti pohlídáme!“

„Už spí, nechte je,“ odmítla Fairlie.

Opatrně jsme zavřeli dveře a v minutě už jsme vstupovali do velikého sálu.

„Planeta Digae dostala předevčírem návštěvu,“ hlásil nám šéfpilot Tirimiz Kyrtuj. „Už si mysleli, že to je Archa, ale my jsme přece ještě dost daleko. Místo nás na jejich měsíci přistálo hvězdné letadlo z další, dosud neznámé civilizace. Přiletěly v něm prý velice podivné bytosti, ale neuvěřitelně rychle se s Digaesany domluvili a vysílání z planety je pro nás od této chvíle zakončováno speciálním pozdravem. Rudi, to přece znamená, že se v jedné hvězdné soustavě sešly skoro současně tři kosmické civilizace! Není to nádherné? Jen si je poslechni, vysílají nějakou podivnou řečí, ale je docela zajímavá! Škoda, že jí zatím nerozumíme!“

Zesílil trochu reprodukci. Zaslechl jsem tu řeč a málem jsem se posadil překvapením.

„Volá Archimédes, hvězdolet Galaktického společenství,“ ozývala se z reproduktoru slova v jazyce Bar. „Přijměte naše blahopřání k záchraně, přátelé z Giweruzu.“

Nohy pode mnou poklesly a posadil jsem se do nejbližšího sedadla.

Také Fairlie zezelenala vzrušením, protože kromě mě jako jediná těm slovům rozuměla.

Ale ani ona netušila, co mi bylo jasné už z první věty. Hvězdolet Archimédes musel být - už podle jména - ze Země.


Archimédes patřil mezi tykadlové lodě.

Průzkumné lodě Galaktického společenství, mezi něž svého času patřil i HGS Newton, pomalu a systematicky postupují za okraje Společenství a odkusují z neznáma po jednotlivých hvězdách, zatímco tykadlové lodě jsou vysouvány na ojedinělé cesty daleko za hranice Společenství. Tato strategie má své opodstatnění a mohli bychom být pyšní, že s ní začaly právě průzkumné lodi Země.

Nic proti pomalé, mravenčí práci Kosmického průzkumu, to byl odjakživa základ. Právě tak rozšiřovaly Galaktické společenství pomalé bachraté podsvětelné lodě Bardžanů. Nikdy se nepustily na větší vzdálenost než do padesáti světelných let a přece tak dávno před objevením Země objevily většinu planet i stovky technických světů. V éře podsvětelných lodí to jinak ani nešlo, každý let trval příliš dlouho, na nějaké výlety nebyl čas.

Teprve nadsvětelné lodě z Aigury dovolily delší lety než dosavadní přelety od hvězdě k hvězdě. Když první dálková loď Aiguřanů, maličká kulička s pouhou tříčlennou posádkou přistála na Askarisu, měla za sebou přes dva tisíce světelných let překonaného prostoru, osmdesát devět zběžně prozkoumaných hvězdných soustav a jednu havárii - prostřílely ji meteory v soustavě nebezpečné hvězdy Orwon, odkud se nevrátily ani dvě hvězdné výpravy Bardžanů. Po malé opravě dovezla na Aiguru zástupce Galaktického společenství, čímž začala Čtvrtá éra Galaktického společenství - éra nadsvětelných letů.

Nadsvětelné lodě Aiguřanů brzy způsobily odstavení všech ostatních kosmických lodí ať z Bardžá nebo ze Země do šrotu. Také nadějný kříženec pozemské a bardžanské kosmické techniky, hvězdolet Šotri, zůstal jako pomník poblíž základny na Marsu, kam doletěl po svém rekordním letu z Poenaid.

Pozemská technika na druhé straně znatelně zasáhla i do kosmické techniky Aiguřanů. Jejich první lodě sice prokázaly úžasnou schopnost létat nadprostorem mezi hvězdami, ale měly i znatelné mezery, které doplnily zčásti Bardžanské baporgy a mnohem více pozemská elektronika.

Současné hvězdné lodě, stavěné v Mofidii, jediné továrně na Aiguře, byly vrcholem Galaktického společenství.

Tyto černé koule sice krásou nijak nevynikaly, ale mohly se během několika mála dní přenést do vzdáleností, o jakých se dříve kosmonautům ani nesnilo - tisíce světelných let pro ně nepředstavovaly žádný zvláštní problém a jak se ukázalo při katastrofách Touhy, Galilea i Newtona, dokázaly uletět takové vzdálenosti i po strašlivém zničení, daném největšími z hvězdných sil - hvězdným ohněm vybuchující supernovy.

Výbuch hvězdy se skládá ze dvou vln ohně. První tvoří vrstva „lehčího“ ohně teploty šesti tisíc stupňů, schopného sežehnout cokoliv se do něho dostane, ale přece jen řidšího, neboť jde o rozpínající se „atmosféru“ vybuchující hvězdy. U supernovy se prudce rozpíná nejen „atmosféra“, ale i část mnohem pevnějšího jádra, kde potom teploty dosahují miliónů stupňů, tlaky miliónů atmosfér a záření převyšuje všechno co je pozemská atomová technika vůbec schopná změřit. Jen menší část hmoty se naopak smrští do podoby nepatrného trpaslíka a zůstane na místě.

Aigurská průzkumná loď Pýcha Rumoogu se i z takovýchto plamenů sice vynořila, ale už bez posádky. Záchranná výprava ji vylovila dva světelné roky od vybuchlé hvězdy, ale jen zjistila, že všichni členové posádky uhořeli v plamenech hvězdného ohně. Hlavní palubní počítač, uložený do pouzdra chlazeného kapalným dusíkem, vrátil sice loď do nadprostoru, odletěl dva světelné roky stranou ale potom jen v občasných intervalech zapínal radiomaják, podle něhož se dal vrak později objevit. Černá skřínka vydala svědectví o neuvěřitelných poměrech, jaké pouhou milióntinu sekundy v bezprostředním okolí lodi zavládly.

Čtyři další průzkumné lodi se z takových hvězdných pastí nevynořily vůbec. Dvě patřily Bardžanům, jednalo se o lodě číslo 2855 a 2861, loď Svědomí vyslali UxanéSvornost byla společnou výpravou celého Galaktického společenství.

