Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Puč

Pak v Česku vybuchla atomovka. Samozřejmě, ne skutečná, ale událo se tolik věcí, že to výbuch atomovky připomínalo. Jednoho krásného pátečního rána vypukl v Poslanecké sněmovně poplach. Několik ranních ptáčat se pokoušelo dostat do budovy, před vchodem však narazili na vojáky v polních uniformách a s veškerým vybavením, jako kdyby táhli do boje. Velící důstojník jen stručně prohlásil, že v pravé poledne vystoupí v televizi prezident a situaci ozřejmí. Totéž se opakovalo v Senátu, před vchodem do Českého rozhlasu i České televize a leckde jinde, mimo jiné i u několika velvyslanectví. Kdy si však po ránu pustil rádio nebo televizi, nebyl překvapen. Rádio co čtvrthodinku přerušovalo program hlášením o bezpečnostní krizi, kvůli které byl prezident nucen vyhlásit stanné právo. Měl v tom podporu téměř celého Generálního štábu České armády. Obyvatelstvo se žádá, aby pokud možno nevycházelo a zdrželo se akcí proti pořádku. Ostatní podrobnosti osvětlí ve dvanáct hodin ve svém projevu prezident české republiky. Televize promítala pouze statický text s identickým obsahem.

Přesně ve dvanáct hodin se z televize, rádia a většiny místních rozhlasů ozval prezidentův hlas. V televizních záběrech vypadal, jako kdyby zestárl o několik let. Jeho slova však zněla pevně:

„Milí spoluobčané. Mohu vám s radostí oznámit, že jsme ve spolupráci s armádou, rozvědkou a několika neuplacenými politiky zabránili státnímu převratu, po kterém by následovalo obsazení cizí armádou, do nedávno považovanou za přátelskou. Tomuto českému Majdanu se podařilo zabránit skutečně na poslední chvíli, dá-li se to tak říci, v hodině dvanácté.“

Před několika týdny zabloudil na Hradčanech jeden návštěvník. Alespoň to tak vypadalo, dokud ho neodchytila ochranka prezidenta. Návštěvník neodbytně tvrdil, že potřebuje mluvit buď s prezidentem nebo s velitelem Hradní stráže. Ochotně se podrobil osobní prohlídce. Nic závažného nenašli, tak ho odtransportovali k veliteli. Návštěvník ho požádal o soukromý rozhovor, stráž odešla z kanceláře, ale ne moc daleko, kdyby něco. Po pěti minutách se rozlétly dveře od kanceláře, z nich vyrazil zbledlý velitel následovaný návštěvníkem. Ke zkoprnělé čtveřici strážných jen prohlásil:

„Jdeme akutně k prezidentovi. Půjdete s námi, budete nám dělat ochranu. Tento pán se musí dostat k prezidentovi za každou cenu!“

Prezident měl volné odpoledne, zahraniční politik, se kterým se měl setkat, uklouzl při nástupu do letadla tak nešťastně, že si přivodil torzně tříštivou zlomeninu stehenní kosti. Na Hradčany letěla omluva, politika odvezli do nemocnice. Představu lenošení mu pokazili dva návštěvníci. Stačilo půl hodiny hovoru a do Kanceláře prezidenta letěl příkaz zrušit vše, co není životně důležité. Pán, který v doprovodu velitele Hradní stráže dorazil k prezidentovi, byl šéf vojenské rozvědky a kontrarozvědky. A měl velmi zajímavé informace.

Začalo to okamžikem, kdy proběhla tisková konference Ústavu termomechaniky AV České republiky. Ta představila naráz dva vynálezy. Tím prvním byla věc podobná kostce cukru s dvěma protilehlými pokovenými stranami. Ve skutečnosti to byl akumulátor, který vydržel dávat proud 10 ampérů při napětí 48 voltů po dobu tisíce hodin. Pro srovnání, klasický akumulátor s kapacitou 100 ampérhodin dodává také 10 ampérů, ale jen při napětí 12 voltů a jen 7 hodin, o rozdílech ve velikosti a hmotnosti nemluvě

Druhý vynález byl ještě lepší, zcela zastínil ten první, i když s ním spolupracoval. Osobní ochranné pole, které dokázalo člověka ochránit před kulkami z pistole nebo křehkou sošku před úderem basebalovou pálkou. Prostě vlhký sen všech generálů - nezranitelný voják.

