Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

GURR - planeta dětí

V hlavní budově sídliště se rychle sešlo veškeré obyvatelstvo planety Gurr kromě těch, kdo nemohli opustit své služební povinnosti, jak to nazval Pavel.

Největší místností byla jídelna. Shromáždilo se tu osmdesát pět dětí, Pavel, Yl-la i Harry Ross, který ovšem musel být při tom.

Podávala se večeře. Část obyvatelstva dostala obvyklý příděl mléka, odrostlejší batolata kaši. Pro starší (a pro dospělé) kuchyňská služba navařila guláš s chlebem.

Yl-la guláš ohodnotila, že chutná přesně stejně, jako kdyby to osobně vařil Pavel, čili - hrůza. Harry si přejížděl rukou přes čelo, když viděl, jak bezzubá miminka sedí sama způsobně u stolů a pijí z hrnečků, jak si batolata, která by se měla začínat stavět na vlastní nožičky, nosí talíře a jedí spolu s těmi většími. Ani nejmenší mimina neměla plenky - zřejmě je nepotřebovaly.

Ruch u velikých kotlů s gulášem a kaší byl také nezvyklý. Tři starší děti nabíraly porce do talířů, misek a hrníčků, několik ostatních dětí je roznášelo. Tak sehranou partu číšníků Harry neviděl ani v noblesním hotelu na rozmařilé Zemi. Občas některé dítě roznášení přerušilo, posadilo se a pustilo se do své porce, jiné se současně zdvihlo a přidalo se k číšníkům. Děti se určitě musely domlouvat - neotevřely však přitom ústa. Občas to působilo strašidelně i na toho, kdo věděl, že za to může telepatie.

Naštěstí se na závěr jen zaprášilo po výborných koláčích s yllinským ovocem.

„Tak mládeži,“ začala Yl-la, když děti dojedly (všechny ve stejný okamžik). „Jestli mám s vámi na téhle kyselé planetě vydržet, budeme si muset něco dojednat. Jak vidím, sami byste strašně zpustli, ačkoli uznávám, že se snažíte. Ode dneška se ujímám kuchyně, než vás naučím správně vařit. Ale jestli mě opravdu chcete, budete mi tu všichni bez rozdílu říkat maminko, platí?“

Následoval hromadný souhlas.

„Teď bude potřeba, abych si sem přestěhovala, co mám na Yllině,“ řekla Yl-la.

V jídelně se několikrát ostře zablýsklo. Deset - možná patnáct míst u stolů bylo náhle prázdných. Harry si vzpomněl, jak se přesně takovým způsobem objevil a zmizel Gurroa v Radě Společenství. Podíval se - a ovšem, i jeho židle byla prázdná.

„Co to bylo?“ vyhrkla Yl-la, kterou to vyvedlo zmíry.

„Pár dobrovolníků ti odletělo pro věci,“ usmál se Pavel. „Nech je být, na to jsme se tady všichni už dlouho těšili!“

„Tohle bylo to vaše létání bez vjosuzgu?“ zeptal se Harry. „Na jakou vzdálenost to funguje?“

„Dosud to nehrálo roli,“ řekl Pavel. „Například - odtud na Yllinu je mnohem dál než pět tisíc světelných let, ale jak říkám, není to rozhodující. Na rozdíl od vjosuzgu to není omezené na planety - můžeme se takhle přenášet přímo do lodí letících vesmírem, já tak střídám posádky - přece jen není zdravé ponechávat vyvíjející se děti příliš dlouho v beztížném stavu. Zatím jsem se podíval do tří dalších galaxií a nejdále jsem byl čtyřicet milionů světelných let. Až tam začaly problémy, ale nemám čas se tomu věnovat. V naší Galaxii je pořád co dělat, proč bych se měl toulat dál?“

„Jestli jsem dobře pochopil, Gurr je daleko od Společenství?“ zeptal se Harry.

„Ano - ale její polohu se nedozvíš,“ řekl Pavel. „Opravdu nechci, aby nám sem začaly létat výpravy turistů.“

„Něco jsem se dozvěděl,“ usmál se Harry. „Třeba těch pět tisíc světelných let.“

„Neřekl jsem přesně pět tisíc, ale více než pět tisíc,“ usmál se Pavel. „To může znamenat větší část Galaxie - a to je pořádně velký prostor! Hvězdy tu vidět nejsou, ofotit oblohu si nemůžeš, na to je tu pořád dost mraků. A kromě toho, její současná poloha asi není trvalá. Zdejší hvězda se mi nějak nelíbí, občas se otřásá, vystřelují z ní veliké protuberance, nevypadá to zdravě. Možná si tu planetu ještě přestěhujeme jinam. Kdyby přenášení planet nebylo tak náročné na energii, už bychom to udělali, ale Agríši nás stáli příliš mnoho energie, jsme teď na minimálních rezervách.“

(Mnohem později vydala civilizace Gurroa pro Galaktické společenství vědeckou práci, kde podrobně popisovala vlastnosti hvězd a podmínky, za jakých nestabilní hvězdy vybuchují a mění se v supernovy. Nejdůležitějšími příznaky, signalizujícími nebezpečí, byly oscilace povrchových vrstev. Bohužel - mladá civilizace Gurroa neměla v počátcích dost zkušenosti a svou planetu nevědomky umístila poblíž nebezpečné hvězdy, netušíc, co to pro ni bude jednou znamenat.)


Dveřmi najednou vběhla skupinka dětí.

„Všechno máš tady, maminko,“ řekly sborově.

„Děkuji,“ kývla hlavou vážně.

„Pojď si to hned prohlédnout, mami,“ prosila ji Gerda.

„Půjdou tam jen tři,“ rozhodl Pavel. Gurroa, Gerda a Pavlína. To bude stačit.“

„A co ty?“ podívala se tázavě Yl-la.

„Nenecháme přece hosta sedět jen s batolaty,“ řekl Pavel.

„Dobře - ale nikam mi neutečte!“ pohrozila Yl-la. Pak se dala odvést vybranou trojicí. I ostatní děti se po jejím odchodu rozprchly jako když střelí do vrabců. Zůstala jen šestice, která se odhodlaně pustila do veliké hory nádobí.

„Kam všichni zmizeli?“ zeptal se Harry.

„Každý má svou práci,“ odpověděl Pavel.

„A co ta mimina? Ta snad nepracují!“

„I mimina mohou pracovat,“ řekl Pavel. „Teď už všechna sedí u svých počítačů.“

„Probůh!“ zavrtěl hlavou Harry.

„Každý dělá, na co stačí,“ řekl Pavel.

„Mimina že stačí na počítače?!?“ skoro vykřikl Harry.

„Když i šestileté děti řídí kosmické křižníky?“ nedal se Pavel. „Já vím, děti by neměly pracovat - a už vůbec ne tak usilovně jako tyto. Ale věř mi - ono je to baví!“

„A kdy spí - třeba ta mimina?“

„Malé děti musí pochopitelně spát déle než ostatní, ale to se dá zařídit,“ usmál se Pavel. „Mimina si schrupnou, kdykoliv se jim zachce. Každé má postýlku vedle počítače a ten na ně počká, je trpělivější než my lidé.“

„Zajímalo by mě ještě, co jsi vlastně udělal s Agríši?“ zeptal se Harry. „Nějak jsme to moc brzy zamluvili...“

„Cožpak jsem to neřekl na Velké radě?“ podivil se Pavel.

„Tam jsi snad nebyl ty, ale tvůj kluk, Gurroa,“ připomněl mu Harry.

