Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Smrtící lest

Náš poslední jor-rí náhle za velice podivných okolností pošel.

Když jsem ho chtěla ráno jako obvykle nakrmit, našla jsem ho ztuhlého. Kůži pod srstí měl zčernalou a mrtvé oči zalepené podivným zeleným hlenem. Vyburcovala jsem okamžitě ostatní. Chvíli jsme se radili a pak jsme se raději obrátili na Pav-le.

„Já jsem hned říkal, že se mi ta poušť nelíbí,“ pokrčil rameny, ačkoliv se dobře pamatuji, jak nám těsně před přistáním podobná podezření rozmlouval.

„Voda tu je, kousek odtud je prales, kde se rostliny mačkají jedna přes druhou, ale tady není ani stéblo trávy? Zdá se mi to čím dál tím podezřelejší. Nezapomeňte, že tu může působit něco neznámého, neviditelného - a příšerně nebezpečného. Měli jsme zmizet dříve než došlo na moje obavy. Ještě že to zatím odnesl jenom jor-rí! Zatím!“

Kdyby ta slova řekla známý strašpytel Kwaita, mávli bychom asi nad nimi rukou. Když je říkal Pav-le, o kterém jsme všichni věděli, že se jako jediný nebojí jedovatých obřích pavouků, zapůsobilo to podstatně více. Kwaita najednou chtěla okamžitě odletět pryč, ačkoliv tomu dosud bránila. Selanka skončila stejně náhle jako začala. Za malou chvíli jsme všechno naložili a z Ylliny velice nakvap odstartovali.

Věděla jsem, že Pav-le chce odletět už dlouho, však jsem ho v tom podporovala, ale tentokrát to nebylo proti vůli ostatních. Jak Kwaita hystericky vřískala, když nám Pav-le navrhoval odlet, tak se najednou mohla přetrhnout, jen abychom už byli pryč.

„Nebyla to špatná planeta,“ řekl Pav-le, když náš letoun zvolna stoupal nad hranice atmosféry. „Kdybychom ve vesmíru v dohledné době neuspěli, budeme se sem možná rádi vracet. Je tu vzduch, voda i jídlo.“

Pak zamířil letoun do směru, podle něho nejzajímavějšího. Neměli jsme žádný protinávrh, spolehli jsme se čistě na něho. Na mou prosbu Pav-le bez nejmenšího zaváhání proletěl strašlivou propast k nejbližší rudé hvězdě, kde jsme zůstali viset v prostoru, abychom dobili akumulátory. Pav-le se samozřejmě strefil tak blízko, že se nám hvězda jevila skutečně jako Rudý obr a baterie se rychle doplnily.

Konečně přesvědčil i Feíona, který si sice pořád broukal, že tomu nemůže uvěřit, ale jinak už nic neměl. Pořídili jsme další fotografie vesmíru a než se naplno nabily akumulátory, Pav-le cosi srovnával a počítal. Fotografie obrazovky byly klíčem k jeho navigaci - podle posunutí hvězd na snímcích, pořízených na různých místech vesmíru, počítal jejich vzdálenosti. Snímky od této hvězdy pomohly doplnit seznam blízkých hvězd o dvě další, které Pav-le hned umístil do náčrtků a porovnával s jediným plánkem hvězdné oblohy, co jsme měli k dispozici. Bylo to podle mě zoufalé konání, souhvězdí v této části vesmíru neodpovídala plánku, ale Pav-le se nevzdával.

Zastávku jsme všichni využili k odpočinku od překonané hrůzy. Všichni usoudili, že mají nárok na delší imeolový spánek plný krásných snů a všichni kromě nás tří, mě, Pav-le a Feíona, spolykali kuličky imeolu. Jak se zdálo, Pav-le to uvítal. Nejen proto, že budou méně dýchat.

„Musím se vám za ten překotný odlet omluvit,“ obrátil se k nám, když jsme v řídící kabině zbyli už jen my tři..

„Kdyby nepošel náš jor-rí, asi bychom tě ještě dlouho neposlechli,“ řekla jsem smířlivě. „Ne ty, ale smrt jor-rí nás dostala zase do vesmíru.“

„Právě,“ přikývl suše. „Nedělal jsem to rád, ale musel jsem ho otrávit, abych vás donutil odletět. Jinak bychom tam zůstali trčet až do smrti.“

„Kde jsi sebral jed?“ vytřeštil udiveně oči Feíon.

„Přinesl jsem si z lesa jednoho pavouka,“ přiznal Pav-le. „Pavoučí jed je silný, účinkoval velmi rychle.“

„Snad jsi ho nebral do ruky?“ vyjekla jsem s ošklivostí. „Co kdyby tě kousl?“

„Neboj se, rukavice skafandru prokousnout nemohl,“ ujišťoval mě honem.

„Jen aby! Já bych tomu raději nevěřila!“

„Tihle pavouci se příliš spoléhají na sítě. Když je jejich oběť omotaná a úplně znehybnělá, kousnou ji, k tomu žádnou obratnost nepotřebují. Jinak si netroufají.“

„Tak takhle je to tedy,“ ťukl se Feíon do hlavy. „Proto ses i ty tvářil málem jako Kwaita! No dobrá, ten podvod ti odpustíme. Mně by se na Yllině líbilo, ale radši se chci vrátit domů. Opravdu jsme se tam zdrželi dlouho, doma o nás jistě umírají obavami.“

Chtěl přitom vypadat vesele, ale jestli jsem zbledla stejně jako on, nebyl na nás asi příjemný pohled.

„Já bych zemřela hrůzou, kdybych se jen prstem dotkla tak hnusného pavouka!“ otřásla jsem se odporem.

„A teď se vám svěřím s další záležitostí,“ nechal Pav-le mou větu bez odpovědi.

„Nějak ti to moc lehce prošlo!“ řekla jsem. „Co to bude, další úskok?“

„Tentokrát žádný úskok,“ usmál se Pav-le. „Prostě nechci jako motýl poletovat od hvězdy ke hvězdě. Ne že by mě nebavilo objevovat nové světy, ale bojím se, že bychom takhle hledali domov příliš dlouho. To ani nemluvím o všelijakém nebezpečí, spojeném s objevováním planet - nejsou všechny tak příjemné jako Yllina. A navíc, nezlobte se, vaše letadlo není k objevování nových světů dostatečně vybavené.“

„Vy máte letadla vybavená lépe?“ ušklíbl se Feíon přezíravě.

„Řekl bych, že ano,“ přikývl Pav-le k jeho údivu. „Říkal jsem vám už o něčem neviditelném, co by nás mohlo zabít? Nemáte tady jediný přístroj, aby vás na podobné nebezpečí upozornil. Kdybychom náhodou přistáli na planetě, kde tahle neviditelná smrt je, umřeli bychom, ale nezjistili bychom proč.“

„Ty si myslíš, že něco takového opravdu existuje?“ zbledla jsem.

„Už ses s něčím takovým setkal?“ zvážněl konečně i Feíon.

„Vím to docela určitě,“ řekl Pav-le. „Naši kosmonauti nedávno narazili ve vesmíru na planetu, kde neviditelná smrt zabíjela. Museli narychlo odletět, naštěstí to poznali podle přístrojů včas.“

Opět jsem pochopila, co jsem už dlouho domýšlela. Pav-le zná vesmír lépe než my - když jeho krajané létají tak dlouho...

„Jak dlouho létáte do vesmíru?“ zeptal se dychtivě Feíon, kterého to zaujalo.

„Dlouho,“ řekl Pav-le vyhýbavě. (Čímž vlastně neřekl vůbec nic.)

„Budiž - ale co tedy chceš dělat?“ zajímala jsem se.

„Tady v nejbližším hvězdném okolí není ani Země, ani Aigura. Pokusil bych se proto o delší let. Dostat se jediným skokem do míst, kde by Aigura mohla být.“

„Udivuje mě tvoje jistota!“ neodpustil si Feíon.

„Jak víte, něco jsem na Yllině stačil spočítat,“ nedal se Pav-le zviklat.

„Dobrá, ale co jsi zjistil?“ neovládl už Feíon svou netrpělivost.

