Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

První

Po smrti velvyslance přešly povinnost na diplomata s funkcí Chargé d’affaires ad interim, neboli dočasně zastupujícího. Ten okamžitě zavolal do prezidentské kanceláře, oznámil, co se stalo a chtěl prodloužit lhůtu na rozmyšlenou, než se věci dají do pořádku. Jeho odhad byl pět až šest týdnů. Odpověď byla poněkud jízlivá, prezident lituje, že pan velvyslanec neunesl tíhu okolností, ale lhůta se prodlužovat nebude. Pan velvyslanec určitě po návratu sepsal zprávu. Ať si ji pan Chargé d’affaires ad interim prostuduje, rozhodnutí je nyní na něm.

Další, koho si prezident pozval na kobereček, byl velvyslanec Německé spolkové republiky. Osvědčený ZIL zůstal v majetku Kanceláře prezidenta republiky. Rusové, když se dozvěděli, na co ho bude prezident používat, mu ho prostě darovali. I německý velvyslanec pobledl, když viděl, v čem má jet. Doprovod ho uklidnil, že když to přežil velvyslanec USA, ten německý to také určitě překousne.

Na rozdíl od toho amerického byl německý velvyslanec přivítán srdečněji. Sice byl drobně pokárán, že spolupracoval s agresorem, který chystal v Česku krvavý puč, ale nakonec vyvázl jen s úkolem zazdít půdní okno, kterým je vidět ambasáda USA. Jen tak mezi řečí se mu prezident zmínil o vyhazovu amerického velvyslanectví z České republiky. Němec valil oči jako Japonec na orloj, pak si povzdech, že to u nich nejde. USA jsou v Německu prakticky od války, všude si staví základny a když se jim něco nelíbí, stačí, aby velitel superzákladny v Rammsteinu zvedl telefon a kancléř si může hledat práci.

Načasování protiakce na pátek se velmi osvědčilo. Většina studentů, kteří tak rádi rebelují, využila slunného počasí a už ve čtvrtek odcestovala k rodičům, přítelkyním či kamkoliv jinam. Přes víkend utichly největší vášně, takže v pondělí ráno mohl prezident oznámit zrušení stanného práva a přechod jen na výjimečný stav. I nadále byly zakázány jakékoliv nepovolené shromáždění s více než padesáti účastníky. U povolených shromáždění bude tvrdě vymáháno dodržování zákona, který účastníkům zakazoval zakrytí obličeje ke znemožnění identifikace. Spolu s tím byla oznámena role, jakou mělo velvyslanectví USA sehrát v připravovaném krvavém puči, o dvou rotách Rangerů, díky nimž se z velvyslanectví stala utajená vojenská základna. I o možnostech potrestání, o běžící lhůtě na rozmyšlenou, i o ozbrojeném vpádu kolony obrněných transportérů US Army. U toho se moc nerozebíralo, jak byl vpád zlikvidován, pouze bylo oznámeno, že se vojáci vzdali a byli odtransportováni za hranice. Prezident končil optimisticky, že pokud se tento týden nic nestane, zruší i výjimečný stav a vyhlásí předčasné volby.

Pak se u prezidenta ohlásil předseda Strany rozumu i se svým zástupcem, Petrem Stahlem, vynálezcem. Toho již pár dní trápila myšlenka, že něco přehlédli, někde něco podobného dnešnímu stavu četl. Pak si vzpomněl. Jeho oblíbený netradiční autor scifi a jeden jeho román. Tam se také hrdina odmítl řídit diktátem z USA a EU. Odveta přišla vzápětí:

Ale vy odstoupíte! zasyčelo sluchátko. Jestliže budete ještě ráno na Hradě, poletí už zítra přes Čechy zbloudilé alianční letadlo a nad Prahou - čistě omylem - upustí odjištěnou nukleární hlavici. Bude to připsáno na váš obžalovací spis, kdybyste to náhodou v některém protiatomovém krytu pod Prahou přežil. A buďte si jistý, že si na vás v Haagu odborníci smlsnou - jako svého času na Miloševičovi!