„To je totéž,“ řekl Pavel. „Víš, může ti být úplně jedno, s kým z naší civilizace jednáš. Poradím ti. Mysli si, že se já sám vždycky přestěhuji právě do toho dítěte, které před tebou stojí. Každé s tebou bude hovořit naprosto stejně jako já a co řekneš jemu, jako bys řekl mně osobně. Snad s jednou odlišností: když budeš mluvit s dívkou, která patří do mé civilizace, budu s tebou hovořit jako dívka. Vypozoroval jsem, že většině lidí vadí, když na ně děvče mluví v mužském rodě. Občas musím jednat tak, jak by na mém místě jednal obyčejný člověk - jinak to vypadá nepřirozeně a lidé ke mně cítí odpor. Jen proto občas na své děti i promluvím - vlastně je to nesmysl, vždyť mluvím sám k sobě.“

„Ale k těm Agríšům,“ připomínal mu Harry.

„Jejich lodi jsou teď v houfu a radí se. Musím počkat, až jak se dohodnou.“

„Doufám, že je to dost daleko od planet Společenství!“ řekl Harry obezřetně.

„Nestrachuj se!“ mávl rukou Pavel. „Je to daleko nejen od Společenství, ale od celé Galaxie. Nemají teď kolem sebe žádné jednotlivé hvězdy, jen blízké nebo vzdálenější galaxie. Nejbližší, naše, jim září asi tak jako nám na Zemi měsíční úplněk. Ve vesmíru jsou i tak rozsáhlá prázdná místa, až z nich zebe.“

„Co tam budou dělat?“ podivil se Harry.

„Budou se dlouho radit a nakonec se vzdají,“ pokrčil rameny Pavel. „Nemají šanci na cokoliv jiného. Od nejbližší hvězdy je dělí více než pětatřicet tisíc světelných let, to se bez nadprostoru nedá přeletět. Dal jsem jim ultimátum, ale neurčil jsem jim, do kdy se mají vzdát. To je teď jejich věc. Vysvětlil jsem jim jejich situaci, nejsou tak primitivní, aby ji nepochopili. Je jim jasné, že si s nimi mohu hrát jako kočka s myší, až na to, že myš má větší naději, že kočce uteče.“

„Sleduješ je?“ zeptal se Harry.

„Moje loď je od nich asi deset světelných minut,“ přikývl Pavel. „Je to dál než je Země od Slunce, ale s dalekohledy je to ještě rozumná vzdálenost, zvlášť když kolem nich není žádný objekt vyzařující rušivé světlo. Mám tam jen čtyři půlroční mimina ve dvou letadlech. Úplně stačí, když jedno hlídá, ostatní mohou spát nebo jíst. Čtyřleté děti by možná stačily dvě, pozorování Agríšů není složitá práce, ale mimin mám více a na tohle se hodí nejlépe. Střídám je po týdnu, aby se jim neodvápnily kosti.“

„Deset tisíc bitevních lodí Agríšů necháš hlídat čtyřmi bezmocnými miminky?“ chytil se dnes už po pokolikáté Harry za hlavu.

„Osmdesát tisíc bitevních lodí!“ opravil ho Pavel. „Přidal jsem k nim zatím šest dalších flotil, tak jak jsem je objevil. Nemířily do oblasti Galaktického společenství, ale i jinde v Galaxii by mohly natropit pořádnou paseku. A o moje mimina se neboj, vždyť ti říkám, že na to stačí. Velká flotila je pomocí dalekohledů krásně vidět, na tom nemají co zkazit, je to jediný objekt široko daleko. Starší děcka mohu využít lépe.“

„Říkej si co chceš, je to pořádně nezvyklé,“ zabručel Harry. „Takhle zneužívat malá, bezmocná miminka! Posílat je proti vražedným bitevním lodím...“

„To je mám nechat ležet v kočárku, aby sledovala krajky na okraji boudičky?“

„Bylo by to rozhodně přirozenější!“ opáčil Harry.

„Přirozenější?“ usmál se Pavel. „Pro obyčejné děti - možná. Telepatické děti mají už jako mimina větší ambice. Mám přece spojení i s takovými dětmi, které jejich mámy vozí v kočárcích a dělají na ně jenom ťu ťu ťu, ňu ňu ňu. Neřekl bys, jaká je to pro ty děti otrava! Kdyby měly na dosah obrazovku a klávesnici počítače! Stejný problém mají i děti, které se ještě nenarodily. Mohou něco řešit zpaměti a pomáhat analyzovat jiným. Naštěstí mají telepatické vidění, takže to není takový problém. Právě teď dvě z nich sledují Agríše - očima Burky, který se dívá přímo na obrazovky. Je to výhodné. Dokud jsem byl obyčejný člověk, dovedl jsem pořádně sledovat svýma očima vždycky jen jednu věc na kterou jsem se zaměřil. Lidské vidění sleduje i okrajové děje, ale když se jedněma očima dívá víc mozků, sledují současně podrobněji více dějů - i když okrajové vidění už bývá méně ostré.“

„Neuvěřitelné!“ vydechl Harry. „Tobě pomáhají děti, které se ještě nenarodily?! Neuškodí jim to nějak?“

„Naopak, tím se jim nádherně vyvine mozek! Takové dítě se může hned po svém narození pustit do odborného sporu s profesorem vysoké školy. Kdo myslíš, že vyluštil řeč Agríšů? Mimina, příteli, nenarozená mimina! Já sám jsem se hned od začátku musel zabývat montáží křižníků, to bylo důležitější než složitá řeč Agríšů. Na její rozluštění jsem nasadil osmadvacet mimin - deset z nich bylo přitom bez počítačů, šlo o děti, které žijí u svých vlastních matek, případně se ještě nenarodily.“

„Tvoje žena mi už říkala, že vaše děti mluvily hned poté, co přišly na svět,“ přikývl Harry.

„A to předem věděla, že naše děti asi nebudou obyčejné,“ řekl Pavel s úsměvem. „Představ si, jak by reagovaly ostatní matky, kdyby jejich sotva narozené děti začaly mluvit! Mohl bych, kromě řeči Bar umím zatím čtyřicet jazyků ze všech různých planet. Přitom musím nějak zaměstnat i děti ponechané matkám, nebo obecně vlastním rodičům. Právě ty děti jsou na tom hůř než vykoupené. Miminko přece na mámu nemůže promluvit a žádat ji, aby mu půjčila počítač. Ta by z toho mohla omdlít, než aby pochopila, k čemu to její mimino může potřebovat.“

„A co vlastně mimina na počítačích dělají? Vyluštila jazyk Agríšů, jímá mě hrůza, že mimina předběhla celé týmy vědců, ale čím se zabývají teď?“

„To bych ti asi těžko vysvětloval,“ pokrčil rameny Pavel. „Tvoje znalosti vyšší matematiky si dovedu představit, je mi tedy jasné, že bys to nepochopil.“

„Chceš mi tvrdit, že i malá mimina ovládají vyšší matematiku?“ zhrozil se Harry.

„Bez toho se nedá pochopit ani teorie mimoprostoru, ani teorie géja-polí,“ usmál se Pavel. „Ale nejde jen o vyšší matematiku, ale i o fyziku, chemii, astronomii - jak myslíš, že bych mohl přemísťovat a upravovat planety? Kdybys viděl, jak vypadala tahle Gurr, než jsme ji vzali do parády! Zmrzlá jako kus ledu, průměrná teplota minus sto stupňů, místy tu byla i jezera tekutého vzduchu. Bardžané ji kdysi dávno objevili, ale postavili tu stanici vjosuzgu, vystřídali posádku průzkumného hvězdoletu a odletěli dál do vesmíru. Pak tady podle svého zvyku uvedli do chodu druhou stanici, aby ji neztratili jako opěrný bod, kdyby potkalo neštěstí jejich hvězdolet letící dál ke hvězdám. Nějakou dobu tu žily jen osádky těchto dvou stanic. Hvězdolet ovšem doletěl k cíli, objevil tam mnohem lepší planetu - byla to Zumga, dnes osídlená lidmi Bardžá - a na tuhle ztracenou vartu se začalo zapomínat. Jako opěrný bod ztratila význam, jako technická planeta byla příliš studená a nepoužitelná. Pak tu došlo k několika nehodám - snad tu dokonce zmrzlo pár lidí. Bardžané je sice oživili, ale nikoho by nebavilo dělat to příliš často. Správa mimoprostorové dopravy nakonec posádky stanic stáhla úplně a planetu opustila. My jsme si ji přesunuli k této hvězdě, což samo o sobě znamenalo přesun mimoprostorem přes pár tisíc světelných let a nechtěj vědět, co nás to stálo energie! Jenže jsme si ji hned lépe umístili. Každá hvězda má kolem sebe tři pásma. Nejblíž je pásmo horké, kde jsou planety vyprahlé a rozpálené, jako třeba ve Sluneční soustavě Merkur a Venuše. Daleko od hvězdy je pásmo studené, kde je všechno zmrzlé - u Slunce je to už Mars a čím dál, tím hůř, Pluto je už jen kus ledu. Mezi těmi dvěma extrémy je úzké pásmo života. Jenom v něm může na planetách vzniknout život nebo se tam udržet. U různých hvězd jsou ta tři pásma různě rozsáhlá. Závisí to na jejich svítivosti, struktury spektra a podobně, to snad víš. Podle toho potom trvá rok na planetě kratší nebo naopak delší dobu, což přináší problémy, když musíme synchronizovat planety s různým letopočtem. Když jsme tedy přemístili tuto planetu k jiné hvězdě, dali jsme si ji navíc do pásma života.“

