Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

YLLINA

Než se začali probouzet ostatní, byli už zabydlení.

Planeta Yllina je přivítala vlídně. Přistáli v mírném pásmu, teplota ovzduší přes den dosahovala odhadem pětadvaceti stupňů Celsia a moc nekolísala. I v noci bylo dvacet stupňů, zkrátka ideální počasí. Skoro každou noc skropila krajinu přeháňka teplého deště, ale přes den nespadla ani kapka, ačkoliv se nad lesy vznášela bílá mlha a nedovolovala pozorovat vzdálené obzory. Jako kdyby planeta kosmickým cestovatelům, pozemšťanu Pavlovi a malé Aiguřance Yl-le, chtěla ukázat to nejlepší, co umí.

Ovzduší zkoušeli pět dní. Malá pokusná zvířátka jor-rí, podobající se trochu veverkám (až na to, že to vůbec nebyli hlodavci), přežila v klíckách celou tu dobu bez úhony, pobyt na volném vzduchu planety jim neškodil. Až potom zkusili odložit nepohodlné kosmické obleky. Zprvu jen na pár minut, ale když se nic nestalo, odložili je natrvalo.

Hvězdolet spočíval na svých nízkých rozkročených vzpěrách na okraji pouště, trochu nakloněný k jedné straně. Byla to velice podivná poušť. Z výšky bylo vidět, že její půdorys má tvar skoro přesného mezikruží o průměru deseti kilometrů, šířky zhruba dvou set metrů. Nebyla daleko od moře, navíc byla ze všech stran obklopená bujnou vegetací, také uprostřed byl hustý les - také téměř přesně kruhového půdorysu. Vláhy tu byl nadbytek - a přece v tomto podivném pásu nerostl ani lístek zeleně. Nebyl to nedostatek vody, který by zdejším rostlinám bránil uchytit se, vlastně tu nebyl žádný důvod, proč tomu tak bylo. Byla to prostě záhada.

Na poušti se schovávaly velké pískově žluté ještěrky, snad tu nebylo všem živým tvorům nebezpečno. Našim cestovatelům to místo přišlo velice vhod. Na pusté pláni se stříbřitá koule hvězdoletu dobře vyjímala, byla vidět zdaleka, kdyby někdo z nich zabloudil, jistě by cestu našel. Lesy kolem byly rozsáhlé, letěli nad nimi prve několik hodin, aniž našli sebemenší mýtinu nebo plochu bez stromů. Tato pláň byla jediné místo, vhodné pro přistání. Navíc tu chyběla všudypřítomná mlha.

Pavel doufal, že uvnitř hvězdoletu budou všichni v bezpečí přinejmenším jako ve vesmíru, proto se přistání neobával, jako opatrnější Yl-la. Té byla podivná poušť podezřelá. Uznala jen argument, že je na otevřené pláni těžko může něco překvapit, jako v džungli neznámé planety.

Moře, vzdálené odtud sotva dvacet kilometrů, se vlnilo jednotvárně jako tisíce let před přistáním nepatrného hvězdného letadla a jako se jistě bude vlnit i další tisíce let poté, až návštěvníci z hvězd zase odletí. Jeho voda byla slaná jako na Zemi či na Aiguře, což Yl-la brzy zjistila. Měla v letadle slušně vybavenou chemickou laboratoř a uměla s ní zručně zacházet, což Pavel upřímně obdivoval, neboť chemie jeho silnou stránkou nebyla. Mořská voda se pít nedala, ale v letadle o vodu nouze zatím nebyla. Chyběly tu jiné důležité věci: vzduch a potraviny.

Vzduch i voda se ve hvězdoletu jakž-takž obnovovaly, ale bylo třeba nahradit ztráty, vzniklé různými netěsnostmi pláště. Zásoby potravin se ovšem necyklovaly, ubývaly nenávratně.

Ale i zde vyšla planeta cestovatelům maximálně vstříc.

Yl-liny obavy z jedovatosti zdejších rostlin rozptýlili pokusní jor-rí. S velikou chutí zkonzumovali všechno předložené ovoce, se zvláštním potěšením chytali a mlaskavě polykali pět centimetrů velké mouchy, vábené zápachem vycházejícím z klícek. Mouchy jako jídlo vábně nevypadaly, v tom pokusná zvířátka napodobovat nemínili, zato ovoce bylo tak svěží, že Yl-la ani Pavel nevydrželi čekat dlouho.

V prvních dnech po přistání raději ven nevycházeli. Až po týdnu se vydali na průzkum okraje vnitřního lesa, oba ještě ve skafandrech. Opatrně obešli kus jeho obvodu a vrátili se k letadlu. Prales vypadal nepohnutě, ale na jeho okraji ležela čistě vybělená kostra nějaké pouštní ještěrky. Jistě tu byl i jiný život, ale při první výpravě spatřili jen dvě ještěrky - a kostru třetí.

Jako kdyby je před něčím varovala...

Při druhém výletu do lesa Yl-la natrhala první plody a přinesla je do letounu. Les byl tichý, ale oba dva se obezřetně pohybovali pouze na jeho okraji. Yl-le se zalíbilo veliké ovoce všech možných barev. Rostlo tu divoce na stromech, stačilo natáhnout ruku a utrhnout. Některé plody byly podobné švestkám, hruškám, pomerančům, jablkům, jiné vypadaly jako banány - až na to, že byly švestkově modré. Ovoce viselo všude na dosah, takže jim nedalo práci natrhat ho i velký koš. Bylo ho tam všude dost a dost. Domluvili se, že je dají vyzkoušet jor-rí - a pak se uvidí.

Ačkoliv teď měli na dosah tolik ovoce, měli oba pořád hlad a Yl-la oběma odměřovala hladové dávky jídla. Čekali několik dní, napjatě pozorovali pokusná zvířátka, ale těm se zřejmě vedlo dobře.

Nakonec hlad zvítězil nad opatrností. Yl-la jako první ochutnala švestkově modrý banán, pak - jako kdysi na Zemi Eva Adamovi - nabídla Pavlovi a pustili se do hostiny, jakou měli dosud jenom jor-rí. Některé plody měly dužninu vláknitou, jiné zas drobně zrnitou. Oranžové koule, jak zjistili, byly chuťově podobné jablkům, jenže bez jader. Sladká dužina červených, modrých, zelených i žlutých plodů voněla po vanilkách a chuti byla - ó! Poprvé po dlouhé době se najedli dosyta. Pak na sebe pohlédli - a museli se rozesmát.

Hlavně šťáva vajíček, lahodných plodů s pevnou vejčitou skořápkou, skrývající tisíce drobných šťavnatých zrníček fialové barvy, barvila jako šťáva borůvek - a právě tak dobře držela na kůži. Naštěstí všichni ostatní ještě spali a oba odvážlivci, pomalovaní jako bojovníci Komančů, tak unikli posměchu.

Později už zdejší plody jedli opatrněji, ne tak hltavě jako poprvé - už neměli tak hrozný hlad. Tady na Yllině nemuseli ovocem šetřit, bylo ho tu dost a co sami nesnědli, sežrala místní zvířata nebo se bez užitku zkazilo. Yl-la litovala, že se do ovoce nepustili hned - ale oba věděli, že i tak projevili málo opatrnosti - ještě že to dobře dopadlo.

A pak se konečně probudili první spáči.

První se neprobudila Kwaita, jak najisto očekávali, ale Feíon, který šel spát jako poslední. Vzal si asi nejméně imeolu. Rozespale rozepnul popruhy, protáhl se - a spadl s lůžka, neboť si včas neuvědomil, že tíže v letadle je jiná než když fungují motory. Letoun nestál rovně. Od tvrdšího přistání na planetě nazvané Strašlivá nebyly vzpěry v pořádku. Lůžka proto byla nakřivo - a Feíonovo mělo takový sklon, že jeho rozespalý majitel vypadl na tvrdou podlahu kabinky.

Nejdřív bylo slyšet jen bolestivé zaúpění. Pak teprve vypuklo opravdové hromobití! Yl-la zbledla a vystartovala mu naproti, Feíon ji ale odstrčil a vpadl do řídící kabiny jako bůh pomsty.

„Co jste si to dovolili?“ zahřměl, jakmile se rozhlédl po obrazovkách.

„Přistáli jsme na planetě,“ opáčil Pavel klidně.

To Feíona rozčertilo ještě víc, protože ten prostý fakt jasně viděl na vlastní oči na všech obrazovkách, i kdyby ho o tom nepřesvědčila už její gravitace.

„Tam, co jste měli čekat, žádná planeta nebyla!“ hromoval rozzlobeně. „Říkal jsem, že nemáte na nic sahat!“

Ze dveří bojácně vykoukla Yl-la, ale hned se zase stáhla.

„Chyba!“ namítl Pavel klidně. „Neříkal jsi, že nemáme nic dělat. Žádal jsi po nás neutrácet zbytečně energii. Což jsme snad dodrželi, nebo chceš tvrdit, že ne?“

Pohled na měřič energie Feíona vyvedl zmíry. Stav akumulátorů byl stokrát lepší, než mohl vůbec doufat.