Na čtyřicet průzkumných lodí, čtyři sta prozkoumaných hvězdných soustav a objevení dvanácti civilizací to nebyly velké ztráty. Bardžané od doby před čtyřiceti tisíci lety, kdy Galaktické společenství založili, objevili planet téměř čtyřnásobek, ale trvalo jim to více než čtyřicet tisíc let, spotřebovali na to dva tisíce hvězdných lodí a během výzkumů se jim beze stop těchto lodí ztratilo skoro pět set.

Podsvětelným hvězdným lodím nehrozilo, že se vynoří z nadprostoru až pod povrchem hvězdy, ale o to více byly vystaveny nebezpečí klasických meteorických rojů a především se nemohly Aigurským lodím rovnat v rychlosti a doletu.

Také Země si krátce po objevení Aigury zakoupila několik lodí. Část se jich zapojila do klasického Kosmického průzkumu Galaktického společenství, ale několik jich od počátků dálkových letů poslala na speciální spanilé jízdy daleko do neznámých oblastí vesmíru.

Hvězdolet Touha při jedné z prvních těchto cest objevil nejen nové civilizace Saimeo, Kerré, Errola a Grunn, ale též na poslední chvíli unikl ze spárů největší kosmické obludy, nazvané podle své první pozemské oběti, Indiána Itči-ara.

Hvězdolet Galileo havaroval nedaleko planety Ťan-ia, na níž právě primitivní ptakopyskovití lidé Ťanové sváděli svůj marný boj s mnohem vyspělejšími vetřelci, civilizací Kígóra. Bez pomoci pozemšťana by invaze Kígórů rychle skončila vyhubením této podivné kosmické rasy - záchrana Ťanů proto dodala spanilým jízdám pozemských tykadlových lodí opodstatnění pro všechny další podobné výlety.

Jen taková loď se mohla znenadání objevit poblíž planety Digae, vzdálené od okraje Galaktického společenství tisíc světelných let.

Archimédes byl naštěstí jednou z tykadlových lodí.

A cesta Archy rázem dostala úplně jinou dimenzi.


Po tomto překvapujícím zjištění jsem se okamžitě spojil s vládou a trval jsem na svolání Velkého Sněmu.

Zpráva o pozemské hvězdné lodi se pochopitelně rozšířila od úst k ústům stejně rychle, jako kdyby ji vyhlásil jako důležité havarijní hlášení palubní rozhlas Archy. Diskuse o nové situaci nebraly konce. Zasedání Sněmu televize přenášela jediným kanálem, ale pochybuji, že měl kdo zapnutý jiný.

„Požádal jsem o svolání Velkého Sněmu,“ oznámil jsem na začátku zasedání, „protože naše cesta dorazila k důležitému rozcestí. Na měsíci planety Digae nás očekává průzkumná loď, která představuje spojení s Galaktickým společenstvím. Co to může znamenat? Nesmírně mnoho. Civilizace Giweruz se dostala bez vlastní viny do krajní nouze. Přežili jsme výbuch našeho slunce, ovšem naše Archa je v podstatě pouhý záchranný člun. Nespornou povinností Galaktického Společenství je poskytnout v této chvíli civilizaci Giweruz podporu. Kdysi jsem vás ujišťoval, že Společenství má v zásobě hned několik pustých planet, vhodných k osídlení. Pokud o některou z nich požádáme, určitě ji dostaneme. A navíc, můžeme požádat, aby nám Galaktické společenství zprostředkovalo dopravu až na vybranou planetu. Přenést vesmírem tak obrovské objekty, jako je Archa, není sice v silách Galaktického společenství, ale jak se jistě pamatujete, Společenství může o tuto službu požádat civilizaci Gurroa. Ta umí stěhovat celé planety, pro ni jistě nebude problém přemístit nás kamkoliv i s Archou. Naše putování tedy může skončit.“

„Tak o čem ještě budeme jednat?“ přerušil mě nedočkavě jeden z členů Sněmu.

„O tom, zda vůbec máme o tohle všechno žádat.“

Přítomní ve velkém společenském sále strnuli.

„Je to přece v možnostech vašeho Společenství, nebo ne?“

„V možnostech Společenství to je. Civilizace Gurroa nám ještě nikdy pomoc neodmítla a určitě ji neodmítne ani teď.“

„Proč bychom tedy o pomoc žádat neměli? Nebylo by to tak nepochopitelné.“

„Jistě. Galaktické společenství nám poskytne vše, oč je požádáme. Ale já bych navrhl něco jiného. Cítím se přece jako občan Giweruzu, jeden z vás. Jsem velice hrdý na to, že jsme se zachránili vlastními silami, že jsme postavili Archu, největší dopravní prostředek v celém známém vesmíru, že jsme dokázali letět mezi hvězdami s miliardou lidí na palubě. Já bych se pokusil tu cestu vlastními silami dokončit. Ano, jsem pro to, požádat Galaktické společenství o pomoc. Ale ne aby nás přenesli až na vybranou planetu. Pokud se nějaká vhodná planeta najde do okruhu dvaceti světelných let od nás, pokusil bych se na ni doletět s Archou.“

„V čem nám potom může Galaktické společenství pomoci?“

„Příležitostí bude dost,“ ujistil jsem všechny. „Jistě neodmítneme pomoc v jiných oblastech, především v biologii, lékařských vědách, elektronice. Společenství pro nás ochotně zajistí průzkum nejbližšího okolí vesmíru, abychom s Archou nemuseli bloudit od hvězdy k hvězdě. Může se stát, že v dostupném vesmírném okolí žádná vhodná planeta nebude. Pak nám nezbude než o přenesení Archy nadprostorem požádat. Ale když na cílovou planetu doletíme sami, vlastními silami, bude to mít obrovský význam - a nejen pro nás, ale i pro následující generace.“

„Myslíš tím... jakési sebevědomí naší civilizace?“

„Ano, právě to jsem měl na mysli.“

„To budeme muset pečlivě rozvážit,“ podotkla tiše presidentka Gypripy Dlogeke, jenže v nastalém tichu v sále a díky blízkým mikrofonům to slyšeli všichni.

