Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Bublina

Doktor Briryan se hladce dostal do Londýna, ale tam už mu štěstí nepřálo.

U meziplanetárního terminálu nastal po neobvykle dlouhém čekání nějaký divný zmatek. Jakýsi pozemšťan tělnaté postavy, už celý rudý v obličeji, se tam dohadoval s úředníkem, až to bylo slyšet široko daleko.

„Co to má znamenat, odložení letů na neurčito? Půjdu si stěžovat, tohle hlavní správě Transgalaktu neprojde! To je přece skandál, co se tady děje!“

Úředník se mu marně snažil cosi vysvětlit.

„To mě nezajímá, pane! Mám být za dvě hodiny na obchodním jednání v Auraeii! Budu se s vámi soudit, jestli mi vznikne nějaká škoda! A ta mi určitě vznikne!“

Také stevardka, uvádějící obvykle cestující na jejich místa do osobních uiků, se pokoušela rozezlenému cestujícímu cosi vysvětlit, ale ten byl zřejmě v ráži a utišit se od ní nenechal.

„No slyšíte to?“ obrátil se řečnicky ke všem okolo. „To je mi pořádek! Japonci si cestovat mohou, pro ně nadprostorová doprava funguje, ale když já chci do Auraeie, nejde to! Já přitom potřebuji odletět ihned! Chtěl jsem si zaplatit speciál, ale spokojil bych se s obyčejnou letenkou na Bardžá a další bych si koupil až tam - ale oni mi tu chtějí tvrdit, že to nepůjde ani na Bardžá! Odkdy se nedá létat na Bardžá, do centra Společenství? To je přece skandál!“

„Podívejte se, pane,“ ztratil nakonec trpělivost úředník, „nám také vzniká škoda, ale když vám říkám, že to nejde, tak to asi nejde! Jděte se podívat ven na oblohu! Celá stratosféra jiskří jako od vánočních prskavek! Ten neznámý přírodní úkaz bohužel úplně zablokoval nadprostor. Pozemské spoje fungují, mimozemské ne! Japonci létat mohou, protože Japonsko je na Zemi. Kdybyste chtěl teď hned třebas do Austrálie, milerád vám vyhovím!“

„Co bych dělal v Austrálii? Já chci do Auraeie! Budu si na vás stěžovat, nejsem tady proto, aby si ze mě někdo dělal legraci!“

„Víte co? Jděte si stěžovat do hvězdárny! Tam možná budou vědět víc než my!“

Doktor Briryan potichu zaklel a připojil se k davu, který se vyhrnul před budovu.

Obloha skutečně jiskřila. Ne sice jako vánoční prskavky, ale ve vlahém letním vzduchu se na ní tetelily miliony jiskřiček. Večer se tím neočekávaně prodloužil - od zářící oblohy bylo světla tolik, že by se dalo číst, i kdyby nebyly ulice jasně osvětlené. Nad městem pomalu a tiše přeletělo letadlo, pomalované barvami Strážců.

Kdosi pustil rádio a nastavil hlasitost tak silnou, že bylo rozumět každému slovu.

„...obyvatelstvo se vyzývá, aby zachovalo klid a zbytečně se neznepokojovalo. Těm, kdo dnes měli odletět mimo Zemi, zůstávají letenky v platnosti. Koho výpadek mezihvězdné dopravy poškodí, dostane odškodné. Správa mimoprostorové dopravy Transgalakt se rovněž zavazuje zajistit a uhradit neplánovaný pobyt v hotelích všem, kdo měli dnes odcestovat mimo planetu Zemi. Dokladem pro ubytování i pro uplatnění náhrady škod bude letenka s dnešním datem. Současně Správa oznamuje, že prodej dalších letenek byl do odvolání zastaven, než se záhadný jev vysvětlí...“

„Bestie!“ zaklel nenávistně doktor Briryan.

