Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ligaidovy děti

Harryho Rosse přivedl do zdejšího Zapadákova jedině čich novináře-reportéra - a jeho profesionální zkušenost.

Planeta sama byla nezajímavá až k uzoufání. Jedna jediná stanice vjosuzgu - to už hovořilo samo za sebe. Záložní svět - nic víc.

Donedávna platilo pravidlo: instalovat na každé planetě včetně nezajímavých technických nejméně dvě stanice vjosuzgu, pokud možno každou na jiném kontinentu, aby je žádná přírodní katastrofa nemohla zničit současně. Spojení s takovou planetou by totiž bylo definitivně ztraceno. Na obydlených a významných technických planetách stály většinou brzy desítky a často stovky stanic, ale nevýznamné pouštní, ledové a jedovaté planety v takovém případě Společenství ponechalo svému osudu.

K obnově spojení by totiž museli vyslat expedici, což v dobách Třetí galaktické éry znamenalo velmi zdlouhavý, nákladný a nebezpečný mezihvězdný let.

Jeden takový případ se skutečně stal, dokonce nepříliš dávno, ale byl snad jediný za celou dobu trvání Galaktického společenství. Nikoho by ani nenapadlo podnikat něco takového kvůli neužitečné technické planetě a teprve záchrana obyvatel planety Rhyinkáa byla dostatečným důvodem k vyslání hvězdoletu. Bližší podrobnosti o expedici Rhyinkáa se mohl každý dovědět v otřesné knize reportáží Gavro Huiéese Konec civilizace, sepsané během evakuace zničené planety. První vydání ze známého nakladatelství Aixil v Cokrezu na planetě Bardžá bylo ihned rozebráno, stejně jako dalších šestnáct, vydaných zčásti i na dalších planetách.

Potom se na Askarisu, jedné obydlené planetě Galaktického společenství, nečekaně objevil nadprostorový letoun Aigurské civilizace a obávané mezihvězdné cesty ztratily hodně ze své hrozivé krásy. I když průzkum neznámých oblastí je nebezpečná záležitost vždycky, samotný přelet prázdným mezihvězdným prostorem se už dnes nepočítá na roky, ale na hodiny. Není divu, že se od okamžiku přistání Aiguřanů na Askarisu začala počítat Čtvrtá galaktická éra.

Cesta nadprostorem na známou planetu není v dnešní době složitější, než kdysi přelet oceánu. Na Yllině byla proto postavena jen jediná stanice, ačkoliv podmínky na této planetě byly pro život lidí velice příznivé a počítalo se s její brzkou kolonizací.

Desetičlennou obsluhu stanice tvořila jako všude v podobných případech směsice bytostí ze všech koutů Společenství. Všichni byli hned ochotní bavit se s návštěvníky o čemkoliv, dohromady mohli celé hodiny vyprávět o různých zajímavých věcech, ale jako na vztek nikdo nic nevěděl právě o této záložní planetě a jejích obyvatelích.

Harry se dověděl jenom to, co už věděl z Aigury. Že se tu někde nachází tlupa jakýchsi fanatických archeologů, kteří nemají nic lepšího na práci, než se vrtat do dávno minulých věcí (čím starší, tím lepší). Ani předmět jejich vědeckého zájmu nepředstavoval zvlášť zajímavé téma - starých protiatomových bunkrů je jen na Zemi rozseto po různých pevninách jako máku. Také pyramidy se ve známé oblasti vesmíru nacházejí na více planetách a co víc, na mnoha světech jsou o tisíce let starší, než na Zemi. Zajímavé by bylo snad jen to, že tato stará stavba byla údajně zvláště dobře zachovalá. Ale všechno dohromady by rozhodně nepřitahovalo zájem dvanácti miliard bytostí převážně lidí B-typu, čtenářů časopisu Galaxie a my. To pro ně Harry Ross a jiní sháněli po všech čertech jakékoliv informace. Pardon - ne jakékoliv, ale takové, které upoutají a pomohou udržet nebo ještě lépe zvýšit zájem čtenářů a tím i náklad.

Harrymu štěstí přálo - ale je třeba uznat, že štěstí hodně napomáhal. Novinář jeho kalibru obvykle nebývá redakcí považován za poskoka (skoč na tamtu výstavu, cestou bys mohl...), ale je od něho očekáváno, že tak jako vlk samotář občas přinese kořist, která vydá za měsíční snažení jiných. Takový pak nebývá pověřován úkoly, ale čeká se, že sám půjde tam, kde se něco děje.

Harrymu se často dařilo být při tom, když se dělo něco zajímavého. A nemusel to být předem očekávaný výbuch sopky, jako na planetě Sinthareii, ke kterému se sjela celá výprava reportérů. Po pravdě řečeno, dva nejzuřivější pronikli tak blízko k sopce, že pak nedokázali splnit druhé základní pravidlo dobrého reportéra, která jsou:

1) zjistit, kde se má dít něco zajímavého a dostat se do centra dění - být při tom.

2) také se odtud - pokud možno se zdravou kůží a se všemi zuby - vrátit.

Harry byl ale jedním z přítomných novinářů na zasedání Velké rady Společenství, když začala invaze Agríšů.

To už byla vysloveně otázka jeho čichu. Zasedání Velké rady bývala obvykle doménou reportérů nižší kvality („ten řekl to a ten zas tohle“). Harry byl v sále, když tam Strážci poprvé promítali, jak loď předvoje Agríšů zničila první tři města na Keléné. Samozřejmě získal nejlepší záběry ze všech reportérů - mít nejdokonalejší aparaturu byla věc jeho profesionální cti. Vzápětí se ho jako každého novináře pořádně dotklo, když Rada prohlásila jednání za neveřejné a přítomné novináře požádala, aby neopouštěli město a nesnažili se odcestovat ani pokoušet se spojit se svými redakcemi.

Na rozdíl od svých kolegů proti tomu zbytečně neprotestoval, ani neztrácel vzácný čas planými diskusemi, zda má Velká rada skutečně právo omezovat osobní svobodu novinářů (věděl, že má), anebo jakým způsobem obejít zákaz. Věděl, že to bude nemožné a kromě toho neměl chuť přijít o jiskřící novinářskou legitimaci, která ho opravňovala ke vstupu prakticky kamkoliv. Namísto toho obešel Strážce, kteří mu velmi ochotně ukázali cokoliv oč je požádal - jen s upozorněním, že to smí použít až po uvolnění informačního embarga. Pilně se účastnil všech zasedání a podařilo se mu získat rozhovor s hlavními protagonisty i s Kurtem Nachtigalem, kterého pak nějaký začátečník vyslýchal tak nešikovně, že Kurt od této chvíle novináře beze slova vyhazoval.

Harry měl reportáž po ukončení informačního embarga ze všech nejúplnější, což opět zajistilo jeho časopisu obrovský úspěch.

Nezískat rozhovor s hlavním účastníkem agríšské války považoval Harry za svou osobní porážku. Nic na tom nezměnilo, že nebyl sám. Žádný novinář v celém známém vesmíru se nemohl pochlubit trofejí - rozhovorem s představitelem civilizace Gurroa. Dítě té civilizace se objevilo jen dvakrát a pokaždé tak krátce, že se o nějakém delším rozhovoru nedalo mluvit.

Pokusil se zainteresovat do těchto záhad Strážce, ale tentokrát u nich neuspěl. Oficiálně odmítli sledovat někoho nevinného. Jeden z nich soukromě Harrymu prozradil, že z technických důvodů ani nemohou zobrazit události, které se odehrály v jiném prostoru než v Euklidu - právě v tomto případě se zřejmě jednalo o další dosud neznámé nadprostory. To vše sdělil Harrymu výslovně soukromě a vzápětí ho důrazně požádal, aby před jeho očima záznam rozhovoru smazal.

Harry mu se skřípěním zubů vyhověl, ale uznal, že by se informace o slabinách Strážců a zejména, jak se jim dá uniknout, zveřejňovat neměly.

Zkusil to proto jinak.

S pečlivě retušovanou fotografií navštívil starého známého, lékaře Imre Györnaye a pokusil se z něho vytáhnout, co ví o všech rasách humanoidních bytostí, nacházejících se ve známé části vesmíru. Imre teprve nedávno úspěšně ukončil studia na biologické univerzitě v Cokrezu na Bardžá, kde měl na dosah ruky veškeré novinky biologické vědy.

„Tohle je vskutku zajímavé,“ řekl mu Imre, když si pečlivě prohlédl obrázek. „Vypadá to na typické aigurské dítě - až na ty oči. Už jsem něco takového viděl, počkáš si chvíli?“

Počkat si na něco zajímavého nebylo Harrymu nikdy proti mysli.

Imre zapnul počítač a spustil na něm program. Netrvalo dlouho a měl výsledek.

„Podívej se - to je ono,“ ukazoval Harrymu na obrazovku. Bylo to malé dítě, novorozeně, ale Harry přímo nadskočil. Aigurské novorozeně - s pozemskýma očima! Právě taková kombinace, jako na Harryho fotografii!

