Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na jedné lodi s pozemšťanem

Historii naší rodiny, do níž nutně patří mé seznámení s Pavlem, jsem se rozhodla sepsat mnohem později, než se všechny tyto události přihodily. Bohužel mi k úplnému obrazu chybělo několik klíčových míst, která mohl znát jenom Pavel. Dnes už se ho na nic nezeptám. Když jsem na vlastní oči viděla, co z něho zbylo, zhroutila jsem se. Dodnes mi ten krvavý obraz občas vyvstává před očima. Byla to hrůza, jaká se ani do konce prodlouženého života nezapomíná.

On původně nechtěl, abych něco sepisovala. Kdyby se náš příběh nezapsal do dějin nejen mé rodné Aigury, ale do dějin celého Galaktického společenství, mohl by třeba upadnout do zapomnění, jak si Pavel přál.

Ať chtěl nebo ne, zbyla spousta záhadných skutečností. Vyvstávaly kolem nich všelijaké fámy a ničím nepodložené dohady. Nakonec mě můj přítel Harry Ross, Pavlův krajan z jeho rodné Země, přece jen přemluvil, abych sepsala všechno, na co si ještě vzpomenu. Navíc chtěl, abych to nepsala v mé rodné aigurštině, ale jazykem Bar, jímž se mluví na planetách Společenství. Měl pravdu, nebylo by dobré zapsat historii dotýkající se všech světů v jazyce jediné planety. Slíbil, když to bude třeba, můj příběh upravit, kdyby moje vyjadřování nebo styl nebyly na výši. Většinu svého života jsem přece prožila mimo centrální planety a i když Bar jako všichni zběžně ovládám, určitě je znát, že to není můj mateřský jazyk. Naopak mi slíbil, že mé zápisky doplní o vlastní zážitky při pátrání po okolnostech Agríšské války, zejména o své dojmy z návštěvy Dlouhé trávy, centrální planety Říše Glug, kterou od té doby kromě mých dětí už nikdy nikdo nenavštívil.

(Poznámka Harryho Rosse, první a jediná: Svůj slib jsem splnil tím, že jsem pokud možno věrně zachytil svou nepatrnou roli v této historii. V tom, co napsala ať paní Yl-la Ligaidová osobně, nebo její dcera Gají, jsem nezměnil ani čárku. Jakýkoliv zásah, byť sebelépe míněný, by poškodil autentičnost jejich vyprávění. Ostatně i to, co dnes vím o podstatě bytosti Gurroa, mi bere k něčemu takovému odvahu. Kdyby mě někdo žádal, abych předělával Mozartovy opery, zdráhal bych se z téhož důvodu. Znalci pozemské hudby, jsou jich dnes desítky miliard na všech světech, mě teď jistě chápou. Mozartova hudba žádné úpravy ani modernizace nepotřebuje, byly by jen na škodu a kdo chce uplatnit vlastní tvořivost, ať se pokusí o něco svého. Tolik na vysvětlenou, teď ale raději vracím slovo paní Yl-le, která zná jazyk Bar lépe než přiznává. To mohu na svou čest stvrdit, dodnes aigursky neumím a bez společné řeči Galaktického společenství Bar bych se zaručeně s paní Yl-lou, a nejspíš s nikým jiným ve vesmíru nedohovořil.)