Existuje na světě stát, který chce mít vše nejlepší. Když to nejde koupit, a dolary onen stát nešetří, tak se to ukradne. A je úplně jedno, jestli se koupí nebo ukradne vynález, člověk, výzkumák nebo celá země. Když se onomu státu nepodařilo ani koupit ani ukrást vynález, vynálezce a ani výzkumák, muselo to jít tou nejhorší cestou.

V každé zemi existuje určité procento lidí, kteří za vidinu moci, peněz nebo obojího ochotně zradí svůj národ. Pokud je to normální člověk, nic moc se neděje. Problém nastává v okamžiku, kdy je z těchto lidí skoro celá vláda v čele s premiérem. Právě premiéra pozval prezident na pracovní oběd, chtěl s ním probrat několik mezinárodních smluv, které měl premiér spolupodepsat. Hlavní důvod ale zůstal pro premiéra tajný - zabavit ho na nějaký čas, aby vojenští odborníci mohli nainstalovat v jeho kanceláři odposlechy. Policii nedůvěřoval prezident od té doby, co jeden herec hrající si na ministra vnitra společně s policejním prezidentem provedli rozsáhlou reformu policie. Reforma se nepovedla, klíčová oddělení byla v rozkladu, správně fungovala snad jen kantýna.

I ostatní poslanci podle seznamu vypracovaném šéfem rozvědky byli nenápadně pod dozorem, osobním i elektronickým. Jak přibývalo informací, tak se ukazoval celý rozsah spiknutí. Postupně vyplouval na povrch způsob, jak chtěli spiklenci puč provést. Na velvyslanectví onoho nejlepšího státu na světě se měly různými cestami dopravit dvě roty U.S. Army Rangers, to je celkem 300 lidí. Právě ambasádu USA měl premiér požádat o pomoc, neboť normální pořádkové síly by nebyly schopny zvládnout vzpouru davů a podvratných živlů, vyprovokované policejními provokatéry. Bylo už známo i datum puče. Měl to být první květen, Svátek práce, který si nenechají ujít různí komunisté a jejich spojenci.

Aby zamaskoval osobu, se kterou chce jednat, zval prezident na konzultace malé skupinky senátorů, pokaždé z jedné strany. Došlo i na Stranu rozumu, se kterou prezident neprobíral stranické otázky, ale její pomoc při zvládání situace. Bylo veřejným tajemstvím, že vynálezce štítu, Petr Stahl, je vlastně zeť předsedy strany. Dohoda byla dojednána, v tajnosti byla posílena laboratorní výroba jak nových akumulátorů, tak štítů. Sám vynálezce přišel s jedním vylepšením. Když je sdělil prezidentovi, ten se po dlouhé době pořádně zasmál.

Vlastní provedení protiakce bylo naplánováno na poslední pátek v měsíci dubnu. Po akci budou následovat dva dny pracovního volna, což by mohlo vést k uklidnění veřejnosti.

Prvním krokem byl přelet několik helikoptér nad Schönbornským palácem, ve kterém sídlí velvyslanectví USA. Jelikož po nebi nad Prahou poletuje leccos, nevěnoval tomu nikdo pozornost. Helikoptéry přeletěly a na palác i zahradu se snesla jemná síťka. Její existenci si obyvatelé uvědomili, až když člověk odpovědný za sledování rozhlasového vysílání zaslechl zprávu o stanném právu a vyhlásil poplach. Velitel Rangerů nelenil a vyslal trojčlenné hlídky, aby se oklikou dostaly do města a donesly nějakou smysluplnou zprávu. Byl nesmírně překvapen, že se hlídky obratem vrátily, že se nedá nikudy odejít z velvyslanectví. Na pohled zábrana připomíná jemnou síťku, ale chová se jako pancéřovaná ocel. Nejde to roztrhnout, proříznout, odstranit... Kulky z revolverů po tom sklouzávají, na chviličku se to drobně modře rozzáří, ale nic s tím nehne. Zpocený černý seržant jen krčil rameny, že jediné, co ještě nezkoušeli, byla C4, a i tomu by to asi odolalo. Velitel jen kroutil hlavou, pak se pro pořádek jen zeptal, jestli zkoušeli i nouzové a tajné východy. Odpověď jej docela překvapila:

„S tajnými východy je tady problém. Tohle město tady stálo, když o Americe nikdo nevěděl. Tady dvakrát kopnete ve sklepě do stěny a jste v nějaký chodbě, kde proti vám stojí památkář a zuřivě ječí, že jste poškodili nějakou fresku. Ambasáda už několikrát platila tučnou pokutu, takže zbývá zahrada. Tam je stejný problém. Dvakrát kopnete do země a jste zase v nějaký chodbě, kde proti vám stojí jiný památkář a zuřivě ječí, že jste zase poškodili nějakou fresku. Takže, bohužel. A ještě, aby toho nebylo dost, na všech místech, kde by se dalo proniknout ven stojí nějaký džíp s pár českými vojáky.“

Tito vojáci a další, kteří se vyskytovali na hodně exponovaném místě, měli pod maskáčem jemnou síťku ochranného pole. Měli je i vojenští policisté, kteří jeli v jednu ráno zatknout provinilé členy vlády, jejich náměstky a několik dalších osob. To je taková vhodná doba, takový člověk jde spát o půlnoci a když je vzbuzen po hodině spánku reaguje tělo jen velmi neochotně. Pouze premiérovi se podařilo vzbudit se řinčením alarmu natolik, že stačil vytáhnout z pod polštáře pistoli a vystřílet na vojáky celý zásobník. Dokonce se několikrát trefil, ale ochranné pole fungovalo bez problémů.

Ve tři čtvrtě na sedm ráno přišlo zoufalé volání o pomoc z německé hranice z Rozvadova. Přes hranice se převalila kolona padesáti obojživelných obrněných transportérů LAV-25 doprovázený několika terénními vozidly Humvee v nákladní a sanitní verzi. I s tím bylo počítáno, ale generální štáb předpokládal průnik přes Šumavu, ne že pojedou po dálnici jako na přehlídce. Na jihozápadním konci pojezdové dráhy letiště v Líních bylo zaparkováno několik helikoptér. Do jedné z nich nastoupili k oběma pilotům tři muži v maskáčích, helikoptéra vzlétla, sklopila čumák a odsvištěla.

Řidičům transportérů se naskytl nevšední pohled. Zpoza lesa vlevo se vyhoupla helikoptéra, nad dálnicí z ní vypadly tři lidské postavy. Helikoptéra udělala prudkou otáčku a  zmizela. Ty tři postavy dopadly na dálnici zalitou slunečním světlem a oproti předpokladům se jim nic nestalo. Rozestavily se napříč dálnicí, že by vozidla tak tak projela. Velitel konvoje nařídil zpomalit a posléze, když se postavy nechystaly uvolnit cestu, i zastavit. Pak se vyšplhal do horního průlezu a megafonem začal na ty tři řvát, aby uvolnili cestu, jinak za jejich bezpečí neručí. Samozřejmě anglicky. Pak jen zíral. Jeden se začal srdečně smát, druhý si přikládal pootevřenou dlaň k uchu v mezinárodně známém gestu Co jsi to říkal? Třetí jen popošel těch několik kroků k transportéru až se dostal k přednímu kolu. Jako kdyby si šel popovídat. U kola se zastavil a na bok transportéru připlácl hroudu špinavě bílé plastelíny. Pak se otočil a odcházel. Velitel nebyl schopen slova, to v žádné vojenské příručce nebylo. Nezíral dlouho. Zahřměla exploze, velitele v poklopu oblil plamen a transportér nadskočil jako nakopnutý. Po dopadu se opíral čumákem přímo o beton, neboť přišel o tři přední kola na jedné straně. To už před transportéry nestál nikdo. Všichni tři muži pobíhali mezi vozidly v koloně, plácali na ně plastickou výbušninu a vzápětí mizeli za dalším vozidlem. Exploze práskaly jedna za druhou, velitel řval do vysílačky cosi, čemu nebylo rozumět. Během chvíle bylo po všem. Začátek i konec kolony byl rozbitý, uprostřed sice přežila většina vozidel, ale přes vraky vpředu i vzadu se nedalo projet. Ti tři, co to způsobili, nakonec přeskočili svodidla a zmizeli v lese. Velitel stále trčel v poklopu, brečel vzteky a začínajícími obavami, jak to vysvětlí nadřízeným. Nechal se překvapit třemi muži a ti prakticky zlikvidovali celou kolonu. Navíc, byli to vůbec lidé? Na vlastní oči viděl zásahy ze zbraní posádek transportérů. Každý se jakoby na chvilku zarazil a pak utíkal dál! Byli to roboti nebo snad nezranitelní mutanti? Tolik otázek a žádná odpověď!

