Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Poradce

Centrální vláda Aigury se nastěhovala do Huaré, Šimarova letního paláce na břehu jezera Galwontei ve střední oblasti pevniny Bótwi. Pav-le dostal dvě prostorné, luxusní komnaty, kam dříve kromě císaře a služebníků nesměl pod trestem smrti nikdo vstoupit. Jednu místnost měl jako ložnici, druhou jako přijímací pokoj a pracovnu.

V paláci byly stovky dalších lidí. Nová vláda bydlela pohromadě, aby se mohla lépe domluvit. Za Šimara byla Aigura rozdělena na osm oblastí stejně jako nyní. Každá měla svou vlastní menší vládu, oblastní vlády podléhaly vládě centrální. To zůstalo formálně při starém. Rozdíly ovšem byly a nemalé. Velikou novinkou, kterou nám navrhl Pav-le, bylo, že nikdo nesmí vládnout natrvalo.

„Vláda musí být sesaditelná bez bojů,“ tvrdil, „nejlépe kdyby vládla po omezenou dobu, řekněme čtyři roky, načež se bude volit nová. Hlavní vládce nesmí mít právo nikoho trestat a musí být nejpozději po dvou obdobích vystřídaný jiným.“

„A co když bude vládnout dobrý vládce?“ ptali se ho. „Nebude to škoda?“

„Pak ho zvolte znovu, ale až pro následující období. Nesmíte dopustit, aby se na takovém místě někdo usídlil trvale, doživotně a už vůbec ne dědičně. Každý vládce ať aspoň na čas ustoupí. Bude-li vládnout lépe než jeho následovník, lidé si ho určitě rádi zvolí znovu. Totéž by mělo platit o členech vlády a možná i o Velkém sněmu.“

Požádali ho, aby tuhle vizi přednesl na Velkém sněmu. Vyslechli ho pozorně, ale tím to neskončilo. Velký sněm dal jeho názory vytisknout do podoby tenkých knížek, ke kterým se mohl každý vyslovit. Názory jiných lidí byly rozšiřovány podobným způsobem a bouřlivá diskuse se přenesla mezi lidi.

Volby byly pro Aiguru něčím neznámým, ale Pav-le trval na tom, že vláda nesmí být závislá na vůli císaře, ale jedině na vůli většiny lidí. Nejvyšším představitelem Aigury neměl být císař, ale všemi lidmi zvolený president. Ten samozřejmě nemohl, jako dříve Šimar, podle své libovůle měnit vládu ani její rozhodnutí. Měl by důležitou úlohu jen kdyby se vláda nedokázala dohodnout. Pochopitelně byla většina míst ve vládě obsazena jinak než za Šimara. Tyto pozemské zvyklosti u nás brzy zdomácněly, nikdo aspoň neměl lepší návrhy.

V dřívější oblasti Velkého Jaipera vyhráli volby zastánci myšlenky odtržení provincie od zbytku Aigury a obnovení původního samostatného a nezávislého státu. Bylo by to podle zásad, které nám Pav-le neustále hlásal, neměli bychom jim v tom bránit, ale každý se hrozil, co z toho v budoucnu bude.

Pav-le to nakonec vyřešil. Odletěl s námi do Jaiperovy části Aigury a začal obyvatele přesvědčovat, aby další stát nezakládali. Bylo to obtížné jednání. V provincii všichni přímo hořeli touhou zbavit se nenáviděné vlády ze Šimarovy centrální pevniny. Chtěli si už konečně vládnout sami.

Pav-le jim trpělivě vysvětloval svůj názor. To co chtějí, je jejich právo a nikdo z centrální pevniny jim v jeho naplnění nesmí a ani nebude bránit. Je ale na uváženou, zda by nebylo přece jen i pro ně výhodnější zůstat ve společném státě se všemi ostatními. Což je nutné opět stavět hranice, obnovovat armády a nakonec přenechat vládu nějakému novému tyranovi? Veliký Jaiper přece nebýval jako vládce lepší než Šimar. Nejen oni, celá Aigura chce vytvořit přijatelnější společnost a bude to určitě jednodušší, když její obyvatele nebude nic rozdělovat. Všichni znají společný jazyk, všichni mohou mít účast ve společné vládě. Systém, který nám Pav-le přinesl, umožňuje zástupcům menšin hájit jejich práva i proti většině a jednotlivé oblasti budou mít dost samostatnosti k vlastnímu rozhodování.

Nikdo jiný by lidi z Jaiperova císařství nepřesvědčil. Pav-le byl cizincem všude, ale právě proto ho všude považovali za nestranného. Přesvědčil davy, shromážděné v největších městech Zouiiru a Manteroi, aby Aigura zůstala jednotná.