„A byl na téhle planetě život aspoň někdy předtím, ještě než zmrzla?“ zeptal se zvědavě Harry.

„Nikdy,“ řekl Pavel. „Planetu jsme přemisťovali dvakrát. Nejprve k této hvězdě, ale do horkého pásma. Když roztála jezera kapalné atmosféry a ledy, trochu jsme si ji poodtáhli dál. Pak jsme upravili dýchatelný vzduch. Na Zemi a ostatních obyvatelných planetách se o to starají rostliny. Tady by jim to trvalo tisíce let, my jsme ten proces zkrátili. Museli jsme sehnat půdu - přiznávám, že jsme si ji vzali na jiných planetách, ale ne s povrchu, kde by planetám vznikla škoda, jen z hlubinných mořských usazenin, kde bahno začíná kamenět. Dovezli jsme rostliny a když se nám planeta konečně zazelenala, vysadili jsme tu i živočichy.“

„Jak jste si vybírali, které druhy dovezete?“ zajímal se Harry. „Předpokládám, že to bylo jednodušší, když jste nemuseli brát ohledy na původní formy života, ne?“

„Bylo, to nepopírám,“ přiznal Pavel. „Ale dovézt jsme sem museli více než osm tisíc druhů, než se vytvořila aspoň nějaká biologická rovnováha. Od bakterií po krávy. Ale není to jednoduché. Ani teď není ta rovnováha dokonalá, pořád tu musíme něco regulovat. Občas se nám něco přemnoží - nedávno to byli králíci, sežrali veškerou trávu - vyhynuli potom hlady a trávu jsme museli vysadit znovu. Půda byla aspoň pořádně pohnojená, ale nakonec jsme byli rádi, že to tu vypadalo jako na Fosonbi těsně před kolonizací. Příroda všechno řeší jinak než bychom chtěli. Většinou katastroficky.“

„Vidíš to nějak černě,“ řekl Harry.

„Na všech planetách zatím vedli tyto kolonizace biologové z Bardžá,“ ztišil hlas Pavel. „Pomáhali ostatním, vždyť mají s kolonizováním jiných planet zkušenosti celých desítek tisíc let. Samozřejmě i oni dělali chyby, ale dovedli se z nich poučit už před kdovíkolika tisíci léty. Já začínám úplně od začátků a není, kdo by mi poradil.“

Bardžané by ti přece pomohli - a rádi!“ řekl Harry.

„Tím si nejsem jistý. Myslíš, že by někdo dobrovolně odešel na planetu, o které ani neví, kde se nachází?“

„Proč tedy její polohu nezveřejníš?“ naléhal Harry.

„Protože civilizaci Gurroa v současné době tvoří jen něco přes osmdesát dětí. Tak malé společenství je velice snadno zranitelné.“

„Blázníš? Zlikvidovali jste Agríše během jediného dne a měli byste se bát?“

„Představ si jedno atomové torpédo Sylva, odeslané do naší stanice a nastavené, aby vybuchlo. Udělalo by tečku za civilizací Gurroa,“ řekl Pavel tiše. „Přinejmenším za její zdejší částí. Musel bych pak začínat znovu.“

„To ovšem předpokládáš několik krajně nepravděpodobných věcí,“ řekl Harry.

„Schválně - přijdeš aspoň na polovinu z nich?“ nadhodil Pavel. „Ale začínáme už - zatím teoreticky - hovořit o věcech, které bych si opravdu nerad přečetl v časopise s nákladem více než dvanácti miliard výtisků!“

„Považuješ mě za dostatečně inteligentního, abych věděl co uveřejnit a co ne? Jestli ano, můžeme snad pokračovat,“ ohradil se Harry.

„No - dejme tomu, že jsi to ty...“

„Tak předně - předpokládáš, že někdo má možnost zneužít atomové Sylvy. To je očividný nesmysl.“

„Sylvy jsem uvedl jen jako příklad,“ řekl Pavel klidně. „Jsou i vražednější zbraně, méně nápadné a přitom dostupnější. Lidé jsou vynalézaví, vysoká inteligence nezaručuje potřebnou úroveň morálky. Agríši také nejsou primitivové, přesto dokázali vyvraždit přes padesát milionů Kelénců a vyvraždili by všechny, kdyby Společenství na poslední chvíli nezajistilo jejich evakuaci.“

„Dobře,“ přikývl Harry. „Dám si pozor, abych něco nepředloženého neuveřejnil. Není-li to otázka inteligence, mohu ti dát jedině čestné slovo a bude na tobě, budeš-li mi věřit, nebo ne.“

„O tobě vím, že jsi dostal od Strážců informace podobného druhu, ale že jsi je vzápětí vymazal,“ řekl Pavel. „Tím jsi mě přesvědčil víc než čestným slovem.“

„Děkuji za důvěru. Ale co by mohlo být účinnější než tak ničivé zbraně, jako jsou Sylvy? Vždyť představují vrchol válečné techniky Země! Vím - máš ještě horší zbraně, ale my je přece neznáme.“

„Pamatuješ se snad na poslední Svatou válku na Zemi?“

„Vždyť to nebylo tak dávno! Aha - ty myslíš, když dva lidé s agisary zlikvidovali celou armádu ozbrojenou fotomety, že by něco podobného mohlo zničit tvoji osadu?“

„Tady by úplně stačil agisar jediný,“ přikývl Pavel.

„To předpokládáš existenci člověka s agisarem, který by vraždil děti!“

„Ano, jeden by stačil,“ souhlasil Pavel.

„Promiň mi, ale já to považuji za nesmysl,“ vrtěl hlavou Harry. „Kdo by dneska zabíjel děti? Navíc člověk s agisarem! Ty přece na Bardžá pečlivě vybírají, tam se takový bezcitný vrah prostě nedostane! A i kdyby, od čeho máme Strážce?“

„Gerdu její vlastní matka uškrtila a vhodila do popelnice - a je tomu pouhých sedm let! Takoví lidé jsou na Zemi i dnes, nemysli si. Strážci se o tom nedozvěděli a vyvázla by bez trestu - nemít smůlu, že právě její dítě bylo telepat, takže jsem věděl, co se s ním děje - a kdyby mi pak ostatní děti telepaticky nepomohly to ubohé mimino rozdýchat.“

„To musela být psychopatka, či co! Lidí s agisarem se to netýká. Bardžané přece říkají: kdo umí zacházet s agisarem, nemůže být špatný!“

„Tohle přísloví platí na planetě Bardžá, kde jsou dobří všichni. Nemusí ale platit na Zemi! Bardžané už se svými představami narazili vícekrát - naposledy u Agríšů. Na Zemi je dost lidí s agisary, může jej vlastnit i potenciální vrah. Pravda, Bardžané by toho nebyli schopní, ale lidé ze Země? Za ty nemůžeš dát ruku do ohně.“

„Dobře - dejme tomu, že jsou na Zemi dosud lidé, schopní vraždit malé děti. Ale musí mít snad nějaký motiv! I krkavčí matka Gerdy musela mít nějaký důvod, proč dítě nechtěla!“

„Což o to, motiv měla,“ povzdychl si Pavel. „Podle mě nic neospravedlní vraždu dítěte, ale někteří lidé tak neuvažují. Bohužel jsou na světě pořád i takoví.“

„Ty víš o někom, kdo by chtěl tvou civilizaci dětí zničit a měl k tomu důvod? I kdyby byl jakýkoliv?“ podíval se Harry tázavě.