„Myslím, že bychom měli zamířit tady k té hvězdě,“ ukázal Pav-le na mapu. „Není-li to přímo slunce Aigury, určitě nebude daleko od ní.“

„Tuhle hvězdu jsem přece sama počítala - ale ta je opravdu daleko!“ řekla jsem nerozhodně. „Co když se k ní nestrefíme, co pak?“

„Počítala jsi to až po mně,“ usmál se Pav-le. „Už jsi jen kontrolovala, jestli jsem se někde nespletl. Ale i kdyby to nebyla ta správná hvězda, můžeme se přece vždycky vrátit na Yllinu. Když už známe, kde leží, je to maličkost. Aspoň teď už ano,“ opravil se trochu, aby to Feíonovi nepřišlo tak líto.

„Jak dlouho si myslíš, že to poletíme?“ otázal se Feíon starostlivě.

„Podle mě asi dva dny - to by měly akumulátory vydržet,“ řekl Pav-le. „I potom by v nich mělo zbýt ještě na dva kratší lety.“

„To odpovídá,“ zamyslel se Feíon, než souhlasil. Konečně pochopil, že musí brát Pav-le vážně. „Chceš vyrazit hned, nebo počkáš, až se doplní energie?“

„Bude lépe vyrazit hned,“ řekl Pav-le. „Ale nebude to žádná legrace. Byl bych hrozně rád, kdybyste se vy dva ve spánku střídali. Já to tu budu muset vydržet až do konce, ať se děje co se děje.“

„Když budeš vzhůru ty, zůstanu s tebou i já,“ řekla jsem odhodlaně.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Pav-le. „To bys nevydržela. Víš přece, že lidé Země snesou mnohem víc než lidé Aigury.“

„Vždyť jsem odpočívala ještě nedávno,“ připomněla jsem.

„Pak ať jde spát Feíon, aby byl svěží, až bude třeba. Až se vzbudí, vystřídá tě. Ale neber si imeol, Fe-í, prosím tě,“ mínil. „Abychom tě mohli v případě nouze probudit.“

Feíon to slíbil a odplul do své kabiny, aby si odpočinul. My jsme se mezitím pomalu připoutali do pilotních křesel. Pav-le ještě chvíli čekal, aby Feíon stačil vlézt do spacího vaku, dříve než začne manévrování. Teprve když umlkly všechny zvuky v letadle, pomalu pomocí motorků otočil letoun tak, aby dostal hvězdu do kolečka, namalovaného přímo na obrazovce.

Pak se kolem nás opět rozlila zrádná zeleně vláknitá mlha, vyplňující nadprostor evsej. Pav-le spustil motory přímo vpřed. Nahlas odpočítal ve své řeči několik čísel, ale všimla jsem si, že jich bylo více než při dosavadních krátkých letech. Až pak vypnul motory a pohodlně se uvelebil v křesle.

„Letíme!“ pochvaloval si a podíval se na mě povzbudivě.

Jen jsem si povzdychla, ale měla jsem mnohem lepší náladu než dříve. Věřila jsem, že Pav-le má víc naděje na úspěch, než my sami.

„Prosím tě, Pav-le, jak můžeš vědět, které naše přístroje ukazují dobře a které ne? Říkal jsi mi, že vaše Země nemá letouny jako je tento, ale jiné. Jak je to možné, že se v nadprostoru orientuješ, jako bys tu byl odjakživa doma? A odkud máš takové znalosti o vesmíru? Jak jsi vůbec přišel na nápad počítat vzdálenosti hvězd?“ ptala jsem se ho páté přes deváté.

„Většinou jsem to vypozoroval až tady,“ odpověděl stručně.

„No dobře, dejme tomu, něco jsi odkoukal od nás,“ připustila jsem. „Navigaci v evseji ses ale naučit nemohl, když správně říkáš, že ji neumíme, což musím přiznat.“

„Podívej, Yl-lo,“ začal až po dlouhém rozmýšlení, pomalu a nejistě. „Naše světy jsou odlišné, to si nemusíme zakrývat, víme to oba moc dobře. U nás na Zemi jsem se nějaké základní znalosti o vesmíru naučil už ve škole. Já jsem se o vesmír nezajímal, ale něco mi v hlavě přece jen zůstalo. Teď jsem se tu najednou ocitl mezi vámi a bylo mi všechno neznámé, cizí. Naštěstí, díky tobě, jsem se mohl docela rychle seznámit se vším, ale nejvýhodnější pro mě bylo, když jsem si mohl některé předměty, přístroje a zařízení pojmenovat svou řečí. Jakmile jsem si dokázal vzpomenout, jak se co nazývá u nás na Zemi, obvykle už jsem s tím mohl zacházet stejně jako u nás doma. Spoustu z toho, co máte, máme i my. Svítíme elektřinou, jíme lžičkami - vypadají skoro stejně jako vaše, máme podobné konzervy, spíme na lůžkách a sedíme na židlích. Trochu mi chyběly nůžky, nástroj, kterým si odstřihujeme nehty. Vy nehty nemáte, nepotřebujete tedy ani nůžky. Ani vaše vlasy nepotřebují stříhat, to jen mně padají do očí. Úplně nakonec jsem se mohl učit i to, co nemáme - například řídit váš letoun. Mimochodem, naše pozemské letouny mívají řízení mnohem složitější.“

„A teď si představ, že bys byla na mém místě ty. Měla bys před sebou více než sto různých přístrojů a nevěděla bys o žádném, nač je. Mohla by ses ptát - ale Feíon tak krásně vysvětlovat neumí, takže bys asi byla ráda, kdybys pochopila sotva čtvrtinu. Také by ses asi zaměřila na to, co znáš z domova, ne? Proto jsem řídil podle holu-póde, což byl pro mě od začátku starý známý gyroskop, než abych sledoval suru-kupid, který dodneška nechápu. Naštěstí jsem zjistil, že při letu v Evseji je suru-kupid k ničemu, ukazuje si co chce, kdežto holu-póde v obou prostorech ukazuje stejně.“

„Velmi brzy jsem poznal, že nikdo z vás neumí létat ve vesmíru. Honili jste se za přeludy, létali po spirálách a pokud jste narazili na si-jid hvězdy, bylo to náhodou. Když jsem nebyl v kabině a neviděl tu mlhu tady, zdálo se mi, že létáte naprosto nesmyslně. Tady jsem pochopil, že se snažíte srovnávat se podle těch vláken venku, ale také mě napadlo, že to mohou být úplně náhodné siločáry odnikud nikam. Když jsem se během letu s Feíonem díval na holu-póde, jen to potvrzovalo mé pocity. Proto jsem se rozhodl alespoň jednou řídit letoun podle svých pocitů a ne podle obrazovky.“

„Náhoda mi přála. Na planetě, kterou jste později nazvali Strašlivá, byla větší přitažlivost, než Feíon čekal. Možná, že se na to jeho přistání pamatuješ, i mně to v první chvíli vyrazilo dech. Když jsem se trochu vzpamatoval, odplazil jsem se nejprve do tvé kabinky, ale zjistil jsem jen to, že jsi omdlela. Nemohl jsem tě probudit a vtom jsem si také uvědomil, že je v celém letadle podezřelé ticho. Chtěl jsem ti dojít pro pomoc, ale pak jsem si řekl, že je nutné nejprve odletět z té tíže, pokud to ještě půjde. Dostal jsem se do pilotní kabiny, kde se Feíon marně namáhal překonat přitažlivost, ale nakonec byl rád, když mi vysvětlil, jak mám zapnout motory. Při startu ztratil vědomí a poskytl mi krásnou příležitost zkusit si řídit podle své libosti. Nevím, jestli se na to pamatuješ, ale podařilo se mi dostat letadlo na stabilní oběžnou dráhu, takže jsme pak ani nepadali k planetě, ani se od ní nevzdalovali, čemuž se Feíon divil.“

„Strašlivou mi nepřipomínej!“ otřásla jsem se hrůzou.

„Promiň,“ omlouval se, „musel jsem. Do té chvíle jste mě do pilotní kabiny nepustili, natož abyste mi dovolili sáhnout na řízení. Až potom mě Feíon párkrát nechal řídit, ale jen když se podle jeho mínění nedalo nic zkazit. Nikdy jsem nemohl letět podle svého. Pamatuješ se na den, kdy jsem poprvé letěl nadprostorem? Byla jsi tu se mnou, ale také jsem musel využít chvíle, kdy jsi únavou usnula, jinak bys mi žádný pokus nedovolila,“ podíval se na mě vyčítavě.