Účastnil se pak jednání o nových zákonech, z nichž množství sám navrhl. Jednoznačně ale odmítl funkci presidenta, ačkoliv jsme ho přemlouvali, aby se tomu nebránil. Byli bychom ho nejspíš zvolili, jenže on dal všem jasně najevo, že je ochoten nové vládě pomáhat nanejvýš jako poradce, nic více.

Prvním zvoleným presidentem se stal energický Muruí Gafég, který už léta organizoval odpor proti Šimarovi. Pocházel z Jaiperovy provincie, což uspokojilo jeho krajany, ale přijali ho i ostatní. Po volbách ho uvedli slavnostně do vládního paláce, ale on se nastěhoval do komnat sousedících s Pav-le, aby se mohli navštěvovat.

Brzy po vítězství vláda rozpustila armády a jako nepotřebné dala roztavit veškeré těžké zbraně. Vojáci se na mnoha místech během občanské války přidali k nám a mohli by se tedy počítat k vítězům, jenomže všichni uznali, že armády jsou na Aiguře zbytečné, neboť už není proti komu bojovat. Část vojáků přešla k policii, i ta ale prošla velkými změnami. Policie byla potřebná i po vítězství, jen z ní museli odejít všichni, kdo se předtím zapojili do krvavých metod Šimarovy Ochrany trůnu.

Nejhůře dopadli Ochránci trůnu. Od těch nikdo nečekal, že se také přidají. Kde se proti nám otevřeně postavili, museli být pobiti do posledního, neboť lidé museli příliš dlouho snášet jejich tyranii. Některé nezachránilo ani že se vzdávali. Občanská válka byla krvavá na obou stranách, ale asi to nešlo jinak.

Když zabili Vontra, někoho také napadlo, že ve městě musí být jeho žena a dav se ji hned vydal hledat. Kdosi ji varoval, pokusila se svým pronásledovatelům uletět v letadle, ale oni po ní začali střílet a její letounek zasáhli. Zřejmě přerušili elektrické kabely, spadla i s letadlem jako kámen a zabila se nedaleko od věznice, na jejímž dvoře tou dobou leželo v krvi několik desítek těl, mezi nimi Vontr. Nebyli to první ani poslední mrtví občanské války, jen poslední, které jsem osobně znala.

Po vítězství jsem začala pomáhat otci obnovovat továrnu, aby mohla opět vyrábět letadla. Teď už jsme konečně nemuseli stavět obrněné létající pevnosti, ale množství obyčejných letadel, od malých jednomístných, až po bachraté airbusy (nazval je v pozemské řeči Pav-le a tento název se jako mnoho dalších ujal). Táta měl z obnovení továrny radost, ale v Mofidii mi chyběl Pav-le. Ten teď bydlel ve vládním sídle v Huaré, takže jsme se vídali jen málo.

Teprve po vítězství nad Šimarem a jeho císařstvím jsme se dozvěděli věcí!

Naši továrnu chtěli odpůrci Šimara i s létajícími pevnostmi vyhodit do povětří a aniž bychom to věděli, byla již podminovaná. Jen Šimarova nemilost způsobila, že se táta dohodl s těmi, kdo nás původně chtěli zabít a tak nás vlastně zachránila. Naštěstí pro nás, ale i pro ně. Otcovy létající pevnosti měly na pádu císařství nesmírnou zásluhu. Jejich překvapivý útok rozhodl válku jako blesk a ušetřil tak na obou stranách tisíce životů.

Také ostatní lidé se divili. Nejprve když Šimar odvrhl svého miláčka Ligaida a dokonce chtěl popravit Feíona, ale ještě víc, když naše letadla napadla císařský palác a svrhla císaře. Znovuobjevení Muže z hvězd považovaného za mrtvého přijali lidé nejprve s obavami, ale pak s jásotem, zejména když se vysvětlilo, že Pav-le vůbec není zlá a krvežíznivá šelma, ale že to byla lež nadutého a obávaného Vontra, syna nejkrutějšího ministra Šimarovy vlády.

Pav-le se stal přes noc jedním z nejobdivovanějších lidí na Aiguře. Bylo proč! Ne proto, že objevil tajemství evsejové navigace, to zajímalo nanejvýš kosmické piloty. Mezi lidmi si brzy získal jinou proslulost. Pomohl zachovat sjednocení Aigury, už ne silou zbraní, ale na základě dobrovolnosti a rovnosti obyvatel. Díky odmítal se svou příslovečnou skromností. Podle něho neměl žádnou zásluhu, jen si pamatoval, co na Zemi vymysleli jiní. Musím ale potvrdit, že by mu brzy snesli modré z nebe všichni lidé Aigury, dokonce i bývalí příslušníci Ochrany trůnu, pro které vymohl amnestii, aby mohli dál žít poctivě.