„No dejme tomu - to vás zachránilo,“ zabručel smířlivěji. „A teď mi, prosím vás, konečně řekněte, jak jste se na tuhle planetu dostali.“

Bylo vidět, že ho už první vztek přešel. Yl-la to vycítila a pomalu, jako by se nechumelilo, vstrčila hlavu do těsné řídící kabiny. Rukama přistrčila Feíona, až chtě nechtě usedl do sedadla druhého pilota.

„Na to se musíš posadit, Fe-í, budeš se divit,“ začala tajemným hlasem.

„O co, že uhádnu?“ řekl Feíon, ale posadil se bez odporu. „Chceš mi zřejmě sdělit, že Pav-le sám přistával, viď?“

„To taky,“ přikývla Yl-la.

„Jenom jsi mi sebrala můj nápad,“ pobaveně se ušklíbl Feíon. „Mě to napadlo už na Strašlivé. Pav-le si poradí i s tím, na co bychom my sami nestačili. Myslím, že bude nejlépe, když mu svěříme kdejaké přistávání, řekl bych, že má pro létání cit. Proč myslíš, že jsem ho chtěl učit řídit? A vy jste všichni byli proti, pamatuješ?“

„Byla jsem hloupá, přiznávám,“ řekla Yl-la. „To ale pořád není všechno. Abys věděl, Pav-le dokáže letět, ke kterékoliv hvězdě si vzpomene.“

„Takže jsi ho naučila i létat nadprostorem - nebo to možná odkoukal ode mě, bystrý je na to dost,“ připustil Feíon. „Tím lépe!“

„Počkej, Fe-í, tady nejde o náhodný let k nějaké hvězdě! Pav-le ti předem ukáže hvězdu, řekne Tam poletíme a potrvá to dvacet minut - a pak tam opravdu za dvacet minut doletí, přesně na čas a ne jinam, rozumíš?“

„Poslyš, věříš všemu, co ti napovídal?“ hekl Feíon, zamžikal očima a přetřel si rukou čelo. „To bych musel vidět na vlastní oči! Na něco takového by musel znát navigaci v evseji - ale tu jsi ho naučit nemohla!“

„Já jsem mu samozřejmě nevěřila,“ odsekla Yl-la. „Přesvědčil mě.“

„Čím, prosím tě?“

„Dvakrát mi předvedl, jak dokáže přeletět od hvězdy ke hvězdě. Až pak jsem mu uvěřila, dřív ne. Nezbylo mi než potvrdit, že to opravdu umí. Dvakrát ukázal na hvězdu a pokaždé se k ní strefil tak přesně, až mi to vzalo dech. Navíc v tom prvním případě se s námi dokonce vrátil, jak předem ohlásil - a to právě k té červené hvězdě, od které odletěl, když jsem spala. Rozumíš - on umí doletět kamkoliv, kde už jednou byl, dokonce si začal kreslit vlastní mapy vesmíru. Navigaci v evseji ho nenaučil nikdo z nás, protože ji sami neumíme. Tu přece neumí na Aiguře vůbec nikdo, ani tátovi zkušební piloti ne! A protože ji nezná od nás, musel ji umět už dřív, leda by ji právě teď vynalezl.“

„Ať mě krysy sežerou...“ zalapal po dechu Feíon.

„To ale znamená, že se budeme moci kdykoliv vrátit i na tuhle planetu.“ dodala rychle Yl-la. „Našel ji u druhé hvězdy. Mimochodem, vzduch se tu dá dýchat a už jsme oba ochutnali i zdejší ovoce!“

„Vy už jste byli venku?“ otázal se překvapeně Feíon. „Tu navigaci v evseji chci vidět, ale nejdřív mi dejte najíst, mám strašný hlad! Čtrnáct dní jsem nejedl!“

„Pojď do kuchyňky, mám tam pro tebe koláč ze zdejších plodů, všechny prsty si budeš olizovat!“ nemusela ho Yl-la dlouho přemlouvat.

Feíon vyskočil - ale ještě se nevěřícně rozhlédl po všech obrazovkách.

„A pak bychom se měli spolu projít,“ navrhl Pavel klidně.

„To víš, že půjdu, s radostí - ale až po tom koláči! Půjdeme všichni tři?“

„Ne, Yl-la by měla zůstat v letadle. Jednak umí dělat báječné koláče, na nich si určitě všichni pochutnáme, ale hlavně musí dávat pozor, aby se spáči nerozutíkali, až se vzbudí.“

Yl-la se zamračila, ale nic neřekla. Bylo vidět, že se jí úloha opatrovnice příliš nezamlouvá a že by šla raději spolu. Jenže Pavel se chtěl tentokrát podívat dál do lesa, ne jen opatrně obcházet okraj jako dosud. Na takovou výpravu se nechtěl pouštět s drobnou dívkou, jako Yl-la. Feíon byl přece silnější. I v pozemských lesích je všelijaká dravá zvěř, kdo ví, co by je tu mohlo zaskočit.

Pavel se chtěl rozhlédnout pořádně, více než prve. Zajímalo ho, jak je možné, že má zdejší poušť tak pravidelný tvar. Chtěl se dostat do středu podivného kruhu. Rozkládal se tam kopec, který velikostí i typickým tvarem nápadně připomínal horu Říp. Pavel chtěl vylézt na vrchol a podívat se, co tam bude zajímavého.

Pravda, na vrcholu překvapení čekalo. A příšerné! Ale - ne dnes ani zítra.


Ačkoliv Yl-la s Pavlem kolem letounu už pár dní chodili bez skafandrů, do lesa si je raději oblékli. Pevný materiál poskytoval přece jen jakousi ochranu proti některým nepříjemným překvapením, jako třeba kousnutí jedovatého hada nebo hmyzu. Feíon měl s sebou kromě toho zbraň, iég, jediný na hvězdoletu, o němž Pavel do této chvíle ani nevěděl. Iég byl podle vzhledu docela obyčejná vzduchová pistole, náboje vypadaly jako malá skleněná zrnka rýže, ale Feíon se na jejich účinky zřejmě spoléhal. Pavel si vzal na výpravu raději co největší nůž, jaký našel v kuchyni. Byla to spíš mačeta a když s ní párkrát švihl, rozhodl se, že bude dobrá. Rozhodně jí věřil více než těm zrnkům rýže z Feíonova iégu.

Jak se mělo brzy ukázat, neprávem.

Oba si vzali na záda velké batohy, aby na zpáteční cestě nasbírali tolik jedlých plodů, kolik jich unesou. Yl-la tvrdila, že je zkusí zavařit do prázdných plastikových konzervových krabic, byla jich na hvězdoletu plná odpadní skříň. Konzervy měly uzavíratelná víčka, daly se tedy používat opakovaně.

Průzkumníci bez potíží došli na okraj pralesa. Pavel Feíona schválně vedl tak, aby sám spatřil holou, sluncem vybělenou kostru, kterou objevila už Yl-la.

„Podívej se - tady pošlo nějaké zvíře!“ přivolal ho Feíon polohlasem.

„Na co asi?“ projevil zájem Pavel. „Nebo - že by je Něco ulovilo?“

„Myslíš, že by to mohlo být nebezpečné i nám?“ strachoval se Feíon.

„Ten živočich mohl pojít i stářím...,“ řekl hned chlácholivě Pavel.

„Podle čeho si to myslíš?“

„To by ho to Něco snad také hned sežralo,“ odtušil Pavel. „Tahle kostra tu leží vcelku. Ale raději uvažujme i to, že tu Něco může být.“

Do lesa vkročil jako první, aby v křoví mačetou prosekal průchod. Ale už po dvaceti metrech porost zvolna zřídl, takže mohli zase kráčet vedle sebe. Vysoké kmeny stromů se nahoře rozprostíraly do hustých korun, sluneční světlo jimi dolů stěží pronikalo. Ale ani dole nebylo dost místa k tanci. Shora visely tisíce šlahounů, listů, chápavých lián a suše pukajících tobolek, ze kterých se sypal divný oranžový prášek. Bylo tu šero a vlhko. Pokud tu něco rostlo, pak především houby. Pavel jim nevěřil a celkem snadno Feíona přesvědčil, aby se s nimi nezdržovali.

Kráčeli pomalu, opatrně. Feíon se nestaral o směr, nechal to zcela na Pavlovi. Ten chtěl dojít až doprostřed lesa, jak si umínil. Pak se chtěl vrátit jiným směrem, aby se opět dostali na pokraj pouště. Zatím zacházeli stále hlouběji do lesa. Pavel hledal především stopy větších zvířat, která by mohla případně ohrozit člověka, ale žádné tu nebyly. Pokud se na této planetě nebezpečná zvířata vyskytovala, byla jinde, což by bylo jen dobře.

Feíona brzy omrzelo jen tak se lesem procházet. Co chvíli se shýbl, aby si prohlédl nějakou pestrobarevnou houbu, pak začal odbíhat za zvlášť velkými exempláři dál do lesa a nakonec kolem pobíhal jako u vytržení.

„Pav-le!“ byl slyšet co chvíli jeho hlas, k neslyšitelnosti ztlumený skafandrem. „Tahle je, co?“

Pavel litoval, že aigurské skafandry nemají radiostanice. Feíona občas ani neslyšel. Už ho chtěl zdvořile požádat, aby kolem nepoletoval a raději se bedlivěji rozhlížel, nebo ho něco sežere, když najednou Feíonův hlas zazněl jinak, tlumeněji a zaraženěji.