„Nevím nic konkrétního. Vím jen, že někde ve Společenství existuje někdo, kdo splňuje většinu tvých nepravděpodobných podmínek,“ řekl tiše Pavel. „Někdo, kdo má agisar, umí s ním zacházet, ale komu svědomí nepřekáží ubližovat malým, dokonce i nenarozeným dětem. Nevím sice, jaký může mít motiv, celá má telepatická síť k němu cítí takový neuvědomělý odpor, snad předtuchu, snad něco logicky zdůvodnitelného, co ale dosud nemám ani pojmenované. Já prostě vím, že nám odněkud hrozí nebezpečí mnohem horší, než všechny flotily Agríšů.“

„Je to někdo ze Země?“ zeptal se Harry přímo.

„Myslím si to, ale jestli je ze Země, to opravdu nevím.“

„Jak tedy můžeš vědět, jestli existuje nebo ne?“

„Já to přece najisto nevím,“ řekl Pavel klidně. „Já mám jen takové tušení. Tušení mě kdysi vedlo k objevu vedlejších efektů géja-pole, což znamenalo zajímavé možnosti - přemisťování planet a třeba i rychlý konec válkyAgríši. Tušení je vůbec zajímavý jev. Probíhá úplně mimo vědomí - a přitom bývá podivuhodně přesné. Vím o několika případech, kdy je měli jiní. Když jsem býval obyčejný člověk, nikdy jsem tak ostré tušení neměl, ale není to jev vyvolaný telepatií - snad je koncentrováním vůle trochu lépe zaostřené. Když už to ale funguje, nemohu si dovolit něco takového přehlížet. Jde přece o životy - a nejen o ty moje!“

„Tušení... v tom ti asi neporadím,“ zamyslel se Harry.

„Asi to ještě necháme uzrát,“ obrátil Pavel. „Je to zatím neurčitá záležitost.“

„Možná,“ řekl Harry a zamyslel se.

Pavel ho pozoroval, ale ani mrknutím oka ho nerušil.

„Jestli to dobře chápu, k tobě se kromě tvých vlastních připojují i cizí děti,“ řekl Harry po chvilce. „Je tu podmínka, že musí být nějakým způsobem mutované. Pokud se jedná o výsledky pokusů nějakého šíleného doktora, budiž, věrohodné by to bylo. Víš aspoň, jak to bude s dětmi těch dětí?“

„Vím jen to, že telepatický orgán je dědičný. Děti mých dětí, až to bude možné, se ke mně připojí, nejspíš také ještě před narozením. Tak by to mohlo pokračovat dál.“

„Pak by se tvoje civilizace rozrůstala úplně neomezeně - na úkor nás, obyčejných lidí!“ zachvěl se Harry.

„Toho se nemusíš obávat,“ usmál se Pavel. „Uvědom si, že všechny ty mutace jsou dílem jediného člověka. Jeden člověk může zmutovat nanejvýš několik tisíc lidí, což nebude hrát roli ani v planetárním měřítku.“

„Ale co potom? Děti tvých dětí budou přece rovněž takové. A budou tu odchylku šířit geometrickou řadou, až nezůstane jediný člověk, který by nebyl tvojí součástí.“

„Nech to na mně,“ usmál se Pavel. „Taková odchylka by se opravdu šířila jako nákaza - kdyby se šířila nahodile. Jenže já něco takového nedopustím. Já přece přesně vím, které děti jsou moji mutanti. A postarám se, abych to držel v rozumných mezích. Až se mi přestanou rodit děti mutovaných rodičů, budu si další pořizovat jen mezi členy své civilizace. Nevidím v tom problém, většina mých dětí není spolu pokrevně příbuzná a ta mutace zajistí genetickou snášenlivost všech lidských typů - bardžanského, pozemského i aigurského. Dostal jsem sice do vínku příšerný genetický základ - dobrá polovina mých dětí jsou děti pasáků a prostitutek - ale dám si pozor, abych příliš nezdegeneroval. Snad si pořídím ještě jednu záložní planetu - a tím nejspíš skončím. Nebudu lidem v Galaxii zabírat mnoho místa.“

„Ale - kdybys chtěl, pak bys přece mohl...“

„Teoreticky mohl,“ přikývl Pavel. Kdybych se zbláznil, mohl bych se rozmnožit tak, že bych během několika generací byl na všech humanoidních planetách v drtivé převaze. Pak by každé další dítě bylo moje a individuální člověk by vymizel z vesmíru. Jenže - pak bych v celém vesmíru zůstal sám! Dovedeš si to vůbec představit?“

„Jaký je tvůj vztah ke Společenství?“ zeptal se Harry zdánlivě bez souvislosti.

„Já se k němu přece pořád počítám,“ řekl Pavel. „Cítím se jeho součástí, tak jako všichni lidé.“

„Ale připojit ses nechtěl!“

„Ano, nechtěl jsem formálně připojit planetu Gurr,“ řekl Pavel. „Ale už jsem ti řekl, nic dobrého by to nepřineslo. S čím bych mohl obchodovat? Vidíš sám, co tu je. Nemám tu žádné přebytky. Pěstuji vlastní krávy, abych měl mléko pro děti, tím jsem skončil se zemědělstvím. Ano, beru si ze Společenství co potřebuji, ale poctivě za všechno platím. Kulturní styky? Nemám čas na kulturu, ostatně, mohu sám sebe kulturně uspokojovat? Že bych sám sebe bavil? Nesmysl! A co bych asi dělal ve Velké radě? Vždyť nemám ani požadovaných sto zástupců!“

„Tobě by jistě Rada udělila výjimku,“ řekl Harry. „Vždyť by nemělo smysl, abys posílal do Rady sto dětí, když opravdu stačí jedno!“

„A ty myslíš, že já tu výjimku nedostanu, když se některé moje dítě, třeba malý Gurroa, objeví znenadání v Radě?“

„Máš asi pravdu, toho už každý respektuje,“ připustil Harry trochu zaraženě.

„Já jsem takovou situaci zažil,“ řekl Pavel. „Na Aiguře, krátce po svržení císaře Šimara, tamějšího dlouholetého diktátora a samovládce. Tam také kdejakou mou radu prohlásili zákonem, aniž by o ní přemýšleli! Já jsem jim pak nemohl radit jinak, než že jsem se vždycky dohodl s některým poslancem, aby přednesl můj návrh za mne. Jen pak o něm přemýšleli, třeba se o něj i pohádali, ale přijali jen to, co se jim zdálo dobré. Uvaž, tenkrát jsem byl jen obyčejný pozemský kluk, neměl jsem ani žádné vzdělání. Proti lidem Aigury jsem měl jedinou výhodu, že jsem se narodil v lepší společnosti, než jaká byla v té době u nich.“

„A teď nejsi obyčejný člověk?“ vyjel na něho naježeně Harry. I když jako každý Američan ostatní bytosti trochu přezíral, dělení lidí na nadlidi a méněcenné vyvolávalo u většiny pozemšťanů hluboký odpor. Jenže teď se Harry zarazil. Uvědomil si, že před ním tentokrát opravdu nestojí obyčejný člověk, ale součást něčeho většího. Vypadá sice obyčejně, ale přitom - ne, tohle už není člověk v tom smyslu, jak jej známe, bušilo mu do hlavy jako kladivem. Tohle je strašlivá bytost! Má s námi lidmi společný původ, podobu a některé citové vazby, ale uvnitř se skrývá - co vlastně? Je to skutečně nová civilizace. Zatím je slabá, tvoří ji mimina. Je to vlastně teprve dítě, ovšem dítě, které si podle libosti pohazuje s planetami! Může být ještě něco mocnějšího?

