Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Děti Archy

Týden před odletem přiletěla dvě další letadla. Na Archu se dostavila delegace Rady vědců Galaktického společenství, reportéři a několik zdánlivě obyčejných turistů. Celkem jich bylo sto dvacet osm, tak-tak se vešli do dvou nadsvětelných hvězdoletů. Účel návštěvy byl jasný. Galaktické společenství se muselo očima svých inspektorů přesvědčit o tom, zda dosud neznámá civilizace nemůže Společenství uškodit. Kromě toho se jistě chtěla přesvědčit, co asi vězí za naší snahou pokračovat v letu a nežádat o pomoc. Zástupci ze Společenství se museli ujistit, že nejde o poslední snahu tyranské vlády udržet všechny v područí i za cenu nebezpečí, které může ohrozit všechny.

Provedli jsme je po Arše a jejích pamětihodnostech. Byli s námi v kosmické loděnici, kde se naplno pracovalo na montáži dalšího modulu zuvojde. Navštívili jsme velín odstavené atomové elektrárny, hangáry i společenské centrum. Zajímali se i o věznici a neváhali kvůli tomu cestovat až do středu Archy. Věznicemi se chlubí málokterá civilizace, ale nezpěčoval jsem se. Upřímnost by mělo Galaktické společenství ocenit více než Potěmkinovy vesnice s jásajícími davy. Nakonec jsem všechny pozval do divadla, kde dávali na počest návštěvy Prodanou nevěstu. Kupodivu nikomu nevadilo, že je přeložená do giweruzštiny, takže nikdo nerozuměl ani slovu. Většina text znala ve svém jazyce a během představení nepotřebovala nic tlumočit. Především vyhlášení milovníci umění Bardžané vzdychali obdivem.

Nakonec jsme uspořádali besedu, zvanou Rozhovory. Větší část hlediště byla tentokrát vyhrazena návštěvníkům.

„Bylo to nesmírně zajímavé,“ řekl na závěr významný člen delegace, Bardžan a lékař Gorio Nikenau. „Ze začátku se mi nezdálo správné odmítnout nabídku univerzity v Cokrezu, ale přesvědčil jsem se, že to myslíte dobře. Nezapomeňte, že až doletíte, budete mít okamžitě na naší univerzitě rezervováno pět tisíc míst.“

„Určitě toho využijeme,“ slíbil jsem mu.

Pět tisíc míst - přesně tolik míst na vyhlášené lékařské univerzitě v Cokrezu dostala nedávno i Země, když se jednalo o nutnosti pomoci jí jakožto barbarské planetě. Snad se to zdá málo, ale jeden lékař s agisarem tenkrát zvládl mnohem více než veliká, bohatě vybavená nemocnice.

Poděkoval jsem jim a pak jsme se rozloučili. Po přistání na Novém Giweruzu se sejdeme znovu. To už budeme jednat o přijetí civilizace Giweruz za člena Galaktického společenství. Až pak bude možné zahájit na nové planetě stavbu tisíců transportních stanic vjosuzgu, které dokonale propojí nejen jednotlivá města planety, ale celý svět do sítě mezihvězdné dopravy. Pak teprve budou moci všichni bez omezení cestovat po všech světech.

Z měsíce planety Digae jsme stáhli těžní stroje. Pravda, trochu jsme jim ho poškrábali, ale z větší výšky to ani nebylo znát. Nakonec jsme je přece jen přivítali osobně, i když jsme jim ruku podat nemohli - už protože žádné nemají. Jejich nevelká loď přistála na pokraji naší základny na měsíci a jenom přes silné sklo, či spíše průhlednou látku sklu podobnou, jsme je mohli pozorovat. Vznášeli se uvnitř v kyselině fluorovodíkové a opravdu se trochu podobali našim pozemským rejnokům, až na drobounká chapadla vpředu. Oni si stejně zvědavě prohlíželi nás i ostatní bytosti. Přistavili jsme k jejich lodi gryul s velikou skleněnou stěnou, aby si nás mohli prohlédnout lépe než jen skrz skla skafandrů.

Naši výkladní skříň jsme ponechali na měsíci, abychom chlapcům z Archiméda ulehčili navazování kontaktů. I když to teď nebude naše věc. Fluórová civilizace Digae se dostala do mnohem zajímavějšího kontaktu. Také pro ně se teď otevřou brány vesmíru. Nezbývalo než jim to od srdce přát.