Prezident s generálním štábem řešili otázku, co to bylo za vpád. Nakonec se to ukázalo. Kousek od ambasády USA je velvyslanectví Německa. Z půdy bylo vidět několik oken, v nichž se podle klíče svítilo. To ráno tam byl nouzový signál. Určený pracovník německého velvyslanectví zvedl telefon a pronesl krátkou, nic neříkající větu. Velitel úderných sil se ji dozvěděl v dočasném tábořišti kousek od hranic. Zkusil vyslat průzkumný tým, ať dojedou co nejdál a přitom podávají pravidelná hlášení. Z posledního hlášení nebyl vůbec moudrý:

Stojíme na dálnici uprostřed lesa, asi čtyřicet kilometrů od hranic. Nemůžeme se pohnout přes zničená čelní a týlová vozidla. Zaútočila na nás trojice nepřátel, nešlo je zastavit nebo zastřelit. Nevím, jestli to byli lidé, sofistikovaní roboti, nezranitelní mutanti nebo mimozemšťané. Varuji před dalšími akcemi, vůbec nevíme, proti čemu stojíme. Major Custer

Velitel zapátral v paměti, kde to jméno už slyšel. Došlo mu to docela rychle - George Armstrong Custer a bitva u Little Big Hornu. Povzdech si a šel říct spojařům, ať naváží spojení s konvojem.

Zhruba dva kilometry od konvoje, na malé pasece stála helikoptéra. Piloti seděli pod dveřmi ve stínu a sledoval trojici vojáků, jak do sebe ládují polní dávky. To už měli za sebou vypravování, jak to s konvojem zmákli. Zdálo se to až neuvěřitelné, ale vzpomínka na to, jak tahle trojice vyskakuje z letící helikoptéry byla příliš živá. Hlavní pilot se podíval na hodinky a s povzdechem se začal škrábat do kabiny. Právě včas, jen co dosedl, ozvalo se bzučení vysílačky. To už do druhého pilotního křesla dopadl velitel trojice. Oba podali hlášení o průběhu akce, načež dostali příkaz udělat s helikoptérou zběžný průzkum, jestli se tam netoulá nějaký další konvoj. Na letišti v Karlových Varech měli dotankovat a vrátit se do Plzně. O Český les a Šumavu se postarají jiní.

A už tu bylo poledne a vystoupení prezidenta v televizi. Po úvodu o zažehnaném pokusu o puč pokračoval s podrobnostmi:

„Všichni doposud známí viníci byli v noci zatčeni a umístěni do vyšetřovací vazby. Velvyslanectví USA, neboť to byli oni, kdo financoval a podporoval pokus o Pražský Majdan, je neprodyšně obklíčeno a obyvatelé mají zákaz vycházet, a to až do vyjasnění situace. Navíc byl dnes dopoledne zlikvidován konvoj bojových vozidel americké armády, který v rozporu se všemi ujednáními a dohodami drze vtrhl do naší země. Z toho důvodu ponechávám v plné platnosti stanné právo. Vyzývám všechny slušné lidi, aby dávali pozor na to, co se okolo nich děje. Vyzývám všechny vojáky, aby si vzpomněli na svou přísahu. Vyzývám všechny slušné politiky... Ano, i takoví existují! ...aby byli připraveni, neboť hodlám v nejbližším možném termínu vyhlásit mimořádné volby do Poslanecké sněmovny. Do té doby... Cože?“

Na pozadí byly slyšet tlumené hlasy, šustění papíru. Po chvilce prezident pokračoval:

„Vážení spoluobčané. Vláda USA ostře odsoudila útok na mírumilovný konvoj, který jel na pomoc České policii, naprosto nezvládající povstání antidemokratických živlů. Nyní se o tom rokuje v OSN. Poněkud pikantní na tom je, že konvoj měl být zničen v 6:30, což je ale doba, kdy konvoj vjel na území České republiky. No nic, budeme muset kontaktovat někoho ze Stálé mise ČR při OSN. Vážení spoluobčané, prozatím se loučím. Sledujte televizi a rozhlas, o novinkách budeme pravidelně informovat.“

