Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Civilizace Gurroa

Vtrhli do místnosti jako velká voda, ale hned na prahu se zarazili. Harry Ross si je všechny pečlivě prohlížel.

Pavel Ligaid, pozemšťan.

Krátce střižené blond vlasy, modré oči, bledá pleť neopáleného Evropana. Kulatá bezvousá tvář s trochu odstávajícíma pozemskýma ušima. Trochu zavalitější postavy, ovšem na pozemské poměry normální velikosti, oblečený v šedé, umaštěné kombinéze. Na první pohled tuctový zjev, ale jen na první pohled. Harry už o tomhle dobráckém hromotlukovi věděl dost na to, aby ho při jeho spatření zamrazilo. Ten člověk má přímé spojení s tajemnou civilizací Gurroa - pokud do ní sám nepatří! Co je to za podivný svět? Jeho obyvatelé ovládají příšerné síly, přitom se nechtějí připojit ke Společenství. Proč?

Osmiletý Gurroa Ligaid, Aiguřan.

Bystrý chlapec s modrýma očima po tátovi, jinak celý po mámě. Černé, kudrnaté vlasy, jaké mají všichni lidé Aigury - nejspíš je zdědily všechny děti Ligaidů. Všechny mají po mámě i jemnou, žlutě bronzovou pleť, špičatá ouška, ale především typický veliký aigurský plochý nos s nosními dírkami obrácenými přímo dopředu, takže se podobají více chodícím vepříkům než lidem. Obličej tohoto chlapce znalo z nedávných událostí několik stovek miliard lidí - jak mohl ujít pozornosti těch zdejších? Jeho štíhlá, drobná postava byla oblečená do zelenavé kombinézy, na nohou měl sportovní hnědé botky. Což právě tohle byl chlapec, kterého na slovo poslechla Velká rada Společenství? Gurroa znamená v aigurštině Moudrý. Nezvolila si takové jméno ona tajemná civilizace jen jako pseudonym, když jednala s Radou? Jak se potom jmenovala doopravdy? Ale - proč by za sebe nechala jednat právě tohle dítě?

A pak tu stály v řadě tři dívenky, seřazené pěkně podle velikosti.

Nejstarší asi sedmiletá Pavlína Ligaidová.

Bezesporu podobná svému staršímu bratříčkovi Gurroovi, jen jemnějších tvarů obličeje. Až na tátovy oči budoucí aigurská kráska, to mohl Harry odhadnout už teď. Blankytně modrá sukně, bílá halenka, hnědé dívčí střevíčky, bílé podkolenky, všechno čisťoučké, jako ze škatulky - jediná z těch pěti. Ale pozor, už ten první dojem lže jako když tiskne! Ta drobná dívenka jako batole předběhla ve sprintu na krátké trati dva dospělé muže - za tím může být rovněž leccos zajímavého!

Prostřední šibalská Gají.

Kulatý obličej s roztomilými dolíčky ve tvářích, neustále se usmívající. Smějící se vepřík, až se Harry musel chtě nechtě také usmát. Na sobě měla modrou kombinézu s bílým páskem a bílými sportovními botkami, vše řádně umazané od nějakého černého oleje. Šest pozemských let, odhadoval Harry, ani víc, ani méně. Od čeho se umazala? Být kluk, mohla tátovi pomáhat s opravou nějakého stroje, ale tenhle andílek s tváří prasátka? Harry si to nedokázal představit.

Nejmenší, snad teprve čtyřletá Gompa.

Okrově žlutá, také olejem umazaná kombinéza, světle hnědé sešlapané botky. Podivný, smutný výraz v protáhlém obličeji. Ze všech dětí nejméně nápadná. To mrně ale dokázalo na neznámé planetě bez podpory navigačních přístrojů pilotovat letadlo, byť to byl pouhý malý gryul! Pilotovala už týden po narození? Harry by to nikomu jinému neuvěřil - jen Yl-le věřil všechno, do posledního slova.

„Dobrý den!“ pozdravily všechny děti unisono jako školáčci.

„Dobrý den,“ odpověděl Harry.

„Vítám tě, Rossi,“ pozdravil hosta Pavel.

„Ty mě znáš?“ podivil se Harry.

„Znám spoustu lidí,“ přikývl Pavel. „Už jsem tě tu čekal. Tedy - buď tebe, nebo někoho jiného. Gratuluji, jsi tady první a dřív, než jsem si myslel.“

„To tvůj syn je tak známý,“ řekl Harry.

„Vím,“ usmál se Pavel. „Lékařské zprávy. A možná i nedávná drobná epizoda ze Společenství.“

„Ano, přesně tak,“ souhlasil Harry.

„Tak a mám toho dost!“ zvedla ruku Yl-la a symbolicky udeřila pěstí do stolku. „Mohli byste mi laskavě lidsky sdělit, o čem je řeč?“

„Skládal jsem jenom tady panu Rossovi poklonu,“ pokýval hlavou Pavel.

„Ale teď chci vědět úplnou pravdu!“ prohlásila Yl-la sveřepě. „Co jste měli vy všichni společného s Agríši?“

„Už ti o nich něco tady pan Harry pověděl?“ vyptával se opatrně Pavel.

„Moc ne,“ řekla Yl-la. „Zatím jsem pochopila, že to je nějaká velice nebezpečná civilizace, nevím ani, co je to zač, ani co jste s ní provedli. Ani jsem víc slyšet nechtěla, chci to slyšet rovnou od vás. Koukejte hned všechno vysypat, než se rozzlobím!“

„Dobrá, tak tedy všechno, co o nich víme,“ přikývl Pavel.

Pokynul rukou - a na stěně se objevil obrázek, který obletěl celý známý vesmír. Byla na něm jedna z těch bytostí, jakýsi neznámý pilot civilizace Agríšů za řízením své stíhačky. Ten obrázek Harry znal - ale trochu se zachvěl nad způsobem, jak se tu objevil na stěně místnosti. Nikde tu nebyla vidět ani obrazovka, ani promítací přístroj. Pavel jen pokynul rukou. Působilo to trochu mysticky.