Čtenáře těchto stránek musím předem připravit na záhady, se kterými se tu asi setká. Vzhledem k tomu, že od popisovaných událostí uplynuly desítky let a během takové doby mohou vzpomínky vyblednout, bylo by dnes sepsání našeho příběhu těžké, ne-li nemožné. Naštěstí mi pomáhala moje dcera Gají. Zdá se to podivné, ale ona přesně zná všechno, co se týká Pavla. Co vypadá, jako kdyby napsal sám Pavel, napsala ve skutečnosti Gají. To ale neznamená, že by si vymýšlela. Já si mnohé podrobnosti, jak se odehrály za našich společných cest, pamatuji také a určitě vím, že Gají zná všechny události, o nichž píše, naprosto přesně. Mnohým se určitě bude zdát divné, jak může Gají znát něco, co se odehrálo před jejím narozením a navíc tak podrobně, jako kdyby u toho sama byla! Nedá se nic dělat, je tomu tak. Nevím jak je to možné, ale určitě vím, že všechno, co napsala, souhlasí se skutečností. Ani mě nenapadne pochybovat. Moje děti zkrátka mají pro nezasvěcené lidi velice zvláštní, někdy až nepochopitelné schopnosti. Například Gají zná do posledního detailu všechno, co se odehrálo mezi mnou a Pavlem, takže má plné právo psát jeho jménem. Nevěřím kdejaké vymyšlenosti, ale krysy zaživa sežerou, mohla bych vám vyprávět o mnoha překvapeních, prožitých s mými dětmi - k některým se určitě vrátím. Ano, vím, každá máma má sklon vidět ve svých dětech něco neobyčejného, zázračného, ale žádná matka v celém mně známém vesmíru se nemůže chlubit, že by její čtyřleté dítě v nelítostné kosmické bitvě pilotovalo válečný křižník! Já ano, a co víc, mé děti tu bitvu, navzdory nepřátelské přesile osmi tisíc křižníků proti pěti menším lodím, vyhrály.

Ale o tom až později. Čtenáře zatím prosím, věřte mi. Jsou to spolehlivě ověřené skutečnosti.

Nejživější vzpomínky mám na dobu, kdy nám Pavel poprvé ukázal znalosti, jaké jsme u něho rozhodně do té doby nehledali. Mé probuzení v řídící kabině našeho hvězdného letadla bylo klíčovým místem našeho příběhu. Ani desítky let mi nedokázaly ty vzpomínky zahladit.

To byl Pavel v našem hvězdném letadle pouhým pasažérem, považovali jsme ho za barbara z neznámé, divoké planety, což byl jeden z našich omylů. Naštěstí se ukázalo, že tento omyl vedl k naší záchraně. Za jiné jsme obvykle draze zaplatili... Vzali jsme Pavla s sebou jen náhodou na naší strastiplné cestě vesmírem, ale byl tu s námi... A pak...


To ráno pro mě začalo celkem nevinně.

Když jsem se probudila, svítilo na mě z hlavní obrazovky veliké, jasné slunce. Chvíli mi trvalo, než jsem se probrala a uvědomila si, že něco není v pořádku. Pocit neznámého hrozícího nebezpečí mě probudil úplně. Rychle jsem se rozhlédla, přelétla očima obrazovky, pak všech sto osmdesát šest ukazatelů na řídícím panelu. Kupodivu žádný z nich nesignalizoval závadu.

Bleskově jsem se rozhlédla po kabině. Vedle mě ve křesle druhého pilota tiše seděla nehybná postava. Byl to pozemšťan Pav-le, aspoň jsme mu tak tenkrát říkali. Vlastně jsme ho nepovažovali za člověka, ačkoliv se nám velice podobal. Nespal, cosi si zapisoval do sešitku, který jsem mu nedávno věnovala.

Jak jsem tak sebou trhla, Pav-le se na mě ohlédl a usmál se. V jeho úsměvu byla pohoda, takže jsem se na něho též bezděčně usmála, ale zlá předtucha mě neopustila. Pav-le vůbec nemusel postřehnout nebezpečí! Nebo ano, ale on by se tvářil klidně, i kdyby věděl, co nám hrozí! Neměl stejné vyjadřování pocitů jako my. Nikdy jsem neviděla, že by pohnul svým směšným nosem, snad to ani neuměl! Jak jsme se v něm měli vyznat?

(Až mnohem později jsem přišla na to, že zdánlivě kamenná tvář pozemšťanů dovede vyjádřit jejich city. Neužívá k tomu ale nosní mimiky jako naše, takže je pro nás těžší z jejich úst a tváří zjistit stav jejich mysli. Dnes už se v pozemšťanech vyznám, ale tenkrát?)

