Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Doktor BRIRYAN

Do místnosti vstoupil muž, oblečený ve střízlivém šedivém obleku, s béžovým pláštěm přes ruku a šedivým kloboukem v ruce. Jeho snědý obličej zdobený krátkým knírkem vzbuzoval svými hladce oholenými tvářemi a pečlivě učesanými černými vlasy docela příjemný dojem. Jen do očí nebylo neznámému vidět, protože navzdory umělému osvětlení ani na okamžik neodložil své tmavé brýle.

„Dobrý den - jsem opravdu rád, že je někdo doma!“ zahlaholil ode dveří na malé dítě v místnosti.

Místnost byla téměř prázdná. Na bílých stěnách nevisely žádné obrazy a malé dětské lůžko s rozestlanou peřinkou, nízký stůl a dětská otáčecí židle ji nestačila zaplnit ani zčásti. Na stole stál počítač a u něho sedělo asi tříleté dítě pozemského vzhledu, oblečené do zelené kombinézy bez ozdob, s hnědými botičkami.

Na dítěti nebylo na první pohled nic nápadného. Bledá pleť Evropana, krátké světlé vlásky, modré oči. Trochu nápadnější byl obsah obrazovky počítače - tak složité vzorce se jen málo hodily k děcku teprve tříletému.

„Dobrý den,“ pozdravilo způsobně dítě.

„Kdo jsi ty?“ zeptal se ho příchozí.

„Já jsem Robert, pane doktore,“ odpovědělo vážně dítě.

„Ty mě znáš? Vlastně - proč se ptám, když přece vím, že jsi Ligaid, viď? Máš tu někde tátu?“ otázal se muž.

„Přijde hned,“ řeklo dítě. „Chceš kávu, čaj nebo raději pemogu?“

„Nedám si nic, ale hlavně ať je tu táta co nejdřív,“ řekl muž netrpělivě. „Myslím Pavla Ligaida osobně, aby nedošlo k nějakému omylu. Však ty mi rozumíš!“

„Já vím,“ řeklo dítě. „Musíš ale chvilku počkat.“

„Poslyš, na mě neušiješ žádnou habaďúru,“ řekl muž. „Moc dobře vím, že se s ním právě teď domlouváš.“

„Abys to zrovna ty nevěděl!“ podotklo dítě. „Ale táta byl opravdu daleko, jenže už sem spěchá, moment!“

V té chvíli se za dítětem otevřely dveře a vstoupil Pavel Ligaid. Byl oblečený do ušpiněné šedé kombinézy, ještě si utíral do kapesníku ruce, umaštěné od jakéhosi oleje.

„Tak tě tu konečně vítám - doktore Briryane!“ usmál se na návštěvu. „Pojď dál, tady není ani pořádná židle!“

Doktor Briryan odhodil svůj šedý plášť na postýlku a následoval Pavla Ligaida do sousední místnosti. Byla to kuchyně, podle kuchyňské linky a spousty špinavého nádobí. Kromě toho tu stál stůl a šest pořádných židlí.

„Posaď se u nás!“ vybídl Pavel hosta.

„Jako bys tu čekal právě na mě,“ usmál se příchozí a posadil se na krajní židli.

„Taky že čekám - už kolik let!“

„Docela slušně ses tu zařídil,“ začal muž. „Ale kdo tě má hledat po kdejakých planetách? Zvlášť Yllina je pustá a stará pevnost, to je hotové bludiště! Žiješ si tu jako medvěd ve svém brlohu! A to tu máš všechny ty děti?“

„Tady? Tady už jsem skončil,“ pokrčil rameny Pavel a také se posadil. „Tady mám jen zapomenutou vartu, kde očekávám návštěvníky, kteří neznají přímou linku.“

„Kde vlastně jsi, když ne tady?“ zeptal se muž. „Máš prý nějakou planetu, ale nikdo neví kde!“

„Ano, je daleko odtud,“ řekl Pavel vyhýbavě. „Ale to není důležité. Zato s tebou bych si už dlouho chtěl pořádně popovídat.“

„Já s tebou také,“ odpálil Briryan.

„Tím lépe. Normálně nechávám jako první mluvit hosty, ale ty jsi jiný případ. Tebe bych se chtěl na něco zeptat. Moc bych se potřeboval něco dozvědět.“

„Chceš se ptát na fern, viď? Tedy - tak tomu říkám já, ty to asi budeš nazývat telepatie nebo dálkový přenos nebo tak nějak, nemýlím se?“

„Nemýlíš,“ přikývl Pavel. „Protože jestli se mohu vůbec někoho zeptat, jsi to ty.“

„A já se mohu, bohužel, zeptat také jenom tebe,“ řekl muž trochu kysele.

„Ty jsi ten tvůj fern naplánoval úmyslně, viď? Proč jsi nám o tom nic neřekl? A proč ses aspoň nepřihlásil dřív?“

„Protože jsem si myslel, že jsem zase někde udělal chybu!“ vybuchl příchozí. „Z Lékařských zpráv jsem věděl, že máš s tou holkou z Aigury děcka, ale o fernu, který mě jako jediný zajímal, ani zmínka! Kdybys, ty blázne, věděl, co jsem pak udělal pokusů - a všechny neúspěšné! Proč jsi mi zatajil, že právě ve tvém případu jsem úspěch měl?“

„Domluvili jsme se přece, že se přihlásíš,“ namítl Pavel. „Nevzpomínáš si? Chtěl jsi náš případ publikovat, měl jsi dokonce předem naše svolení.“

„Čerta mi záleželo na tom, jestli vy dva můžete mít nějaké fakany, nebo ne,“ odsekl muž. „Nešlo mi o nic jiného než o fern! Nikdy už jsem nesehnal ochotnější materiál než vás dva! Copak jsem mohl vědět, že právě vy dva mě tak vypečete?“

„Ty jsi ovšem věděl, co se s námi stane, viď?“ nechal to Pavel bez povšimnutí.