„Dodnes nikdo z nás nechápe, jak to, že se v našem letadle vyznáš lépe než my sami,“ vysvětlovala jsem mu rychle. „Nezlob se, to nikdo z nás nečekal - a ani nemohl.“

„Vidíš - a já jsem si potřeboval jen ověřit, jak je tomu v evseji s rychlostí. Jestli je úměrná, nebo náhodná. Druhá možnost by mi vadila víc. To už jsem byl jistý, že když v evseji nesouhlasí rozměry, souhlasí aspoň úhly. Když si v normálním prostoru letoun nasměruješ a po přechodu do evseje jen zapneš motory přímo dopředu, musíš se strefit. Podívej se na obrazovku! Vidíš tady to kolečko?“

„Toho už jsem si všimla,“ řekla jsem. „Podle něj směruješ letoun, viď?“

„Než jsem je sem namaloval, měl jsem nějakou dobu obrazovku pokreslenou pomocnými čárami, ale teď už mi stačí jen tohle kolečko. To je totiž bod, kam je soustředěna tažná síla motorů. Všimni si, je sice skoro uprostřed obrazovky, ale ne přesně. I malý rozdíl by mohl v cíli znamenat strašnou odchylku. Proto musí být tady na obrazovce kolečko a musíš se orientovat podle něj.“

„Jak tě tohle všechno mohlo napadnout?“ vzdychla jsem si.

„Nerad chodím cestou, o které už vím, že nikam nevede,“ řekl. „Vy jste pořád opakovali tutéž chybu. Pořád jste létali podle obrazovek a podle té zelené mlhy, která vás zmátla,“ usmál se. „Kdybyste se zkusili orientovat podle normálního prostoru, asi byste na to přišli také.“

„Jenže my bychom se asi dřív rozbili i s letadlem,“ řekla jsem a otřásla se přitom hrůzou. „Bez tebe bychom se nedostali ani ze Strašlivé. Nebo bychom mohli uvíznout daleko od hvězd, kde by bylo tak málo energie, že by nebylo čím nabít baterie. Až by se zastavila čistička, udusili bychom se. Také bychom se mohli vynořit uvnitř hvězdy - a kdoví, jaká další nebezpečí na nás ve vesmíru číhají!“

„Měli jste zůstat u nás, na Zemi,“ řekl smutně Pav-le. „Země není bez chyb, ale určitě byste tam pomoc našli.“

„My bychom se tam zdrželi rádi,“ opáčila jsem vyčítavě, „ale museli jsme odletět hrozně nakvap, když po nás lidé ze Země začali - střílet.“

„Střílet?“ nechtěl věřit Pav-le. „Proč si to myslíš?“

Vzpomněla jsem si znovu na chvíli, kdy jsme s Kwaitou a Feíonem nešťastně stáli nad omráčeným člověkem z jiného světa. Při našem nouzovém přistání na Zemi se nacházel příliš blízko a vlnová pole motorů ho odhodila stranou jako pírko. Když jsme opatrně vyšli z letadla, našli jsme ho nedaleko od letounu. Chtěli jsme mu pomoci, ale na místě to nešlo, měli jsme holé ruce. Já a Feíon jsme celý život bydleli na letišti, víckrát jsme viděli člověka omráčeného girrigy a věděli jsme, že zemře, necháme-li ho na místě. Feíon navrhl vzít ho dovnitř a pomohl nám s ním, ale pak odešel do pilotní kabiny pozorovat okolí pomocí obrazovek, zatímco já s Kwaitou jsme se snažily toho člověka přivést k vědomí. Pak se zvenku ozvala dunivá rána a vzápětí poté se pod námi propadla podlaha, jenže Feíon v leknutí současně s igidhigem zapnul motory - a už nikdy jsme planetu Zemi nespatřili.

Tak jsem to Pav-le vyprávěla. Zamyslil se, pak se divně usmál a pokýval hlavou:

„Řekl bych, že po vás nikdo nestřílel. To jste se jen polekali hluku našich letadel. U těch je to obvyklý jev. Myslím si, že vám nic nehrozilo.“

„To jsme ale nemohli vědět,“ zbledla jsem.

Chtěla jsem se v jeho očích ospravedlnit, ale on se choval, jakoby se nic nestalo.

„Víš, Pav-le, u nás na Aiguře byla nedávno taková hrozná věc, říkáme jí fos-to. To lidé jedné země střílí proti lidem druhé země a zabíjejí se. Nikdo si není jist, zda bude druhého dne naživu. Zvuk vašeho letadla se podobal zvuku obrovských válečných iégů našich létajících pevností. Kdybys věděl nebo tušil, kolik lidí v poslední fos-to iégy zahubily, nedivil by ses. Teď se u nás naštěstí nic takového neděje. V posledních bojích padl Veliký Jaiper, jeho říši pohltila říše našeho vládce Šimara, ale fos-to byla nedávno a každý z nás se hromových zvuků dodnes bojí.“

„Potom se vám ani nedivím,“ řekl Pav-le pomalu.

„Já vím, že si o nás můžeš myslet něco ošklivého,“ řekla jsem, „ale my bychom se hrozně chtěli vrátit... a já si nedovedu představit, že bychom se dostali domů, až od nás odejdeš. Až najdeš Zemi, může být k naší Aiguře daleko. Musíš nás do té doby naučit létat, slíbíš mi to?“

„Spíše mám já obavy, že už se nikdy nedostanu na Zem,“ povzdychl si Pav-le. „Vaše mapy umožňují návrat na Aiguru, ne cestu k Zemi. Jsem si jistý, že až objevíme Aiguru, nikdo z vás už nebude chtít hledat dál. A jak se mi zdá, Aiguru objevíme brzy. Podle mě příliš brzy.“

Ta slova mi v první chvíli připadala jako vysvobození. Pav-le si myslí, že Aiguru najdeme v nejbližších dnech - to znamená, že budeme konečně doma! Ale také jsem si uvědomila, že na Aiguře se budeme muset rozloučit. I on se bude chtít vrátit domů.

Pav-le se mi přitom stále díval do očí. Podle jeho podivně smutného úsměvu mě ale napadlo, že on asi také přemýšlí o brzkém loučení. Co si asi myslí? Jeho oči s divně bílými okraji se na mě dívaly tak měkce...

„Pav-le?“ nedořekla jsem otázku.

„Co chceš vědět?“ zeptal se mě po chvilce.

„Těšíš se také domů?“

„Také,“ odpověděl, ale díval se přitom pořád na mě.

„A - také se nechceš rozloučit?“ vyhrkla jsem otázku, která mu více říkala, než kolik požadovala znát.

„Myslím, že asi nějakou dobu zůstanu na Aiguře,“ řekl po chvilce ticha.

Tak jednoduché řešení mě nenapadlo, pravda. Nic jednoduššího! Pav-le mohl nějakou dobu pobýt u nás!

„Budeš naším hostem!“ vyhrkla jsem nadšeně. „Pav-le, ani nevíš, jak jsem ráda... nejraději bych byla, kdybys od nás nemusel odejít nikdy!“

„Jen aby na tvá slova nedošlo jinak, než myslíš,“ řekl Pav-le s podivným smutkem, ačkoliv jeho úsměv byl najednou takový veselejší.

Tak ani on se nechce hned rozloučit, jásala jsem uvnitř - i když navenek jsem mlčela.


Feíona probudil ze spánku jemný dotyk ruky na čele.

„Vstávej, Fe-í...“ uslyšel tichý hlas Yl-ly. Otevřel oči a vyskočil, ale popruhy ho naštěstí jemně zachytily. Spatřil Yl-lu vznášet se vedle svého lůžka, v letadle byl tedy beztížný stav.

„Kde jsme? Co dělá Pav-le?“ zajímal se. „Letíme, nebo nabíjíme akumulátory?“

„Letíme pořád stejně evsejem,“ informovala ho ochotně. „Pav-le sedí uřízení, řekl mi, abych šla spát, ale předtím vzbudila tebe. Už se mi opravdu spát chce.“

„Už jdu,“ rozepnul si Feíon popruhy. „Mohl by nám na chvíli zapnout motory, abychom pořád neplavali ve vzduchu jako ryby v nádrži,“ zabručel trochu rozmrzele.

