Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Gurroa

(a Agríšská válka)

Gurroa (a Agríšská válka)

 

Science fiction z GSMB (2)

© 1991-2001 Václav Semerád, Praha


1. část - Gurroa

 

Ve vesmíru

Evžum vog slemká du pům djyžáb fruňkal che evrusep ho,“ přiznal jsem se.

Znamenalo to: „Někdy mám na vás takovou zlost, že bych nejraději něčím praštil do obrazovky...“

Pa harny guo, ha ele ry...“ odpověděla mi vysokým hláskem dívka a její velké černé oči bez bělma se na mě podívaly ulekaně a se smutkem, jaký zněl i z jejích slov.

Dychu séf, ňa zudi chitaj, tazic pataok carýf,“ obrátil jsem se k ní už zase smířlivěji.

(„Já přece vím, že by to byl konec, neboj se, neudělám to...“)

Dívka seděla bez hnutí na vedlejším sedadle a smutně se na mě dívala těma velkýma, krásnýma očima. Těsnou kabinu osvětlovaly jen slabounké jiskřičky světélek přístrojů pod hlavní obrazovkou a tisíce hvězd na obrazovce. Vlastně to nebyla obrazovka, na jaké jsem byl zvyklý, ale říkal jsem tomu tak, abych si zařízení nějak pojmenoval. Všechno jsem si musel pojmenovat po svém, abych se v tom nějak vyznal. Ti, co k nim patřila i Yl-la, to ve své řeči nazývali altyf.

Ano, Yl-la byla mimozemšťanka. Jako všichni ostatní, kromě mě.

Kdo vlastně byli? Nevěděl jsem toho o nich mnoho. Že jsou obyvateli nějakého nesmírně vzdáleného světa, nazývaného Aigura. Yl-lu jsem si podrobně prohlížel snad už po tisící, takže se mi její tvář vybavovala, i když sama nebyla na dosah. Rozhodně to byly bytosti podobné lidem Země. Měly jako my dvě ruce, dvě nohy, tělo, hlavu, všechno v celkem přijatelných proporcích, jen maličko zmenšených. Na výšku měli všichni asi jeden a půl metru, ačkoliv to mohlo být i tím, že nikdo z nich ještě nebyl dospělý, jak se přede mnou podřekli. Podle charakteristických tvarů jsem usoudil, že jsou to savci; alespoň dvě z těchto bytostí jsem si zařazoval jako dívky. Všichni měli kůži žlutou, přesněji světle okrovou až do bronzova, na hlavě černé, kudrnaté vlasy. To by u nás na Zemi ještě nebylo nic zvláštního, tohle všechno by se hodilo i na Vietnamce nebo na Číňany, ale rozdíly mezi námi byly větší a některé byly patrné hned na první pohled.

Nejnápadnější byly jejich oči.

Ačkoliv na Zemi žije mnoho různých lidských typů, oči máme všichni stejné, nanejvýš se trošku lišíme barvou. Aiguřané je měli naprosto odlišné. Úplně jim chybělo bělmo, byly celé tušově černé, jen s malou, téměř neznatelnou panenkou uprostřed. Nevím proč, pořád jsem si pošetile namlouval, že jsou krásné jako oči srn. Jako kdyby záleželo na tom, ke kterému pozemskému zvířeti je přirovnávám!

Druhý rozdíl byl také očividný a z mého pozemského pohledu i směšný. Jejich nosy měly zvláštní tvar, příliš vytočený nahoru a obrácený naplocho nosními dírkami dopředu. Když se k tomu přičetly uši, mírně prodloužené do špičky, těžko jsem mohl hledat nějaké poetické přirovnání. Neodbytně mi připomínali prasátka. Ke všemu měli v těch nosech nějaké svaly navíc, dokázali jimi hýbat všemi směry.

Připadalo mi to zpočátku velice směšné, než jsem si na to zvykl.

I další odlišnosti byly zajímavé, ale ty už se daly snadněji přehlédnout. Třeba jejich prsty. Neměli na nich ani náznak nehtů, měli je shora stejné jako zdola. Na nohou jim chyběly nejen nehty, ale i jednotlivé prsty, chodidla měli srostlá, i když tvarem podobná tvaru naší nohy. Stačila ale ponožka a už se to nedalo rozeznat.

