Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Planeta AIGURA

Večer byl překrásný.

Tak nádherné červánky, jaké se objevily dnešního večera nad vrcholem posvátné hory Sih-ša, jsem ještě neviděl. Vzduch byl teplý a příjemně vlhký, každý mráček na obloze měl kolem sebe narůžovělou krajku. Viditelnost byla až ke vzdálenému obzoru. Cvrkání hmyzu doléhalo až do dvacátého osmého patra. Z dáli byl ještě slyšet zvolna utichající pouliční hluk velkoměsta Rumo-ogu, ale tady byl klid a skoro ticho.

Žalářník mi přinesl misku s jídlem, opatrně ji strčil otvorem v dolní části dveří a rychle ucukl, jako by se bál, že ho kousnu. Báli se mě všichni. V prvních dnech jsem se s nimi pokoušel navázat hovor, ale každý se vždycky otočil a prchal ode dveří. Nedozvěděl jsem se ani, zda se tu všichni bojí mě, nebo svých kolegů. Některý se třeba díval okénkem, ale jakmile jsem přistoupil blíž, utekl. Jiný se ani neotočil a odešel. Asi měli na starosti vězňů více a nemohli se starat o jednoho, ale že by nebyli zvědaví?

Ostatní vězňové se jednou za den dostali na dvůr, ale mě ven nepouštěli. Když se to tak vezme, vlastně jsem tu ani za mřížemi nebyl. Na oknech nebyly, ale pohled dolů z okna dvacátého osmého poschodí vezme chuť k útěku každému. Napadlo mě, že mi vlastně nabízejí příležitost k sebevraždě, ale hned jsem si řekl, že takovou radost svým věznitelům neudělám. Byl by to pro ně možná přijatelný způsob, jak se mě zbavit.

Yl-la mi před přistáním řekla, že se možná dostanu u nich na Aiguře do vězení, ale její otec mě jistě vysvobodí, neboť má možnost dosáhnout slyšení u samojediného vládce planety Šimara. Proto jsem nejprve čekal, co se bude dít. Yl-la mi slibovala lhůtu tří až pěti dní. Když jsem ale seděl ve vězení měsíc, začalo mi svítat, že moji přátelé na cosi nepředvídaného narazili. Nejspíš přece jen podcenili vliv Vontra a jeho otce, vysokého hodnostáře na panovníkově dvoře.

Uvažoval jsem o dalších vyhlídkách.

Yl-la se spoléhala, že mě vládce na pár dní určitě zapůjčí vědcům z kosmického výzkumu. Tři vědci za mnou skutečně hned v prvních dnech ve vězení přišli, ale nezajímala je kosmická navigace, jak jsem s jistotou čekal. Zkoumali mě, jak bych to řekl, z biologické stránky. Zajímaly je odlišnosti lidí Země od lidí Aigury. Pochvalovali si, že mám na rukou a nohou nehty, protože, jak mi ukazovali, nějaký dávný prapředek lidí Aigury měl ruce i nohy opatřené jakýmisi drápy. To ale bylo všechno, vědci odešli a já jsem zůstal ve vězení. Do přísně střežené věznice se za mnou nedostala ani Yl-la, ani nikdo z kosmického výzkumu. Bylo by to pro mě nejen zpestření jednotvárného života, ale také bych se mohl dozvědět, na čem jsem. Nevěděl jsem, zda jsou Yl-la a její přátelé volní, nebo se nakonec i oni svému císaři neznelíbili natolik, že by byli zbaveni svobody.

Začal jsem upřímně litovat, že jsem nepředhodil Vontra na Yllině pavoukům.

Mohl bych dál čekat na vysvobození, ale o mém osudu mohl rozhodnout tak mocný vliv, že by přátelé ztratili jakoukoliv možnost pomoci. Pak zbývalo jediné - pokusit se o útěk.

Všechno by mi nesmírně ulehčilo zejména to, že na velkém okně mé cely mříž nebyla, ale o další dvě patra níž už byly mříže až dolů. Stačil by kus provazu, nemusel by ani sahat až na zem. Uvažoval jsem, že provaz přehodím napůl přes rám okna a spustím se tak třeba o dvě patra. Pak za jeden konec provazu zatáhnu, druhý uvolním, lano si přitáhnu, opět přeložím napůl přes jednu mříž a stejným způsobem se spustím o další patro - a tak dál na pevnou zem. Provaz bych mohl získat rozřezáním několika pokrývek, které jsem tu měl. Zdejší látky byly z pevných vláken a měl jsem u sebe kapesní nůž, neboť mě nikdo ani neprohledával. To se mi teď velmi hodilo. Dolů bych se snad dostal. Tam by to ale bylo horší.

Kolem vězení byly dva pásy zdí, vysokých dobré tři metry. Nahoře byly pokryté hotovou změtí nožů a hrotů, odsud na ně bylo krásně vidět. Kromě toho mezi budovou a první zdí i mezi zdmi samotnými neustále přecházeli strážní, vyzbrojení iégy, jejichž účinky bych si nedovolil podceňovat. Proklouznout mezi hlídkami by jistě nebylo jednoduché. Ani na noční tmu bych se nespoléhal, okolí vězení bylo v noci dobře osvětleno. Jakousi naději jsem mohl vidět ve dvou nevelkých brankách ve zdech, kudy vycházeli do městského parku strážní. Byly jistě zamčené, ale klíče byly nejspíš uložené v malé strážní budce, stojící nedaleko jako ochrana strážných před nepohodou.

V dokonalém systému střežení jsem časem vypozoroval slabinu. Střídání stráží se odbývalo s velikou okázalostí ráno, odpoledne, večer a v noci na bočním nádvoří, kam všichni strážní odcházeli - a prostor skoro deset minut nikdo nehlídal. Na to jsem se zaměřil. Jen v noci bych mohl doufat, že nepozorovaně sešplhám až dolů k nádvoří. Kdybych se během střídání stráží schoval v budce, mohl bych tam buďto najít klíč, nebo překvapit strážného. Měl bych proti jeho zbrani holé ruce, ale výhodu překvapení a poněkud větší fyzické síly. Kromě toho jsem měl na své straně hrůzu, jakou ze mě měli. Přepadnu-li strážného rychle a bez hluku, nezmůže se nejspíš na odpor.

Dobrá, ale co dál? Dejme tomu, že bych se dostal do městského parku. Místních lidí bych se v noci nemusel obávat. Aigurská města nemají noční život, jako pozemská. Na Aiguře se v noci spořádaně spí, až na výjimky, jako jsou hasiči, lékaři a strážní. Ulice měst jsou v noci pusté a neosvětlené.

Pro ty, kdo ještě nikdy nebyli na Aiguře, především pro své krajany ze Země, musím tuto zvláštnost vysvětlit. Ne že by lidé na Aiguře neměli zlozvyky, jakými oplývají lidé Země. Pravda, nesetkal jsem se tu vůbec s alkoholem a s jeho ne zrovna krásnými projevy. Opilého Aiguřana jsem nikdy neviděl. Zdejší lidé mají jinou drogu, kterou zato používají všichni.

Už ve vesmíru mě Yl-la ujišťovala o naprosté neškodnosti imeolu. Tato droga prý nezanechává následky na zdraví ani na psychice. Její požívání není spojeno ani s pohoršením, jako tomu bylo dříve, kdy lidé holdovali škodlivějším drogám, včetně jednoduchého alkoholu. Objev imeolu byl prý dobrodiním, pro nějž lidé opustili předchozí nebezpečné preparáty. Nevylučuji, že spoustu narkomanů možná zachránil od zkázy, ale horší bylo, že této nové, neškodné a nenávykové droze propadli všichni.