A hlavně - můžeme jí věřit? Můžeme doufat, že její původně lidský základ zaručí, aby se k ostatním lidem chovala přátelsky? Skutečně se bude držet stranou, jak říká? Ale i kdyby tomu bylo tak, budou mít lidé brzy vedle sebe bytost nesmírné síly.

A bylo by strašné, kdyby taková síla nebyla dobrá!

Naštěstí se zdá, že právě tenhle člověk je dobrák a s ním jeho podivná civilizace.

„Promiň,“ pokračoval omluvným tónem. „Došlo mi, že obyčejný člověk nejsi. Jsi aspoň pořád ještě - člověk?“

Řekl to samozřejmě v očekávání, že se Pavel ke svému člověčenství přihlásí.

„Trochu jsem, trochu ne,“ řekl ale pomalu Pavel. „Jsem trochu zvláštní. Pořád se cítím jako původní Pavel Ligaid, který stojí před tebou, ale už vím, že normální člověk nejsem a už nebudu. Podívej se na to střízlivě. Mám spoustu možností, které jsem dříve neměl. Například už osm let nespím. Totiž, jednotlivé moje části pořád spánek potřebují, mimina dokonce prospí více času než kolik mohou být vzhůru, ale jako celek neustále bdím. Mám teď velice ostrou paměť, pamatuji si neobyčejně jasně a přesně všechno, co se kdy v mém životě stalo. Nejen to, co jsem prožil jako složitá bytost! Zpočátku jsem si toho ani nevšiml, ale pak jsem si jednoho dne trochu zavzpomínal a přitom jsem udiveně zjistil, že mám v hlavě všechno od doby, kdy jsem byl malým kojencem. Nepamatuji si snad jen na okamžik svého narození. Teď si navíc k tomu pamatuji vše, co se kdy stalo kterémukoliv mému dítěti. U těch si pamatuji i co se s nimi dělo dlouho předtím, než se narodily! Přitom nemám všechno smícháno dohromady, dobře rozlišuji, kterému mému dítěti se co stalo! Pamatuji si přesně vše, co do okamžiku své smrti prožily dnes už mrtvé děti. Snadno se učím a nic z nových vědomostí se mi neztrácí. Kdybys věděl, kolik čísel si třeba pamatuji! Předtím jsem občas zapomínal obličeje. Dnes rozeznám každou tvář, kterou jsem kdy v životě viděl. A pak je tu možnost současného konání. Teď se například bavím tady s tebou, současně provádím po našem novém bytě Yl-lu, mnoho mých dětí sleduje v kosmu Agríše, právě zkouším vyjednávat s jedním jejich hlídkovým letounem; mám děti skoro všude, nejen na Gurru, ale i na Zemi, na Bardžá, Aiguře, v kosmu... Telepatie je úžasná, nic takového jsem si nedokázal ani představit, dokud jsem se nestal telepatem. Ale tím jsem se nestal ze své vůle. Jsem výtvorem pozemského génia, který telepatický orgán vymyslel a který mi ho v hlavě udělal. Pikantní na tom je, že ani se svými současnými možnostmi nevím, kde ten génius žije a co právě dělá. O jeho činnosti se dovídám s takovým zpožděním, že nemá smysl použít ani uxiony.“

„No - nevím,“ řekl Harry nerozhodně. „Mám už teď v hlavě takový zmatek, že vážně nevím, co o tom napíšu a co si nechám na později, abych něco nepokazil.“

„Nechám to na tvé inteligenci - a morálce,“ řekl Pavel trochu unaveně.

„Vynasnažím se nezklamat tě,“ řekl stísněně Harry.

Chvíli oba mlčeli.

„Myslím, že bych ti dnes mohl poskytnout velice zajímavý materiál pro tvůj časopis,“ změnil Pavel Ligaid téma hovoru. „Určitě by tě zajímalo, co vím o civilizaci Agríšů, ne?“

„To se rozumí,“ ožil Harry. „Zajímalo by mě - kde je právě teď původní planeta Keléné, kolonizovaná těmi bestiemi.“

„Přemístil jsem ji i s nimi,“ ujistil ho Pavel. „Sice ne tak daleko jako flotily, ale také na pusté místo. Nejsou všechny hvězdy namačkané jedna na druhé jako v Galaxii, kde žijeme my. Ve vesmíru jsou i osamělé hvězdy, mají kolem sebe i více než sto tisíc světelných let pustého prostoru. Jednu takovou jsem pro ně našel. Měla jedinou malou planetku umístěnou v horkém pásmu. Přidal jsem tam Keléné s Agríši. Nehledejte ji, je příliš daleko. Nadprostorové lodě klasického typu, jaké má Galaktický průzkum, mám sice také; ale kromě toho používám i nadprostor Orfau, který vědci Galaktického společenství neznají. Říkám mu Duha - skutečně je mnohem krásnější než ten mlhavě zelený evsej. Podmínky pro dálkovou dopravu jsou v něm výhodnější, především je tam možnost rychlejšího pohybu. Mohl jsem se tedy odvážit mnohem dál než kdysi evsejem. Jak říkám, byl jsem více než čtyřicet miliónů světelných let daleko. Myslím, že by to šlo i dál, ale musel bych si cestou postavit v prostoru synchronizační stanice s posádkou. Zdá se mi, že tady narážím na limity - asi je to rychlost světla, kterou se šíří telepatie v nadprostoru. Teď jsem výzkumy přerušil a věnuji se Agríšům. Ti jsou důležitější než putování mimo Galaxii. Bývalá Keléné je v pásmu života u osamělé hvězdy, takže se na ní dá žít, ale s lety do vesmíru mají Agríši konec. Kolem nich je obrovská propast, kterou podsvětelné lodě nepřekonají. Ani nadprostorové lodě by to neměly jednoduché. Je to mimo dolet klasických evsejových hvězdoletů.“

„Ty jim Keléné necháš?“ podivil se Harry.

„A co s nimi mám dělat?“ pokrčil rameny Pavel. „Já vím, získali ji strašlivým způsobem, ale už tam jsou zabydlení. Mám je snad vyvraždit? To přece ne - ale když si ji osídlili, ať ji mají! Vlastně se pro ně z té planety stalo dokonalé vězení! Nemají nejmenší šanci na útěk, takže je teď nechám na pokoji. Bude to pro ně dostatečný trest.“

„A co ty další flotily? Ty také necháš tam co jsou?“

„To je jiná záležitost,“ zamračil se Pavel. „Posádky těch lodí nemají planetu, kde by mohly žít. Jejich lodi mají obrovskou zásobu energie, ale ne bezednou. Vím, že jim ubývají zásoby potravin, vzduchu a vody. V místě kde jsou teď by Agríši mohli vydržet pár staletí, ale rozhodně ne déle. Budou se muset vzdát, jinou možnost nemají.“

„Proč tak složitě? Proč potřebuješ, aby se vzdali?“

„Protože musí uznat, že nejsou v právu.“

„Je to tak důležité?“

„Je. Na Keléné zůstali civilisté. Přesun k izolované hvězdě přijali jako trest za vyvraždění Keléné. To víš, moc se jim vinu uznat nechtělo, ale řekl jsem jim to jasně. Kdyby osídlovali pusté planety, nikdo by jim nic nevyčítal. Vyvražďování jiných je ale zločin a ten musí být nějak potrestán. Pro Agríše na Keléné bude trestem, že nebudou pokračovat v expanzi. Až jich bude tolik, kolik planeta uživí, budou si muset říci stop a přestat zvyšovat počet obyvatel. Lodě jsou jim k ničemu, nemají kam letět.“

„A flotily?“ opakoval Harry neodbytně.