Uvědomil si, že záhadný jev nastal právě s takovým časovým zpožděním, aby se dal vysvětlit jinak než jako přírodní úkaz. Doktor sice také nevěděl oč jde, ale správné vysvětlení měl po ruce. Něco takového přece mohly způsobit jedině osiřelé Ligaidovy děti - Gurroa! Nebylo dobré je podceňovat, dokáží stěhovat celé planety! Zablokovaly mimoprostor, znamená to, že si nepřejí, aby Briryan, opustil Zemi. Je to od nich pochopitelné. Na Zemi se nikam neschová, za chvilku bude mít na krku celou smečku Strážců a ti ho jako každého vraha hladce vyřídí.

Pokud se ovšem dá chytit...

V davu lidí mu bylo těsno, ale aspoň se nemusel bát okamžitého prozrazení. Odjel raději prastarou podzemní dráhou do centra Londýna. Na ulicích se navzdory tradiční anglické rezervovanosti tvořily bouřlivě diskutující hloučky, jako kdyby byl Londýn jediným velkým Hyde Parkem. Ve výkladech mnoha obchodů byly zapnuté televizory a množství lidí dychtivě sledovalo televizní zpravodajství přímo tady, na ulici. Záhadný přírodní jev se mezitím rozšířil po celém světě, ale na jiných místech naháněl mnohem větší děs. Z Ameriky byla ohlášena panika, neboť tam uprostřed parného dne dočista zhaslo slunce a nastala temná noc, takže si lidé museli svítit. Přestaly fungovat satelity, fungovaly prý jen družice obíhající na nízkých oběžných dráhách. Rozšířily se dokonce hlasy, že nastal tisíce let očekávaný konec světa. Brzy se po všech nárožích vyrojily desítky a stovky ochotných kazatelů a lidé se začali shromažďovat kolem nich, aby byli v posledních chvílích svého života se svými blízkými co nejvíc pohromadě.

Pořádková služba se pokusila vyslat malou automatickou sondu nad atmosféru Země, aby zjistila příčinu tohoto podivného úkazu.

Sonda se hladce dostala nad vrchní vrstvy atmosféry, ale při pokusu vzdálit se dál od Země se náhle odmlčela. Hvězdáři na tom místě spatřili jen záblesk. Co ale sondu zničilo, netušili. Lidé však na tuto zprávu začali šílet strachem. Nesetkalo se Galaktické společenství s další agresivní civilizací, neměla být tentokrát obětí Země?

Doktor Briryan pozoroval okolní lidi bez zájmu. Jestli ten jev vyvolaly Ligaidovy děti, nebude nebezpečný, ušklíbl se. Lidem Země nebezpečí nehrozí. Kromě něho!

Najednou sebou trhl. Pomalu kráčel po Oxford street, když spatřil na jedné obrazovce svou vlastní tvář! Ano, byl to on sám, široce rozkročený nad bezhlavou mrtvolou Pavla Ligaida ve Staré pevnosti na Yllině. Ruce si tiskl k hlavě, v pravačce fotomet z doby Svaté války. Holografie z časoprojektoru! To sebou ale hodili!

„...jak vidíte, pachatel je ozbrojen a nebude ochoten vzdát se dobrovolně...“

„Syčáci!“ zavrčel doktor. „Tušil jsem, že na mě poštvete Strážce! Ale nebude vám to nic platné, mě nepřevezete!“

Došel nepříliš rychlým krokem k Marble Arch a zabočil k Hyde parku. Přistoupil k přivolávači taxíků a vyťukal na klávesnici svůj požadavek. Za několik minut již nastupoval do volného aerotaxi a gryul se s ním vznesl do výšky.

„Tam už jsem nebyl, ani nepamatuji!“ začal taxíkář asi po deseti minutách letu. Podle vzhledu i přízvuku to byl původem Ital, pravý Angličan by celou cestu mlčel.

„Dnes je krásná noc,“ pokračoval taxíkář po chvilce ticha, když se nedočkal na svůj první pokus odpovědi. „V rádiu říkali, že to světlo nahoře není zdraví škodlivé. Jen jestli se tomu dá věřit, ostatně - nechcete si pustit rádio?“

„Raději ne, bolí mě hlava,“ odmítl nabručeně doktor.