Už zpočátku v letadle mi Yl-la podávala imeol. Obávala se, že se mezi nimi zblázním hrůzou, ochrnutý a bezmocný. Vyzkoušel jsem si tedy na vlastní kůži jeho účinky a mohu potvrdit, že jeho chvála bude pravdivá. Přináší krásné, živé sny, ve kterých se člověk snadno odpoutává od reality světa. V imeolovém spánku nikdo necítí hlad ani žízeň, zimu ani bolest a jeho životní pochody se zpomalí na minimum, toho jsme ostatně v kosmu úspěšně využili. Rozdíl proti pozemským drogám je i v tom, že je člověk svěží a odpočatý i po probuzení, bez kocoviny a jiných příznaků. Kdo jako já přestane imeol užívat, nemá ani potíže s abstinencí.

Imeol má snad jedinou vážnou nevýhodu. Imeolový spánek je příliš tvrdý. Dokud účinky dávky neskončí, není v lidských silách spáče probudit. Ten stav trvá tak dlouho, dokud se i při zpomalených pochodech imeol z lidského těla nedostane. Když na Aiguře vypukne v noci ničivé zemětřesení nebo požár, většina lidí zahyne a neprobudí je ani bolest, když je olizují plameny.

Kdo si vezme víc tabletek najednou, může ve spánku zůstat i několik dní. Je v tom další velké nebezpečí. I při zpomalených životních pochodech tělo pomalu spotřebovává živiny a pokud spánek trvá příliš dlouho, může spáč umřít hladem. Pro mnohé lidi Země by to mohla být výborná metoda ke zhubnutí, pro lidi Aigury, od přírody slabší, to je někdy prostředek velice příjemné sebevraždy. Tady se s tím nikdo netají a každý si dokáže smrtelnou dávku spočítat v závislosti na své tělesné váze.

Pro mě by teď měl imeol obrovskou výhodu. Až do rána bych si mohl být jist, že většina lidí bude spát a po celý zbytek noci nikdo nesežene dostatek pronásledovatelů.

Plán bych měl, zbývalo jeho provedení.

Začalo se stmívat. Musel jsem chvíli počkat, aby mě některý horlivější žalářník nepřistihl při splétání provazu z pokrývek. Pustil jsem se zatím do opožděné večeře. Jídlo bylo strašné, ale už jsem si skoro zvykl. Určitě na přímluvu syčáka Vontra jsem nejprve dostával k jídlu jen syrové maso, jako šelma. To jsem ale zarputile odmítal tak dlouho, dokud mi nezačali dávat něco jiného, i když to asi ani teď nebylo lidské jídlo. Na to jsem teď nemyslel, jedl pomalu, beze spěchu i bez chuti, jenom jsem v duchu opět probíral svůj plán.

Dostanu se v noci do továrny v Mofidii, budou-li i její obyvatelé spát imeolem? Bude-li tomu tak, budu se muset nějak dostat dovnitř přes vysoký plot. Pak by asi bylo nejjednodušší nasednout do některého letadla a uletět. Ale - což bych mohl jen tak utéci bez rozloučení?

Na druhé straně, kdybych se přece jen setkal s přáteli, museli by mě ukrývat a třeba by se kvůli mě sami dostali do vězení. Pochopil jsem, že postavit se proti vůli samojediného vládce planety nevěstí nic dobrého. Každý týden tu vyváděli jednoho z vězňů do města na veřejnou popravu a všichni to brali jako něco samozřejmého, nikoho nenapadlo se nad tím rozčilovat. Ba ne, musel bych nejspíš tuhle planetu opustit. Šlo jen o to, budu-li mít na čem.

Tma venku zhoustla. Rozprostřel jsem na lůžko přikrývky a začal tiše řezat pevná vlákna tkaniny. Větší část provazu jsem měl hotovou, dnes bych to chtěl dokončit. V uplynulých dnech jsem z dlouhé chvíle pečlivě brousil ostří svého nože, krájel skoro bezhlučně, jako namazaný. Proto jsem včas zaslechl divný zvuk, přicházející zvenčí.

Bylo to zvláštní šustění, zakončené zřetelným plesknutím a škrábáním o zeď. Zdvihl jsem hlavu a podíval se k oknu. Opravdu, zdálo se mi, že se ve světlejším obdélníku okna pohybuje jakýsi stín. Zatajil jsem dech a přestal se pohybovat, abych ten stín nevyplašil.

Najednou jsem rozeznal, že se shora spouští nohy a pak silueta člověka. Nechtěl jsem věřit svým očím. Tady bylo přece dvacáté osmé poschodí! Že by měl ještě někdo jiný nápad utéci po provaze? Ale ne, neznámému zřejmě vůbec nešlo o útěk. Zaslechl jsem lehký dopad měkkých bot na podlahu mé cely, ani kočka by nemohla dopadnout vláčněji. Že by měli moji věznitelé nápad zabít mě ve spánku? Sevřel jsem pevněji nůž, ale hned jsem si uvědomil, že je to nesmysl. Ti by přišli ve dne a s iégem.

„Pav-le, spíš?“ ozvalo se v té chvíli ve tmě zašeptání.

Poznal jsem ten hlas okamžitě, ačkoliv šlo o trochu silnější šepot. V té chvíli jsem věděl, kdo přede mnou stojí. Moje vesmírná učitelka a opatrovnice - Yl-la. Kdyby se kameny spadlé se srdce mohly projevovat zvukem, ozvalo by se asi v té chvíli strašlivé křápnutí. Přátelé na mě přece jen nezapomněli!

„Nespím, Yl-lo,“ odpověděl jsem rovněž šeptem. Musel jsem jí dát najevo, že jsem tady a poznal jsem ji.

„Sláva, tak jsem se přece jen nespletla!“ zašeptala ulehčeně. „Přišla jsem tě vysvobodit, Pav-le. To, s čím jsme počítali, nám totiž nevyšlo,“ vysvětlovala mi rychle tichým hlasem.

To už jsem ji držel v náručí a ve tmě ji hladil po mechovitých vlasech.

„Jsi moc hodná, že jsi nezapomněla,“ šeptal jsem.

„Jak bych mohla zapomenout?“ opáčila dotčeně. „To by přece byla ta nejčernější zrada po tom, co jsi pro nás udělal! Jen jsem se bála, že tě nevzbudím, pokud budeš spát imeolem, případně si spletu okno. Ještě že jsi svůj názor na imeol nezměnil!“

„Spustili tě po provaze z letounu?“ vyptával jsem se. To by byl asi jediný reálný způsob, jak se sem dostat, aspoň jsem si to myslel.

„Mám něco lepšího,“ ujistila mě.

Uchopila potmě mou ruku a položila si ji na rameno. Nahmátl jsem nevelikou kovovou krabici s oblými hranami, připojenou k pevným popruhům.