Jen Luy-pyka studenti vyhnali z univerzity. Prohlásili, že se nenechají učit lhářem a nic mu nepomohlo. Pav-le sám za sebe přijal jeho omluvu, ale to bylo vše. Přeptal se nejprve jeho známých, jak mohl Vontr přinutit vědce tak lhát. A když vyšlo najevo, že Luy-pyka nedohnal ke lži hrubým nátlakem, ale penězi, odmítl se Pav-le za nešťastného vědce přimluvit. Řekl, že každý musí nést odpovědnost za své skutky. Vědec má právo na omyl, ale ne na vědomou lež, a už vůbec ne, když dobře ví, že tím někomu ubližuje. S tímto názorem jsme souhlasili a jako Luy-pyk dopadla i Vědecká Rada. Její členy ostatně jmenovali Šimarovi úředníci a zásluhy o vědu neměli, spíš naopak. Těch několik skutečných vědců brzy prokázalo, že si to označení zasluhují i bez Šimara.

Pav-le, jakkoliv byl silnější než my už v době, kdy jsme ho vzali na palubu za našeho bloudění, časem ještě zesílil. Teď teprve bylo jasně vidět, že pochází z jiného světa. Občas s tím měl i problémy. Nemohl projít užšími dveřmi, musel se shýbat před každým nízkým prahem. Jeho letadlo jsme museli vybavit větším pilotním sedadlem, aby je mohl používat. Ale on to bral vždy s úsměvem. Tvrdil, že u nich, na Zemi, jsou lidé jeden od druhého více odlišní, než se od sebe lišíme my Aiguřané. Podle něho měli být i na Zemi lidé menší, asi jako my, byli tam i lidé s kudrnatými černými vlasy, dokonce i rozličných nosů. Také barva kůže u lidí na Zemi kolísá od bledé, jakou měl Pav-le, až po černou, jako jsou vlasy. To už mu jen málo lidí věřilo, snad jen já a pár takových, kdo už věděli, že nemluví do větru. To se rozumí, nepropásla jsem žádnou chvíli, kdy Pav-le mluvil o své Zemi a velice často jsem ho prosila, aby nám zase něco řekl. Neuvědomila jsem si, já hloupá, že tím v něm neustále přiživuji jeho touhu po domově. Kdybych jen tušila!

Zpočátku, když Pav-le přijali jako poradce do vlády, jsem ho neviděla v jednom kuse třeba i několik týdnů. Také já jsem tou dobou měla plno práce, takže nám to ani nepřišlo. Jak se ale vláda dostala do tempa a lidé si začali zvykat, že funguje a stará se, jakmile začalo být lidem lépe než za Šimara, Pav-le přilétal do Mofidie častěji.

„Budu tam jen do prvních voleb,“ prohlašoval, ale pak ho přemluvili, aby zůstal.

„Příští vláda se bude muset obejít beze mne,“ tvrdil teď pořád. Někteří lidé se dali slyšet, že ho opět přemluví, ale tentokrát jsem začala cítit, že on už to myslí vážně.

A tak se jednoho dne ohlásil a přiletěl jako vždycky, ale tentokrát v trochu slavnostnější náladě. Měl u nás stále pro tyto návštěvy vyhrazenou místnost, kde bylo všechno jako za časů, kdy se musel skrývat před Šimarovými Ochránci trůnu. Toho odpoledne vynášel z letadla více zavazadel než jindy. Pak, jak už bylo zvykem, jsem ho pozvala k nám na večeři.

Jako bych to tušila, připravovala jsem večeři sama. Měla být slavnostní a myslím, že se mi povedla. Ovocné koláče Pavlovi chutnaly už od Ylliny... U této večeře byli, jako obvykle, i oba Sygytové. Často jsme je zvali, když se tu zdrželi nad dalšími plány. Dohodli jsme se postavit místo jedné továrny dvě. V té druhé měli oba Sygytové vyrábět ve velkém své malé létací nárameníky.

„Copak je dnes nového ve vládě?“ otázal se můj táta Pav-le po dlouhé chvíli, aby přece jen nějak začal hovor.

„Vláda je v pořádku,“ odtušil Pav-le. „Je tam jen jedna malinká změna.“

„Odstoupil zase nějaký ministr?“ usmál se táta. Pav-le až dosud všechny změny, k nimž ve vládě došlo, prohlašoval za malé nepatrné.

„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou. „Všichni jsou na svých místech, nemějte obavy. Odešel jen jeden bezvýznamný úředník, kvůli němu žádná vládní krize nenastane.“

„Známe ho aspoň?“ chtěla jsem vědět.

„Sedí tu s vámi,“ podotkl suše.

„Snad ne ty?“ vytřeštil oči táta.