„To je možné,“ souhlasil taxíkář. „Chápu, že se radši trmácíte vzduchem. Také se mi někdy v uiku dělá špatně. A tohle je vlastně kousek.“

Gryul tiše svištěl nočním nebem nad kanálem La Manche. Jiskření vysoko ve stratosféře zalévalo moře strašidelným fialovým světlem. Dole pod nimi majestátně plula slavnostně osvětlená výletní loď. Dnes už jenom romantika udržovala při životě poslední zbytky lodí toho druhu. Jejich nákladní družky se už dávno změnily v železný šrot.

Nad pevninou požádal doktor taxíkáře, aby sletěl níž. Chvíli se tak-tak míhali nad terénem, letoun se sám vyhýbal překážkám, ale na panelu autopilota neustále blikalo upozornění, že výška letu neodpovídá a je nutné přejít na letovou hladinu o tisíc metrů vyšší. Další červený nápis varoval pilota, že nefunguje družicová navigace. Zřejmě ale byla v pamětech navigačního japanu dostatečná oblast, takže mapa i za těch podmínek ukazovala přesnou polohu letounu.

„Prosím, přistaňte tam u toho stavení,“ ukázal najednou doktor taxíkáři dolů na tmavou budovu na okraji lesa.

Gryul měkce dosedl.

„Pomůžete mi něco naložit?“ zeptal se doktor.

„Prosím, beze všeho,“ přikývl taxíkář a vystoupil. Zavřel dvířka a následoval doktora až do přítmí u stěny stodoly.

Tam se náhle chytil za srdce a obě jeho ruce sevřely - nůž, který mu trčel z hrudi...

„Co to...“ vykřikl přidušeně. Vytrhl si nůž zrány, ale ihned vystříkla proudem krev a taxíkář bezvládně padl k zemi.

„Berane!“ zavrčel doktor. „Kdybys mlčel, byl bys naživu! Já potřebuji ticho jako v hrobě - kam brzy půjdeš.“

Za několik okamžiků se opět ozvalo slabé svištění gryulu. Taxík rychle stoupal do výše, už jen s jedinou postavou uvnitř.

Deset minut poté doktor poznal, že taxíkáře zabíjel naprosto zbytečně. Znenadání na něho nalétla ze tří stran tři letadla Strážců a čtvrté se ho pokusilo nadletět. Sevřely jeho letoun jako do kleští a signalizovaly mu, aby okamžitě přistál.

Doktor si beze spěchu nasadil tmavé brýle, vytáhl fotomet a zamířil na horní gryul, který byl ve výšce proti světélkující obloze vidět nejlépe. Ostrý záblesk - vzápětí letadlo padalo ve spršce žhavých jisker jako kámen k zemi.

Záření fotometu sklem proletělo, ale sklo nebylo dostatečně čiré, aby propustilo veškerou energii beze zbytku. Teď v něm byla díra jako pěst, zbytek plochy se rázem pokryl hustou sítí prasklinek, aby se sesypal na doktora jako déšť skleněných střípků. Doktor zaklel. Kabinou zavířila vichřice - gryul letěl rychlostí dobrých tří set kilometrů v hodině. Briryan musel prudce zpomalit, ale nezastavilo ho to. Další blesk zatancoval na gryulu vpředu a ten vzplanul a začal padat k zemi. Zbylé dva gryuly Strážců se pokusily o ústup, ale doktor jim nedal nejmenší šanci. Další dva záblesky znamenaly pád i těchto strojů.

„Však vás ta legrace přejde!“ ušklíbl se doktor. Prudce změnil směr letu a zamířil na jih, do horského pásma Alp. Uvědomoval si, že ho jistě sledují počítače a ty ho z dohledu nepustí. Proti nim měl ale jedinou velice důležitou výhodu. Tři minuty, o které byl před časoprojektory napřed. Briryan to věděl. Mezi horami bude mít ještě všechny výhody na své straně, pokud se nezastaví.