„Právě o to vás teď žádám,“ pokračoval jsem. „Kdybych se tenkrát dostal na Giweruz s nepoškozenou průzkumnou lodí, ani bych se nepokoušel navrhovat vám stavět Archu. Považoval bych za jedinou cestu požádat civilizaci Gurroa o přenesení planety. Bylo by to jistě mnohem lepší - planeta Giweruz by asi mohla ve své existenci pokračovat u jiné hvězdy a nebylo by o čem diskutovat. Kdybych byl dnes na palubě Archiméda a neprožil s vámi všechny ty přípravy, všechny nebezpečné chvíle jak na planetě, i při útěku z plamenů, nejspíš bych vám také nabídl jednoduché řešení - skok nadprostorem. Ale uvažte, nebude lepší, když se bude i po tisíciletích říkat: Giweruz? Ta civilizace, co se přestěhovala od vybuchujícího slunce na jinou planetu... než když se řekne: Giweruz? To je ta civilizace, kterou přenášel Gurroa, když nemohla doletět k nějaké vhodné planetě...“

Chvíli bylo ticho. Pak se v sále začal pozvolna zvedat slabý šum. Zástupci spolu polohlasně diskutovali.

„Příliš závažné rozhodnutí po nás požaduješ,“ zamyšleně řekla presidentka. „Pomoc civilizace Gurroa je velmi lákavá, ale obávám se, že máš pravdu.“

„Navrhuji toto rozhodnutí ponechat na všech obyvatelích Archy,“ řekl jsem. „Je to opravdu velice závažný krok a bylo by jistě nejlepší, aby se k tomu mohli vyjádřit všichni.“

„A co když většina rozhodne o tom, abychom o přenesení Archy přece jen požádali?“ podívala se na mě presidentka.

„Pak to tak uděláme,“ ujistil jsem ji. „Nikdo nám to asi nebude nikdy vyčítat. Případně bychom mohli od Archy oddělit několik desítek modulů a požádat o jejich přenesení napřed, jen se obávám, že by to nedělalo dobrotu.“

„Jistě... ale to všeobecné hlasování asi uspořádáme,“ vzdychla si presidentka. „Ať se ukáže, je-li naše společnost tak hrdá, jak si představuješ.“


Gravitace měsíce planety Digae byla necelá desetina Gé, ale ani za těchto podmínek bychom na něm s Archou nemohli přistát. Po vypnutí motorů by asi dolní vrstvy tíhu patnácti kilometrů kovu nad sebou nevydržely.

Museli jsme zaparkovat na oběžné dráze nad planetou nebo nad jejím měsícem. Průzkum měsíce zůstal jako vždy na malých výsadkových gryulech. Až později by se k nim mohly připojit nákladní zuvojde a loděnice, odpojené od Archy.

Zdejší měsíc byl pustý, jak se dalo čekat. Stejně jako pozemský souputník nastavoval planetě neustále jednu a tutéž tvář, ale na rozdíl od Měsíce planety Země byl skoro hladký, bez charakteristických kráterů. Jediné, co na jeho povrch už miliony let působilo, byla eroze způsobená střídáním tepla a chladu. Na jeho zaoblených pahorcích bylo dost prachu, ale nic kontrastního. Planetární soustava byla pustá, téměř bez asteroidů a meteoritů.

Černá koule na straně přivrácené k planetě působila jako jeho jediná ozdoba. Nebyla tak veliká, aby byla pouhým okem viditelná z planety, ale z Archy jsme ji zaregistrovali. Pro naše dalekohledy byla tak nápadná, že nám ani nevadily její nepatrné rozměry. Zrnko máku může být neviditelné na špinavé podlaze, ale na čistém bílém prostěradle působí úplně jinak.

Škoda, že jsem neviděl do tváří posádky Archiméda, když jsem jim jako odpověď na jejich pozdrav poslal krátký souhrn událostí na Giweruzu před explozí sousední hvězdy.

Samozřejmě jsem vysílal v jazyce Bar, tak jako nám oni poslali svůj pozdrav. Myslím si, že z toho byli dostatečně vyvedeni z míry.

Vynořili se z nadprostoru poblíž planety Digae. Okamžitě zjistili, že jde o planetu fluórového typu - to bylo každému jasné po prvním pohledu na spektrometry. Vzápětí se setkali s prvním rádiovým vysíláním z planety. Znamenalo to, že na fluórových světech může být nejen život, ale i rozum. To zjištění bylo ojedinělé a jistě by si zasloužilo větší pozornost, ačkoliv bylo zřejmé, že nekompatibilita fluórové civilizace s kyslíkovými bude těžký oříšek.

Od Digaeanů se vzápětí dozvěděli, že očekávají návštěvu z vesmíru, jenomže z opačné strany. Digaeané věděli, že jde o zoufalý pokus o záchranu civilizace Giweruz před záhubou v explodující hvězdě. Pro posádku Archiméda to byla zajímavá informace. Aby se celá civilizace naložila na hvězdné lodě, to tu ještě nebylo. Do této chvíle nejrozsáhlejší migrace realizovali Agríši, ale ti do vesmíru posílali jen přebytky své populace a většina obyvatel zůstávala na mateřských světech. Agríši k tomuto účelu stavěli flotily menších lodí, zatímco Archa byla jediný, nepředstavitelně velký kolos.

Jako nepatrnou perličku přijali dovětek, že stavbu Archy a celý její let pomáhá řídit jakási cizí bytost, která nepochází z Giweruzu, ale přišla na tuto planetu odkudsi zvenku. Více obyvatelé Digae nevěděli a na Archimedu byli všichni správně vyvedení z míry, když na ně rádio promluvilo jejich vlastní řečí a vyšlo najevo, že záhadná bytost v Arše je kosmonaut od jejich Kosmického průzkumu, bývalý kolega a pozemšťan.


Samozřejmě mě hned pozvali na palubu Archiméda. Ke svému překvapení dostali od Giweruzanů protinávrh, aby všichni na malých výsadkových gryulech přiletěli na Archu.

Kosmonaut takovou nabídku odmítnout prostě nemůže, jenže na lodi musí zůstat aspoň minimální posádka. V první fázi se šest kosmonautů rozhodlo přijmout pozvání Giweruzanů a ostatní měli zůstat na Archimédovi. Tušil jsem, že všichni Strážci sedí u uxionů a zkoumají Archu skrz naskrz, ale byl jsem si jistý, že nic zajímavého neobjeví. V posledních dvou letech probíhal život na Arše bez incidentů a co se odehrálo dřív, bylo mimo dosah časoprojektorů.