Agríši - oni se sami nazývají Glugruzi, pokud se jejich elektrická řeč dá vůbec převést na zvuky - se objevili s celou flotilou nejprve u planety Keléné. Hned jejich první čin dával vytušit, co jsou zač. Loď jejich předvoje spálila bez varování tři kelénská města i s dvěma sty tisíci obyvatel.“

„Proč?“ vyhrkla překvapeně Yl-la.

„Jen tak - chtěli si vyzkoušet, jestli proti jejich zbraním nemají na Keléné nějakou obranu,“ řekl Pavel klidně. „Měli od samého začátku v úmyslu vyvraždit planetu, ale nebyli si jisti. Proto udeřili - a stáhli se do bezpečí.“

„Nedalo se tomu zabránit?“ zeptala se Yl-la. „To přece muselo být hrozné!“

„Byla to rána z čistého nebe,“ zavrtěl hlavou Pavel. „Nikdo to nemohl očekávat.“

„Dejme tomu,“ uklidnila se zase Yl-la. „A co bylo dál?“

„Dál už to bylo horší,“ povzdychl si Pavel. „Tomu dalšímu se zabránit dalo. Rada Společenství ale udělala dvě neodpustitelné chyby, které se jí krutě vymstily. Nejprve strašně podcenila nebezpečí. Galaktické společenství založili lidé z Bardžá, od přírody mírumilovní, kteří si něco takového nedovedli představit. Na situaci, kdy Společenství začala ohrožovat nebezpečná vyvinutá civilizace, připraveni nebyli. Jejich kosmonauté průzkumníci sice dbali na to, aby neumožnili přístup na obydlené světy nebezpečným tvorům, které kde ve vesmíru objeví, ale to by mělo úspěch jen v případě nebezpečných, ale nemyslících bytostí. Bardžané očekávali nějakou barbarskou civilizaci, proti které by stačila pasivní obrana, zrušit vjosuzgu a stáhnout se. Proti Agríšům s vlastními loděmi taktika ustoupit a spálit mosty prostě nestačila. Oni se mohli po vesmíru roztahovat vlastními prostředky. Obrana proti nim musela být aktivní a na to nebylo Společenství připravené.“

Všichni ho, jak se zdálo, poslouchali stejně napjatě.

„Druhou, podle mě mnohem větší chybou bylo to, že se Rada rozhodla nebezpečí zatajit před obyvateli Společenství.“

„To jsem hned ale marně kritizoval,“ řekl Harry. „Rada se bála paniky ve světech.“

„Kdyby to nezatajili, zapojili by se do toho problému další lidé i ne-lidé a víc hlav víc ví. Nikdo nemůže předvídat, kdo ve vesmíru dostane spásný nápad,“ řekl Pavel. „Tak jsem o Agríších nevěděl ani já. Ostatně, i já jsem potřeboval pár týdnů, abych si všechno proti nim připravil.“

„A co sis, prosím tě, připravoval?“ vyhrkla Yl-la.

„Objednal jsem si u táty v Mofidii tři nové hvězdolety,“ řekl Pavel. „Jenže jeho továrna v té době vyráběla bitevní lodi pro Společenství, takže to nešlo hned. Musel jsem tvého tátu přemluvit - pravda, vyšel mi vstříc, jak to šlo. Ty tři lodě mi udělali, jakmile vyřídili stavbu přednostních křižníků. Trochu jsme si je upravili a pak už to šlo hladce.“

„Snad nechceš tvrdit, že všechny flotily Agríšů porazily jen tři obyčejné lodě?“ vyhrkl Harry. „Byly tam vidět veliké jiskřivé koule, velké jako hvězdná soustava!“

„Neříkám tři lodě, ale osm,“ řekl Pavel. „Ostatní jsem měl už dřív. Pět lodí unese v pohodě planetu, vyzkoušel jsem to už dávno, ale tady jsme museli uzavřít do objetí Géja-pole mnohem větší oblast, proto jsme jich museli mít osm. A pokud jste tam spatřili nějaké velké koule, byly to jen obrovské bubliny silového pole Géja, promítané mezi prostory. Mají velkou mechanickou pevnost a nepropustí ani jakékoliv známé záření. Povrch bubliny vydrží bez problémů i explozi pozemských atomových torpéd Sylva. Věřil bych i tomu, že naše křižníky udrží na uzdě i vybuchující hvězdu.“

(Nemohl tušit, že to budou muset jednoho dne jeho křižníky prokázat naostro a že jich při tom zásahu osm shoří... ...i s posádkami...)

„Kde máš jaké lodě?“ vyhrkla Yl-la zaraženě.

„Na planetě Gurr,“ řekl Pavel tišším hlasem.

„Na jaké planetě?“ změnil se její hlas do inkvizičního tónu.

„Máme zkrátka novou planetu,“ řekl Pavel tiše. „Zatím ji připravujeme, musíme na ní hodně změnit, než bude podle našich představ, ale mohli bychom se tam přestěhovat už dnes, dá se tam žít i bez skafandrů.“

„Tobě Yllina nestačí? Mně se tu líbí, já jinam nepůjdu!“ prohlásila Yl-la rezolutně.