Rychle jsem se podívala na stav energie. Svítící číslice mě zprvu upokojily, energie podle nich bylo dost, ale pak jsem si najednou uvědomila, že jsem na tomto měřiči ještě neviděla tak vysoký stav od chvíle startu z Aigury. Feíon přitom spočítal, že nabíjení bude trvat dvacet dní a jako mezník si stanovil minimální požadavky!

Pohlédla jsem nevěřícně na hvězdu, svítící uprostřed obrazovky.

Kde byla ta neduživá tmavorudá bludička? Z obrazovky na mě zářilo veliké žluté slunce! Všimla jsem si, že se poslední číslice na měřiči stavu energie zachvěla a naskočila místo ní vyšší. Dívala jsem se na to fascinovaně, když najednou se i tato číslice změnila ve vyšší! Energie přibývalo tak rychle, že se to dalo poznat během chviličky, ne po celých hodinách jako dřív.

Napadlo mě jediné vysvětlení.

Vzpomněla jsem si, že hvězdy občas ze záhadných důvodů ztratí stabilitu, vybuchnou a při tom sežehnou a pohltí i své planety. Tato hvězda žádné planety neměla, ale byli jsme tu my. Byla už mnohem větší než prve, roztahovala se tedy velmi rychle! Zanedlouho její plameny obejmou náš letoun a ani jsem si nechtěla představit, co by z nás potom zůstalo.

Pav-le si něčeho takového nevšiml, ale jemu jsem to nemohla vyčítat, byl tu cizí. Ještě že jsem usnula jen na krátkou dobu! Budu muset vzbudit Fe-í... ach, ten teď přece spí imeolem jako všichni ostatní, budou tak spát ještě pět dní, nevzbudil by je ani konec světa... Teď by se mohla probudit leda Kwaita, spí nejdéle ze všech, ale ta by se asi rozkřičela hrůzou, kdyby se dozvěděla, co se děje.

Bleskurychle jsem si uvědomovala jednu nepříjemnější skutečnost po druhé.

To znamená, že budu muset sama přeletět k jiné hvězdě, došlo mi.

Samostatný let nadprostorem? Viděla jsem sice mnohokrát, jak se to dělá, ale nikdy bych se to neodvážila zkusit! Tentokrát ale budu muset, to je jisté! Já, Yl-la Ligaidová, dcera hlavního konstruktéra císařství a majitele největší aigurské letecké továrny v Mofidii Fo-ru Ligaida, bych si troufla samostatně řídit malé letadlo, ale určitě ne tátovu mezihvězdnou loď, kdyby to nebylo naléhavé, jako právě teď!

„Spala jsi dobře?“ zeptal se mě v té chvíli klidným tónem Pav-le.

„Dobře,“ odpověděla jsem a rychle mu ukázala na hvězdu na obrazovce. „Vidíš to také?“

„Ano, je to jiná hvězda,“ řekl pořád tak klidně Pav-le. „Omrzelo mě čekat, přeletěl jsem k nejbližší další hvězdě.“

Hrůzou mě až zamrazilo.

„To není možné! Ty jsi letěl sám nadprostorem? Víš, co se mohlo stát?“

„Letěl jsem několikrát,“ přiznal se Pav-le klidně k dalšímu provinění.

„Vícekrát? Jak to? Kde jsi na to vzal energii?“ vybuchla jsem.