„Bodejť, však mi to dalo nějakou práci! A zvláště pak, než jsem přišel na to, co jsem zvrzal,“ mávl rukou. „Ale kdybych věděl, že právě u tebe to funguje...“

„Já přece vím, že jsi to zkoušel dál,“ povzdychl si Pavel smutně. „Já a Yl-la jsme si pořídili čtyři děti a na tom bychom skončili, i tak jsme měli výjimku...“

„A já, starý mezek, jsem ti zatím dodával další a další mozky! A jak dlouho mi trvalo, než mi to vůbec došlo!“

„Co ti to vlastně nevyšlo?“ zajímal se Pavel.

„Fern jsem měl naplánovaný dobře,“ řekl doktor Briryan. „Ale vždycky se mi pokazil. U všech objektů stejně. Vytvořil se pod hypofýzou, napojil se na správná místa mozku - a bác, začal odumírat. Já to měl pojištěné, fern se znovu a znovu pokoušel regenerovat, ale vždycky se zase zarazil. Pak teprve jsem se dozvěděl, že děti mých objektů jsou nějaké divné, některé z nich dokonce zmizely. To už jsem něco začal tušit a držel se od nich stranou. Jedno z těch dětí se mi pak díky jednomu nastrčenému doktorovi povedlo vyšetřit. Zjistil jsem, že fern je u něj už delší dobu aktivní. A teprve tehdy mi to došlo.“

„Co vlastně byla příčina toho odumírání?“

„Tebe nenapadlo, že je trochu divné, když se ti připojují další a další děti - a nikdy žádný dospělý?“

„To mi divné bylo,“ přisvědčil Pavel. „Všechny rodiče dětí jsem kontaktoval, ale bezvýsledně. Nikdo nic nevěděl a dokonce se mi zdálo, že ani nechtějí vědět.“

„Tak já ti to tedy povím, ty chudinko,“ ušklíbl se doktor Briryan. „Připojovaly se k tobě jen děti, viď? A to dlouho předtím, než se narodily. Takové děti ještě nemají svou vlastní vůli, vlastní EGO, rozumíš? Vždycky se připojily k tobě, ale tím provždy ztratily možnost získat vlastní JÁ. Všechny jsou teď tvou částí a zvětšují tvou původní osobnost, rozumíš? Bez tebe by nebyly ničím, protože vlastní osobnost nemají a nemohou ji ani získat. Jsou ti podřízeny navždycky. Všimni si, že se pořád cítíš jako jediná původní osobnost? Žádný z podřízených objektů se ti nevzepře, ať jim dáš jakýkoliv příkaz - a to právě proto, že nemají vlastní osobnost, vlastní !“

„No, máš možná částečně pravdu,“ zahučel Pavel.

„Ale to víš, že mám pravdu!“ vybuchl doktor. „Povím ti ještě něco! Když se k tobě pokusil připojit někdo dospělý, kdo v té chvíli měl své vlastní EGO, nastal mezi ním a tebou ihned konflikt vůlí, který žádný osamělý fern nevydržel. Jeho neurony to přetížilo a skoro okamžitě odumíraly. Jsi technik, přiblížím ti to jako technikovi. Když je třeba v elektrárně připojit k běžící elektrické síti turbogenerátor, nesmíš jen zapnout kontakty. Mohlo by se ti stát, že generátor připojíš právě v protifázi. Pracoval by potom proti všem ostatním, což se projeví obrovským zkratovým proudem a něco přitom nutně shoří, v lepším případě pojistky, v horším třeba i ten generátor. V elektrárnách to vědí a proto připojují generátor jen tehdy, když se otáčí shodně s ostatními. Říká se tomu sfázování a ty to jistě znáš. Jenže generátor to má jednoduché. Musí mít stejnou frekvenci i fázi a k tomu stačí dosáhnout stejných otáček a v závěru to trochu pohlídat. Lidské mozky se k žádné síti tak jednoduše připojit nedají. To by připojovaný mozek musel myslet naprosto stejně jako celá síť a jak jistě uznáš, to je spolehlivě vyloučeno. Pokaždé nastane konflikt vůlí a chová se samozřejmě jako parádní elektrický zkrat, kde má chudák fern roli pojistek. Na tom přirovnání je i něco reálného, neboť kvůli telepatii fern produkuje vlastní elektřinu, asi jako elektrické ryby. Konflikt vůlí někdy vypadá nevinně, dotyčného prostě náhle rozbolí hlava, jiní omdlévají bolestí, i když takový záchvat trvá krátce. Několika objektům jsem musel fern v hlavě zlikvidovat nebo aspoň odstínit, jinak by mě ti pitomečci asi ukamenovali, ale jejich děti se k tobě připojily bez problémů. Tak jsem vlastně na to přišel: Žádný člověk s vlastní vůlí se nemůže připojit k fungující telepatické síti. Nikdo z lidí nedokáže ani na okamžik potlačit své EGO. Z původního projektu dokonalého mimosmyslového spojení jsi zůstal ty. Jedna jediná telepatická superbytost. Není to málo, ale původně jsem chtěl víc.“