„Tady zůstat nemůžeme,“ řekl Pavel. Yllina patří lidem z Aigury. Musíme mít vlastní svět, nebudeme se věčně ukrývat jako dosud. Nakonec všechno vyjde najevo a my bychom nemohli ani pracovat. Proto si pro sebe upravujeme jednu mrtvou planetu.“

„Na tohle ti naše děti nedám, rozumíš?“ postavila se Yl-la nečekaně svému muži na odpor. „Snad bys s nimi nepřistával na nějakém neznámém a kdovíjak jedovatém světě? Co kdyby se jim něco stalo? Co vlastně chceš s tou planetou dělat?“

„Vždyť už ji máme skoro hotovou,“ řekl Pavel. „Byla to původně ledová, zmrzlá a pustá planeta. Nikdy neměla vlastní život, byla nebezpečná mrazem. Nejprve jsme ji přesunuli blíž ke hvězdě, aby se ohřála. Také jsme ji roztočili, sama se skoro neotáčela. Jakmile rozmrzla, přestala být nebezpečná. Upravili jsme si na ní vodu, atmosféru a půdu, dovezli rostliny. Teď tam máme domy, dílny a plantáže, něco dovezené ze Země, něco z Bardžá nebo z Ylliny.“

„Probůh! Tohle všechno - vás pět?“ zalapala Yl-la po dechu.

Harry ovšem vypadal stejně vyděšeně, jako ona.

„Přemisťovat planetu můžeme s pěti křižníky, každý jsme řídili jeden,“ souhlasil Pavel. „Pravda, na úpravu celé planety pět lidí nestačí. Ale - nás je už šestaosmdesát.“

„Proč jsi mi nic neřekl, když jsi to prozradil tolika cizím lidem?“ začala Yl-la zase trochu vyčítavě.

„To nejsou cizí lidé,“ řekl Pavel. „Nikomu z cizích jsem to neřekl, tady pan Harry Ross je první a i to jen proto, že po mně žádáš přímé vysvětlení teď a hned. On je ovšem novinář, znám ho dlouho, takže naše tajemství přestane být tajemstvím, víš?“

„Dobře, ale co je zač těch osmdesát?“ řekla Yl-la uraženě. „Když to nejsou cizí lidé, pak to musí být tvoji příbuzní ze Země, viď? A ty - snad se za mě nestydíš?“ napadlo ji náhlé podezření.

„Ne, tak tomu není. Všechno to jsou děti,“ prozradil jí Pavel. „Na planetě Gurr žije jen osmdesát malých telepatických dětí.“

„Ty máš osmdesát jiných dětí? To bych do tebe nikdy neřekla!“ zbledla Yl-la.

„Neboj se, nejsou moje,“ sklonil se k ní rychle. „Já mám jen čtyři a všechny jak se sluší a patří s tebou.“

„Tak jak to, že jsou telepatické?“ řekla nešťastně.

„Za to může doktor Briryan!“ připomněl jí Pavel. „Zřejmě to zkoušel i na jiných lidech, takže ve vesmíru je dnes více telepatů než já a naše děti.“

„A ty se domlouváš s takovými, jako jsi sám?“ vyhrkla nešťastně. „Ale proč jsi mi nic neřekl?“

„Jaképak domlouvání s dětmi, které nic nevědí? Vždyť některé se ještě ani nenarodily!“ zavrtěl hlavou.

„Cože?“ popadl se Harry za hlavu. „Teď tomu pro změnu nerozumím já!“

„Teď jsem opravdu zvědavá, jak z toho vykličkuješ,“ obrátila se Yl-la na Pavla vyčítavě. „Chtěl jsi to tajit přede mnou a teď to prozradíš novináři, takže to bude znát kdekdo, že?“

„Jeden seriózní novinář je mi milejší než sto bulvárních,“ řekl Pavel odevzdaně. „Harry Ross naštěstí patří k těm prvním. Ostatně si myslím, že existenci civilizace Gurroa stejně neutajíme. Nepřijít na to Harry, přišli by na to jiní. Sama jsi přece na jeho reportážích obdivovala, jak dokáže podat i extrémní případy, aniž by se nešetrně dotkl postižených. Věřím, že si z toho vybere jen to, co nám neuškodí.“

„Dobře,“ uklidnila se Yl-la. „Já mu řeknu co vím a ty k tomu dodáš, co nevím.“

Pavel přikývnutím souhlasil.

„Všechno má na svědomí jakýsi záhadný doktor Briryan,“ začala Yl-la už zase klidným hlasem povídat historii svých a Pavlových problémů s dědičností.

„Byl to jistě génius, protože výsledek vidíš sám - máme čtyři děti, jedno hezčí než druhé,“ skončila pyšně.

Harry se podíval na ty čtyři obličejíčky dětí - prasátek, ale nedal najevo, že by mu byly směšné. Ty děti mu rozhodně směšné nebyly. Spíš před nimi cítil hrůzu z neznáma, které se před ním náhle otevřelo. Proboha, tahle mrňata opravdu pilotovala nadprostorové křižníky, které zametly s Agríši! Tyhle čtyři děti, Pavel a pak tři další. Pouhých sedm dětí a jeden dospělý smetlo během deseti minut deset tisíc bitevních lodí Agríšů u Amalírie! Směšné? Směšné byly předcházející snahy Galaktického společenství v lesku a slávě obřích laserových kanónů a příšerných termonukleárních torpéd Sylva.

Ano, galaktické křižníky zasazovaly Agríšům gigantické údery koncentrované ničivé energie, výsledkem byly tisíce mrtvých, ale Agríši letěli dál. A pak nastal klíčový okamžik, kdy osm malých dětí na palubě osmi vesmírných lodí cosi udělalo - a byl konec agríšské války. Bubliny velikosti hvězdné soustavy, promítané mezi dvěma odlišnými prostory, přemístění planety Keléné a nové, dosud neznámé... a Pavel tady mimochodem přiznal, že má s osmdesáti dětmi skoro hotovou úpravu planety, terraforming Bardžanům trval napoprvé déle než pět set let a i dnes nejméně století, ovšem ne u zmrzlých planet... A tihle špunti dokázali ohřát i zmrzlou planetu!