V románu hrdina raději odstoupil, než aby nechal zničit Prahu a kus Čech. Petr Stahl měl ovšem poněkud jiné možnosti. Kontaktoval Yoma a seznámil ho se situací. Pak s ním konzultoval možnou pomoc. Společně procházeli databází znalostí, hledajíc něco, co by bylo v možnostech pozemské civilizace a pokud možno hned použitelného. Narazili na téma těžkých důlních laserů a s nimi spojené varování o možných důsledcích použití těchto zařízení mimo kontrolovaný podzemní prostor. Petr zajásal. Stačilo jen trochu poupravit výkonné lasery používané pro oblačné pokovování, usadit je na pětiosé polohovací zařízení a společně se zdrojem energie, chlazení a počítačovým řízením namontovat na vhodný náklaďák. Lasery budou stačit z pokovovací linky v ústavu, pětiosé roboty má každá slušná fabrika. S tím teď šli za prezidentem, aby zprostředkoval propojení mezi vojskem a ústavem. Teď to byla hra o čas, jestli se podaří dokončit obranné lasery dřív než potupené USA připraví odvetu.

Stihlo se to o chloupek. Ve tři hodiny ráno bylo poslední z jedenácti nákladních aut právě dokončeno, když se Petrovi v hlavě ozval Yom, že jeho sledovací zařízení zaznamenalo neobvykle vysoko a neobvykle rychle pohybující se předmět. Pohyboval se jinak než normální letadla, už i trasou. Civilní letadla nelétají přes severní pól. Petr zavolal mobilem na domluvené číslo a vyhlásil poplach. Různě u hranic Středočeského kraje stály nenápadné kamiony, na návěsech dlouhé kontejnery. Okolo nich teď začal nebývalý ruch. Ke každému přijelo několik džípů s vojáky, ti zaujali kruhovou obrannou linii. U kontejnerů se odklopila střecha, vysunula se parabolická anténa pro synchronizaci dat s ostatními. Pak se majestátně vztyčilo robotické rameno, zakončené tlustým stříbřitým válcem. Zkušebně zakroužilo po nebi, pak strnulo a mířilo někam daleko a vysoko. Jen pozorný pozorovatel si mohl všimnout nepatrného pohybu stříbřitého válce. Delší dobu se nic nedělo, pak přišlo téměř naráz hlášení od Yoma i od armádních radarových specialistů - objekt se rozdělil na dva kusy, jeden se pomalu obrací ke zpáteční cestě, druhý padá balistickou křivkou s cílem Praha Hradčany. Obsluhy laserů si nasazují ochranné brýle, odklápějí skleněný kryt a mačkají tlačítko s popisem Automatická střelba. Z každého stříbřitého válce na koncích robotických ramen se sedmkrát zlatavě zableskne. Pak se začne robotické rameno skládat zpět do kontejneru, stejně tak i anténa. Vysoko nad střední Evropou se na malou chvilku rozzáří malé slunce, přinášející falešný úsvit. V jeho záři se ztrácí druhý výbuch, kterým končí svou existenci letadlo i s pilotem. Jeho hlášení základně o splnění úkolu je tudíž nedokončené. Generálové na základně na sebe nevěřícně hledí. Jejich super dokonalý letoun, do jehož vývoje byly vloženy stovky miliard dolarů, a sestřelili ho Češi? Nemožné. Totéž si říká i muž sedící v Oválné pracovně Bílého domu ve Washingtonu. Pak zabzučí červený telefon, který má na sobě přilepenou samolepku s nápisem Moscow. Prezident si pomyslí, co že ti Rusáci zase chtějí. Není toho moc. Ze sluchátka se line angličtina, jen lehce podbarvená ruským přízvukem:

„Mám tady vzkaz pro vás od prezidenta České republiky, doručený přes naše velvyslanectví v Praze. Vzkaz zní: Nechte toho, nebo vám nakopeme zadky.