„Pav-le, pojď sem! Tady je úplná hromada kostí!“

„Počkej, nechoď k tomu!“ vykřikl Pavel a rychle zamířil tím směrem.

„Pav-le, pomoc!“ rozkřičel se najednou Feíon.

Z jeho křiku čišela hrůza a Pavel tam vyrazil, co mu skafandr dovolil.

Feíon ležel na zemi, zamotaný do jakési sítě. Nemohl se z ní dostat, vlákna byla pevná a strašně lepivá. Pavel mu hned vyběhl na pomoc, ale včas ho napadlo rozhlédnout se, odkud se ta síť vzala. A nahoře pod korunami stromů spatřil druhou, také skoro desetimetrovou síť, právě nad místem, kudy chtěl běžet. Neriskoval a raději těch pár metrů oběhl stranou, ale to už se spíše než na zem ohlížel nahoru.

Náhle spatřil něco, co ho naplnilo odporem. Po silném vláknu se s koruny stromu spouštěl přímo na Feíona veliký černý chlupatý pavouk. Měl bachraté tělo, veliké skoro jako lidská hlava a své chlupaté nohy roztahoval dobře metr do stran.

„Fe-í, pozor, nad tebou!“ vykřikl Pavel své varování, ale bylo mu jasné, že dorazí pozdě. Pavouk sjížděl dolů mnohem rychleji než člověk ve skafandru dokázal běžet.

Feíon pohlédl vzhůru a spatřil nebezpečí. Vykřikl hrůzou, zdvihl svou malou vzduchovkovou pistolku, krátce zamířil a vystřelil.

Zbraň jen slabě sykla, jako opravdová vzduchovka. Vzápětí Pavel pochopil, že ta rýžová zrnka nejsou vůbec tak nevinná, jak vypadají. Pavouka nejprve oblétl modravý svit, pak za ohlušujícího rachotu explodoval, rozletěl se na kusy a na houpajícím se vlákně zůstaly viset jen jeho zadní nohy, křečovitě sebou škubající.

Pozemšťan neztrácel čas, doběhl k Feíonovi a pokusil se rozřezat pavučinu, do níž byl nebožák zamotán. Šlo to ztěžka, navíc se vlákna pevně lepila ke všemu. K noži, k rukavicím skafandrů i jedno k druhému. Po chvilce přišel na nápad dovléci Feíona ke kmeni stromu a každý kus sítě tam po odřezání přilepit. Šlo to lépe, ale trvalo mu skoro půl hodiny, než Feíona uvolnil, aby mohl vstát. I potom musel jeho skafandr zbavovat kousků lepkavých vláken.

„Proto ta hromada kostí,“ ukázal Feíon s úlevou stranou.

Přímo nad kostmi žádná síť nevisela, ale stranou objevili další čtyři sítě, nastražené a připravené spadnout. Při pečlivějším pohledu u každé objevili jejího majitele - velkého černého pavouka.

„Je jich tady celá kolonie, pojďme raději pryč!“ navrhl Pavel. „Ale raději pomalu a opatrně, nemá cenu spěchat.“

To ani připomínat nemusel. Dál šli dál pěkně na dosah ruky jeden od druhého. Terén tu klesal, půda se stávala bažinatější a boty skafandrů se začínaly bořit hloub. Pak se terén zase zvedl, bažiny zůstaly vzadu a opět šli po tvrdší, ale přece neustále vlhké půdě. Kromě barevných hub tu nic nebylo.

„Ten les není příliš zajímavý,“ prohlásil Feíon. „Co jste to s Yl-lou říkali o ovoci? Tady žádné nevidím.“

„Na kraji ho bude jistě dost,“ ujistil ho Pavel.

„Pojďme tedy tam, je-li to pravda,“ zabručel Feíon.

„Chtěl jsem dojít na ten vršek uprostřed lesa,“ namítal Pavel.

Ale Feíon byl už proti a pokud se s ním nechtěl hádat, raději se obrátili zpátky k okraji lesa, i když jinou cestou. Konečně se začalo rozjasňovat a brzy se opět stěží prosekávali hustým okrajovým porostem.

Vyšli dobré dva kilometry od hvězdoletu. Hned na kraji spatřili plody, stejné jako ty, které všem prve tolik chutnaly. Než došli k letadlu, měli oba batohy plné.

„Ani nevím, co s takovým množstvím jídla uděláme,“ podotkl Feíon. „Řekl bych, že se toho většina zkazí.“

„Yl-la chtěla něco zakonzervovat,“ připomněl mu Pavel. „Zkusíme ovoce sterilizovat, podle mě by stačilo horkou vodou. Nějaká nádoba i vařič se v kuchyni jistě najdou.“

„Byl by to báječný nápad, kdyby vyšel,“ usmál se Feíon trochu kysele. „Mohli bychom získat zásoby na další lety do vesmíru, ale nevím, jak to dopadne. Nikdy jsem žádné konzervy nedělal. Škoda - takových planet bychom měli objevit více.“

„Teď nám nic chybět nebude,“ řekl Pavel. „V nejhorším případě se necháme zase pohostit tady.“

„Netvrdil bych to tak jistě,“ zavrčel Feíon. „Že jste našli pohostinnou planetu, to byla úžasná náhoda, jaká se nebude jen tak opakovat!“

„Náhoda to byla,“ připustil Pavel. „Ale teď už mám Yllinu zaznamenanou v mapách. To znamená, že se sem můžeme kdykoliv vrátit. Přinejmenším budeme vědět, co tu můžeme očekávat.“

„Když já tomu pořád nemohu uvěřit!“ řekl Feíon nešťastně. „Je to přece naše letadlo, my bychom s ním měli umět létat, ne někdo cizí! Tomu prostě neuvěřím!“

„Uvidíme,“ řekl s úsměvem Pavel.

Tu vé! vítala je od letounu Yl-la. „Pojďte honem! Všichni už jsou vzhůru a bude se podávat báječný oběd, výhradně z místních zdrojů!“

Po větru se k oběma průzkumníkům od letadla nesla vůně. Naplno ji ucítili, když otevřeli teď už nepotřebné přílby skafandrů. Yl-la s Kwaitou mezitím vynesly před letadlo stolek, na něm stál přenosný elektrický vařič a obě tam ve velkém hrnci střídavě míchaly jakousi marmeládu.

„Tak vidíš - i to zavařování zvládneme,“ podotkl Pavel. „Jestli jsou vaše děvčata šikovná aspoň tak jako pozemská, nemusíme mít obavy z hladu ani teď, ani později ve vesmíru.“


Planeta Yllina nás hostila štědře - a hlavně mnohem déle, než jsme původně očekávali. Nebyla to úplně mateřská péče, ale stěžovat jsme si rozhodně nemohli.

O jednoho z našich jor-rí jsme přišli, když jsme mu předložili zdejší houby - pak už jsme se jim vyhýbali. Ve mně houby nebudily důvěru od začátku, ale podle Yl-ly rostly na Aiguře velmi chutné druhy a ona proto chtěla vyzkoušet zdejší. Ještě že ji napadlo dát je nejprve zvířatům! Nad mrtvým zvířátkem potom probrečela málem celé odpoledne. Utěšoval jsem ji, že i na Zemi se všechny houby dají jíst, bohužel některé jen jednou. Většina zdejších plodin ale jedovatá nebyla a naše téměř prázdná spižírna se utěšeně plnila zásobami.

Ovoce jsme konzervovali vcelku i v podobě povidel a marmelád. Výborná byla povidla z podlouhlých plodů podobných banánům, které se jinak rychle kazily. Z velkých ořechů, jejichž pevná skořápka se dala těžko rozbít, jsme získávali žlutý olej a vláknitou dřeň plnou oleje, kterou stačilo osmažit, aby nabyla chuti - vepřového řízku. Tak jsem si je hodnotil já - na Aiguře prý žádná taková zvířata nemají, ačkoliv maso jedí - ale spíš z větších zvířat o velikosti přinejmenším našeho skotu. Na naše prasátka jsem raději řeč nezaváděl - kdybych jim je popsal či nedejbože nakreslil, nesměl bych se divit, kdyby se urazili.

Kromě ovoce jsme ve velkém nakládali vejce. Měli jsme na vybranou vajíčka dvou druhů ještěrek, s kožovitým obalem a nahnědlým vnitřkem, lišící se velikostí a chutí. Ta menší mi nechutnala, podle mě byla hořká, ale větší se dala docela dobře jíst smažená i jako přísada do jiných pokrmů. Kromě toho jsme si občas pochutnali na mase ještěrek. Dalo se přirovnat ke kuřecímu a získat je nebylo obtížné. Ještěrky před námi prchaly, ale nikdy neutíkaly daleko, většinou ne dál než na pět až šest metrů, což nebyla vzdálenost, která by je ochránila před střelami z iégu. Lovec se ale nesměl strefit do ještěrky, jen těsně vedle ní, aby ji zabil elektrický výboj, či co to bylo za modravé plamínky, které z toho vždycky vysršely. Pokud ještěrku zasáhla střela přímo, dalo obvykle práci ji posbírat a často to ani nestálo za námahu, jak byla rozcupovaná. Ještěrčí maso se brzy dobře vyjímalo i v konzervách.