„Už je to tak,“ přisvědčil Pav-le. „Což jsem to neříkal už dlouho?“

„A ví o tom president?“ vyskočil Feíon.

„Už jsme se rozloučili,“ řekl Pav-le, jako by se ani nechumelilo.

„A co budeš dělat?“ nechtěla jsem tomu pořád uvěřit.

„Jsem tu dnes vlastně obchodně,“ usmál se Pav-le. „Chci si koupit letadlo. Snad bych mohl usmlouvat slušnou cenu, nemám peněz na rozhazování.“

„Neříkej, že nemáš peníze,“ zavrtěl hlavou táta. „Náhodou vím, jaký plat jsi měl mít. Z toho bys mohl mít deset letadel. Neříkej, že jsi všechno rozházel, o tom by se povídalo. A kromě toho jistě víš, že u mě dostaneš všechno i bez peněz. Jaké letadlo potřebuješ?“

„Tentokrát budu potřebovat něco většího,“ řekl Pav-le se smutným úsměvem. „Hlavně v tom musí být igidhig.“

„Ty už chceš odletět hledat Zemi?“ vytřeštila jsem oči. A nejen já, ale i ostatní.

„Už je nejvyšší čas,“ řekl Pav-le. „Teď je Aigura taková, jaká by měla být, žije se tu lépe a já musím domů.“

„Můžeš ještě zůstat s námi v Mofidii,“ navrhla jsem.

„Ba ne, Yl-lo,“ zavrtěl hlavou Pav-le. „Poletím hledat Zemi. Tady mě už nikdo nebude potřebovat. Vláda je stabilní a všechno klape, možná lépe než na Zemi.“

„Musíš ho pochopit, Yl-lo,“ řekl najednou můj táta podivně měkce. Bylo zřejmé, že už dávno věděl, že tento okamžik jednou musí přijít.

„Daroval jsem ti už jeden letoun,“ obrátil se pak na něho. „Nepoužil jsi jej a když nám rozbombardovali továrnu, zničili jej. Musím ti postavit jiný, ale bude aspoň lepší, mezitím jsme se mnoho nového naučili. Ale neprodám ti ten letoun za peníze, podle mě bude pořád v rámci našeho aigurského dluhu.“

„A to chceš... musíš odletět... navždycky?“ zeptala jsem se ho už skrz slzy, které zatím nikdo, ani on sám, neviděl.

„Musím v každém případě najít Zemi,“ řekl umíněně. „Pak se uvidí, jak se to vyvine dál. Jestli ji najdu, zkusím přesvědčit lidi Země, aby se s Aigurou domluvili.“

„A nebude se ti stýskat?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Pokud to půjde, jistě se rád na Aiguru vrátím,“ řekl Pav-le. „Víte přece, jak jsou vaše letouny rychlé. Nevím ještě, jak dlouho budu Zemi hledat, ale na návrat na Aiguru mi jistě postačí tři dny jako z Ylliny.“

(Tentokrát pravdu neměl. Nemohl tušit, jak příšerně daleko je jeho domov. Když se večer díval na hvězdy, neměl ani tušení, že žádná z těch, které vidí, není Slunce. To není z Aigury vidět vůbec, stejně tak jako naše slunce není vidět ze Země. Odděluje nás nejen dva tisíce světelných let prostoru, ale zejména veliká prachová mlhovina, kterou světlo nepronikne. Netušili jsme, že přelet k Zemi jediným skokem je nad hranicemi možností tátova nejnovějšího letounu, už proto, že naše mapy vesmíru tak daleko nesahaly. A už vůbec nemohl tušit, že s tímhle letounem nikdy k Zemi - nedoletí.)

„Opravdu nemáš jinou možnost?“ snažila jsem se ho zviklat.

„Asi to tak bude,“ řekl táta. „Podívej se, Yl-lo, Pav-le se k nám dostal jako mladý chlapec, ale to už přece dávno není pravda! Dlouhá léta nám pomáhal s hvězdnými letadly, pak s vládou, ani jsme ho pořádně neocenili! Ale každého potká čas, kdy by se měl usadit. Bude mu jistě lépe doma.“

„Je to tak, budeme se muset rozloučit,“ řekl Pav-le. „Ale jakmile najdu Zemi, vrátím se, to vám slibuji. I kdyby jen proto, abyste si mohli Zemi zakreslit do vašich hvězdných map.“

„A nemohla bych... nemohla bych letět s tebou?“ navrhla jsem až příliš rychle.

Zarazil se a chvilku přemýšlel.

„Ty ještě nemáš bloudění vesmírem dost?“ zeptal se mě s úsměvem. „Najít Zemi nebude jednoduché. Očekávám, že to bude dlouhá a nudná cesta...“

„Možná bych se také měla usadit,“ prohlásila jsem. „Ale chtěla bych předtím vidět Zemi. Vezmi mě s sebou, Pav-le, prosím tě!“

Chvíli přemýšlel a pak se usmál.