„Cožpak ještě nevíš, že Pav-le na motory nesáhne po celou dobu letu?“ podívala se na něho tázavě. „Že sis toho ještě nevšiml? Pav-le vždycky letoun nasměruje tak přesně, jak to jde, přejde do evseje, krátce zabere motory - a pak jen čeká, až se objeví si-jid hvězdy, ke které letíme.“

„A jak vyrovnává odchylky?“ podivil se Feíon.

„On tvrdí, že žádné odchylky ani nevzniknou, dokud někdo nesáhne na motory,“ vysvětlovala dívka. „Celé tajemství je v krátkém rozjezdu správným směrem správnou rychlostí.“

„Myslel jsem si, že on na našich obrazovkách vidí něco, co my sami vidět nemůžeme,“ řekl trochu zklamaně.

„To by snad také bylo možné,“ zamyslela se Yl-la. „Bylo mi vždycky divné, když Pav-le ukázal na obrazovku a byl přesvědčen, že už musím vidět si-jid, zatímco já jsem viděla jenom stále stejná zelenavá vlákna mlhy. Doteď jsem si myslela, že si je tak jistý svými výpočty. Zatím se vždycky si-jid objevil, ale jestli Pav-lovy oči vidí něco navíc, těžko bychom se to pak mohli od něho naučit.“

„Zeptám se ho na to,“ řekl Feíon. „Jdi teď spát, Yl-lo. Já jdu k Pav-le.“

Dívka pomalu odplouvala z kabiny. Bylo znát, že je opravdu unavená. Feíon pomalu ručkoval ke kuchyňce. Řekl si, že něco sní a nějaké jídlo přinese Pav-le.

Hned z první konzervy se ale na něho k jeho velikému zděšení vyvalil odporný zápach. Konzerva byla plná nějakého shnilého neřádu. Rychle uzavřel víčko a vyhodil ji do odpadků i s obalem. Druhou otevíral s obavami, ale byla naštěstí dobrá. Byla v ní marmeláda z modrého ovoce, nasbíraného na Yllině. Feíon rychle snědl obsah a obal pečlivě uložil mezi prázdné. Výborný nápad měla s konzervami Yl-la! Kdybychom se museli vrátit na Yllinu, pomyslel si, budou prázdné obaly užitečné. Neudělali jsme ale všechny konzervy dost dobře, příště budeme muset postupovat pečlivěji.

Pak opatrně otevřel další konzervu a když zjistil, že i ta je dobrá, uzavřel víčko, vsunul konzervu do kapsy a vyplul na chodbu.

„A teď tě konečně zabiju, ty hvězdná stvůro!“ ozvalo se z pilotní kabiny.

Feíon poznal hlas Vontra. Vontr byl vzhůru - budiž! Ale jestli takhle vyhrožoval, musel si být naprosto jistý. Vontr dobře věděl, že je Pav-le silnější než lidé Aigury, jeho jistota mohla tedy pramenit jedině z převahy ozbrojeného proti bezbrannému.

V letadle byla jediná zbraň, iég - a Feíon si byl náhle jist, že právě touto zbraní Vontr určitě na Pav-le míří. Výbušná elektrická střela musí Pav-le zabít bez ohledu na jeho větší sílu. To je konec, tomu se nedá zabránit! Jen se přikrčil v očekávání exploze.

Místo exploze ale vycházelo z pilotní kabiny jakési supění. Konečně se Feíon vzpamatoval a několika lehkými hmaty přeručkoval po držadlech k otevřeným dveřím řídící kabiny. Za nimi se mu naskytl jiný obraz, než jaký najisto očekával.

Vontr opravdu držel v ruce iég, jenomže zbraň mířila kamsi dozadu za Pav-le. Ten držel rukama Vontra za obě zápěstí a ruku s iégem mu vykroutil stranou, ať se útočník vzpíral jak chtěl. Pozemšťan byl připoután k pilotnímu křeslu, neměl dostatečnou volnost pohybu, ale nezdálo se, že by tím byl zneklidněn. Spokojil se tím, že držel Vontra pevně za ruce. Feíonovi se dokonce zdálo, že ještě sleduje, aby ani náhodný výstřel nepoškodil některý důležitý přístroj na palubní desce. Na zadní stěně nebo na stropě by náboj nenapáchal tolik škody. Stisk rukou pozemšťana byl příliš silný, než aby mohl Vontr něco dělat. Zatímco pozemšťan vypadal klidný, držel svého protivníka jen jakoby mimochodem, Vontr byl rudý námahou a rozčílením. Cloumal sebou, ale v beztížném stavu se nemohl ničeho zachytit, jen nohama o dveře kabiny, ale to mu příliš nepomohlo. Nepodařilo se mu ani na okamžik vychýlit ruku tak, aby iég mířil na Pav-le.

Když Feíon připlul ke kabině, oba ho spatřili. Pav-le se na Feíona omluvně usmál, ale neřekl nic, zato Vontr hned začal křičet, jako kdyby ho pozemšťan trhal na kusy.

„To zvíře mě napadlo, Feíone, zastřel ho, honem!“ křičel. Trhl rukou a pustil zbraň, takže ta pomalu připlula vzduchem směrem k Feíonovi. Ten ji opatrně chytil, ale ke splnění Vontrova příkazu se neměl. Místo toho iég zajistil a vsunul do kapsy.

„Nerozumíš?“ křičel Vontr. „Zastřel to zvíře, zabije mě!“

„Asi by ti to patřilo,“ řekl Feíon. „Mám oči a vidím, kdo na koho tady útočil. Jak tě mohl napadnout, když neměl zbraň a byl připoutaný v křesle? To ty ses na něj vrhl se zbraní, slyšel jsem dobře tvoje vyhrožování. Jsem docela rád, že ti to nevyšlo! Bylo to tak, viď, Pav-le?“

„Namířil to na mě,“ řekl pozemšťan klidně. „Jenže si chtěl nejdřív vychutnat svou převahu a přiblížil se mi na dosah, takže jsem ho popadl za ruce - a to je asi všechno. Věděl jsem, že brzy připluješ a chtěl jsem, abys to viděl na vlastní oči.“

„Nemůžeš věřit té bestii!“ křičel Vontr. „Já jsem Aiguřan z vysokého rodu a on je divoch, zvíře! Napadl mě, já jsem se bránil! Nemůžeš mě nechat jen tak zabít a klidně se na to dívat!“

„Kdo tě tady zabíjí?“ opáčil mrzutě pozemšťan. „Nikdy jsem ti přece nic zlého neudělal. Proč mě nenecháš na pokoji? Kdybych měl v úmyslu zabít tě, příležitost bych měl už dávno a ty to víš, ale já nechci nikomu ubližovat! Ani tobě ne!“

„Ale já tě stejně jednou zabiju, ty bestie zobákonosá!“ vztekal se Vontr.

„On to myslí vážně,“ řekl Feíon pomalu a s vážnou tváří. „On tě doopravdy chce zabít. Pav-le, tohle není žádná legrace, víš to?“

„Vím to už dávno, Fe-í,“ usmál se smutně Pav-le. „Jen nechápu, co ho vede k té nenávisti. Vždyť je to hloupost.“

„Podle zákonů Aigury máš právo na odvetu,“ připomněl Feíon vážně. „Myslím si, že bys ho dovedl zabít i jen tak, holýma rukama, viď?“

„Kdybych mu dal jednu pořádnou, bylo by po něm,“ řekl Pav-le. „Proto si na mě vzal tu bouchačku, jinak by se mi vyhýbal jako dosud.“

„Tak mu tu ránu dej a zabij ho!“ řekl Feíon. „Máš na to plné právo, dokonce už podruhé. Kdykoliv budu moci na své svědomí dosvědčit, že jsi to udělal v sebeobraně.“

„Ty zrádce, špinavá kryso!“ zesinal Vontr. Zkusil se opět vytrhnout, ale byl jako v kleštích. Pozemšťan si ho náhle přitáhl a než se Vontr nadál, objímala ho jedna ruka pozemšťan kolem těla tak, že mu blokovala ruce obě. Aiguřan byl teď zcela bezmocný a pozemšťan měl jednu ruku volnou. Vontr začal ječet hrůzou.