„Jenže ten doktor udělal přitom ještě něco,“ zachmuřila se Yl-la. „Geneticky přidal Pavlovi a tím pádem i našim dětem do mozku jakýsi nový orgán. Jeho prostřednictvím se teď Pavel domlouvá bez omezení se všemi našimi dětmi a jak jsem se právě dověděla, nejen s nimi. Jejich telepatie je tak dokonalá, až z ní může být člověku úzko!“

„Vám se to nelíbí?“ zeptal se Harry.

„Na tom nesejde, zda se nám to líbí či ne,“ řekl na to Pavel. „Nedá se s tím nic dělat. Ten orgán nemůžete zničit ani odpojit, mám dojem, že by přitom současně došlo k rozpadu funkce mozku. Já už jsem si na to zvykl a naše děti nic jiného ani neznají. Dá se s tím žít. Možná lépe než bez telepatie, ale o tom by ti mohla povídat spíš Yl-la, ta to vidí zvenku.“

„Já jsem si na to zvykla také,“ usmála se.

„Všechno by bylo krásné, kdyby...“ chopil se slova Pavel. „Všechno se od začátku týkalo jen mě, Yl-ly a našich dětí. Bylo by tomu tak i nadále, jenže jsem najednou pocítil spojení s dalšími nenarozenými dětmi. Většina jich vznikala na Zemi, pak se objevily i na dalších planetách, zprvu na Fosonbi, Rikiri, Sišaku, Moniíru a nakonec i na Bardžá.“

„To znamená, že doktor Briryan upravil více lidí, nejen Pavla,“ doplnila Yl-la, jako kdyby si to sama až teď ujasňovala - a Harry věděl, že je tomu tak. Yl-la byla mimořádně inteligentní a tenhle propletenec záhad chápala přinejmenším stejně rychle jako on sám.

„Nikdy jsem nezískal telepatické spojení s žádným dospělým,“ řekl Pavel. „Je to divné, nezdá se mi, že by bylo možné upravit dědičnost dětí, ale ne aspoň jednoho rodiče. Dotazoval jsem se jich, ale nikdo z nich není telepatem jako já.“

„A ty sis všechny ty děti odvezl na novou planetu?“ řekla Yl-la potichu. „Sebral jsi je jejich mámám? Nezlob se, ale to je kruté!“

„Žádné dítě jsem nebral, pokud o ně mámy stály,“ ohradil se Pavel. „Musím ti ale říci, že si doktor Briryan pro pokusy vybíral hrozné lidi! Tuláky, prostitutky, asociály, kde se co našlo nejhoršího. Pro většinu z nich byly děti jen nežádoucí přítěží. Větší část otců jsem ani neidentifikoval, zmizeli dávno před narozením svých dětí - a matky? Na Zemi se nenarozené děti dodnes vraždí. Někde tajně, ale v některých státech to dovolují i zákony. Vraždami se zabývají Strážci jen tehdy, když se najde mrtvola, nebo když někde chybí člověk. Mrtvé dítě při potratu zmizí a jeho zmizení nikdo nehlásí. Dvacet osm dětí už mi zahynulo, ani se nestačily narodit!“

„To není možné!“ zbledla Yl-la. „To nedokáže udělat žádný lékař s agisarem!“

„Nejsou všichni lékaři vychováni na Bardžá,“ vrtěl hlavou Pavel. „Máš pravdu, žádného lékaře z Bardžá by takový zločin nikdy ani nenapadl, ale na Zemi pořád pracuje spousta lékařů ze staré školy, kteří se nerozpakují nenarozené děti zabíjet. Já bych těm vrahům neříkal lékaři, i když mají vzdělání z pozemských univerzit, ale ve většině států světa to dosud platí. Nikdo jim diplom nesebere ani když je při tom přistihnou. Nejhorší je, že ve chvíli, kdy poznám, že mám být zavražděn, už nemám nejmenší šanci tomu zabránit. Nenarozené dítě se nemůže kovovým nástrojům bránit. Od doby, kdy jsme se naučili pohybovat nadprostorem bez letadel, jsem několikrát zkusil té popravě zabránit, vtrhl jsem do místnosti, ale vždycky už bylo pozdě. I když jsem takového lékaře od jeho oběti odtrhl, dítě bylo v té chvíli obvykle nenapravitelně poškozené a brzy nato umřelo.“

„Ve většině států jsou potraty stíhány,“ řekl temně Harry.

„Ale jsou i takové, kde se neodvažují vzít ženám právo na potrat a říkají tomu stále jedno z lidských práv! Tvrdí, že malé dítě ještě není člověk. Já ale dobře vím, že i takové mrně vnímá a cítí hroznou bolest, když je lékař trhá na kusy, ono má dokonce už předem strach ze smrti. Nejhorší je, že lidé, co děti zabíjejí, tohle vědí už celá staletí - a přesto je dál vraždí - je to tím strašnější! Žena, která svoje dítě nechce, může nakrátko odcestovat do státu, kde jsou zákony benevolentní. Lidská práva! Má kdejaká bestie právo na vraždu? Podle mě ne. Ale zatím tomu tak je, a to především na Zemi.“

„Pavle!“ vzlykla Yl-la.

„Ale to nemusí být všechno! Víš, že jsem jedno uškrcené novorozeně zachraňoval dokonce až z popelnice? Některé matky si zkrátka dítě ani nezaslouží.“

„O takovém případu nevím!“ zděsil se Harry. „Vždyť by se o tom určitě psalo po celém Galaktickém společenství! Vraždu toho dítěte jsi měl oznámit Strážcům!“

„Nebylo proč,“ pokrčil rameny Pavel. „Vyřídil jsem to jinak, aby spravedlnost nepřišla zkrátka. Ostatně - to dítě žije!“

„To je jedno!“ nesouhlasila Yl-la. „Žádná matka, která se pokusí zabít své dítě, by neměla ujít trestu!“

„Já jsem tu vražednici potrestal hned na místě, pamatovat si to bude až do smrti, na to dám krk,“ zamračil se trochu. „Měla jsi ji slyšet, jak vřeštěla!“

„Ty jsi ji - zabil?“ vydechl Harry hrůzou.