„Co je to zač?“ otázal se Imreho nedočkavě. „Přiznám se, o takové rase jsem ještě nikdy neslyšel! Kde vlastně žijí?“

„Myslel jsem, že to znáš,“ podíval se na něho Imre udiveně. „To je přece už pěkných pár let známá novinka! Není to žádná nová rasa, ale míšenec. Otec pochází ze Země, matka je z Aigury. Pravda, je trochu neobvyklý, ale konečně, proč ne? Zajímavé to je spíš z lékařského hlediska, normálně mají lidé Aigury proti Bardžanům - nebo lidem Země, což je skoro totéž - nějaké ty nesnášenlivé geny. Ale tady se je podařilo překonat, nebo jak to bylo... Je to trochu unikát, od té doby zřejmě nikoho nenapadlo takový pokus opakovat. Mezi námi, lidé z Aigury vypadají trochu směšně. Nejvíc pro pozemšťany, protože Suidae, čili prasátka, se nikde na jiných planetách nevyskytují... Ani si nechci představit, jak by se Aiguřané tvářili na vepřové maso - muselo by jim to připadat jako kanibalismus. Dokonce jsem slyšel, že někteří omdleli, když spatřili vepřové hlavy v řeznických obchodech. Jak jsi vůbec přišel k té fotce? Vsadil bych se, že to je právě to mimino, co mám v archivu - dnes bude pochopitelně o trochu starší. Věnoval bys mi tu fotku? Rád bych si ji přidal do sbírky. Schraňuji si takové kuriozity z Lékařských zpráv, vydávaných na Bardžá. Tam jsou největší vesmírné kapacity na biologii, známe to jistě oba, co bychom si povídali.“

„Beze všeho,“ přikývl Harry. „Ale ukážeš mi všechno, co o tom dítěti máš, ano? Musíš toho mít přece víc, neříkej, že máš jen ten jeden obrázek!“

„Je toho celý článek,“ souhlasil Imre, zatímco si z Harryho elektronického alba přehrával fotografii do svého počítače. „Jen si nejsem jistý, zda tě to bude zajímat. Ten článek nebyl určen pro laickou veřejnost, dokonce ani ne pro většinu lékařů. Byl to specifický článek pro velice pokročilé genetiky. Tomu ty nemůžeš rozumět.“

„Něco tam bude, ne?“ nadhodil Harry. „Třeba jméno dítěte, jeho rodičů a tak...“

„To je na dvou řádcích v závěru, ale nevidím důvod, proč bys měl číst tu omáčku vpředu. Předem tě varuji, bude pro tebe dokonale nestravitelná.“

„Jen mi to ukaž, uvidíme,“ třásl se Harry netrpělivostí.

„Jak chceš - já jsem tě varoval!“

Ukázalo se, že Imre měl pravdu. Jediné, čemu Harry trochu rozuměl, bylo pár faktografických údajů na konci článku.

„Člověče - to je ale zajímavé!“ řekl Harry po chvilce.

„Nehoupej mě,“ odfrkl si Imre. „Neříkej, že chápeš o co šlo!“

„Poslyš, Imre, pro mě jsou opravdu nejdůležitější ty dvě poslední řádky,“ přiznal Harry. „Ale i to je úžasné, dobře mě poslouchej! Je tu napsáno, že se dítě jmenuje Gurroa Ligaid; otcem je Pavel Ligaid ze Země, matkou Yl-la LigaidováAigury.“

„To už jsem přece říkal. Jen mi netvrď, že tě to zajímá z biologického hlediska,“ řekl Imre. „Za tím musí být něco jiného. Řekneš mi aspoň, oč jde? Nebo si na to budu muset zase kdovíjak dlouho počkat, jak je u tebe nechvalným zvykem? Jsme snad ještě kamarádi, nebo ne?“

„No dobrá, tobě to řeknu,“ rozmýšlel se Harry. „Snad nic nerozneseš a třeba bys mi mohl ještě poradit. Budeš mlčet jako hrob, dokud to nevyjde?“

Imre to slíbil.

„Dejme tomu, že mám ještě jeden, podstatně zajímavější obrázek toho dítěte,“ řekl Harry příteli. Gurroa Ligaid... Člověče, mně už z toho jména trnou zuby! Tobě to nic neříká? No dobře, opravdu nemůžeš znát všechno, ono se to ve zpravodajství jen mihlo... Tak se podívej na tuhle fotku, to je originál bez retuše! Teď už bys mohl uhádnout, kde jsem k němu přišel.“

Imre si fotografii pozorně prohlédl a bezděky si přitom hvízdl. Obrázek dítěte byl zcela stejný jako prve - jenže tentokrát na něm nebylo vymazáno pozadí.

Dítě v jednací síni Velké rady Galaktického společenství myslících bytostí!

Gurroa - no ano, člověče, to souhlasí!“ vydechl udiveně. „Aby to byla stopa...“

„...k civilizaci, která letos zachránila Galaktické společenství před Agríši!“ shrnul Harry. „To si piš, že to bude ono! Nikdo neví, odkud se vzala, kde se nachází - a přitom její hlavní představitelé klidně žijí přímo mezi námi, někde na Aiguře! Člověče, tohle bude trhák! Ale pamatuj, slíbil jsi mi mlčení!“

„Já mlčet budu - stejně bych to neuměl tak dobře prodat, jako ty,“ přikývl Imre. „Ale něco za něco! Podívej se, to dítě je zajímavé tak jako tak, pro nás lékaře - a jak vidím, také pro tebe. Jestli se nepletu, půjdeš po tom dál, viď?“

„Samozřejmě!“ opáčil Harry. „Cítím v tom senzaci prvního řádu - a nepřenechám ji už nikomu! Teď jde jen o to, aby někdo jiný neměl podobný nápad.“

„No - tak by s tím přišel dřív,“ pokrčil rameny Imre.

„To mi neříkej ani v legraci!“ naznačil Harry oběma rukama škrcení. „Já jsem ze staré školy!“

„V tom případě by sis měl pospíšit,“ popíchl ho Imre. „Já bych měl na tebe jednu prosbu, prosbičku.“

„Bude-li to v mých silách - pro tebe vždycky!“

„Zajímá mě, zda má sourozence,“ řekl Imre. „A pokud ano, jak vypadá.“

„Což nebude zajímat jenom tebe,“ přikývl Harry. „Máš mé slovo, že se to dozvíš - kdyby nic jiného, pak přinejmenším mnohem dřív než ostatní.“

V následující hodině si sbalil věci a nejbližším spojením odcestoval na Aiguru.

Ukázalo se, že mezi Zemí a Aigurou je docela čilý provoz, takže nebylo nutné kvůli tomu objednávat speciál. Také jméno Ligaid na Aiguře zřejmě hodně znamenalo, ačkoliv zpočátku Harrymu nabízeli úplně jinou osobu. Teprve tady si uvědomil, co vlastně dávno věděl. Fo-ru Ligaid - to je přece továrna, vyrábějící pro Galaktické společenství válečné křižníky, použité ve válce proti Agríšům! Tak nebo tak se tady neustále setkával s dalšími a dalšími indiciemi - a všechny se nějak dotýkaly Agríšů.

V současné době se v Mofidijské továrně na Aiguře nestavěly žádné kosmické obludy, vyzbrojené strašlivými fotomety terawattové ráže, ani nadprostorové letadlové lodi, nosiče atomových torpéd typu Sylva, ale docela obyčejné gryuly, jaké se vyrábějí na všech planetách. Dokonce se tu, jak jinak, setkal s pozemskými nápisy - především JAPAN na krabicích s navigačními přístroji. Neustále přetrvával pošetilý pozemský zvyk označovat vlastní produkty v několika abecedách „Made in Japan, Gea, ačkoliv pozemské písmo, ať už euroamerolatinka nebo japonská katakana, bytostem mimo Zemi nic neříkalo.

Harryho jiskřící novinářská legitimace opravňovala požádat o vstup a od vedení továrny dostal i doprovod. Nad běžnými letadly ohrnul nos, ale to neměl dělat. Po továrně ho ochotně doprovázel Miltia Supung, velice výřečný Aiguřan. Harryho hned ze začátku zpražil ujištěním, že se na Aiguře vůbec nevyrábějí letadla převzatá od ostatních světů Společenství, naopak - na všech planetách Společenství dnes montují do letadel motory odsud, z Aigury. Elektronické navigační systémy JAPAN pocházejí ze Země, ale to je dnes běžné po celém Společenství.

„Člověče - ty nevíš, že Ligaid - to jsou antigravitační motory girrig? Nedávno dokonale vytlačily z letecké techniky baporgyBardžá! Neříká ti nic ani jméno Sygyt, kosmické létací nárameníky? Ostatně - jsme jediná továrna ve Společenství, kde se nedávno vyráběly ozbrojené kosmické bitevní křižníky pro válkuAgríši!“

Harry musel přiznat, že to všechno zná, ale jaksi si včas neuvědomil, odkud tyto samozřejmosti pocházejí. Továrna obchodovala s celým vesmírem, s Japonskem měla čilé spojení. Nikdo se tu nad Harryho pozemským zjevem nepozastavil. Zdejší lidé byli proti němu drobounké postavy, měli všichni stejné kudrnaté mechovité vlasy, bronzově žlutou pleť, špičaté uši a oči černé, bez bělma (to bylo Harrymu nepříjemné). Navíc ten jejich nos! Vypadali opravdu jako prasátka! Harry měl bledou evropskou pleť, nos tak akorát, pozemské oči hnědé barvy, světlé, krátce přistřižené vlasy a poněkud hranatý obličej. Byl proti všem místním lidem příliš rozložitý, ačkoliv si zakládal na sportovní postavě. Rád o sobě říkal, že je pravý Američan, což ovšem znamenalo, že měl sklony ostatní lidi podceňovat.