„Půjč mi, Fe-í, svou zásobu imeolu,“ požádal Pav-le.

„Tak příjemnou smrt si ani nezaslouží,“ řekl Feíon nesouhlasně, ale vytáhl z kapsy váček.

„Nééé!“ kvičel Vontr v hrůze.

„Já ho nezabiju,“ řekl Pav-le klidně. „Jen ho uspím, aby dal pokoj.“

„Nechceš?“ divil se Feíon. „Opakuji ti znovu, když na tebe zaútočil s vražedným úmyslem, smíš ho zabít beztrestně, jinak tě příště zabije on a bez slitování!“

„Nejsem vrah,“ odfrkl Pav-le. „Kolik těch tabletek je potřeba na dva dny spánku?“

„Šest,“ odpověděl Feíon nechápavě. „Ale když mu jich dáš šedesát, příjemně zemře a ani o tom nebude vědět. Bude to víc, než co si zaslouží.“

„Dej mu těch šest,“ požádal Pav-le rozhodně. „Stačí, když mi dá pokoj dva dny.“

Vontr se sice kroutil jak mohl, ale nebylo mu to nic platné. Pav-le mu násilím otevřel ústa a Feíon mu sám naházel pilulky až do krku. Jakmile jich bylo šest, Pav-le Vontrovi ústa zavřel a počkal, až Vontr chtě nechtě polkne. Křečovité napětí jeho těla za chvíli povolilo a zákeřník zůstal bezvládně ležet v rukou pozemšťana.

„Tak,“ oddechl si Pav-le. „Uložíš ho na lůžko, Fe-í?“

„Opravdu mu daruješ život?“ ujišťoval se nevěřícně Feíon.

„Než se z toho prospí, budeme na Aiguře,“ řekl Pav-le. „Tam už snad nebude nebezpečný.“

„To jsi na obrovském omylu, Pav-le,“ řekl Feíon vážným hlasem. „Samozřejmě to nevíš, ale Vontrův otec je nejvyšším faddihem Šimarovy Ochrany trůnu, takže je vlastně druhým nejmocnějším mužem na Aiguře. Jakmile přistaneme, bude mít Vontr krásnou možnost se ti pomstít. I když taky nechápu, co proti tobě má.“

„Neumím si to vysvětlit,“ zamračil se Pav-le. „Kdysi dávno říkal, že vám ujídám zásoby a dýchám vzduch, který by mohl chybět. Ale když jsme pak na Yllině zásoby doplnili, ten důvod snad pominul. Nic jiného mě nenapadá.“

„Budeme to muset zjistit,“ řekl Feíon zamračeně.


Když mě Feíon přišel budit, byla jsem vzhůru. Spala jsem podle hodin jen krátce, ale kupodivu mi to stačilo.

„Co dělá Pav-le?“ zeptala jsem se ze všeho nejdříve.

„Ještě nespal,“ oznámil mi Feíon. „Ale řeknu ti, je to div. V řídící kabině je větší nuda, než když se nabíjí akumulátory. Všechno se tam kroutí a ty nesmíš zasáhnout...“

„Pav-le říká, že to potrvá jen dva dny,“ připomněla jsem.

„Máme za sebou dvě třetiny,“ utěšoval mě Feíon zbytečně. „Nechápu jen, jak jsme mohli zabloudit tak daleko?“

„Já mu věřím,“ řekla jsem prostě. „Bloudili jsme skoro rok a je vlastně div, že na nápravu našich omylů potřebuje Pav-le jen dva dny.“

„Já mu také věřím,“ ujistil mě Feíon. „Ale o tom jsem s tebou nechtěl mluvit. Ať už doletíme přímo k Aiguře, nebo to bude trvat ještě déle, musíme se my dva včas domluvit, co uděláme doma.“

„Co bychom dělali?“ divila jsem se. „Budeme doma, ty se netěšíš?“

„Musím ti tedy říci něco strašně vážného,“ řekl mi Feíon podmračeně. „Vontr se dnes pokusil Pav-le zabít. Chtěl ho zastřelit iégem.“

Za slova, která mi poté vyklouzla, bych se v jiné chvíli styděla, klít se nemá, ale teď jsem to ani nevnímala.

„Co se stalo Pav-le?“ dodala jsem rychle.

„Budeš se divit jako já, ale nestalo se nic,“ řekl Feíon a já si nahlas oddechla. „Vontr na Pav-le nestačil ani s iégem. Když jsem k nim dorazil, byl Vontr prakticky bezmocný a kdyby Pav-le chtěl, byl by s ním pěkně zatočil! Jenže - on se zase spokojil s tím, že jsme dali Vontrovi imeolu na dva dny a zavřeli ho do kajuty. Vontr teď spí.“

„Hlavně že se Pav-le nic nestalo,“ oddechla jsem si.

„Teď se, pravda, nestalo nic, ale jestli se Pav-le podaří doletět na Aiguru a do té doby Vontra nezabije, stane se tam díky tatíčkovu vlivu pánem Vontr.“

To byla nepříjemná pravda, na niž jsem v prvním nadšení zapomněla. Vontr si postěžuje otci - a bude zle!

„Vzhledem k tomu, co se stalo dnes, se tě musím znovu zeptat, jak to bylo na Yllině, když jsi vyhodila Vontra ze dveří,“ vyslýchal mě Feíon dál.

„To je moje tajemství!“ zamračila jsem se.

„Prosím tě, pochop, že v téhle chvíli nejde o tvá tajemství!“ vyjel si na mě Feíon náhle zhurta. „Musíme se dozvědět pravou příčinu Vontrovy nenávisti. Rozumíš? Ty nechápeš, že tady jde o život? K čertu s tajemstvím, které může Pav-le zabít!“

„Dobrá, řeknu ti tedy všechno,“ souhlasila jsem po chvíli váhavě. „Ale musíš mi slíbit, že nic z toho nikomu na Aiguře neprozradíš. Přísahej!“

„Přísahám ti, že nic z toho co mi řekneš bez tvého souhlasu nikomu neprozradím. Ať mě krysy zaživa sežerou, kdybych přísahu porušil!“ řekl Feíon poslušně.

Věděla jsem, že Feíon je čestný a není schopen porušit starodávnou přísahu. Moje tajemství by u něho bylo v bezpečí, trochu jsem si oddechla, ale příliš se mi neulevilo.

„Vontr začal Pav-le nenávidět dávno,“ začala jsem pomalu. „Už v době, kdy byl Pav-le bezmocný po nárazu našich girrigových polí, jak jsme ho omráčili při tvém přistání na Zemi. Vontr mě přemlouval, abych Pav-le nechala zemřít. Ospravedlňoval to tím, že Pav-le jí naše zásoby a dýchá náš vzduch. Tenkrát by to podle Vontra bylo jednoduché, stačilo by přestat Pav-le krmit a zemřel by hlady - pamatuješ, jak zpočátku hýbal jen očima a trochu ústy? Ale teď už mám dojem, že to nebyl pravý důvod jeho nenávisti, protože ta ještě stoupla, když nám Pav-le objevil Yllinu a vlastně nás všechny zachránil.„Samozřejmě jsem to tenkrát odmítla. Řekla jsem mu, že by se mi strašně příčilo zabít bezmocného člověka, kterému jsme i tak ublížili. A navíc člověka z jiného světa, bylo by přece nesmírně zajímavé dozvědět se, zda se s ním vůbec domluvíme a jak na nás bude reagovat. A také jsem se chtěla dozvědět více o jeho světě, což platí dodnes, neboť nám toho osobě moc neřekl, raději se zaměřil na vyřešení navigace.“

„Bylo by také nesmyslné, aby se s námi bavil konverzačním tónem v době, kdy všem jde o život,“ řekl Feíon klidně.