Prales dával všechno snadno - ale bez nebezpečí to nebylo.

S pavouky jsme se seznámili hned z počátku. Nestavěli sítě jako u pozemských pavouků, tedy jako překážku v cestě, kterou oběť prostě přehlédne. Umně je rozvěšovali po stromech, aby na překousnutí jediného vlákna spadly. Každá taková síť byla navíc zatěžkána několika kameny, které pavouci vynášeli do korun stromů a ovíjeli lepivými vlákny. Kameny by mohly chycené zvíře i omráčit, ale v každém případě mu znemožnily pohyb. Pevnost vláken a jejich lepivost byla značná. Když připočtu, že si pavouci pro své sítě rádi vybírali místa nad bažinami, kde byla obrana ještě více ztížena terénem, byl jejich lov často úspěšný. Jakmile síť oběť obalila, spouštěl se shora pavouk a jedovatými kusadly její osud zpečetil. Pak obvykle svou kořist i se sítí vytáhl nahoru do koruny stromu, kde si na ní několik dní pochutnával.

Při vytahování kamenů i kořisti osvědčovali pavouci podivuhodnou zručnost. Zátěž na vlákně pomocí dalších pomocných vláken rozhoupávali, dokud nezachytili další, kratší vlákno a to všechno opakovali, dokud nebyla v korunách stromů. Až mě napadlo, zda tím neprojevují i jistou inteligenci - ale když jsem je chvíli sledoval, došel jsem k názoru, že se spíš jedná o složitější instinkt. Dělali to pokaždé stejně.

Druhé nebezpečí, se kterým jsme se setkali, byli hadi.

Jedovatí byli naštěstí většinou malí a nikdy se nám nepostavili, větší škrtiči zase nepoužívali jed a lovili kořist hrubou silou. Prudkým úderem hlavy srazili zvíře k zemi a než se mohlo vzpamatovat, omotali je několika závity svého tuhého hadího těla. Pak se obvykle ozvalo praskání drcených kostí a když se zvíře přestalo zmítat, vcelku je pohltili.

Velcí hadi se živili i větší kořistí, takže si jeden troufl dokonce i na Feíona. Srazil ho k zemi, ale naštěstí ho nezbavil vědomí. Otřesený Feíon dokázal vytáhnout zbraň a vystřelit. Ani jsem mu nemusel spěchat na pomoc. Ze šoku se ale dlouho nemohl vzpamatovat a skoro týden nevyšel z letadla.

Stříbřitá koule hvězdoletu působila zdálky majestátním dojmem, ale zblízka bylo vidět, že letoun už musel v kosmu ledacos vydržet.

Plášť letounu byl erodovaný, drsný a zčernalý, s rozpraskanými puchýřky průstřelů od mikrometeoritů. Na několika místech byly pláty zvarhanovatělé od nárazů - vzdor zoufalému brzdění vletěl na Zemi Feíon velkou rychlostí do lesa, na Strašlivé dokonce nalomil jednu ze tří přistávacích vzpěr. Na povrchu letounu byla původně spousta malých držáků, konstruktér asi počítal i s opravami pláště za letu v kosmu - ale nevím o případu, kdy by Aiguřané za letu vylezli ven. Většina držáků již byla ulámána a ohnuta, právě tak jako byla ulámána nebo rozdrcena část čidel, vystupujících nad povrch lodi. Kamery byly naštěstí v prohlubeninách, takže byly přece jen trochu chráněny. I tak už byly dvě i s výsuvnými pouzdry zničené, takže nešly zevnitř vyměnit.

Na samém vrcholu měla stříbřitá koule hvězdoletu červenou čepici rubínově se třpytících slunečních baterií. Také v nich už byl nejeden puchýř průstřelu, ale zatím se to na jejich schopnostech neprojevovalo. Určitě byly zapojené do mnoha paralelních větví, takže vyřazení jedné neznamenalo nic víc než malé snížení dodávaného proudu.

Před letoun vynesly dívky kromě vařiče i další věci. Na skládacím stolečku střídavě připravovaly a servírovaly jídlo a nechávaly jej venku i přes noc. Skládací lehátka, na nichž se ve volném čase často vyhřívali všichni, kdo neměli co na práci, naopak na noc uklízeli, neboť tady v noci pravidelně pršelo a na mokré látce se dobře neleželo.

Nejčastěji jsem na lehátku viděl Kalepa. Byl to dobrák trochu silnější postavy než ostatní, přitom ze všech nejmladší. Bylo mu prý teprve sedm let, ale jak jsem pochopil, rok na Aiguře trvá něco kolem dvou let pozemských, čili byl o málo mladší než já. Kalep s Kwaitou se nikdy neodvažovali od letounu dále než na deset metrů a oba se mi vyhýbali jak mohli. Když jsme se měli uvnitř hvězdné lodi potkat, raději se schovávali do některé kabinky, aby mi nemuseli být ani na okamžik nablízku. Ani nevím, zda se mě štítili, nebo se mě báli. Já jsem přece pro ně nepředstavoval ani sebemenší nebezpečí.

Když bylo ale třeba pomoci, oba velice ochotně přiložili ruce k dílu. Navzdory své trochu kulatější postavě Kalep velmi obratně šplhal na vrcholek letadla, kde spolu s Feíonem zalepovali rychle tuhnoucím tmelem misót různá drobná poškození pláště. Když práce skončila, Kalep se zase jen vyhříval na sluníčku.

Dnes se s ním na lehátkách vyhřívaly i dívky, Yl-la a Kwaita. Feíon šel s Vontrem do lesa na ovoce a něco k obědu, já jsem zůstal v letadle. Pokoušel jsem se počítat další trojúhelníky, ale bez počítače, bez kalkulačky a bez tabulek goniometrických funkcí to byla práce pro vraha. Přitom jsem na obrazovkách občas sledoval Kalepa s dívkami, aby je něco nepřepadlo.

Všichni jsme byli oblečení v obleku, který ze všeho nejvíc připomínal hnědou teplákovou soupravu. Něco jako plavky, v nichž by se dalo slunit mnohem lépe, na Aiguře jako oblek neuznávali a asi by to i u mě považovali za nemravné oblečení. Byli stydlivější než my lidé Země, dosud jsem z jejich těl nespatřil více než obličej, krk a ruce. Kdysi ve vesmíru se Yl-la čistě z vědeckých důvodů odhodlala ukázat mi v pečlivě uzamčené kabince bosé chodidlo, abych jí věřil, že nikdo z nich nemá na nohou nehty ani prsty, ale mají chodidla srostlá. Dělala s tím ale drahoty a musel jsem jí nejprve dvakrát slíbit, že se ode mě nikdo nic nedoví. Musel jsem se vždycky usmát, když jsem si vzpomněl na pozemské plovárny - chtěl bych někdy vidět, jak by se tam Aiguřané tvářili.

Kdybych bral v úvahu jen jejich postavu, byly by aigurské dívky hezké i podle pozemského měřítka. Nesměly by mít ale prasečí nosy, špičaté uši a nezvyklá černá kukadla, která všechno kazila. Oběma dívkám prý bylo nedávno osm aigurských let - tady jsem opravdu nevěděl, zda jsou starší či mladší než já. Řekl jsem si, že bychom mohli být asi tak nastejno.

Feíon byl ze všech nepozemšťanů nejstarší. Bylo mu už deset let, to je na Aiguře věk samostatnosti. Feíon ostatně i vypadal jako nejstarší. Jak se zdálo, rozuměl řízení letounu ze všech nejlépe. Nevyvedl ho z míry ani let mezi planetami, dokázal nejen ovládat letoun, ale rozuměl i funkci jeho agregátů. Přesto to byl právě on, kdo svým prudkým přistáním na Zemi zavinil moje bezvědomí. Díky tomu jsem se dostal dovnitř tohoto letounu, ale také kdovíjak daleko od Země, přičemž návrat byl při jejich znalostech navigace velice problematickou záležitostí. Vždyť ani nevěděli, kudy by měli letět domů - natož aby si pamatovali, kde leží Země.

Feíon se ke mně zpočátku choval stejně jako ostatní, tedy okázale přezíravě. Dával mi najevo, že ničemu nerozumím a do ničeho bych se neměl plést, od toho je tu on a on si jistě poradí. Teprve po příhodě na planetě, která měla poněkud drtivější přitažlivost a kde se nikdo z Aiguřanů nemohl ani pohnout, mě částečně vzal na milost, ale i pak mi pořád zdůrazňoval, že létání mezi hvězdami je nad moje schopnosti a že bych se jim měl do řízení vměšovat co nejméně. Jenom Yl-la se mi věnovala tak, že jsem si nemohl stěžovat.

Nejhůř se ke mě ale choval Vontr.