V příslušném hangáru čekala na pozemské kosmonauty menší uvítací delegace v čele s presidentkou Gypripy Dlogeke. Po oficiálním uvítání je vítací výbor doprovodil do blízkého společenského centra, kde už jsem na ně čekal i já.

„Rudi, člověče, kde se tu bereš?“ vyběhl z houfu kosmonautů obklopených nezbytnými přihlížejícími Giweruzany kapitán Archiméda - můj kamarád Pepek Novák.

„Odkdy létáš s Archimédem?“ vybafl jsem na něho, když jsme si řádně potřásli rukama.

„Ále, ani se neptej,“ mávl rukou. „Adrian se dal nedávno na politiku a nechal létání.“

„Adrian - a politik?“

„Neobvyklý konec kosmonauta, což?“ ušklíbl se Pepek. „Většinou za tím bývá ženská, ale Adrian byl vždycky trochu cvok. A vzal to ale opravdu hopem, dneska už je francouzským ministrem pro kosmické styky. Dostal jsem jeho místo.“

„Tobě že svěřili velení Archiméda?“

„Ukecali mě,“ přiznal se. „Upřímně řečeno, neměli velký výběr. Celá tahle posádka jsou mladší ročníky. Víc by mě zajímalo, co je s tebou. Podle dostupných informací jsme tě zapili jako mrtvého. A ty se zatím flákáš tady. Jak to?“

„Newton vletěl do hvězdy - dokonce dvakrát,“ řekl jsem vážnějším tónem. „Měl jsem právě službu v izolaci a tam jsem to přežil. Všichni ostatní se na místě upekli.“

„To jste měli smůlu,“ utrousil Pepek, ale také se zdálo, že ho legrace na chvíli opustila. „Mezitím jsme totiž vymysleli, jak to dělat, aby se tyhle katastrofy nikdy více neopakovaly.“

„To mi řekni jak, hořím zvědavostí.“

„Jednoduše,“ podotkl Pepek. „Každý průzkumný letoun musí letět nadvakrát. Při prvním letu zmapuje všechny hvězdy, ke kterým potom opravdu poletí. No - a potom prostě vynechá ty, co se nejeví jako dost stabilní.“

„Aha - spoléháš se na to, že hvězda se nějakou dobu před výbuchem projevuje v nadprostoru,“ došlo mi.

„Přesně tak,“ přikývl. „Teď o těch světýlkách víme víc. Některé půl roku před explozí přestávají jančit v nadprostoru, jenže to znamená, že se v normálním prostoru připravuje závěrečná prskavka. Stačí se jim vyhnout - a je to vyřešené. Jak prosté, milý Watsone!“

„Takže si myslíš, že Newton byla poslední loď, které se podařilo takhle havarovat?“

„To si piš! Podle posledního jednání Rady kosmonautiky to bude v nejnovějších předpisech. Měli jste zkrátka smůlu, že jste byli poslední, kdo takhle zbytečně shořel.“

„Zbytečně?“ povzdychl jsem si. „Člověče, Pepku, představ si, já naši havárii považuji za obrovské štěstí.“

Pepek chvilku nebyl schopen slova, neboť mu dolní čelist zůstala viset v neuvěřitelně hloupé grimase.

„Štěstí?“ vykoktal po chvilce. „Ono je to takové štěstí, upéct se zaživa?“

„Jo, štěstí,“ přikývl jsem. „O takovém štěstí se ti ani nezdá. Nemluvím o kamarádech z Newtona, ale o Giweruzanech. Jak ti na tom vydělali! Kdyby Newton nehavaroval, nikdy bych se k nim nedostal a zaručeně by uhořeli. Není štěstí miliarda mrtvých, která dnes žije?“

„Slyšel jsem, že se na poslední chvíli zachránili, ale od těch fluórových rejnoků jsme se toho moc nedozvěděli. Jak to doopravdy bylo?“

Fluóroví rejnoci!

Za jiných okolností bych při zmínce o nové rase mimozemšťanů nadskakoval štěstím. Navíc byli neobvyklí nejen vzhledem, ale zejména životními principy. Teď ale bylo přednější domluvit se o nejbližší budoucnosti Archy a Giweruzanů.

„Kdybych se u nich nevynořil z nadprostoru, nikdy by se z plamenů hvězdy nedostali,“ ujistil jsem ho. „Kdybych si už v Evseji nevšiml, že se chystá bouchnout, byli by nic netušili snad až do konce.“

„Vynořil ses u nich, ačkoliv už hvězda jančila? To bylo pěkně ztřeštěné, to ti povím.“

„Víš, já měl rozhodování jednoduché,“ povzdychl jsem si. „Newtona bych už beztak dál nedotáhl. Prasklá aktivní zóna reaktoru a akumulátory na dně, to byly důvody mého přistání. Ani bych neřekl, že bylo ztřeštěné. Nic jiného mi nezbývalo. Jinak to prostě nešlo.“

„To ti nezávidím.“

„Na druhé straně, měli jsme štěstí. Nejen já, všichni kolem tebe. Miliarda lidí planety Giweruz. Kdybych se řídil tím, co jste vymysleli, o jejich hvězdu bych se ani neotřel. Ještě si myslíš, že je geniální nápad vyhnout se každé hvězdě, která se chystá explodovat?“

„Takže jsi je ještě včas varoval - a oni tě za to vzali s sebou,“ domyslel si Pepek.

„Zjednodušeně je tomu tak,“ přikývl jsem.

„Zjednodušeně? V čem je to složitější?“

„Všechno je složitější, než se zdá,“ usmál jsem se. „Tahle obří kosmická loď se jmenuje pozemsky Archa. Asi se budeš divit, proč mi dovolili dát jí jméno. To je totiž tím, že jsem ji od začátku navrhoval. Nazval jsem ji tak jako záchranu před potopou, ne vody, ale ohně.“

„Ještě že nejsi Noe,“ neodpustil si.