„I kdybych tenkrát Vontra poslechla,“ nenechala jsem se přerušovat, „nebylo by to nic platné, protože Pav-le se vzpamatoval velice rychle, už za pár dnů - on je přece jen silnější než my. Podruhé na mě proto Vontr pár dní před přistáním na Strašlivé naléhal, abych dala Pav-le jed. V té době jsme jen my dva, já a ty věděli, že Pav-le obstojně rozumí naší řeči, pokud mluvíme pomalu a srozumitelně. Vontr to ale nevěděl. Mluvil před Pav-le nahlas, bez obalu, myslel si, že mu nerozumí. Pav-le mlčel a já také. Vontr mluvil velice urážlivě o divošské planetě, kde jsme Pav-le našli, že Pav-le není člověk, ale nebezpečné zvíře, které zabít by byl jistě záslužný čin, neboť by se tím prodloužil život důležitějším osobám. Patrně tím myslel sebe.„Nechala jsem ho vymluvit a když skončil, ani jsem mu neodpověděla. Obrátila jsem se jen k Pav-le a omluvila se mu za Vontrovy řeči. Pav-le na to řekl, že se nemám omlouvat za druhého. Jen si nemyslel, že někdo s takovými názory může létat mezihvězdným letadlem a že o nás měl mnohem lepší mínění. Vontr zbledl, utekl do své kabiny a dlouho se mi vyhýbal.“

„Udělala jsi to ovšem krásně,“ pochválil mě Feíon, až jsem cítila, jak červenám.

„Pav-le si o nás možná pomyslel něco nelichotivého, ale snad si mezitím udělal o nás také lepší mínění,“ řekla jsem rychle.

„No nic, pokračuj...“

„Třetí případ jsem viděla sama jako přímý svědek,“ řekla jsem polohlasem. „To už jsem pochopila, že Vontr chce zabít Pav-le opravdu - a že je schopen to provést.“

Bylo to na Yllině, na kraji lesa. Pav-le si tam cosi prohlížel, tuším, že zkoumal jakousi zvířecí kostru. Víš přece, že po nás chtěl, abychom chodili ve dvojicích, ale pro něho samotného to neplatilo, často vycházel sám. Nejspíš o Vontrovi nevěděl a oba dva nevěděli o mě. Vontr se k němu pomalu zezadu přiblížil, rozhlédl se, zda ho nikdo nevidí, zvedl velký kámen a mrštil jím po Pav-le. Strefil se, neřád, přímo doprostřed jeho zad. Myslela jsem, že se mi úlekem zastavilo srdce, jaká to byla rána! Každý z nás by byl na místě mrtev, to by každému rozdrtilo páteř. Pav-le padl k zemi a pode mnou se podlomila kolena, ale dřív než jsem stačila omdlít, spatřila jsem, jak se Pav-le náhle překulil, vymrštil a najednou stál opět na nohou, čelem přímo proti Vontrovi - jenže s velkým napřaženým nožem v ruce! Jak se mi ulevilo, to si nedovedeš představit. Zato Vontr byl zděšením bez sebe. Rozumíš, on chtěl Pav-le zabít, podnikl smrtící útok, ale když to Pav-le přečkal bez viditelné újmy, situace se otočila. Pro Vontra to musela být pěkně šeredná chvíle! Stál najednou s holýma rukama proti noži a ještě ke všemu proti takovému protivníkovi! Hrůzou padl na kolena a bezmocně očekával smrtící ránu, na kterou měl Pav-le právo - ale ten se beze slova obrátil a odešel, jako kdyby Vontr ani neusiloval o jeho život...

„Rozumíš tomu? Dlouho jsem o tom přemýšlela. Pak jsem si řekla, že Pav-le, ačkoliv je jinak bystrý dost, tentokrát nepochopil, že šlo o vražedný útok. Rána, která by byla pro každého smrtelná, ho sice poranila, večer jsem mu ji ostatně ošetřovala, ale nebylo to vážné. Ani si neuvědomil, že měl být nebožtíkem! Proto pak nechtěl zaútočit. Vontr mu nestál za ránu!“

„Ba ne, Yl-lo,“ řekl Feíon pomalu. „Je to úplně jinak, než si asi myslíš. Kdyby to Pav-le za smrtelný útok nepovažoval, byl by to Vontrovi oplatil, asi ne nožem, ale také kamenem nebo jen rukou - a to by byla Vontrova smrt. Já si myslím, že Pav-le dobře poznal, co ta rána znamená, ale rozhodl se darovat svému protivníkovi život. Dnes to udělal podruhé. Vontr ho napadl s iégem v ruce. Vybral si zbraň, která mu měla dát naprostou jistotu, ale Pav-le ho zneškodnil, ačkoliv nepochopím, jak se mu to povedlo. Jenže iég Pav-le moc dobře zná, pochybovat o Vontrově úmyslu prostě nemohl, bylo to nad slunce jasnější. A přitom mu zase stačilo, aby tak nebezpečného nepřítele uspal na pár dní imeolem. Přitom Pav-le jistě dobře ví, že až se Vontr probudí, bude mu ještě nebezpečnější. Pokládal jsem za svou povinnost a čest ho upozornit na ty souvislosti. Pav-le mě vyslechl, ale zachoval se, jak jsem ti teď řekl.“

„Příhodu s kamenem jsem si nechala pro sebe,“ pokračovala jsem po chvilce. „Nikomu jsem o tom neřekla, Vontr i Pav-le mlčeli. A pak se stalo, co jsem ti říkala.“

„Jak jsi vyhodila Vontra?“

„Ano,“ přikývla jsem. „Vontr přišel za mnou do palubní kuchyňky jako ty, den před tebou. Ještě nebyl uvnitř, už ve dveřích neměl lepší téma k hovoru, než očerňování Pav-le. Vyčítal mi, jak je možné, že se pořád zajímám o to zvíře, že se nesluší, aby se děvče z dobrého rodu zabývalo drezúrou šelem, jakožto dcera ogšigada bych měla dbát na svou pověst, že si je jist, že mi to zvíře nakonec ublíží, a tak pořád dokola. Chvilku jsem ho poslouchala, ale brzy mi došla trpělivost a pustila jsem se do něho. Podívej, řekla jsem mu, Pav-le není žádné zvíře, ale člověk, který se v kosmu vyzná lépe než my. Našel nám tady tu planetu, zachránil život nám všem a měl bys mu být vděčný!“

„Nesmysl!“ řekl. „Zvíře nemůže řídit letoun lépe než lidé jako já nebo Feíon!“

„Feíon spal, když Pav-le našel planetu,“ opáčila jsem mu na to klidně.

Yllinu jsi našla ty!“ vyštěkl Vontr. „Vždyť jsi ji přece nazvala po sobě - a teď děláš, jako by ji našlo to zvíře a nestydíš se lhát nám do očí! Jak myslíš! Podle mě by bylo nejlepší odletět a nechat ho tu pavoukům.“

„Kam chceš odletět, osle?“ rozkřikla jsem se na něho, ty řeči už mi pořádně pěnily krev. „Cožpak víš, kterým směrem je Aigura? Nemáme naději vrátit se domů, jedině že nás tam Pav-le doveze!“

A on na to, že už dávno ví, že jsme ztracení ve vesmíru a že cestu domů nikdy nenajdeme. Měli bychom být rádi, že máme aspoň útočiště, jako dříve mívali na moři trosečníci záchranné ostrovy. Měli bychom se tu zařídit co nejpohodlněji, což je v letounu možné, kdyby tam nebyla dravá šelma, která nás jednoho dne všechny zahubí.

Odsekla jsem mu, že Pav-le není žádná dravá šelma; kdyby byl, mohl nás dávno jednoho po druhém zabít, ale on to neudělá, i když na to má právo, protože tady někdo usiluje o jeho život, nechci zatím na nikoho ukazovat, ačkoliv bych mohla. Pav-le ale pochází z civilizovanějšího světa než je náš. To podle toho, že neoplácí vražedné útoky, ale přitom se nevzdává ani tehdy, když si už nikdo z nás neví rady. Je jako hrdina našich starých pověstí, řekla jsem mu, já se mu mohu jenom obdivovat.

Nato Vontr zlostí úplně zrudl.