„Nepřiletěl jsem na Aiguru za tvůrcem kosmických křižníků Fo-ru Ligaidem,“ vysvětloval trpělivě Miltiovi. „Zajímá mě úplně jiný Ligaid, nějaký Pavel - a měl by to být pozemšťan!“

Konečně se Miltiův obličej rozzářil.

„Ach tak, Pavel Ligaid!“ pochopil. „To byl přece první pozemšťan na Aiguře! Ten tady udělal mnoho dobrého! Chtěli jsme ho zvolit prvním prezidentem, jenže odmítl. Ale jsi nablízku, Pavel si vzal za ženu jedinou dceru Fo-ru Ligaida Yl-lu, takže jsou příbuzní. Dokonce převzal i její jméno! U vás na Zemi je to prý možné - ostatně, tu novinku už tady uplatnilo hodně mladých lidí a nikomu to nevadí. Yl-la je ovšem velice krásná žena a nedivím se, že se mu zalíbila. Pavla Ligaida mají všichni naši lidé rádi. On je na Yl-lu opravdu nesmírně hodný a kromě toho jí kdysi zachránil život, proto k němu tak přilnula, až si ho přes jeho směšný vzhled vzala za muže.“

„On vypadá směšně?“ zaškaredil se Harry, ale u svého průvodce tím vzbuzoval jen větší a větší veselí.

„Jako všichni lidé ze Země!“ vyprskl Miltia smíchem. „Všichni máte směšné nosy jako zobák, někteří jako orli, jiní jako kachny... Pavel má stejný zobák jako vy.“

„Mohl bych je vidět?“ ovládl se rychle Harry. Reportér se musí umět ovládnout za všech okolností a Harry patřil k reportérské elitě! Přešel bez komentáře zmínku o svém údajně směšném vzhledu, jen aby se něco dozvěděl.

„Možná ano, ale ne na tomto světě,“ zvážněl Miltia.

„Kde tedy jsou?“ zarazil se trochu Harry.

„Žijí na Yllině. Tu planetu pro nás Pavel objevil v dobách, kdy jsme ani nevěděli, že existuje nějaké Společenství.“

„Jemu se u vás nelíbilo?“

„Tak to určitě nemůžeš brát, mezi námi mu jistě bylo dobře,“ řekl Miltia. „My ho máme opravdu rádi - nejenom proto, že si vzal děvče od nás. Povídám, byli bychom z něho udělali celoplanetárního prezidenta, kdyby nebyl proti. Jenže Ligaidovi nejspíš nechtěli, abychom jim rozmazlovali děti, proto se přestěhovali na Yllinu. No, možná měli pravdu, nevím. Je to ale skoro stejné, jako kdyby zůstali s námi, vždyť na Yllinu se brzy bude stěhovat spousta lidí. Oni ji zkoumají, než se začne s kolonizací. Mimochodem, už jsi někdy potkal ženu, podle které se jmenuje planeta? Co já vím, taková je ve vesmíru jediná - Yllina podle Yl-ly Ligaidové.“

To byla vlastně docela zajímavá informace. Možná by to samo stačilo na článek, ale Harry šel po něčem zvláštnějším. Děti té Yl-ly byly zajímavější než matka.

Ligaidovi mají dětí víc?“ zeptal se jen jako mimochodem.

„Dokonce čtyři,“ řekl Miltia. „Nedívej se tak udiveně, my sice uznáváme zásady regulované společnosti, ale jak víš, každý svět může některým svým členům povolit výjimku nad obvyklou dvojici dětí. Ligaidovi by ji dostali, i kdyby měla být jediná za sto let! Navíc se odstěhovali na Yllinu, tedy jsou to kolonisté a ti mají automaticky nárok na víc dětí než je obvykle. Mají jednoho chlapce a po něm tři děvčátka.“

„Tohle je jedno z nich, že?“ vytáhl Harry fotografii.

„Ukaž... ale tohle není žádné děvče, tohle je přece kluk Gurroa, děvčátka jsou mladší. Tři jejich děti mají naše starodávná aigurská jména. Gurroa znamená v původním aigurském jazyce Moudrý, Gají je Krásná a Gompa Spravedlivá.“

„A to poslední dítě?“

„To má jméno pozemské,“ řekl Miltia. „Jmenuje se Pavlína, prý po tátovi, co to znamená, nevím. Všechny děti vypadají aigursky, až na ty oči... Ale to už není takový rozdíl, jsou jinak docela hezké. Kde jsi přišel k té fotografii?“

„Nám novinářům se občas dostanou do rukou různé věci,“ pokoušel se to rychle zamluvit Harry.

„Možná je lepší, že jsou na Yllině, ty děti jsou prý moc zvláštní,“ trochu ztišil hlas Miltia. „Mám tam příbuzného archeologa, jmenuje se Kalimai Supung; byl tu asi před měsícem na návštěvě, co ten o nich napovídal, ani se to nikomu věřit nechtělo!“

„Mě takové povídačky zajímají, řekni mi něco!“ vybídl ho hned Harry.

„Na Yllině je jedna hrozně záhadná stavba,“ začal Miltia tajemně. „Prý patřila nějakým lidem, kteří na tom světě žili před dávnými staletími a všichni pak záhadně zemřeli. Právě tu stavbu zkoumají archeologové, k nimž Kalimai patří. Původně jsme její stáří odhadovali na stovky let, pozemšťané to později zpřesnili na pět tisíc, měli na to nějaké podivné radioaktivní metody.“

„Slyšel jsem už o ní,“ řekl Harry. „Ale víc mě zajímají Ligaidovi.“

„Právě tam Ligaidovi bydlí, jako ostatní,“ pokračoval tiše Miltia. „Ta stavba je strašně záhadná. Kdyby tam nebyly orientační směrovky, mohl by v ní člověk snadno zabloudit, že by nikdy nenašel cestu ven.“

„To není nic záhadného,“ pokrčil rameny Harry. „Znám více staveb, ve kterých se dá zabloudit. U nás na Zemi i na Uxu...“

„Jen si nemysli!“ trochu zdvihl prst Miltia. „Naši lidé tam zásadně chodí jen ve dvojicích. Kdyby se někomu z nich něco stalo, aby měl kdo dojít pro pomoc.“

„Na Yllině nejsou Strážci?“ podivil se Harry.

„Nejsou, vždyť tam zatím lidé nežijí, až na těch pár archeologů - a na Ligaidovy.“

„No dobrá, ale na tom pořád není nic záhadného,“ zkusil namítnout Harry.

„Když Starou pevnost Yllinců Pavel Ligaid spolu s naší výpravou objevil, byl prý kolem ní desetikilometrový čarodějný kruh! Takovou kruhovou poušť neměli a dodnes nemají nikde v celém známém vesmíru!“ řekl Miltia. „Dnes tam rostou rostliny všude, ale fotografie toho divu máme v muzeu a pořád vyvolávají různé dohady! Záhadné není jen to, ale všechno, co je tak či onak spojeno s rodinou Ligaidů. Jejich děti tam prý volně chodí jak se jim zachce - a dokonce bez nejmenšího dohledu rodičů. Nejen to, chodí si i ven z pevnosti, třeba do lesa na ovoce.“

„To bych považoval za úplně normální!“ řekl Harry.

„Na Zemi, na Bardžá i na Aiguře - jistě. Slyšel jsi ale někdy něco o Yllině a jejich obřích pavoucích?“ podíval se Miltia na Harryho podezřívavě.

Yllina... to jméno jsem ovšem slyšel, ale nevím o žádných pavoucích,“ sondoval Harry opatrně terén a trochu zbystřil pozornost.

„To je totiž důvod, proč se na Yllinu zatím nikomu moc nechce,“ vysvětloval mu ochotně Miltia. „Zatím je, naštěstí, dost místa i na naší staré, dobré Aiguře. Ti pavouci jsou totiž vysocí půl sáhu a koho chytí do sítě, sám se z ní nedostane, to je vyzkoušené. Ty sítě nejsou jen tak obyčejné, jsou to pasti, které padají na oběť shora a strašně prý lepí. Proto se do tamních lesů nikdo neodváží samotný, všichni tam chodí ve dvojicích a ozbrojeni. Pavouci na volně se pohybujícího člověka nezaútočí, ale kdo se chytí do jejich sítě... No a představ si, ty děti tam chodí samy, bez rodičů - a beze zbraní! Je tohle normální? Nedivím se dětem, nemají z toho rozum, ale není divné, že je rodiče klidně nechávají samotné v nebezpečí neznámé planety?“

„To opravdu divné je,“ připustil Harry a zvážněl.