Horským pásmem prokličkoval beze škod a opět zamířil do nížiny. Sklouzl podél úbočí a přistál mezi nevysoké domy na předměstí. Zaklel, když nad sebou spatřil gryul Strážců, ale nevyvedlo ho to zmíry. Namířil na ně fotomet a opět stiskl spoušť. Letoun na okamžik zazářil jako maják a vzápětí začal padat. Dvě postavičky vypadly ze změti ohnivých jisker a doktor s potěšením sledoval jejich pád. Tak si všiml, že obě těsně nad zemí zabrzdily a snesly se mezi domky pozvolným klesáním. Strážci zřejmě na sobě měli vznášecí sygyty; počítali tedy s možností, že je někdo sestřelí. Poučili se rychle!

„To vám bude málo platné,“ ušklíbl se Briryan. „Mně nebezpeční nebudete!“

Vyskočil z poškozeného taxíku a doběhl ke dveřím domu. Vytáhl klíče, odemkl a vstoupil. Seběhl do sklepa, odemkl další dveře, rozsvítil světlo a pokračoval vlhkou, ale dobře osvětlenou chodbou. Byla delší než padesát metrů, přitom stále klesala, takže musela končit úplně mimo dům. Na jejím konci byly těžké kovové dveře.

Naposledy odemkl a ocitl se ve veliké podzemní místnosti. Stál tu veliký kulovitý letoun. Doktor nastoupil a zavřel za sebou kovové dveře. Několik minut ještě pečlivě kontroloval agregáty letounu. Letoun nebyl dlouho používán, čas se na něm mohl podepsat, ale nezdálo se, že by nebyl schopen letu. Briryan se ušklíbl. S tímhle strojem by se dalo odletět i na opačný konec Galaktického společenství, bude-li to nutné.

Počítačem podporované testy skončily úspěšně. Doktor se spokojeně usmál.

„Tak - a můžete mi tu být všichni ukradení,“ zavrčel.

Vzápětí se zablesklo - a letoun za ohlušujícího rachotu zmizel.

V témže okamžiku se zhroutil strop místnosti a všechno zavalila vrstva hlíny, kamení a cihelné suti. Tuto základnu už Briryan stejně nemohl používat. Strážci o ní budou vědět - ale teď budou chvíli leda udiveně koukat a než se vzpamatují, bude Briryan mimo jejich dosah. Jako jeden zmála lidí věděl, jak Strážcům uniknout. Už jednou přece takhle prchal před zákonem a dobře věděl, že mimo Euklidův prostor jsou časoprojektory bezmocné. Na tom už dávno postavil svůj plán. Jediná úniková cesta byla hyperprostorem, kde ho nikdo nemohl sledovat. Byla to otázka vědět co a jak - a peněz, vždyť nadprostorové letadlo pochopitelně nebylo zadarmo.

Letadlo odstartovalo z podzemí přímo do hyperprostoru evseje - ale v téže chvíli doktor Briryan chtě nechtě zesinal.

Kolem jeho stroje nebyla známá zelená evsejová mlha, ale podivná, oranžovým světlem jiskřící plocha, které se letadlo málem dotýkalo. Doktor zapnul motory jen na malý tah a pomalu nasměroval letoun proti obklopující ho bublině. Ukázalo se, že jeho opatrnost byla namístě. Bublina se ani nehnula; místo toho se ozvalo zlověstné skřípění deformovaného pláště a letoun se nárazem zastavil. Bublina zřejmě neblokovala jen nadprostorové stanice, ale i evsej - a byla pevnější, než se zdálo!

„Bestie - povedlo se vám to líp než jsem čekal,“ zasyčel Briryan vztekle. „Ale ještě jste mě nedostali!“

Vypnul igidhig - a objevil se opět nedaleko od Země. Zamířil ale na noční stranu. Orientoval se podle osvětlených měst, do atmosféry vletěl maximální rychlostí, při níž mu ještě nehrozilo, že by třením o vzduch shořel. Stranou bylo město - a právě k němu doktor zamířil.