„To ne, ale určitě jí to stačilo. Toho večera, kdy se jí dítě narodilo a hned se ho takovým způsobem zbavila, jí něco lehce zaťukalo na dveře. Byla sama v domě, proto se zvedla a šla otevřít. Za dveřmi stálo její uškrcené dítě, promodralé a nahé, krček celý odřený, zamračilo se na ni a zřetelně prohlásilo: »Jsi krkavčí matka, budu ode dneška strašit!« Přibouchla dveře až málem vypadly z veřejí, chvíli ječela hrůzou, ale potom si dodala odvahy, popadla veliký kuchyňský nůž a dveře zase otevřela. Dítě tam nebylo. Jen na zemi byly znát krvavé stopy dětských nožiček... Od popelnice ke dveřím, pak podél zdi na chodníku, pořád míň a míň zřetelné, až se ztratily úplně. Prohrabala popelnici - dítě tam nebylo. Nicméně jí brzy otrnulo, po měsíci si našla dalšího muže, ale sotva se s ním ocitla o samotě, objevilo se náhle v místnosti přísně se tvářící uškrcené mimino a přímo před ním ji obvinilo z vraždy. Bylo to stokrát děsivější než poprvé. Chlap v hrůze utekl, ona se psychicky zhroutila a od té doby pravidelně přidělává práci psychiatrům, ale já ji nelituji.“

„To opravdu muselo být hrozné!“ otřásla se Yl-la. „Ale co ty ostatní matky?“

„Naštěstí nejsou všechny takové, aby své děti zabily a pohodily,“ oddechl si Pavel. „Ale některé mateřskou laskavostí neoplývají. Bitím nechtěných miminek to začíná a čím jsou děti větší, tím hůř. Já přece sdílím pocity všech dětí a vždycky poznám, když o ně vlastní matky nestojí. Věř mi, rozumím tomu ze všech nejlépe! Nikdo na celém světě se nevyzná v telepatických dětech tak, jako já.“

„Co jsi dělal, když jsi to poznal?“ zeptal se Harry.

„Napadlo mě jiné úspěšné řešení. Přišel jsem za takovou matkou a navrhl jí, že její dítě adoptuji. Případně jsem jí nabídl peníze, když se mi zdálo, že to pomůže. Bohužel, těm potvorám obvykle o nic jiného ani nešlo.“

„A to ti opravdu prodaly - vlastní dítě?“ vyjekla zděšeně Yl-la. „Je něco takového v dnešní době možné?“

„Osmdesát jich prodalo,“ přikývl Pavel. „Některé levně - asi byly rády, že se nechtěných dětí zbavily. Od doby, co Bardžané běžně léčí neplodnost, není o adopce dětí zájem. Jiné dokonce chtěly na svém dítěti dobře vydělat. Nesmlouval jsem s žádnou a zaplatil jsem co chtěly. Jen pár sadistek to odmítlo. Ty - a ta vražednice - nedostaly nic a díte jsem jim prostě unesl. Nemohu si pomoci, ale měl jsem dojem, že jim šlo o život.“

„Chudáci děti!“ politovala je Yl-la. „Ty jsi je kupoval jako nějaké zboží? To bych do tebe neřekla! Nebylo ti trochu - hanba?“

„Chudáci děti? To by byly, kdybych je nechal jejich krkavčím matkám! Víš, jak je dítěti, kterému vlastní máma stále dává najevo, že jí je na obtíž?“ vybuchl Pavel. „Já jsem měl pokaždé pocit, že je vykupuji z otroctví! A nemysli si, že toho ty potvory litovaly! Byl jsem neustále připraven jim jejich dítě vrátit - kdyby projevily nepatrný zájem. Ale pětasedmdesát žen se s vlastním dítětem rozloučilo a ani po nich nevzdechlo. Snad jen některé, když rozházely peníze, zalitovaly, že si neřekly o víc.“

„Já bych tě pochopil,“ řekl Harry. „Na Zemi se tyhle věci stávají, už ne tak často, jako dřív, ale přece. Ale co ty ostatní? Co jsi udělal s dětmi, které jejich vlastní rodné matky nezavrhly?“

„Ty ostatní žijí v pohodě se svými rodiči,“ řekl Pavel. „Proč bych měl brát děti matkám, které je mají rády? Zejména na Bardžá si dětí váží! Vždycky jsem zkusil jejich rodiče telepaticky kontaktovat, ale nikdy jsem neměl úspěch. Odrostlejší telepatické děti se ovšem projevují jako naše - proti jiným dětem jsou vyspělejší, ale nedávají to nikomu najevo, ani svým rodičům. Počítám, že se k nám přidají až vyrostou a budou samostatné. Spořádané rodiny ale netrhám, to je mé pravidlo. Mám je v záloze - už jsou jich skoro tři stovky. Tři stovky malých dětí...“

„No aspoň to,“ oddychla si Yl-la. „A ukážeš mi někdy těch tvých osmdesát?“

„Třeba hned, jestli chceš!“ řekl Pavel.

„Mohl bych je vidět také?“ staral se Harry.

„Když ses dověděl tohle, můžeš už vidět všechno a na místě,“ pokrčil rameny Pavel. „Máš štěstí. Poletíme všichni na planetu Gurr - už nám tam chystají přijetí.“

„Jak se na tu planetu dostaneme?“ chtěla vědět Yl-la.

„Ve spodních patrech Staré pevnosti je jedna stanice pro dálkovou dopravu,“ řekl Pavel. „Už ji sice tak často nepoužíváme, ale dnes se nám bude hodit.“

„Kde se tam vzala?“ zeptala se Yl-la přísně.