„Můj příbuzný Kalimai nám říkal, že párkrát v opuštěné části pevnosti ty děti potkal,“ pokračoval Miltia. „Když to bylo poprvé, měl prý z toho šok. Šli jako vždycky dva. Najednou potkali jedno z těch děvčat, prý nejmladší Gompu. Bylo jí půl aigurského roku, to děti sotva začínají chodit, počůrávají se a pokud vůbec něco žvatlají, pak jen »máma«»táta«. Ve Staré pevnosti všude svítí lampy, je tam světlo jako ve dne, ale potkat v takové pustině půlroční dítě může být šok. Gompa prý necapkala, ale běžela jako běžec sprintér a když ty dva potkala, zašvitořila na ně jen něco jako »Ahoj kluci, jak se máte, promiňte mi, já moc spěchám« - a pak jim zmizela v boční chodbě, dříve než se vzpamatovali. Není to záhadné?“

„To je opravdu zajímavé,“ zahučel Harry. „Ona se tam sama nebála?“

„Jak to tak vypadá, asi ne, zato Kalimai se z toho dlouho nemohl vzpamatovat,“ přikývl Miltia. „Prý se sebrali a šli navštívit Ligaidovy, aby je upozornili, že jejich děti běhají po pevnosti bez dozoru a že by se jim taky mohlo něco stát. Yl-la je oba klidně vyslechla, pohostila je ovocnými koláči, ale řekla jim, že o její děti nemusí mít starost. Ty se prý ve Staré pevnosti Chír Ekš vyznají lépe než kdo jiný.“

„Velmi podivná reakce - na matku,“ přikývl Harry.

„Taky si myslím, ale Kalimai zažil i horší věci!“

„Povídej!“ zajímal se Harry.

„Jednou tam Kalimai zabloudil i se svým kolegou,“ líčil tajemně Miltia. „Prý se o něco pohádali a najednou zjistili, že kolem nich nejsou žádné směrovky. Dostali se totiž do neprozkoumané části Staré pevnosti. Co bylo horší, ani jeden, ani druhý nevěděli, jak nazpět. Bylo to pro oba nepříjemné, protože tam jsou chodby jedna jako druhá, všude světlo, ale nikde ani človíčka. Také se tam dá bloudit kolem dokola - a oni neměli žádné jídlo, takže by tam dlouho nevydrželi.“

„Asi by mi dřív chyběla voda,“ řekl Harry. „Ale když tam svítilo světlo, snad už tam musel být někdo před nimi, ne?“

„Ve Staré pevnosti svítí světlo všude, i tam kde dosud nikdo z nás nebyl,“ mávl rukou Miltia, „Dodneška tam svítí původní lampy starých obyvatel, celých pět tisíc let. Také vody je tam dost, čistá voda tam teče z kdejakého vodovodního kohoutku a ty prý není těžké najít. Ale jídlo tam není, to ne. Najít tamní jídelnu sice také není problém, ale potraviny se za tisíce let dávno zkazily. Navíc se všude ve Staré pevnosti nacházejí mumifikované mrtvoly původních obyvatel. V částech aspoň trochu prozkoumaných jsou prý trochu uklizené, ale jinde... Musí to působit hrozně, když znenadání začnete chodit mezi mrtvolami!“

„Tak moment!“ ztuhl Harry. „Snad mi nechceš tvrdit, že tam svítí světlo a teče voda z vodovodu v místech, která byla celých pět tisíc let opuštěna?“

„Pět tisíc - ale aigurských let!“ upřesnil ihned Miltia. „Ve vašem pozemském počítání to znamená dvakrát tolik. Ano, teče tam voda, svítí elektrické světlo, dveře se otevírají samy od sebe; také tam jezdí většina výtahů... Elektromotory prý jsou ztuhlé, takže tam snadno poznáš dveře, které před tebou ještě nikdo neotevřel, ale jakmile se rozpohybují, jdou většinou jako hodinky. Původní bytosti na Yllině měly úžasné mazací prostředky, naše oleje a vazelíny by za takovou dobu zaručeně ztvrdly na kámen a nikdo by s nimi nehnul ani heverem.“

Harryho polilo horko. Ta pevnost by podle toho musela být - asi dvakrát starší než nejstarší egyptské pyramidy! Uvnitř pyramid ale rozhodně není vodovod, o osvětlení nemluvě - a navíc, aby bylo všechno i po deseti tisíciletích funkční? Včetně výtahů, které u nás na Zemi přestávají bez pravidelné údržby tak brzy fungovat?!?

„Já to už zkrátím,“ řekl Miltia. „Bloudili tam asi den. To už se po nich sháněli ostatní z jejich archeologické bandy, prý byli i u Ligaidů, jestli nejsou tam. Ono se snad stalo i párkrát předtím, že někdo takhle zabloudil. Kalimai se svým kamarádem už byli hrozně utahaní a řekli si, že si odpočinou. Posadili se do takových křesílek, je jich tam na chodbách dost. Ale najednou - to prý bylo tak hrůzyplné, že když nám to Kalimai tady na Aiguře vyprávěl, běhal nám mráz po zádech - najednou v tom naprostém tichu uslyšeli dupání malých nožiček - a stála před nimi Pavlína, nejstarší Ligaidovo děvče. Byly jí tenkrát pouhé dva aigurské roky - ale našla je. Podívala se na ně, usmála se a jen řekla, aby šli za ní. Zavedla je do odlehlé chodby, vtáhla do výtahu a vyjela s nimi o dvacet pater výš - Kalimai to zkoušel počítat, ale nebyl si jistý, zda se o jedno nebo o dvě patra nespletl. Pak výtah zastavil a když vystoupili, stáli sice v odlehlé chodbě, ale nejbližší křižovatka už měla na stěně namalované směrovky. Všechny modré vedou k Ligaidům, červené k ubytovně archeologů a zelené ven z pevnosti, to kdybyste se tam dostal... Kalimai i jeho kamarád ale najednou uslyšeli zvuk odjíždějícího výtahu - a Pavlína byla pryč! To víš, jak asi zbledli! Co řeknou rodičům, a tak podobně! Zůstat tam ale nemohli, vzali to tedy poklusem podle šipek a zakrátko byli u Ligaidů. Tam už to znali, nebyli tam poprvé. Zaklepali a vešli, aby Ligaidům sdělili, kde je jejich Pavlína. Paní Yl-la je pozvala dál, hned jim nabízela i večeři - a malá Pavlína seděla s ostatními dětmi u stolu jakoby nic, jen jim trochu šibalsky nosem naznačila, aby mlčeli.“

Nad tím se Harry nepodivil. Věděl už o tom, že lidé z Aigury dovedou svým podivným nosem vyjadřovat mnohem více, než lidé Země veškerou mimikou obličeje.

„Dodnes jim nikdo nedokázal vysvětlit,“ pokračoval Miltia, „jak je ta mrňavá žába dokázala předběhnout, když se oni, dospělí chlapi, hnali jako o závod nejkratší možnou cestou! A od té doby oba pevně věří, že Ligaidovy děti mají nějaké zvláštní smysly, jaké obyčejní lidé nemají. Jak by je ta žába mohla objevit? To snad je opravdu jedině možné vysvětlení a já bych mu věřil. Mně připadá, jako by ty děti byly z jiného světa! Ostatně je to pravda, otce mají ze Země. I když na druhé straně lidi ze Země už trochu znám, vaši krajané tu často pobývají obchodně. Vypadáte jako my, ale kdoví, co máte proti nám, lidem z Aigury, navíc?“

Ty děti opravdu patří do jiného světa, pomyslel si Harry.

Ale nejen kvůli pozemskému otci.

„Nemáme žádné zvláštní smysly,“ odvětil pomalu. „Už jsem se na to ptal biologů. Naše pozemské děti nejsou rychlejší ve vývinu než aigurské. Když je našemu dítěti pozemský rok, také sotva chodí, čůrá do plínek a pokud žvatlá, pak nejvýš pár slabik...“

„Kalimai prý na vlastní oči viděl venku malou Gompu řídit letadlo,“ řekl Miltia pomalu. „Odlétala sama rovnou do vnitrozemí, ale to už jsem mu neuvěřil. Na Yllině nejsou navigační družice a řídit gryul bez japonské navigace? Prý to jde, po rodném městě ani já navigaci nepotřebuji, u nás není tak velký provoz - ale rozhodně bych to nerad zkoušel na neznámé planetě, kde navíc větší část roku panuje mlha. Tam přece musí zabloudit každý! Ale i kdyby to nakrásně šlo, nedokážu si to srovnat s představou dvouletého mrněte! Kalimai se nám ale dušoval, že to viděl na vlastní oči.“

„Tohle bych musel vidět!“ nadechl se Harry. „Náhodou vím, že létat s letadlem jde i bez japanu. U nás na Zemi se dokonce pořádají orientační závody. Závodníkům japany zapečetí, ale každý si je v nouzi může zapnout. Cestují přes pouště na Sahaře nebo v Austrálii; ovšem - na pusté planetě bych si to rozhodně nedovolil - a malé dítě?“

V té chvíli si ale vzpomněl, že přece sám na vlastní oči viděl, jak se jedno z těch dětí bez dopravního prostředku objevilo uprostřed sálu Velké rady Společenství. Jak požádalo devět tisíc členů Rady, aby mu vyklidili evsej, který bude potřebovat pro své hvězdné lodi! Ono to dítě opravdu mohlo řídit...

A nejen malý gryul! Mohlo právě tak dobře řídit - nadprostorový letoun!

Nebo - Harry se až zachvěl - nebo třeba bitevní křižník! Ne-li něco ještě většího...

Buď jak buď, patřilo k civilizaci, která dokázala během pěti hodin přemístit deset tisíc kilometrových bitevních křižníků invazních flotil Agríšů - a navíc i dvě obrovské planety velikosti Země... co je proti tomu nějaký bitevní křižník!

A co hvězdolety s rozměry planetární soustavy?