V OSN bylo zatím veselo. Američané se naparovali, jak to té zemičce kdesi v Evropě natřou a nikdo s tím nic nezmůže. Dokonce svolali Radu bezpečnosti. Tam ale narazili na Rusko s právem veta, které jim zamítlo rezoluci proti České republice. Tak alespoň nechávali promítat otřesné záběry z Prahy, kde lidé na policisty házejí dlažební kostky a Molotovovy koktejly. Navzdory prudkému dešti hořely kaluže hořlaviny a stoupal z nich hustý černý kouř k zatažené obloze.

Přítrž tomu učinil ruský velvyslanec, když se otázal toho amerického, jestli už viděl aktuální meteorologický snímek střední Evropy. Zároveň ho nechal promítnou na velké obrazovce. Prakticky celá Evropa byla pod mrakem, jen nad Českou republikou bylo krásné bezmračné okno. Americký zástupce vyskočil jako čertík ze škatulky a okamžitě začal obviňovat ruskou stranu z podvodu s cílem co nejvíc pošpinit Spojené státy. Rus se jen mile usmíval, když prohlásil, že si to může každý na internetu zkontrolovat, stránek zabývajících se povětrnostní situací ve střední Evropě bude jistě více. Nastalo horečné datlování do notebooků. Jak najížděly webové stránky, začali se vyslanci různých států ošívat a tlumeně rozmlouvat. I na velké obrazovce se objevila stránka WetterRadar z německé WetterOnline. Stránka ukazovala jasný a čistý flek nad Českou republikou uprostřed zatažené Evropy.

Zástupce USA sklopil hlavu a v doprovodu svých lidí tiše odcházel, Zdánlivě klidně, ale uvnitř vřel žhavý vztek. To si někdo odskáče. Nejdřív ho navezou do takové bláznivé akce a pak ani nejsou schopni dodat kvalitní materiály! Naštěstí má dost vysoce postavených přátel, kteří jen čekají na podobný přehmat konkurenčních služeb. Ani ho nenapadlo, že se stal obětí vlastní propagandy, čímž se dokázala známá pravda, že Američané jako jediní věří vlastní propagandě. Schůzi Rady bezpečnosti pak ukončilo Rusko s Čínou, respektive jejich zástupci, když se zvedli od stolu se slovy:

„Pohádku jsme už slyšeli, můžeme se jít dospat...“

Ke konvoji přijely dva džípy České armády v doprovodu několika autobusů. Z džípů vystoupilo několik důstojníků doprovázených plně ozbrojenými vojáky. Jeden z důstojníků zvedl megafon a začal do něj plynulou angličtinou mluvit:

„Jménem České Republiky, vzdejte se. Budete sem přicházet jednotlivě, beze zbraní a pouze ve spodním prádle, abyste nemohli mít u sebe ukryté zbraně. Nezapomeňte si vzít vojenské známky, pouze ty budou potvrzovat, že jste vojáci a ne teroristi. Po kontrole toto...“

Od konvoje zazněla salva. Jeden důstojník se obrátil ke druhému:

„Měl jsi pravdu, jsou to idioti. Sázku dostaneš večer v klubu.“

Důstojník s megafonem pouze pokynul rukou. Kupředu postoupil voják s trubicovým odpalovačem reaktivních granátů. Pečlivě zamířil a stiskl spoušť. Záblesk, kouřová stopa a exploze uprostřed kolony.