„To zvíře je ti nakonec milejší, než my? No to je pěkné!“ křičel. „Jsme na kraji záhuby, měli bychom držet pohromadě proti společnému nepříteli a nejlepší děvče výpravy se s ním přátelí, se zvířetem!“

„Ty jsi opravdu nejlepší děvče z naší výpravy,“ řekl Feíon potichu. „V tom jediném s Vontrem souhlasím...“

Tentokrát jsem určitě zrudla a chvíli jsem nevěděla, co na to říci.

„Fe-í, je to snad dost vážné, nemyslíš?“ pokusila jsem se upamatovat ho na původní směr našeho rozhovoru.

„Promiň... tohle bylo zase moje tajemství,“ uklouzlo mu.

„Raději ti nebudu opakovat, co všechno jsme si vmetli do očí,“ pokračovala jsem rychle, abych to měla za sebou. „Vontr mi pak řekl, že mě už na Aiguře chtěl požádat o ruku, ačkoliv jsem z nižšího rodu než on, ale že to udělá jedině tehdy, když teď sama Pav-le zabiju. Že jsem jediná, komu Pav-le věří. Mohu si vybrat, zda ho podříznu ve spaní, nebo mu dám smrtelnou dávku imeolu, když už jsem taková citlivka, ale jen jeho smrt ho může uspokojit, aby se ke mně vrátil. A že to myslí vážně. Abych si nemyslela, že o mě bude stát, jestli ho neposlechnu, i když jsem teď pro něho jediná přijatelná žena v celém okolním vesmíru. No a já mu na to odsekla, že to taky myslím vážně, když o jeho ruku nestojím. Řekla jsem, že bych ji raději dala tomu, koho on nazývá zvířetem, ale po tom všem si nejsem jistá, zda by Pav-le chtěl za ženu mě. Předvedli jsme se mu jako bestie - a zejména on, Vontr!“

Vontr nakonec vztekle prohlásil, že jestli se mi narodí nějaká chlupatá štěňata, bude vědět čí to je, ale pak mě určitě zabije taky, nato jsem ho vzala za ruku, otočila ho a než se nadál, vyletěl dveřmi na chodbu a jen na poslední chvíli se chytil, aby nespadl po hlavě do šachty. Já jsem se pak v kuchyňce zamkla a dobrou půlhodinu brečela, což se snad dá pochopit.

„Pak jsi přišel s tím, že Pav-le má nějakou nemoc - už to bylo druhý den, ale pořád jsem byla v ráži, jen málo chybělo, vyhodila bych tě také,“ skončila jsem svou zpověď. „Naštěstí jsi přišel v dobrém. Tak - teď víš všechno, co se stalo mezi mnou a Vontrem. Ovšem pamatuj, slíbil jsi mi mlčení.“

„Neboj se, slib, že nikdy nikomu nic neřeknu, platí,“ opakoval Feíon.

Byla jsem tomu ráda, protože má zpověď by mohla mít kruté následky doma, až se vrátíme.

„A teď ti na oplátku řeknu něco já,“ pokračoval po chvilce. „Je to také tajemství, ale nemusíš ani přísahat, jsem si jistý, že budeš mlčet. Ty jsi smíchala svou krev s krví Pav-le, viď?“

Kdyby mě v té chvíli bodl, nevytekla by ze mě ani kapka. Feíon to musel vidět, uvědomila jsem si, nemá cenu zapírat!

„Jednou jsme byli s Pav-le na kraji lesa,“ začala jsem povídat, ale zavřela jsem oči, abych nic neviděla, jak jsem se styděla. „Sbírali jsme tam ty červené plody - a Pav-le se škrábl o trn, až mu krev kapala na listy - on je někdy nešikovný, že to není k uvěření... Podivovala jsem se, že má krev právě tak červenou, jako my. To zase zajímalo jeho, asi by se rád dozvěděl něco o nás. Škrábla jsem se také, jenže úmyslně, abych mu ukázala, že je to pravda.“

Opravdu velice zajímavé, řekl Pav-le. Přejel prstem po listu a všechnu, moji i svoji krev smíchal do jediné kapky - a ta kapka se nesrazila, jak jsem najisto očekávala.

Dívala jsem se na to jako omámená. Pav-le a já máme tedy stejnou krev.

„Nezdálo se ale, že by Pav-le věděl, co to znamená. Prohlížel si list s krví možná se zájmem, ale to bylo všechno, ani se na mě přitom nepodíval. A když se na mě přece podíval, zeptal se mě jen, zdali máme také čtyři hlavní skupiny krve, jako lidé Země. Rozumíš mi, já jsem mu ani předtím ani potom neřekla, co se v té chvíli stalo, co u nás znamená smíchat krev. U nich na Zemi mají jiné zvyky, tam to podle všeho neznamená vůbec nic, i když oni o nesnášení krve něco vědí, kdežto u nás... Já jsem mlčela, takže se Pav-le doteď nedozvěděl, co se stalo.“

„A právě toho večera se Vontr poprvé pokusil zabít Pav-le kamenem.“

„Ano... jak víš, že to bylo zrovna ten den?“

„Viděl jsem ho, jak jde za vámi,“ řekl. „Pořád se skrýval, abyste ho nespatřili, až mi to bylo podezřelé. Šel jsem tedy za ním, aby něco neprovedl - také mě přemlouval, abych spolu s ním Pav-le zabil. Když jste odešli podél lesa dál, dlouho si tam cosi prohlížel. Mě to také zajímalo, také jsem tam pak přišel na stopy krve, ale tenkrát jsem ještě netušil, co to znamená. Vontr byl ale blíž a asi si domyslel všechno. Otočil se a odběhl k letadlu, já jsem zapadl do houští, aby mě neviděl. Ten večer jsem viděl, jak Pav-le sykl bolestí, když se opřel o opěradlo křesla. Bohužel mě tyhle souvislosti napadly až teď.“

„Já ani Pav-le jsme tomu nepřikládali žádnou důležitost,“ řekla jsem nešťastně. „Vždyť se nejednalo o úmysl, ale o náhodu. Já jsem krev úmyslně nemíchala a Pav-le zase nevěděl, co to znamená, určitě to bral jen jako vědeckou zajímavost, nic víc.“

„Vontr to ale za náhodu nepovažoval,“ řekl zamračeně Feíon. „Je přece šlechtic, ne vědec. Nemohl v tom vidět zajímavý biologický úkaz, ale naše starodávné... on nebude rozlišovat, zda jste to udělali neúmyslně nebo se znalostí věcí! Pak je mi jasné, proč se právě ten den pokusil Pav-le zabít a proč jeho dnešní vražedný pokus nebyl ani první, ani poslední. Tady v letadle se mu další úskok nepodaří, iég dobře schovám a bez dostatečné převahy si Vontr určitě rozmyslí Pav-le napadnout. Všiml jsem si, že se Pav-le ve své kajutě zamyká když spí, jistě také ví, že se musí před jeho zákeřností chránit. Ale na Aiguře, tam se všechno otočí. Vontr má příliš mocného otce.“

„Snad Pav-le najde nejdřív Zemi a na Aiguru už poletíme bez něho,“ napadlo mě náhle něco, nač bych jinak ani nechtěla pomyslet.

„Pav-le Zemi nehledá,“ ujistil mě Feíon. „Pav-le hledá Aiguru. Naše mapy mu dovolí srovnávat postavení hvězd jen s tím, co je u nás. Pochop, on prostě nemůže být tak dokonalý, aby si nazpaměť pamatoval hvězdnou oblohu, jak vypadá u Země. Kromě toho jsem se ho už ptal, co bude dělat, když najde Zemi dříve než Aiguru. Ujistil mě, abych se neobával, že nás neopustí. Polohu Země by si poznamenal do map, aby ji už vždycky našel, ale zůstane prý s námi, dokud nám bude hrozit nebezpečí. Tím mě nejvíc přesvědčil, že je lepší než my.“

„Pav-le by mohl přistát na Aiguře jen na okamžik, jen co bychom stačili opustit letadlo. Až se letoun vznese, zapne igidhig a vliv Vontrova otce je ten tam!“

„Je-li naším dnešním cílem Aigura, bude Pav-le dva dny bez spánku,“ zchladil mě Feíon. „Letoun bude mít vybité akumulátory a kromě toho naléhavě potřebuje opravit. Ty bys měla srdce nechat Pav-le odletět na tom vraku někam do neznáma?“

„Tak proč aspoň nechce spát?“ vyhrkla jsem. „Já bych ho přece strážila, aby se mu nic nestalo!“

„Nejspíš hlídá, aby mu někdo z nás nesáhl do řízení a celý let nezkazil,“ odtušil Feíon trpce. „Možná už nevěří ani nám dvěma - ani bych se mu nedivil.“

„Já bych si nedovolila rušit jeho úmysly, umí létat lépe než já,“ ohradila jsem se.