Poslední gryuly vlétly do hangárů Archy a obrovská vrata se zavřela.

Archa se pomalu otočila k další hvězdě a potom miliarda jejích motorů zabrala naplno.

Měsíc i s planetou Digae se začaly rychle zmenšovat.

Za pětadvacet let sem dorazí jako závan smrti odvržené vrstvy ze slunce Giweruzu. To už budou vychladlé a projeví se jako proud téměř nehmotného prachu. Možná tu způsobí jako kondenzační jádra nějaké poruchy v atmosféře, ale pod hladinou to nebude znát. My v té době budeme mít za sebou první zkušenosti na planetě Nový Giweruz.


Krátce po startu objevila hlídka při prohlídce rozvaděčů nedaleko od místa první sabotáže další láhev s kyselinou.

Zdálo se, že je čerstvě položená. Uzávěr dosud nebyl ani zkorodovaný. Podle vyjádření expertů by k prosakování kyseliny došlo až za měsíc. Znamenalo to, že bylo nejen dost času k odhalení záškodnické akce, ale také, že pachatel nebo pachatelé opět zvedli hlavu.

Tentokrát to ale proběhlo jinak než předtím.

Nechal jsem policii pokračovat ve vyšetřování a sám jsem se zavřel s první partou Strážcůuxionu. Bylo načase naučit je s nimi zacházet.

Detektiv sedící u uxionu je něco diametrálně jiného než profese, která se tím pojmem myslela předtím. Během pěti minut jsme vyhmátli v časoprostoru místo, kdy nenápadný montér otevřel rozvaděč, vložil dovnitř onu láhev a jakoby nic rozvaděč opět uzavřel.

Během další minuty jsme věděli, kde bydlí. Skočil jsme na to místo až na minimální tříminutový časový rozdíl, abych si byl jistý, že ho najdeme. Rozhodl jsem se dojít pro něho osobně. Na nejbližší policejní stanici jsem si vyzvedl čtyři ozbrojené policisty. Stačili jsme si totiž všimnout, že náš muž nosí u sebe nelegální pistoli.

K jeho bytu na Arše jsme došli bez povšimnutí. Policie byla dosud zaměstnána stopami zanechanými u rozvaděče, stopami, které, jak už jsem tušil, opět vedou do prázdna. My jsme je už nepotřebovali.

Zaklepali jsme na dveře.

„Co si přejete?“ otevřel nám pachatel. Bydlel v malé garsonce a odpočíval po šichtě.

„Dovolíte?“

Jemně jsem ho odstrčil a nejkratší cestou došel k velkému pracovnímu stolu. V zásuvce na jeho pravé straně jsem jediným hrábnutím objevil nelegální pistoli.

„Co si to dovolujete?“ vzpamatoval se.

Zamířil jsem na něho jeho vlastní zbraň. Pochopitelně na místě ztuhl.

„Mohl byste si tím ublížit,“ řekl jsem suše a předal pistoli jednomu z policistů. „Od této chvíle se považujte za zajatce, ale protože jste nám zapomněl vyhlásit válku, máte to bez práv válečných zajatců.“

„Jak to... co si to dovolujete?“ opět trochu okřál.

„Posaďte se,“ ukázal jsem mu na židli.

Váhavě usedl. Předtím se bleskem rozhlédl, ale policisté stáli ve dveřích, tudy cesta z pasti nevedla. Přitáhl jsem si další židli proti němu a posadil se.

„Rád bych něco slyšel,“ oslovil jsem ho klidně. „Jak je možné poškozovat loď, na které se nacházím? Takové vysloveně sebevražedné jednání se mi jeví nepochopitelné.“

„Já jsem nic nepoškozoval,“ zahučel temně.

„Zapírání nemá smysl,“ ujistil jsem ho. „Viděli jsme to. Ale než se dostanete před soud, chtěl bych slyšet důvod tak podivného jednání.“

„Nic jsem nepoškozoval,“ opakoval nesmyslně.

Chvíli jsem ho nechal dusit ve vlastní šťávě.

„Nic jsem neudělal, jsem nevinný,“ opakoval jako zkažený kolovrátek.

„A ta pistole byla určena k čemu?“ zeptal jsem se ho.

„To je památka z války,“ vyhrkl.

„Nabitá a odjištěná,“ komentoval to znalecky policista.

„Do toho nikomu nic není,“ odsekl muž.