Toho jsem si zpočátku pletl s Feíonem. Rozeznával jsem je jakž takž podle hlasu, jinak se mi zdáli oba stejní, asi jako se mi zdají stejní všichni Japonci. Brzy jsem ale získal pádný důvod rychle se je naučit od sebe odlišovat. V době, kdy jsem se díky Yl-le naučil pár desítek slov, jsem poprvé poznal, že Vontr má proti mě víc než ostatní. Moc jsem mu ještě nerozuměl, ale pochopil jsem, že Yl-le vyčítá, že spotřebuji mnoho jídla a vzduchu a že pouhá moje přítomnost tady v letadle může ostatní ohrozit, neboť jim zásoby ubývají rychleji než beze mne. Což byla asi pravda, ale já jsem se přece do jejich letadla neprosil a nemohl jsem za to. Syčák Vontr to chtěl ale vyřešit tím, že přemlouval Yl-lu, aby mě otrávila. Myslel si, že jeho slovům nerozumím, jinak by s ní asi nemluvil přede mnou a nahlas. Když jsme pak našli Yllinu, která nás zachránila od smrti hladem a umožnila nám doplnit si zásoby jídla i vzduchu, čekal jsem, že Vontr ztratí důvod k nenávisti, jenže on se mezitím proti mě zatvrdil. Ani plný stůl a plná spižírna letounu jeho nechuť ke mně nepřekonaly. Vontr se ke mě neustále choval povýšeně, ba přímo nepřátelsky. Jednou mě dokonce venku u lesa praštil pořádným kamenem, až mi na chvíli vyrazil dech, ale brzy jsem se vzpamatoval. Myslel jsem, že mě udeřil had-škrtič a hned jsem měl v ruce nůž, čímž jsem Vontra tak vylekal, až málem omdlel. Od něho to také nebyl dobrý vtip, to se na divoké planetě nedělá! Vontr byl starší než já, bylo mu devět aigurských let, ale choval se jako uražený prcek. Přímo si proti mě nic nedovolil, ale musel jsem se mít na pozoru před další ranou zezadu.

A Yl-la? Snad jako jediná ze všech měla mé sympatie od samého začátku.

Její tvář jsem spatřil jako první, jakmile jsem se probral z šoku - úder vlnovými poli aigurských motorů nebyl žádné pohlazení. Přiznávám, že jsem málem utrpěl druhý, když jsem poprvé ve své těsné blízkosti spatřil její jasně nepozemský obličej s plochým nosem vepříka a uvědomil si, kde se nacházím. Navíc moje ochromení ustupovalo jen pomalu, takže jsem teprve druhý den začal ztěžka pohybovat rukama a nohama.

Když jsem se pak mohl pohybovat sám, její zájem o mě neskončil. Naučila mě mluvit jejich řečí a zacházet s mnoha potřebnými maličkostmi. Byla mi opatrovnicí i učitelkou, vděčil jsem jí tu nejvíce.

Setkání s nepozemšťany jsem si ale představoval trochu jinak.

Překonali přímo strašlivé propasti vesmíru, propasti, ze kterých se mi zatočila hlava, ale jak se zdálo, nikdo z nich neuměl pořádně řídit. Feíon, Kalep a Yl-la snad byli schopní s letounem letět tak, aby to vypadalo, že letí podle svého úmyslu a ne náhodně. Z jejich narážek jsem vyrozuměl, že letoun není plně odzkoušený, měl to být snad první stroj schopný létat mimo normální prostor - ale oni se zvláštnostmi nadprostoru nechali zaskočit a nenaučili se v něm pohybovat ani po roce bloudění. To jsem od nich nečekal. Jakési vysvětlení jsem nakonec z Yl-ly vytáhl, ačkoliv o tom dlouho nechtěla slyšet a tím méně mluvit. Podřekla se mi o jakémsi mejdanu, při kterém vzala partu svých kamarádů na nepovolenou prohlídku otcova vývojového stroje - nikdo neví, jak se to stalo, ráno se probudili ve vesmíru a od té doby v něm bloudili. Yl-la samozřejmě do krve zapírala, že by odstartovala ona - což jsem jí věřil, stejně jako Kwaitě, ta vůbec byla strašpytel k pohledání. Kdo to ale zavinil? Měl jsem na vybranou: Feíon, Kalep nebo Vontr - zapírali pochopitelně všichni, jeden z nich musel tedy nutně lhát.

A já? Byl jsem v tomhle letadle cizinec, jediný člověk ze Země. Doma jsem nebyl vůbec ničím - co je to patnáctiletý kluk, který má většinu škol před sebou? Bylo mou předností, že jsem byl fyzicky trochu silnější než oni? A přece - asi jsem měl proti nim ještě jednu velmi důležitou výhodu. Nejen v tom, že bych se nebál. Odvaha, která pramení z neznalosti věcí, není k ničemu. Chtěl jsem jim dokázat, že lidé Země nejsou na tom nijak hůř, i když se nám zatím nepodařilo najít cestu mezi hvězdami. Jisté je, že Aiguřané se vzdávali dříve než bylo zdravé. A co hůř - vysloveně se báli experimentovat. Proč se tak úzkostlivě drželi jediného stereotypu? Vždyť přece oni nebo aspoň jiní Aiguřané objevili nadprostor, jehož tajemství dosud lidem Země navzdory snažení tisíců vědců unikalo!

Jednou - nejspíš náhodou hned na počátku cesty - objevili způsob, jak se dostat od hvězdy ke hvězdě. Zapnout konvertor prostorů a letět tak dlouho, až se objeví malé oranžové světélko, signalizující přítomnost hvězdy. Jenže se vždycky zoufale snažili, aby taková těžko popsatelná pohybující se zelená vlákna, objevující se během pobytu v nadprostoru na obrazovkách, plynula stále rovnoměrně kolem letounu. To se jim většinou dařilo, ale mně se zdálo, že letoun opisuje nejnemožnější křivky, nejspíš spirály. Oni by se toho postupu drželi tak dlouho, dokud by přece jen neobjevili Aiguru, což vzhledem k náhodnosti jejich přeletů vypadalo beznadějně. Já jsem naopak věřil, že létání ve vesmíru je věcí matematické přesnosti. Podle mě musí být možné polohu Aigury vypočítat. Horší bylo - jak. Aigurská civilizace neznala počítače a v jejich nádherném kosmickém letadle jsem neobjevil ani pořádné tabulky goniometrických funkcí!

Z něčeho jsem ale musel začít. Na největší souvislou stěnu dolní chodby jsem si pomocí provázku nakreslil co největší kruh a jeho pomocí jsem proměřil a sestavil vlastní tabulky funkcí sinus a tangens. Moc přesné to asi nebylo, ale lepší něco nežli nic, usoudil jsem, vzal jsem největší papír, jaký jsem v letadle našel, (naštěstí znali papír skoro stejný jako náš), a začal poctivě srovnávat fotografie a kreslit hvězdu po hvězdě.

Yl-la brzy přerušila nicnedělání a zastihla mě uprostřed výpočtů. Ačkoliv jim nerozuměla, nabídla se, že mi pomůže. Ano, Yl-la byla mnohem zvídavější, než všichni ostatní dohromady. Proti nim měla důležitou přednost. Měla o mě zájem. Jistě ne o mě samotného, ale pořád se chtěla dovědět něco nového o Zemi. Bylo to přirozené, jen jsem nechápal, jak mohou ostatní Aiguřané projevovat takový okázalý nezájem o všechno, co souviselo se Zemí. Já jsem sbíral informace o nich stejně dychtivě, jako Yl-la o mě. Když už jsem byl mezi nimi, chtěl jsem se aspoň o nich co nejvíc dozvědět.


Planetu nazval Pav-le na mou počest Yllina.

Podle práva objevitele ji mohl nazvat podle sebe, takže mě tím jménem dost překvapil a přiznám se, docela mi tím polichotil. Yllina byla vskutku pohostinná a pobyt na ní se po předchozím nebezpečném bloudění vesmírem podobal nezasloužené rekreaci. Byla to vlastně první planeta, na které jsme mohli delší dobu zůstat a trochu si odpočinout, pokud nepočítám domov Pav-le, Zemi, kterou jsme opustili příliš zbrkle.

Feíona mrzelo, že planetu neobjevil on, Feíon Sygyt, syn Uilli Sygyta, ale Pav-le, cizinec v našem letounu - ale už se stalo. Utěšoval se, že časem najdeme planet více a některá se bude určitě jmenovat po něm, Feíonis.

(Bohužel se mu to nikdy nepodařilo, ačkoliv měl od začátku všechny předpoklady stát se dobrým kosmickým kapitánem.)

Pav-le mi byl velice nakloněn, když první objevenou planetu nazval mým jménem - ale neprotestovala jsem.

Že budu nadlouho jedinou ženou, podle níž se jmenuje celý svět?

To by mě ani nenapadlo - takovou poctu jsem si určitě nezasloužila.

Ukázalo se, že nám mohou být nebezpeční jen zdejší hadi škrtiči a velcí jedovatí pavouci, jiné nebezpečné druhy zvířeny zdejšího světa jsme naštěstí neobjevili. Pavouci nám nevadili, pokud jsme se drželi na kraji pralesa, nepouštěli se zbytečně do hloubky a pro jistotu dávali pozor na větve, přečnívající z pralesa ven. Kvůli hadům trval Pav-le na tom, že budeme vycházet do lesa jen ve dvojicích, čemuž jsme se ochotně podrobili, neboť to souhlasilo i s naším názorem ohledně bezpečnosti.

