Bez COOKIEs je omezený přístup!

Co se na nás hrne

aneb noční můra moderní Evropy

Zpět Obsah Dále

Irina Bergset, která se stala obětí Norské mafie, ve svém interview v novinách „Zítra“ hovoří o „světlé budoucnosti“ Evropanů, kteří do tohoto procesu chtějí zapojit i Rusko: „V Norsku jsou praktikovány národní tradice, postavené na intimních hrách s dětmi: s chlapci i dívkami, páchané vlastními příbuznými, s jejich následným propůjčováním svým sousedům“.

 

»ZÍTRA«: Irino, řekněte nám, jak jste se dostala do Norska a jak na vás tato země zapůsobila?

Irina BERGSET: V roce 2005 jsem se v Moskvě vdala za Nora. Mému synovi bylo tehdy 7 let. Odešli jsme žít do Norska, do komuny Aurskog-Hegland, obec Aurskog. Tehdy jsem ještě nevěděla, že před padesáti lety bylo Norsko zemí, kterou bylo možné srovnávat s civilizací v zemích ve střední Africe.

V roce 1905 se Norsko stalo nezávislým nejen od Dánska, ale i od Švédska. Tak jako tento stát byl státem nevolníků, tak jím i zůstal a navíc jeho velitele občané nikdy neviděli. Platili pouze příspěvky. Rozvoj kultury neexistoval. Obyvatelé hovořili někde Dánsky, jinde Švédsky, tedy jazyky vykořisťovatelů. Později se tyto jazyky smísily a vytvořily jeden umělý, jazyk nazývaný bokmál. Ale i dnes každá rodina v Norsku hovoří svým vlastním dialektem. Do dnešní doby neexistuje v Norsku žádný státní jazykový standard.

Bylo by možné říci, že se tento stát teprve teď formuje, kdyby nevznikl opačný proces. Norská společnost morálně rychle degraduje tím, že kopíruje americké zákony a pořádky.

Naftu tam našli už před 50 lety. Je jasné, že stát, který nevlastnil nauku o kultuře, nemohl mít ani technologie na dobývání nafty z moře – Norsko využilo zahraniční naučně-technologickou pomoc.

Tohle všechno jsem zjistila až potom. Když jsem opouštěla Rusko, věděla jsem jenom, že v Norsku je velmi vysoká životní úroveň na světě.

Nehledě na to, že jsem zakončila novinářskou fakultu MGU a jsem kandidátkou filologických nauk, Norsko neuznalo moje vzdělání.

Nabídli mi práci učitelky v sousední komunitě v novém typu venkovské školy – progresívní čínský model nazývaný »Riddersand«, co v převodu znamená »škola rytířů«. Norské školství vypadá ve srovnání s naším ruským systémem jako škola pro mentálně zaostalé. Od 1. do 7. třídy je základní škola. Úkolem státního programu je naučit děti do 13 let abecedu a číst – číst ceny v obchodech. Nahlas ve třídě číst nelze, protože je to považováno za »ostudu«. Odborný učitel vyvádí dítě na chodbu a pouze tam poslouchá, jak čte, aby nedošlo k jeho zostuzení. Učitel má právo probrat s dětmi dva matematické příklady za den, když děti nejsou schopny pochopit látku, během tří dnů se ještě pokouší jim probírané vysvětlit. Domácí úkol na týden je pět nebo osm anglických slov pro diskrétnost dítěte.

Norská škola je dostatečný příklad degradace vzdělávání. Literatura tam není, historie není, fyzika není, chemie není, zeměpis není. Je tam přírodověda, která se jmenuje »obzor«. Děti se tam učí okolní svět v obecných rysech. Vědí, co byla druhá světová válka. Ostatní podrobnosti se prohlašují za psychické násilí proti dítěti.

Nejbohatší stát světa nedává dětem ve škole ani ve školce jíst. Přesněji je to tak, že dávají nějakou hmotu pod názvem »tomatová polévka« ze sáčku a to jen jednou týdně. Je to tak, ve státních i soukromých školkách je jídlo pouze jednou za týden!

Můj starší syn se učil v Rusku v obyčejné škole. Proto se v Norsku stal z něho génius. Do 7. třídy se nepotřeboval učit. Ve školách visí oznámení typu:

Jestliže tě rodiče nutí dělat úkoly, zavolej nám. My ti pomůžeme zbavit se takových rodičů.“

Jediným způsobem jak si trénovat paměť se pro syna stalo piano. Já jsem mu jen říkala: „Jen se někde zmiň o tom, jakou máš náročnou mámu...“

S medicínou je to v Norsku katastrofa! Potřebovali jsme vyříznout znaménko – Saša má nyní šrám dlouhý 5 cm, prostě ho tam rozřezali nožem. Chirurg z Osla s dvacetiletou praxí, ke kterému jsme čekali více než 7 měsíců, odvedl svoji práci jako vesnický veterinář. Je třeba podotknout, že doktoři v Norsku nejsou. Na to je třeba se učit na univerzitě a Norové toho nejsou schopní. Proto hledají doktory po celé západní Evropě.