„Já jsem nikdy žádný konflikt nepozoroval,“ namítl Pavel. „Ne že by mě občas nebolela hlava, ale nikdy ne tak, jak říkáš.“

„Protože ty jsi představoval už celou síť, i v tom prvním konfliktu jsi měl, pokud vím, tři prvky - sebe a své dvě starší děti. Na vás se to rozložilo tak rovnoměrně, že sis toho ani nevšiml. Čím jsi rozsáhlejší, tím je to pro tebe slabší.“

„To je zajímavé,“ nadhodil Pavel. „Ale co teď s tím? Původně to tedy měl být prostředek ke spojení více lidí? Na způsob rádia?“

„Tak nějak - bylo by krásné, kdyby se všichni lidé mohli domlouvat, ne? Bohužel jsem na tom něco zvrzal, spojení bylo příliš silné a především, selhala možnost podle své vůle se odpojit. Komu v hlavě fern začne fungovat, nemá možnost takové spojení zrušit. Zkoušel jsi to vůbec někdy?“

„Po pravdě řečeno, nevím jak,“ přiznal Pavel.

„Mělo to být jednoduché, ale nějak mi to nevyšlo,“ řekl kysele doktor. „Problém je navíc v tom, že tvoje děti teď vůbec nemají vlastní osobnost. I kdyby ses od nich odpojil, asi by zůstaly stát - bezradné jako idioti.“

„To se mi nezdá,“ odvětil Pavel. „Jak jistě víš, každý člověk musí spát. Necítím se nijak podřadněji, když některé mé tělo, zvláště to původní, spí. Zdá se mi, že jsem po celé své síti rozprostřený rovnoměrně.“

„Takže funguje i můj druhý předpoklad!“ vykřikl Briryan nadšeně. „Osobnost se může podle potřeby přelévat. Vždycky než usneš, přelije se tvé EGO do jiného mozku. Ano, tak to mělo fungovat podle mého pozdějšího projektu.“

„Obávám se, že to není přesně tak,“ oponoval Pavel.

„Ale je, nezapírej! Musí to tak být! A kdyby se stalo, že by tvoje původní tělo ve spánku zemřelo, nemohl by ses už do něj vrátit, ale zůstal bys v tom druhém. Postačí, aby si každý telepat rezervoval vhodné tělo bez vlastního EGO, které bezpodmínečně a úplně ovládne - a může žít věčně. Stačí, aby ve vhodnou chvíli, když je přestěhovaný, své původní tělo zabil. To měla být nejdůležitější funkce fernu! Kontrolovaná reinkarnace bez ztráty vědomí, ono bájné stěhování duší, o jakém marně snily tisíce generací přede mnou! Ty o té možnosti určitě víš, neříkej, že ne! Posílal jsi přece své děti do války proti Agríšům a dobře víš, jak chutná jejich smrt! Hloupé je, že jsi mi tím obsadil celý telepatický nadprostor!“

„Telepaticky využitelných nadprostorů je přece víc!“

„Neznám jiné nadprostory, vhodné pro fern,“ řekl doktor Briryan. „Ty nějaké znáš, vím, přehrával jsem si všechny záznamy z Rady, když jsi vyjednával o vyklizení nadprostoru Evsej. Předpokládám, že aspoň víš, který z těch nadprostorů ti slouží k telepatii.“

„Samozřejmě,“ přikývl Pavel.

„A snad také víš, jaké má vlastnosti!“ vyhrkl Briryan.

Pavel na okamžik zaváhal.

„Ty je neznáš?“ podivil se Briryan.

„Ale ovšemže znám,“ přikývl Pavel. „Ale nevím, k čemu by byly dobré tobě.“

„Mně? Já jsem je znal dřív než jsem se zapsal na lékařskou univerzitu v Cokrezu!“ vykřikl Briryan uraženě. „Já jsem původně fyzik, chtěl jsem fern vytvořit na bázi mikročipu, naprojektoval jsem jej, aby byl právě v tomto nadprostoru schopen komunikace! Jenomže mi několik objektů zemřelo, nesnesli se s implantátem. Abych se mohl dát cestou biočipů, musel jsem vystudovat na Bardžá. Strávil jsem sice celých deset let v Cokrezu, ale stálo to za to! Biolog může s dědičností pracovat tak přesně, jako fyzik na plátku křemíku, až na to, že nemá žádné problémy s imunitou a navíc má možnost zařídit samočinnou regeneraci i v případě poškození tkání. Jen mi nedošlo, že telespojení bude tak důkladné. Původně mělo být plně kontrolované vůlí. Každý se měl podle libosti připojit i odpojit, ale nakonec - je výhodnější připojit všechny ferny trvale, aby nikdo nemohl přeslechnout výzvu. Původně měla být na křemíkový mikročip připojena centra sluchu a řeči a spojení mělo být přesně stejné, jako řečí. Tenkrát mě ovládala idea dorozumívacího prostředku, ale když jsem se na univerzitě o mozku dozvěděl více, napadlo mě tyto možnosti rozšířit. Nakonec jsem propojil všechno co propojit šlo a dokonalost mé snahy snad můžeš posoudit. Jenomže jsem včas neodhadl nebezpečí konfliktu vůlí. Co se dá dělat, nikdo nemůže být dokonalý. První aktivní fern celý nadprostor dokonale zablokoval pro všechny ostatní vysílačky. Když jsem si to za dlouhých bezesných nocí rozebíral, došlo mi, že jsem vlastně vynalezl něco lepšího, než pouhý telepatický prostředek dorozumívání mezi lidmi. Až tehdy jsem si uvědomil, co to doopravdy znamená. Při propojení se místo pouhých informací přesunuje celá vůle. Pak už byl jen krůček k myšlence stěhování duší. Že je to krásné, být telepatem? Jako kdybys byl na padesáti místech najednou! Můžeš současně jednat svíce lidmi, pokud jedno tělo spí, můžeš být vzhůru v jiném, přitom se neustále cítíš odpočatý. Když potřebuješ na něčem soustředěně přemýšlet, máš najednou k dispozici nesmírnou mozkovou kapacitu své telepatické sítě - to se ti to pak vynalézá! Dnes máš desítky, možná stovky ideálních sluhů; ideálních, protože ti dávají svá těla i svůj rozum. Nikdy se nevzbouří, nikdy nereptají - ani tehdy, kdybys je hnal do jisté záhuby! Přitom tvoje i v tomto krajním případě zůstane nedotčeno a v naprostém bezpečí! Tak vznikla slavná civilizace Gurroa, která se mohla směle postavit Agríšským flotilám! Ale nikdo neví, že jsem tě stvořil já, doktor Briryan - i když ani tohle jméno není pravé, jak sis jistě domyslel. Dnes bych chtěl mít svou vlastní telepatickou síť, jenže už to nejde.“