Prezident chvíli hleděl tupě do zdi, pak se vzchopil, na interkomu zmáčkl jedno tlačítko a zavrčel rozkaz.

Český prezident vystoupil brzo ráno v televizi:

„Vážení občané! Naši krásnou zemi napadl zákeřný nepřítel. Bez vyhlášení války, prostě jen proto, že jsme se vzepřeli jeho nestydatým požadavkům. Mnoho z vás vidělo dnes k ránu malé slunce, které vzplanulo na noční obloze. Toto malé slunce byla termonukleární bomba, kterou na nás bez jakéhokoliv varování nechal hodit prezident údajně nejdemokratičtější země na Zemi. Ano, mluvím o USA. Měl to být trest za naši údajnou neposlušnost. Bohužel, tento trest by byl zkázonosný pro většinu Evropy. Tato termonukleární bomba byla z takzvané páté generace. Po jejím dopadu na Prahu by se vypařilo území o velikosti Středočeského kraje, na území Čech by nepřežilo nic a bylo by velmi poškozeno vše do sta kilometrů od našich hranic. Naštěstí jsme na poslední chvíli vyvinuli obranný prostředek, který umožnil toto nebezpečí zjistit a zničit. Zároveň byl zničen i speciální letoun, který tuto bombu nesl. Měl to být naprosto nezjistitelný a neviditelný letoun. Na vývoj tohoto letounu bylo vynaloženo šest set osmdesát dvě miliardy USD. Určitě si dokážete představit, jak by se tato částka dala využít v míru na zlepšení života na Zemi. Na závěr mám vzkaz pro prezidenta USA: Přestaňte se chovat jako rozmazlený fracek, který raději zničí to, na co nedosáhne. Určitě se najde nějaká dobrá duše, která mu tento vzkaz doručí. Vážení občané, loučím se a jdu se starat o obranu naší vlasti. Na viděnou zase někdy.“

To se již přemísťovaly dva upravené nákladní vozy do západních Čech. Polní ležení invazních sil, které měly dojet do Čech po puči leželo poblíž vesničky Ziegelhütte, asi osmnáct kilometrů po dálnici A6 od hranic České republiky. S vysokou pravděpodobností se předpokládal vpád po trase průzkumného konvoje. I bojová vozidla se lépe pohybují po dálnici než neschůdným terénem... Navíc, na německou dálnici A6 navazuje česká D5, kterou by se dalo poměrně rychle dosáhnout průmyslového města Plzně, po jejíž obsazení by z ní byl báječný výchozí bod pro výpad na 80 kilometrů vzdálenou Prahu. Dobře to měli američtí stratégové vymyšlené.

Oba nákladní vozy s lasery zaujaly stanoviště na kopci pod zříceninou hradu Přimda, odkud byl nádherný, ničím nerušený výhled až k hranicí.

zelená: stanoviště laserů, červená: ostřelovatelné území

zelená: stanoviště laserů, červená: ostřelovatelné území

Pozorovatel, perfektně umístěný ve zbytku věže hradu Přimda, hlásil zvýšený pohyb na dálnici A6. Jako nezastavitelný zelený proud se po celé šířce dálnice valily invazní síly do Čech. Velitel si pochvaloval, jak to krásně jde, nikdo neútočí. Po varování, jak dopadl průzkum, byly v pohotovosti mnohé protiletadlové zbraně. Žádná helikoptéra neměla šanci. Pak, téměř na dohled od celnice Rozvadov, se pokojný postup změnil v peklo. Velitele zaujala zřícenina hradu, něco se mu nezdálo. Zlatý záblesk sice oko zaregistrovalo, než ho stačil oční nerv předat do mozku, velitel zemřel, záblesk mu vypálil mozek. Pro mnoho dalších byla smrt mnohem bolestivější ve vybuchujících a hořících bojových vozidlech. Pohodlná dálnice, vedoucí na vysokém náspu nebo v terénním zářezu se stala smrtící pastí. A stejně jako v případě průzkumné kolony, po zničení několika řad čelních vozidel se výbuchy přesunuly těsně k hranici. Každé vozidlo, které přejelo hranice se během chvilky změnilo na rozpálenou hromádku kovových trosek. Stejně dopadla vozidla, které se pokoušela opustit dálnici. Pak se na šifrované velitelské frekvenci ozvala angličtina:

„Jménem České republiky: Kdo se vzdá a pouze ve spodním prádle opustí dálnici, na toho nebudeme střílet. Naopak, budeme střílet po každém, kdo by vám bránil podniknout tento logický krok. Máte na to dvacet minut, poté začneme likvidovat vozidla v konvoji.“

Nejdřív uposlechlo jen několik jedinců, pak, když se ukázalo, že tajemný hlas nelhal, proud zesílil. A pokaždé, když se ve věži objevil nějaký důstojník a pokusil se střílet polonahé vojáky do zad, se během chviličky změnil na oblak připečeného krvavého aerosolu. Pak se někdo rozumný dostal k vysílačce:

„Haló, je tam někdo? Prosím o prodloužení lhůty. Máme tady spoustu raněných, kteří se nemohou hýbat, ač by rádi opustili tohle peklo.“

Tajemný hlas měl jen jednu další podmínku:

„Dobře. Nebudeme střílet na žádné vozidlo, které vyvěsí bílou vlajku. Stačí triko nebo podprsenka, a ta ani nemusí být bílá.“

Narážka sedla, mnozí byli svědky přeměny slečny puritánky na normální holku. A stačilo, aby se někdo zmínil o blbých Češích a už dostal facku. Hlas pak pokračoval.

„Vojenskou techniku zničíme, až nám oznámíte, že se vzdali všichni, kteří o to stáli, nejpozději pak za šest hodin nebo při porušení příměří.“

„A musíte ji ničit?“

„Ano, musíme. Jednak nemáme chuť prohledávat každé vozidlo v koloně, plné číhajících zelených mozků a pak nic jiného na vás a vaše velení než naprostá zkáza neplatí. Poděkujte doma těm, co vás do toho dobrodružství navezli.“

Ze stanovené lhůty šesti hodin neuplynula ani polovina, když se opětovně ozval voják z konvoje:

„Právě je odnášen poslední raněný, který si to přál. Děkuji vám za spolupráci. Dejte mi pět minut na opuštění konvoje a pak si s ním dělejte, co uznáte za vhodné.“

Nakonec to bylo skoro deset minut, protože polonahý starší pán ve spěchu zakopl a zřítil se mezi trosky. Když se neukázal, dodalo si několik dalších odvahu a došli se podívat, jestli nepotřebuje pomoc. Během minuty se opět objevili a napůl nesli zkrvaveného muže. Jen co se vzdálili dvacet metrů od dálnice, propuklo to pravé peklo. Operátoři laserů během lhůty na opuštění konvoje naklepali na dotykových obrazovkách cíle tak, aby výbuch zničil co možná nejvíc okolních vozidel. Počítače si to přebraly a pak na povel spustily palbu. Vojákům mimo dálnici to připadalo, jako by přes konvoj přejela vysoká ohnivá vlna. Během pěti minut bylo po všem. Z tisíce vojenských vozidel zbyly tuny spečených kovových trosek. Sotva dozněl poslední opožděný výbuch, objevila se nad hloučky vojáků helikoptéra. Z bočních dveří se vyklonil důstojník s megafonem:

„Jménem České republiky, poslouchejte pozorně. Doporučuji vám uchýlit se zpět na německé území. Je to pár kilometrů, to určitě zvládnete. Zde v Čechách jste stále vedeni jako tlupa banditů, útočící ze zálohy a skrytě, protože se vaši nejvyšší velitelé neobtěžovali vyhlásit nám válku. Teprve potom bychom s vámi zacházeli podle Ženevských dohod. Rád bych řekl na shledanou, ale jen těm, kdo přijedou v míru jako turisté. Pro všechny ostatní máme jen toto: Sbohem a už se nevracejte!“