Byli to ale lidé, to se jim nedalo upřít. Měli svou řeč, už jsem se ji trochu naučil a mohl se s nimi obstojně dorozumět. O jejich inteligenci svědčil fakt, že dokázali postavit letadlo, schopné letu mezi hvězdami. Na rozdíly v jejich vnějším vzhledu bych asi brzy zapomněl a mohl bych se tu cítit skoro jako doma, kdyby mi někteří z nich sami nedávali najevo, že jsem jiný než oni.

Pro ně byla naopak nezvyklá moje evropská barva kůže, oči s bělmem, nehty na rukou i nohou; v jejich světě asi byla velice zvláštní moje světlá hříva. Kromě toho, jak se mi Yl-la nedávno přiznala, hrozně se jim ošklivil můj nos. Připadal jim prý jako ptačí zoban, trochu hrozivý, trochu směšný. Ale i ona časem uznala, že to je věc zvyku, bohužel, asi jako jediná.

Byl jsem mezi nimi jediný pozemšťan. Na Zemi mi říkali Pavel Horák, nic moc, obyčejný bezvýznamný kluk, jakých po světě běhají milióny. Ale teď jsem vlastně zastupoval celé lidstvo, byl jsem na to pyšný, ačkoliv na druhé straně jsem z toho měl chvílemi trému. Hovory s Yl-lou mi často připomínaly nepříjemné zkoušení u tabule, když se ode mě chtěla dozvědět něco, co jsem sám neznal.

Pomalu jsem z plastikové nádobky vyškraboval modrozelenou hmotu podobnou pudinku. Musel jsem dávat pozor, aby se mi nějaký kousek neodlepil a nezačal kolem poletovat vzduchem. Letoun většinu času nehybně visel v prostoru, uvnitř byl beztížný stav a každý poletující kousek bylo třeba pracně chytit, aby nezpůsobil nějaké potíže. Podivný pudink voněl po růžích, chutnal slaně, ale chuť nebyla nejhorší a kromě toho jsem měl jaksepatří hlad, takže jsem pečlivě vybíral i poslední drobečky. Beztížný stav mi už vadil méně než na začátku mého pobytu v tomto nevelikém kulatém letadle. Jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici.

Kwuro af?“ zeptala se dívka.

Gy zgycu,“ odpověděl jsem.

Nebyla to pravda, hlad jsem měl i teď, konzerva byla malá, ale to, co jsem věděl o stavu našich zásob, mi bralo chuť přikývnout na velkorysou nabídku sníst ještě jednu. Raději jsem vrátil prázdnou nádobku i lžičku dívce a obrátil se k hlavní obrazovce.

Ger girrig, ele ret sumí,“ řekla dívka a rozepnula si popruh, který ji udržoval v beztížném stavu v sedadle.

Pomalu jsem nastavil regulátor ručního řízení. Činnost manévrovacích motorů doprovázelo nepatrné zhoupnutí a současně jsem pocítil krátkou nevolnost. Stranou se ozvalo zabzučení motorku dveří, pak zvuk měkkých, pomalých a vláčných kroků. Ohlédl jsem se. Tíže byla slabá, spíš symbolická, vypadalo to, jako kdyby dívka do středové šachty odplouvala, jako kdyby se vznášela ve vodě. Kdybych přidal sílu motorů, tíže by se nejspíš zvětšila,chůze by byla přirozenější a rychlejší, ale motory by spolykaly mnohem víc energie a té jsme měli pořád málo.

Kdesi v lodi se ozvalo tlumené zarachocení kompresoru. Trhl jsem sebou a omrkl bleskově měřiče. No ovšem, jako vždycky, čistička vzduchu! Ta dokázala zhltnout pořádnou část toho, co produkovaly sluneční články, ale teď, kdy hvězda byla daleko a její paprsky byly slaboučké, čistička spotřebovala všechno, brala si i z toho, co jsme tak pracně nastřádali v akumulátorech. Naštěstí se automaticky zapínala jen tehdy, když bylo nutné vyměnit zkažený vzduch a teď, když všichni spali imeolem, byla spotřeba mnohem nižší než obvykle.

Čistička byla už dlouho seřízena na nejnutnější provoz, takže v letounu neustále zůstával nepříjemný, štiplavý zápach, asi jako v pavilónu opic. Dalo se to vydržet, ostatně nám nic jiného nezbývalo, pokud jsme chtěli přežít. Až se čistička vypne, energie se doplní a pak už se bude produkovat další.