„Dobrá, máš v mnohém pravdu,“ připustil Pavel. „Není to přesně tak, jak si představuješ, ale jádro pudla jsi téměř vystihl. Měl bych ti být vděčný a jsem, nač to zapírat. Ale vždyť jsi mohl začít u sebe! Proč jsi se sám nezměnil v prvního telepata? Všechno by teď bylo tvoje! Hrome - já bych pak ani nevěděl, že naše děti...“

„No, přiznám se, nebyl jsem si tak stoprocentně jistý, zda to nedopadne špatně,“ ušklíbl se doktor. „Když jsem pracoval na křemíku, pár objektů mi zemřelo. Měl jsem potom velké starosti, jak se z toho dostat. Proto jsem své biočipy potřeboval vyzkoušet na někom, kdo se mi úplně a bez otázek svěří. To jsi byl ty a tvoje Aiguřanka. Nezlob se, byli jste zakoukaní jeden do druhého jako dvě ovce! A oba byste jeden pro druhého udělali cokoliv, že?“

„Udělali,“ přikývl Pavel. „Ani se mi nezdá, že bychom se za to měli stydět. Ale od tebe to bylo tak trochu zbabělé, nemyslíš? No, co se dá dělat, už se stalo! Ale nemysli si, není tak jednoduché být složitou bytostí. Já teď cítím velkou zodpovědnost, nejen za všechny děti, ale i za ostatní lidi, za celé Galaktické společenství.“

„Kdyby ses na tu zodpovědnost vykašlal,“ odplivl si Briryan. „Pověz mi, co je ti do lidí? Kdybys nechtěl, s nikým by ses nemusel dohadovat, stejně ti lidé nesahají ani po kotníky! Vím jen jedno, že ses nepokusil proniknout do biologie, aspoň v tomhle oboru mám ještě nad tebou vrch. Ale ve fyzice? Objevil jsem nadprostor vhodný pro přenos a ten jsem ti neuváženě předal. Vymyslel jsem fern, největší zázrak biologie, a nejenže jsem ti ho dal za směšnou cenu, ještě jsem ti přihrál více než stovku dalších mozků! Ty by sis je sám neudělal dříve než za sto let, protože bys postupoval přísně podle zákonů pitomého Společenství, které beztak bez milosti převálcuje první schopnější a dravější civilizace! Bez mé pomoci bys měl jen sebe a čtyři mrňata! S tím bys toho moc neudělal a Galaktické společenství by bylo zničené agresivním hmyzem! Vždyť jsi vlastně dokázal, že tomu, kdo se příliš ohlíží na druhé, není taková vymoženost k ničemu! Já bych takového daru jinak využil! Do pěti let by mi velectěné Společenství čistilo boty a na nic víc by se už nezmohlo!“

„Máš trochu divné názory!“ řekl Pavel smutně.

„Nemůžeš aspoň tvrdit, že nemám vlastní. Jen v jednom případě jsi mě potěšil,“ ušklíbl se Briryan. „S tou děvkou Gertrudou, co se opovážila moje dítě zabít a vhodit do popelnice, jsi zatočil parádně! Ani já bych ji tak nezlikvidoval! Strašit do konce života! To tě napadlo skvěle! Já bych ji jen uškrtil, aby sama věděla, jak to chutná!“

„Přiznám se, pořádně mě nadzvedla,“ řekl Pavel. „Víš, já jsem to cítil naplno, jako kdyby škrtila mě samotného.“

„Však já jí ještě s Gerdou ukážu, zač je toho loket!“

„Obávám se, že to nepůjde,“ řekl Pavel. „Gerdu jsem před smrtí zachránil, ale připojila se ke mně, tobě nikdy patřit nebude.“

„Podívej se, co bychom si povídali,“ řekl doktor Briryan dobrácky. „Když jsme si krásně vyjasnili, že nadprostor může ovládat jen jedna bytost, je nám jasné, že si o něj nemůžeme hodit partičku. Já mám v hlavě fern také, momentálně odstíněný, aby se mi nespálil, což by se stalo, kdybych se k tobě naráz připojil. Zrušit odstínění ale není těžké. Na to stačí okamžik - a agisar.“

Doktor Briryan sáhl do kapsy a vytáhl agisar. Přiložil si jeho chapadlo ke krční tepně a chvilku je tam jemně přidržel.