„Yl-lo, ty jsi tak nebetyčně zvědavé stvoření, že bych ti to snad ani nedokázal odepřít. Ale rozhodně to nebude žádný výlet.“

„Opravdu Yl-lo,“ chtěl mě přesvědčit i Uilli Sygyt. „Pav-le bude muset proletět spoustu neznámých a jistě nebezpečných míst, než najde svou Zemi. Myslím, že se vrátí, určitě se vrátí a my se s ním všichni zase shledáme.“

„A podle našich aigurských zvyků,“ přidal se i můj otec, „nemohu dovolit, abys po tak dlouhou dobu pobývala v malém letadle sama s jediným mužem, ty to dobře víš. I když je z jiného světa a jinak si ho všichni vážíme!“

To ale neměl říkat!

„Když se chceš odvolávat na naše staré Aigurské zvyky,“ odpověděla jsem mu pomalu, ale rozhodně, „pak ti musím něco říci. Právě podle našich starých aigurských zvyků nejenže mohu, ale dokonce musím letět s Pav-le, ať už na jeho Zem nebo jinam. Právě tyto zvyky mi nařizují neptat se tě, zda mi to dovolíš nebo ne! Na Yllině jsem s ním smíchala svou krev. Tady Feíon to dosvědčí, zeptejte se ho. Slíbil mi mlčení, dokud mu nedovolím promluvit, ale to svolení ode dneška má. Dnes už se ten zvyk nedodržuje tak přísně jako dříve, navíc to ani nebylo úmyslně, ale na druhé straně to tenkrát na Yllině zpečetil Vontr krví, když se pokusil zákeřně Pav-le zabít!“

Určitě jsem byla po těchto slovech bledá. Jako všichni okolo.

„Je to pravda, Fe-í?“ obrátil se můj táta zděšeně na Feíona.

Ten jenom mlčky přikývl.


O cestě, spojené shledáním Země, bylo tedy rozhodnuto.

Já jsem se chystal najít svůj domov a byl bych letěl i sám. Tak jsem si to přece původně představoval.

Yl-la si ale své místo vybojovala strašlivým přiznáním. Až teď mi vysvětlili, co jsem o starých aigurských zvycích nevěděl. Podle nich se mi Yl-la závazně zaslíbila tím, že dopustila, aby se za našeho pobytu na Aiguře její krev smíchala s mou. Na Aiguře prý takový závazek platí vždycky až do smrti. Proto se mě Vontr pokoušel zabít! V době před odletem se prý Yl-le dvořil a snad ji chtěl za ženu, takže nesnesl pomyšlení na to, že se věnovala někomu jinému. Yl-la měla o mě zájem čistě vědecký, což Vontr nechápal. Kdyby to bylo na Aiguře, nejspíš by Yl-lu opustil, byla přece nižšího rodu než on. V pustém vesmíru ale byla kromě Kwaity, Vontrovy pokrevní příbuzné, jedinou dívkou. Proto neviděl jinou cestu než vraždu. Na šlechtický souboj mě vyzvat nemohl, jednak jsem byl pro něho jen zvíře, ale pádnějším důvodem bylo, že se mě bál. Proto zaútočil kamenem a zezadu. Praštil mě tenkrát pořádně, raději jsem se nechal večer Yl-lou ošetřit, nemínil jsem na neznámé planetě podceňovat žádné poranění. Když ale Yl-la prohlásila, že poletí se mnou, její prozrazené tajemství znemožnilo ostatním, aby jí to jakkoliv vymlouvali.

Pamatuji se jen, jak jsem pak seděl s hlavou v dlaních a nevěděl, co na to říci. Ty staré aigurské zvyky! Yl-ly jsem si vážil, dost jsem ji poznal na naší pouti vesmírem. Yl-la byla z dívek, které by vynikaly nad ostatními nejen na Aiguře, ale i na Zemi. Být pozemšťankou, dávno bych se do ní zamiloval až po uši.

Musela by ovšem být pozemšťankou...

Jenže ona patřila k lidem Aigury. Patřila k civilizaci, která se celou svou historii vyvíjela odlišně než všechny pozemské. To, že jsme si byli podobní, bylo víceméně věcí náhody. Bylo výborné, že jsme se domluvili, mohli jsme spolupracovat a navzájem si pomáhat. Bylo by hezké, kdyby se naše civilizace dohovořily! Ligaidova letadla byla vynikající mezihvězdný dopravní prostředek a takovou spolupráci by umožňovala. Bylo by to nádherné, znamenalo by to určitě začátek nové epochy, ale podle mě to bylo asi tak všechno. Lidi Země od lidí Aigury přece více než světelné roky oddělovaly miliardy let jiného vývoje a pokud se naše krev nesrážela, bylo to pozoruhodné, ale podle mě nic neprokazující.