„Dobrá, pistoli necháme být,“ připustil jsem. „Podíváme se tedy tamhle do té skříně!“

Chlap trochu zezelenal, ale nedal to na sobě znát.

Policista nevelkou skříň otevřel. Na poličce dosud stály tři známé láhve s kyselinou.

„Pistoli už nebudete potřebovat,“ řekl jsem suše. „Ale pořád by mě zajímalo, jak jste to myslel s tou kyselinou.“

„Vlezte mi na záda,“ vyskočil zlostně.

Vrhl se po mně, snad by mě chtěl uškrtit holýma rukama, ale policisté byli ve střehu. Vyrazili po něm tři a spoutali ho dříve, než se dostal ke mně.

„V té skříni je ještě pár granátů,“ podotkl jsem suše. „O těch si také nechte jenom zdát. Všechno ostatní si povíme u soudu.“

Bylo mi jasné, že se soudu budu muset zúčastnit jako svědek a současně jako Strážce. Ale taky jsem věděl, že už není čeho se obávat.

Policisté odváděli chlapa skleslého a nechápajícího, jak se mohlo stát, že jsme ho bez nejmenšího varování vyhmátli, ačkoliv se nedopustil nejmenší chyby.

Proč to vlastně dělal?

To jsme se nedozvěděli. Na žádnou otázku neodpověděl. Rozhodl se mlčet a měl na to právo. Ať měl ten chlap motiv jakýkoliv, tentokrát se záškodnickými kousky na dlouhou dobu skončil. Asi bych se na něho měl podívat jako lékař, ale spadá do obvodu Joachyma Silvera a ten si s ním jistě bude vědět rady.


Planeta Digae byla na všech obrazovkách uvnitř Archy jako nevelká mince. Kdo mohl, seděl u obrazovek. Skončilo dosud největší rozptýlení obyvatel. Další období letu by mělo být zase tak nudné jako předchozí.

A přece, jakýsi rozdíl tu byl. Dalo by se říci, že dost podstatný. Předtím jsme letěli do neznáma. V půli cesty jsme se dozvěděli, že planeta Digae pro nás nebude zajímavá, aby nám stála za brzdění. Naštěstí jsme potřebovali doplnit materiál a díky tomu jsme se tam zastavili.

Teď už jsme do neznáma neletěli. V pamětech počítače byl kompletní průzkum planety Nový Giweruz. Tam budeme v cíli a dál Archa nepoletí. Tohle monstrum čekalo posledních šest světelných let - i tak se už dostalo do historie a začalo se o něm dokonce učit na většině škol Galaktického společenství.

Krátce po posledním startu Archy mě navštívila Gypripy Dlogeke. Byla presidentkou už třetí volební období po sobě. Nedalo mi práci přesvědčit zákonodárce zrušit podmínku, která dříve zakazovala pokračovat ve funkci po dvojím zvolení. Větší práci mi dalo přesvědčit Gypripy, aby opět dala přihlášku do volební kampaně. Měla ostatně jediného protikandidáta a sice Orgo Plyoka, kterého jsem také musel přesvědčovat, aby do toho šel. Když pak byly vyhlášeny výsledky, přišel za mnou a ulehčeně mi meldoval, že prohrál o deset procent.

„To jsi měl skoro polovičku,“ povzbuzoval jsem ho.

„Naštěstí tu menší,“ usmíval se.

Dnešní návštěva se netýkala důležitých událostí na Arše. Presidentka Gypripy Dlogeke prý za mnou přišla soukromě.

„Tak jsme zase na cestě,“ vzdychla si.

„Ano, ale tentokrát jsme na tom nesrovnatelně lépe, než při našem odletu z Giweruzu,“ utěšoval jsem ji.

„To se ani nedá srovnávat,“ zachvěla se. „Už jsme na to skoro stačili zapomenout. A to by nebylo dobře.“

„Není dobré ohlížet se pořád jen dozadu,“ ujišťoval jsem ji. „Důležitější směr je dívat se dopředu. Máme cíl a víme, co nás tam čeká.“

„Ano... a co nás tam vlastně čeká?“

„Něco o tom víme už teď a nebude toho málo. Podle mě je na tom nejdůležitější jistota. Konečně máme kam letět. Potom se ani těch šest světelných let nezdá tak velká dálka.“

„Poslyš, Rudi, dnes mám něco jiného na srdci,“ přerušila dlouhé okolkování. „Přišla jsem se tě zeptat, co víš o těch nových přístrojích z vaší hvězdné lodi.“

„Myslíš uxiony?“ zvážněl jsem.