Trochu jsem se zavrtěl v křesle.

Ne, nikdy bych nedoufal, že budu sedět za řízením mezihvězdného letadla! Ještě tak v klukovských snech, kdy se zdá všechno možné, nejen let na Mars, ale i cesta k Síriu či k jiným galaxiím. Ale asi jen ve snech. K nejbližším hvězdám je to ze Země strašně daleko. Perseus, jediný pozemský hvězdolet, který se dosud odvážil mimo sluneční soustavu, podával už celé dlouhé roky jednotvárné zprávy o nudné cestě, až si na to lidé zvykli a přestali je sledovat. V poslední době se lidé od kosmu odvrátili úplně, měli jiné starosti než sledovat vesmír. Mezihvězdný let, senzace tisíciletí, byl asi poslední výkřik Země. Hrozba ekologické katastrofy, zpočátku neznatelná, hrozila bezprostředně všem. Nejhorší na tom bylo, že ani teď se lidé nedokázali dohodnout na skutečně účinných opatřeních.

V Rudém moři prý vyhynuly nejen ryby, ale i koráli a jiná mořská havěť a nad celým pobřežím se táhl smrdutý puch hniloby. Pouště se rozrůstaly rok od roku, ale nikdo s tím nic nedělal. Nikdo se nepozastavoval nad tím, když byli na hranicích států postříleni uprchlíci z nejhůře postižených oblastí, kteří na svém útěku před smrtí v hladovém šílenství ničili nač přišli. Zejména v tropických oblastech se každým rokem objevovaly podivné nemoci, proti kterým nebyly léky a pokud byly vyvinuty, přicházely až po vylidnění celých krajů.

Ani já jsem na Zemi vlastně netoužil po dálkách.

Nesnažil jsem se cestovat ani za hranice naší krásné, malé zemičky, kde bylo zatím snesitelně. K poznávání dalekých krajů mi stačila televize. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu jednou sedět za řízením mezihvězdného letadla vyrobeného mimo Zemi, sledovat na veliké obrazovce hvězdy, o nichž ani nevím, jak jsou daleko od našeho zářivého Slunce a přitom rozmlouvat divnou řečí s bytostmi, které jsou nám podobné a přitom tak odlišné...

Nedostal jsem se mezi ně vlastním přičiněním. Ba co víc, vzali mě sem bez mého souhlasu. Nemohu říct proti mé vůli, protože jsem v té chvíli o ničem nevěděl. Úder vlnových polí naplno pracujících antigravitačních motorů není žádné pohlazení, to teď mohu směle tvrdit, ta rána byla poslední, na co si pamatuji. Ale ať už se to stalo jak chtělo, teď vidím na obrazovce veliký, krvavě rudý kotouč hvězdy, u které si náš letoun pomalu nabíjí akumulátory. O letounu nevím nic víc než to, že motory i ostatní agregáty jsou na elektřinu a kromě akumulátorů a slunečních článků v něm žádný jiný zdroj energie není. Tahle hvězda je určitě větší než Slunce, ale jsme od ní daleko a proto je její tmavorudé světlo příliš slabé. Na jejich paprscích ale v této chvíli závisí nejen můj osud, ale i osudy bytostí, které naše Slunce nikdy neviděly jinak, než jako slaboučké mihotavé světélko v ohromné mezi hvězdné dálce.

Vypadá to neskutečně, až protismyslně, ale je tomu tak. Když mi Aiguřané řekli, že naše Slunce na vlastní oči nikdy zblízka nespatřili, také jsem tomu nechtěl uvěřit. Teď už vím, že to možné je, neboť na Zemi přistáli v noci. Vlastně i to vypadá podivně, ale dokončím to, k Zemi se nepřibližovali, ale vynořili se tu naráz a stejně tak potom odletěli. Ve dne by to třeba dopadlo úplně jinak, ale pak bych se s nimi nesetkal a všechno bych sledoval jen hezky z uctivé dálky.

Možná by bylo příjemné pomyšlení, že sedím vedle těch bytostí, mluvím jejich řečí, dokonce rozumím těm podivným ježatým číslicím, svítícím na přístrojích, ale ve sladkém poháru setkání dvou velice vzdálených světů bylo přimícháno i dost hořkosti.