„Vidíš? Během dvaceti sekund budu mít aktivovaný svůj fern, jenže výkonnější, než máš ty,“ ušklíbl se.

„Prosím tě, k čemu ti bude?“ vyskočil Pavel. „Vždyť jsi sám říkal, že se ke mně nemůžeš připojit, že by ti mohl shořet! Nebo si myslíš, že tvůj silnější fern mých sto dvacet slabších přehlasuje?“

„Já neříkám, že se budu připojovat k tobě,“ řekl doktor Briryan klidně. „Vůbec nemíním překřikovat tvůj fern, já si jen klidně a v pohodě převezmu tvou telepatickou síť, beztak jsem ji dlouho za tebe vytvářel. Nevzepře se mi, není zvyklá odporovat a ty - ty mi v tom překážet nebudeš!“

S těmi slovy vytáhl z kapsy černý předmět - a Pavel měl na krátký okamžik pocit, že se dívá do zmenšeného emitoru pozemského bojového fotometu... Až teď pochopil, nač doktor Briryan potřebuje tmavé brýle.

Bylo však už pozdě. Vyletěl blesk - a hlava Pavla Ligaida se změnila v krvavou, spálenou skvrnu na zdi, zatímco bezhlavé tělo se zhroutilo k zemi. Krev vystříkla až na doktora Briryana, ačkoliv ten ihned po výstřelu uskočil dozadu.

Z vedlejší místnosti se ozval zdušený dětský výkřik, plný bolesti. Vzápětí odtud vrávoravě přiběhlo dítě, co tam předtím sedělo u počítače.

„Doktore - co jsi to provedl?“ vykřiklo.

„Ty teď budeš poslouchat mě, prcku, rozumíš?“ vykřikl vítězně Briryan. „Tvůj pán se nestihl nikam přelít, takže je definitivně mrtvý! A já teď budu na jeho místě!“

Kupodivu si ani neuvědomil, že dítě nezůstalo bezradně stát jako idiot...

Vzápětí si obě ruce prudce přitiskl k hlavě, vykřikl bolestí a zapotácel se. Jeho telepatický orgán fern se na krátký okamžik připojil k síti, do této chvíle patřící Pavlu Ligaidovi, jehož bezhlavé tělo tu leželo na podlaze ve velké kaluži krve. Telepatická síť Gurroa, ačkoliv otřesená tou smrtí, se však Briryanově vůli nepodřídila, jak on najisto očekával. Místo toho mimoděk vyslala do jeho mozku - svou vůli.

Představovalo to strašlivý úder. Pod jeho náporem okamžitě odumřely přetížené neurony jeho fernu, ačkoli byly silnější než neurony kteréhokoliv osamoceného fernu Pavlovy sítě. Naopak to bylo v této chvíli nevýhodné, neboť v elektrické křeči strhly s sebou do zkázy i tisíce mozkových buněk okolo. Rána palicí do hlavy by byla mírnější. Doktor Briryan ztratil vědomí a pomalu se sesouval k zemi.

Vzpamatoval se poměrně brzy, jen nedokázal potlačit skučení, které mu při tom bezděčně vylétlo z úst.

„To bylo zbytečné, doktore,“ řeklo dítě. „Moje síť nezávisí na jediném těle. Měl jsem ti snad hned říci, že tvé představy o telepatii jsou v jednom bodě naprosto mylné. Představuješ si mě jako otrokáře se stovkou otroků bez vlastní vůle. Tak tomu ale není. Nevydávám žádné příkazy podřízeným sluhům, protože jsem jedna bytost, jen poněkud složitější než ostatní lidé. Každá má součást je rovnocenná s ostatními. Nepřelévám své , jsem v celé síti rovnoměrně rozptýlený! Mou síť si nemůžeš vzít, neboť tento celek svou vlastní vůli má. Ale jsem rád, že nadprostor Mluch svou existencí blokuji proti lumpům jako jsi ty. My dva se nedohodneme. Nepočítej ani s tím, že bych ti něco řekl o dalších nadprostorech. Když si představím, že ty, se svými názory hyeny, bys měl možnosti jako mám já, je mi z tebe nanic!“

„Já se také brzy stanu tím, čím jsi ty!“ zaječel Briryan a pokusil se vstát. „Budu mocnější než ty! Jsi stejná ovce jako Bardžané! Každý z nich raději umře, než aby ublížil někomu jinému! Budeš mi stát v cestě? Zničím tě!“

Konečně se mu podařilo postavit se na nohy. Pozvedl fotomet a stiskl spoušť. Zasažené dítě vytřeštilo oči, ale vykřiknout už nemohlo. Krvavý otvor v jeho hrudi byl velký jako jeho hlava, krev vystříkla na doktora od pasu až dolů. Malé dětské tělíčko se vzápětí bezvládně sesulo k zemi.