„Ano, přesně ty mám na mysli. Instalovali nám je tajně, v zamčených prostorách. Jedny v centru Archy, druhé ve tvém bývalém modulu Strážci. Smí k nim jedině vybraní lidé. Ještě že jsi je vybíral ty sám, jinak bych začala mít obavy, co je to zač. Je to divné. Slyšela jsem, že kvůli nim zablokovali nějaká vrata, takže se do těch modulů dá vstoupit jen jedním vchodem. K čemu takové tajnosti, proč takové střežení?“

„Kvůli teroristům. Tihle hoši dají v Arše a později v celé budoucí společnosti na Novém Giweruzu vale zločinu,“ opakoval jsem jí, co jsem jí vykládal už na Digae, abych ji seznámil s účelem Strážců.

„Máme závažný úkol, dostat se na úroveň Galaktického společenství. Ne po technické stránce, to bude jiný problém a v tomto směru nám Společenství jistě pomůže. Musíme se ale zbavit zbytků barbarství, které v lidech dřímá, aby se nás ostatní nemuseli obávat.“

Vyslechla mě znovu a pak si povzdychla:

„Neubude nám z toho trocha naší vlastní identity?“

„Určitě ne,“ ujistil jsem ji. „Může to přinést jen konec všem lumpárnám. Nedávno jsme objasnili první případ, myslím tím toho chlapa s kyselinou. Každý si musí uvědomit, že se na všechny lotroviny přijde - a každý si pak rozmyslí je uskutečnit. Časem nikoho nic takového ani nenapadne.“

„Ten chlapík s kyselinou musel být psychopat. Během letu jsme měli málo takových případů, nepočítám-li národ Tami - což bylo hned na začátku. Nezdá se ti Rudi, že se nám lidé na Arše dali nějak víc dohromady? Dříve bylo na ulicích našich měst naprosto běžné, že člověka okradli za bílého dne a nikdo si toho ani nevšiml, někdy včetně okradeného. Teď se nekrade vůbec - aspoň jsem neslyšela o jediném případu.“

„Lidé u sebe nenosí peníze,“ připomněl jsem jí. „Jídlo je na paušál, zboží denní potřeby dodají obchody až do bytu, takže venku u sebe nikdo peníze nenosí. Ale slyšel jsem, že se nedávno někdo pokoušel o vydírání a ani ta sabotáž nebyla zanedbatelný případ.“

„Nic moc,“ opáčila.

„Já si myslím, že i tomu nic moc učiníme přítrž. Případ s kyselinou jsme vyřešili během několika minut. Bez uxionů bychom viníka nedopadli vůbec.“

„Už jsem slyšela, co tyhle přístroje dovedou. Moc z toho nadšená nejsem. Aby mě někdo sledoval i v nejužším soukromí, z toho mi je úzko.“

„Právě proto musí být Strážci takoví, jako u nás,“ řekl jsem pevně. „Nepodplatitelní a nesmiřitelní ke zločinu. Proto máme dvě nezávislé skupiny. Vědí o sobě, ale nesmějí se ani navštěvovat. Počítáme s tím, že by někdo mohl jednu partu vyřadit násilím.“

„Říkal jsi, že to na Zemi znamenalo konec zločinů? Věříš, že se to osvědčí i u nás?“

„Ano,“ přikývl jsem vážně. „To je ten důvod, proč je tak usilovně zavádím. A proč jsem nepožádal, aby nás k planetě Nový Giweruz přenesli i s Archou skokem.“

„Bylo by to opravdu možné?“

„Teď už ano. Ale ta cesta sama je pro nás velmi důležitá už proto, že se tu lidé připraví na to, že na novém světě musí žít jinak než ve starém. Naštěstí lidé zapomínají všechno zlé a pamatují si jen to lepší. Ne úplně, ale často. Pro nás to má své výhody. Zloději zapomenou krást, násilníci si odvyknou používat násilí. Strážci k tomu přispějí. Proto jsem nechtěl vysílat studenty na Bardžá, ačkoli nás to stejně nemine. Ale vyšleme je až poté, co si všichni zvyknou žít bez zločinu. Do té doby zajistíme lékařskou péči my lidé ze Země, ale i na to už jste si zvykli. Osm let zdržení nebude v lékařské péči rozhodovat, ale v nápravě barbarských zvyků to bude velice důležité období.“

„No dobrá, přesvědčil jsi mě. Ale měla bych v téhle věci ještě jednu prosbu. Nemohl by ses nám se svými hochy podívat na toho nového lékaře v čelním sektoru Archy? Myslím toho samotného, bez manželky.“

„Na Joachyma Silvera? Proč?“

„Jdou o něm nějaké podivné zvěsti.“

„Máš snad podezření na něco nekalého?“ zarazil jsem se.