Měli jsme štěstí, že znaménko nevyřezávala naše místní vesnická doktorka v Borklangenu. To byla dáma z východního Německa. Řekla nám na rovinu: „Víte, nikdy jsem to nedělala. Pracovala jsem v Německu v pojišťovně. Fungovalo to tam takto: když si někdo zlomil nohu, přijela jsem a říkala: ano, noha je zlomená“. Potom ještě dodala: „Ale nebojte se, já to zvládnu...“.

Pak před naším zrakem otevřela lékařský deník a řekla: „Tak, zde stojí: namočte vatu v lihu a potřete postižené místo...“. Samozřejmě jsem vzala syna do náručí a odešla jsem...

 

»ZÍTRA«: Celá tato »místní paleta« může vytvořit nějaké nepříjemné pocity, ale z určitého momentu se váš život v Norsku stal prostě nesnesitelný. Proč?

Irina BERGSET: K neštěstí došlo po šesti letech mého života v Norsku. Nic jsem nevěděla o jejich systému »Barnevern«. Žila jsem svými starostmi: práce, dům, rodina... Žila jsem tam a jen málo jsem pronikala do státního mechanismu této země, do které jsem se přestěhovala. Slyšela jsem, že někomu sebrali děti, ale já jsem přece byla normální matka!

S mužem jsem se rozvedla za tři roky společného života. Vzala jsem si úvěr v bance a koupila byt, začala jsem žít normálním životem, nikdy jsem nebyla sociálním klientem: pracovala jsem, dětem jsem věnovala dostatečné množství času. Děti byly jen se mnou. Když otec urážel mého syna z prvního manželství, řekla jsem, že žádná setkání s ním více nebudou.

S dětmi měl ale povinnost se scházet. Já jsem si jen hlídala, jak jsem mohla, aby u otce nenocovaly – byla tam možnost, že je bude bít. Ale školka a jiné státní úřady na mně vyvíjely tlak, abych dítě otci dávala. Malý syn proto zůstával u otce zpočátku po dvě hodiny v sobotu nebo v neděli. Ale naposledy u něho strávil skoro týden, dítě však dostalo horečku poté, co ho odvezl ve třicetistupňovém mrazu k příbuzným do Trondheimu.

7. března 2011 jsem šla na policii v obci Bjorlelangen, protože mi můj malý syn řekl, že mu tety a strejdové, příbuzní jeho táty, dělali bolest v ústech a v zadečku. Vyprávěl o věcech, kterým jsem nemohla ani uvěřit.

V Norsku je národní tradice, související s intimními hrami s dětmi: s hochy i dívkami, páchané jejich vlastními příbuznými s následným propůjčováním sousedům. Uvěřit tomuto deliriu nebo peklu jsem prostě nemohla. Napsala jsem hlášení na policii.

8. března nás předvolali na službu péče o děti Barnevern. Vyslýchání trvalo šest hodin. Byla jsem tam pouze já a moje dvě děti.

Mají tam exemplární systém ochrany dětí, vytvořený na pohled, že se perou s incestem. Potom jsem pochopila, že centrály Barnevern, které jsou v každé vesnici, jsou potřebné pouze proto, aby odhalily dítě, které se prořekne na nepoddajnou mámu nebo otce a zkrátka je od sebe izolují, potrestají je. Z novin jsem se dozvěděla o případu, kdy sedmi nebo osmiletou dívku soud odsoudil k náhradě soudních výloh a vyplacení kompenzace násilníkovi na jeho pobyt ve vězení.

V Norsku je všechno převráceno vzhůru nohama. Pedofilie se tam nepovažuje ani jako přestupek.

Toho 8. března 2011 mi poprvé odebrali dvě děti.

K odebrání dochází tak: dítě se nevrátí ze školky nebo ze školy, prakticky je ukradené, zmizne. To proto, že je před vámi schované na tajné adrese.

Ten den mi řekli: „Pochopte, nastala nepříjemná situace, hovoříte o násilí k dítěti. Potřebujeme, aby vás prohlédl doktor a řekl nám, jestli jste v pořádku“.

Neprotestovala jsem. Poliklinika se nacházela 10 minut cesty autem. Zaměstnankyně Barnevern mně posadila do auta se slovy: „Pomůžeme vám, pohrajeme si s vašimi dětmi“. Děti nezůstaly jen někde, ale na službě ochrany dětí. Nyní ale rozumím tomu, co nebylo správné. Když jsem dojela na polikliniku, starší syn Saša, kterému bylo tehdy 13 let, mi zavolal a řekl: „Mami, odvážejí nás k přijímací rodině“.

Byla jsem ve vzdálenosti 10 km od dětí, které byly odváženy na tajnou adresu. Podle zdejšího zákona tu děti odnímají aniž by někdo dal vědět dopředu a bez papírování. Jediné, co jsem tehdy mohla, bylo vzpamatovat se. Plakat je v Norsku zakázáno, to se počítá jako nemoc a Barnevern tím může člověka poslat na nucenou psychiatrii.