Likvidace invazní armády mělo jistou humornou formu. Mnoho lidí z Rozvadova a okolních vesnic obsadilo každé vyvýšené místo. Někteří se spokojili s fotkami, jiní si vše pro jistotu natáčeli. Taktéž parkoviště pro kamiony u rozvadovské celnice bylo skoro plné jak tuzemských, tak zahraničních kamionů. A i tam stáli řidiči na kabinách a návěsech a fotili a natáčeli. Brzy byl internet plný fotek a videí, jak dostávají Amíci na frak. Většina videí byla na humorných stránkách, ale objevilo se i v takových exotických destinacích jako je Katar, Filipíny či Samoa. Několik videí se nakrátko objevilo na webových stránkách renomovaných agentur, kde vydrželo nejdéle den, než bylo smazáno s vyhýbavou výmluvou o nepotvrzeném zdroji. Brzy byly terčem posměch i ony...


Přímo v USA bylo z nařízení FBI vypnuto a smazáno mnoho webových serverů, jednou dokonce i celé datacentrum. Tady však narazila kosa na kámen, v tomto datacentru mělo uloženo důležité údaje mnoho washingtonských úředníků včetně viceprezidenta. Přehmat stál místo ředitele FBI i dvou jeho náměstků. FBI bylo náhle bez vedení a začínalo se propadat do chaosu. Vytvořilo se několik frakcí na podporu zbylých náměstků, přesvědčených, že ten jejich je ten jediný správný k vedení instituce. Vnitřní boj zabral většinu času, vyšetřování federálních zločinů ještě chvilku běželo setrvačností, ale bez koordinace shora pomalu ztrácelo účinnost.

Prezident USA nakonec neustál tlak, který byl na něj vyvíjen ze všech stran. Vojenští jestřábi v Pentagonu požadovali volnou ruku k potrestání Čechů za zničení invazního vojska, viceprezident na něj tlačil s reorganizaci FBI, které nemohl odpustit zásah v datacentru. Do toho klesající preference, jak se veřejnost dozvídala další podrobnosti ohledně průšvihů v té malé Evropské zemičce, počínaje nepovedeným pokusem o puč a vyhazov velvyslance z Čech. Následovaly informace o zničení průzkumu čítajícího skoro sto bojových vozidel pouhými třemi muži a následné likvidace trestného nájezdu, která znamenala prakticky zničení celého třetího obrněného brigádního bojového týmu, 4. pěší divize, z Fort Carson v Coloradu. Ten byl zničen na dálku neznámou zbraní, proti níž neměla obrany. Množily se otázky, kam vlastně mizí ty biliony dolarů sypaných do armádního výzkumu. Začaly se objevovat informace o předražených cenách dodávaných materiálů a výrobků. Pro inspirace byla uváděna cena nerezového šroubu standardu BSW 8-32'' x 1-5/8''. Normálně v obchodě stojí balení 24 kusů tři a půl dolaru. Vojenský výzkum kupuje tyto šrouby po kusech s cenou čtyři dolary za kus. To už s nepříjemnými dotazy začínali členové obou komor vlády USA. Tento neustálý a zvyšující se tlak vedl k tomu, že prezidentovi v jedné vypjaté chvíli praskla malá nenápadná cévka v mozku. Přes velmi rychlou pomoc následovalo masívní krvácení mezi mozkové pleny. Prezident skončil s apalickým syndromem na lůžku ve speciální nemocnici, určené pro VIP pacienty, kde se nad ním hádaly dva lékařské týmy, je-li prezident ještě živý nebo už mrtvý. Že se z toho stádia ještě nikdo neuzdravil, uznávaly oba týmy. Vládu prozatím převzal viceprezident.