„Já také ne - ale můžeš se zaručit za Kwaitu nebo za Kalepa? Konečně - Vontr se předvedl přímo ukázkově!“

„Co ale budeme dělat?“ zeptala jsem se nešťastně.

„Přemýšlel jsem o tom celou dobu, co jsem vzhůru,“ řekl Feíon vážně. „Snad bychom ho dostali z moci Vontrova otce, vzbudit zájem někoho mocnějšího.“

„Než Vontrův otec? To už jedině samotný Šimar!“

„Ano, jedině vládce Aigury může Pav-le zachránit,“ souhlasil Feíon. „A jediný, kdo ho o to může požádat, je tvůj otec, Yl-lo.“

„Můj otec přece nemá takový vliv, jako Vontrův,“ řekla jsem nešťastně.

„Je to hlavní konstruktér továrny v Mofidii,“ řekl Feíon přesvědčeně. „Jediný na Aiguře ví, jak pracuje igidhig a spousta dalších agregátů letounu. Bez tvého otce nikdy nebudou mezihvězdné lety možné a Šimar to dobře ví. Když tvůj otec požádá Šimara, aby mu Pav-le vydal, a bude tvrdit, že jinak skončí s výzkumem vesmíru, je skoro jisté, že mu Šimar vyhoví. Snad postačí, aby tvůj otec prohlásil, že Pav-le jako jediný tvor ovládá mezihvězdnou navigaci. Ostatně to nebude daleko od pravdy, neboť ani ty, ani já toho nevíme dost na to, abychom se s klidným svědomím pustili do samostatného letu. Budeme ale muset zapřít i to málo, co nám Pav-le řekl. Budeme se muset tvářit, že nevíme vůbec nic. Musíme tvrdit, že nechápeme, jaké nadpřirozené schopnosti to pomáhaly Pav-le vést letoun mezi hvězdami. Rozumíš mi? Já vím, ty zásadně nelžeš. Budeš to asi mít těžší - ale nemusíš přece lhát, stačí když potvrdíš, že si na samostatný mezihvězdný let netroufneš, že bys zabloudila - podrobnosti klidně vynech. Neboj se, nikdo na to nepřijde. Vždyť jen potvrdíme, co od začátku říkali piloti, kteří aspoň na okamžik nahlédli do evseje: je tam neurčitá zelená mlha a létat evsejem je věcí šťastné náhody. Já k tomu dodám, že Pav-le dovede z nám neznámých důvodů mezi hvězdami létat jak chce, možná proto, že jeho oči vidí víc než naše. Tvůj otec bude muset před naším vládcem žádat, aby mu umožnil tyto zvláštní schopnosti důkladně prozkoumat - a tím se Pav-le ocitne mimo pravomoc Vontrova otce a mimo nebezpečí.“

„Jakmile ale Pav-le prozradí, jak se to doopravdy má s tou jeho navigací, dostane ho do moci Vontr a nikdo už mu nepomůže,“ bědovala jsem.

„To bude tvůj úkol, Yl-lo,“ řekl Feíon vážně. „My dva jsme se teď domluvili, že nikomu neprozradíme, co o navigaci víme. Ty musíš vysvětlit Pav-le, že na Aiguře nesmí za nic na světě přiznat, jak jednoduchá vlastně je. Bude se muset tvářit tajemně a nesmí nikomu nic říci, dokud nebude mezi námi. To je jeho jediná naděje uniknout Vontrově pomstě. Tohle jistě Pav-le pochopí - a je to opravdu jediné, co bychom pro něho mohli udělat.“

„Fe-í, jsi zlatý kluk,“ oddechla jsem si. „Napadlo mě, že bych teď mohla Vontra ve spánku podříznout nebo ho k smrti předávkovat imeolem, ale já bych asi nemohla ublížit bezbrannému, i když je to takový - padouch!“

„Vidíš, i tohle je nápad!“ zamyslel se Feíon. „Já si na rozdíl od vás obou myslím, že šetřit vraha je totéž jako dávat mu příležitost k další vraždě, ale mě Vontr nenapadl a nemám právo ho zabít. To má z nás tří jedině Pav-le - a ten to neudělá. Ode mě by to bylo zbabělé a nečestné, jenže začínám uvažovat... No nic, snad to dopadne dobře!“

„Tak já jdu,“ řekla jsem vesele.

„Chtěl bych se tě ještě zeptat na jednu otázku, na poslední,“ pokračoval rychle Feíon, dříve než jsem stihla doplout ke dveřím. „Když mi odpovíš, slibuji ti, že to také nikdy nikomu na Aiguře neprozradím, jinak ať mě krysy sežerou!“

„Ptej se,“ vybídla jsem ho vesele.

„Kdybys měla na vybranou jen mezi Pav-le a Vontrem, dala bys ruku Pav-le?“

Cítila jsem, jak červenám a dlouho jsem ze sebe nemohla vypravit ani slovo. Až po chvíli jsem se vzpamatovala a mohla o této otázce uvažovat. V první chvíli jsem měla chuť prostě plesknout Feíona přes tvář a měla bych na to právo, ale ovládla jsem se. Fe-í by se mě neptal, kdyby to z jeho hlediska nebylo důležité. Ale když předtím náhodné a neúmyslné smíchání krve, kterému jsem nevěnovala ani pozornost, málem stálo Pav-le život...

„Nezlob se, Fe-í,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec, „na to ti neřeknu, co bys asi očekával. I kdybych skutečně měla jen takovou volbu, Vontra bych určitě odmítla, je mi svým zákeřným chováním odporný. Vidíš, na Aiguře jsem si myslela, kdovíjaký není - šlechtic! Ještě že jsem včas poznala, jaký je to zbabělec a nenávistivý člověk! Ale na druhé straně, Pav-le je bytost z jiného světa, to také není možné přehlédnout! Nejde o jeho příšerný vzhled, na ten jsme si zvykli. Řeknu ti, dlouho jsem ho považovala za ubohou deformovanou zrůdu, jako jsou někteří ubožáci u nás na Aiguře, ale došlo mi, že on žádná zrůda není a podle měřítek svého světa může být krásný. Vezmi si třeba takové gekkry. Jsou to šelmy bez citu, silní a krvelační vrazi lidí i zvířat, ale i jejich hlava je svým způsobem krásná, jen si vzpomeň, kolik mistrovských obrazů s gekkry bylo namalováno! To neznamená, že bych toužila vzít si za muže obludu, mám přece nějaké estetické cítění! Pro mě není Pav-le krásný vzhledem, ale povahou. Je silný, ničeho se nebojí, ale přitom nám není nebezpečný, je vlastně mírný... Mít takového muže - ovšem také trochu hezkého - byla bych šťastná! Kéž potkám někoho s jeho vlastnostmi, kdo by o mě stál! Jen se bojím, že najít takového u nás na Aiguře nebude jednoduché.“

„A vidíš, řekla jsi téměř to, co jsem čekal,“ přikývl Feíon vážně. „Jen ti musím říci, že u nás nenajdeš nikoho jako je on. V našich prastarých pověstech se snad vypráví o bájných hrdinech, jejichž šlechetnost zašla tak daleko, že svým nepřátelům odpustili úklad o život - ale nikdy ne víc než jednou! Aby někdo odvrátil dva smrtelné útoky od téhož nepřítele a přece ho nechal žít, to se nevyskytuje ani v bájích. Kdybych já přežil jediný pokus o vraždu, zabil bych Vontra na místě a bez výčitek, zákony by také byly při mně, vždyť víš!“

„Nemluvme o tom raději,“ poprosila jsem ho.

„Tak tedy běž a přemluv Pav-le, aby se na Aiguře choval tak, jak jsme se právě domluvili,“ pobídl mě Feíon...

 


Zpět Obsah Dále

24.01.2017 13:25