Zdá se, že v Norsku existuje státní plán, kvóta na odebírání dětí rodičům. Pečovatelské orgány se dokonce předhánějí v jeho splnění. Grafy a diagramy se publikují každý kvartál – kolik dětí v jaké oblasti odebrali.

Nedávno se ke mně dostal dokument, zpráva ze Švédska. Je to doklad o odebírání dětí z rodin ve Švédsku a sousedních skandinávských zemích. Řeč je o zvláštním fenoménu. Píše se v něm, že ve Švédsku bylo od rodičů odebráno 300 000 dětí. Pak je to ale o celém ukradeném pokrevním pokolení rodičům! Vědci, kriminalisté, právníci, advokáti – lidé s tradičními hodnotami, kteří ještě pamatují, co ve Švédsku znamenala rodina – se tomu diví. Říkají, že se děje něco nekalého. Jde tu o státní pohromu rodin.

Odborníci hovoří o cifře 10 000 korun na den. Takovou sumu dostává nová rodina za jedno přijaté dítě, tedy jakékoliv dítě. Soukromý agent organizace Barnevern dostává za zničení takového rodinného hnízda obrovské prémie, vlastně je zaplacen za krádež potomka.

Takhle to chodí ve všech skandinávských státech.

Kromě toho si rodič příjemce může vybírat děti jako na rynku. Například se vám zalíbila jedna ruská, modrooká dívka a vy jste se rozhodli, že chcete právě ji. Potřebujete proto jen zavolat do Barnevern a říci: „Jsem připravena, mám nevelký pokoj pro dítě...“ Potom nahlásíte jméno. Právě toto dítě vám přivezou. Takže na začátku se najdou „pěstouni“ a až potom se u pokrevních rodičů odebírá dítě „podle objednávky“.

Norští ochránci práv bojují s všemohoucím sankčním systémem Barnevern. Opravdu se domnívají, že je to korupční systém na obchodování s dětmi. 3. května 2015 organizovali v Norsku postižení Barneverem protest proti násilnému rozdělování rodičů a dětí státem v Norsku. V žebříčku krádeží dětí rodičům je Norsko první na celé planetě, rozdělování rodičů a dětí je tu totiž státní projekt. Nadpis v norských novinách: „Jedna pětina dětí v Norsku je už zachráněna od rodičů“. Jedna pětina z jednoho milionu všech dětí v tomto státě je dvě stě tisíc „zachráněných“ a nyní žijících ne doma, nýbrž v »azylech«.

Příspěvky na azyly dětí v Norsku činí průměrně dvanáct milionů rublů za rok. Pokud z dítěte uděláte invalidu, dostáváte ještě více prostředků a dotací. Čím více ublížení, tím výhodnější azyl, který není ničím jiným, než vězením rodinného typu.

Ze statistiky publikované v novinách v Norsku jsou z každých deseti novorozených dětí pouze dvě děti od samotných Norů, osm z těch deseti rodí migranti. Migranti Norsku zajišťují zdravou populaci, protože nepraktikují manželství blízkých příbuzných. Nejvíce ze všech dětí se dostalo do Barnevern od ruských rodičů. To znamená, že ruské děti jsou odebírány v první řadě. Prakticky všechny děti narozené jednomu nebo dvěma ruským rodičům se dostávají do spisku Barnevern a jsou v riskantní skupině. Jsou adepty na odebrání „číslo jedna“.

 

»ZÍTRA«: Když je odebíráno dítě, co s tím mohou udělat rodiče?

Irina BERGSET: Skoro každý měsíc v Norsku končí život sebevraždou jedna ruská žena. Protože když k vám přijdou a odeberou vám dítě, jste bezbranní, jeden na jednoho – vy proti systému. Když vám říkají: „Nepřipravuješ omeletu podle Norského receptu. Nutíš dítě mýt si ruce. Kulháš, nemůžeš tedy sedět na pískovišti s dítětem. To znamená, že jsi špatná máma, proto vám dítě odebereme!“

Systém ochrany dětí v Norsku je postaven na presumpci viny rodičů. Rodič je vinen vědomě. Na rodiče se vytahuje moře lží. Všechno se začíná z prostého obvinění: „Vy chcete odjet do Ruska“. A vy si tohle nemůžete obhájit, protože máte v Rusku příbuzné. Nebo: „Vy chcete zabít své děti“. To proto, že Rusové rádi říkají: „Já tě snad zabiju!“

Neustále vás staví do situace, kdy se musíte obhajovat. A přitom chápete, že obhájit se je nemožné. Jeden člověk nezastaví norský státní stroj postavený na báječných bonusech advokátům, vychovatelům, soudcům, psychologům, psychiatrům, pěstounům, odborníkům a dalším... Prémie se vyplácejí za každého modrookého prcka. Nemáte žádnou šanci zachránit svého syna nebo dceru od norského azylu. Prošla jsem všemi instancemi norských soudů. Zasažené je tam všechno, všude je korupce. Děti jsou pro ně zboží. Nevracejí se.