„Kdysi jsem ji tam postavil,“ řekl Pavel. „Umíme už létat i bez ní, ale občas tudy dopravujeme materiál. Dnes ji výjimečně použijeme, lidé bez telepatie nemohou létat jen tak, bez pořádného zaměření.“

„Dobře, poletíme ihned,“ rozhodla Yl-la. „K večeři měly být koláče. Mám jich jako obvykle hodně, ale nevím - pro osmdesát osob jich asi bude málo.“

„Tři čtvrtiny z těch osmdesáti pijí jedině mlíčko,“ usmál se Pavel. „Máme tam více než padesát malých miminek. Pro ostatní to stačit bude.“

„Jak pro ně vlastně sháníš - mateřské mléko?“ podívala se na něho Yl-la opět pohledem vyšetřovatele.

„Stačí jim náhražkové,“ vzdychl si Pavel. „Mateřské by nedostávaly tak jako tak. Ostatně - kolik dětí vyrostlo čistě na náhražkách? Ty sama jsi důkazem, že to jde.“

Yl-la se po něm podívala zle, ale pochopila, že to nemyslí ve zlém a rychle roztála.

„Dobře, půjdeme všichni,“ svolila. Gurroa a Pavlína skočí pro tašku a naskládají do ní koláče!“

„Hurá!“ vykřikl malý Gurroa.

„Překvapení nám nevyšlo,“ řekl Pavel a usmíval se. „Co se dá dělat!“

„Tobě to pořád ještě neprošlo!“ zahrozila mu Yl-la. „Pozvu si Zirranei z Bardžá a ta mi bude muset u všech těch dětí zjistit, jestli některé z nich není přece jen tvoje!“

„Zirranei věřit budeš?“ usmíval se Pavel.

„Kdyby mě měla i ona zklamat, komu bych mohla věřit? Když i můj táta pro tebe postavil válečné lodě a nic mi neřekl?“

„Nevěděl, že tyhle křižníky rozhodnou válku,“ zastal se ho Pavel. „Naše zbraně, generátory Géja-pole, jsme na ně namontovali až na Gurru.“

„Kdo?“ zeptala se Yl-la.

„No přece my, civilizace Gurroa,“ řekl Pavel klidně. „Je nás zatím málo, ale máme vlastní planetu a dostatečně vysokou technickou úroveň, odlišnou od světů Galaktického společenství. Myslím si, že už máme nárok na statut samostatné civilizace, či ne?“

„Takže je to pravda,“ zabručel si Harry spíš jen tak pro sebe. „Řekl jsem to jako žert - ale sám tomu pořád nemohu uvěřit!“

„Čemu?“ zachytil jeho slova Pavel.

„Tady tvé ženě jsem tvrdil, že nevěřím, že by civilizaci Gurroa tvořil jediný chlap - a pár usmrkaných dětí! Myslel jsem, že tvůj syn i ty jste jen prostředníky ke skutečné neznámé mocnosti, která se o nás zajímá jen okrajově, protože jsme proti ní zaostalí. A ono to bude opravdu tak, že tu záhadnou a mocnou civilizaci tvoří škvrňata! Člověče, to je ale hrůza! Předškoláci zachraňují Galaktické společenství! Ještě že aspoň ten počet není tak nepatrný, jak jsem se obával!“

Pavel se na něho chvíli pozorně díval.

„Pak se možná budeš ještě divit!“ prorokoval tiše. „Naše děti, jak je tu vidíš, jsou ze všech nejstarší. Většina dětí civilizace Gurroa jsou teprve mimina, největší nápor nováčků byl před půl rokem. To znamená, že se o mimina starají jen trochu odrostlejší batolata. Posílám je i na výzkumné lety do kosmu. Fyzická práce - tu dělám jen se svými nejstaršími. Není nás na to ani deset. Dnes jsme přestavěli další křižník, namontovali v něm kabely a potrubí k isúnům, ani jsme se ještě nestačili umýt.“

„I tahle malá?“ ukázal Harry udiveně na čtyřletou Gompu.

„Ano, i ta,“ řekl vážně Pavel. „Právě protože je zatím malá, může snadno prolézat průlezy, kde bych sám beznadějně uvízl. Gompa je prvotřídní montér. Menší mimina a batolata se sice protlačí i menšími otvory, ale nemají sílu k utahování matek na hrdlech potrubí. Gompa už elektrickou utahovačku skvěle udrží.“

„Ty využíváš i dětské práce?“ zděsil se Harry. „Nebojíš se, co ti na to řeknou dohlížitelé z Galaktického společenství? Nevíš, že dětská práce...“

„Vím,“ přikývl Pavel. „Ale je vidět, že nic nechápeš. Jako jediný dospělý na Gurru nestihnu všechno sám. Bez dětí bych neměl nic, Galaktické společenství by přišlo o Amalírii a možná i o další světy. Právě proto jsme se sem museli odstěhovat, aby nám žádní dohlížitelé nepředepisovali co smíme a co ne.“


O necelých dvacet minut později se všech sedm pohodlně usadilo v malé služební kabině nákladního uiku. Stanice byla v hloubi pevnosti, bylo evidentní, že ji tady nemohli postavit Bardžané ani původní obyvatelé. Ale - byla tu. V transportní komoře stál starý, omšelý nákladní uik. Páchl zatuchlinou, ale když se s nimi charakteristickým způsobem zhoupla podlaha, bylo jisté, že přeletěli a jsou na jiné planetě.

Ještě než vystoupili z druhé stanice, ucítili ve vzduchu podivný nakyslý zápach, ke kterému se venku přidalo neobvyklé modravé, jakoby měsíční světlo. Všude kolem rostla vysoká namodralá tráva, dospělým sahala až do pasu a menší děti se v ní úplně ztrácely. Nic než tráva tu nerostlo, ačkoliv tu navzdory bledému světlu nebyla zima. Zdejší slunce pálilo jako o závod, ale jeho paprsky stěží prorážely modrou mlhu vzhledově podobnou cigaretovému kouři - ovšem s podivnou nakyslou vůní.