Ano, seděl jsem za řízením mezihvězdné lodi, jaké se žádný pozemský letoun nemůže vyrovnat, lodi schopné během několika minut překonat strašlivé propasti mezi hvězdami, propasti, na které i světlo potřebuje celé dlouhé stovky let, ale nevěděl jsem, kterým směrem ji obrátit, aby opět dorazila k našemu Slunci.

Horší bylo, že to nevěděl nikdo. Nikdo nevěděl, kterým směrem hledat domov. Nejen můj domov, Zemi, ale ani jejich Aiguru. Aiguřané se svou hvězdnou lodí v mrazivém vesmíru dokonale zabloudili a nikdo z nich neměl ani potuchy o tom, kde se doopravdy nacházíme.

Gameta si mui tére...“ ozval se vedle mě trochu pisklavý hlásek Yl-ly. „Keger girrig, moe te no goa ilgí...“

Sipo, he-i-égo,“ uslyšel jsem sám sebe.

Tak už jsem zase tady, vypni motory, ať neutíká energie... Díky, sedni si... což opravdu rozumím a mluvím řečí, jaká nezní nikde na celé Zemi? Vždyť jsem česky nepromluvil od chvíle, co jsem v tomhle letadle! Jen v podvědomí snad pořád uvažuji vlastní rodnou řečí, nahlas už mluvím téměř plynnou aigurštinou!

Ale není to sen, dívka s velikýma očima srny (zato s obličejem vepříka) zvolna zaplula do druhého pilotního sedadla, kovově cvakl zámek pásů a já jsem opět vypnul motory, protože už nebylo třeba ztrácet ani ilg drahocenné energie pro vytváření tíže. Opět jsem musel silou vůle potlačovat nevolnost, bylo to velice nepříjemné. Já si snad na ten beztížný stav nezvyknu nikdy...

Pav-le... lie ilgí? zeptala se dívka.

U-ú, rúbe mutach, sil fi-e, odpověděl jsem. Těch několik slov jsem uměl vyslovovat i s pravým aigurským přízvukem, tak často jsem je slyšel i říkal. Ba ne, energie je pořád málo, vždyť vidíš sama, pomyslel jsem si, ale ona to určitě řekla proto, že mlčení po celé hodiny bylo mnohem horší, než prázdný hovor o ničem.

Yl-la, muri ruo? zeptal jsem se potichu.

Sipo, mávla rukou pomalým, rozvláčným pohybem, jaké člověk bezděčně dělá v beztížném stavu.

Nikdy jsem nezáviděl slávu kosmonautům Persea, našeho prvního pozemského hvězdoletu! Jejich cesta měla trvat desítky let - a muselo to být příšerné čekání, když se kolem hvězdné lodi nic nepohne nejen celé dny a týdny, ale měsíce a roky... Na Zemi se svého času vášnivě diskutovalo o nebezpečí ponorkové nemoci, ale ačkoliv jsem si o tom ledacos přečetl, až tady jsem si opravdu uvědomil, jak tísnivě může na člověka působit dlouhý pobyt v těsné, uzavřené prostoře. Tady jsem měl také před očima neustále to samé, aigurský hvězdolet byl opravdu miniaturní, jeho řídící kabina se velikostí příliš nelišila od kabiny malého sportovního auta, kam je někdy problém i nasednout. Když jsem se po tisící podíval na stejnou prasklinu na skle polohoměru, který ostatně v beztížném stavu neukazoval, když jsem po sté prstem ohmatal ztvrdlou bublinku barvy, skrývající se mým očím pod spodní hranou řídícího panelu, když jsem musel dlouhé hodiny sedět a dívat se, ale nemohl ovlivnit nesmyslně dlouhé čekání, až pak jsem začínal chápat, proč museli některé námořníky z ponorek po návratu z plavby umístit do blázince. Když to vezmu nezaujatě, ponorky z dob světových válek byly proti Aigurskému letounu větší, něco jsem o nich kdysi četl. Ani jsem se nedivil členům posádky, kteří velice ochotně spolykali pilulky drogy, nazývané v jejich řeči imeol, ponořili se do hlubiny bezvědomé blaženosti. Už mě také napadlo udělat totéž, bylo to lákavé a šetřil se tím vzduch, ale to by Yl-la zůstala vzhůru sama a samota by ji zničila. I tak jsem byl rád, že se mnou bdí aspoň ona.