Důstojník opět zvedl megafon:

„Ještě máte chvíli na rozmyšlenou. My máme granátů dost, a pokud by nestačily, bojové helikoptéry jsou tu do patnácti minut.“

Od konvoje bylo slyšet několik výkřiků, nadávek a pár ran z pistole. Pak se ozval hlas z megafonu:

„Nestřílejte, vzdáváme se. Tady je kapitán Davis. Musel jsem majora Custera zbavit velení, neboť se chystal útočit dále bez ohledu na ztráty i přesto, že vám naše zbraně nic nedělají. Jaké nám dáte záruky, že neskončíme někde v lágru?“

Od džípů se ozvalo:

Guantanámo tady nemáme, jestli jste myslel tohle. Jedinou záruku, kterou vám dáme, je tato: Kdo se vzdá, bude naložen do autobusu, a odvezen na českoněmeckou hranici, kde bude vyložen. Samozřejmě pod stráží, abyste cestou nedělali neplechu. Německé pořádkové síly budou upozorněny. Takže opakuji: ve spodním prádle, beze zbraní. Když vše dopadne dobře, vrátíme vám i vojenskou techniku.“

Jako první přišel kapitán Davis, postavil se k důstojníkům připraven řešit možné problémy. Jeden se vyskytl skoro hned. Od konvoje se ozval hlasitý ječivý ženský hlas, že dotyčná nebude nikomu dělat striptýz. Kapitán David se docela lidsky usmál:

„Máme tam jednu puritánskou poručici, už dlouho nám pije krev. Slečna určitě bude chtít autobus sama pro sebe. No, uvidíme.“

Zpoza vraků vystoupila postava oblečená do kompletní bojové výstroje, zastavila se a provokativně opřela pušku o nejbližší vrak. Pak rozhodným krokem zamířila k českým vojákům. Pak třeskla rána a z betonu dálnice před postavou se zaprášilo. Zároveň se ozval megafon:

„Varování. Pokračování v chůzi je na vlastní nebezpečí, porušujete pravidla příměří!“

Postava jen pohrdavě pohodila hlavou a udělala jediný krok. Houkla další rána, odlišným, masivnějším zvukem. Postavě to odtrhlo na opasku zavěšené sumky včetně opasku a kusu kalhot. Ty na nic nečekaly a hbitě sjely ke kolenům, odhalujíc růžové spodní prádélko. Postava ztuhla, pak rezignovaně sklopila hlavu a začala odkládat oblečení. Jako poslední šlo dolů triko. Pak se ukázal důvod nechuti se svlékat - slečna si ráno nevzala podprsenku. Okamžitě se ozval megafon s tím, že v tomto případě je spodním prádlem i triko. V tu ránu byl překonán rychlostní rekord v oblékání trika. Když pak slečna procházela okolo důstojníků, ti strnuli v pozoru a salutovali. To už byla slečna ve tváři úplně rudá a nejraději by se studem propadla. Úsměvnou dohru to mělo na hranicích. Komisně se tvářící německý důstojník, přebírající zajatce, se zarazil:

„Stop! Jak to, že máte triko a ostatní ne? Svléknout, sofort!“

Poněkud ho překvapila reakce. Slečna se sesypala na zem do klubíčka, začala brečet a nesouvisle vykřikovala, že už i ti Češi jsou galantnější... Situaci musel vysvětlovat kapitán Davis, slečny se ujala postarší zdravotnice a s pohoršeným pohledem k důstojníkovi ji odváděla k sanitce.


Podobná situace nastala v Praze na velvyslanectví USA. Tam to bylo poněkud složitější. Přes to, že jim bylo vysvětleno dění v republice, trvali na tom, že budou jednat pouze s premiérem. Tak jim ho nakonec přivezli ukázat. Holá hlava, ztrhaný výraz, černě-oranžově pruhovaná vězeňská kombinéza, pouta na rukou i na nohou, oboje připojená řetízkem k masivnímu opasku stál v polokruhu ozbrojených vojáků před hlavním vchodem na velvyslanectví. V otevřených vratech stál velvyslanec s několika dalšími členy vyslanectví. Za nimi nervózně postávalo několik příslušníků americké Vojenské policie. Premiér právě odříkával svůj text:

„... prostě jsme si nedali větší pozor. Pouštěli mi záznamy odposlechů, fotky z našich neoficiálních setkání a podobně. Proto teď sedím ve vězení a vy v baráku, ze kterého nejde vyjít. Doporučuji vám začít jednat s prezidentem, já jsem už mimo...“

Otočil se a odcházel k autu, které ho přivezlo, naprosto ignorujíc velvyslancovy výkřiky. Zareagoval až na ten o poskytnutí ochrany:

„Pane velvyslanče, vy si už nedokážete ochránit ani vlastní záda.“

Další šok dostal velvyslanec, když velkopansky prohlásil:

„No dobře, ať tedy prezident přijde.“

Mezi vojáky se protáhl generál - náčelník generálního štábu a velvyslance setřel:

„Ty časy, kdy se musel prezident doprošovat, jsou už za námi. Teď vy budete čekat, až si na vás prezident udělá čas. Pak si vás pozve k pohovoru a vy se tam neprodleně dostavíte.“

Velvyslanec se naježil:

„Jakým právem si tady na mě otevíráte hubu? Taková nula, doma bych si o ni ani neotřel botu!“

Generál se mu smál do očí:

„Říká vám něco slovo reciprocita? Mělo by, tak zoufale nevzdělaný být nemůžete. Ale budu hodný a vysvětlím vám to. Znamená to jednoduchou věc: Jak jste se vy chovali k nám, tak se budeme chovat my k vám. Jasný? “

Velvyslanec modral, zelenal, fialověl, jako by měl náběh na infarkt. Pak, když viděl, že to s důstojníkem venku nehne, se uklidnil:

„Dobrá, přijmu vaše podmínky.“

Prezident měl čirou náhodou čas hned druhý den odpoledne. Dopoledne se řešilo, jak velvyslance dovézt na Hrad. Odblokovávat celý vchod, aby mohl vyjet svým autem se nechtělo nikomu, všichni si byli vědomi přítomnosti tří set Rangerů. Nakonec to bylo jednoduché. Technici odsunuli síťku dva metry od brány, prakticky na kraj chodníku. Teď už jen zbývalo vybrat vhodně reprezentativní vozidlo. Tehdy šéf rozvědky prokázal kvalitu svých lidí:

„A co trochu provokace? Rusům na ambasádě překáží v garáži prezidentská limuzína, kterou ale nikdy nevyužili. Moment. Poptám se na aktuální stav.“

Vytáhl mobil, chvilku se tlumeně s někým domlouval, pak rusky poděkoval a zavěsil:

„Tak. Limuzína tam ještě stojí, je to prý nějaký ZIL-4112R, ohromný bourák. Kdyby pan prezident vznesl oficiální žádost o zapůjčení zároveň s neoficiálním vysvětlením, myslím, že by Rusové ochotně vyhověli.“

A také ano. Velvyslanec udělal dva kroky z brány, která se za ním zavřela. Technici přes něj bleskurychle přehodili okraj síťky. Právě včas, vzápětí se brána rozlétla a z ní vyrazilo na dvacet Rangerů, kteří okamžitě spustili palbu na všechny v okolí. Palba postupně ustávala, to když Rangeři zjistili, že jsou stále uvězněni za neprůstřelnou stěnou. Neprůstřelnou, ale průhlednou, neboť bylo vidět bujaré veselí těch, kteří se měli válet v krvi. Ti, kteří se nesmáli, mířili na velvyslance, kterého potupně prohledávali další tři. Na chodníku se už hromadilo několik věcí - dvě pistole, jeden malý Derringer, černěný výsadkářský nůž a miniaturní vysílačka. Proto Rangeři věděli, kdy zaútočit!

Generál, který ho měl doprovázet, jen prohodil:

„Že vy si nedáte pokoj a zkoušíte vše uhrát silou, i když víte, že to neprojde. No nic. Teď nasedneme do limuzíny a popojedeme, ať pan prezident zbytečně nečeká.“

Ruská prezidentská limuzína ZIL-4112R

Ruská prezidentská limuzína ZIL-4112R

Před vchod se přikolébal koráb silnic v ruském vydání. Velvyslanec vytřeštil oči:

„Do toho si mám sednout?“

Generál pokrčil rameny:

„Ještě máte možnost jít pěšky, ale to byste sebou měl hodit, abyste nezmeškal audienci.“

Velvyslanec s kyselým úsměvem nastoupil, generál za ním zavřel dveře a šel si sednout vedle řidiče. Velvyslance zanechal o samotě přemýšlet nad osudem člena nejmocnějšího národa na světě, ke kterému se vůbec nechovají s povinnou úctou.