Harry měl u sebe v batohu nejdokonalejší fotografie, jaké se daly pořídit - právě těch obrovských objektů. Jisté snad bylo, že létaly nadprostorem - ale uznávaný odborník Fo-ru Ligaid nedávno řekl, že velikost galaktických křižníků je na samé hranici možností nadprostorových konvertorů. Civilizaci Gurroa rozměry zřejmě nečinily problém. Pokud měla takové lodě, musela ovládat nějaké dosud neznámé síly - pak by ale měla neskutečnou moc! To nemohly ovládat děti - maličké gryuly snad ano...

„Já tam musím letět!“ rozhodl se Harry. „Odkud létají na Yllinu spoje?“

„Na Yllinu?“ podíval se Miltia pobaveně. „Tam přece nic pravidelného nelétá! Objednej si speciál tady v Mofidii, od nás se na Yllinu občas někdo vypraví, nebudou se aspoň divit, co tam chceš...“

Harry pro jistotu natočil i reportáž z mofidijské letecké továrny, kde v zadní hale čekaly na rozebrání dvě desítky nových a přitom už vysloužilých kosmických křižníků, dosud pokrytých rýhovaným protiradarovým povlakem z černé gumy. Zblízka si také zaznamenal obrázky temných ústí bojových fotometů i otevřené jícny magnetických katapultů letadlových lodí, už bez oněch zlověstných černých disků termonukleárních torpéd - Sylv. Ty se měly rozebírat jinde. Tahle reportáž by sama osobě stála za cestu na Aiguru, Harry však očekával něco většího. Použil proto opět jiskřící legitimace která mu fungovala jako novinářský průkaz i kreditní karta, objednal si speciál a nechal se odeslat přímo na planetu Yllinu. Ani ho to nepřišlo draho, ačkoli odlétal samojediný. Speciály na rozvojové planety měly značnou slevu.


Na Yllině nejprve vyzpovídal obsluhu stanice, ale nic nového se nedozvěděl. Naneštěstí směna, se kterou tu hovořil, nevěděla o rodině Ligaidů téměř nic - což bylo pochopitelné, kdo zná jménem všechny lidi na planetě? O skupině archeologů věděli všichni, vždyť šlo o jediné trvalé zákazníky Transgalaktu! Ochotně Harrymu nabídli, že ho dovezou gryulem ke vchodu do Staré pevnosti a jeden z nich, původem pozemšťan, ho tam hned zavezl.

„Co tady děláš, krajane?“ divil se Harry, když spolu sami letěli nad pralesem.

„Ále - dal jsem se zlákat k dálkové dopravě,“ mávl rukou Kazimír Miroszewicz, rozložitý chlap, rodák odněkud od Krakova. „Tady je služba jako jinde, ale přitom si tu připadám jako na opuštěném ostrově. Když nemám směnu, toulám se po pralese. Jsem povaha romantická - a to víš, na Zemi tak opuštěná místa nenajdeš, kdyby ses ulítal...“

„Obřích pavouků se nebojíš?“

„Proč? Když máš s sebou pistoli a nůž, nejsou nebezpeční. Jsou moc pomalí, víš? Lidi slabší tělesné konstrukce by mohli mít problémy, ale já, s mou medvědí náturou? Už jsem se z těch lepivých sítí dostával mockrát. Párkrát si to spletl i pavouk a chtěl by mě ochutnat, ale když zistil, že jeho síť trhám na kusy, raději utekl! Jsou chytřejší, než by se dalo od hmyzu čekat. Oni většinou dobře vytuší, že kdyby neutekli, měli by smůlu. Je jich tam dost a žádný zákon je nechrání.“

„Myslíš si, že se v tomhle lese může procházet i dítě?“ sondoval opatrně Harry.

Kazimír se na něho útrpně podíval.

„Vlastně - proč ne?“ ušklíbl se. „Jen musí mít jako já aspoň devadesát kilo živé váhy. Poslyš, ne abys napsal, že planeta Yllina je svět stvořený k vycházkám, to bych taky mohl mít pár lidí na svědomí! Vycházky jsou tu přímo ideální, ale jen pro nás, pravověrné trampy tvrdšího zrna, víme? Abys mi rozuměl, z těch sítí se slabší člověk opravdu dostat nemusí. Ostatně, ani já se neprocházím bez dvou koltů a musím přiznat, už jsem tady vystřílel pěkných pár kilo munice! Tady se dává povolení k nošení zbraně bez mrknutí oka, to není jako v civilizovaném světě. No, přiznám se, občas si tu zalovím. Nevím proč, asi je v tom nějaký atavismus, ale rád střílím - samozřejmě ne na lidi, to bych nedokázal. Zdejší ještěrky chutnají mnohem líp než králík, to víš, občas na stanici pořádáme hody. Jó, na Zemi se tak krásné časy už nikdy nevrátí...“

Přistáli na mýtině v pralese poblíž nevysoké hory. Harrymu připomínala tvarem pradávné vojenské přílby - v Čechách nikdy nebyl a horu Říp neviděl. Stály tu v řadě tři gryuly archeologů, pokryté vrstvou špíny. Stranou se temněla nevlídná obdélníková díra do skály, jejíž vchod střežila masivní pancéřová vrata. Tohle tedy byla ta pověstná Stará pevnost Chír Ekš, kde měli žít všichni obyvatelé tohoto světa!

Harry se zachvěl tajemnou bázní, když si uvědomil, že i nejstarší z pozemských pyramid se stavěly v době, kdy tato pevnost byla pět tisíc let mrtvá - a přitom...

„Tak hodně štěstí, krajane!“ popřál Harrymu Miroszewicz. „Všechny dveře se otevírají stejně jako hlavní vchod, páčkou po straně. Vidíš ji ve výklenku vpravo, druhá taková páčka je zevnitř. Zavírat není čím, samy se po chvilce zavřou, což je dobře, aspoň se tam nenastěhují pavouci. Ale to ti povídám, ne abys sešel s červených šipek - nebo tě pak budou kdovíjak dlouho hledat!“


Uvnitř Staré pevnosti Chír Ekš bylo ticho - jako v hrobce.

Dvacet metrů od vchodu, brzy za prvním zákrutem chodby, svítila svou podivnou nazelenalou září první světla. Harry je chvíli prohlížel, ale nebylo na nich nic k vidění. Velké čtverce na stropě svítily klidnou září, nedalo by se z nich poznat nic. Bio-luminiscenční lampy svítí také tak - ale tato světla zářila tímhle klidným, nevýrazným světlem bez přerušení už deset tisíc let! Harry si byl náhle jistý, že tolik nevydrží žádná lampa, vyrobená ve Společenství. Občas se tu a tam vyskytoval tmavý čtverec, ale to by se dalo pochopit spíš než to, že zbývající ještě svítí.

Barevných šipek si musel všimnout každý, kdo nebyl slepý. Harry se nedal po červených, ale po modrých. Rozhodl se, že nepůjde nejprve k archeologům, jak to také zvažoval, ale rovnou se podívá, kde tu bydlí Ligaidovi.

Sešel po mnoha schodištích, prošel několik set metrů chodeb, otevřel nespočet dveří. Všechny se otevíraly stejnou páčkou, umístěnou vpravo nebo vlevo - všechny se za ním po chvilce zavřely. Pohybovaly se hladce a bezhlučně. Harry zkusil odbočit do jedné z bočních chodeb, vyzkoušet některé dveře mimo prozkoumanou trasu. Odvážil se stranou sotva dvacet metrů, ale ukázalo se, že i to mu postačí. Stiskl namátkou páčku jedněch bočních dveří a ozvalo se krátké kňourání skrytého elektromotoru. Pak sebou dveře trhly a rozjely na stranu, už klidně a hladce, jako všechny dosavadní.

Harryho až zamrazilo, když si to uvědomil.

Ty dveře před ním nikdo neotevřel - celých deset tisíc let!

Nahlédl do místnosti. Bylo tu světlo jako všude. Nevelká místnost byla skoro prázdná. Několik skříní, stolek a židle, nic neobvyklého. Zdejší nábytek by mohl klidně pocházet i ze Země. Napravo stálo nízké lůžko a na něm ležela veliká postava, částečně přikrytá světlou žlutou látkou, obrácená zády ke dveřím - byl to určitě jeden z původních obyvatel tohoto světa! Harry spatřil jen vyschlou kostru potaženou hnědou kůží, zarazil se a neodvážil se vstoupit. Připadal by si jako vykrádač hrobek dávných faraónů. Po chvilce se dveře hladce uzavřely - a hrobka se uzavřela.

Raději se vrátil na chodbu, viditelně označenou barevnými šipkami a obrátil se k bytu rodiny Ligaidů. Tísnivý dojem zmumifikované mrtvoly původního obyvatele ho už nepustil a poháněl ho dál, takže mimoděk ještě zrychlil, pak se rozběhl - až málem vrazil do drobné usměvavé ženy aigurského typu, vycházející z jedné boční chodby.

Zastavil se a oddechl si.

Byla drobnější postavy, jako všechny Aiguřanky. Oblečená byla do jednoduché okrově žluté kombinézy s velkými kapsami, světlehnědým páskem a malými hnědými botkami. Měla černé kudrnaté vlasy, bronzovou pleť, krásné, velké, úplně černé oči, ovšemže bez bělma - a jako všichni Aiguřané i trochu směšný, plochý nos s dírkami dopředu a špičaté uši.
Kosmonautku Yllu jen tak něco nerozhází...