„O tomhle nikdo na světě neví,“ řekla tajemně. „Tohle vymyslel teprve letos Feíonův otec, Sygyt starší. Tak malé girrigy ještě nikdo na Aiguře neviděl. Vyzkoušela jsem si je a přiletěla si pro tebe vzduchem.“

„Jak jsi ale věděla, kde mě najdeš?“

„Prohlížela jsem si odpoledne několik hodin věznici dalekohledem a naštěstí jsi byl skoro pořád u okna. Tak žluté vlasy tu nemůže mít nikdo jiný, zmýlit jsem se prostě nemohla. Ale ještě že mě napadlo spočítat si okna, potmě jsem musela letět najisto. Jak vidíš, nespletla jsem se.“

„A přišla jsi na poslední chvíli,“ ujistil jsem ji. „Zrovna dnes v noci jsem chtěl za tebou utéci.“

„Jak, prosím tě?“ podivila se. „Vždyť je tu tak vysoko, že sem ani nedali mříže!“

„To se nám právě hodí,“ řekl jsem.

Pak jsem jí vysvětlil svůj plán a ukázal dohotovenou část provazu.

„Jak vidím, opravdu jsem přiletěla na poslední chvíli,“ zvážněla. „Tvůj plán je neuvěřitelně ztřeštěný, ale natolik reálný, že by ses o to pokusil. Jsem ochotná uvěřit, že by ses dostal do města. Jenže už nevěřím tomu, že by ses dostal k nám do továrny. Vojáky Ochrany trůnu by hned napadlo, že nemá smysl hledat tě v ulicích. Věděli by, že budeš utíkat k naší továrně, předletěli by tě a počkali si na tebe. Možná by sis jich všiml a nevběhl jim do pasti. Ale co by sis počal ráno, až se probudí lidé? Neznají tě a vidí v tobě nebezpečné zvíře. Vontr tě vylíčil tak, že se tě lidé bojí a jsou vděční tomu, že jsi ve vězení. Nás nikde nepustili ke slovu, když jsme tě chtěli hájit.“

„To jsem nevěděl,“ řekl jsem zaraženě. „Jaképak zvíře? Oni nevědí, že mluvím vaší řečí? Vždyť za mnou ve vězení byli vědci a ti přece museli zjistit pravdu! Byli tak nadšení, že mohou zkoumat člověka z vesmíru a že se se mnou dokonce domluví!“

„Vontrův otec pečlivě vybíral, kdo se k tobě dostat může a kdo ne,“ řekla dívka hněvivě. „Samozřejmě vybral takové, kteří o tobě lidem vykládali jako o nebezpečném, lstivém a krutém zvířeti. Mrzelo mě nejvíc, že se k té lumpárně propůjčil i Luy-pyk, kterého jsem si dříve vážila. Nemohli tě zabít, sám Šimar tě chtěl mít živého, ale jistě se ti pomstili dost, Vontr s tatíčkem!“

„Když jsme přistáli, byl tam Vontrův otec také,“ zamračil jsem se. „To mi ještě za syna vřele děkoval.“

„Protože Vontr spal,“ řekla Yl-la opovržlivě. „Jakmile si se svým tatíčkem pohovořil, všechno se obrátilo.“

„Vždyť jsem mu nijak neublížil! A beze mě by syna uviděl kdovíkdy, jestli vůbec!“

„Měl jsi ho zabít!“ řekla Yl-la tvrdě. „Věděl jsi, že ti ukládá o život? Věděl. Tenkrát, když tě na Yllině udeřil, měl jsi ho stejným kamenem bacit taky a byl by pokoj. Ty jsi to nepovažoval za smrtící útok? Tebe to nezabilo, ale kdyby Vontr tou silou udeřil kohokoliv z nás, byla by to naše smrt!“

„Myslel jsem, že je jen hysterický z neustálého nebezpečí,“ řekl jsem zamyšleně. „Dodnes nevím, co proti mě měl. Bylo mi ho docela líto.“

„Tobě ho bylo líto - a on se ti takhle odvděčil,“ řekla Yl-la trpce. „Ale ty jsi věděl i to, že nepřestane ani tady, kde mu nic nehrozí. Což jsme ti to oba neříkali?“

„I ty by ses pak na mě právem dívala jako na šelmu.“

„Mohl sis na něho počíhat, když tě sledoval na Yllině,“ řekla Yl-la. „Mohl jsi ho omráčit a předhodit pavoukům, když už jsi ho nechtěl zabít vlastnoručně. Vypadalo by to jako obyčejné neštěstí.“

„To by také byla vražda,“ ujistil jsem ji. „Nemohl bych se ti už nikdy podívat do očí. Byl bych vrah.“

„Takže jsi daroval život člověku, který se tě několikrát za sebou pokoušel zabít, zachránil jsi ho, přivezl ho v pořádku domů a když ti opět ublížil, ještě by ses mu omlouval?“ zavrčela Yl-la. „Ty jsi prostě nepolepšitelný. Kdybych tě neznala, asi bych také řekla, že jsi tupý a omezený, jak to o tobě pořád Vontr rozhlašuje. Jenomže já tě naštěstí znám. Nejsi hloupý, jen tak nepřirozeně šlechetný, že pro to v našem světě nemáme příklad ani ve starých bájích. A teď, prosím tě stůj a nehýbej se, ať na tebe navleču girrigy.“

„Mohl bych sám,“ začal jsem, ale nenechala mě domluvit.

„Až někdy jindy, teď na to nevidíš, mohl bys špatně dopnout zámky. Co kdybys z toho za letu vypadl?“ strašila mě. „Já jsem do toho Feíona oblékala několikrát potmě, dobře vím kam co patří, jen se mi nesmíš hýbat.“

Nezbylo mi než stát nehybně jako panák. Yl-la to měla skutečně dobře nacvičené, nejprve mi něco navlékla přes hlavu, pak ovinula nějaké popruhy kolem hrudi, další kolem nohou, ozvalo se několik kovových klapnutí a bylo to. Popruhy jako od padáku.

„Teď se to musíš naučit řídit,“ řekla na závěr. „Ale nejdřív tě musím varovat. Ty mrňavé girrigy mají úžasnou rezervu síly. Dát plný tah, docela určitě by sis rozbil hlavu o strop. Já jsem se to učila na volném prostranství, ale poprvé jsem vyletěla málem až do stratosféry, než jsem to zvládla. Budeš muset moc jemně, ale ty to jistě svedeš. Ovládací kolečka jsou rozmístěna stejně jako u letounů.“

Vzala mě za ruku a přistrčila mi prsty na ovládací panel, vmontovaný v neveliké destičce na hrudi. Jen jsem se ujistil o poloze vroubkovaných koleček a pak jsem zkusil opatrně zapnout tah vzhůru. Pocítil jsem, jak mě popruhy nadnášejí, až jsem se sotva dotýkal podlahy. Pak jsem zase ubral vznášivou sílu a pevně se postavil.

„Tuto soupravu ti věnuje Uilli Sygyt, otec Feíona, za to, že jsi mu vrátil syna,“ řekla Yl-la slavnostně. „Když se podíváš z okna, uvidíš na obzoru světélko, které pravidelně zhasíná a zase se rozsvěcí. To je si-jid našeho továrního letiště v Mofidii, kde už nás netrpělivě čekají. Dej mi ruku, poletíme spolu, povedu tě.“

„Ani nevím, jak se ti odvděčím,“ znovu jsem ji samou radostí objal.

„Nemáš nám za co vděčit, naopak, na nás je řada se splácením,“ namítala dívka, ale vůbec se mě nesnažila odstrčit, naopak se ke mně přitiskla.