„Nejprve jsem se držel hvězdy, jen jsem se přiblížil na pětinu vzdálenosti, aby články dostaly víc energie,“ odtušil klidně. „To bylo pořád na dohled si-jidu, takže se nemohlo nic stát. Přitom jsem zjistil, která z okolních hvězd je od nás nejblíže a když se baterie nabily, přeletěl jsem k ní. U toho rudého obra nic pořádného nebylo, je to skoro mrtvá hvězda.“

Moc mě tím neuklidnil. Dobrá, odpustila bych mu, dokud se držel si-jidu. Hvězdy i větší planety jsou v nadprostoru doprovázeny malým červeně nebo oranžově žhoucím světélkem, kterým jsme začali říkat si-jid podle majáků, zajišťujících bezpečnou plavbu lodím po mořích naší daleké rodné Aigury. Ale stačí neopatrný pohyb, majáček si-jid zmizí z obrazovky a takovou hvězdu jsme pak už nikdy nenašli! Dokud se Pav-le úzkostlivě držel si-jidu, neměl by se od hvězdy vzdálit, pravda. Ale už samo přibližování lodí ke hvězdě byl manévr, který mohl snadno skončit katastrofou. Pokud vím, vzdálenosti se v nadprostoru odhadují špatně a kdyby se z něj Pav-le vrátil příliš blízko od hvězdy, shořeli bychom. Něco podobného se nám stalo shodou náhod právě u jeho Země. Naštěstí tenkrát nešlo o hvězdu, jen o planetu, jinak by z nás nic nezůstalo.

Feíon se chtěl přiblížit co nejvíce, ale pěkně ho to vytrestalo. Vynořili jsme se z nadprostoru tak blízko, že nás od povrchu planety dělilo snad jenom tři tisíce liin, takže jsme se rázem ocitli v její husté atmosféře. Byla to hrozná zkušenost! Konstrukcí letounu otřásl strašlivý náraz, dvě obrazovky zhasly okamžitě a ostatní neukazovaly v první chvíli nic než jakési bílé plameny. Feíon později usoudil, že ránu způsobil vzduch planety, jak musel naráz vyklidit místo, kde se měl objevit náš letoun. To vysvětlení se mi nezdálo, mohlo by to být jinak (a také bylo), ale pak už jsem o tom nepřemýšlela. Tenkrát bylo nejhorší, že jsme v té chvíli měli pořád pěknou rychlost směrem k planetě, naštěstí šikmo a ne kolmo dolů, to bychom určitě neubrzdili. Letoun byl navíc nešťastně otočen hřbetem k planetě, zkrátka jsme navzdory přímo zoufalému brzdění vrazili se svištěním do vysokého místního porostu jako bomba, až z tamních stromů létaly třísky, větve a jehličí na všechny strany.

Přitom to bylo na planetě, navíc podobné Aiguře! Vynořit se takhle do atmosféry hvězdy rozžhavené na tisíce revi, ani bychom si neuvědomili, že už jsme rozprášení po vesmíru...

A Pav-le se pokusil přiblížit ke hvězdě, ačkoliv neuměl pořádně pilotovat! Byla to od něho ohromná nezodpovědnost!

„Pav-le, něco takového už nikdy v životě neuděláš, rozumíš?“ pokárala jsem ho. „Víš přece, že neumíš létat. Proč provádíš takové... klukoviny?“

„Proč klukoviny?“ podíval se na mě jako neviňátko. „Učím se řídit letoun už dva měsíce, to je více, než bývá u vás na Aiguře vyžadováno, nevím, proč byste mě občas nenechali letět samotného? Zvlášť když doletím přesně tam, kam chci letět?“

„Protože nejsme v letecké škole v Rumo-ogu, ale v kosmu, kde každá chyba může být tvou poslední,“ vyjela jsem na něho. „Protože tady se můžeš náhle octnout v plamenech hvězdy, v plamenech tak žhavých, že si to ani představit neumíš. Nechci podceňovat tvé pozorovací schopnosti, jistě sis všiml, že ani my se necítíme jistí, abychom řídili samostatně letoun v evseji. My tak zodpovědnou činnost svěřujeme jen nejlepším z nás, jako je třeba Feíon. Chceš se snad s ním srovnávat?“

Poslední věty jsem vzápětí litovala. Lepší nahrávku na smeč dostat nemohl.

„A co Strašlivá?“ připomněl mi.