Kosmonautku Yllu jen tak něco nerozhází...

„Ty jsi tu zabloudil, viď?“ uvítala ho. Měla vysoký hlas příjemného zabarvení.

„Naopak, řekl bych, že jsem došel přesně tam, kam jsem potřeboval,“ vrátila se mu hned dobrá nálada. „Hledám totiž Ligaidovy.“

„To jsi tu skutečně správně,“ prohlížela si ho pozorněji. „Ale Pavel není doma a nikoho ze Země nečekáme. Nu což, pojď dál! Máš štěstí. Mívám obvykle dost práce, ale dnes jsem skončila o trochu dřív, jinak bys mě našel vedle počítače a neměla bych pro tebe tolik času.“

Zavedla ho do příjemně zařízeného pokoje a usadila ho k nízkému stolečku do pohodlného křesla.

„Jak vidím, jsi krajan Pavla, viď?“ zeptala se ho. „Nabídla bych ti tedy něco, co má rád i on, chceš?“

„Nepřiletěl jsem kvůli večeři,“ zavrtěl hlavou Harry.

„Nejsi první pozemšťan, který přišel za Pavlem,“ usmívala se. „Zatím mé koláče nikdo neodmítl. A neboj se, mám jich napečeno dost, moje cháska by se po nich mohla utlouci. Občas nějaké věnujeme archeologům a ti už nedopustí, aby se nějaká dobrota zkazila.“

„Já tu ale nejsem jen za Pavlem,“ řekl Harry.

„Nechceš mi přece tvrdit, že jdeš za mnou!“ usmála se.

„Pokud jsi Yl-la Ligaidová, jdu sem také za tebou,“ kývl vážně Harry.

„Ano, jsem Yl-la Ligaidová. V tom případě odmítnout pozvání na koláče prostě nemůžeš. Kdo vůbec jsi?“ zeptala se, ale nečekala na odpověď a odběhla vedle do další místnosti. Vrátila se obratem a položila před hosta talíř ovocných koláčů podivné vůně.

Představil se také, ale povoláním se zatím nepochlubil. Yl-la přinesla ještě dva poháry podobně vonící šťávy a pak se posadila naproti němu.

Chvíli ji zvědavě okukoval a přitom přemýšlel.

Musí mít nějaké zvláštní přednosti, uvažoval, kvůli kráse by si ji přece žádný pozemšťan za ženu nevzal. Aiguřan o ní bájil hotové pohádky, jak je to úžasná kráska - ovšem ten její prasečí obličej... Ačkoliv - kdoví, jaká měřítka krásy platí na Aiguře? Mezi svými by mohla být docela hezká, má jemné rysy v obličeji, hezké vlasy a veliké oči s tajemným výrazem - to musí přiznat i zatvrzelý pozemšťan a ctitel krásných žen. Špičatá ouška může přijmout, jsou malá, dalo by se říci decentní. Obličej nemá tlustý, ne, je docela štíhlý. Jen kdyby tam nepřekážel ten nešťastný nos, veliká růžová placka s nosními dírkami, podobná obrovskému knoflíku!

Ale vždyť ten Pavel je pozemšťan, uvědomil si Harry, jak si vůbec dokázal vzít za ženu něco takového? Jak ji asi líbá? Vždyť ona má i ústa jako prasečí rypáček! Za tím musí něco být, přece si někdo nevezme ženskou, aby s ní měl malé - vepříky...

Yl-la mlčela. Harry si náhle uvědomil, že se opravdu ve svém životě ještě nikdy nesetkal se ženou, podle které by byla pojmenována celá planeta. A dokonce tato.

Yllina, podivný tajemný svět. Tohle jméno dal planetě právě Pavel Ligaid. Není v tom také něco nanejvýš pozoruhodného?

„Jen si ber, nestyď se,“ pobízela ho s úsměvem a trochu k němu přistrčila mísu. „Zdám se ti směšná, viď? My se zdáme každému pozemšťanu směšní, dokud si na nás nezvyknou. Také by sis časem zvykl. Ostatně, je tomu i naopak! Vy se zdáte naopak směšní nám.“

„Máš moc krásné oči,“ řekl Harry, aby zakryl rozpaky. Pak si vzal kousek koláče, nejprve k němu jen zvědavě přičichl, opatrně ukousl - a pak se do koláče pustil.

Pravda, hlad měl, ale koláče byly vynikající a pověst o nich rozhodně nelhala.

„Ani oči lidí Země nejsou ošklivé,“ zavrtěla hlavou. „To bych se nesměla dívat na Pavla, ani na své vlastní děti.“

„Ty mě zajímají nejvíc,“ řekl Harry plnou pusou. „Kde je vlastně máš?“

„Ty jsi biolog?“ podívala se na něho tázavě.

„Ne, já biologii vůbec nerozumím,“ přiznal Harry.

„Tak odkud se můžeš zajímat o naše děti?“ chtěla vědět.

Harry vytáhl fotografii. „To je přece jedno z nich, ne?“

„Ano, to je Gurroa, náš nejstarší,“ roztála. „Odkud máš ten obrázek?“

Podal jí tedy beze slova druhý, neretušovaný.

„Tohle neznám!“ vrátila mu fotografii po chvilce. „Co je to za sál? To přece není tady! A těch lidí - a jak se tak koukám, jsou tam i docela jiné potvůrky! Odkud to máš?“

„To je z Bardžá, centrální planety našeho Galaktického společenství,“ řekl Harry. „Je to ze zasedání Velké rady.“

„Dobře, ale co tam dělá náš Gurroa?“ podivila se.

„Na to bych se ho právě chtěl zeptat,“ řekl Harry.

„Já jsem na Bardžá kdysi byla,“ řekla Yl-la, „ale Gurroa ne - pokud nepočítám, že jsem ho tehdy nosila v bříšku...“

„Ale tady - vidíš sama!“

„To bude určitě fotomontáž!“ usmívala se klidně. „Moc dobře vím, jaká kouzla se dají dělat s fotografiemi! A ten druhý obrázek to přece dokazuje.“

„To není fotomontáž,“ ohradil se Harry. „Naopak, originál je tenhle.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ snažila se ho zviklat. „Ani nevíš, kdo s tím co prováděl!“

„Já to náhodou vím! Ten snímek jsem fotil sám.“

„No dobrá, hádat se o to nebudeme,“ pokrčila rameny. „Když o to tak moc stojíš, zeptáme se ho, chceš?“

Harry přikývl. „A kde je vlastně teď?“ zajímal se.

„Nevím,“ odpověděla. „Ale k večeři přijdou všichni, pokud se tu chceš zdržet...“

„Jak je možné, že nevíš, kde máš děti?“ zaútočil na ni.

„Nevím - tak nevím!“ pokrčila lehkomyslně rameny. „Ráno si vyletěly do lesa, přinesly dva košíky ovoce - však ty koláče jsou právě s tím - a pak šly do spodních pater pevnosti. Tvrdily že přijdou k večeři, dala jsem jim jídlo na cestu - a víc o nich nevím.“

„To je podivné, nemyslíš?“ prohlásil. „Matka, která své děti pustí samotné do takového bludiště a nestará se o ně, to věru není obvyklý jev!“

„No, částečně máš pravdu,“ připustila. „Ale jsi už aspoň tisící, kdo se nad tím pozastavuje. A já musím už po tisící vysvětlovat, že moje děti znají Starou pevnost jako nikdo jiný, zabloudit nemohou a nemůže se jim nic stát. Nemám důvod k obavám.“

„Na tvém místě bych si tak jistý nebyl,“ řekl.

„Na mém místě by sis byl také tak jistý a ničemu by ses nedivil,“ opáčila pevně. „Kdybys je znal aspoň z polovičky jako já...“

„Viděl jsem snad milióny matek na mnoha planetách,“ řekl Harry. „Ale žádná - opakuji, žádná by nebyla tak přesvědčená o tom, že se zrovna jejímu dítěti nemůže nic stát. Každá máma si své děti hlídá. Žádná z nich by své děti nepustila samotné do tak nebezpečných míst, jako je Stará pevnost Chír Ekš, kde dospělí chodí jen ve dvojicích. Anebo do lesa, kde pobíhají obří pavouci. Tím spíš na neznámé planetě!“

„Také jsem viděla tisíce matek,“ řekla Yl-la trochu dotčeně. „Viděla jsem i tisíce malých dětí. Máš pravdu, žádné bych do Staré pevnosti samotné nepustila. Ale naše děti jsou úplně jiné než ostatní, ty mohu pustit kamkoliv.“

„To je nerozum,“ namítl.

„To není nerozum,“ řekla jistě. „Naše děti vždycky vědí, kde jsou a kudy mají jít domů. Venku v lese nechodí mezi pavouky jen tak, vždycky létají s nárameníky. Umí to od malinka, létaly už týden po narození. A kdyby si s něčím přece nevěděly rady, zavolají si na pomoc Pavla, mého muže. Ten je ze všeho dostane.“

„Pokud se ho dovolají!“

„Dovolají se ho, neměj starost,“ usmála se. „Jak ti říkám po několikáté, naše děti jsou jiné než ostatní. Byly jiné už od narození.“

„V čem jsou tak jiné?“ ptal se.