„To je horší oříšek. Tam jsou především vojáci. Ti žádnou vinu uznat nechtějí. Musím počkat, až jim dojde, že jinou možnost než kapitulaci nemají. Pak je asi přesunu k podobným izolovaným planetám, jako je teď Keléné. Ať si je osídlí, ale ať na nich zůstanou natrvalo.“

„To víš o tolika izolovaných hvězdách s planetami?“

„Izolovaných hvězd jsou miliony. A pokud nemají planety? Pro mě není problém k nim nějakou přemístit. Ledových planet vhodné velikosti je ve vesmíru dost. Už jsem jich dal několik rozehřívat, dokonce jsem kvůli tomu odložil plánované přemístění vlastní planety, Gurru. Má to zatím jednu nevýhodu. Oni musí uznat svou vinu. Domnívám se, že to je naprosto nutné. Pak budou moci žít a radovat se z toho, že dostali aspoň takovou možnost. Kdybych je přesunul k planetě bez toho poznání, pořád by se navzájem utvrzovali v domněnce, že se jim stala křivda. Nevím kam by civilizace jejich typu za čas dospěla, ale nebylo by to dobré.“

„Dejme tomu, že to bude spravedlivé,“ přikývl Harry. „Proč ale takové důležité rozhodnutí nesvěříš třeba Společenství? Víc hlav víc ví!“

Opět se trochu zachvěl, když si uvědomil, že Pavel Ligaid má těch hlav zatím jen ke čtyřem stovkám, ale dokonale telepaticky spojených, takže nemá důvod obracet se na Galaktické společenství, jehož zástupci se skoro neustále se o něčem dohadují.

„Dobrá,“ pokrčil rameny Pavel. „Můžeš klidně uveřejnit, co už jsem s Agríši udělal. Ať o nich Společenství přemýšlí, ať třeba rozhodne jinak. Bude-li to rozumné, rád se tomu podrobím. Ale pak bych tě prosil, abys další část informací o Agríších uveřejnil až po takovém hlasování, aby rozhodnutí neovlivnily.“

„Jaké další informace?“ zavětřil Harry.

„Nespokojil jsem se s tím, že jsem porazil tři flotily a přemístil Keléné,“ usmál se smutně Pavel. „Vypátral jsem, odkud ta agresivní civilizace pochází. Dozvěděl jsem se něco, co bude jistě zajímat i tebe a čtenáře tvého časopisu - a nejen je.“

„Našel jsi jejich mateřskou planetu?“

„To zatím nevím,“ řekl Pavel. „Už jsem toho zjistil dost, ale která z dvou tisíc jejich planet byla první, to nevím. Oni to nejspíš nevědí ani sami.“

„Oni mají dva tisíce planet?“ vytřeštil oči Harry.

„Ještě o něco víc,“ řekl Pavel. „Jejich oblast je více než pětinásobně větší než oblast Galaktického společenství. Kromě toho už vím, že některé světy mají také propojené nadprostorem.“

„Mají vjosuzgu - nebo dokonce igidhig?“ zatrnulo Harrymu.

„Něco podobného vjosuzgu, až na to, že nevyužívají inith jako vjosuzgu, ale léth, kde jsou přenosy pomalejší a nebezpečné. Občas se jim přenos nějakou poruchou přeruší, do cílové stanice dorazí jen část zásilky, kus stanice přitom obvykle vybuchne... Smetou zbytky cestujících na hromádku, opraví stanici a pokračují dál, jako by se nic nestalo.“

„To je odporné!“ otřásl se Harry.

„Proč? Donedávna bývaly na Zemi námořní, letecké, železniční a automobilové nehody docela všedním zjevem, byly přitom mnohem častější a navíc tragičtější, protože kromě mrtvých zůstávali i zmrzačení, kteří pak měli zkažený zbytek života - a přece lidé tyto nebezpečné dopravní prostředky používali!“

„To byly barbarské doby!“ mávl rukou Harry.

„Moji rodiče takhle zahynuli - a oba najednou! Já ty doby pamatuji, ty ne?“

„Ovšem, ale tehdy nebyla jiná možnost! Jakmile se začaly místo železnic, aut, lodí a letadel prosazovat bezpečnější a šikovnější gryuly s dokonalými navigačními přístroji, byl konec s katastrofami. A dálkové stanice vjosuzgu vůbec neznají pojem nehoda, jsou už z principu absolutně bezpečné.“

Tvrdili to všichni... až do velké katastrofy Transgalaktu, spojené s návratem planety Gíjó do Galaktického společenství a zkázy dvou - naštěstí pustých - planet... (viz Sorky)

„Glugruzi mají něco jiného. Využívají co mají, proto si ani neuvědomují, že může existovat něco jiného!“

„V tom případě bychom jim možná měli pomoci!“ navrhl Harry.

„Měli,“ souhlasil Pavel. „Jen kdyby šlo o bytosti, jako jsou obyvatelé Společenství. Jenomže Glugruzi jsou pro nás pořád Agríši. Odhaduji, že z těch dvou tisíc planet jich čtvrtinu původně obývaly vlastní bytosti. Agríši už vyvraždili nejméně pět set civilizací, uvědom si to. Jejich oblast je padesátkrát větší než oblast Společenství. A co je horšího, stačil jsem si zatím prohlédnout zhruba třetinu prostoru, který s jejich oblastí souvisí. Takže teď vím o dalších dvou stovkách takových flotil, směřujících do všech stran od centra. Šest jsem jich musel přemístit, jinak by Glugruzi bestiálně vyvraždili další tři planety rozumných bytostí. Nejpozději příští měsíc budu muset zlikvidovat další z nich. Mimochodem, do oblasti Společenství neměly úmysl vletět jen ty tři flotily, které jsem už odstranil. Vím o dalších pěti. Zatím mají k hranicím Společenství dál než je dosah časoprojektorů, od čtyřiceti do sto patnácti let cesty, možná o něco víc, protože mají na trase pár neobydlených planet, vhodných ke kolonizaci. Počítám s tím, že se na nich zdrží, rozhodnutí o nich mohu odložit o pár desítek let. Do té doby snad budu vědět lépe, jak na ně.“

„Jak tohle všechno můžeš vědět?“ zesinal Harry.

„Osmnáct dětí civilizace Gurroa v této chvíli létá v devíti miniaturních letadlech na výzvědech po Galaxii. Poslal bych jich víc, ale není to prozatím možné, nemám ani dost volných dětí, ani vhodných letadel. Průzkumné lodi, které jsi viděl venku, jsou čerstvě nakoupené a nejsou zatím upravené, aby mi vyhovovaly. Flotily Agríšů samozřejmě sledovat mohou, tam jsou v poměrném bezpečí, ale na průzkum vesmíru bych si s nimi netroufl.“

„Ty jsi poslal na takové výzvědy děti?“

„A koho? Nemám jiné možnosti!“ pokrčil rameny. „Letadla mohou řídit batolata stejně dobře jako já sám, zatímco já musím být tady, už proto, že mám jen jedno dospělé tělo. To je pro mě nenahraditelné, rozumíš? Občas přece musím použít i fyzickou sílu a na to malé děti nestačí.“

„To jsi tak jistý, že se dětem ve vesmíru nic nestane?“

„Naopak! Vím, že je to nebezpečné. Mám už dokonce ztráty, bolestnější tím víc, že nás je pořád málo.“

„Chudáci děti! Co se s nimi stalo?“

„Trochu víc se přiblížily k jedné flotile a Agríši jejich letoun rozstříleli.“

„Jak to víš?“

„Nezapomínej, vnímám pocity všech svých dětí. Smrt těch dvou jsem cítil jako pořádný úder do telepatické sítě, všichni jsme se v té chvíli otřásli. Několikrát jsem už poznal jak chutná vlastní smrt. První umírání jsem prožil při uškrcení Gerdy, tu jsme ale ještě oživili. Smrt dětí rozstřílených Agríši byla kratší, zato uhořely dvě naráz. Tady ani nebyla šance někoho křísit, z letadla i z dětí zůstal oblak rozplývajících se kovových par. Dovedeš si představit, jak silné zbraně Agríši používají?“