„Přišla jsi opravdu jako z nebe,“ řekl jsem radostně, ale hned jsem zase zvážněl. „Tyhle girrigy podstatně mění situaci, ale budeme se muset dohodnout znovu a jinak.“

„Co chceš ještě domlouvat?“ podivila se. „Vezmeš mě za ruku a poletíme, co tady chceš ještě domlouvat?“

„Kdybychom to udělali, jak si představuješ, každého by napadlo, kde mě má hledat,“ vysvětloval jsem jí. „Vontr by si určitě domyslel, kdo mi v útěku pomáhal a vám by hrozil trest za to, že jste se vzepřeli vůli vládce Aigury, nebo ne? Už jsem tady viděl tolik poprav!“

„Schováme tě, že tě nikdo nenajde,“ ujišťovala mě Yl-la. „Nikdo nemůže tušit, že jsem to byla právě já, kdo ti pomohl z vězení. Feíonův otec je už pevně rozhodnutý tyhle osobní girrigy neohlásit, ačkoliv je to úžasný vynález a jejich výroba by byla finančně jistě velmi úspěšná. V továrně je tolik schovávaček, že by tě tam nenašla ani armáda - mohli bychom tě schovat do ukrytého letadla a v případě potřeby bys mohl vzletět. Je to výhodné, nemyslíš?“

„Kdybych utekl z vězení sám, vlastními silami, pak by vás nepodezírali vůbec, či snad ano?“ zjišťoval jsem.

„Možná by nás podezírali, ale dokázat by nám nic nemohli,“ řekla dívka nejistě. „Možná by prohledali továrnu a kdyby tě nenašli, aspoň by ji obklíčili, aby ses nedostal dovnitř. Asi by to i tak bylo spojeno s nějakou perzekucí, ale rod Ligaidů měl takových průšvihů tolik, že o jeden víc nebo méně nerozhodne.“

„A kdyby mě viděli utíkat právě na opačnou stranu?“

„Tam by tě určitě chytili u Velké zdi, která odděluje pralesy Atitláa od pevniny,“ řekla s určitostí. „Pralesy Atitláa jsou životu nebezpečné, žije v nich spousta divokých zvířat. Jsou tam gekkři, vmugové, hadi ketú a spousta jiných dravců, schopných zabít člověka. Dříve se lidé pokoušeli dravce vyhubit, ale nedařilo se to a počet jejich obětí neustále rostl. Proto naši předkové už před staletími oddělili nebezpečnou oblast pralesů Atitláa od zbytku pevniny vysokou a silnou zdí, táhnoucí se od moře k moři. Zeď je tak vysoká, aby ji žádné zvíře nepřekonalo a mohutná, aby ji nic nemohlo rozbořit. Také při její stavbě zahynuly v zubech dravců tisíce lidí, ale od té doby nemohou divoká zvířata opustit Atitláa a je pokoj. Ale jako zeď nedovoluje zvířatům opustit Atitláa, zabránila by ti uniknout vojákům Ochrany trůnu. Tam by tě zaručeně chytili, můžeš mi to věřit.“

„A kdybych se přes tu zeď dostal?“

„Jak tě vůbec něco takového mohlo napadnout?“ zděsila se Yl-la. „To by byla tvá smrt, věř mi! Hned za zdí bys mohl spadnout do hnízda hadů! V žádném případě bys tam nepřežil ani den a už vůbec ne noc. Tam se neodváží nikdo, kdo má trochu rozumu, je to nebezpečné.“

„Takže by mě za tou zdí nikdo nepronásledoval?“ zajímal jsem se tvrdohlavě.

„Nikdo by se neodvážil víc než pozorovat prales z bezpečí letadla,“ řekla určitě. „Ale asi by tím nikdo neztrácel čas. Jakmile by se za tebou zavřely koruny stromů, všichni by tě považovali za mrtvého. Právem. Snad bys tam přežil půl hodiny, ty snad možná hodinu, než bys skončil život v zubech nějakého gekkra.“

„Vidíš, právě tohle jsem potřeboval vědět,“ oddechl jsem si. „Tím je můj plán hotový. Dám se pronásledovat až ke zdi pralesa Atitláa, pak zmizím v džungli za ní a ve tmě se vrátím k vám do Mofidie. Co tomu říkáš?“

„Že to je špatně promyšlená sebevražda,“ opáčila dívka suše. „Nejen by ses chtěl ukazovat strážným a dávat jim krásnou příležitost k výstřelu, ale ty bys snad opravdu skočil i do pralesů! Já bych si zvolila příjemnější způsob, kdybych si přála zemřít, například imeol.“

„Já to nevidím tak tragicky,“ řekl jsem. „Kdybych měl na sobě létací girrigy, nemusel bych se přece žádných zvířat bát! Mohl bych létat vysoko, aby na mě dravci nedoskočili, ale aby mě pod korunami stromů nikdo neviděl shora. Jakmile získají pronásledovatelé dojem, že jsem v Atitláa zahynul, nebudou nikoho podezírat, že by mě snad ukrýval. Opravdu si nepřeji svobodu draze vykoupenou vaším vězením. Nikdy bych si neodpustil, aby ses měla mou vinou dostat do moci toho lumpa Vontra, nebo někoho jiného. To bylo nejhorší, co mě tížilo.“

„Já tě tam ale nepustím!“ vykřikla nahlas a na důkaz, že to myslí vážně, chytila mě jako klíště.

Položil jsem jí ve tmě dlaň na ústa. Uvědomila si, že její výkřik mohl všechno prozradit a ztichla, ale tím víc se ke mně přitiskla. Cítil jsem, jak jí splašeně tluče srdce a celá se chvěje. Také jsem ji k sobě přitiskl a pomalu se s ní posadil na kraj vězeňské pryčny. Zprvu se mi trochu vzepřela, ale když poznala, že se chci jen posadit a ne se jí vytrhnout, posadila se také a znovu se ke mně vší silou přitiskla.

„No tak, uklidni se, Yl-lo,“ pokoušel jsem se ji utišit. „Určitě se to podaří. A bude to, věř mi, nejlepší řešení ze všech možných.“

„Já vím, že se nebojíš, Pav-le,“ zašeptala dívka. „Ale ty nevíš, co to jsou pralesy Atitláa. Bojím se také, že na tebe budou strážní střílet. Víš, co dokáže s člověkem střela z iégu? Já to viděla, nechtěj vědět, co je to za hrůzu. Tak strašné rány nepřežiješ ani ty.“

„Ty bys pro mě klidně riskovala vězení i něco horšího a mně nedovolíš, abych pro tebe riskoval také?“

„Vězení není totéž co smrt,“ namítla plačtivě.

„Ale já si myslím, že to není tak nebezpečné, jak se obáváš. Víc než dravců v Atitláa se obávám toho, aby se vám Vontr mstil. Podívej se na to z jiné strany. Pokud by můj plán vyšel, mohl bych pak klidně zůstat na Aiguře a nebyli byste vůbec v podezření, že mě skrýváte. A já bych vám naopak nebyl tak na obtíž.“

Yl-la neodpověděla. Několikrát potichu vzlykla, ale už nic neříkala, jen se ke mně pořád tiskla. A já jsem si přitom uvědomil, proč se mi ani nechce co nejdříve odletět domů, k Zemi.

Většina lidí této planety se mě tu bála a ani mě neznala. Tím pádem jsem po pobytu mezi nimi netoužil ani já. Ale dva přátele, které jsem poznal během těch měsíců ve vesmíru, jsem nechtěl navždy opustit.