Všechny materiály ruského tisku o mých dětech byly přeloženy advokátem Barnevern a použili je jako obvinění u soudu. „Ona je blázen, ona chrání své dítě v tisku!“ Na Západě není svoboda tisku ve vztahu k dětem. Apelovat na společnost není možné. Mají tam zákon o ochraně soukromí, který aktivně proráží nyní i v Rusku.

 

»ZÍTRA«: Vyrozuměla jste, že současný aktivní systém zničení rodiny v severní Evropě podporuje sexuální násilí na dětech. Jak funguje tento mechanizmus?

Irina BERGSET: Ministerstvo mládeže v Norsku by se mohlo »doslovně« nazývat ministerstvem mládeže a rovnoprávnosti všech forem sexuální rozmanitosti. Sexuální menšiny v Norsku, to už prostě nejsou menšiny. Vlastně to vypadá tak, že co je normální, to je v menšině... Svobodně dostupné jsou materiály sociologů, které dokládají: k r. 2050 bude Norsko na 90 % homosexuálním státem. Co se rozumí pod slovem »homo«, je nám těžké si představit. Říká se, že naše ruské představy o »gayích«»lesbičkách«, to už je minulost. Na západě je legalizováno jako minimum třicet druhů netradičního manželství. »Předním« státem na této úrovni je Norsko, tam je »muž«»žena« dožívajícím pojmem. A ne jen tak náhodou není možno v Norsku bránit dítě, narozené v klasické rodině.

Zdálo by se, že se vás to netýká. Říkáte si: »Ať si dělají, co chtějí! Proč by se to mělo týkat mně a mých dětí?« Dříve jsem také takto přemýšlela, neboť jsem byla v úplné nevědomosti ohledně toho, že v celé Evropě existují sexuální standardy, které vládnou výchově dětí podle určitého klíče. Toto nařízení je závazné pro všechny země, které podepsaly dohodu o změně, kterou se nyní lobuje o přijetí i v Rusku. Tam je přímo napsáno, že rodiče jsou povinni spolu s mediky a dětskými vychovateli učit maličké děti »různým druhům lásky«. Speciální rozdělení tohoto celoevropského sexuálního standardu oznamuje, proč mají učit evropské děti masturbovat rodiče a vychovatelé ve školkách již do čtyřech let a v žádném případě ne později (tyto povinnosti už na sebe Rusko přijalo – pozn. redakce). Pro vás, skalní Rusy, je to velmi užitečná informace. Na str. 46 vzpomínaného dokumentu se píše, že novorozenec musí poznat svoji »pohlavní identitu«. Přikázanou sexuální osvětou je nutné už v době porodu zjistit, kdo to vlastně je: gay, lesbička, bisexuál, transsexuál nebo transvestita. A protože jsou z rovnoprávnosti pohlaví vyňata slova »muž«»žena«, závěr si udělejte sami. Pokud si vaše dítě »pohlaví« nevybere, tak mu v tom pomůže všemohoucí norská Barnevern nebo finská Lastensuoelu, německá Jugendamt atd.

Norsko je snad první země na světě, která vytvořila výzkumný institut na univerzitě v Oslo, která sleduje sebevraždy dětí od 0 do 7 let. S celkovým pohledem na obyvatele je to velmi podivné. Jak může být novorozenec vůbec schopný ukončit život? Ale z pohledu místní Barnevern je to samozřejmé.

Jestliže děti po sadistických orgiích skutečně umírají, je možné oficiálně to svést na »sebevraždu«.

 

»ZÍTRA«: Irino, zkusme se vrátit k vaší osobní historii...

Irina BERGSET: Sebrali mi děti podruhé 30. března 2011. U dveří zazvonili dva policisté a dva zaměstnanci Barnevern. Otevřela jsem dveře na řetízek, podívala jsem se. Policisté div neměli v rukách revolvery, přijel dokonce i sám náčelník Borklangenské policie a řekl: „My jsme přišli pro vaše děti“. Zavolala jsem advokátce, ale ta mi řekla: „Ano, podle zákona v Norsku jste povinna děti předat. V případě, že se budete protivit, děti stejně vezmou s sebou, ale vy je už nikdy více neuvidíte. Musíte jim děti dát a zítra vám vysvětlí, co se děje...“ Děti si vzali hned, ani mi je nenechali převléct a ani mi při tom neukázali žádný dokument, žádné rozhodnutí. Po tomto procese jsem zůstala v šoku: nyní jsem musela dokázat, že jsem – dobrá matka.

V norských novinách byl popsaný případ jednoho chlapce, kterého sebrali matce v dětském věku a znásilňovali ho ve všech azylech, kterými prošel. Když se dožil 18 let, koupil si zbraň, a když přišel »domů«, zastřelil své poslední pěstouny.

Jiného norského chlapce sebrali, on plakal, chtěl k mámě. Lékaři řekli, že je to paranoia. Nakrmili ho léky a udělali z něho teplouše. Po křiku tisku ho předali zpět mámě na invalidním vozíku. Nebyl schopen hovořit, zhubl o 13-15 kg. Došlo u něho k degradaci na takové úrovni, že proces se stal již nevratným.