Návštěva u prezidenta nebyla vůbec příjemná. Hradní stráž sice velvyslanci vzdala čest, to bylo asi všechno. Žádný červený koberec, žádné davy mávající americkými vlaječkami, žádné nezletilé dívenky s kyticemi květů. Ty velvyslanci scházely nejvíc. Mladá voňavá tělíčka... Krátké zdržení v předpokoji, pak vstup do prezidentovy kanceláře. Marně čekal na vítací polohu, to jest mírně předkloněn prezident oběma rukama tiskne velvyslancovu pravici. Prezident jen ukázal na osamocené křesílko před stolem a počkal, až se velvyslanec usadí. Pak spustil proslov:

„Co mám s váma, Američanama, dělat. Překazili jsme vám puč proti legitimně zvolené vládě, vy sem pošlete skoro sedmdesát bojových vozidel. Že jste jeli jen na průzkum vám uvěří jen hodně prostoduchý člověk. Jedině tak průzkum bojem, když jste napadli i parlamentáře! Pozval jsem vás k rozhovoru, vy jste toho hned zneužili k pokusu o výpad. Navíc jste hrubě zneužili prostory velvyslanectví, když jste je přeměnili na utajenou vojenskou základnu, ze které jste hodlali útočit proti regulérní vládě.“

Prezident se osvěžil douškem čaje:

„Takže přejdeme k věci. Vydáte nám všechny osoby, které se dnes zúčastnily pokusu o ozbrojený přepad. Diplomatickou imunitou se neohánějte, ty osoby opustily území velvyslanectví. Máme to docela dobře zdokumentováno, sice u nás nevisí kamera na každém kroku, ale nám úplně stačí to, co máme. Tyto osoby budou obžalovány z porušení stanného práva, což se zpravidla trestá smrtí.“

To už velvyslanec nevydržel, vyskočil z křesílka a začal nesouvisle vykřikovat cosi o ženevských dohodách, mezinárodních smlouvách a podobně. Prezident v klidu počkal, až se velvyslanec zklidní a pokračoval:

„To je pěkné, co říkáte, většina případů ale platí při válečném stavu. Vy jste takoví zbabělci, že jste k nám vtrhli ozbrojenou silou, aniž byste nám tu válku vyhlásili. Takže nespadáte pod Ženevské konvence, s tou myšlenkou se rozlučte.“

Zvednutou rukou zarazil další námitky a pokračoval:

„Je tady ještě jedna možnost. Dám vám seznam lidí. Ano, ten, co vám podává váš doprovod. Ty opustí velvyslanectví, zůstane jen neozbrojený personál, který bude pokračovat v likvidaci věcí, o kterých si myslíte, že by se nám neměly dostat do rukou. Nakonec nám protokolárně vrátí budovu a opustí republiku.“

Velvyslanec jen tupě zíral do seznamu ve složce, až z něj nakonec vypadlo:

„Jak... Jak jste se dostali k tomu seznamu? Ani já nevím, jak se všichni ti Rangeři jmenují, většina má začerněnou složku, i pro mě...“

Prezident se pousmál:

„Jak to říct. Vy máte tajné služby, my máme sice jen jednu tajnou službu, ale asi výkonnější. Navíc, my umíme spolupracovat i v případech, kdy vy si informace hamouníte pro sebe. No, řekl jsem, co jsem potřeboval. Vy máte lhůtu tři dny na rozmyšlenou, kterou variantu zvolíte. Doporučoval bych tu druhou, ať z toho vyváznete aspoň se zbytkem cti. Jen doplním, pokud se do těch tří dnů neozvete, budeme to považovat za odmítnutí spolupráce. V tom případě vám odpojíme elektřinu, plyn a vodu a zamezíme dodávkám potravin. Já osobně pevně doufám, že to nenecháte tak daleko zajít. To bylo vše, můžete jít. Na brzkou shledanou.“

Jako v mrákotách se velvyslanec odpotácel do limuzíny, která ho odvezla na velvyslanectví. Tam se zavřel do své pracovny, sepsal zápis o návštěvě u prezidenta, zápis předal službě přede dveřmi. Pak se v pracovně zamčel, z trezoru vytáhl nádherně intarzované dřevěné pouzdro. V něm byla v sametu uložena trofejní pistole Luger P.08 Parabellum včetně zásobníku a osmi nábojů ráže 9mm. Původně to měl být dárek pro velvyslancova přítele, viceprezidenta USA. Shodou okolností bude použita mnohem dříve.

 


Zpět Obsah Dále

27.09.2017 19:52