Feíona jsem si vážil jako odborníka i jako kamaráda. To on zvládl let vesmírem, na který si předtím netroufali zkušení piloti, ačkoliv mu bylo v době odletu z Aigury snad teprve devět let. Rok na Aiguře trvá více než dva roky na Zemi, ale ani pak nebyl o mnoho starší než já. Feíon byl syn Uilli Sygyta, známého aigurského odborníka na girrigové motory, přítele a spolupracovníka Fo-ru Ligaida, konstruktéra prvních pokusných mezihvězdných letadel, nedávno na Aiguře postavených. Seznamoval se s hvězdnými letadly už v době, kdy se promýšlely první výkresy. Létat se naučil už v pěti letech a ve vesmíru si poradil lépe, než se očekávalo. Nikdo mu nemohl vyčítat, že neobjevil mezihvězdnou navigaci. Náhoda mu nepřála, jako mnoha starším zkušebním letcům před ním. Feíon se ale se mnou během letu spřátelil natolik, že mi pomohl překazit Vontrův útok.

A Yl-la?

Ta jediná se o mě zajímala od samého počátku dodnes. Starala se o mě od prvních dnů, kdy jsem byl ochromen nárazem girrigových vlnových polí, i později, když jsem se mohl pohybovat sám. Učila mě jednotnou Aigurskou řeč, seznamovala mě se všemi podrobnostmi letadla, vysvětlovala mi všechny předměty, s nimiž jsem si nevěděl rady. Nerozuměla letadlům tak důkladně jako Feíon, ostatně je mladší, a přece mi právě ona pomáhala počítat vzdálenosti mezi hvězdami a sestavovat mapy blízkého vesmíru.

A teď? Právě kvůli mně podnikla i nebezpečný noční let do věznice Šimarovy Ochrany trůnu. A teď tu seděla vedle mě a přemýšlela. Nejspíš bude souhlasit s mým návrhem, věděl jsem, že jen těžko vymyslí něco lepšího, ale pořád přemýšlela. Bylo mi v té chvíli nádherně. Dívka, narozená na planetě vzdálené od Země tak, že tu žádné souhvězdí nesouhlasilo s tím, co jsem si pamatoval od nás, ani odhadovat jsem nechtěl, kolik miliard kilometrů to je, se tiskla ke mně... Bylo v tom něco krásného, milého a přece zvláštního.

Tady ve tmě neútulné věznice se dnes setkaly dva odlišné světy, ještě nedávno oddělené nepředstavitelnou kosmickou propastí, setkaly se a porozuměly si.

Jednou budou mezi našimi světy létat Ligaidovy nadprostorové letouny. Lidé Země se dorozumí s lidmi Aigury, poznají se a spřátelí. Ale to první upřímné sblížení už jsme s Yl-lou prožili. Nejprve ve vesmíru a nejvíc tady, na Aiguře.

„Ráda bych tě od toho odradila,“ řekla Yl-la po dlouhém mlčení. „Bude to nebezpečné, i když budeš mít na to girrigy - a to vím, že si poradíš lépe než kdokoliv na Aiguře. Snad máš i tentokrát pravdu. Věřím, že se ti nic nestane ani v Atitláa. Budu... budeme na tebe čekat, dokud nepřiletíš. Majáček si-jid našeho letiště bude ode dneška blikat každou noc. Ale prosím tě, nezůstávej v Atitláa ani den zbytečně. Nezapomeň, že se o tebe budeme obávat každou hodinu víc a víc. Slibuješ?“

„Když to klapne, uvidíš mě zítra,“ ujišťoval jsem ji. „Kdybych se někde zdržel, uvidíš mě nejpozději pozítří.“

„Nevrátíš-li se do týdne, vezmu si letadlo a poletím tě tam hledat,“ řekla odhodlaně. „I když bych v takovém případě měla jistotu, že tě už neuvidím. Pamatuj, v akumulátorech náramenních girrigů je energie na půl dne klidného vodorovného letu, to je jejich současný vrchol. Déle to nevydrží, raději neriskuj.“

„Neboj se o mě, Yl-lo,“ řekl jsem co možná nejveseleji.

„Budeme tě čekat...“ řekla vážně. Budu tě čekat, dokud budu mít sebemenší naději. Musíš se mi vrátit.“

Seděli jsme vedle sebe a už jsme oba mlčeli.

Zdola jsme najednou uslyšeli pískání strážných. Právě střídali předchozí směnu a strážní se rozcházeli po dvojicích na svá stanoviště. Měl bych teď urychleně dokončovat lano, ale řekl jsem si, že to, co mám, už bude stačit. S girrigy se plán útěku nesmírně zjednodušil.

Yl-la ale postřehla, jak jsem sebou trhl. Povolila své objetí, jemně se ode mě odstrčila a vstala. Zvedl jsem se.

„Moc ráda bych ti pomohla víc, ráda bych s tebou zůstala co nejdéle, ale bojím se, že nic z toho není v mých možnostech,“ řekla potichu. „Teď bych ti mohla jen překážet. Nic neříkej. Poletím domů bez tebe, ale budu na tebe čekat. Ale nejprve musím ještě něco...“

Znenadání mě uchopila oběma rukama za hlavu a přitáhla se ke mně. Najednou jsem ve tmě pocítil na svých rtech dotyk jejích rtů a dívka rychle vydechla. Nebyl to polibek, jak jej známe my, pozemšťané, spíš se to podobalo umělému dýchání. Hned se ale ode mě odtáhla.

„Tohle neznáš, viď?“ řekla rychle. „Já vím, nemůžete mít stejné zvyky jako my. Musím ti povědět, co to v našem světě znamená. Od této chvíle máš v sobě svůj i můj dech. Kdybys zahynul, spolykám imeol, abych se už neprobudila. Mysli si o tom co chceš, ale nevydržela bych žít s vědomím, že jsem příčinou tvé smrti.“

„Yl-lo!“ skoro jsem vykřikl. Rychle mi svou malou dlaní přikryla ústa, abych pokračoval šeptem. „Takhle nesmíš mluvit! Kdyby se mi něco stalo, ty za to přece nemůžeš!“

„Měla jsem tě přemluvit,“ trvala na svém. „Jak tě znám, riskoval bys i tam, kde by to nebylo nutné. Snad tě ohled na mě přiměje, aby ses tolik nevystavoval nebezpečí. To neříkám, abych tě jenom strašila. Když někdo svěří svůj dech druhému, je to závazné. Nic na tom nemění ani, že o tom zatím nikdo kromě nás dvou neví. Budu muset ten slib prozradit svému otci, jakmile doletím domů. Rozumíš mi?“

„Rozumím ti, Yl-lo,“ řekl jsem tiše. „Neboj se o mě, ale kdybych se něčím přece jen zdržel, neblázni a čekej dál. Já přijdu, určitě přijdu, i kdybych se zdržel a přišel až po měsíci. Ale uvědom si, jak by bylo strašné, kdybych přišel a ty bys byla mrtvá. Ty také musíš na sebe dávat pozor, rozumíš?“

Maně mě napadl Shakespeare, Romeo a Julie. Ti přece také na něco podobného doplatili. A také zbytečně.

„Já ti věřím, Pav-le,“ řekla.

Pak se ode mne odstrčila a proti slabě osvětlenému obdélníku okna jsem spatřil jen její siluetu, jak stoupá vzhůru. Vzápětí poté zmizela ve tmě.