„Jenomže Pepku, ona je to doopravdy Archa,“ řekl jsem. „Máme tady vzorky většiny zvířat, jaké žily před tou ohnivou potopou na Giweruzu. Jsou tady skoro všichni lidé - ačkoliv se ti to možná nezdá. Pár set tisíc lidí tam zůstalo, ale za ně nenesu nejmenší vinu. To byli ti, co mi neuvěřili.“

„No dobrá, já ti věřím. Máš pravdu, dostat se z takové kaše na podsvětelné mašině, to opravdu stojí za to a doposud jsem o něčem takovém neslyšel. Ještě že je to za vámi. Mohli bychom vám teď nějak pomoci?“

„My bychom teď potřebovali hlavně holuba. Obávám se, že tahle úloha připadne tobě.“

„Jakého holuba?“ naštětil se.

„Jednoduše. Vezmi to tak, že civilizace Giweruz je právě v nouzi a co je tvojí povinností jakožto kapitána Archiméda? Ano, správně, ty nám teď musíš pomoci.“

„To jsem přece říkal. Co vlastně nejvíc potřebujete?“

„Zelenou ratolest v zobáčku,“ ušklíbl jsem se. „Nemáme totiž kam letět a potřebujeme, aby se nám nějaká průzkumná loď dopředu poohlédla po nejbližší vhodné planetě.“

„Ty bys s tímhle monstrem chtěl letět ještě dál? Koukali jsme na to, zvenku vypadá pěkně pocuchaně.“

„A to jsi ještě neslyšel o tom, že jsme s tím prolétali povrchovými vrstvami slunce!“

„Vážně? Proboha, kdo tak pitomě navigoval?“

„Vyletěli jsme na poslední chvíli, když už to začalo. To znamená, že nás několik modulů muselo ještě dohonit. Mezitím nás doháněla i stěna ohně. Měla od počátku děsivou převahu v rychlosti, takže se jí to aspoň nakrátko povedlo.“

„A co vy?“

„Asi jsme se z toho vytrhli, podle toho, že tu jsme.“

„No, na tohle ještě vypadáte dost zachovale... Ale proč byste letěli dál? Taková cesta snad nevypadá na legraci.“

„Není to žádná legrace, ale nic jiného nám nezbývá. Budeme to muset risknout. A neboj se, já v tom poletím taky, aby mě někdo nepodezíral, že se z toho chci vykroutit.“

„A co my? S námi nepočítáš?“

„Doteď jsme postupovali tak, jako kdybychom se s nikým z Galaktického Společenství neměli setkat dříve než za tisíc let. Dobrá, máme opět více štěstí, než jsme doufali. Jenže - my s vámi opravdu nepočítáme, poletíme dál. Jediné, co pro nás můžeš udělat, je ten průzkum nejbližšího vesmírného okolí.“

„To nás tedy krutě podceňuješ!“ vybuchl Pepek.

„Nepodceňuju,“ zavrtěl jsem hlavou. „Dobře vím, co je a co není ve tvých možnostech. Chceš snad naši miliardu lidí odvozit na palubě Archiméda?“

„Proč na palubě Archiméda?“

„Protože tady nikde stanici vjosuzgu nepostavíš,“ jemně jsem ho upozornil na něco, co mu asi nedošlo. „Na planetě se kvůli fluóru přistávat nedá a na takhle mrňavém měsíci těžko postavíš stanici dálkového transportu. Nebo se mýlím? Neznáš snad elementární poučku, že stanice fungují jenom na větších planetách? Pokud vím, Mars je asi tak minimum.“

„No, máš vlastně pravdu,“ zarazil se. „Ono to tady vážně vypadá na zajímavější a asi delší misi, než je obvyklé.“

„Tak to tady zkrátka přerušíš, obletíš nejbližší planety a vrátíš se sem s tou očekávanou zelenou ratolestí,“ usmíval jsem se. „Tím nám ukážeš směr - a ostatní bude záležet opět na motorech Archy. My si tu zatím nahrabeme nějaké rudy, aby nám stačil materiál na další cestu, jak jsme si už předem na bytostech planety Digae vymohli. Na Giweruzu jsme to prostě nestihli a máme proto na palubě čtyři milióny lidí v zimním spánku. Potřebujeme několik tisíc tun kovů, abychom pro ně postavili další moduly.“

„Počkej, to vážně není legrace? Opravdu chceš letět dál? Jestli se vám cestou něco stane, bude to průšvih. Vždyť bys pak mohl být odpovědný za zkázu celé civilizace!“

„A ty víš, jak to udělat bez dálkové dopravy?“

„Věděl bych,“ kývl. „Požádat o pomoc civilizaci Gurroa. Vezme vás do géja-bubliny a přenese i s Archou k jakékoliv vhodné planetě. Nemusí být ani nejbližší.“

„Jednoduchá řešení bývají zpravidla falešná,“ připomněl jsem mu. „Obávám se, že to Gurroa neudělá.“

„To je snad pro něho maličkost,“ nasupil se Pepek.

„Právě proto ji neudělá,“ trval jsem na svém.

„Jak si tím můžeš být jistý?“

„Už jsem o tom přemýšlel,“ ujistil jsem ho. „Měli jsme na to nedávno bouřlivé diskuse. Šlo o to, zda můžeme požádat o pomoc toho druhu anebo ne. Diskutovali o tom všichni, celá miliarda lidí na palubě Archy. Nakonec jsme se shodli, že pro nás bude lepší doletět vlastními silami. Uvědom si, Archa pro Giweruzany zastupuje celý svět. Tihle lidé se nechtějí nechat přenášet jako koťata, či mimina v zavinovačce, chtějí to dokázat sami. Nejde o skok do země zaslíbené, ale o cestu jako takovou. Kromě toho, Giweruzané se musí na nový domov pořádně připravit. Musí se mimo jiné během té cesty zbavit svého barbarství.“

„Ty vůbec nejsi Noe - ty jsi Mojžíš!“ vyhrkl Pepek.