Jeho prvním krokem bylo dosazení vlastního člověka, postaršího právníka, do vedení FBI a volnou ruku, aby to tam dal do pořádku. Tomu trvalo několik dnů usilovného studia, aby se před ním začaly objevovat obrysy skutečné práce FBI. Vyšetřování federálních a zvlášť závažným násilným zločinům byla jen špička ledovce, která byla veřejně vidět. Valnou většinu činnosti bylo sledování amerických občanů, skryté pod rouškou boje proti terorismu. V tomto sledování si konkurovaly všechny tři velké tajné služby USA, mimo FBI to byla CIA a NSA. Mnohé činnosti byly prováděny každou organizací zvlášť, čímž se služby stávaly neefektivní. Po několika bezesných nocích se dal ohlásit u viceprezidenta. Tomu přednesl stručný elaborát o věcech, které se dozvěděl a připojil svou rezignaci na šéfa FBI, neboť není žádný Herkules křížený se Supermanem, který by vymetl ten Augiášův chlév. Ovšem, pokud by byla vytvořena smíšená meziresortní komise, složená z vynikajících mladých právníků a výborných absolventů West Pointu a dalších speciálních škol, byl by ji rád vedl ke splnění tohoto náročného úkolu. Viceprezident se zasmál, načež si k poradám pozval jak předsedy Kongresu i Senátu, tak i špičky Republikánů a Demokratů. Radili se dlouho a důkladně, sem tam si pozvali vedoucí ze všech tajných služeb, ministry vnitra i zahraničí a různé další osoby. Nakonec se skutečně dohodli na vytvoření speciální komise, kterou nepovede jen onen právník, ale vedení bude triumvirát, kdy právníka doplní jeden Demokrat a jeden Republikán. Na řešení závažných problémů se musí shodnout všichni tři, na běžné stačí společný souhlas dvou. Po vybrání jádra budoucí komise tato zahájila činnost s tím, že další potřební jedinci budou kooptováni časem. Navíc měli členové komise zastupujícím prezidentem poskytnuty takové pravomoci, že se šéfové tajných služeb stali jejich podřízenými. Než se šéfové vzpamatovali, právníci za podpory důstojníků z West Pointu byli hluboce zalezlí ve všech službách. Pak se v hlášeních začaly objevovat první informace, po jejichž přečtení i pacifistický viceprezident dostal chuť popadnout kulomet a hrst granátů a vyrazit na trestnou výpravu.

V České republice se mezitím provalil další skandál. Otevírat hlavní vchod velvyslanectví USA bylo příliš riskantní, proto byl vytvořen průjezd zadem, přes zahradu a půlkruhovou bránu. Ta byla zúžena dvěma kontejnery plněnými kamením, aby nebyly snadno odstranitelné. Touto mezerou se při troše opatrnosti protáhla dodávka Ford Transit. Právě tyto dodávky přijížděly prázdné z Německa, na velvyslanectví byly do nich naskládány zapečetěné plastové kontejnery. K nim si vlezlo několik Rangerů jako ochranka. Přes jejich vzteklé protesty jim byly ponechány pouze revolvery, všechny jejich další zbraně cestovaly v zapečetěných kontejnerech, které jako ochranka hlídali čeští vojáci.

Monastýr sv. Václava a sv. Ludmily v Loděnicích u Berouna při pohledu z dálnice.

Monastýr sv. Václava a sv. Ludmily v Loděnicích u Berouna při pohledu z dálnice.