„Budeš moc nešťastná, děvče,“ řekl jsem jenom, když jsem si to dal dohromady.

Byli jsme spolu sami. Ostatní potichu opustili místnost, aniž by se nás dál na co ptali. Ani jsem si pořádně nevšiml, kdy odcházeli.

„Ty o mě nestojíš?“ zeptala se s napjatým očekáváním.

„Mě ani nenapadlo vidět v tobě něco jiného než kamarádku,“ přiznal jsem. „Jak tě něco takového mohlo napadnout?“

„Na to jsem se neptala,“ trochu nervózně zavrtěla nosem. „Chci vědět, zda bys o mě mohl stát! Nebo si myslíš, že nejsem pro tebe dost dobrá?“

„Poslyš, Yl-lo, ty jsi přece skvělé děvče,“ řekl jsem a podíval se jí zpříma do očí. „Jako kamarádku tě beru hned a bez diskuse. Kdybys byla pozemská dívka, považoval bych za veliké štěstí, kdyby sis mě vybrala. Budu určitě závidět tomu, kdo tě dostane za ženu. Ale myslel jsem si, že to bude nejspíš Feíon, kdo bude tím pravým pro tebe. Já ti mohu nabídnout, že zůstaneme i nadále přátelé, chceš?“

„Ty si myslíš, že pozemská děvčata jsou hezčí, viď?“ řekla smutně. „Toho jsem se nejvíc bála, dobře vím, že lidé Země mají úplně jiná měřítka pro krásu.“

„V tom to není,“ řekl jsem. „Vzpomínáš, jak jsme si navzájem připadali směšní? Nos mám jako ptačí zobák a ty zase jako jedno naše zvířátko... To není podstatné, na to si člověk může zvyknout. Dobře vím, že jsi podle aigurských měřítek nadprůměrně krásná a už tě tak vidím i já sám. Krása není všechno, na tobě se mi líbí moc věcí a ty jsi opravdu děvče, jaké bych si přál!“

„Tak co ti brání, aby sis mě vzal za ženu?“ trochu se zas rozjasnila.

„Když to chceš vědět, povím ti všechno,“ rozhodl jsem se. „Ale budeme mluvit jen pravdu. Slibuješ?“

„Vždyť já mluvím pravdu, což sis toho ještě nevšiml?“

„Tak mi odpověz: přála by sis mít dítě?“

Zarazila se, ale ne nadlouho.

„Ano, ale tvoje!“ řekla tiše.

„Tak vidíš, to je přesně to, co nejspíš nebude možné,“ řekl jsem.

„Máme přece stejnou krev!“ zavrtěla nesouhlasně nosem.

„Tak o tom víte aspoň něco,“ řekl jsem. „Jenže já se bojím, že stejná krev u nás nestačí. Nechci, abys toho litovala. Bojím se, že v naší odlišnosti je ukryté hrozné nebezpečí.“

„Myslíš, že bychom spolu třeba nemohli mít děti?“ řekla. „Ano, ale to se přece může stát i kdybych si vzala Feíona! To je prostě riziko v každém případě!“

„To by ještě nebylo nejhorší,“ řekl jsem. „Ale co kdyby se ukázalo, že je mít sice můžeme, ale jen nějakým hrozným způsobem deformované?“

„To se nedá zjistit předem,“ řekla potichu.

„Tím hůř,“ řekl jsem. „Dalo by se to zjistit jen pokusem, který by ale mohl mít strašlivý výsledek. Nevím, co bychom pak dělali. A bojím se, že to je příliš reálné.“

Chvíli jsme oba mlčeli. Věděl jsem, že ji má slova zasáhla. Netušil jsem jen, jak strašnou říkám - pravdu.

„To by asi opravdu bylo hrozné!“ otřásla se najednou.

„Tak vidíš,“ usmál jsem se na ni. „Ale věř mi, že tohle a jenom tohle je jediný důvod, který mám proti tvému návrhu. Jinak bys byla pro mě nejlepší ženou, jakou bych si přál. Mám tě svým způsobem rád, věř mi. Právě proto nechci, abys byla kvůli mně nešťastná.“

Trochu se začala usmívat, ale byl to velice smutný úsměv.

„Ale vezmeš mě s sebou na to hledání Země, viď?“ řekla už klidně. „Není přece možné, abys tam letěl sám. V letadle musí být přinejmenším dva piloti, už proto, aby se střídali ve spánku. Vezmeš si mě s sebou jako druhého pilota?“

Zaváhal jsem, ale jen na okamžik.