No, pravda, měl se čím chlubit.

Na Strašlivé jsme jeho zásluhou vyvázli z nebezpečí, které by bez něho bylo naším posledním. Feíon po této příhodě už netrval na tom, že Pav-le nesmí vstoupit přes práh řídící kabiny, namísto toho prohlásil, že ho naučí aspoň základům pilotáže, ačkoliv my ostatní jsme tenkrát byli zásadně proti. Přidala jsem se k Feíonovi jen proto, že měl pravdu. Samozřejmě Pav-le vyrukoval s touto příhodou, jakmile jsem ho chtěla pořádně zchladit. Jenže něco jiného je síla, které měl podle všeho víc než my, něco jiného vědomosti, kterých se mu žalostně nedostávalo. Vždyť neuměl ani číst a psát!

„Víš, Yl-lo, to není všechno,“ pokračoval po chvíli Pav-le, když jsem nemohla hned najít slova, kterými bych ho lépe zpražila. (Totiž, některá mi hlavou bleskla hned, ale ta Pav-le určitě neznal a těžko bych mu je později vysvětlovala. Před ním jsme mluvili slušně, aby si o nás něco nepomyslel.)

„Já jsem se za těch pár hodin, co jsi spala, naučil sám víc než pod dohledem Feíona,“ pokračoval. „Pořídil jsem mapu nejbližších hvězd. Vím, které jsou od nás na dosah a naučil jsem se, jak letět ke kterékoliv z nich.“

„Ty jsi zešílel!“ skoro jsem vykřikla. „Vždyť ani nevíš co říkáš! Myslíš si, že poznáš, které hvězdy jsou blíž a které dál? Určitě se mýlíš, podle jasu se to nepozná! Vzdálenosti hvězd přece neumí určit nikdo, ani Feíon ne!“

Opět jsem řekla něco, co mě vzápětí mrzelo, dokonce dřív, než mi to Pav-le stačil vpálit. Až dosud jsme se mu snažili zatajit pravý stav věcí a oddálit chvíli, kdy pozná celou pravdu o naší výpravě. Jenže ono ho to tentokrát vůbec nevzrušilo. Nebo to aspoň nedal znát.

„Ba ne, vím to přesně,“ trval jsem na svém. „Neměřím to podle jasu, ale paralaxou, to je alespoň pro bližší hvězdy vyhovující. Plus minus pět dílků ze sta bude v našich podmínkách přijatelná přesnost.“

Jak bylo jeho zvykem, když neznal odpovídající výraz v našem jazyce, použil slovo ze své řeči, ale tomu jsem zase nerozuměla já.

„Chceš říci, že používáš nějakou vaši, pozemskou metodu?“ zeptala jsem se.

„Pochopitelně,“ zavrčel. „Něco si ještě ze školy pamatuji a používám to, když přede mnou vaši mezihvězdnou navigaci tak pečlivě utajujete!“

„No dobrá, pozemská metoda, pro mě za mě... Která hvězda je tedy podle tebe nejbližší? Samozřejmě kromě té tady na obrazovce, prosím,“ rýpla jsem si do něho.

„Tahle přece,“ ukázal sebejistě jednu, mezi ostatními trochu schovanou. „To je ten rudý obr, u kterého jsme trčeli ještě včera.“

„To sis vymyslel až teď, nebo už před chvílí?“

Z takové dálky se nedalo poznat, zda mluví pravdu. To světélko možná trochu narudlé bylo, ale také to mohlo být rastrem obrazovky. Hvězdy na ní nebyly ostré, už vůbec nemělo cenu přít se o jejich barvě. Až zblízka se daly odlišit vyhasínající rudé hvězdy. Ultrafialový obr svítí na první pohled stejně bílým světlem jako každá jiná hvězda a že jeho paprsky mají ultrafialového světla víc než viditelného, poznáte až podle toho, že vám vypálí citlivou vrstvu kamery. A zásobní kamery nám už docházely.

