Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vynález pro lidi

Po ministerstvu financí následovalo vnitro, protože pořádek musí být. Pořádek ano, ale ne šmírování na každém kroku. Ale na co je dost peněz a pořádek, když lidi churaví a mřou, protože zdravotnictví se zmítá v protekcionismu a lékaři se více než pacientům musí věnovat přebujelé byrokracii. Tak to pokračovalo skoro rok, než si mohl pan Pacák podat ruku s panem Jindřichem Pospíchalem, znovu zvoleným předsedou Starostů a říct Zmákli jsme to.

Obyčejní lidé hleděli na téměř jednobarevnou vládu s podezřením, z minulého režimu měli špatné zkušenosti s vládou jedné strany. Jak však pokračovalo čištění ministerstev, rostla životní úroveň. Z ministerstev mizely černé díry, které dokázaly spolykat neuvěřitelné množství peněz. Poté, co bylo uzdraveno ministerstvo financí se do státní kasy vrátily finanční prostředky, které přitekly neoprávněně na stranické účty. Taková finanční injekce nesmírně pomohla. Skokově mohly být zvýšeny platy v těch odvětvích, které to zasluhovaly, například hasičům nebo rychlé záchranné službě. Tyto také dostaly peníze na vylepšení mnohdy zastaralého vybavení. A jak přibývalo čistých ministerstev, tím méně potřeboval stát peněz na svou osobní spotřebu.

Samozřejmě, neobešlo se to bez mnohého křiku. Jen si to zkuste představit: úředník, nejlépe něčí zástupce, aby moc nevyčníval a přežil i několik nadřízených, se najednou dozví, že jeho místo bude ke konci měsíce zrušeno z důvodu nadbytečnosti, jelikož duplikuje práci úředníka z kanceláře ve vedlejší chodbě. No samozřejmě, že duplikuje, vždyť toto teplé místečko pro svého strýčka zajišťoval přednosta oddělení! Na Úřadě práce se začali objevovat dobře vypadající pánové a dámy, kteří měli společný osud. Ze školy přímo do úřadu, změna místa jedině v tom případě, že ona osoba byla povýšena. Znalosti dávno zastaralé, ovládání počítače na úrovni předškoláčka, který zná prakticky jen hry.

Nejvíc to schytávala vláda na stále fungujících stránkách Fóra svobodných názorů. Přihlásit se jako anonym nebylo nic přehnaně složitého a napsat pár sprostých slov na adresu vlády bylo ještě jednodušší. Pak přišla nepatrná změna. Na titulní stránce se objevila červeně orámované oznámení, že právě z důvodů nárůstu anonymů a jejich vulgarit se budou všechny tyto příspěvky objevovat v časech, kdy mají malé děti spát, to je od deseti večer do šesti ráno. Toto bylo mnohými anonymy okomentováno, že to je útok na svobodu slova a podobně. Ti, co byli přihlášeni a tudíž nebyli anonymní toto omezení uvítali, protože nadávky zahltily každou rozumnou diskuzi. Pak kohosi napadlo, že anonym není na internetu anonym a vzniklo nové fórum. Jednotlivé příspěvky odhalovaly veřejně přístupné údaje o anonymech. Nemálo příspěvků byly samozřejmě další nadávky a urážky, ovšem mezi nimi se jako červená nit objevoval požadavek na zapracování takového zobrazování přímo do systému. Petr se poradil s Yomem, načež Fórum na titulní stránce oznámilo spuštění programu Jezevčík. Ten měl za úkol propátrávat temné nory, odkud se líhli anonymové.

Mezi těmi nastalo zděšení. U každého anonyma se objevil obrázek jezevčíka. Po kliknutí na něj se objevila informační stránka s údaji, které se daly sehnat po internetu. Začínalo to síťovou IP adresou, pokračovalo poskytovatelem internetového připojení, přes názvový server se dalo zjistit jméno domény, jejího vlastníka i administrátora, přes služby GeoIP se zjistily souřadnice přístupového bodu, mnohdy zobrazené na mapě. K tomu přibyly statistiky návštěvnosti, vztahující se k jednotlivým adresám. Brzy byly známy místa, odkud se připojovalo nejvíce sprostých anonymů a davy se chodily koukat, který že to ten barák je. Pak zahájili anonymové protiakci. Na Úřad na ochranu osobních údajů začaly denně chodit stovky podnětů k prošetření možného uniku citlivých údajů. Ten byl ještě před reorganizací, tak se místní úředníci snažili vyhrabat alespoň nepatrné porušení zákona. V záchvatu prvotního nadšení se spolu s několika spřátelenými policisty vydali do datacentra, že si na prozkoumání odnesou počítač, na kterém běží ta podvratná stránka fsn.cz. Samozřejmě se s tím pochlubili nejbližším známým, jací budou kabrňáci, takže byli pracovníci datacentra informováni zavčasu. Policisté nebrali názory nějakého vrátného, který je nechce pustit do budovy, vůbec na zřetel, natož aby ukazovali nějaké povolení k prohlídce. Prostě ho odstrčili, jeden z policistů ho hlídal a zbytek včetně pánů úředníků se vydal do útrob budovy. Hned za prvním rohem narazili, a to doslova. Přes chodbu stáli ve dvou řadách příslušníci zásahové jednotky a před nimi dva policejní důstojníci z Generální inspekce bezpečnostních sborů spolu se správcem datacentra. Policisté i úředníci ztichli, že bylo slyšet z pozadí policistu umravňujícího vrátného:

„...ti takovou fláknu, že druhou chytneš o stěnu a ještě to na tebe svedu, žes mě napadl...“

Jeden z důstojníků jen zavrtěl hlavou, druhý se otočil ke schlíplé skupině:

„Takže co tu máme: Vniknutí do objektu bez patřičného soudního povolení, porušení domovní svobody...“

Od vrátnice zazněl tupý úder. Druhý důstojník ukázal zásahovce dva prsty a pak k vrátnici. Dva muži vystartovali. Také slyšeli předchozí slova od vrátnice. Důstojník pokračoval:

„Tak dál. Zneužití pravomoci veřejného činitele, tam u vrátnice to tipuji na vyhrožování a možná i o napadení.“

Správce datacentra mu něco polohlasně řekl.

„Jo, ještě pokus o podvod a překažený pokus o krádež zvlášť cenného zařízení. Zapomněl jsem na něco?“

Z druhé strany se ozval policista:

„Ale... My máme povolení k prohlídce!“

Důstojník udiveně naklonil hlavu:

„Proč jste ho neukázal vrátnému? No nic, ukažte ho tady mě.“

Policista si začal rozepínat parku, sahal do náprsní kapsy a přitom říkal:

„Ono to je trochu problém, on nám ho pan soudce Hodoušek posílá esemeskou z důvodu možného prodlení a pro to papírové si jdeme vždy po akci.“

Nervozitou se mu třásly ruce, tak není divu, že mobil skončil na podlaze z napodobeniny mramoru. Náramně to křáplo, na jednu stranu letěla baterka, na druhou plastový kryt a všude okolo se rozprostřely ostatní součástky. Všichni hleděli na tu spoušť, pak jeden z důstojníků řekl:

„No nic, stejně by v takové formě nebylo platné. Můžete mi ještě jednou říct jméno toho soudce?“

„Ehm... Pan soudce Michal Hodoušek.“

Důstojník se nevesele usmál:

„No, to by vysvětlovalo víc věcí.“

Policista se osmělil:

„Prosím... Vy ho znáte?“

„No jak to říct. Byl jsem jeden z důvodů, proč ho vykopli z předsednictví Trestního senátu a nakonec i z Krajského soudu. Teď si nejsem jistý, ale mám pocit, že ho i Advokátní komora zbavila členství. No nic. Hele, Vláďo, zvládneš to tady? My tady s panem...“

„Rozehnal. Jiří Rozehnal.“

„Tedy s panem Rozehnalem pojedeme na přátelskou návštěvu k panu soudci.“

Oslovený se usmál:

„Zvládnu. Přeji příjemnou zábavu, hned bych to s tebou měnil.“

Další krok anonymů se dal očekávat a také očekáván byl. Některého moudřejšího anonyma se napadlo zeptat se odborníků, jestli lze udělat něco s tím sledováním. Odpověď zněla, že ano. Existuje služba, které se říká anonymizér. Je to vlastně počítač, který zprostředkuje spojení s cílovou stránkou. Té se po dotazu na klienta dostane adresy ne dotazujícího se počítače, ale toho, který spojení zprostředkoval, takže původní tazatel zůstává v anonymitě. Petr s Yomem chvíli sledovali jásající anonymy, jak to s tím sledovacím programem zvládli, jací jsou borci a jak to teď všem ukážou. Drobná noticka, kterou všichni přehlédli, oznamovala spuštění druhé verze Jezevčíka. Vedle normálního obrázku jezevčíka se občas objevil jezevčík poloprůhledný, jakoby duchovitý. Ten ukazoval podrobné údaje o anonymizéru, kdežto normální jezevčík i nadále zobrazoval všechny údaje o skutečném uživateli. Yom už pracoval na rozšíření, kdy se malý červíček uhnízdí v každém vhodném zařízení a který bude mít jedinou funkci - zjišťovat údaje o anonymním uživateli i za firewally a podobnými zařízeními.