„Nekalého... to ani ne,“ odmítla. „Nikdo mu nemůže nic vytknout. Je zdatný, skoro jako ty sám. Ale je na něm něco zvláštního. Slyšela jsem, že prý občas nebývá sám.“

„Jak to myslíš?“ podivil jsem se.

„On je vůbec takový... divný,“ řekla opatrně. „Jakoby to ani nebyl tvůj krajan. Ostatní tví krajané se chovají... tak nějak normálně. On ne. Už to, že kromě pacientů nikoho do svých pokojů nepouští. Odmítl sekretářku, ačkoliv jsme mu ji nabízeli a všichni ostatní takovou pomoc rádi přijali. Je to přinejmenším podivné, nemyslíš?“

„To je ale slabé podezření,“ řekl jsem. „Tak slabé, že je proti zásadám Strážců sledovat ho. Sledovat nevinné se u nás považuje za zneužívání časoprojektorů. V tom ti ani já nemohu vyhovět.“

„Vůbec? Myslela jsem... Myslela jsem, že Strážci smějí.“

„První zásada Strážců: nedotýkat se nevinných. S jednou výjimkou: pokud je třeba najít osobu, které hrozí nebezpečí. Na Zemi Strážci hledají ztracené děti, turisty, potápěče a jiné podobné případy. Pravda, někdy musí prověřit, zdali osoba podezřelá ze zločinu je či není vinná, ale pokud zjistí, že je vše v pořádku, musí se chovat tak, jako by ji nikdy nesledovali. Takže i kdyby měli podezření, o nevinném ti nic nepovědí. To jsou důležité zásady a kdo je poruší, přestane být Strážcem. Strážci musí být zásadoví, jinak by nesloužili dobru, ale zlu.“

„No - na jednu stranu je to škoda, ale na druhou stranu jsi mi hodně pomohl. Jestli se ti podaří, aby i naši Strážci dodržovali takové zásady, bude nám všem dobře,“ zvedla se. „Mimochodem, tvůj krajan, Joachym Silver, je také Strážce?“

„Myslím, že není,“ řekl jsem rychle.

„Já jen, že ho viděli v prostorách, kam mají přístup jen Strážci. Proti přísnému zákazu. A ty sám, jsi Strážce? Předpokládám, že ano, když jsi to všechno začal.“

„Ano, jako každý kosmonaut mám oprávnění Strážce,“ přikývl jsem.

„Pak by ses na svého krajana mohl podívat sám, ne? Důvod bychom měli - překročení zákazu. Několik svědků ho spatřilo v prostorách tvého bývalého zuvojde. Nechytili ho, náhle jim zmizel, ale byl tam.“

„Dobrá, to je jiná,“ slíbil jsem.

Presidentka odešla a zanechala mě v pochybách.

Joachym Silver - a porušuje zákony Archy?

Jak mohl svědkům náhle zmizet - z prostor, kam vedou jen jediná vrata, ve kterých v té chvíli oni museli stát?

Chvíli mi trvalo, než jsem si všechno dal dohromady. Pak jsem zvedl telefon a podle seznamu zavolal - krajanovi o němž byla řeč. Nepotřeboval jsem ani pohled na obrazovky časoprojektorů, abych si ověřil, co mi náhle došlo. Bylo to vlastně logické. Tak logické, že jsem se musel usmát, že mě to samotného nenapadlo - až teď.

„Tady Silver, nemocnice, co si přejete?“ ozvalo se ze sluchátka.

Co jsem nečekal, bylo, že na mě krajan promluví čistou giweruzštinou. Byl s námi zatím příliš krátce, než aby se ji mohl tak dobře naučit. Ledaže by to byl jazykový génius. Ale já už jsem tušil, že on génius je. A nejen jazykový.

„Dobrý den přeji,“ oslovil jsem ho řečí Bar, aby ihned pochopil, s kým vlastně mluví.