„Jak jsi na to reagoval?“

„Trochu emotivně,“ přiznal Pavel. „Měl jsem v té chvíli takovou zlost, že bych snad celou flotilu spálil na prach. Ale dokázal jsem se zkrotit a jen jsem ji přenesl. Taky mimo Galaxii, jako ostatní, jenže na jiné místo.“

„A co budeš dělat dál?“

„Dokončím mapování jimi ovládané oblasti a postarám se, aby ji nemohly rozšiřovat na úkor sousedů. Řeknu jim zkrátka, že nemají právo rozmnožovat se, pokud nechtějí respektovat ostatní rozumné bytosti. Ale také ti povím, že to nebude jednoduché. Glugruzi jsou mocná civilizace. Kdyby měli k dispozici evsej nebo jiný nadprostor a kdybych se proti nim nepostavil s Géja-polem, přinesli by Galaktickému společenství brzkou zkázu. Naštěstí teprve nedávno objevili svůj první nadprostor, léth. Jen malá oblast jejich světů je propojená tím způsobem a ne flotilami. Jejich hvězdné lodě teď létají od jedné planety k druhé, rozvážejí stanice pro dálkovou dopravu, ale postupují podsvětelnou rychlostí. Trvalo by jim další tisíce let, než by propojili všechny své planety. Do té doby je většina jejich světů izolovaných.“

„To znamená, že by bylo možné jejich planety jednu po druhé zničit a ostatní by se o tom ani nedozvěděly?“

„Možná, kdyby Agríši narazili na stejně krutou civilizaci, jenže mocnější.“

„A co jsi ty?“

„Já nejsem ani jedno, ani druhé,“ usmál se Pavel smutně. „Mocnější nejsem, vždyť využívám teprve něco přes osmdesát lidí, většinou mimin. A kdybych byl stejně krutý, člověče, dovedl by sis to vůbec představit?“

Podíval se přímo na novináře.

Harrymu zatrnulo. Civilizace, která by tak jako Agríši neváhala vraždit, ale která by mohla přemísťovat celé planety, měla by k dispozici několik nadprostorů - to by asi nebyl rovnocenný protivník pro Společenství, které nedovedlo zastavit ani podsvětelné bitevní lodi Agríšů!

Jak by mohl tušit, že se už jeho generace s takovou hrůzou seznámí! Ale v této chvíli neexistoval ani opak civilizace Gurroa, chobotnicovitý Aorrug...

Pavel Ligaid se najednou zamyslel.

„Tak - a mám další flotilu Agríšů. Míří ke Společenství, tentokrát k Aiguře. Jak je vidět, jejich říše začíná někde tam, kde se tahle dvě ramena Galaxie setkávají. Těm by ale cesta trvala sto dvacet let, cestou se jistě zastaví u tří neobydlených planet, mám na ně dost času...“

„Jak je to daleko od Země?“

„O Zem se bát nemusíš,“ usmál se Pavel. „Celá říše Glug se nachází trochu ze strany, na jejich podsvětelných mašinách by jim to trvalo určitě nejméně tisíc let!“

„Ale podle toho co říkáš by se jednou dostali i tam, že?“

„Já je zastavím,“ odtušil Pavel tiše. „Nu což, Yl-la už končí, za chvíli tu bude.“

„Mám ještě jednu osobní otázku,“ řekl Harry tiše a kvapně.

„Ptej se tedy, dokud jsme sami,“ vybídl ho.

„Jaký je tvůj vztah ke tvé ženě? Nevadí ti, že se tak ptám, viď?“

„Yl-lu mám nejraději ze všech bytostí ve vesmíru,“ řekl Pavel měkce. „Mám ji tak rád, že jsem se kvůli ní dal geneticky předělat - a mám ji rád stejně jako tenkrát.“

„Tobě nevadí, že je mimozemšťanka a že vypadá tak... jak vypadá?“

„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. „Dávno jsem pochopil, že je krásnější milovat duši, než tělo. Víš, my dva jsme spolu prožili tolik, že se nesmíš divit. Ostatně - i já teď mám v těle našich dětí stejný obličej. Má to i některé výhody. Lidé Aigury mají například proti lidem Země ostřejší čich, také vidí lépe ve tmě, bohužel vnímají úplně jinak barvy, ale na to už jsem si také zvykl.“

„Ale tvoje děti mají oči po tobě!“

„Nemám jenom je,“ připomněl Pavel. „Mám několik dětí od každé civilizace, co jich ve Společenství je. Víš, kolik mám teď rodičů? Přes sto padesát matek a asi dvacet otců. A nejsou všichni takoví, jako byla matka Gerdy. S mnoha vycházím v dobrém, ani jim nedávám najevo, že jejich dítě je něčím zvláštní.“

„V jednom ale ani Yl-la netuší úplnou pravdu. Žádné z našich dětí totiž nežije svůj vlastní život. Jak se ke mně některé dítě připojí - což bývá dlouho předtím, než se narodí, stane se mou součástí. Já to pak prožívám všechno najednou. Strašnou nudu, když jsem bezmocně stočený uvnitř své matky, radost narození - to je ti krásný pocit, když se člověk poprvé nadechne... Ale jen čtyři děti jsou moje vlastní krev a proto mám Yl-lu nejraději ze všech svých matek. Yl-la je mi vším. Když vidím nějakou sebevědomou pozemskou sex-bombu, mám pro ni jen útrpný úsměv. Ne že bych k nim necítil vůbec nic, ale když žena má jen sebekrásnější tělo a ani kousek duše... brrr..“

„Jak můžeš milovat její duši?“ řekl Harry tiše. „Vždyť ona ti už ani nemůže rozumět! Myslíš, že kdokoliv ve vesmíru může pochopit celou tvou osobnost? Mně se z tebe nepřestává točit hlava!“

„No a co? Ona mi možná úplně nerozumí, ale určitě mě má pořád ráda. Poslyš, příteli, v tomhle případě není snad důležité, co která bytost chápe, ale co cítí. A já třeba úplně nechápu ji, ale mám ji také rád. Ani telepatie mě v tom nezměnila.“

To je dobře, pomyslel si Harry. Pokud ti zůstaly lidské city, máme naději i my.

Nahlas však neřekl nic.


Harry Ross nevěřil svým očím, když otevřel obálku dopisu a přečetl si jej.

Od jeho návštěvy planety Gurr uplynuly dva roky Galaktického letopočtu, civilizace Gurroa se naprosto ničím neprojevovala.

Harryho reportáž z planety Gurr obletěla celé Galaktické společenství, zajistila mu na jedné straně velikou popularitu a pro časopis Galaxie a my dlouhotrvající příliv čtenářů, na druhé straně ostrý konflikt se šéfredaktorem a zejména s vydavateli. Pravda, anketa Co má civilizace Gurroa udělat s flotilami Agríšů? byla mimořádně úspěšná, dokonce málem položila naznak Intergalaktickou poštu, jenže šéfredaktor, mezi svými kolegy přezdívaný Šejtan, spokojen nebyl.

„S těmi Agríši to byl hit století,“ řekl Harrymu přímo do očí, „ale aby se Harry Ross dostal na planetu tajemné civilizace Gurroa a vrátil se s letmým popisem jediného klučiny, jehož fotografii ostatně už dávno máme, to je trochu málo, nemyslíš? Cos tam u všech šejtanů dělal?“

Harry zatvrzele mlčel. Nezřetelné, mlhavé fotografie Gurroových křižníků časopis rovněž otiskl, ale očividně jen proto, že nikdo neměl nic lepšího.