Po jediném setkání se mnou můj starší syn řekl, že napsal dopis na ruský konzulát: „Já tu umřu, ale já stejně jednou uteču z Norska. Nebudu žít v koncentráku“. Dokonce si sám zorganizoval svůj útěk. Po internetu se spojil s Polákem Krištofem Rutkovským, kterému se už podařilo zachránit polskou dívku z norského azylu. Polák mi zavolal v úplně poslední chvíli, kdy už všechno bylo připraveno, a řekl: „Když vyvezu vašeho syna bez vás, bude to únos, krádež cizího dítěte, když s vámi, tak budu prostě jen pomáhat rodině“. Bylo to těžké, výběr byl strašný: zahynout všichni tři v Norsku nebo zachránit aspoň sebe a staršího syna... Nedej Bože nikomu takovou zkoušku, takový výběr!2

V Polsku jsme zůstali tři měsíce. Matka má právo na vlastní děti pouze v Rusku, tam je subjektem rodinného práva. V Evropě nikde. Můj syn na začátku dostal norskou pěstounskou matku. Poláci nás zadrželi na žádost »druhé« oficiální norské matky. V žádosti stálo: „Jistá teta (já) ukradla dítě z Norského teritoria“. Proto Polsko, podle zákonů Evropy, muselo dát mému synovi Polskou pěstounskou matku.

Abychom mohli odvézt dítě z Polska do Ruska, musela se moje máma, tedy babička mého syna, stát »ruskou pěstounskou matkou«. Takovým způsobem probíhala výměna mezi polskou a ruskou pěstounskou matkou. Takže to byl norský rodič číslo jedna, polský rodič číslo dva a ruský rodič číslo tři. Ani jeden přitom není biologickým rodičem.

Pravá matka je v Evropě nepodstatná.

 

»ZÍTRA«: Po vašem návratu do Ruska k vám začaly proudit informace o podobných případech. Řekněte něco o vaší společenské aktivitě.

Irina BERGSET: Třeba situace: Irina C. 18 let prožila si to v Anglii. Měla tam přítele, narodila se jim dcera. Jednou Irina náhodou zjistila, že její přítel je členem sadomasochistického klubu. Dívka se dívala na televizi, kde ukazovali místního závodníka: „Mami, tento strejda si ke mně přišel hrát na doktora. O! A ta teta si se mnou hrála ve vaně...“ Dovedete si představit, co prožíváte, když vám dítě říká takové věci?

Irina šla k anglickému dětskému psychologovi a ten jí řekl: „Drahá, vy jste zaostalá, přemýšlíte včerejším dnem. To není zvrácenost, to je kreativní sex pro elitu. V tu chvíli se zasekla a začala sbírat věci, připravovala se na odchod do Ruska. Moudrá žena...

V Norsku to začalo legalizací stejnopohlavních manželství. Pak legalizovali výchovu dětí ve stejnopohlavních manželstvích. Duchovní tam, jak ženy, tak i muži, otevřeně oznamují své netradiční orientace. A nyní se tam objevili i tací, kteří položili otázku o právu zasnoubení se s dětmi, vcházení s nimi dokonce do manželství.

Pokud my, jako tradiční rodiče, budeme jako nečinní sedět a čekat, tak tuto bitvu se stejnopohlavními nebo i s jinými pohlavními rozvraceči za naše rodné děti prohrajeme. Dnes jsou experimentální zóny v USA, v severní Evropě, v Německu plus bývalé britské kolonie: Kanada, Austrálie, Nový Zéland – to jsou »horké body«, odkud já dostávám signály »SOS« od ruských matek. To jsou první záblesky války za posvěcený obraz tradiční ruské rodiny.

Myšlenka o neodkladnosti otevřeného odporu mi dávala možnost, abych se v Norsku nezlomila, abych se nezbláznila. Každý z rodičů v Rusku by tohle měl pochopit. Za posledních 30 let struktury, které se dotýkají obchodování s dětmi, zajímající se o přerozdělení demokratických mas, uzákonili stav, že rodič a dítě vůbec nejsou jedno celé, prostě nejsou celek. Nyní děti patří nějakému abstraktnímu společenství, případně státu. Nestačí, že po Haagské úmluvě o krádeži dítěte z r.1980, kterou Rusko podepsalo v r.2011, děti patří teritoriu, na kterém prožívaly poslední tři měsíce.

Filozofii těchto nelidí zčásti otevírá projekt vládnoucí dělnické strany v Norsku, o kterém jsem si nedávno přečetla v norských SMI. Lisbakken, ministr dětských záležitostí, bez ostychu říká:

Já jsem homosexuál. Chci, aby všechny děti v tomto státě byly takové, jako já“.