Zdálo se, že ho nikdo nečekal. Prudkým přesunem nadprostorem unikl na nějaký čas časoprojektorům Strážců. Tady na Zemi byli proti němu alarmováni všichni a to by nebyl rovný souboj. Bylo třeba opustit za každou cenu tuto část vesmíru a skrýt se na nějakou dobu jinde, kde Strážci nemají vliv; nejlépe na planetách, kde žijí Bardžané, kteří nikdy Strážce nepotřebovali! Ani Strážci přece nejsou neomylní!

Letoun se prudce snesl k zemi a v přízemní výšce zamířil k městu. Zakrátko bylo na dohled a brzy Briryan přelétával přes střechy prvních domů. Konečně spatřil něco, co mu vyloudilo na tváři opět spokojený úšklebek.

Mezihvězdný letoun se propadl dolů a prudce přistál na velikém dětském hřišti poblíž veliké budovy, nepochybně školy.

„Na tohle mi musíte naletět, citlivky,“ zavrčel Briryan, když vyběhl z otevřeného otvoru dveří přímo do vstupní haly školní budovy...


Zpráva, že hledaný zločinec obsadil místní školu, obletěla město jako blesk.

Krátce poté, co děti přišly tohoto temného jitra bez svítání do školy, ostrý hlas ve školním rozhlase je vyzval, aby se všichni shromáždili ve školní tělocvičně. Tam je očekával neznámý muž, všechny prohlásil za rukojmí a aby svým slovům dodal váhu, zastřelil před jejich očima stařičkého ředitele a krátce poté ty, kdo se v panice pokoušeli utéci. Podařilo se to jen jednomu staršímu chlapci, který se schoval do kabinetu a pak v nestřežené chvíli vyklouzl oknem do šera. Na jeho upozornění se pokusili do školy proniknout místní Strážci, ale bezvýsledně.

Šest zastřelených dětí, školáků ve věku od deseti do patnácti let, dvě učitelky, také rozstřílené k nepoznání, mrtvý ředitel školy i osm Strážců, kteří se pokusili zločince překvapit, ale zaplatili pokus životem, byly dostatečné důkazy, že je třeba šílence brát vážně. Zvlášť když se v jeho moci nacházelo osmdesát dětí a hrozilo, že přijdou o život na samém jeho počátku. Obyvatelé města byli v šoku, ale nemohli dělat nic než Strážci - bezmocně přihlížet.

Jednu učitelku Briryan propustil s podmínkou, že donese místním Strážcům jeho dopis. Uposlechla ho s děsem, vždyť před jejíma očima zabil i nevinné děti! Nemohla ale jeho žádost odmítnout a spěchala jak mohla. Vyhrožoval, že po jejím odchodu každou hodinu zastřelí jedno dítě a bude v masakru pokračovat, dokud s ním někdo nezačne vyjednávat.

Jeden z místních Strážců brzy přišel ke vchodu školy s bílým kapesníkem v ruce. Došel do vstupní haly, kde mu vystrašené dítě předalo další dopis, čistý papír a pero.

Policista si přečetl dopis a na podaný kus papíru napsal odpověď. Tu dal do rukou dítěti, pak se obrátil a opět vyšel z budovy. Víc udělat nemohl.

Za nejbližším rohem na něho čekali jeho kolegové.

„Co ten blázen chce?“ ptali se dychtivě.

„Požaduje volný odlet ze Země,“ řekl policista zamyšleně. „Ale dál tomu vůbec nerozumím. Máme prý ihned dojít na tuto adresu a předat dopis s jeho podmínkami nějakému dítěti, které tam má bydlet.“

„To nedává smysl!“ nechápali.

„Jenže on za necelou hodinu zastřelí další dítě, jestli tu jeho fantazmagorii ihned nesplníme,“ připomněl Strážce.

Strážci odlétli ve služebním gryulu maximální rychlostí za nejbližší střechy. Venku byly vidět další přilétající gryuly, pomalované barvami Strážců, ale o nich věděli z policejního rádia. Příkaz z Centra Strážců zněl, vyhovět šílenci a získat tak čas. Brzy přistáli na označeném místě, před nevelkou vilkou na kraji města. Byla stále ještě tma, ačkoliv mělo už dávno svítat. Navigační a informační systémy sice hlásily poruchu, ale pracovaly spolehlivě jako vždycky a i bez družicové spolupráce zavedly policisty před dveře nevelké, čistě upravené vilky.