Povzbudivě jsem se na ni usmál, ale úsměv, který mi vrátila, povzbuzující nebyl. Pohled jejích velkých černých očí byl pohledem zvířete zahnaného do kouta a připraveného na nejhorší. I tak jsem ji musel obdivovat, co všechno už musela přečkat! Právě ona se mi tu věnovala víc než všichni ostatní dohromady. Yl-la, moje opatrovnice a učitelka... A také jediná v tomto letadle, kdo uznával, že mohu být svým způsobem inteligentní. Jenom pro ni jsem nebyl barbar a možná i - zvíře.

Lie? zeptala se opět.

Rúbe, odpověděl jsem.

Ano, ovšem, váš letoun je úžasný, pomyslel jsem si, ale slunečních článků na jeho povrchu mělo být více. Jsme od hvězdy příliš daleko, akumulátory se nabíjejí nesnesitelně pomalu, sama víš, kolik energie spotřebuje igidhig. Musíme počkat, pořád jen čekáme a nabíjíme... Pokaždé uděláme neuvěřitelný skok k další hvězdě, pět, nebo také dvacet světelných let, pro tento letoun otázka půlhodiny letu, pak následuje dva až pět dní pomalého nabíjení akumulátorů energií pro další stejně tak úžasný a neuvěřitelný skok. Aiguřané vymysleli geniální letadlo, bohužel závislé na jediném zdroji energie, slunečních bateriích. Což byla jeho strašlivá vada.

Muri-ruo gepej? navrhla dívka nesměle.

Sipo, gepej mur imi-í, zavrtěl jsem hlavou.

Pravda, spát se mi chce, uvědomil jsem si, ale Yl-la nespí déle než já, měla by si proto odpočinout nejdřív ona, já to určitě vydržím déle.

Pav-le, mi-ít, mingr-ruo? povzdychla si smutně.

,“ přikývl jsem.

Ovšem, někdo na lodi bdít musí, i když je kolem nás jen kosmické prázdno. Kdo ví, možná právě v téhle chvíli padáme přímo do plamenů té mrňavé rudé hvězdy na obrazovce, ale zatím je od nás příliš daleko, než aby představovala bezprostřední nebezpečí. Teď by nás spíš ohrozil nějaký malinký kamínek, jehož dráha by se v tomto prostoru bez hranic zkřížila s naší právě v bodě, kam bychom dorazili současně a jehož rychlost by se od rychlosti naší lodi lišila víc než kolik vydrží plášť... Aiguřané neměli ani radary, ale meteorů je zřejmě ve vesmíru méně, než jsem si kdysi představoval.

Tím horší by byl každý průstřel. Jakákoliv porucha hermetičnosti, každý únik vzduchu, který zatím stále koluje skrz čističku, ale jehož zásoby v této chvíli skoro nestojí za řeč, by byly katastrofou. To byl hlavní důvod, aby v lodi trvale někdo bděl, kdo dokáže s velikou stříkačkou plastického tmelu misót takový průstřel zalepit, dřív než sám z nedostatku kyslíku ztratí vědomí. To už bych snad uměl i já, ale nevím co bych dělal, kdybychom se nešťastnou náhodou srazili s větším kamínkem než dosud, nebo kdyby i nepatrný kamínek prostřelil životně důležité agregáty lodi, jako čističku vzduchu, koloběh vody, akumulátorovnu nebo motory...

Když Feíon, nejstarší a nejzkušenější z posádky, spočítal, že palubní sluneční články ve slabém svitu hvězdy dodávají jen tolik elektřiny, že nestačí krmit ani čističku vzduchu, nařídil všem spolykat imeol, aby se vydýchalo méně vzduchu. Většina členů posádky ho poslechla, někteří až podezřele ochotně, ale Feíon sám usnul poslední a s obavami. Nelíbilo se mu, že los určil zůstat vzhůru právě mně a Yl-le. Losovalo se ale spravedlivě a nás dva tedy čekalo to dlouhé čekání, pozorování přístrojů a střídání ve spánku, než nastřádáme energii na pár minut letu.

Odměřené dávky uspávací drogy imeolu měly každému zajistit nejméně dvanáct až čtrnáct dní nepřetržitého spánku. Za tu dobu bychom podle Feíona měli získat energii přinejmenším na dva krátké skoky nadprostorem. Feíon nám sliboval, že se příště strefí blíž ke hvězdě, ale jistý si moc nebyl. Museli jsme mít energii nejméně na jeden další skok - kdybychom se jako posledně vynořili u tmavé, skoro vyhaslé hvězdy, která nám poskytovala jen nepatrně životodárných paprsků.