„Jestli mi nevěříš, mohu ti to dokázat,“ nabízel se.

„To si budeš muset nechat na jindy,“ řekla jsem. Při těch slovech jsem jediným pohybem uzamkla hlavní vypínač řídícího panelu, klíč vytáhla a dala si do kapsičky.

„Teď počkáme, až se vzbudí Feíon nebo Kalep. Až se dozvědí, co jsi vyváděl!“

„S Feíonem se snad dá mluvit,“ povzdychl si Pav-le.

„A se mnou se mluvit nedá, co?“ vyjela jsem na něho už nazlobeně. „Kdo tě celou dobu učil mluvit naší řečí? Já, anebo Feíon?“

„Ovšemže ty, ale když ti tady nabízím pádný důkaz, sebereš mi klíče od řízení,“ řekl Pav-le. „Tomu říkáš rozumná diskuse?“

„To jsem ti jen zabránila vyvést něco nenapravitelného! Kdo mi bude tvrdit, že se mu nemůže nic stát, když skočí z vysoké skály, je blázen. Ale pro mě za mě, ať si to zkusí, ale sám! Když mě bude mermo mocí tahat za ruku, abych dolů skočila s ním, budu se vzpouzet! To je přece logické.“

„Budu si muset důkazy schovat pro Feíona, když s tebou není řeč.“

„Víš co?“ vybuchla jsem. „Dokaž mi ty rozumné úvahy! Energie máme naštěstí dost, dovolím ti jeden let nadprostorem k té červené hvězdě. Když ji najdeš, veřejně přede všemi přiznám, že to umíš!“

Hned mě sice mrzelo, co jsem tak neuváženě slíbila, ale už mi nezbylo nic než mu mlčky podat klíč od motorů.

„Ale to ti povídám, nanejvýš tři pokusy, každý jen na hodinu letu, ať už něco najdeme, nebo ne, rozumíš?“ snažila jsem dodatečně přidat nějaké omezení.

„Strefím se na první pokus a bude to trvat pětadvacet, nejvýše třicet minut,“ přistoupil na mou podmínku.

Tím ve mně vzbudil podezření, že si chce jen tak vyletět, ať to stojí co stojí, ale energie bylo opravdu dost na týden dopředu. Ať se tedy spálí, pomyslela jsem si, aspoň se nebude tak vychloubat! Na jeden pokus se ani Feíon nedostane ke hvězdě, leda náhodou - a aby přitom doletěl právě k té červené? Tomu bych se opravdu divila!

„Ale necháš mě řídit celou tu dobu, ano?“ vymiňoval si.

„Když už jsem ti to slíbila, tak to platí,“ broukla jsem rozmrzele.

„Díky,“ řekl a sáhl do řízení.

Letoun se poslušně pohnul a začal se pomalu obracet. Když se zastavil, bylo vidět, že označená hvězda stojí přímo ve středu čelní obrazovky. Proboha, Pav-le si tam na sklo tužkou namaloval kolečko, no nechci vidět, co mu na to řekne Feíon! Ten obrazovku nechtěl ani zlehka utírat od prachu, aby ji nepoškodil!

A pak, než jsem si to stačila rozmyslet, což by vzhledem k danému slovu bylo problematické, Pav-le odhodlaně stiskl vypínač igidhigu. Na obrazovkách se rázem objevila zelená mlha nadprostoru, světla v kabině blikla, konvertor spolykal svou porci energie a byli jsme tam, kde nemůže existovat žádný hmotný předmět kromě letounů s igidhigem - v mimovesmíru evsej.

Ohlédla jsem se po ostatních obrazovkách.

Na pravé boční svítil oranžový majáček, si-jid hvězdy, u níž jsme byli. Další zhoupnutí znamenalo, že Pav-le zapnul girrigy a loď vyrazila vpřed. Spásný majáček si-jid okamžitě zmizel a s ním i naděje, že si to Pav-le rozmyslí.