Dal iniciaci státnímu programu provést experiment: ze školek odstranili literaturu typu »Popelka«, všechny pohádky bratří Grimů. Namísto nich dali napsat jinou literaturu, sex – »shön literatury« jako je »Král a král« nebo »Děti-gayové«. Tam se například princ zamiluje do krále nebo prince, dívka, princezna se touží vdát za královnu. Ze zákona jsou vychovatelé povinni číst dětem takové pohádky už ve školce na nočníku a k tomu jim ukazovat i obrázky.3

Stal se takový případ. Turisté z Ruska přijeli do Nového Zélandu s krátkodobým vízem, například sedmidenním, matka, otec, dítě. Buď rodiče nahlas dítě okřikli, nebo dítě hlasitě zaplakalo, z restaurace nebo hotelu někdo zavolal službu ochrany dětí. Přijel sbor »záchranářů« a dítě odebrali, »zachránili« ho od »rodičů sadistů«. Ruští diplomaté se více než rok bili za to, aby se dítě mohlo aspoň setkávat se svými biologickými rodiči.

Já sama se už dva roky snažím o to, abych měla právo na setkávání s mladším synem. Brejvik, který zastřelil 80 lidí, má právo volat každý den svým příbuzným. Odsouzení k smrti mají na celém světě právo na dopisy a volání, ale matka nemá možnost dokonce ani pohovořit se svým dítětem!

Mimochodem Brejvik »zachraňoval« Norsko od vládnoucí »Dělnické strany« a dokonce oznámil, že nenávidí muslimy. Brejvik byl ve čtyřech letech znásilňován norskou matkou. »Barnevern« ho odebrala a pustila ho »po vodě«. Každá rodina si ho zkusila »na chuť«. Mladík pak devět let připravoval svoji akci. Myslím, že ho nyní izolovali a řekli: „My jsme ti připravili prostředí, všechno co si chtěl, jen o tomhle tématu mlč!“ Tento aspekt však ze SMI postupně mizí. Švédští žurnalisté už tuto historii zlikvidovali, zametli pod koberec.

Každých pět let Barnevern sčítá migranty, jakých dětí v Barnevern je nejvíce. Top místo zaujímá Afganistán, následuje Eritrea, Irák. Z bílých dětí je na prvním místě Rusko a z celkového počtu států pak na čtvrtém místě. Biologičtí rodiče dostávají od státu povolení na návštěvu s ukradenými dětmi – na 2 hodiny jednou za půl roku. To je maximum. Nyní můj starší syn, který »utekl do Ruska«, má až do 23 let povinnost virtuálně se nacházet v jejich dětském domě, jako majetek norského obyvatelstva (populace).4

Nemělo by se mluvit o pedofilii jako takové. Tohle je ale jiný fenomén. Jen v Norsku je 19 000 nestátních společenství na přesměrovávání dětí ze »starobylých« (muž, žena) na jiné, netradiční pohlaví. Dítě je donuceno rozvíjet se v určité netradiční pohlavní kategorii. To, co mi vykládal můj syn, to už není jen primitivní pedofilie, to je určitý »organizovaný« tréning, zaměřený na změnu orientace.

 

»ZÍTRA«: Celému tomu hororu je těžké uvěřit...

Irina BERGSET: Mezi tím, co přemýšlíte, či věřit nebo nevěřit, objevilo se celé pokolení rodičů, kteří jsou donuceni s tímto hororem žít.

V moderní Evropě se to předkládá jako způsob tolerance. Říká se, že děti mají jakoby právo na sexuální orientaci od nula let, že mají právo na sexuální různorodost. Proti nám všem, proti rodičům a dětem tu působí dobře organizovaná světová síť kriminálníků. Nyní se zdá, že přišel čas, abychom si to čestně a otevřeně přiznali a začali v každém oddělení ruské policie a po celém jejím působišti zavádět speciální podrozdělení na obranu proti mezinárodním skupinám demografického banditizmu.

Pozvala jsem lidi z pochodu »Záchrana dětí«, aby se podívali na krásnou masku západní »justice Juvenile«, která se k nám chová jako »spasitelka dětí od rodičů alkoholiků«, přitom je to globální expert na změnu pohlaví našich dětí. Hrůzný experiment, který už běží po Evropě bezmála třicet let.

V Evropě, v Kanadě, v USA, v Austrálii, na Novém Zélandu, stále ještě za hranicemi Ruska – je rodičovství zničeno a rozděleno. Rodičovství, jako spojení rodičů s dítětem, se záměrně ničí. Čísla odebraných dětí, 200 tisíc v Norsku, 300 tisíc ve Švédsku, 250 tisíc ve Finsku, v Německu, v Izraeli – takové obrovské množství – to je celé ukradené pokolení!

 

»ZÍTRA«: Na tomto pozadí vypadá naše Rusko jako ostrůvek křesťanského životního stylu...

Irina BERGSET: O mně často říkají: „To je ona, nejprve utekla na Západ a nyní se stala světlou patriotkou!“ Ano, asi jsem patriot. Proto, aby se dalo ocenit naše Rusko, je potřeba možná nejprve všechno ztratit. Za svoji chybu jsem zaplatila příliš vysokou cenu – vlastním synem a hroznou zkušeností.