Byl jsem opět sám, ale dvě kovové krabice na ramenou, spojené pásy popruhů, mě ubezpečovaly, že se mi to jen nezdálo.


„Představoval jsem si, že muž z hvězd bude větší,“ udiveně řekl starší muž, který právě vstoupil do místnosti a zvědavě si mě prohlížel. „Podle pověstí to měl být obr!“

Bylo nás v místnosti pět. Yl-lu a Feíona jsem znal z naší společné cesty vesmírem, však už jsme spolu prožili hodně dobrého i zlého.

Feíonova otce, známého zdejšího konstruktéra girrigových motorů Uilli Sygyta, jsem už také znal, byl mezi prvními, kdo k našemu letounu dorazil hned po přistání na Aiguře. Posledního muže jsem dosud neviděl, ale jistě to nebyl nikdo cizí, když se všichni moji přátelé tvářili, jako by mezi ně patřil odjakživa.

„Vždycky jsem si přál poznat zblízka nějakou bytost z jiného světa!“ pokračoval muž a nespouštěl ze mě oči. „Nikdy mě ale nenapadlo, že k tomu setkání dojde na Aiguře, navíc právě v tomto domě, a že té cizí bytosti budu vděčit za život své jediné dcery Yl-ly.“

„To je tedy tvůj otec, Yl-lo?“ podíval jsem se na dívku překvapeně.

Neodpověděla, ale přímo zářila.

„Ano, já jsem Fo-ru Ligaid,“ řekl muž slavnostním tónem. „Konečně mi bylo dopřáno setkat se s bytostí z jiného světa! Je smutné, že jsem k tomu dosud neměl příležitost, ačkoliv tolik jiných lidí se může pyšnit, že bytost z hvězd vidělo! Když jste přistáli, byl jsem právě v naší továrně v Zouiiru na opačném konci Aigury a než jsem se vrátil, bylo pozdě, Ochránci trůnu byli rychlejší. Brána nespravedlivého vězení se zavřela a nepodařilo se mi přesvědčit vládce Aigury, aby ten nešťastný příkaz odvolal. Ani dnes v noci jsem našeho hosta nemohl přivítat, neboť jsem se o chystaném útěku nedověděl. Můj nejlepší přítel Sygyt by mi to asi řekl, kdyby ho má jediná dcera nezavázala mlčením dříve, než ho seznámila se svým plánem. Smutné je, že ten plán tajila i před svým otcem,“ podíval se na Yl-lu vyčítavě.

„Uillimu jsme to museli říci. Potřebovali jsme ty nárameníky!“ řekla Yl-la uraženě.

„A to není všechno!“ pokračoval Ligaid. „Dnes ráno mě Yl-la úpěnlivě uprosila, abych odejel do paláce a tam se celé dopoledne zdržoval zbytečnou audiencí u císaře Šimara Velikého. Měl jsem poníženě žádat o propuštění muže z hvězd, který tou dobou již několik hodin pobýval přímo v mém domě!“

„Ta audience byla krycí manévr,“ řekla Yl-la. „Kdybych ti řekla, že je Pav-le u nás, už bys nikam nešel.“

„To se rozumí, nešel bych!“ vybuchl Ligaid, ale radostí. „Celý život se těším, až jednou spatřím bytost z jiného světa! Jak bych mohl někam odjet? Zvláště když mám povinnost poděkovat i za svou neposlušnou dceru!“

„Také rád poznávám největšího konstruktéra Aigury, tvůrce obdivuhodných hvězdných letadel a otce dívky, které si velmi vážím a která pro mě mnoho udělala,“ snažil jsem rychle z paměti dolovat aigurská zdvořilostní slova.

„Jenže oni odlétli o své vůli a do letadla vstoupili dobrovolně,“ vzdychl si Ligaid. „Tebe vytrhli ze tvého světa násilím. Neměli právo brát tě do letadla, když nevěděli ani kde se nacházejí, ani zda někam vůbec doletí. Nadprostor Evsej je tak záhadný, že moji staří ostřílení zkušební piloti v něm odmítali létat. Sám jsem se v něm nacházel jen pár okamžiků a vím, že to není jednoduché. Už jsme své ztracené děti oplakali. Spočítali jsme, že jim v žádném případě nemohly tak dlouho vydržet zásoby potravin ani vzduch. Nevěděli jsme, že počet lidí v letounu je ještě vyšší, než jsme si mysleli, ale bytost z hvězd objevila přívětivý svět, který všem umožnil přežít.“

„Objevení Ylliny byla náhoda,“ řekl jsem.

„Náhoda, hned poté, co jsi zasedl za řízení letadla?“ schválně a přímo okázale se podivil Sygyt.

 „A pak - ta podoba!“ pokračoval Ligaid. „Jen trouba by nepoznal, že jste lidé!“

„Nějaké rozdíly tu přece jen jsou,“ řekla Yl-la. Barva jeho vlasů je nápadná už zdálky. Oči působí nepřirozeně a pro někoho až nepříjemně. Kůži má strašně bledou, ale když si ji nechá delší dobu ozařovat sluníčkem, ztmavne mu tak, že je tmavší než naše. Na jeho nos se dá také zvyknout, ale nejzajímavější rozdíl uvidíš, když se podíváš na jeho ruce. Na konci prstů má divné destičky, které neustále rostou a musí si je čas od času odstřihovat.“

„To jsou nehty,“ řekl jsem s úsměvem. „My lidé je máme jako památku na drápy svých zvířecích prapředků. Jeden váš vědec mi ve vězení ukazoval obraz prapředka lidí Aigury. Také měl drápy na rukou i na nohou, jen se mnohem více podobal šelmám.“

„Toho vědce mi ani nepřipomínej,“ zamračil se Ligaid. „Luy-pyk právě tímto obrázkem dokazoval, že člověk ze Země je pouhé zvíře, nemyslící bytost.“

„To snad ne, myšlení nesouvisí s nehty, ale s mozkem!“

„Také jsem se to pokoušel dokazovat,“ vzdychl si Ligaid nesouhlasně. „Luy-pyk je ale světově proslulá vědecká kapacita přes biologii, kdežto já jsem jen technik. Rada vědecké společnosti mě ukřičela, abych se nepletl do oborů, kterým nerozumím. Přitom bych si netroufl samostatně řídit letadlo jiné civilizace jako jsi dokázal ty. Pochybuji, že by to dokázal kdokoliv z Rady. Létat v nadprostoru neumíme dodnes, kdežto ty ano. Kdo ještě může pochybovat?“

„Luy-pyk se prostě projevil jako hlupák,“ řekl jsem.