„Však já si ten druhý nadprostor najdu sám,“ zasípěl doktor. „Neprozradíš mi ho, nevadí! Aspoň vím, že existuje. Já také umím zacházet s mimoprostory! Jednou budu silnější než ty. A pak si dám práci, abych všechny tvé buňky pěkně jednu po druhé zničil! Ve vesmíru může být jen jeden z nás! A ty to nebudeš!“

Dítě v té chvíli pootevřelo oči a podívalo se na doktora takovým pohledem, až se zachvěl, namířil fotomet a vystřelil potřetí. Hlavička dítěte se proměnila v krvavou skvrnu na podlaze, rozervané a spálené ostrým zářením.

„Takhle vás zničím všechny!“ zasyčel.

Pak jako štvanec vyběhl z místnosti, popadl plášť a zamířil nejkratší cestou po zelených šipkách k východu.


Večeře se povedla, ačkoli ji tentokrát pod kritickým dohledem Yl-ly připravovaly Pavlína, Gerda, Hanele a Jane, nejstarší děvčata na planetě Gurr.

„Je to zajímavé,“ prohlásila Yl-la. „Pozemšťanky - a mají stejné chutě jako Pavlína i jako já sama! Vysvětlete mi děvčata, jak jste mohla jíst ta hrozná jídla, co jste klohnila beze mě? Já vím, učil vás vařit Pavel, ale to je chlap, ten k vaření nemá žádný vztah!“

„Jíst se to dalo vždycky,“ utěšovala maminku Gerda.

„Jako bych slyšela jeho,“ durdila se Yl-la. „Ne abyste mu to řekly, nechte si to pro sebe, ale on je strašné čuně. Ten by snědl cokoliv, co je jen trochu poživatelné. Ještě že má mě, jinak by za chvilku pojídal i slupky z pangojů.“

„To není pravda,“ odporovala Pavlína. „Náhodou tátovi tvá jídla chutnají - a nám taky! Jen jsme na to neznali ty správné finty.“

„Dobře, dobře, časem si spolu probereme všechno potřebné, souhlasíte?“ řekla Yl-la. „Teď ochutnáme mlíčko pro mrňata a můžeme svolávat ke stolu. To nechám na vás - ať je to vaše bezdrátové spojení nějak využité!“

Jako první přiběhly starší děti, hned za nimi mimina. Těm nejmenším starší děti pomohly, aby se co nejrychleji usadily - a nastalo roznášení. Nejprve mléko, pak kaše a až nakonec slané gibočo, uvařené pro ty nejstarší.

„Jsme všichni?“ zeptala se Yl-la. „Kde je Pavel?“

„Táta je na Yllině, ve Staré pevnosti,“ řekla nejblíže stojící, Pavlína.

„A kdy přijde?“

„Říká, že na něho nemáme čekat, ale máme mu nechat něco k jídlu. Má prý důležité jednání, přijde později,“ vysvětlovala Pavlína.

„Dobrá, ale vyřiď mu, ať si pospíší,“ řekla Yl-la. „No a ostatní - dobrou chuť!“

„Dobrou chuť, mami,“ odpověděly všechny děti sborem.

„Tak co, jaké je to dneska?“ optala se po chvíli Yl-la, protože v jídelně bylo ticho, jako by tu ani nebyly děti.

„My už jsme to ochutnali,“ uculovala se čtyřletá Lugiar, děvčátko z Aigury, s černýma očima. „Už před půlhodinou!“

„Jak to?“ podívala se na ni Yl-la přísně.

„Víš, mami, pro nás není dost dobře možné tajit pocity před ostatními,“ obrátila se na ni Pavlína. „Takže když něco ochutnávám já, ochutnávají to vlastně všichni.“

„I mimina?“ podivila se Yl-la.

„Samozřejmě, i mimina,“ přikývla Pavlína. „Ta přece pijí mlíčko, že je pro ně nejlepší, ale my jim k tomu dáváme vychutnat i koláče, víš? Pak je spokojenost na všech stranách.“

„Dáváte jim je vychutnat?“ usmála se Yl-la. „Nu což, na tom opravdu nevidím nic špatného.“

Talíře se rychle prázdnily, právě tak hrníčky s mlékem a misky s kaší.

„Kdo uklízí?“ zeptala se pro pořádek Yl-la.

„Já!“ přihlásili se Pierre a Michal.

„A pořádně utřete stoly, jasné?“ řekla Yl-la. „Ať nejsou pobryndané!“

„Ale maminko, my přece vůbec nebryndáme,“ řekla shovívavě Gerda.

Najednou se ale chytla za hrdlo, několik vteřin třeštila oči a nemohla popadnout dech. Yl-la se k ní zděšeně otočila, ale pak se rozhlédla a uviděla, jak všechny ostatní děti ztuhly a chytaly se za krk. Několik mimin se dokonce bolestí zkroutilo a upadlo na zem. Pak, sotva se trochu stačily vzpamatovat, všechny děti od velkých až po nejmenší opět zalapaly po dechu. Podruhé už to nebylo tak intenzívní, ale i tak to zapůsobilo na Yl-lu strašidelně.

„Co je s vámi?“ vykřikla znepokojeně.

Na místě Pavlíny se zablýsklo a dívenka zmizela. Současně se zablýsklo i na jiných místech jídelny. Všechny starší děti rázem zmizely.