Do hlubokého lesa jsme ostatně ani neměli důvod chodit. Spousta výtečných lesních plodů rostla hned na kraji a co jsme přes den otrhali, brzy opět narostlo. Okraj pralesa nám dával nejen okamžitou obživu, ale umožňoval nám i pozvolné doplňování zásob hvězdného letounu. Není div, že se nám nechtělo vracet se do mrazivého kosmu, ačkoliv bylo jasné, že přece věčně na Yllině zůstat nemůžeme.

Zařídili jsme se jako na dlouhodobý pobyt. Zpočátku jsme se omlouvali tím, že je třeba doplnit zásoby vzduchu, potravin a vody, ale jednoho dne byly konzervy opět plné, nádrže na vodu také a ve všech tlakových láhvích byl plný tlak čistého kyslíku - a přesto jsme zůstávali dál.

Při jednom společném večerním jídle Pav-le jakoby nic navrhl, abychom už konečně odstartovali. Říkal, že jsme Yllinu jaksepatří využili, ale jsme na ní půl roku a to je trochu dlouho. A že bychom měli letět hledat Aiguru. Byla bych s ním souhlasila, ale Kwaita začala ječet jako pominutá a uklidnila se až když Pav-le zamračeně přivolil start opět odložit.

Takže jsme zůstali na Yllině ještě několik dalších týdnů.

Teď už všichni většinou jen polehávali a vyhřívali se na slunci. Neměli jsme nic na práci. Feíon s Kalepem zpočátku pečlivě kontrolovali plášť lodi a zalepovali zvenčí všelijaké puchýřky a otvory po setkání s kosmickými kamínky, ale jednou to skončili a pak už neměli co dělat. Nebylo ovšem v jejich silách opravit nalomenou přistávací vzpěru, následek Feíonova přistání na Strašlivé, přistání, na které nikdy nezapomenu.

Do smrti nepochopím, jak se to mohlo stát.

Zdálky tahle planeta vypadala nevinně, ale měla strašnou přitažlivost. Jen díky automatu, který nedovolil přistání větší rychlostí, jsme se nerozplácli o povrch. Náraz to byl ale strašlivý, divím se jen, že se letoun nerozsypal a jeho konstrukce vydržela drtivý tlak ovzduší, který nám promáčkl i membránu vnějšího tlakoměru. Naštěstí jsme přistáli na hřebenu vysokánských hor, kde byl tlak jistě znatelně nižší než dole v údolí - kde by nás to nejspíš rozmačkalo na kaši.

Když jsme se blížili k povrchu, srazila gravitace Feíonovi ruce do klína, takže přistávání vlastně jen přihlížel a nemohl do něho vůbec zasáhnout. Po nárazu jsme byli všichni chvíli bez sebe, ale když jsem se probrala, pochopila jsem celou hrůzu našeho postavení.

Ležela jsem na lůžku, promáčknutému až k dorazům pérování. Určitě jsem vážila nejméně pětkrát víc než normálně. Slyšela jsem, jak se lodí ozývá praskání, ale loď zůstávala stále stejně nakloněná. Jen dole dlouho kvílelo nějaké čerpadlo. Uvědomila jsem si, že se bezmocně sténající hydraulika marně pokouší podle holu-póde srovnat loď do vodorovné polohy, ale přitažlivost planety byla silnější. Pak se ozvalo skřípění a všechno umlklo. Špatně mazaný elektromotor se zadřel a pojistky ho odpojily. Loď se nepřevrátila, ale zůstala nakloněná. Bohužel, nikdo se nemohl ani pohnout. Leželi jsme, sotva jsme lapali po dechu.

Křičela bych děsem, jak jsem pociťovala nesmírnou hrůzu a beznaděj, ale nešlo to, příšerná tíže se na nás navalila jako balvan. Všechno záviselo na tom, zda se Feíonovi přece jen podaří zapnout motory, ale minuty ubíhaly a nic se nedělo.

Pak jsem omdlela a víc si nepamatuji, ale když jsem se na to Feíona později podrobně vyptávala, vylíčil mi, co se dělo v řídící kabině.

„Bylo to děsné,“ držel si hlavu v dlaních, když na to vzpomínal. „Pilotní sedadla byla v nevýhodné poloze, musel bych zvedat ruce šikmo vzhůru, abych na řízení dosáhl. Věděl jsem, že jsem jediný, kdo z nás může motory zapnout, ale nemohl jsem se ani pohnout, nešlo to. Marně jsem napínal svaly, pokaždé mi tíže srazila ruce nazpět a obvykle jsem se přitom ještě bolestivě udeřil do kolen.“Myslel jsem, že naberu sil, když budu chvíli nehybně ležet. Ale čím déle jsem se nehýbal, tím to bylo horší. Brzy mi zdřevěněly odkrvené nohy, rozbolela záda, a o křeslo jsem se otlačil, až jsem měl na zádech fialové skvrny.“

(To byla pravda, my ležící jsme na tom byli lépe, naše těla byla na lůžkách lépe rozložena, ale velké fialové podlitiny jsme potom měli všichni.)

„V té chvíli jsem uslyšel sténání přetíženého motorku,“ pokračoval po chvilce Feíon. „Někdo otevíral dveře do pilotní kabiny. Musel by ale u dveří dosáhnout na knoflík a to by předpokládalo trochu se vztyčit. Nedovedl jsem si něco takového ani představit, takže jsem tu myšlenku zase zavrhl. Abych se ke dveřím podíval, musel bych pootočit hlavou, ale i to bylo nad mé síly. Řekl jsem si, že se mi to muselo jen zdát, ale pak se stalo něco, co mě šokovalo.“

„Vedle se ozvalo namáhavé supění - a pak jsem spatřil ruku, jak se zachytila za opěrky na sousedním pilotním křesle. Nemusel jsem vidět víc, abych poznal, čí ruka to je. Takové zvláštní rohovité destičky má na prstech jedině Pav-le. Jedině on se dokázal připlazit až do pilotní kabiny a dokonce otevřít dveře! Ale co víc - předtím byl přece ve své kabince, pak by se přece musel vyšplhat nahoru po žebříku v šachtě, což bylo ještě nepředstavitelnější.“

„Pav-le chvíli sbíral síly, potom prudce trhl za opěrky a přitáhl se. Než jsem se nadál, měl horní polovinu těla v křesle, které se pod ním zhouplo na doraz pérování a už tak zůstalo, pak se zavlnil jako had - a seděl vedle mě. Zíral jsem na výkon, který mi právě předvedl, ale naděje mi to nepřidalo. Pav-le má jistě strašnou sílu, ale nemá znalosti. Já bych uměl řídit letoun, ale nemohl jsem se pohnout. Pav-le se mohl pohybovat, možná s obtížemi, ale přece, jenže - neuměl řídit.“

„Ačkoli jsem tomu dlouho nemohl uvěřit, Pav-le dokázal vzletět. Stačil jsem mu vysvětlit, jak zapnout motory a jak udržovat rovnováhu letadla. Pav-le to všechno kupodivu pochopil a motory zapnul, ale když zabraly, vykřikl jsem bolestí a dál si nic nepamatuji. Po dlouhé době jsem se probral, ale to už bylo v letounu zase beztíží, viseli jsme nad Strašlivou, ale k mému nebetyčnému údivu jsme na ni ani nepadali ani se od ní nevzdalovali. Ležel jsem jen letmo připoután na lůžku ve své kabině, ty jsi tu poletovala a starala ses o mě...“

Po tomhle dobrodružství Feíon proti všem ostatním prosadil, že Pav-le musí naučit aspoň základům pilotáže. A trval na tom, že od této chvíle musí Pav-le sedět vedle něho při každém přistávání. Jeho síla nám dávala naději, že se už nikdy nedostaneme do žádné podobné pasti.

Pav-le se naučil pilotovat brzy. Dokázal přistát na planetě, kterou jsme spolu objevili - a jak se zdálo, objevil také principy spolehlivé kosmické navigace. Což bylo něco, nač nepřišli ani zkušení piloti tátovy skupiny, kteří tvrdili, že nadprostor evsej je šílené bludiště, které jen tak nezvládneme. Pokud vůbec někdy...!

Pav-le a já jsme se nedrželi ostatních. Zatímco ostatní se vyhřívali na lehátkách vynesených z letounu, my jsme pobývali v pilotní kabině, ačkoliv venku bylo mnohem příjemněji. Nebo jsme naopak odcházeli tak daleko, aby na nás nebylo vidět. Vždycky jsme měli poznámkové bloky, které se tak osvědčily, když jsem učila Pav-le naší řeči. Tentokrát se ale nejednalo o učení. Stránky bloků měl brzy pokreslené trojúhelníky a nesrozumitelnými symboly. Pav-le učil mě, ukazoval mi, jak počítá vzdálenosti mezi hvězdami a spolu jsme kreslili mapu této části vesmíru.