„Něco napůl,“ usmál jsem se. „Funkci Noeho odpovídá, že jsem se postaral, aby se na Archu dostala zvířata, i když jen v podobě zárodků. Na rozdíl od Noeho jsou na Arše hlavně lidé - a že jich tu skoro milión chybí, není mou vinou. Když se chceš za každou cenu držet Bible, ano, hledáme spolu zemi zaslíbenou a pak je vedu jako Mojžíš, ale ani tady to nebude stejné. Nemám v úmyslu zaslíbenou zemi dobývat a už vůbec ne někoho z ní vyhazovat a tím méně vyvražďovat. Poletíme podle původního plánu. Tak dlouho, dokud někde nenarazíme na vhodnou planetu, samozřejmě vhodnou k životu a bez vlastních obyvatel. Statisticky by to mělo být brzy.“

„Dokonce ještě dřív, než si myslíš,“ utrousil Pepek.

„Ty už o nějaké planetě víš?“ chytil jsem ho za rameno.

„Náhodou ano. Když budete pokračovat rovnou za nosem ve směru, co jste letěli sem, máte k ní šest let.“

„Tím směrem jsme se beztak chystali. Co tam je?“

„Skoro nic,“ řekl. „Dvě planety, z toho jedna příliš horká, druhá docela příjemná. Je to zřejmě mladá planeta, má běžnou kyslíkovou atmosféru, ale i dost sopek, jinak jsou tam oceány, hory, kopce a údolí, jako všude. Na pevninách rostou rostliny, tráva, keře, jednoduché stromovité kapradiny a tak podobně. Jestli tam vážně chcete letět, věnujeme vám předem náš kompletní průzkum. Samozřejmě jsme tam namontovali první stanici vjosuzgu a planetu jsme zařadili mezi záložní světy, ale neboj se, dříve než tam doletíte, budou už o vás vědět a nikoho nebudete vyhánět. Asi tě bude zajímat, že je tam něco jako byly kdysi na Zemi prvohory, Karbon nebo Perm. Je tam přebytek bažin a lítá tam hodně obřího hmyzu, předem se na to připravte. Živočichové se na pevninách zatím nedostali dál než k mlokům, moc toho tam není. Problémy se dají spíše čekat v mořích. Kromě ryb jsou tam obří krabi, nebezpečné chobotnice a velcí žraloci.“

„Máme své rostliny i živočichy,“ připomněl jsem.

„V tom případě nezapomeňte na třetinovou rezervaci.“

„Já vím, Bardžané by se zlobili.“

Fairlie se mě jemně dotkla.

„Je hezké, že se spolu bavíte, ale mohla bych se také na něco zeptat?“

Řekla to plynule v řeči Bar, což Pepka málem posadilo. Jestli něco nečekal, pak tohle.

„Ty‘s je naučil Bar?“ podivil se. „Nebo dokonce česky?“

„Jenom Bar,“ usmál jsem se. „Měl bych vás vlastně spolu seznámit. Takže - tohle je můj krajan Pepík, spolužák už od základní školy - a tohle je Fairlie, moje zdejší žena.“

Pepkovi dnes podruhé zůstala pusa poněkud déle otevřená.

„Rudi, neblázníš?“ pozvedl varovně obočí. „Nemáš od ní vzdálený genetický index?“

„Mám,“ přisvědčil jsem vážně.

„Takové svazky jsou přece neplatné,“ zavrčel Pepek nesouhlasně.

„Jak kdy,“ podotkl jsem. „V zákonech stojí, že základem těchto svazků je schopnost mít děti. Pokud taková schopnost neexistuje, je svazek neplatný.“

„Podívej, Rudi, nesnaž se mě přesvědčit, že tihle lidi jsou kompatibilní s B-typem! Zjistil jsem si to nenápadně už ve výtahu, mám přece taky agisar. Nejsou.“

„Pamatuj si, Pepku, na zákonech jsou odjakživa ze všeho nejdůležitější díry. Zákony samozřejmě předpokládají, že jde o děti vlastní, my jsme děti adoptovali. Jenže - podle jiných zákonů je to rovnocenné. Takže děti máme a tudíž jsme v tomhle bodě v pořádku.“

„No nazdar, z toho bude aféra,“ povzdychl si. „Nestačí, že tam museli dávat extra paragraf o homosexuálech? Ti se přece chytali toho samého. Dnes už jich naštěstí není tolik, lékaři z Bardžá to dovedou léčit, ale ti co zůstali, ti se toho zbavit prostě nechtějí.“

„Aféra nebude,“ ujistil jsem ho. „I kdyby někdo v tomto směru zákony doplnil, nedá se to aplikovat zpětně.“

„A tobě to nevadí? A hlavně - jí?“

„Zeptej se jí sám - ale asi ne.“

„Rudi mi říkal, že s někým budeme mít problémy,“ usmála se Fairlie. „Ale Rudi už je víc náš člověk než váš, víte?“

„Jak to myslíš?“ divil se Pepek.

„To je přece snadné pochopit. Získal jsem občanství na planetě Giweruz,“ odpověděl jsem mu za Fairlii.

„Podle zákonů Galaktického Společenství?“

„Ne, čistě podle místních,“ řekl jsem. „Ale není to s Galaktickými v rozporu.“

„Rudi, proboha, co se to děje? Tohle se mi nějak nechce líbit. Odkdy se svými zásadami balancuješ na hraně zákonů?“

„Neděje se nic, co by bylo v rozporu s mým svědomím. Jen se podívej, ti lidé mě vzali mezi sebe. To se stávalo dříve a stávat se to bude. Mám u nich jakési zásluhy, beze mne by už nebyli. Ale neskončilo to a máme před sebou ještě spoustu práce. Musíme doletět na nový svět a zalidnit jej.“

„Já ti to věřím, ale - proč to k čertu musíš dělat sám?“

„Já tady něco dělám sám?“ usmál jsem se. „Myslíš si, že bych dokázal postavit milión těchhle lodí, zamontovat do nich miliardu girrigů - neblázni! Archu si postavili sami, já jsem jim jenom poskytl návody.“

„Ale jako poradce jsi tu sám.“

„Víc nás na Newtonu nepřežilo,“ souhlasil jsem. „Ale teď už je to tak zaběhnuté, že to poradce ani nepotřebuje.“