„Co si přejete, pánové?“ zeptala se jich nepřívětivě mladá žena, která otevřela na jejich naléhavé zvonění.

„Máte dítě jménem Ivan?“ zeptal se jí rychle Strážce.

„Zjistěte si to - prý víte všechno!“ odsekla nevlídně a chystala se zabouchnout jim dveře před obličejem.

„Ale mami - nech je, to bude opravdu vážné,“ vyšel za ní do chodby asi pětiletý chlapec. „To já jsem Ivan!“

„Já tomu vůbec nerozumím,“ podivil se Strážce. „Máme dát nějakému Ivanovi dopis. Ale tenhle klučík přece ani nemůže umět číst!“

„Dejte to sem,“ natáhl chlapec chvatně ruku. Téměř vytrhl Strážci dopis z rukou, rozbalil jej a k údivu všech pod světlem nad vchodem rychle očima přelétl řádky.

„Ten grázl!“ vyhrkl.

„Ivánku - takhle se mluví?“ okřikla ho matka. „Kde bereš ta ošklivá slova? Kdo je u tebe - já to snad ani vyslovit nemohu?“

„Doktor Briryan!“ vybuchl chlapec. „Drží v naší škole jako rukojmí sedmdesát dětí a vyhrožuje, že je začne jedno po druhém střílet. Každou hodinu zabije jedno, jestli mu Gurroa ihned neodblokuje Zemi!“

„Proboha!“ vykřikla žena. „To je ale grázl! Ale kdo je to vlastně ten Gurroa?“

„Vy to nevíte, paní?“ podivil se policista. „Civilizace, co porazila Agríše!“

„Jak jí to máme sdělit?“ chytila se žena za hlavu. „Kdo ví, kde ta civilizace je?“

„Už se stalo, mami,“ řeklo dítě potichu. „Ani to nevíš, ale já jsem také Gurroa.“

„Probůh!“ vydechl policista.

„Ivánku!“ vykřikla matka. „Co to povídáš?“

Gurroa je telepatická civilizace, mami,“ řeklo dítě. „Patřím k ní - a proto se teď musím postarat o ty nevinné děti ve škole.“

„Kdo - ty?“ vytřeštila oči matka.

„Ano - já,“ přikývl Ivánek. „Mohl bych tam jít sám, ale snad bude lépe, když mě tam zavezete,“ obrátil se na policisty.

„To nemyslíš vážně!“ vykřikla matka.

„Myslím, mami,“ odvětil Ivánek klidně. „Ty děti by určitě zemřely.“

„A co ty? Ty se nebojíš?“

„Já mu ten nadprostor odblokuji,“ řekl Ivánek zamračeně.

Nedbal na chabé protesty své matky a nastoupil spolu s policisty do letadla. Jeho matka se vzpamatovala teprve na poslední chvíli.

„Poletím tam také!“ rozhodla se.

„Počkej doma, mami!“ řekl Ivánek tiše. „Může to být nebezpečné.“

„Tím spíš!“ opáčila naježeně.

Gryul přistál za rohem ulice. Policisté vyskočili první a počkali, až vystoupí malý Ivánek a jeho matka.

„Půjdeme tam s tebou!“ nabídli se dva z nich.

„Já tu zůstanu s tvou mámou,“ slíbil třetí.

„Tohle je moje záležitost,“ řekl Ivánek. „Já jsem Gurroa, nechci, abyste tam šli. Bude to nebezpečné. Mohli byste přijít o život, ten chlap je hromadný vrah! Já už si najdu příležitost, jak mu to pořádně osladit.“

„Jsme Strážci, a máme to v popisu práce,“ odpověděl na to policista. „Nemůžeme dopustit, abys tam šel sám, tím spíš když víme, že máš pravdu.“

Dvojice policistů a malý chlapec pomalu vyšli zpoza rohu a zamířili ke škole.