„Když ti to povím, stejně mi to nebudeš věřit,“ pokrčila drobnými rameny. „Teď se pro změnu zeptám já tebe. Věříš na telepatii?“

„Myslíš - přenos myšlenek?“ zamyslel se. „Cosi jsem o tom četl, ale všechno to byly podle mého mínění báje.“

„Moje děti jsou telepati,“ prohlásila Yl-la s určitostí.

Na Harryho to učinilo podobný dojem, jako na psychiatra skálopevné tvrzení pacienta: „Já jsem Napoleon.“

„Podle čeho si to myslíš?“ zeptal se jí věcně.

„Tak například - každé z nich vždycky perfektně ví, kde se nacházejí ostatní - i kde je Pavel. Ten je totiž také telepat a komunikuje s nimi. Mohou se tak domlouvat na libovolnou vzdálenost. Proto nemám strach, že by se jim něco stalo ve Staré pevnosti. I kdyby jim hrozilo nějaké nebezpečí, Pavel by o tom věděl dřív než já a určitě by měl dost času je zachránit.“

„A ty? Ty se s nimi nedomlouváš?“

„Já bohužel telepat nejsem,“ povzdychla si. „Škoda - bylo by to moc zajímavé.“

„Ale co když bude tvůj muž daleko? Slyšel jsem, že často pobývá na Zemi!“

„Umíš si představit dva tisíce světelných let? Pro tebe to znamená sednout do uiku, mžik - a je to,“ řekla potichu. „My jsme to kdysi letěli evsejem. Rok v zelené mlze... dva tisíce světelných let je strašná dálka. Ale pro telepatii to není vůbec nic!“

„Ty tomu věříš? Kdysi jsem četl vysvětlení, mohlo by tu jít o elektromagnetický přenos mozkových vln. Ty opravdu existují a dají se změřit. Šíří se ale rychlostí světla a slábnou se čtvercem vzdáleností. Do sta metrů by se tomu dalo věřit; jsem ochoten připustit, že to může fungovat i přes celou planetu. Podobně u nás kdysi překvapily techniky i vědce rádiové vlny. Ale neříkej mi, že to účinkuje přes celé Společenství!“

„Podívej se, přesvědčila jsem se o tom tolikrát, že mě ani nenapadne pochybovat. Ale dovedu si představit tebe, když jsi nic takového nezažil. Já dnes děti požádám, aby ti něco předvedly. Určitě mě neodmítnou. Takhle ti mohu povídat co chci, stejně mě budeš považovat za blázna. Mám například dobré vysvětlení, proč to funguje i na takovou vzdálenost. Je to tím, že se telepatie šíří nadprostorem. To mi aspoň tvrdí můj muž - a Pavel o nadprostorech něco ví!“

„Uvěřím ti cokoliv mi řekneš, bude-li to aspoň trochu reálné,“ řekl náhle Harry pomaleji. „Ten nadprostor by byl lákavé vysvětlení, pravdaže. Budiž, přijmu je, třeba jako hypotézu. Jsem ale zvědavý, uvěříš-li ty mně. Vsaďme se, že mám o tvých dětech zajímavější, podivnější a neuvěřitelnější zprávy, než ty sama.“

Podívala se na něho udiveně, ale neřekla nic. Harry postřehl podivné nakrčení jejího nosu, ale protože se v mimice Aiguřanů nevyznal, nic mu to neřeklo.

„No dobrá,“ vzdychla si Yl-la. „Kromě mě, Pavla a našich dětí jsou jen tři lidé ve vesmíru, kteří nepochybují. Jeden je můj táta - a pak dvě lékařky, které mi pomáhaly přivádět děti na svět. Jinak mi nikdo nevěří.“

„No - tátové svým dcerám obvykle věří všechno, toho bych vynechal,“ uvažoval Harry nahlas. „Ale zajímalo by mě, čím jsi mohla přesvědčit lékařky. Pokud to nejsou tvoje vlastní sestry.“

„Nemám sourozence,“ řekla Yl-la. „Kromě toho, ty doktorky pochází z Bardžá, takže o příbuzenství nemůže být ani řeč. Zažily se mnou ale tolik, že jim prostě nezbylo než uvěřit všemu.“

„Co například?“ nadhodil Harry.

„Třeba, když Gurroa poprvé promluvil,“ řekla Yl-la tiše. „Myslela jsem, že obě padnou do mdlob. No, já jsem k tomu v té chvíli také neměla daleko.“

„Co bylo divného, že dítě začalo mluvit? Většina dětí se to naučí,“ usmál se Harry.

„Jen to, že to bylo asi minutu poté, co se narodil!“ dodala Yl-la. „Obyčejné děti po narození křičí a pláčou, ale on nám začal sám od sebe vyprávět, jaké měl pocity, když přicházel na svět. Hovořil řečí Bar, zřejmě proto, abychom mu rozuměli všichni. Pak se začal bavit se mnou aigursky. Pro nás to byl šok a kdo to nezažil, nevěří nám ani slovo. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla kojit dítě, které mluví a vnímá takovým způsobem, zná mě i zevnitř a podrobně si pamatuje, jak se rodilo. Ale při dalších dětech mi to už nepřišlo. Možná jsem jediná Aiguřanka, která se před svými dětmi nestydí. Doktorky mi tvrdily, že kojení je pro děti nejlepší, proto jsem je kojila co nejdéle - i tak mě vnímaly od svého narození tak přirozeně, že mezi námi na nějaký stud prostě nebylo místo.“

„To je opravdu neuvěřitelné!“ zahučel Harry. „Mluvící novorozeně je opravdu podivné! Řeč přece není vrozená, té se musí každý nejprve naučit!“

„Neuvěřitelné to je stejně jako všechno ostatní,“ pokrčila rameny. „Náš Gurroa ovládal hned po narození tolik řečí, kolik jich neumím dodnes. Aigurštinu, univerzální řeč Společenství Bar a několik pozemských jazyků.“

„Pravda. Už jsem také něco zažil a jsem ochoten věřit ti, ačkoliv to nechápu.“

Yl-la se na pozemšťana podívala s údivem, ale po chvilce se trochu usmála.

„Pochopíš to snadno, když připustíš tu telepatii. Můj Pavel je přece také telepat. Domlouval se s našimi dětmi dříve než se narodily a přitom je naučil mluvit. Všechny naše děti mluvily hned po narození. A také se všemu rychle učily! Žádnému z nich není ani pět aigurských let, do školy nechodily, ale kdybys věděl, co všechno znají! Až to někdy působí strašidelně. Někteří lidé se s našimi dětmi setkali a když to zjistili, začali se jim vyhýbat. Málokterý vědec unese, aby ho na poli jeho vlastní vědy porazilo nedávno narozené dítě - a to už se stalo víckrát. První obětí byla kurátorka ze sociální péče. Přišla nás důrazně upozornit, že neposílat děti do škol je zločin. Gurroa s ní tedy zavedl řeč na téma filosofie. Ukázalo se, že má větší znalosti v jejím vlastním oboru než ona. Ovládal nejen všechno z Aigurské vědy, znal i filosofie planet Země, BardžáUx. Potom po něm na zkoušku chtěla, aby vypočítal matematický příklad odpovídající učivu pro jeho věk. Dokázal to, samozřejmě; jenže na oplátku jí dal spočítat parciální integrál, na který koukala jako na něco neznámého, pak si zapsala Gurroovo zadání i řešení s tím, že se musí poradit s učiteli matematiky. Od té doby se nám vyhýbala a jsem si jistá, že to měl Gurroa správně.“

„A proto raději bydlíte tady, na pusté planetě,“ dovtípil se Harry. „Tady je málo lidí, kteří by viděli, jak jsou vaše děti odlišné. Nemýlím se?“

„Částečně máš pravdu,“ přikývla. „Nepůsobilo na ostatní matky dobře, když své děti vozily v kočárcích, podávaly jim dudlíky a vyměňovaly pokakané plínky, zatímco naše děti v témže věku pilotovaly vlastní letadla.“

„Vlastní letadla?“

Harry dělal, jako by to slyšel poprvé.

„To nebyl takový problém,“ usmála se Yl-la. „Můj táta má v Mofidii továrnu na gryuly. Musel je pro ně upravit, aby nemusely za řízením stát a měly lepší rozhled. Nepotřeboval je učit řídit - Gompa pilotovala gryul, když jí byl týden.“

„Ale nelétají často, že?“ nadhodil Harry.

„To kvůli archeologům,“ přikývla Yl-la se shovívavým úsměvem. „Měli z toho vždycky oči navrch hlavy. Děti raději létání samy omezily, ale určitě je to mrzelo.“

„A jak si hrají?“ zeptal se Harry.

Yl-la sebou trochu trhla a rázem zvážněla.

„Naše děti si - nehrají,“ řekla zklamaně a tiše.

„To je možná nejpodivnější,“ řekl Harry také tak vážně.