I takové mrtvé hvězdy ve vesmíru existují a pro letoun závislý na slunečních bateriích se mohou stát pravou kosmickou pastí. Feíon rozuměl letadlu ze všech nejlépe, a přece si ani on nebyl stoprocentně jistý.

Co jsme měli na práci, kromě hlídání?

Feíon prohlásil, že můžeme dělat co chceme, jenom nesmíme zbytečně ztrácet energii. Což bylo jinými slovy totéž, jako kdyby nám přísně zakázal na něco sahat. Manévrování s lodí, tak jako všechno, potřebovalo energii. Zůstalo nám na práci jen pozorování vesmíru, kde se už pět dní nic nepohnulo, hlídání stavu hvězdné lodi, což byla ukrutná nuda, jednou za patnáct hodin přerušená zapnutím kompresorů čističky. Což bylo všechno. Mohli jsme se zabývat jen sami sebou. Ano, první dny jsme spolu skoro pořád hovořili, Yl-la mě učila řeči Aig, ale únava nás přemohla a teď už jsme jen mlčeli. Yl-la chtěla, abych jí vyprávěl o Zemi, ale na souvislé vyprávění jsem neměl dostatečné znalosti aigurštiny. Těžko bych jí mohl popisovat věci na Zemi běžné, které na Aiguře, jak se zdá, chybí. Už několikrát jsem jí začal o Zemi vyprávět, ale pokaždé jsem toho musel nechat, když jsem narazil na něco nepřeložitelného. Když jsem se naopak já ptal Yl-ly, ukázalo se, že ani ona nezná všechno. Například o letadle věděla jen to nejnutnější.

Podíval jsem se do Feíonových tabulek. Stav energie, jaký nám ukazovaly ježaté číslice měřiče, by dovoloval jen malý skok v hyperprostoru, nazývaném v jejich řeči evsej. S tím se nedalo uletět daleko. Nezbývalo než čekat a čekat. Jinak bychom mohli dopadnout zle.

Yl-la, muri-ri-ruo? zeptal jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkal.

Poděšeně jsem se na Yl-lu podíval, ale pak jsem se jen usmál. Dívka z hvězd vedle mě v křesle druhého pilota vzdor psychickému napětí usnula spánkem velice unaveného člověka. Zbyl jsem tu sám, poslední bdící v zakleté lodi, podobající se zámku Šípkové Růženky. Uprostřed obrazovky svítila malá rudá hvězda, jen nepatrně větší a jasnější než jiné. To byla jediná naše záchrana, ačkoliv svítila jen jako kahánek a zřejmě už jen pomalu vyhasínala.

Tuhle umírající rudou hvězdu nám byl čert dlužen! Kdyby na jejím místě byla běžnější a žhavější bílá, nebo aspoň žlutá, to by číslice na měřiči jinak poskakovaly! A navíc, no ano, není přesně ve středu obrazovky, takže její paprsky zachytáváme neefektivně trochu ze strany! Asi jsem prve vychýlil hvězdolet z přímého směru, když jsem na chvíli zapnul motory. Normálně by to nevadilo, ale teď mi stálo za to obětovat trochu energie a nasměrovat články na hvězdu přesněji.

Nepatrné zhoupnutí - a všechno je v pořádku. Hvězda je opět uprostřed obrazovky a v lodi zase zavládlo ticho. Hlavně že články pracují naplno, pomyslel jsem si. Vlastně, jaképak naplno, když jsou ozařovány tak slabou hvězdičkou? Jsou stavěné na větší žár, než jaký panuje uprostřed žhavého poledne na Sahaře, zatímco venku je mráz, že je až s podivem, co z toho může nějaký článek vytáhnout!

A přitom by stačilo málo! Energie záření ubývá se čtvercem vzdálenosti, to si pamatuji ještě ze školy. Kdybychom se přiblížili ke hvězdě, řekněme na polovinu, bylo by energie čtyřikrát více. Přiblížit se na desetinu, dostávali bychom stokrát více síly a ještě bychom nedosáhli hranici, jakou články bez problémů snesou. A i pak by postačilo pootočit lodí, aby články dostávaly energii zešikma.

Kam se to jenom Feíon strefil?