„Ach tak, Rudi,“ přešel i on na Bar. „Stalo se něco?“

„Poslyš Joachyme, jak dlouho se znáš s civilizací Gurroa?“ udeřil jsem na něho zpříma.

Telefon na okamžik oněměl.

„Dost dlouho,“ ozvalo se po chvilce.

„Nebylo to ještě před tvým narozením?“ pokračoval jsem.

Oslovený neodpověděl.

„Víš, Joachyme,“ pokračoval jsem, když se neměl k odpovědi. „Vůbec mi nevadíš, jsem naopak rád, koho mám na palubě. Asi to nikomu neřeknu - já jen abys věděl, že o tobě vím.“

„Když víš, tak víš,“ ozvalo se konečně. „Nečekal jsem, že mě prokoukneš - a už vůbec ne tak brzy. Vím, udělal jsem chybičku. Byl jsem příliš zvědavý a omlouvám se za to aspoň dodatečně. Potřeboval jsem si z počítače Newtona zkopírovat pokud možno všechno o jazyce Giweruzu. Vím, o ty údaje jsem tě mohl požádat přímo, ale za odletu z Digae jsi byl příliš zaneprázdněný a nechtěl jsem tě vyrušovat. Byl jsem tam jen krátkou chvíli, než to počítače přenesly. Nešel jsem tam kvůli uxionům, které tam náhodou máte. Nečekal jsem, že si mě tam někdo všimne a už vůbec ne, že se ti to tak brzy donese. Ale jestli dovolíš, rád bych tady přece jen zůstal jako lékař.“

„Kdo tě vyhání?“ usmál jsem se. „Já vím, ty bys nám mohl zmizet jako pára, ale to snad nechceš, že? Ani já ne. Dobrá, ať tedy víš, že já vím. Tím to prozatím končí, souhlasíš?“

„Nic víc si nepřeji,“ pravil Joachym.

„Já také ne... Tak se měj...“ položil jsem sluchátko.

„Promiň, Rudi,“ ozvalo se v té chvíli za mnou, až jsem se lekl. Fairlie. Jediná vcházela bez klepání. Měla to ode mne dovoleno - vlastně jsem ji o to požádal.

„S kým jsi to mluvil?“ dívala se na mě tázavě. „Promiň mi, jestli jsem vyslechla něco nevhod, ale kdo se může s nějakou bájnou civilizací znát ještě před svým narozením?“

„Fairlie - dokážeš udržet tajemství, které by se neměl dozvědět nikdo na Arše?“ podíval jsem se jí do očí.

„Pokud si to budeš přát...“

„Tobě to povím, před tebou tajemství mít nechci, ale nikomu jinému, rozumíš?“

„Nejde o tamtu pohádkovou bytost?“ zeptala se přímo, ale hlas se jí trochu zachvěl.

Gurroa není pohádková bytost,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. „Je skutečná, ačkoliv je trochu zvláštní. Je známo, že její členové si svou příslušnost uvědomují už v prenatálním stavu. Jen tak je možné, aby novorozenci ihned po narození mluvili několika desítkami řečí. Dovtípil jsem se, že jedna část té bytosti je s námi na palubě Archy.“

„Ale co s ní budeme dělat?“ zajíkla se.

„Nic,“ usmál jsem se. „Je povzbuzující vědět, že jsme předmětem jeho zájmu. Pro nás je to i jistá záruka. Drží nad námi ochrannou ruku, ale příliš si nepřeje, abychom o tom věděli a už vůbec ne, abychom se na to spoléhali. Myslím, že jsem ho trochu zaskočil, ale určitě mu to příliš nevadí.“

„Ale kde se skrývá? A proč o tom víš jenom ty?“

„Povím ti to,“ usmál jsem se. „Je to Joachym Silver, ten nový doktor. Údajně pochází ze Země a může to být i pravda. On se tu vlastně neskrývá, tak jako žije na Arše, mohl dlouho žít i na Zemi. Ale slíbila jsi, že to nikomu nepovíš. Budeme dělat, jako bychom o tom nevěděli.“

„To by byl vlastně dokonalý špión,“ povzdychla si.