Ty staré aigurské zvyky! Spatřil jsem v tušově černých očích aigurské dívenky podivný záblesk, nebo ne? Buď jak buď, cosi mě v její otázce varovalo. Náhle jsem si uvědomil, že ji teď na svou pouť vzít musím! Nechci přece, aby hned po mém odletu spolykala smrtící dávku imeolu! Se mnou bude i ve vesmíru bezpečnější než tady. Snad si časem zvykne, ale teď ji musím mít na očích!

„Musím ti znovu opakovat, že vesmír není vhodný k procházkám, ale jestli si to opravdu přeješ, nemám sílu říci ti Ne,“ usmál jsem se. „Rozmysli si to ale dobře!“

„Já už jsem se rozmyslela. Chci letět s tebou!“ řekla odhodlaně.

„Dobrá,“ ukončil jsem. „Pilote Yl-lo, jsi ustanovena do funkce druhého pilota... Ale s tátou si to vyjednáš sama, nemám odvahu sdělit mu, že chci vzít jeho jedinou dceru na tak nebezpečný výlet.“

„Přijímám, kapitáne!“ řekla s obvyklým šibalským úsměvem. „Jdu za tátou!“

Odběhla - a za chvíli přišel za mnou její otec, Fo-ru Ligaid.

„Prý jsi odmítl mou dceru!“ mračil se.

„Jak se to vezme,“ pokrčil jsem bezradně rameny. „Nejsem proti, aby odletěla se mnou, pokud jde o tohle. Doufám, že se spolu vrátíme.“

„Ty dobře víš, jak jsem to myslel,“ řekl Ligaid. „Ale já od Yl-ly vím, co tě k tomu vedlo. Pochopil jsem to. Vlastně ji tím chceš chránit.“

„Takové odmítnutí nebylo lehké,“ řekl jsem tiše. „Yl-la byla smutná, já také.“

Díval se na mě chvíli zkoumavě.

„Myslím, že tě chápu, příteli ze Země,“ řekl. „Musím ti ale vysvětlit, jak je to s rodinou Ligaidů z Mofidie. V tom je zakleté všechno a měl bys to vědět.“

Ujistil jsem ho, že mě to nesmírně zajímá.

Ligaidové byli známí odedávna. Nejprve jako trochu zvláštní hejsci, ale když se dali na vědu, stala se jejich osudem na celá staletí. Náš praděd, Gau-mal Ligaid, sestrojil první, ještě nedokonalé motory girrigy. Samozřejmě mu to nedalo, sestrojil si plošinu s akumulátory, nasedl a způsobil strašlivý poprask nejprve v Mofidii, pak i v Rumo-ogu, kam si zaletěl. Létal samozřejmě tak, aby svým letem způsobil co největší pozdvižení. Chvíli se vznášel nízko, jako by jel v obyčejném elektromobilu bez kol, pak se vznesl, až policejní vozy, které ho pronásledovaly, napadaly do výkopu, který nedokázaly přeletět tak jako on.“

Ligaidům takové kousky vždycky prošly, zejména když se girrigové motory brzy daly montovat do letadel, s jejichž pomocí císařské armády přemohly všechny sousedy a spojily naši pevninu do nejmocnějšího státu světa.“

„Náš děd, Jaš-ši Ligaid, zase postavil první letadlo, kde byly kromě akumulátorů sluneční baterie a přetlaková kabina. Dokázal viset ve stratosféře nad hlavním městem celý týden navzdory císařským leteckým silám, které se marně snažily podezřelý letoun sestřelit. Dostal milost, ačkoliv zesměšnil letce Ochrany trůnu.“

„Nesestřelitelné stratopevnosti pomohly později císařským armádám dobýt celý svět. Pod jejich bombami zahynuly ve všech ostatních světadílech milióny lidí.“

„Můj otec, Mo-lio Ligaid, zahynul při pokusech, na jejichž konci byl nadprostorový konvertor, igidhig. Podařilo se mu uskutečnit první konverzi, ale sám si dovedeš představit, jaké to mělo v jeho laboratoři následky.“

„Já jsem jen dokončil myšlenku svého otce a postavil první nadprostorové letouny. Jako první z Ligaidů jsem své objevy nedal do služeb vládce Aigury, nakonec jsem je postavil proti němu, i když jsem se dlouho, velmi dlouho rozmýšlel. Věděl jsem, jako všichni, že císař je krutý tyran, ale vystoupit otevřeně proti němu, to nikdy nikdo z Ligaidů neudělal. Ale nemínil jsem poslušně plnit rozkazy. Když mi výslovně zakázal účastnit se osobně vesmírných letů, rozhodl jsem se neposlechnout ho. Mezitím se ale ukázalo, že sice nemám syna, aby dál pokračoval ve ztřeštěnostech rodu Ligaidů, jen dceru, bohužel ještě ztřeštěnější.“