„Co se děje?“ vykřikla Yl-la. „Můžete mi to vysvětlit?“

„Mami, nesmíš se vyděsit,“ obrátila se k ní čtyřletá Aiguřanka Lugiar, bledá jako křída. „Někdo nám právě - zabil tátu.“

„Cože?“ vytřeštila oči Yl-la - a svět se s ní zatočil jak na kolotoči. „Co se stalo, proboha? Kdo by mohl...“

„My ti to hned vysvětlíme, mami, ale nech nás trochu vzpamatovat se, prosím tě,“ prosila ji Lugiar.

Venku se ozvalo pět nervy drásajících zavytí, každé zakončené hromovou ranou, která všemi otřásla. Okna zadrnčela a několik skel se vysypalo.

„Co bylo tohle?“ vyjekla Yl-la a vyskočila.

„Vakuová imploze od našich křižníků - odletěly zablokovat Yllinu, aby vrah táty nemohl utéci,“ řekla Lugiar potichu a vzala Yl-lu jemně za ruku. „Mami, pojď si lehnout, jsi celá bílá...“

Jídelna byla najednou prázdná, nádobí zůstalo neuklizeno.

„Kde jsou všichni?“ zeptala se Yl-la holčičky Lugiar, která u ní jediná zůstala.

Gurroa, Pavlína, Gerda, Gají a Pierre právě obklíčili Yllinu našimi křižníky. Kdyby tam nebyli archeologové, celou planetu bychom asi stiskli bublinou géja-pole, slisovali ji a vhodili do plamenů hvězdy, ale to nejde, ublížili bychom nevinným. Kamil s osmnácti miminy si zatím zapnuli časoprojektory a dívají se, kam zmizel.“

„Kdo zmizel?“ vykřikla Yl-la zdrceně.

„Vrah táty, doktor Briryan,“ řekla Lugiar smutně. „Kromě táty zastřelil i Roberta, víš? Toho jsi měla asi taky ráda, říkala jsi mu profesor.“

„Doktor Briryan? Já tam musím jít!“ vykřikla Yl-la.

„Ty nám nepomůžeš, mami,“ řekla Lugiar a jakoby se teď zaposlouchala sama do sebe. „Ostatně - už víme, že tam není. Utekl nám - odletěl na Zem.“

Venku se ozvalo další skučení a čtyři hromové rány, jak startovaly další křižníky.

„Jak to víš?“ zhroutila se Yl-la zpátky na židli.

„Dostal se ke stanici vjosuzgu - tam si ještě pamatovali, kam jeho speciál odesílali,“ vysvětlovala rychle Lugiar.

„Co budeme dělat?“ podívala se na ni bezradně Yl-la.

„Naše křižníky už odletěly za ním. V téhle chvíli úplně zablokovaly Zemi - odtud nám neuteče!“ řekla Lugiar. „Tam to bude horší, bude poprask! Naše křižníky blokují veškeré meziplanetární spojení, Gají to bude muset vysvětlit Velké radě Společenství - ona vypadá nejvíc jako Gurroa. Ten tam nemůže, řídí jeden křižník.“

„Můžeš mě doprovodit na Yllinu?“ řekla Yl-la tiše; hrdlo měla přitom sevřené podivnou křečí. Vstala, ale pomalu, ztěžka. Nebylo divu.

„Mami, nechtěj tam jít!“ prosila ji Lugiar. „Já jsem tátu viděla, víš, očima Kamila - je to strašný pohled!“

„Já tam musím jít, holčičko moje,“ řekla Yl-la. „Táta byl přece můj muž, my dva patříme k sobě!“

„Teď už budeš mít jenom nás,“ pohladila jí Lugiar ruku.

„Já vím, vy jste mi tady zůstaly, děti moje,“ rozplakala se Yl-la. „Neboj se, já vás nikdy neopustím...“


O svolání Velké rady Galaktického společenství myslících bytostí pořádali čtyři nervózní zástupci planety Bardžá. V místnosti Rady kosmonautiky se potkali s delegací Aiguřanů, která rovněž přišla s požadavkem na svolání Rady. Vzápětí nato sem dorazili s tímtéž návrhem z Auraeie.

Příčina byla stejně znepokojující, jako závažná.

Správa mimoprostorové dopravy Transgalakt ztratila veškeré spojení se Zemí. Nemohla odesílat ani přijímat uiky, ba co hůř, nefungovalo ani spojení pro přenos zpráv. Skoro to vypadalo, jako kdyby se planeta Země znenadání vypařila.

Na všech planetách vyhlásili poplach a členové Velké rady se rychle dopravovali do Centra. Jak se dalo čekat, delegáti ze Země zřejmě naléhavou výzvu neobdrželi, nikdo se proto nemohl dostavit. Planeta Země jako kdyby neexistovala.

Zasedání tedy zahájili bez nich - a v té chvíli došlo k další události, která by sama o sobě vyvolala dostatečnou pozornost. Uprostřed sálu u stolku pro navrhovatele se náhle ostře fialově zablýsklo - a za stolkem stálo malé děvčátko.

Kamera ihned zvětšila jeho tvář na všechny obrazovky v sále - a většina bytostí pocítila zachvění. Aigurské dítě s bardžanskýma očima - dítě civilizace Gurroa. Vzhled teprve čtyřletého dítěte tentokrát nikoho nepřekvapil. Sálem se ozval povzdech úžasu. Všichni věděli, za jakých podmínek se Gurroa objevil prvně - a slíbil objevovat se, když se bude dít něco vážného. Mohlo snad být něco závažnějšího, než zmizení Země?