S Pav-le se na Yllině začala dít změna, které si všichni brzy všimli. Jeho kůže byla den ode dne tmavší. Jak byl prve nepřirozeně bledý, tak byl naopak nezdravě, až hnilobně hnědý. Začali se mu vyhýbat, jako kdyby měl nějakou neznámou nemoc. Jedině Feíon mě na to přišel upozornit, ale nechtěl to udělat tak, aby jeho slova slyšel Pav-le. Počkal si na chvilku, kdy jsem byla v malé kuchyňce letounu sama a přímo se mě zeptal:

„Poslyš, Yl-lo, nemáš dojem, že Pav-le onemocněl? Kdyby ta jeho nemoc byla nakažlivá, první bys potom onemocněla ty! Dávej si, prosím tě, větší pozor!“

„Pav-le není nemocný,“ ujistila jsem ho.

„Není? A to sis nevšimla, jak se změnila barva jeho kůže?“

„Toho jsem si všimla,“ usmála jsem se na něho, „dokonce si myslím, že dříve než kdo jiný. Jenže jsem se ho hned zeptala a on mi vysvětlil, že to není nic divného ani nebezpečného. Tak se prý u lidí na Zemi projevuje slunce. U nich je to normální, to víš, je to přece jen člověk z jiného světa. Důležité je, že on o tom ví a není to nic zlého.“

„To jsem rád,“ oddechl si. „Bylo by hrozné onemocnět a zemřít tady, tak daleko od Aigury.“

„To můžeš směle pustit z hlavy,“ usmála jsem se na něho. „Včera mi Pav-le ukazoval ruku. Na těch místech, kde mu kůži zakrývá oblek, je pořád stejně bledý. Můžeš mi věřit, ale kdybys chtěl, jistě ti ukáže ruku také.“

„To nebude třeba, věřím ti,“ ujistil mě rychle. „Také by mě zajímalo, co pořád děláte,“ pokračoval po chvíli.

„Proč to chceš vědět?“ mrkla jsem se na něho nedůvěřivě. „Jestli ti něco povídal Vontr, řekni mi to hned, stejně to na tobě poznám.“

„Co by mi měl Vontr povídat?“ podivil se.

„On ti neřekl, jak jsem ho včera vyhodila?“ podívala jsem se na něho nejistě.

„Ne, nemluvil jsem s Vontrem,“ ujistil mě. „A pročpak jsi ho...“

„Vyhodila jsem ho, protože jsem nemínila poslouchat jeho řeči,“ přerušila jsem ho. „A tobě říkám předem: jestli se ti také nelíbí, že se zajímám o Pav-le, když tu mám na vybranou hezčí chlapce, můžeš jít rovnou za ním. Protože jestli to řekneš tak neomaleně, jako to řekl on, poletíš těmi samými dveřmi!“

„Aha,“ pochopil mou nepřátelskou náladu. „Takže Vontr... Já ale nejsem on a jdu jsem za tebou ze zvědavosti. Co vy dva pořád děláte? Jak tě už trochu znám, bude v tom nejspíš věda. Nemyslíš, že mě to může zajímat také? Pav-le slíbil, že nám ukáže, jak umí nadprostorem létat od hvězdy ke hvězdě. Ty jsi také říkala, že to umí. Věřím ti, ale pořád mi to vrtá hlavou. Jak může vědět, u které hvězdy se vynoří? Pochop, je to strašně důležité a určitě na tom závisí, zda se vůbec někdy vrátíme domů!“

„V tom případě máš štěstí,“ odfoukla jsem svůj hněv a zase jsem se na něho přívětivěji usmála. „Už jsem si myslela, že jsi stejný jako ostatní. Všichni se na Pav-le díváte, jako by byl zvíře, nejvýše divoch z pralesů Bodiiru. Pořád nechcete pochopit, že je to člověk jako my, pochází z civilizovaného světa a ví toho o vesmíru víc než my.“

„To snad přeháníš!“ pokusil se mi odporovat, ale tím jen přilil oleje do ohně.

„Přeháním?“ vybuchla jsem. „Nevidíš, jak rychle se naučil řídit naše letadlo? Dovede s ním létat lépe než my sami! To ti nic neřeklo? Myslíš si, že Pav-le přišel na principy navigace v evseji náhodou? Fe-í, přestaň se konečně vyhřívat na sluníčku a začni myslet! Možná jako já přijdeš na to, že Pav-le zná kosmickou navigaci dávno předtím, než jsme ho vzali do našeho letadla. Obávám se, že nás nakonec doveze domů a my ani nebudeme vědět jak! Jak u Strašlivé dokázal, že jsme se nad ní vznášeli - bez motorů? Přitom to bylo jednoduché, sám jsi to musel uznat. Napadlo by tě vůbec vyvážit gravitaci odstředivou silou?“

„Asi ne - ale vždyť oni nemají letadla, aby mohli létat do kosmu. Ostatně, ani on přece neví, kde jsme!“

„Tím prvním bych si asi na tvém místě tak jistá nebyla,“ zavrčela jsem. „Předně - lidé Země do vesmíru létají, dokonce déle než my. Že nemají stejná hvězdná letadla? To by snad byl zázrak, aby měli přesně to samé, nemyslíš? Stejná letadla nemají - mají jiná, větší! Už jsem se na to Pav-le ptala. A co se týče toho, že Pav-le neví, kde jsme? Víme to snad my? Vždyť my jsme dokonale zabloudili, je to tak? Kdybychom prý alespoň měli pořádné hvězdné mapy, říkal, hned by to bylo jiné! To mu totiž nejvíc chybí! Ale myslím si, že nebude dlouho trvat a on si je udělá. Pak se to otočí - on bude s naším letadlem v evseji jako doma a my se na něho budeme jen nechápavě koukat - jako ti divoši z pralesů Bodiiru.“

„Tomu už nevěřím, nezlob se na mě, to už pořádně přeháníš!“ vyhrkl.

„A proč by to nebyla pravda?“ podívala jsem se na něj zamračeně, jakoby urazil mě samotnou. „Pořád doufáš, že divoch nemůže zvládnout to, co my sami neumíme? To se pak možná budeš divit! Pav-le umí tolik věcí, že se mi z toho točila hlava, když jsem si to poprvé dala dohromady. Například: moje znalosti matematiky mu připadají směšné a nechápe, jak s ní vystačím. Což je možná moje chyba, v matematice jistě nevynikám. Co bys ale řekl tomu, že si přede mnou několikrát posteskl, jaká je škoda, že tady nemá svůj počítací stroj? Navrhla jsem, že mu udělám z korálků jiný, ale on se nejprve rozesmál a pak mě úplně vyvedl zmíry. Jejich počítací stroje jsou prý hrozně složité, obsahují milióny mrňavých součástek, pracují na elektřinu, dovedou všechno možné a navíc miliónkrát rychleji, než to dokáže člověk. Představ si, on mi tvrdil, že má doma stroj, který umí mluvit lidskou řečí! A že to, co jsme předtím spolu počítali celý týden, by jeho stroj spočetl dřív než mrkneš okem! Co ty na to?“

„Že si vymýšlí - to přece nemůže být pravda!“

„A co když nelže? Co pak? Co když opravdu jejich stroje existují a jsou takové, jak říká? Vzpomeň si, co jsi usuzoval o tom strojku, co měl Pav-le na ruce, když jsme ho našli? Podle tebe to byla tretka bez významu, obvyklá ozdoba divochů. Pav-le mi tvrdil, že to byly hodinky. Kdybychom je girrigovým úderem nepoškodili, ukazovaly by prý pozemské číslice. Ty tvrdíš, že jsi tam neobjevil vůbec nic, co by dávalo smysl. Pravda, nebyla tam kolečka - zato nějaké jemné drátky, což snad dávalo tušit, že to bude něco elektrického, vzpomeň si! Pav-le tvrdí, že jejich součástky musíš hledat pod hodně silnou lupou, jak jsou mrňavé. Víš, zdá se mi, že jsi jeho hodinky zkoumal jako divoch. Sice kleštěmi a ne kamenem, ale se stejným výsledkem. Dodnes jsi nepochopil, co v nich bylo! Já mu už věřím, že jejich civilizace je opravdu jemnější než naše!“

„I kdyby to byla pravda, on bude bez svého počítacího stroje úplně vedle!“ řekl Feíon uraženě.

„A co řekneš na to, že Pav-le v současné době zná nejen které hvězdy jsou nám nejbližší, ale i jak je která od nás vzdálená? A také jak jsou vzdálené jedna od druhé? Nejbližší hvězdy, tím myslím sto těch opravdu nejbližších, rozumíš? Jeho strojky by to určitě urychlily, ale on to klidně počítá i bez nich.“

„To přece není možné, Yl-lo, pochop to!“ zkusil namítat. „Možná, kdyby měl nám neznámé přístroje, pak bych se tak nedivil. Ale vždyť on tu nemá nic víc, než co tu máme i my! Že by dokázal něco tak nepředstavitelného? To považuji za vyloučené!“

„Budeš se muset od něho mnohému přiučit, Fe-í,“ podívala jsem se na něho dost shovívavě. „Jen se musíš víc zajímat o to, co Pav-le dělá, místo věčného odpočívání s ostatními. Mohu ti slavnostně sdělit, že vzdálenosti ke hvězdám už umím počítat i já a není to nakonec nic těžkého, jenom jsem se musela naučit postup, jak to dělá Pav-le. A jde to i s mými ubohými znalostmi matematiky, ani jsem se na to nemusela učit jeho značky. Potřebuji k tomu jen jeho tabulky, ale ty si udělal sám a také v nich není nic převratného. Jak to jednou pochopíš, už se ti to zdá prosté.“

„Chceš říci, že bych se to mohl také naučit?“ podíval se na mě tak vyjeveně, až jsem se upřímně rozesmála.