„Takže si myslíš, že vám nemůžeme pomoci vůbec ničím?“

„Můžete,“ přikývl jsem. „Mohli byste nám věnovat alespoň dvě aparatury uxionů. Jestli mi něco chybělo, pak to jsou Strážci. Abys rozuměl, tihle lidé perfektně naplňují definici barbarů. Získal jsem tu zatím tři průstřely, jeden dokonce skrz srdce - vylízal jsem se z toho, ale bylo to jen tak tak. Dvakrát mě tu protiprávně odsoudili k trestu smrti. Máme plné vězení pro těžší případy. Někdo nám i během letu poškozuje životně důležité agregáty. Musíme ho vypátrat a naznačit mu, že by to dělat neměl. Čím dřív ho dopadneme, tím lépe pro něho. Uvažoval jsem vyhlásit pro něho amnestii, ale pokud ho nedopadneme, nejsem si jistý, že v tom nebude pokračovat. Kdybychom měli uxiony, stačil bych pro něho snad zařídit mírnější trest. Takhle nevím, co s ním udělají až ho dopadnou. Řekl bych, že bude mít štěstí, pokud se vůbec před soud dostane.“

„Ty u nich vystupuješ i jako soudce?“ zděsil se. „Není toho na tebe příliš mnoho? Poslyš, jestli zjistím, že ses tu pasoval na boha, nepřej si mě.“

„Obávám se, že je tu víc těch, kdo by mě nedali.“

„Víš dobře, že takovou sortu lidí nemá Gurroa rád - a že je dokáže vytáhnout i z trůnu a před očima všech. Nějak jsi už zapomněl na Strážce?“

„Nezapomněl,“ odmítl jsem. „Chybí mi tu a počítám s nimi jako se spásou. Pochop mě konečně - já jednám podle svého svědomí a to mám pořád stejné jako na Zemi. Že balancuji na hraně zákonů? A to ani nevíš, že jsem na jejich planetě vyzbrojil armádu a vyvolal válku.“

„Nekecej! To snad ne!“

„Na psí uši! Prostě to jinak nešlo. Zahájili jsme přímý útok na hlavní město protivníka, obsadili je, zajali jejich regulérní vládu a během týdne jsme byli neomezenými pány světa.“

„A tohle že se má shodovat s tvým svědomím!“

„Ano, protože to bylo strašlivě podobné poslední Svaté válce na Zemi. Oni začali střílet na naše města, my jsme na ně vytáhli spavou nemoc, mutaci pro kosmický průzkum. Během našeho útoku na jejich hlavní město nebyl žádný mrtvý. Kromě toho jsme to podnikli jen proto, abychom je mohli proti jejich vůli naložit na Archu a tak je zachránit. Mám se snad za to stydět?“

„Ještě jsem nepochopil, proč jste stáli proti sobě.“

„Jeden národ mi neuvěřil, že slunce vybuchne. Zkrátka si postavili hlavu a že s námi spolupracovat nebudou. V prvních dobách jsem se zaměřil na to, abychom zachránili aspoň něco z genofondu planety. Když bylo jisté, že pobereme všechny na naší části světa, přepadli jsme i nevěřící Tomáše a vzali je s sebou. Proti jejich vůli to bylo jen do chvíle, kdy hvězda planety Giweruz vybuchla.“

„No - pokud je tomu tak...“

„To ti dosvědčí všichni,“ mávl jsem rukou. „I ti nejvíce nedůvěřiví pochopili, že jsme jednali pro jejich dobro - ale některým to došlo až když viděli, jak slunce pohlcuje jejich svět a bohužel, i poslední opozdilé lodě.“

„A vy jste jim ani nepomohli...“ vyskočil, ale podíval jsem se na něho tak vztekle, že z karatelského tónu okamžitě vycouval. Kárat mě dost dobře nemohl, nebylo proč.

„No, jak tě znám, určitě jste udělali všechno, co bylo v lidských silách...“

„Poslyš, Pepku, nechci od tebe mnoho. Dva uxiony, to zas není tak moc.“

„Proč dva?“

„To bys mohl vědět. Právě proto, že dva jsou minimem na jednu planetu. Výjimkou jsou hvězdné lodě, kde stačí jediná sada.“

„Pak by ti stačila i jedna.“

„Archa není průzkumná loď,“ zavrtěl jsem hlavou. „Archa je planeta. Možná umělá - ale obyčejná loď to není. A kromě toho nám je za letu nikdo nedoplní. Ty máš sice jednu sadu, ale ve skladištích dvě rezervní. Když nám je věnuješ, rychle si je na Zemi doplníš.“

„Dejme tomu. A co dobrovolníky, nechceš?“

„Vezmu každého, ale ať si uvědomí, jaká to bude řehole. Bezmála osm let poletíme a nebude možné vystoupit. Říkám, je tady dost barbarů, mise pro Bardžany to nebude. Kdo se na to dá? Pozemšťané? Bral bych, ale pozemských lékařů není dost ani na Zemi. Rozhodně nás tu nebude tolik, abychom to utáhli s komfortem, jako je tomu jinde.“

„A ty sám, poletíš s nimi?“

„Já musím,“ ťukl jsem se prstem do čela, ale hned jsem se rozesmál. Už jsem skoro zapomněl, že tohle gesto mívá na Zemi úplně jiný význam.

„Promiň, tohle tady znamená naše pokrčení ramen, což oni pro změnu chápou jako něco neslušného,“ vysvětloval jsem.

„Jen se neomlouvej,“ zarazil mě. „Nejhorší na tom je, že tě chápu. Nevím, jestli bych si na tvém místě vzal zdejší krásku za ženu, ale to ostatní... i když bych s tebou určitě neměnil. Ani teď, ani za chvíli, až poletíte.“

„Tak vidíš. My dva se přece domluvíme.“

„A nebude ti vadit, když o tom nejprve uvědomím někoho z Rady pro kosmonautiku - a třeba i Gurroovu civilizaci? Víš, jak je to jednoduché. Stačí uveřejnit článek nebo reportáž v časopise Galaxie a My a za chvilku to ví. Pokud to neví už v téhle chvíli - víš dobře, že si nemohu být jistý ani nikým ze své posádky - kromě sebe.“

„Klidně. Pepku, dělej co uznáš za vhodné. Máš na to dost času, zdržíme se tu jistě pár měsíců. Kdyby Gurroa uznal za vhodné zasáhnout i proti naší vůli, určitě to stihne.“


Archimédes odletěl ještě téhož dne a my jsme se rovněž pustili do díla.