Harry se tázavě podíval na Pavla, potom také na Yl-lu, ale ti dva se nad tímto jevem nijak nepozastavili. Pavel tu byl přece doma, ale ani Yl-la nebyla poprvé v životě na neznámé planetě, jak si teď Harry vzpomněl. Viděla jich už dost na to, aby se kdejaké odlišnosti nedivila. Vlastně - ještě nikdo z Galaktického Společenství nenavštívil tolik neznámých planet, jako tihle dva!

„Kde jsi sebral stanici vjosuzgu?“ zeptal se Harry.

Tři omšelé pancéřové kupole jakoby na tuto příjemnou planetu nepatřily. Takové budovy kdysi Bardžané stavěli jen na obzvláště nebezpečných světech, jedovatých nebo vystavených extrémním teplotám. Hlavní pancéřová vrata byla tady otevřená dokořán, ale jejich tloušťka vzbuzovala respekt. Zesílená tepelná izolace, pochopil správně Harry.

„Byly tu dávno,“ ujistil ho Pavel. „Jsou jediné, které neobhospodařuje Galaktické společenství. Planeta Gurr se dřív jmenovala technická planeta Unoliá, teď patří nám, civilizaci Gurroa. Stanice vjosuzgu tu byly dvě, musel jsem si je spravit a uvést do chodu, ale to nebylo těžké. Jednu jsem si rozebral a přestěhoval na Yllinu do podzemí pevnosti.“

„Ty rozumíš stanicím vjosuzgu, že si je troufáš rozebrat a zase složit?“

„Nejen jim,“ přikývl Pavel. „Umím je už i stavět. A také takové, které nepoužívají mimoprostor Inith. Řekl bych, že mimoprostorům rozumím nejlépe ze všech obyvatel Společenství. Nejen těm známým, ale i dalším.“

Od kohokoli jiného by to vypadalo jako plané vychloubání. Harry však okamžitě pochopil, že Pavel Ligaid nemluví do větru. Civilizace Gurroa znala nadprostorů více než Galaktické společenství. A jak se zdálo, tyto znalosti tady mělo každé malé dítě.

„Správě mimoprostorové dopravy ty dvě stanice nechybí?“

„Správa je odepsala před dvěma tisíci lety,“ usmál se Pavel. „Nechala je zpustnout, bez obsluhy obě přestaly fungovat. Bylo to tak jednodušší, než je za velikého nebezpečí odvážet, ostatně by je tenkrát nemohli odvézt, přece by kvůli dvěma stanicím neposílali podsvětelný hvězdolet! Možná by dokázali odvézt jednu z nich, ale Bardžané vždycky uvažovali tak, že ani nejdražší materiál nestojí za jedinou lidskou oběť. Na téhle planetě několik lidí zmrzlo, což byl její konec. I dnes by byla naprosto bez perspektivy, proto jsem si ji vzal - a jak vidíte, už vypadá docela k světu! Budeme muset ještě něco udělat se složením atmosféry, pořád tu není dobrý vzduch k dýchání. Neutralizovat čpavkovou atmosféru na planetě není tak jednoduché, jak se to řekne. Pořád se další a další uvolňuje z půdy a pořád jej musíme eliminovat, mám na to dvě neutralizační stanice a zaměstnává mi to osm batolat.“

„A na takové planetě jsi riskoval život, dokonce i životy našich dětí?“ podívala se na Pavla Yl-la vyčítavě. „Přistávání na zmrzlých čpavkových planetách je přece od nepaměti hrozně nebezpečné!“

„My jsme postupovali opačně,“ uklidňoval ji rychle. „My jsme planetu nejprve přesunuli ke hvězdě. Až když rozmrzla, přistáli jsme na ní, ale to už vůbec nebylo tak nebezpečné, jako když tu Bardžané stavěli tyhle pancéřové kupole. Čpavek už snadno zachytíš skafandrem. Pamatuješ se ještě na planetu, kde jsme přistávali s prostřílenou lodí, když Feíon přišel o obličej? Ta byla stokrát horší. Tam není čpavek, ale fluór, místo vody kyselina fluorovodíková - měli jsme tenkrát zpekla štěstí, že na nás nezapršelo, to bychom okamžitě přišli o všechny kamery...“

Obešli stanici a spatřili sídliště. Vlastně si takové označení nezasloužilo, stála tu jen jediná nevelká montovaná přízemní budova. Vzadu za ní stálo zaparkováno množství malých černých kosmických letadélek, jakoby z oka vypadly hlídkovým lodím Strážců. Podle některých známek, které Harry nepřehlédl, se zřejmě vyráběly v téže továrně na Aiguře - pochopitelně, kde jinde měl Pavel tak dobré kontakty! Za nimi se majestátně tyčilo dvanáct obrovských stříbřitých koulí. Byly větší než známé průzkumné lodi typu Galaxie. Průměrem třiceti metrů se rovnaly posledním bitevním křižníkům Galaktického společenství, ale nebyly ozbrojeny kanóny, fotomety ani katapulty. Jen naspodu měly věnec něčeho, co zdálky připomínalo raketové motory. Nebyly ale zřetelně vidět, detaily se skoro úplně ztrácely v modravé mlze.

„Tam vzadu, to jsou lodě, které porazily Agríše?“ vyhrkl Harry a namířil na ně kameru, aby si je zaznamenal.

„Ano, to jsou naše křižníky,“ přikývl Pavel hrdě. „Zvenčí na nich není vidět nic mimořádného, podobají se všem obyčejným lodím, až na emitory Géja-pole. Uvnitř je to zajímavější, ale zase jen pro odborníky. Laikům to nic neřekne.“

„Proč jich muselo být právě osm?“ zeptal se Harry.