„Ani jako batolata si nikdy nehrály,“ ujistila ho trochu posmutněle. „Odmalička se chovají dospěle. Jedině to jsem asi jiným mámám záviděla - že si mohou občas se svými dětmi pohrát. Jednou jsem naší Pavlíně přivezla chodící a mluvící panenku, dovezenou až ze Země, hotový zázrak! Ale Pavlína ji odnesla do Pavlových dílen, odkud mi ji přinesla šíleně vylepšenou. Točila se mi z toho hlava, nelžu ani slovo. Panenka pak nejen chodila a mluvila jako předtím, ale kromě toho dokázala uplést svetr, uvařit večeři a dokonce za mě upekla koláč. Ale ani to není všechno, ta hračka se se mnou dala do řeči a nelžu, připadala jsem si vedle ní jako ubohý primitiv. Nemysli si, prosím, že mě vyvedl z míry nějaký chytře napsaný program. Já počítačům rozumím a vím co se dá od nich čekat a co ne. Ta hračka měla větší inteligenci než já! Když jsem si ji koupila na Zemi, chovala se vysloveně jako robot, ten skok byl na mě vážně příliš velký šok. Tenkrát jsem se rozbrečela, děti mě hned utěšovaly, Pavlína panenku někam uklidila, takže jsem tu hračku víc ani okem neviděla.“

„A nemohlo to být třeba tak, že byla ovládaná rádiem? Pak by za ni mohl někdo mluvit a dělat si z tebe legraci.“

„To je možné,“ přikývla. „Jenže tys neviděl, jak se ta loutka přirozeně pohybovala, mluvila, prostě, jakoby v ní vězela opravdová živá bytost!“

Ještě teď se přitom otřásla, jakoby na ni sáhla smrt.

„Co tu na Yllině vlastně děláš?“ pokusil se Harry raději změnit téma hovoru. „Děti máš, ani nevíš kde, není ti tu samotné smutno?“

„Peču jim koláče,“ usmála se. „Ale vážně. Pavel mi odtud zařídil přímé spojení s tátou v Mofidii. Mám své počítače a dál dělám pro tátu konstruktéra. Je tu klid, o jakém by se mi jinde ani nezdálo. Navíc se mohu kdykoliv sebrat a během pár minut jsem doma v Mofidii. Nic mi tu neschází - snad jen když je Pavel déle pryč, ale to nebývá často. Pak mi ho děti nahrazují.“

„On se s tebou telepaticky nedomlouvá?“ nadhodil.

„To nejde,“ usmála se. „Já pro to nemám vůbec žádné předpoklady.“

„Ani se svými dětmi se nedomluvíš?“

„Ani s nimi,“ povzdychla si. „I na ně musím mluvit stejně jako na ostatní lidi - a naopak.“

„To jsi v celé rodině tak trochu mimo, ne?“

„Ale to snad ani ne,“ usmála se. „Pro Pavla jsem pořád ta jediná ve vesmíru a děti mě jistě mají rády, i když si se mnou nikdy nehrály. Pavlína, nejstarší z děvčat, si se mnou občas povídá. Pravda, na tak malou dívenku má neuvěřitelně dospělé názory, ale to je věc zvyku. Gompa, naše nejmladší, se zase ráda mazlí, to je takové krásné, hravé kotě... Někdy mi její telepatie vadí, ale jindy jako by ani neexistovala. To je pak takové krásné, jak jinak bych to mohla říct? A že se chovají dospěle? To má také své výhody. Ony totiž ani nezlobí, jako většina dětí. Nemusím se o ně starat a také se o ně nestarám - a přitom mám jistotu, že nic nerozbijí, nic zlého neprovedou, nic se jim nestane, zkrátka je s nimi v tomhle směru naprostá pohoda. V životě jsem je také nemusela trestat - nebyl k tomu sebemenší důvod.“

„Jste opravdu podivuhodná rodina,“ řekl Harry tiše. „To i kdybych nevěděl, co o vás vím!“

„Co o nás můžeš vědět?“ podívala se na něho se shovívavým úsměvem. „Vždyť nás neznáš! Mohla bych ti vyprávět ještě spoustu takových maličkostí.“

„Mě z tvých dětí opravdu běhá mráz po zádech,“ přiznal se Harry. „Už jsem něco zažil, to mi můžeš věřit. Když jsem nedávno na vlastní oči viděl, jak tvé děti během deseti minut vyčistily vesmír u planety Keléné od deseti tisíc bitevních lodí Agríšských invazních flotil, se kterými si už několik měsíců celé Galaktické společenství nevědělo rady, nebylo mi volně u žaludku, to mi věř!“

Několik okamžiků bylo ticho. Yl-la na svého hosta poprvé udiveně vytřeštila velké, úplně černé oči.

„Co... co to povídáš?“ vykoktala po chvíli. „Co že moje děti provedly?“

„Nejprve Gurroa,“ vrátil Harry Yl-le obrázek. „Tady ten tvůj roztomilý chlapeček jako nic požádal Velkou radu Galaktického společenství, aby jeho křižníkům na celý den vyklidila nadprostor evsej, aby mohl zlikvidovat Agríše... Tady požaduje, aby Galaktické společenství okamžitě a bezpodmínečně zastavilo válku.“

„A co na to Velká rada?“ nechtěla uvěřit Yl-la.

„Vzhledem k tomu, že už byli všichni víceméně v koncích, Rada tvého kluka poslechla a dobře udělala! Dala příkaz k odletu křižníkům i letadlovým lodím, odvolala i výzvědné lodi Strážců. Byly utajené, jak to jen šlo, jsou to nepříliš veliké kusy černé hmoty, nevšimneš si jich, ani když jsi pár metrů od nich - a v kosmu tím méně - ale tvůj chlapec o nich věděl!“

„To není možné! A co bylo potom?“ vydechla Yl-la.

„Pak jsem dodatečně viděl u Strážců tohle,“ vytáhl zas jinou fotografii.

„Objevila se tam obrovská koule větší než hvězdný veleobr - a zmizela. Jenže spolu s ní zmizelo i několik tisíc agríšských bitevních lodí, každá měla přes kilometr. Z těch kolosů nezůstal ani prášek. Dělo se tam něco neobvyklého, něco příšerného. Přestaly tam fungovat i časoprojektory Strážců! Ti jsou z toho paf dodnes!“

„To je strašné,“ otřásla se. „Já jsem od archeologů něco o válce s Agríši zaslechla, ale byla příliš daleko odtud, ani jsem ji moc nesledovala...“

To byla pravda. Na Aiguře se o celé válce s Agríši nevědělo. Aigura byla beztak svými obyvateli přelidněná, Rada ji ani nežádala o poskytnutí místa pro utečence. Navíc se jednalo o planetu nejvzdálenější od místa střetnutí. Rada se nijak nesnažila podrobně informovat bytosti, kterých se válka zatím bezprostředně nedotýkala.

„A pak se podívej na tohle,“ ukázal jí třetí fotografii. „Na první pohled obyčejná planeta, takových je ve vesmíru spousta, že? Jenomže na tom místě byla původně jiná planeta, Keléné, kterou Agríši vyvraždili a osídlili. Zmizela i s nimi - nikdo neví kam - a místo ní se objevila tahle. Obě planety prý přenesl tvůj Gurroa. Nedovedu si představit, jak je to možné, ale on sám tvrdil že to dovede a planety se přemístily, to je nepopiratelný fakt. Rozumíš mi? Dovedeš si představit, že tvůj chlapeček pilotuje hvězdolet větší než celá rozsáhlá hvězdná soustava? A že si pohazuje s planetami jako s míčky? Kdo z nás má o něm neuvěřitelnější zvěsti? Co znamená sebedokonalejší telepatie proti silám, které mohou libovolně trhat časoprostor, aby v něm mohly přemisťovat planety?“

„Vyhrál jsi,“ sklopila hlavu Yl-la. „Já to slyším poprvé, můžeš mi věřit. Zeptám se svých dětí, až dosud mi nikdy nelhaly. Opravdu nevím, že by měly tak obrovské hvězdné lodě. A pochybuji o tom. Můj muž, co vím, si kdysi dával u mého táty udělat nějaké větší hvězdné lodě, ale vím dobře, že nebyly nic neobyčejného - ostatně je asi někde výhodně prodal, nikdy jsem je už neviděla. Jestli mi ale něco takového přiznají...“

„A co když to nepřiznají?“

„Kdyby to byla pravda,“ zamyslela se, „pak mi to řeknou. Nebudu mít důvod nevěřit jim. Opravdu nevím, co moje děti dělají. Ale jedno vím určitě. Nikdy by neudělaly něco, abych se pak za ně musela stydět.“

„Neříkám, že by ses za ně měla stydět,“ řekl Harry. „Jen mě z nich trochu mrazí v zádech. Ať mi nikdo nenamlouvá, že záhadnou civilizaci, která během půldne dokonale zamete s nejbrutálnější a nejnebezpečnější hrozbou vesmíru, s jakou jsme se doposud setkali, tvoří jediný dospělý člověk a čtyři malé, usmrkané děti... Rozumíš? Všemu ostatnímu bych uvěřil, ale tomu ne! Ta civilizace vládne úděsným silám. Tvůj Gurroa se zmínil, že dokáže slisovat planetu na polovinu. Nedovedu si to představit, ale věřím mu to. Mám dojem, že tvé děti jsou pouhým prostředníkem, že skutečná civilizace je někde jinde. Snad to s námi myslí dobře, ale proč se skrývá? To je na ní podezřelé a všichni se jí bojí. Nemyslím si to sám, ale i polovina členů Velké rady Galaktického společenství.“

„Ano, rozumím ti,“ přikývla. Všiml si, že při tom zbledla, ale jinak se držela. „Nezlob se na mě, ale pokud chceš mít jistotu, počkej tady do večeře, sama se jich na to zeptám. A neboj se, nebudeš čekat dlouho. Mám dojem, že už je slyším na chodbě...“

 


Zpět Obsah Dále

25.01.2017 23:01