„Dobrý den vám všem přeji,“ pozdravilo dítě bytosti ve ztichlém sále. „Patřím do civilizace Gurroa. Jak vidím, svolali jste mimořádné shromáždění. Vím proč a přišla jsem vám vysvětlit, co se děje.“

„Podle našich informací se něco stalo se Zemí,“ odpověděl dítěti - a vlastně všem přítomným - úřadující předseda Velké rady, obyvatel planety Ux, chobotnici podobný Malšpln Guguirr.

„Země je v pořádku - zatím,“ prohlásilo děvčátko. „Jenom jsem musela vyřadit její stanice vjosuzgu, takže není možný přenos ani hmotných předmětů, ani zpráv. Země je neprodyšně izolována i v nadprostoru evsej, takže ani náhradní spojení není možné.“

„Jaký je důvod takového opatření?“ požádal děvčátko předseda Guguirr.

„Musím za každou cenu zabránit, aby Zemi opustil jeden zločinec,“ řeklo tvrdým tónem, tak nepřiměřeným jeho dětskému věku i vzhledu.

„Je tak drastické opatření nutné kvůli jedinému zločinci?“ podivil se předseda Guguirr. „Není to přehnané?“

„Je to horší, než si asi myslíte,“ přikývlo děvčátko. „Když jsem zablokovala Zemi, přestala působit svým gravitačním polem na okolí. Sluneční soustava je rozhoupaná, Slunce poskočilo o několik metrů, ale co je horšího, Měsíc by odletěl po tečně ze své dráhy. Čtyři další křižníky tedy drží na svém místě Měsíc - ještě že je menší a čtyři na něj stačí. V současné době Země přišla o veškeré stacionární satelity - nemám už čím je chytat a budu ráda, když uvedu do původního stavu aspoň velká tělesa.“

„Tím spíš nás zajímá, proč to všechno kvůli jednomu člověku?“

„Pane předsedo - i vy ostatní!“ děvčátko ztišilo hlas a sklonilo černou kudrnatou hlavičku. „V Agríšské válce měla i civilizace Gurroa oběti na životech, ale nebylo to tak zlé jako na planetě Keléné nebo při zkáze některého z vašich křižníků. Těžko si dokážete představit, že by mohl být jediný člověk nebezpečnější než flotily Agríšů, ale v tomto případě tomu tak je! Způsobil nám závažné ztráty, těžší než byly ztráty od Agríšů.“

„Znamená to snad, že on sám napadl civilizaci, která tak lehce přemohla Agríše?“ divil se s narůstající hrůzou předseda Guguirr.

„Ano - a úspěšně,“ řeklo vážně děvčátko. „Pokusili se ho zastavit i Strážci Země. V této chvíli už jich padlo čtrnáct. Všechny postřílel!“

„Jak je to možné?“

„Pane předsedo - i ostatní! Setkali jsme se s něčím, co by mohlo znamenat zkázu Galaktického společenství. Opravdu se nejedná o obyčejného zločince,“ řeklo děvčátko tiše, ale zřetelně. „Naším protivníkem je mutant, který se sám upravil tak, aby ovládl Společenství. Nejprve zkusil zničit civilizaci Gurroa. V případě úspěchu by měl všechny naše technické prostředky včetně těch, které jsme použili proti Agríšům. A on by je proti Společenství použil. Stal by se v krátké době jeho pánem. Naštěstí se mu to nepodařilo.“

„To je opravdu závažná zpráva,“ řekl Guguirr. „Mohli bychom vám proti tomu nebezpečí nějak pomoci?“

„Nebudu vaši pomoc potřebovat,“ ujistilo je děvčátko. „Přesněji řečeno, pomoci mi v této chvíli nemůžete. Jen vás chci ujistit, že zatím není důvod ke znepokojení, i když planeta Země neodpovídá. Není to katastrofa - dosud ne! Jen musím zabránit, aby ten mutant nemohl uprchnout na některou jinou planetu. Nesmím mu dovolit, aby se někde schoval a plně vyvinul! Opakuji - ten člověk je hromadný vrah, ale to není nic proti tomu, čím by teprve mohl být! Mohl by se stát zkázou celého Společenství.“

„Ale co bude se Zemí?“ zeptal se předseda Guguirr.

Děvčátko mu neodpovědělo. Křečovitě se zachytilo stolečku a celé se schoulilo. Trvalo to krátce, ale povšimli si toho všichni.

„Pane předsedo, děláme co umíme,“ řeklo po chvilce zadýchaně. „Právě zastřelil další dítě naší civilizace - a s ním dva Strážce, policisty ze Země. Už zabil víc nevinných lidí! A nebude možné vrátit je k životu, on zabíjí příliš důkladně!“

„Snad proti hromadnému vrahu neposíláte - malé děti?“ zděsil se Guguirr a s ním většina přítomných.

„Nechtěla jsem vás znepokojovat, ale nebudu vám tajit ani špatné zprávy,“ řeklo pomalu děvčátko - pořád sotva popadalo dech. „Civilizace Gurroa už nemá žádného dospělého. Její osud, ale s ním i osud celého Galaktického společenství, mají teď ve svých rukou děti. Proti hromadnému vrahu stála i policie, Strážci Země. V této chvíli jsou naprosto bezmocní. Zbývají děti naší civilizace. Nejstaršímu z nás je osm let, ale kdyby to bylo nutné, vypravíme do této akce batolata a po nich i mimina! Snad k tomu nedojde. Aspoň doufám...“

 


Zpět Obsah Dále

25.01.2017 23:01