„Tak jsem to spočítal,“ pokrčil rameny Pavel. „Čtyři unesou planetku velikosti Merkuru nebo Měsíce, na planetu jako je Země jich postačí pět, na Agríše jsme jich potřebovali osm. Máme jich zatím dvanáct. I tak dokáží strašlivé věci.“

„A k čemu jsou potom ty další?“

„Montujeme je spíš abychom měli nějakou rezervu.“

V té chvíli ještě netušil, že ani dvanáct křižníků mu v blízké budoucnosti nepostačí. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že těmito křehkými stroji, byť vyzbrojenými neskutečně mohutnými generátory nepozemských sil, stiskne explodující supernovu a bude ji déle než rok zadržovat v rozpínavosti, aby zachránil Galaktické společenství i sebe před zkázou mnohem strašnější, než jakou představuje ohnivá smršť vzniklá při výbuchu sebevětší obří hvězdy...

„Kdo je řídil?“ zajímalo Yl-lu.

„Pilotů máme dost,“ usmál se Pavel. „Každé dítě může řídit kterékoliv letadlo.“

„I náš Gurroa?“ vyjekla Yl-la.

„Ten je přece nejstarší ze všech,“ ujistil ji Pavel. „Když to chceš vědět, Pavlína řídila další a Gají též. Jen Gompa v těch velikých lodích nebyla, máme tu přece jen pár starších dětí... Já jsem samozřejmě pilotoval také.“

Z budovy vyběhlo sedmileté děvčátko a Harry na ně ihned zamířil svou kameru.

Yl-la vzdychla překvapením. Tohle děvče bylo čistě pozemského, evropského typu. Mělo dlouhé světle hnědé rozcuchané vlasy, kulatý pihovatý obličej, pozemský nosík a tmavé, ale pozemské oči. Oblečené bylo do červených kytičkovaných šatiček s bílou halenkou, bílými punčoškami a červenými botkami.

„Tady máme Gerdu!“ usmíval se Pavel. „Gerda je náš pilot číslo tři, starší než ona jsou jenom Gurroa a Pavlína.“

„Dobrý den, vítám vás na planetě Gurr,“ řekla Gerda s aigurským přízvukem, ale řečí Bar. Pak Harrymu i Yl-le způsobně podala ruku.

„Máš se tu dobře?“ zeptal se jí ihned Harry.

„Jako všichni,“ usmála se dívenka záhadným úsměvem Mony Lisy.

„Po mámě se ti nestýská?“ chtěla vědět Yl-la.

„Nemám mámu!“ zamračila se rázem Gerda. „O tu, co mě porodila, nestojím.“

„Tohle bys neměla říkat,“ opravovala ji Yl-la. „Vždyť ti přece musela dát život! Už to je přece důvod k vděčnosti, nemyslíš?“

Děvčátko na to neodpovědělo. Vzdorovitě a zamračeně mlčelo.

„Gerda to říkat může!“ vmísila se do řeči náhle Pavlína, která dosud mlčela jako ostatní Ligaidovy děti. V jejím hlase byla najednou strašlivě nedětská tvrdost, až se po ní Yl-la káravě podívala. Ale Pavlína se ani matčiným pohledem nedala vyvést z míry a klidně větu dokončila:
...my Gerdu vždycky namalujeme na krvavo...

...my Gerdu vždycky namalujeme na krvavo...

„Gerda je totiž to uškrcené mimino z popelnice. Její původní máma jí život dala a hned zase vzala - za co jí má být vděčná? Gerda ji teď při každém výročí létá na Zem strašit, jak jí kdysi slíbila. Sliby se přece mají plnit, ne? Vždycky Gerdě pomalujeme krvavě obličej, aby vypadala strašidelněji. Překazili jsme její bývalé mámě už čtyři známosti! To se přece nedělá, škrtit miminka!“

„Proboha!“ vytřeštila oči Yl-la, ale i ostřílený reportér Harry vypadal na několik okamžiků jako sežehlý mrazem.

„Mohla bych říkat mámo tobě?“ zeptala se Gerda tiše. A podívala se na Yl-lu vyčkávavě - a s nadějí...

„Můžeš, holčičko moje nešťastná,“ rozbrečela se Yl-la a vzala dítě do náruče. „To víš, že můžeš...“

„To bys měla za chvilku dětí!“ řekl Pavel. „Už teď jich je kolem osmdesáti, ale pořád přibývají další!“

„Tak jich budu mít třeba tři sta!“ řekla Yl-la. „A co ty? Ty jim přece děláš tátu už dávno, je to tak?“

„Jak se to vezme,“ zabručel Pavel. „Já musím, nemám jinou možnost. U tebe je to přece jen jiné.“

„Pamatuješ si ještě, jak jsme si slibovali, že budeme všechno snášet spolu, dobré i zlé?“ řekla vyčítavě.

„Pamatuji,“ přikývl vážně.

„Měl jsi mi říci o těch dětech dřív,“ řekla Yl-la. „Když jsi ty jejich táta, jsem já jejich máma. Neodporuj, diskuse se zamítá!“

„V tom případě by bylo lepší, kdyby ses přestěhovala sem k nám,“ řekl Pavel. „Mohu ti odsud zařídit spojení na Aiguru stejně jako z Ylliny.“

„Beru tě za slovo!“ řekla Yl-la rychle.

„My už to tu pro tebe máme dávno zařízené, mami,“ výskl Gurroa. „Pojď se podívat, kde budeš bydlet!“

„My už jsme tě sem opravdu chtěli vzít,“ lísala se k mámě malá Gompa.

„Máš tu i úplně stejné počítače jako doma ve Staré pevnosti,“ přidala se Gají se svým roztomilým úsměvem. „Dokonce jsme ti sem potají natahali všechny výkresy, ani nepoznáš, že to nejsou ty původní.“

„A na Yllinu ti pro ovoce vždycky rádi skočíme,“ slibovala Pavlína. „Stromy jsou zatím jediné, co nám pořád chybí. Nestačily vyrůst - natož aby dávaly ovoce...“

 


Zpět Obsah Dále

25.01.2017 23:01