„Buďme rádi, že o něm víme to nejdůležitější,“ odtušil jsem. Gurroa je především bytost dobrá. A na tom trvám.“

„Já ti to věřím,“ přitiskla se ke mně. „Říkal jsi, že by nás ta civilizace mohla v jediném okamžiku prohodit nějakým nadprostorem až k Novému Giweruzu - i s Archou? Je to vůbec možné? Archu, takový kolos!“

„Ano, možné by to bylo,“ přikývl jsem. Gurroa stěhuje celé planety. Ale neudělá to, abychom si mysleli, že dokážeme Nový Giweruz najít sami.“

„Vážně jen proto?“

„Domníval jsem se, že to neudělá,“ přikývl jsem. „Teď už to vím naprosto jistě. To by s námi Joachym neletěl.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Pojďme raději na oběd,“ navrhla mi po chvilce Fairlie. „Proto jsem vlastně přišla.“

„Máš pravdu,“ vydechl jsem ulehčeně. „Co děti?“

„Jsou připravené a čekají na nás. Dnes jsem pro všechny objednala něco slavnostního. Ostatně nejsme sami. Celá Archa se rozhodla pořádně to oslavit.“

„Dobrá, budeme slavit,“ souhlasil jsem. „Není to špatný nápad, příležitost je to opravdu významná. Dáme si Zynti?“

„Já přece nepiju,“ usmála se provinile.

„Proč ne?“

„Já už ti všechno říkám i bez toho,“ zezelenala trochu v obličeji dávnou vzpomínkou. „A kromě toho, co by si děti pomyslely, kdyby viděly maminku opilou?“

Vyvinula se mi z náruče a odešla pro ně.

Jen trochu déle jsem držel nohu na kovové podlaze, na zeleném koberci napodobujícím trávu. Nic. Žádné chvění, žádné otřesy. Archa se neslyšně hnala vpřed. Miliarda girrigů, bilióny tun, které se rozjíždějí akcelerací tři sta Gé. Úžasná síla. Za krátkou dobu, co letíme, dosáhla neuvěřitelnou rychlost. Menší než rychlost světla, ale teď už se tyto dvě rychlosti od sebe neliší více než o dva řády.

Tři sta Gé - a uvnitř naprostý klid. Je to dobře udělaný stroj. Přeletěl s námi už více než přes pět světelných let a můžeme mu věřit i nadále.

Miliarda lidí, kteří spojili osudy s největším kolosem, jaký kdy v historii Galaktického společenství lidé postavili a vůbec viděli. Miliarda osudů, zčásti i nedobrovolně vložená do té kovové hory. Nikdo nemůže vystoupit. Když jsme dali vyhlásit, že několik milovníků přírody může Archu na palubě Archiméda předběhnout a začít osídlovat Nový Giweruz před námi, nepřihlásil se nikdo, poletí s námi všichni. Incident s nastraženou kyselinou se už nebude opakovat. Byl to jediný člověk z miliardy.

Já jsem vlastně také jeden osud spojený s Archou. Ačkoli jsem ty šestiboké hranoly vymyslel, patřím k nim - stejně jako všichni.

Osm kilometrů odtud ošetřuje staré babičky bytost, která dokázala rozdrtit vybuchující supernovu. Letí s námi, pomalu vrací lidem mládí a věří, že její zázračnější pomoc nebudeme nikdy potřebovat. Možná přitom uvažuje, jak to zařídit, aby osud dalších takových civilizací nezávisel na jediném pilotu ztroskotané lodi a obrovské náhodě, která neovladatelný HGS Newton před lety nasměrovala ke slunci Giweruzu.

Nu což, je na čase jít na oběd. Ta miliarda osudů v této chvíli oslavuje - co vlastně? Roky očekávané nudy? Jistě ne. Spíš Zemi Zaslíbenou, ačkoliv je teď jen malou hvězdičkou na obrazovkách v Centrálním velínu.

Dveře se otevřely a propustily známý dětský šum a hluk.

Pět dětí se zelenými vlásky, které mi říkají táto.

Fairlie, která už ví, že doletíme v pořádku, ale nikomu to neřekne. Ani našim dětem ne. Ale ty se na to ještě dlouho nebudou ptát. Pro ně je Giweruz jenom stará pohádka, kterou snad někdy vystřídá jiná, novější.

Jenomže za osm let budou o něco větší a novou pohádku si budou muset více zasloužit.

Všichni jsme děti Archy.

„Tak jdeme, mládeži,“ obrátil jsem se k nim.

 ©1997 Václav Semerád, Praha

 


Zpět Obsah Dále

07.10.2017 00:29