Více než 100 ruských rodin mimo Ruska je na kolenou a křičí: „My jsme hosté z vaší budoucnosti. Nám na Západě ukradli naše děti. Podívejte se na naše trápení a zapamatujte si to. Probuďte se, zastavte ten mor třetího tisíciletí. Vybudujte železnou oponu tolerantnosti ke zvrácenostem. Vytlačte tu špínu za hranice Ruska!“

 Andrej FEFELOV

 Mezinárodní občanské sdružení »RUSKÉ MATKY«

Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci zpravodajské licence podle §34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském.

 


------------------------ Poznámky:

  2 Pokud vám to připomíná horror "Sofiina volba", není to náhoda.

  3 Viz herec Donutil a pohádka "Snědulka", které nejvíc vadilo, že byla bílá!

  4 Člověk je majetkem jiných - to je přímo definice otroctví!

Zpět Obsah Dále

Errata:


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od VlastimilČech: 1/6 v 22:27 na téma: Blízká-setkání : naprosto strašidelné!!!   =*=   02.06 SW : A víte, co je na tom nejstrašidelnější? Že by se z toho mohla snadno stát realita!   =*=   02.06 knihomol : Přesně tak. Velký bratr jen čeká na svůj čas. ;

Domů
Statistiky

"Horrory dneška (o tom už se nemá mlčet)" (komentáře)

Téma=Co-se-na-nás-hrne Hlasoval 1, celkem 5 hvězd, průměr=5.00.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat!

2. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

13.11.2019 v 12:58 id: 1326742

Otázka k semerádovcům:

Kdysi jsem četl sci-fi povídku zhruba s tímto obsahem:

Vzdálená planeta má extrémně dlouhý rok. Na tomto světě žije pozemšťanská kolonie, asi tak nějak zapomenutá Zemí. Domorodci jsou také lidmi, ale velmi velmi zaostalí. Délka roku je taková, že se lidský život odehrává buď v zimě, nebo v létě. Zimní lidé žijí v podzemních osadách, které se živí zásobami nashromážděnými letní generací. To jsou ti pokročilejší. Zaostalejší domorodci prostě odtáhnou na opačnou polokouli. Pozemšťané dodržují zásadu, že ze svého technologického arsenálu nějak zvlášť nevytahují své vybavení, které by hrubě překračovalo aktuelní pokrok domorodců. No a pak ovšem nějaká tá mezirasová láska a tak... četli jste to někdo? Jak se to jmenuje?


jaxx: Není to tohle?

https://www.cbdb.cz/kniha-22470-janicari-janissaries (14.11.2019 12:44)


knihomol: Tapaměť!!!!!!! Nejenže jsem to čet, mám to doma. Ale potřeboval jsem dloubnout. (14.11.2019 19:51)


SW: Kupodivu to mám doma (v EPUB), ale začal jsem to kdysi číst a nějak mi to nesedlo... (14.11.2019 20:13)


VlastimilČech: Je mi to líto, Janičáři to nejsou... I když by to mohlo být taky zajímavé čtení... Ty Janičáři budou asi hodně váleční, a já ty hodně bojové příběhy moc rád nemám... Vzpomínám si na školní návštěvu kina s nějakým válečným filmem a cestou zpátky do školy se můj spolužák zeptal: "Soudružko učitelko, a tenkrát to nebolelo?" (15.11.2019 07:55)


Q-191115093: Dobrý den,

zkusím svůj tip: Ursula K. Le Guin - Planeta exilu (15.11.2019 09:50)


VlastimilČech: Jo! jo! jo! to je asi ono! Díky! (15.11.2019 20:08)


3. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

13.11.2019 v 12:48 id: 1326741

Držím palce !


4. Jméno: Bavros

 

Info: Erzgebirgeman

11.11.2019 v 21:03 id: 1326738

Pozdravuji paní, přeji oběma pohodu, klid a zdraví. Krásné dny a hodně síly.

Bavros z Krušných hor.


5. Jméno: X-Chaos

 

Info: Velice věrný čtenář

08.11.2019 v 23:25 id: 1326481

Ano také vnímám informace asi 4 případy, snažím se nebýt ovcí. Musím jen podotknout, že je pár posledních desetiletí mým koníčkem pozorování lidí a obecně společnosti, chcete-li davu. Po pozorování případu paní Michalákové mohu je říct to, že ruku do ohně bych za ni určitě nedal. Taky nesouhlasím s tím jak se stát plete do rodiny. Na druhou stranu zase musím říct to, že v dobách dřívějších jsem registroval úplně minimálně to kdy rodič zabil dítě, teď to registrují příliš často. To je jen úvaha proč by třeba reakce organizací pro ochranu dětí mohla být v mnoha případech neadekvátní.