„Byl jsem tam pár hodin,“ hájil se Harry. „Fotky nemohou být ostré, když celou planetu Gurr pokrývá mlha! Tam opravdu žádnou krajinu neuvidíš!“

„Rozumím - kdybys aspoň přinesl obrázky ze života lidí té fantastické civilizace, něco z jejich továren, měst, z venkova, z jejich domácností, škol, obchodů - no neříkej, že jsi tam navštívil jeden šedivý barák, za jaký by se styděla i rozvojová planeta?“ vrtěl hlavou Šejtan.

„Na planetě Gurr jsem byl v jednom jediném šedém baráku, ať mi to uvěříš, nebo ne! Uveřejnili jsme přece všechno, co jsem přivezl o Agríších. A na ně jsem se zaměřil. Byl jsem v jedné domácnosti Gurr, jenže to se uveřejnit nedá. Snad někdy příště!“

„Aspoň pár obrázků z jejich života! Jaké mají zájmy, sporty, kulturu, co se u nich dá sehnat v obchodech, co dávají divadlech a tak!“

„Když napíšu pravdu, nikdo mi neuvěří,“ povzdychl si Harry. „Na planetě Gurr se žádné sporty neprovozují, divadla nemají, z hudby pár přehrávačů s nahrávkami ze Země a z Aigury, jinak nic. Nemají film, televizi, knihy. Povídám, až na hudbu nemají žádnou kulturu a i tu hudbu mají ze Země. Vlastní neprovozují, nikdy ji neprovozovali a nejspíš ji ani nikdy provozovat nebudou.“

„No vidíš! Toho bychom mohli využít,“ pozvedl obočí Šejtan. „Co kdybychom jim tam zařídili pár televizních studií a dodali jim televizory?“

„Co by s nimi dělali? Kdyby chtěli, mají je dávno. Na televizi se nebudou dívat!“

„To mi ani neříkej! Na všech planetách...“

„Planeta Gurr bude jedinou výjimkou v celém známém vesmíru, kde nikdo neprodá ani jediný televizor,“ přerušil ho rozhodně Harry.

„To bych se na to podíval!“ vybuchl Šejtan. „Nemohl by ses tam vypravit jako obchodník a zkusil jim televizory prodat? A taky nějaká videa, když nemají vysílače!“

„To po mně nechtěj,“ zavrtěl hlavou Harry. „Tam se žádný obchodník neuživí. Nemají tam obchody!“

„To přece není možné! Nakonec mi budeš tvrdit, že ti lidé neznají ani peníze!“

„A proč myslíš, že s nimi nemůžeme obchodovat?“ opáčil na to Harry. „Ne že by neznali naše pugya, ale používají je jen když potřebují něco od nás. Takové obchody ale nestojí za řeč. Těch pár hudebních přehrávačů si koupili během návštěvy Země - další jim neprodáš. Mezi sebou nepoužívají peníze vůbec! Jak jsem pochopil, jsou pro ně zbytečné. Každý tam dostane co potřebuje, neznají daně, nepotřebují obchody ani banky, ostatně nevedou ani jednoduché účty.“

„To by byla jediná komunistická planeta ve vesmíru!“ řekl Šejtan uraženě. „Netvrď mi, že je něco takového možné! Vždyť bez peněz se nedá podnikat!“

„Na planetě Gurr je tomu tak od samého začátku,“ souhlasil k jeho zděšení Harry. „Planeta Gurr je nejspíš jediný svět ve vesmíru, kde to fungovat může. Jen nevím, jak to napsat, aby mi to někdo uvěřil. Civilizace Gurroa se úplně vymyká všemu co známe. Vím o ní neuvěřitelné věci. Děti mluví minutu po narození, šestinedělňátka řídí nadsvětelné kosmické mašiny a létají si milióny světelných let daleko. Flotily Agríšů přemístilo osm prcků a hlídají je čtyři půlroční miminka! Kdybych tam sám na vlastní oči neviděl...“

„Hele, tohle už je na mě moc!“ rozčertil se Šejtan. „Mám sto chutí přeřadit tě do rubriky Pro nejmenší! Pro ty jsou takovéhle pohádky tak akorát!“

Harry se na to záhadně usmál, ale víc neřekl. Krátce nato se ale vzepřel pokusu Šejtana, který ho chtěl poslat na nějakou nudnou výstavu. Prohlásil, že ho buďto nechá dělat co on sám uzná za vhodné, nebo půjde jinam.

Šejtan se rozzuřil, ale už za půl hodiny přišel s tím, že svůj příkaz ruší a dává mu ze staré známosti volnou ruku. Pochopitelně, rychle si rozmyslel přepustit ho konkurenci.

Harryho si pro jeho selhání na planetě Gurr dobírali i jeho kolegové a kolegyně, ale s těmi už neměl žádné problémy. Sice někteří tvrdili, že si celou návštěvu na Gurru vymyslel, ale kdo ho znali, raději ani moc nevyzvídali.

Harry si nikdy nevymýšlel! A jestliže tvrdil, že to je k neuvěření, pak tomu tak bylo a nemělo smysl o tom pochybovat. Ostatně - vyvrátit to nikdo nemohl.

Nikdo neznal fakta...


Když do redakce došel dopis, určený speciálně pro Harryho, kde byla zpáteční adresa jen: Pavel Ligaid, planeta Aigura, předali mu kolegové obálku s poznámkou, že jednodušší zpáteční adresu si těžko představí.

„Náhodou dovedu! Právě ten, kdo mi tu píše, používá občas ještě stručnější,“ řekl Harry. Gurroa, planeta Gurr.“

Kdyby přitom trochu nezbledl, považovali by to za dobrý vtip. Jenže ten dopis měl k legraci daleko. Papír, na kterém byl natištěný počítačem, vypadal až příliš obyčejně. Ovšem dovětek a podpis na konci dopisu byly psány rukou a ti, kdo Harrymu nahlíželi přes rameno, zbledli také.

»Milý příteli,« znělo oslovení.

»Považuji za svou povinnost pozvat tebe a další zástupce ze světů Galaktického společenství myslících bytostí, po jednom za každou planetu, na mimořádnou misi mimo hranice Galaktického společenství. Velká rada souhlasí s cestou i s omezením po jedné bytosti za každý obydlený svět, neboť počet míst nemohu z technických příčin zvětšovat. Na pořadu jednání je jediný, ale nesmírně důležitý bod, který může značně změnit život na všech světech Společenství a všech jeho bytostí. Předpokládám, že dohodneme mír mezi Společenstvím na jedné straně a říší Glug na straně druhé. Ano, s těmi civilizacemi bytostí, ve Společenství donedávna nazývaných Agríši.

Setkání účastníků plánuji na osmého dne druhého měsíce roku 36 Čtvrté galaktické éry na planetě Bardžá. Připravím tam hvězdolet schopný letu do oblasti říše Glug, mimo dolet běžných hvězdných lodí. Všechny zdvořile žádám, aby termín dodrželi. Vzhledem k omezeným prostorám ve hvězdoletu neumožním účastníkům příliš objemná zavazadla. Každý dostane skříňku na své potřeby, některá zařízení hvězdoletu jako počítače, kamery a záznamníky dám účastníkům podle možností k dispozici.

Pokud se kdokoliv z pozvaných cesty zúčastnit nemůže, má právo za sebe vyslat náhradníka, při dodržení výše popsaných podmínek.

Tuto misi pořádám jménem civilizace Gurroa. Vynasnažím se všem účastníkům splnit jakákoliv rozumná přání. Vzhledem k tomu, že se bude jednat o velice závažnou věc, neočekáváme jiný než odpovědný přístup k této akci.

Na shledání se těší - civilizace Gurroa

Na konci dopisu byl rukou připsán dovětek.

P.S.: Harry, budeš mi obzvlášť vítán. Nezapomeň si vzít reportérské nádobí, bude to neopakovatelné. Snad tě to odškodní za zklamání z planety Gurr.

Pavel Ligaid - Gurroa

 


Zpět Obsah Dále

25.01.2017 23:01