„To nebyla jen hloupost!“ namítl Ligaid zamračeně. „Vědec světového jména se nesmí nechat ovlivnit názory vědecké nuly, jakou je Vontr! Ba ne! Luy-pyk dostal jedinečnou příležitost zjistit, jak to doopravdy je! Ale on místo poctivého zkoumání pravdy vstoupil do služeb mocných padouchů. Tím u mě navždy pohřbil svou autoritu vědce. Horší je, že se Rada vědecké společnosti plně spolehla na Luy-pyka. Podle mě to neměla dělat a nejtrapnější na tom zasedání bylo závěrečné hlasování: tři čtvrtiny pro zvíře, čtvrtina pro myslící bytost. Odkdy se o vědecké pravdě hlasuje? Věda, to je důkaz, pokus, důkaz. Ale co se rozčiluji, v Radě je plno takových, kteří místo vědy zkoumají, jak se dostat k lepšímu místu.“

„I v dějinách naší Země je dost příkladů, kdy se podobné Rady šeredně mýlily,“ utěšoval jsem ho, ale raději jsem se vrátil do skutečnosti: „Vlastní létání nadprostorem není tak složité, jak si myslíte. Domnívám se, že byste na to přišli i sami.“

„Bez tebe bychom všichni zahynuli,“ řekl Feíon chmurně. „Dokonce i na té pohostinné Yllině! Hned první den, jen jsme vyšli do neznámého lesa, mě zachránil před obrovským jedovatým pavoukem!“

„Tak zlé to snad nebylo,“ opravil jsem ho. „Pavouk tě nemohl ohrozit, měl jsi na sobě skafandr a v ruce zbraň. Zastřelil jsi ho přece sám.“

„Jenže bych se sám nedostal z té sítě. Dodnes si vyčítám, že jsem ti nevnutil iég, když ses sám toulal pralesem jen s nožem! Pravda, vystačil sis beze zbraně. A později jsi holýma rukama přinesl až k letadlu živého pavouka!“ tvrdil Feíon dál.

„Už jsem ti říkal, že rukavice skafandru prokousnout nemohl!“ připomněl jsem mu.

„Nemohl, protože jsi žádné neměl! Nechtěl jsem to říkat před Yl-lou, ale já jsem ten den skafandry kontroloval a čistil od prachu, takže vím, že na ně určitě několik týdnů nikdo ani nesáhl,“ trval na svém Feíon. „Z divokého lesa na neznámé planetě jsi sám holýma rukama přinesl obřího černého pavouka jen proto, abys nás přiměl odletět! Je to tak, viď?“

Podíval jsem se na Yl-lu. Neřekla nic, jen nepřirozeně zbledla a na okamžik křečovitě zavřela oči, až jsem se bál, že ještě teď omdlí. Naštěstí od té doby uplynulo dost času. Pavouků se tenkrát báli všichni, ačkoliv nebyli tak nebezpeční, jak vypadali. Jedovatá kusadla měli jen vpředu. Uřízl jsem si na ně hůl, pavouka přitiskl k zemi - a bylo to. Vzít ho do ruky bylo asi jako vzít do ruky chlupatého kraba. Vesmír není pro citlivky a na neznámé planetě se člověk nesmí štítit ani nezvyklých tvorů.

„Máš pravdu,“ přiznal jsem raději. „Ale před Yl-lou jsi to říkat nemusel.“

„Já jsem se bál chodit do lesa s iégem a ty jsi tam chodil s nožem!“ pokračoval Feíon. „Nám jsi nařídil, že tam za nic na světě nesmíme chodit jednotlivě! To bylo rozumné, ale ty jsi tam chodil sám! A když mi povíš, jak jsi na Strašlivé dokázal v drtící gravitaci přijít do pilotní kabiny, posadit se a vzletět, když jsem nemohl ani natáhnout ruku, vysvětlíš mi další záhadu!“

„Asi jsem trochu silnější,“ připustil jsem. „I když ne o moc. Na Strašlivé jsem nechodil, ale plazil se po čtyřech. Jen u dveří jsem musel dosáhnout na spínač, ale pomohl jsem si rukojetí. Kromě toho si myslím, že by ses z té pasti dostal sám i bez motorů!“

„Jak, prosím tě?“ vytřeštil na mě své černé oči Feíon.

„Vypínač igidhigu je blíž,“ řekl jsem. „Zapnutím by ses dostal okamžitě do nadprostoru, kam gravitace nesahá. Však bys na to přišel sám, kdybych se neobjevil a tobě by nic jiného nezbylo!“

„Na to bych nepřišel... a kromě toho, nedosáhl bych ani na ten igidhig,“ řekl Feíon jistě. „Jedno je jasné, bez tebe bychom se odtamtud nedostali a domů už vůbec ne! Létali jsme celý rok, ale výsledkem bylo jen to, že jsme se vzdalovali dál a dál.“

„Spíše jste létali kolem dokola, po takových spirálách,“ povzdychl jsem si. „Fakt je, že jste se dokázali vzdálit daleko od Aigury. Najít Zemi teď bude skoro nemožné, zvlášť když si nepamatuji, jak vypadají naše souhvězdí při pohledu ze Země. Vy jste měli mapy ubohé, ale aspoň nějaké, já nemám žádné.“

„Věřím tomu, že cestu domů najdeš,“ řekl Ligaid. „Náš svět se k tobě zatím nezachoval dobře, musíme to napravit. Přítel Sygyt část svého dluhu splatil, ale nestačí umožnit ti útěk z vězení, kam tě nespravedlivě uvrhli. Já si myslím, že ti musíme umožnit i návrat na Zem. To je teď můj dluh. A já jej splatím. V továrně se dokončuje nový, zatím nejlepší z hvězdných letounů. Bude tvůj, jako malá odměna za to, že jsi mi vrátil Yl-lu.“

„To by snad byl příliš veliký dar,“ zarazil jsem se.

„Chtěl bych lidem Země umožnit dostat se do vesmíru,“ řekl Ligaid slavnostně. „Na Aiguře jsme tajemství vesmírných letů objevili příliš brzy. Vládne nám krutý tyran Šimar Veliký. Podařilo se mu nastolit mír a sjednotit Aiguru, ale jen tím, že vyvraždil všechny své protivníky. Stálo to životy tolika lidí, že je teď značná část našeho světa mrtvou pustinou. Při představě, že by naše letouny rozvážely bomby a granáty na další světy ve vesmíru, se mi chce všechno tady zapálit a skočit do plamenů!“

„Přece nechcete, aby ty bomby vozily po vesmíru pozemské válečné stroje?“ uklouzlo mi, když jsem si vzpomněl na náš podobně nemocný svět.

„Což lidé Země nežijí v míru?“ podíval se Ligaid překvapeně. „Nejsou všichni jako ty?“

„Nejsou,“ řekl jsem trpce. „Kdybych posuzoval Aiguru podle Yl-ly a Feíona, byl by to svět, kde bych chtěl žít. Posuzovat Aiguru podle Vontra, křivdil bych těm dobrým. Žádný svět nesuďte podle jednoho představitele. I u nás na Zemi je víc než dost šimarů a Vondrů a bohužel mají moc. I na Zemi byl mnohokrát nastolen mír za cenu vyvraždění jiných národů. Je mi to opravdu líto, ale musím k vám být upřímný. Nemyslím, že by tak dokonalá letadla patřila do rukou všem lidem Země bez rozdílu.“

Chvíli bylo ticho.

„Takže ani Země...“ zašeptal zklamaně Ligaid. „Což není ve vesmíru jediný svět, kde by žili jen spravedliví?“

„A co kdybychom založili ve vesmíru osadu, kolonii, nebo cosi tomu podobného?“ navrhl Feíon. „O jednom vhodném místě bych věděl. Yllina! Nepočítám pavouky a hady, s těmi bychom si jistě brzy poradili, jinak je to docela příjemný svět!“

„Principy igidhigu, umožňujícího mezihvězdné lety, dnes na celé Aiguře znají jen čtyři lidé,“ řekl Ligaid zamyšleně. „Všichni čtyři jsme teď v této místnosti. Nezůstane-li na Aiguře jediný letoun vybavený konvertorem a zmizí-li s námi všechny plány, mohlo by trvat celá staletí, než někdo znovu objeví tajemství letů ke hvězdám. To by bylo jistě lepší než sebevražda, o které jsme už uvažovali!“

„Bylo by jistě možné na takovéto základně pokračovat v našich plánech a mohli bychom nerušeně zkoumat vesmír,“ pokračoval nadšeně Feíon.