SW: Barnevernet se rozčiluje, proč je proti němu vedeno jen letos 34 procesů u Evropského soudu pro lidská práva. To nejsou pouhé 4 případy! To je vrcholek ledovce (ty, které se k ESLP dostaly). (09.11.2019 15:10)


6. Jméno: X-Chaos

 

Info: Velice věrný čtenář

06.11.2019 v 22:27 id: 1326234

Také jsem článek o Norsku přečetl, pokud je to pravda, je to alarmující.Nicméně nikdo z nás asi nemá mechanizmus na ověření takové informace. Já mohu říct jen to, že z pohledu turisty, se jeví Norsko jako kulturní země. Jestli 9 z 10 obyvatel doma przní své děti nejsem schopen ani odhadnout, natož spolehlivě ověřit/potvrdit. Znáte někoho ze svého okolí, komu v Norsku zašantročili děti ? Nebo tam jezdíte bez dětí ? Nebo tam nejezdíte vůbec, nebo jste tam zatím nikdy nejel ? A “pouze” čerpáte z důvěryhodných zdrojů ?? Řekl bych, že prostě taková je doba, kdy “inteligentní a vzdělání lidé” udělují bludné balvany a šíří informace, které osobně verifikovali, přesto, že pochází z naprosto důvěryhodných zdrojů.


SW: Klíčovou otázkou je tedy "důvěryhodnost" informací. Jenže stejné zprávy přicházejí z Ruska, z Polska i z Čech (Michaláková) a to už jsou dost od sebe vzdálená místa, než aby mohlo jít o nějaké "spiknutí". V tomto směru jsou "nedůvěryhodná" spíš oficiální média, u kterých se už prokázalo více dezinformací.

Druhou klíčovou otázkou je ale uplatnění principu "FAIL-SAFE" - chovej se vždy tak, aby případná škoda z omylu byla ta menší. Takže jsem dceři zakázal jet do Velké Británie s dětmi (sama nebo s manželem ať si tam jedou kdykoliv, ale bez dětí - v Británii už je to jako v Norsku - a to už měla vyřízené dětské pasy!). Kdyby to byl omyl, no tak se tam vnoučata podívají později, kdyby to nebyl omyl a přišla by o ně, byla by škoda PODSTATNĚ větší. Mimochodem, naše orgány OSPOD podobné Barnevernu jsou už delší dobu v podezření, že dělají něco podobného, zatím v menším, ale bylo by dobré se na ně zaměřit, aby "nepřitvrzovaly". A patřičně rozmáznout každou levotu. (07.11.2019 10:19)


knihomol: Jsem starej, to je samo o sobě dost nepříjemný. Ale na druhou stranu se alespoň nedožiju toho co s naší krásnou zemí provedou všechny tyhlety EUROMANÝRY a jejich vyznavači který už vystrkujou růžky. (07.11.2019 18:54)


SW: Jo, my starci z toho (snad!) vyklouzneme, i když jedině zásluhou té beznosé kmotry... ale lituji své děti a ještě víc vnuky. Ta blbka Gréta kvičí, že jim, mladým, kazíme svět. A má nevědomky pravdu, jenže ne tak, jak to papouškuje, ale v tom, že jim zůstane ten nadstátní maxibordel, který je bude mlít na krvavé piliny. A kterému se oni, dnes mladí pitomečci, nejspíš ochotně přizpůsobí a kdoví co ještě hnusnějšího vymyslí. Napadlo mě - ale nikomu to proboha neříkejte - že i to lidožroutství by se dalo v dohledné době protlačit jako "přijatelné", kdyby se z mrtvol dělaly "jenom" konzervy pro psy... "Levné (lidské!) maso pro naše mazlíčky - úplně bez uhlíkové stopy! No nekupte to!" A kdoví, co už dneska náš pes z těch psích masových konzerv žere! Až to jednoho dne odtajní a řeknou lidem: "vždyť už to tak běží deset let a nikdo proti tomu nic neměl..." FUJ! (07.11.2019 21:33)


7. Jméno: jirkacbx

 

Info: cestář z°vesnice

06.11.2019 v 20:58 id: 1326213

To je teda HNUS.


8. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

06.11.2019 v 12:50 id: 1326142

Je to ještě horší, než jsme se obávali. To jsou ty "Evropské hodnoty"? Hanba Západní civilizace! A jak je to u nás? Kolik dětí už zašantročili naši "Ochránci dětí" OSPOD? Pan Kapitán (ředitel "Mezinárodní ochrany dětí") se holedbal svými úspěchy v umisťování (prodeji) našich dětí do zahraničí!

A pak je tam ještě jedna věc: Jestliže má být Norsko díky "výchově" a oddělení dětí od rodičů již dnes z 90% homosexuální, pak to znamená, že homosexualita NENÍ vrozená ani dědičná, ale že se dá získat (zvrácenou) výchovou! Norové vlastně mýtus o "vrozenosti" a "neměnnosti" sami vyvrátili! A pamatujete se, jak se naši homosexuálové dušovali, že "registrované partnerství" je jejich poslední požadavek a cíl? Teď ho mají, ale už jim zase jde o víc. Jedno Overtonovo okno otevřeli, teď usilují o další. A naše "Evropské hovnoty" je v tom, jak jinak, podporují. Na řadě je legalizace pedofilie nebo zoofilie?



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek


Přílepky včera: Blízká-setkání

12.12.2019 11:24