Jeden řidič dodávky, přes babičku původem z Ruska, byl natolik uchvácen monastýrem sv. Václava a sv. Ludmily v Loděnicích u Berouna, že plně nevěnoval pozornost řízení. Dokonce zpomalil, aby se mohl pokochat o chviličku déle. Pro to neměl pochopení řítící se turecký kamion řízený polským řidičem. Kamion nabral dodávku a doslova ji katapultoval mimo dálnici. Za všech ostatních okolností by se pravděpodobně nic nestalo, pouze by si Rangeři dopřáli chvilku beztížného stavu. Tady se však chystali opravovat místní silnici vedoucí k osadě Jánská a v místě dopadu bylo parkoviště pracovních strojů. Rameno jednoho bagru urvalo dodávce boční dveře i s kusem boku, o druhý bok dodávka přišla při těsném průletu okolo radlice buldozeru. To zároveň zapříčinilo drobnou rotaci dodávky. Z rozervaných boků vylétali Rangeři i plastové krabice. Krabice neměly rangerský výcvik, takže se rozpadaly tam, kde Rangeři končili v parakotoulu. Přísně tajné složky vyvrhovaly svůj obsah do širého okolí. Větrné poryvy hnaly papírovou vánici do širokého okolí. Jedna taková složka přistála před monaškou, která právě opatrně čistila svatou ikonu. Složka se poslušně otevřela v místě bankovních výpisů. Konsternovaná monaška četla, že paní Jarmila Hrdličková, rodné číslo to a to, darovala straně českých socialistů sponzorský dar ve výši 500.000,-USD. Což o to, jméno i rodné číslo odpovídalo tomu, co měla v občanském průkazu, ale nikdy nikomu žádný sponzorský dar nedávala, navíc v takové výši. I kdyby někdy měla takový obnos, spíše by ho věnovala na zvelebení monastýru. Vzala složku a vydala se hledat igumenu.

Možná se už Bůh na to dopuštění nemohl dívat. Jak to bylo doopravdy, to se nedovíme. Jisté je pouze to, že u matky představené byl na návštěvě její syn, shodou okolností předseda místní organizace Imperiální strany rozumu. Tomu také matka představená předala složku, že tomu vůbec nerozumí. Tomu stačilo jen nahlédnout, porovnat jeden zápis s občanským průkazem a zaregistrovat červené razítko Top Secret. Prohlásil, že na to je on malým pánem, omluvil se a odešel. Ve dveřích se zarazil jako by narazil do skleněné zdi, chvíli jako by byl mimo a pak řekl slova, na které jeho matka i monaška dlouho vzpomínaly:

„Bůh je dobrý mlynář.“


U prezidenta se nechal ohlásit předseda Strany rozumu, tentokrát bez Petra, ale s panem Navrátilem. Prezident jim s úsměvem vyrazil naproti, ale úsměv ho přešel při pohledu na zakaboněné tváře návštěvníků. Rychle zvážněl a řekl:

„Nic mi neříkejte. Další průšvih, co?“

Předseda se jen smutně usmál:

„To je slabé slovo. Dejte před to přídavné slovo kolosální a budete se blížit skutečnému stavu.“

Prezident se zarazil, pak se pohodlně usadil a prohodil:

„Povídejte...“

„O té havárii dodávky, co převážela spisy z velvyslanectví do Německa jste už určitě slyšel, že? Nikomu se nic nestalo, akorát bylo pár rozbitých beden. Papíry vítr rozfoukal na všechny strany.“

Povídal o složce, kterou to zaneslo do monastýru přímo před monašku, která konsternovaně četla své jméno u něčeho, čeho si nebyla vědoma. O trpělivém a poloilegálním prohledávání databáze obyvatel a porovnávání se jmény ze složky. O pátrání po matrikách, rodných i úmrtních listech. O pátrání po pohybech v bankách. O úžasu nad celkovou sumou, kterou dostaly politické strany.

Před prezidentem rostla hromada dokladů. Předseda pomalu končil:

„Mysleli jsme, že americká podpora ukrajinské opozice a Majdanu ve výši pěti miliard dolarů je hodně. Proti celkové sumě tady je to jako plivnutí do moře...“

Prezident na hromadu hleděl jako uhranutý, pak konečně zvedl hlavu:

„Pánové, nemám slov. To si musím pořádně promyslet. Prosím, omluvte mě.“

Na druhý den ráno vydal tiskový mluvčí Kanceláře prezidenta zprávu, že za dva dny, přesně v poledne přednese prezident projev mimořádného významu. V noci před projevem proběhla druhá vlna zatýkání, které se netýkalo jen politických špiček, ale i nenápadných řadových členů, kteří však měli ve skutečnosti velká privilegia. Ráno zjišťovali zbylí členové velkých stran, že jsou prakticky bez vedení, ale i bez peněz, protože členové starající se o peníze jsou nedostupní a bankovní účty jsou zablokované. Pak přišel slibovaný projev. Prezident na obrazovce vypadal šedivě, ustaraně, podstatně hůře než když vyhlašoval pokus o puč a následný americký nájezd. Dokonce i řeč zněla unaveně:

„Vážení spoluobčané...“

Víc nestačil říct. Zapotácel se a pomalu se svezl podél řečnického pultíku k zemi. Poslední záběr ukazoval prezidenta ležícího na zemi, obklopeného několika lidmi. Jeden prováděl srdeční masáž, druhý horečně plnil injekční stříkačku postupně z několika ampulek. Pak obrazovka zhasla. Na druhém konci Atlantiku, ve Washingtonu, si dnes časně vstávající viceprezident radostně zamnul ruce. Jeho radost však neměla dlouhého trvání. Obrazovka se po pěti minutách opětovně rozzářila. Opět se na ní objevil prezident, ale místo aby stál za řečnickým pultíkem seděl za stolem. Bez saka, bez kravaty, levý rukáv vyhrnutý, v předloktí zapíchnutou infuzní jehlu. Od ní vedla plastová hadička k vojákovi, která držel plastový infuzní vak s nápisem Glukose. Prezident promluvil lepším hlasem:

„Vážení spoluobčané. Omlouvám se za přechodnou indispozici. V posledních dnech jsme toho tady moc nenaspali.“

Pohlédl bokem na muže v bílém plášti, který provokativně držel v ruce stopky a pokračoval:

„Mám povolených maximálně deset minut a tolik na srdci. Vezmu to zkrátka. Jistě si pamatujete na všeobecný údiv, když se USA pod tlakem okolností přiznaly k úplatku pěti miliard dolarů ukrajinské opozici, která pak vyprovokovala Majdan. U nás, v České republice jsme podobnému Majdanu zabránili v poslední chvíli. Na rozdíl od Ukrajiny, úplatek našim jak vládnoucím, tak opozičním stranám činil naprosto neuvěřitelných sto sedmdesát tři miliard dolarů. Pouze jedna jediná strana byla uchráněna, snad díky velice přísným podmínkám přijímání členů. Mluvím o straně, kterou měli všichni pro smích. O straně jménem Imperiální Strana rozumu. Přiznám se, také jsem ji považoval za stranu bláznů. Ano, přepočítal jsem se. Jedině tato strana zůstala věrná České republice, její Ústavě, jejím zákonům.“

Opět pohlédl na doktora, který se začínal mračit.

„Pomožte mi vstát, toto se nedá říkat v sedě!“

Přes nesouhlasný doktorův výraz přiskočili dva důstojníci a pomohli prezidentovi vstát. Ten udýchaným, ale pevným hlasem prohlásil:

„Z moci dané mi Ústavou České republiky jmenuji předsedu Imperiální Strany rozumu, pana Pavla Macáka, premiérem a předsedou budoucí vlády. Pane Macáku, předstupte!“

Užaslý pan Macák si stoupl před prezidenta, který pokračoval:

„Pane Macáku, přijmete tento nelehký úkol v těchto krušných časech?“

Pan Macák se vypjal do předpisového pozoru a řekl jen jedno prosté slovo:

„Ano!“

Pak provedl věc, kterou Hradčany zažily naposledy za časů mocných českých králů, když jim rytíři a vazalové vzdávali čest. Poklekl na levé koleno, na pokrčené pravé koleno si položil ruce, díval se před sebe a začal recitovat:

Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení. Tak přísahám!

Prezidentovi nezbylo nic jiného alespoň náznakem mu pomoci vstát. Poslední záběr kamery sledovaly vlhko v očích obou salutujících důstojníků a slzu, stékající po prezidentově tváři.

 


Zpět Obsah Dále

27.09.2017 19:52