„Stůjte!“ ozvalo se jim v ústrety. „Ani krok dál!“

Všichni tři se zastavili. Stáli přímo pod jasným světlem pouliční lucerny, kdežto v tmavé škole nebylo vidět nic.

„Tak co bude s tím evsejem?“ ozval se opět hlas.

„Já ti ho odblokuji, doktore,“ vykřikl Ivánek. „Ale musíš pustit ty děti!“

„Poslyš, Ligaide, já ty děti nepustím, nevěřím ti ani za nehet! Já vím, mohl by ses klidně objevit i těsně za mými zády - ať tě to ani nenapadne! Uvědom si, že mám stále pár dětí po ruce, stačí málo a střílím. Sedm jednou ranou - a nepochybuj, že to stihnu! Vezmu si jich pár s sebou do letadla, aby ses mě nepokoušel sestřelit. Když zpozoruji, že mě sleduješ, začnu jednomu dítěti po druhém kroutit krčky, rozumíš?“

„O tom nepochybuji,“ vykřikl Ivánek. „Vím, že jsi schopen všeho! Ale nemysli si, vraždění tě nezachrání. Tebe nespasí nic na světě, rozumíš? Máš jedinou naději, jak zůstat naživu. Vyjdi ven beze zbraně a s rukama nad hlavou. Žádný soud na Zemi tě nemůže odsoudit k smrti, ale pokud unikneš zdejší spravedlnosti, setkáš se se mnou - a to bude horší!“

„To se uvidí,“ vykřikl posměšně Briryan. „Já si z tebe nic nedělám, prcku, ani ze zdejších Strážců, rozumíš?“

V té chvíli z okna ve druhém patře školy vyšlehly tři blesky. Ivánek i policisté padli k zemi - všichni hlavy useknuté a rozprášené zářením fotometu. Asfalt ulice začal ihned v protáhlých oválech za mrtvolami hořet.

„Ty vrahoune!“ vykřikla zoufalým hlasem Ivánkova matka. Vytrhla se Strážci a vyběhla zpoza rohu ulice. „Co ti moje dítě udělalo, ty zvíře?“

Další záblesk. Hlava ženy se změnila v krvavou skvrnu, rozprášenou na několika metrech asfaltové ulice, osvětlené čtyřmi hořícími asfaltovými fakulemi, ke kterým se přidala další hořící skvrna.

„Kdo se tu objeví, dostane to samé!“ křikl doktor Briryan k dalším policistům.

Najednou se prudce rozsvítilo. Slunce stálo vysoko nad obzorem a zalilo město plným denním jasem. Svit pouličních luceren ve srovnání s touto září naráz poklesl.

Policisté tím byli překvapeni stejně jako ostatní. Ale navzdory plnému dennímu světlu vzápětí jen bezmocně sledovali, jak ze školy vychází skupinka asi dvaceti velice vystrašených dětí, držících se křečovitě za ruce. Někde mezi nimi byl jistě doktor, ale jen čarostřelec by ho mohl zasáhnout, aniž by spolu s ním nezabil několik dětí okolo.

Celá skupinka došla nerušeně k letadlu - a pak děti stále ještě v houfu pomalu zmizely ve vstupních dveřích. Ty se za nimi zavřely jako vrata vězení, vzápětí se ostře blýsklo, ozvala se hromová rána, vzduchem zavířil prach, střepy skla i střešní krytina z okolních domů - a letoun byl pryč. Všemi zacloumala silná tlaková vlna, nezvyklá především tím, že náraz nepřišel směrem ven, ale naopak do středu výbuchu. Jediné okno široko daleko kolem nezůstalo celé.

Policisté ze všech stran rychle utíkali k budově, někteří vběhli i dovnitř. Až ve sklepě objevili sedmdesát nesmírně vyděšených dětí. Ležely na zemi, tiskly se jedno ke druhému a dlouho neodpovídaly na všechny dotazy Strážců, učitelů a pak dokonce i vlastních rodičů, kteří sem byli spěšně sezváni, jinak než nezadržitelným pláčem...

 


Zpět Obsah Dále

24.01.2017 15:41