Ale neměl bych mu křivdit, řekl jsem si. Být to ultrafialový obr, měli bychom už v téhle dálce problémy s přehřátím, jaké by klimatizace těžko utáhla a kdoví, co by to udělalo s kamerami. Čelní prý vyměňovali už dvakrát. Na veleobra to přitom skutečně vypadalo, Feíon udělal, co bylo v dané chvíli nejlepší. V nadprostoru barvu hvězdy nepoznáte, ta se objeví, jakmile vypnete konvertor igidhig. A pak se může stát, že nebudete mít energii na návrat, protože samotný počátek konverze spotřebuje více, než udržovat se několik hodin v nadprostoru. Nezbývá pak nic jiného, než se obrnit trpělivostí. Tu jsme potřebovali pořád a ještě ji dlouho potřebovat budeme.

Podíval jsem se na spící dívku.

Hlavu držela vzpřímeně, ale ta jí v beztížném stavu klesnout ani nemohla. Její velké tmavé oči byly zavřené jemnými víčky a z mírně pootevřených úst s tenkými červenými rty se ozývalo pomalé oddechování. Občas ve spánku legračně zavrtěla nosíkem. Už jsem některým výrazům jejich nosní mimiky rozuměl, teď mi právě ze spaní říkala: nech být - ale směšné mi to ani nepřipadalo.

Spala - a musela být pořádně unavená! Ta se teď určitě pár hodin neprobudí, pomyslel jsem si. Mohl bych si tedy něco vyzkoušet?

Přesto jsem si zamýšlený manévr pro jistotu zkusil ještě jednou, na nečisto. Levou ruku na vypínač igidhigu, pravou na kuličku manévrovacích motorů klut. Opatrně nahmatat polohový regulátor a pedál přímého tahu. Hlavně nezapomenout na odjišťovací knoflík! Oči musí sledovat hlavní obrazovku, ale k tomu současně měřič energie a aspoň jeden z polohoměrů. Jenže který? Je jich tady osm a každý pracuje na jiném principu. Prý proto, aby se vyloučil omyl nebo porucha některého z nich, ale v evseji zatím jako na vztek ukazoval každý něco jiného, no což, to ještě uvidím! Nejvíce se mi zamlouval holu-póde, protože ten vždy ukazoval skoro totéž, co jsem cítil i já sám. A kromě toho jsem už věděl, že jeho základem je roztočený gyroskop. Byl to jeden z mála přístrojů, jehož princip mi byl pochopitelný.

Nebo - že bych se toho neodvážil?

Dobře jsem věděl, že se chystám překročit přísný zákaz. Jestli něco zkazím, už nikdy mě nenechají sedět v této kabině! Zase se budu muset spokojit s jednou do omrzení známou kabinou dva krát jeden metr. Kromě toho by se mohlo stát, že ani nebude, kdo by mě odtud vyhodil. Kdyby se mi podařilo vynořit z nadprostoru přímo uvnitř hvězdy, jak mě důrazně varovali, nikdo si to ani nestačí uvědomit.

Stáhl jsem ruku zpátky. Co když má Feíon pravdu? Nechtěl abych byl vzhůru právě já s Yl-lou, chtěl, aby tady seděl někdo jiný. Kalep se neochotně nabízel, ale Yl-la oba nakonec přesvědčila, že se nemůže nic stát, dokud tu se mnou bude ona. Zklamu ji, nebo ji potěším?

Zůstal jsem sedět nehybně v křesle a pozoroval chvíli obrazovku, pak zase spící dívku. Spala klidně, ale na tváři měla stále takový smutný výraz, až mi jí bylo líto. Za pár hodin se probudí a zase budeme spolu čekat a hlídat...

Dlouho jsem pozoroval její spící tvář. I ve spánku ji cosi tížilo, občas sebou lehce trhla, povzdychla si, zavrtěla nosíkem, neubližuj mi, nic ti nedělám, a zase spala dál.

Najednou jsem se rozhodl.

Ruce jsem na nacvičená místa položil pomalým, vláčným pohybem, jaký je možný jedině v beztížném stavu. Vypínač igidhigu jsem ale stiskl tak rychle, jak jen to bylo možné. Obrazovka přede mnou skokem zezelenala, na místě všech hvězd na ní slabě zažhnulo jen jediné oranžové světélko, si-jid nejbližší hvězdy.

Va bank, buď všechno, nebo nic, usmál jsem se.

 


Obsah Dále

24.01.2017 13:25