„Mohli bychom na Yllinu vzít některé lidi Země, budou-li chtít,“ navrhla Yl-la.

Všichni umlkli a dívali se jen na mě. Byl jsem tu jediný pozemšťan, chtě nechtě jsem měl odpovědnost za všechny lidi Země. Musel jsem pečlivě vážit každé slovo.

Bylo cosi příjemného v pomyšlení, že sedím spolu s těmi bytostmi, rozumím jim, mluvím jejich řečí, poslouchám jejich nadšené plány, na jejichž konci mohl být vznik nového světa, o jakém snily tisíce generací. Ale už jsem také věděl, že je budu muset - zklamat.

„Vy o tom ještě nevíte,“ řekl jsem pomalu. Yllina není pustý svět bez vlastních obyvatel. Neřekl jsem vám, co jsem objevil na tom kopci v lese, kam jsem se pořád chtěl podívat, ale kam jste se báli jít se mnou kvůli pavoukům.“

„Tys tam přece jen šel? A sám?“ zbledla Yl-la.

„Ano, byl jsem na vrcholu toho kopce,“ přisvědčil jsem co nejklidněji, abych ji nepoplašil. „Až na nutnou opatrnost před pavouky to nebyla nebezpečná výprava. A tam jsem zjistil, že Yllina není neobydlená planeta. Žijí na ní nějaké bytosti. Neviděl jsem je, ale na vrcholu toho kopce byly nepochybné stopy jejich činnosti.“

„Co tam bylo, povídej!“ naléhal Feíon.

„Uprostřed lesa na vrcholu skály stály dobře zachované zbytky stroje, jaký vy na Aiguře neznáte, ale který u nás na Zemi používáme,“ řekl jsem tiše. „To znamená, že na Yllině žijí myslící bytosti a my nemáme právo se tam nastěhovat.“

Opět se všichni zarazili a zvážněli.

„Říkám to proto, že právě Země má neblahé zkušenosti se zakládáním kolonií, kdy se na původní obyvatele nebral ohled. Žádné obyvatele jsme sice na Yllině nezahlédli, ale to mohlo být tím, že jsme přistáli v neobydlené části planety.“

„To je opravdu závažné,“ souhlasil Ligaid po chvilce ticha. „Pokud je tomu tak, musíme si najít jinou, opravdu pustou planetu. Ale ať by to byla Yllina nebo jiný svět, chtěl bych slyšet, co si náš pozemský přítel myslí o nápadu osídlit ji společně lidmi Aigury i Země.“

„Vycházel jsem s vámi přece dobře, až na Vontra,“ řekl jsem. „Ale bude nutné pro nový svět lidi na Zemi i na Aiguře vybírat. A to nebude lehký úkol.“

„Chtěl bys na takové planetě žít?“ podívala se na mě Yl-la zkoumavě. „Nechceš se trvale vrátit na Zem?“

„Ovšemže se chci vrátit,“ ujistil jsem ji. „Také se mi občas stýská po domově, to není jen vlastnost vás, lidí z Aigury. Mám tam rodiče, určitě jsou zarmoucení, že jsem jim zmizel. Rád bych se vrátil a ujistil je, že jsem v pořádku. To neznamená, že bych se už nemohl vrátit k vám. Setkání civilizací je historická událost, jaká nemá obdoby. Nabízíte-li mi možnost přispět k tomu, aby naše světy spolupracovaly, nemohu ji přece odmítnout.“

„Takže se nemusíme loučit vůbec!“ rozzářila se Yl-la.

„Nebo jen nakrátko,“ ujistil jsem ji. „Rád se vrátím na Zem a rád se potom budu vracet zpátky k vám.“

„Ale tvůj pobyt tady na Aiguře nebude jednoduchý ani bezpečný,“ zachmuřil se Sygyt. „Kdyby Šimarovi Ochránci trůnu zjistili, že jsi tady, usilovali by tě buď uvěznit nebo rovnou zabít. Jak jsi jim vůbec unikl?“

„Díky létacím nárameníkům to byla hračka,“ usmál jsem se. „Strážní o nich nevěděli a museli být pěkně překvapení. Když jsem přímo před jejich očima přeskočil obrovským skokem třímetrovou zeď kolem vězení, slyšel jsem jen jejich zděšené volání: Šelma prchá - spas se, kdo můžeš! Nikoho ani nenapadlo vystřelit. Čtyřicet kilometrů k pralesům Atitláa jsem uběhl zdánlivě vlastními silami, ale nadlehčován sygyty, takže to nebyl vyčerpávající maratón, ale příjemný běh. Nejvíc mě pobavil pohled na letky Ochrany trůnu. Piloti mě viděli vyšplhat na vysoký strom u ochranné zdi pralesů a nepochybuji o tom, že by mě rozstříleli, kdyby byli trochu blíž! Než se ale dostali na dostřel, přeskočil jsem na zeď a zmizel jim v pralese. Pak jsem se držel těsně pod vrcholky stromů a jen sledoval, jak víří jako hejno vos nad místem, kde jsem jim zmizel ve větvích. Jejich letadla se ponořila mezi stromy, ale najít mě v pralese bylo nemožné. Pak se snesla noc, Ochránci to vzdali a já jsem v klidu odletěl do Mofidie.“

„Kdyby se dozvěděli, že jsi tady, bylo by to zlé,“ řekl Feíon s obavami.

„Tu starost si necháme na později,“ řekl Ligaid zamyšleně. „V této chvíli o našem příteli nikdo neví. Může žít v mém domě v klidu. Brzy uvidíme, jestli si bude muset dělat starosti z Šimarových Ochránců! Má přece sygyty!“

„Ale ovšem, vždyť jim může kdykoliv uletět,“ rozjasnil tvář Feíon.

„Jistě,“ přikývl Ligaid. „Buď na náramenních sygytech, nebo mezihvězdným letadlem. Až bude letoun hotový, bude s námi žít v klidu na zapřenou, ale bez pocitu bezprostředního ohrožení. To by mohl vydržet, přece se jen tak něčeho nevyleká!“

Měl samozřejmě pravdu, cítil jsem se u nich jako v bavlnce.

„Měl bych ale přece jen jeden návrh,“ nesměl jsem zapomenout na otázku, která mě dlouho trápila. „Myslím, že bychom se měli co nejdřív podívat na Yllinu. Kdyby se nám podařilo navázat kontakty s jejími obyvateli a ukázalo se, že nám budou přátelsky naklonění, získali bychom u nich možná svolení k pobytu v nějaké vyhrazené oblasti. Pak bychom u nich mohli založit tu kolonii lépe než na pusté planetě.“

„Můžeme se o to pokusit,“ souhlasil Fo-ru Ligaid. „Můj největší sen, setkání s myslícími bytostmi z vesmíru, se splnil, ale kdyby bylo takových bytostí víc, nebyl bych proti.“

Tak tedy začal můj pobyt na planetě Aigura, který se nakonec protáhl až na několik Aigurských, proti Zemi téměř dvojnásobně dlouhých roků...

 


Zpět Obsah Dále

24.01.2017 13:25