„Jak odletěli do vesmíru, to se už asi těžko dovíme. Měl jsem podezření, že Yl-la tu cestu podnikla o své vůli, ale po návratu mi slavnostně přísahala, že s letounem musel odstartovat někdo jiný. Věřím jí to. Yl-la má jistě i špatné vlastnosti, ale než by lhala, raději mlčí.“

„Ať letoun odstartovala ona nebo někdo jiný, Yl-la všem výstřelkům napáchaným za celá staletí rodem Ligaidů nasadila korunu, když na cizí planetě vtáhla do letadla cizí bytost. Kolikrát mě napadlo, co by se mohlo přihodit, kdyby nenarazila na tebe, ale na nějakou krutou a zákeřnou bytost, něco jako o tobě tvrdil Vontr. Nejenže bych nikdy svou dceru nespatřil, ale dal bych vlastně těm bytostem klíče od kosmu, kdoví jaké by to mělo následky! Když jsem to potom Yl-le vyčítal, mávla rukou a tvrdila, že bytost z hvězd je mírnější než většina lidí Aigury. Naštěstí měla pravdu.“

„Ale teď, teď už to moje dceruška přehnala úplně. Nejhorší na tom je, že ona to myslí vážně a je strašně nešťastná. Má tě ráda a jak jsem stačil poznat, chápeš to i ty.“

„Já mám také Yl-lu rád,“ řekl jsem potichu. „Tím hůř!“

„To bych pochopil,“ řekl Ligaid. „Mám také poslední dobou nějaké nedobré tušení, něco jako předzvěst něčeho špatného. Nerad dovoluji Yl-le, aby se vypravila hledat tvůj svět. Ale uznávám, bylo by nezodpovědné nechat tě letět samotného. Příteli, dej na sebe i na mou dceru pozor. Neriskujte, ať se vrátíte v pořádku. Kdybyste nenašli Zemi do dvou měsíců, vraťte se aspoň nakrátko na Aiguru. Dám vám doplnit zásoby a osobně zkontroluji, jak váš letoun cestu vesmírem snáší. A nakonec musím tlumočit jednu prosbu. Nabízí se vám další dobrovolník. Feíon mě uprosil, abych se za něho přimluvil. Slibuje, že vám nebude na obtíž, ale zajímá ho ta cesta jako taková. Chápu ho, nechce se mu čekat, až bude mezi Aigurou a Zemí zavedena pravidelná linka a cestování bude všední, bez nebezpečí. Můžeš i jeho vzít s sebou?“

„Letadlo unese šest lidí, bude nás teprve polovina. Ale ať si Feíon nemyslí, že to bude hračka! Ta cesta nebude krátká ani jednoduchá. Mám sice jakési tušení, kde by Země měla být, ale i tak bude nutné prozkoumat několik desítek hvězd. Až se vrátíme a budeme vědět, kde je Země, ještě si o tom popovídáme,“ sliboval jsem.

„Já ti věřím,“ přikývl Ligaid. „Vím, že nejsi ztřeštěný jako má dcera, i když nikdo nikdy nemohl tvrdit, že by tě viděl bát se.“

„Ale mohl,“ mávl jsem rukou. „Teď například přiznávám, že se hrozně bojím o Yl-lu. Snad mě opravdu tenkrát měla raději nechat ležet v lese... Jestli nedoletíme...“

„Letoun má dvojitou sadu akumulátorů,“ připomenul mi. „Mělo by to stačit napříč Galaxií. Na žádné planetě nebudete muset přistávat, pokud to nebude Země.“

„To všechno vím,“ přikývl jsem. „A rád přijímám možnost vracet se na Aiguru. Škoda, že neznáte počítací stroje. Kdybych měl možnost všechny hvězdy si předem spočítat, letěli bychom už teď přímo k Zemi.“

„Snad mi jednou takový stroj ukážeš, příteli,“ usmál se Ligaid. „Možná opravdu něco tak nepředstavitelného, jak mi bájila Yl-la, existuje. Yl-la nelže, ale ani ona ten stroj neviděla, jen opakovala, co slyšela od tebe.“

„Jednou budeme montovat tyto počítací stroje do letadel a ta budou létat mezi hvězdami sama. Ale teď musíme zkoušet hvězdu po hvězdě. A to může být dlouhé.“

„Nemohu nic jiné, než ti přát úspěch,“ řekl Ligaid.

„Také doufám.“

Nic jiného jsem už říci nemohl. Všechno důležité tím bylo vyřčeno. Mohli jsme si jen stisknout ruce před rozloučením.

A tak se i stalo...

 


Zpět Obsah Dále

24.01.2017 13:25