Důlní mechanizmy, postavené za letu ze zbytků materiálu, byly sice primitivní, ale nám nešlo o dokonalost. Důležité bylo, že současně s tím, jak tito kovoví brouci postupovali po povrchu měsíce a zarývali se pod něj, zůstávaly v jejich stopách balíčky vytěženého kovu. Gryuly je málem nestačily odvážet na Archu. Obnovili jsme činnost kosmických loděnic, ale i tak vznikaly přebytky. Zakládali jsme kov do kdejakých volných prostor.

Archimédes odletěl a my jsme se mohli a museli věnovat i přátelům na planetě Digae. Už se vzpamatovali ze zármutku nad tím, že jsme úplně jiní, než si představovali. Dostali od nás slíbený návod na antigravitační girrigy, aby nás mohli ještě před odletem navštívit. Pepkova banda jim také stačila naslibovat hory doly, ale bude její starost, jak to všechno splní. Řekl bych, že k tomu mají lepší možnosti než my.

Zajímavé bylo pozorovat, kdo a proč se hlásil k práci na povrchu měsíce. Pochopitelně jsme neměli dost skafandrů pro každého obyvatele Archy. Vlastně jsme v době odletu neměli skafandry žádné a těch pár, potřebných pro obhlídku Archy, obsluhu důlních strojů a gryulů, jsme museli nejprve za letu vymyslet. To samozřejmě znamenalo, že jsme se to museli naučit - a v kosmu se za každou chybu platí.

Po prvních nehodách, které postižené stály život, prudce poklesl proud dobrovolníků. Výjimkou byly bývalé posádky ze Ziboguských obranných pevností. Hlásili se dál, i když jiní raději ucouvli. Bylo jich dokonce mnohem víc, než jsme mohli dole na měsíci zaměstnat. Asi se v nich přece hnulo svědomí, že na Arše neměli dosud žádný podíl. Koneckonců, vždyť teď se konečně stavěly moduly pro ně a jejich rodiny.

Byla to zase jedna dobrá zkušenost. A nejen pro ně.

Po čtrnácti dnech se vrátil Archimédes. Přivezl nám tři sady uxionů a několik desítek dobrovolníků. Přihlásili se na nezištnou pomoc barbarské civilizaci, jak to ihned nazvali reportéři časopisu Galaxie a My.

Nebylo jich mnoho a všichni pocházeli ze Země.

Dvacet tři lékařských manželských párů, přesně jak jsem požadoval. Všichni věděli, že naše cesta potrvá nejméně osm let, bez možnosti tuto misi přerušit.

Poslední dobrovolník byl mladík krátce po ukončení školy na Bardžá. Jmenoval se Joachym Silver, pocházel z Británie, pochopitelně měl agisar, ale byl sám.

„Bude to řehole a nejsou tu žádná děvčata,“ varoval jsem ho pro jistotu předem.

„Ty sis také vzal jednu zdejší,“ opáčil pohotově.

„Ano, ale to bylo za úplně jiných okolností.“

„Já vím,“ přikývl. „Polovina Galaktického společenství to schvaluje, třetina je proti a zbytek ještě neví, co by si o tom měl myslet. Asi ti to projde.“

„To už stihli udělat průzkum veřejného mínění?“ podivil jsem se.

„To je můj odhad,“ pravil klidně. „Ale neboj se, já žádné hlouposti vyvádět nebudu.“

„A proč se vlastně na takovou akci hlásíš?“

„Protože mám dojem, že bych měl nejprve něco udělat, než se začnu ohlížet po rodině. Času mám zatím dost.“

Chvíli jsem si ho prohlížel.

„Budiž, vyhánět nikoho nechci, ani nemohu,“ přistoupil jsem na jeho argumenty. „Ale dobře víš, že tady nebude možné po dvou letech říci, že sis to rozmyslel.“

„Na rozmýšlení jsem měl času dost,“ opáčil. „Raději bys mi měl co nejdřív přidělit obvod. Chtěl bych se podívat, jak jsou na tom pacienti a tak...“

„Jsi nějak moc hrrr,“ usmál jsem se. „Ale neboj se, na nedostatek práce si stěžovat nebudeš.“

Rozdělil jsem Archu na jednotlivé obvody. Ponechal sem si klíčové místo u Centrálního velínu, manželským párům jsem přidělil poněkud větší rajóny, sobě a Joachymovi menší. Na krátké besedě jsem je ujistil, že zdravotní službu budou dál vykonávat místní lékaři, zatímco našince s agisarem čekají vybrané lahůdky, s nimiž si místní felčaři nevědí rady. Mimo jiné bude zapotřebí postupně všem lidem zpomalit biologické hodiny - neboli prodloužit život, jak bývá zvykem na vyspělých světech. Vzhledem k trvajícímu moratoriu na děti nehrozí na Arše nebezpečí přelidnění a na planetě bude možné ustanovit stabilizovanou společnost hned od začátku. Začneme od těch nejstarších a postupně probereme, co se dá s necelou padesátkou lékařů stihnout. Jde ostatně jen o osm let, potom nás čeká pět až deset let - a pak se vrátí první vystudovaní lékaři z Bardžá a budeme to mít v suchu.

Pepek za mnou přesto přišel s návrhem, abychom několik tisíc mladých lidí vyslali na univerzitu do Cokrezu ihned, aby se naučili léčit. Navrhl mi to veřejně před Joachymem, všemi lékařskými páry ze Země i před Fairlií.

„Uvažoval jsem o tom,“ opáčil jsem. „Obávám se, že by to nebylo dobré.“

„Proboha, proč?“ vytřeštil oči Maurice Lecocq, Francouz, který tu byl se svou mladou ženou Leonou.

„Já to chápu,“ zastal se mě ten, od koho bych to nejméně čekal, Joachym Silver. „Chceš je udržet pohromadě, že?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Chtěl bych, aby na konci té cesty nebyli na Arše barbaři, ale aby se mohli postavit před ostatní bytosti Galaktického společenství.“

„Myslíš, že se to dá stihnout za osm let?“ nedůvěřovala Leona Lecocqová. „Není to trochu málo?“

„Je - a není,“ řekl jsem. „Poslední, co mi tu do této chvíle chybělo, byly uxiony. To by v tom byl rohatý, aby nám na Arše nepomohly stejně jako kdysi na Uxu a na Zemi.“

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29