Co se dělo potom, mi připadalo jako nějaký sen. Zelená mlha na obrazovce začala viditelně uhýbat stranou, otáčet se a kroutit, její vlákna létala přes obrazovku jako zelené šmouhy. A Pav-le nic, na řízení ani nesáhl. Letoun letěl dál, teď už vyloženě špatně, jen igidhig stále stejně vysával akumulátory. Bez motorů byl uvnitř stav beztíže, ale pohled na obrazovky ukazoval, že letounem smýkají neznámé síly. A teď, teď nás to zastavilo a začali jsme couvat! Chtěla jsem Pav-le pomoci, už-už jsem sahala na řízení, abych let lodi trochu vyrovnala, ale on na mě varovně zasyčel:

„Slíbila jsi, že mě necháš letět samotného? Vydrž aspoň chvilku, prosím tě!“

No budiž, měj si co chceš, pomyslela jsem si škodolibě a stáhla ruce od řízení. Zelená mlha se po chvilce zastavila, pak jsme padali kamsi do strany, ale asi po dvaceti minutách se letoun sám od sebe srovnal do správného směru, jenže Pav-le na tom neměl nejmenší zásluhu. Letoun letěl bezmocně, mířil kamsi do neznáma a já jsem se soustředila už jen na třicetiminutovou lhůtu, kterou Pav-le sám přijal.

Proto jsem vypadala jaksepatří vyjeveně, když se po pětadvaceti minutách přímo uprostřed obrazovky objevil růžový si-jid, dokonce s aureolou, signalizující hvězdného obra. To snad nemůže být pravda! On se snad opravdu strefil!

Pav-le ještě chvilku čekal ale když mu si-jid náhle zmizel z přední obrazovky a přeskočil na zadní, pomalu, beze spěchu vypnul konvertor - a já užasla.

Bylo to poprvé za celou dobu našeho letu mezi hvězdami, kdy se souhvězdí na čelní obrazovce vůbec nezměnilo. Hlavní kamera mířila skoro přesně tak jako předtím, jen... opravdu, nemýlila jsem se, označená hvězda z obrazovky zmizela. Zato na zadní obrazovce svítila obrovská, tmavě rudá hvězda, rudý obr.

Podívala jsem se na něho jako na div světa, ale bylo proč. Vždyť to bylo poprvé, co někdo evsejem doletěl tam, kam si usmyslel! To bude Feíon koukat, pomyslela jsem si. Až se vzbudí!

„Stačilo ti to?“ obrátil se ke mě Pav-le.

„Jak jsi to dokázal? Tohle přece nedovede ani Feíon!“

„To už jsem poznal,“ usmíval se Pav-le. „Přiznej už konečně, že nikdo z vás neumí létat mezi hvězdami?!“

Tím ze mě vyrazil zbytek dechu. Musela jsem se asi koukat pořádně vyjeveně, protože se na mě po chvilce usmál a docela klidným tónem mi navrhl:

„Když mě necháš letět ještě jednou, mohli bychom spolu přeletět k támhle té hvězdě,“ ukázal na jednu jasnou hvězdu na levé boční obrazovce. „Není to daleko, asi čtyřicet minut letu. Souhlasíš? Ostatně jsi mi prve nabízela tři pokusy, měl bych tedy mít ještě dva dopředu. Abys to věděla, v dosahu jediné hodiny letu byly jen dvě hvězdy: rudý obr a tahle.“

Byla jsem jako v šoku, jen jsem němě přikývla.

Netrvalo mu to čtyřicet minut, ale přesně třicet osm, když jsme objevili si-jid hvězdy, ke které chtěl doletět. A také teď se objevil přesně uprostřed obrazovky, navíc doprovázený dvěma karmínovými, tmavšími si-jidy. Pav-le tedy už podruhé doletěl ke hvězdě, kterou si vybral!

A navíc - měla dvě planety!

 


Zpět Obsah Dále

24.01.2017 13:25