„Byla bych tě k tomu už dávno pozvala, kdyby ses od Pav-le neodtahoval. Ostatně Pav-le sám chtěl, aby ses k nám přidal, já jsem ho přemluvila, aby počkal, až ty sám konečně projevíš zájem. Takže jestli chceš...“

„Jestli chci? Ovšemže chci. Yl-lo, zajdi hned za Pav-le, prosím.“

„Proč?“ usmála jsem se na něho. „Pojď se mnou! Myslíš, že mám na něho výsadní právo? Nebo se ho bojíš?“

Při těch slovech jsem mu dala do ruky podnos a narovnala trojí porci jídla na znamení, že tentokrát budeme jíst ve třech.

„A neboj se ho, neukousne tě. Když jsem mu řekla, že se všichni bojíte jeho nemoci, na nikoho se nezlobil, jen se tomu smál.“


Aiguřané se stále odmítali vypravit od místa přistání dál než na pár set metrů, ale já jsem nechtěl odletět z neznámé planety, aniž bych se tu trochu rozhlédl. Připadalo by mi příliš smutné navštívit svět kdovíjak vzdálený od Země a spokojit se pak s pobytem na jednom jediném místě.

(Když jsem později zjistil vzdálenost od Ylliny k Zemi, zatočila se mi z ní hlava. Tisíc tři sta - plus minus dvacet - světelných let je přece jen víc než z Ostravy do Aše. Vždyť jen ta tolerance činila víc, než na kolik si lidstvo jako takové kdy trouflo.).

Kdyby Aiguřané přistáli na Sahaře na okraji jedné oázy, neobjevili by ze Země nic víc než jednu studnu, pár palem a zdivočelých datlí, což by byla podle mého mínění nebetyčná škoda. Ale oni to skutečně neudělali lépe. Na Zemi navštívili jediný nevelký lesopark, ve kterém polámali při přistávání pár stromů a sebrali člověka, který měl zkrátka smůlu, že se tam právě nacházel. Z nádherných pozemských měst neviděli ke své škodě ani záblesk světla. Že neviděli zblízka naše Slunce? Jak by také mohli, když se vynořili z mimoprostoru na noční straně Země - a byli na ní sotva pár minut?

Yl-la často vzpomínala na své rodné město Mofidii, ale mě neohromila. Mofidie měla podle jejího vyprávění sotva deset tisíc obyvatel, což na Zemi rozhodně neznamená velkoměsto. Hlavní město císařství Rumo-og mělo být největším na Aiguře - ale jeho sto tisíc obyvatel by v Čechách působilo jen jako menší krajské město. Aigura podle všeho nebyla tak hustě osídlená jako Země. Byly na ní větší neobydlené plochy. Nejen pouště, ale i území, kde se obyvatelé během poslední války z větší části vyvraždili a zbytek odvezli do centra Šimarovy říše k převýchově - nepříjemně mi to připomínalo pozemské gulagy nebo ještě hůř, Dachau.

Nacházet se na neznámé planetě a ani se nepokusit trochu blíž ji poznat?

To bych si asi nikdy neodpustil. Kdoví, kolik desítek světelných let jsme od Země - a já abych seděl na rozkládacím křesílku a slunil se? Ne, to ať po mně nikdo nechce.

Rozhodl jsem se ke krátké výpravě doprostřed zdejší kruhové pouště. Bylo mi jasné, že nikoho z Aiguřanů nepřemluvím, aby tam šel se mnou. Půjdu tam tedy sám, ale na tak malém prostoru jsem neočekával žádné vážnější nebezpečí. Pavouci mě nemohli překvapit, s hady to bylo horší, ale ani ti mě neodradili. Vezmu si na výpravu skafandr, aby mě neohrožovaly jedovaté druhy. Na ostatní mi musí stačit veliký kuchyňský nůž. Samozřejmě by bylo lépe vzít si na takový podnik něco účinnějšího, ale Feíon iég pečlivě zamykal a kdoví, zda by mi tuto jedinou zbraň výpravy vůbec svěřil.

Vzal jsem si batoh a vyrazil do lesa - údajně na ovoce. Ani všímavější Yl-la se tentokrát nepozastavila nad tím, že si beru skafandr, ačkoliv jsem na kraj lesa většinou chodil jen v kombinéze. Skafandry na všech členech výpravy neuvěřitelně plandaly, očividně byly pro dospělé, jako jedinému mi seděl. Potřeboval jsem tentokrát jistotu, že si mě nevyhlídne za kořist nějaký jedovatý had. Zamířil jsem nejkratší cestou do středu lesa, kde strměla silueta zdejší hory. Měl to být výšlap sotva na pár hodin, ledaže bych se něčím kromobyčejně zdržel.

Brzy jsem se prosekal souvislou hradbou na okraji lesa a ocitl se uvnitř. Tady bylo volněji, nebyla tu tak hustá změť rostlin, zejména trnitých šlahounů, jako na pokraji. Našlapoval jsem opatrně, abych nedělal zbytečně hluk. Nebál jsem se zdejších ještěrek, ale přece jen jsem chtěl na této výpravě poznat co nejvíce. A skutečně jsem několikrát zahlédl zvědavé ještěrky, dvakrát jsem z temné houštiny zahlédl svítící oči, ale jejich majitelé se rychle schovali. Samozřejmě - byl jsem tu příliš velký, žádný menší tvor mi nemohl důvěřovat, že nejsem na lovu. Stejně tak všechno prchalo před pavouky, jakmile sešplhali níž. Les byl tichý, kromě zvuků, které jsem tropil, se téměř nic neozývalo.

Prošel jsem opatrně několika bažinami, ale všechny měly dostatečně únosné dno. Kvitoval jsem to jako plus, ale před každou další jsem dno pečlivě sondoval. Pak se konečně začal terén zvedat a bažiny zmizely. Nahradily je ale neprůchodné houštiny, stejné jako na pokraji lesa nedaleko letounu, jen mnohem obtížnější díky šikmé ploše, jakou tady terén představoval. Prosekával jsem si křovím pěšinku jako princ na zámku Šípkové Růženky, klouzal a padal, ale přece jen jsem pomalu postupoval.

Konečně jsem se dostal tak vysoko, abych mohl občasnými otvory v hradbě listí přehlédnout své vzdálenější okolí. Byl jsem nad horizontem nejvyšších korun okolního lesa. V rozhledu mi vadily jen koruny nejbližších stromů, bohužel příliš husté na to, abych získal slušnější rozhled. Občas se ale přece jen v hustém listí našla díra, kterou bych mohl obhlédnout prales.

Stoupal jsem výš a výš, pomalu, ale přece. Několikrát jsem musel změnit směr, abych se nedostal pod pavoučí sítě - věřil jsem sice, že by mi k obraně nůž stačil, ale právem se říká, že člověk nesmí peklu podat ani prst. Pak se začal terén srovnávat, tušil jsem, že nemohu být daleko od vrcholu. Koruny stromů zde byly řidší, rozhled do stran nádhernější. Nahoře snad uvidím nejlépe, ujišťoval jsem se.

Konečně jsem stanul až na vrcholku, jako svého času praotec Čech. Podobnost byla tím větší, že mi kopec svým tvarem skutečně Říp připomínal.

Rozhled tu byl opravdu krásný. Prales zůstal dole, tady stály jen ojedinělé stromy. V dálce jsem viděl stříbřitou kouli našeho hvězdného letounu.

To nejzajímavější mě ale na samém vrcholku kopce teprve čekalo.

V hustém křoví mezi stromy jsem objevil síť ze zlatě se lesknoucího kovu, napnutou na skoro desetimetrovém kruhovém kovovém rámu ze stejného materiálu. Ale nebyla to placka, byl to paraboloid.

Přiznám se, pořádně mě zamrazilo.

Na zdánlivě pusté planetě Yllině jsem náhle stál přímo před - parabolou radaru. Nebo před něčím, co se tomu po čertech podobalo. Včetně správně zahnutého vlnovodu a kovové osy, kolem níž se parabola zřejmě měla otáčet. Tohle rozhodně nebylo přírodního původu, ale - dílem inteligentních bytostí...

Ačkoliv - ještě něco tu nebylo v pořádku.

Silný strom, jehož kořeny překrývaly deskovitou základnu radaru, by svým kmenem otáčení paraboly naprosto jistě znemožňoval. Byl to prastarý, staletý strom - ale musel vyrůst později, než byl radar postaven.

Tvůrci ten radar zřejmě už dávno ponechali svému osudu. Ať jsem se rozhlížel jak chtěl, nic víc jsem neobjevil, ale sama existence toho monstra byla víc než bych čekal.

Aiguřané to postavit nemohli. Lidé ze Země také ne. Musel to tedy být někdo třetí.

A všechno kolem dostalo okamžitě úplně jiný smysl...

 


Zpět Obsah Dále

24.01.2017 13:25