Spuštění verze tři zapříčinilo několik kolapsů, jak lidských, tak síťových. Ve výpisech se objevil odkaz s názvem „Podrobnější informace“. Po rozkliknutí se objevily skutečně podrobné informace, například adresa počítače ve vnitřní, zabezpečené síti, jaký je to počítač, informace o hardwaru, operačním systému a  ostatních programech. Název počítače doprovázela informace, pod jakým jménem je uživatel přihlášen k síti. Uživatelské profily obsahují kolonku s umístěním počítače. Většinou je prázdná, ale vyplňují je tam, kde mají přísného správce sítě nebo chlubivého uživatele. Tak nejzlobivější anonym měl vyplněné téměř vše, tak si mohli lidé počíst:

Serverový profil uživatele.

Serverový profil uživatele.

Název počítače: Michalův mazlík

Uživatel: mhorak.dezinformace.mvcr.cz

Umístění: Min. vnitra, nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4. první patro, kancelář137/II

Pečlivě vyplněný serverový profil uživatele nabízel nepoměrně více informací jako adresa, telefony...


Pak se zase jednou ozval Ústav termomechaniky AV České republiky v Brně. Připravil tiskovou konferenci, na kterou byli zváni odborníci i široká veřejnost. Po zkušenostech z minulé konference byl zamluven pavilon P na brněnském výstavišti. V něm bylo nainstalováno stupňovité hlediště, velkoplošné obrazovky a pořádný audiosystém, aby bylo pořádně slyšet přednášející. Téma bylo známo, mělo se jednat o naprosto nový systém osobních identifikátorů. Mnozí to považovali za zbytečné, vždyť čipové karty ještě neřekly své poslední slovo. Přesto byla místa v pavilonu zarezervována do patnácti minut po zahájení rezervací.

Konference začala tak, jak konference začínají. Šéf ústavu přivítal přítomné a předal slovo dalšímu. Tím byl Petr Stahl, objevitel nových akumulátorů a ochranného pole. Ten nyní přešel k řečnickému pultíku, chvilku se zahleděl na dav v hledišti a pak klepl do malé klávesnice. Nad jeho hlavou na velkoplošné obrazovce se objevila čipová karta. Petr začal mluvit:

„Toto určitě všichni znáte. Klasická čipová bankovní karta. Strčíte do bankomatu, naklepete pin a když bude správný, bankomat vydá peníze nebo zaplatí službu. Drobný zádrhel nastane, když si pin nepamatujete nebo si jej z lenosti napíšete zezadu na kartu.“

Karta na obrazovce se poslušně otočila a ukázala v rohu napsané pin: 5832. Petr pokračoval:

„V ten okamžik se sebelépe zabezpečená karta otevře komukoliv.“

Petr si lokl vody z karafy a pokračoval:

„Před jedenácti měsíci jsme dostali od vlády úkol, navrhnout něco podobného, které by sloužilo jako elektronická občanka, bankovní karta a zároveň by to bylo maximálně chráněno proti zneužití. Dámy a pánové seznamte se s Elektronickým Identifikačním Dokladem!“

Karta na obrazovce, doposud pomalu rotující přes roh, se proměnila. Mírně se protáhla, trošičku ztloustla a hlavně se změnil její vzhled. Dotykové plošky bankovní karty zůstaly na svém místě, to bylo vše. Zmizela vytlačované čísla, údaje o majiteli, platnost a podobně. Přibyla barevná fotografie a údaje, prakticky okopírovaná přední strana občanky. V jednom rohu QR kód 128x128 bodů, v druhém centimetr čtvereční hologramu. Pak se karta obrátila a byla vidět bílá zadní strana. Zmizel magnetický pruh, ale přibyly dvě matově černá kolečka v protilehlých rozích. To vše Petr pečlivě okomentoval:

„To, co vidíte je kombinovaný přístroj. Slučuje v sobě bankovní kartu, občanský průkaz, elektronickou peněženku a v neposlední řadě i videotelefon. Jak vidíte, zůstaly zachovány kontakty jako u čipové bankovní karty. Přibyla fotografie a údaje, je to prakticky okopírovaná čelní strana posledních typů občanek. V QR kódu, což je nástupce čárového kódu, jsou zakódovány další informace o majiteli. Ten hologram je vlastně holografická paměť a kapacitou 512 gigabytů, lidově přes půl miliardy písmenek. Může tam být uchovávané cokoliv, od lékařských záznamů po vaše uložená videa. Vím, že si teď říkáte: No, a co? Přejdeme tudíž k zadní straně.“

Petr se vytasil s laserovým ukazovátkem a ovladačem projektoru. Karta na obrazovce se přiblížila ke kameře. Vedle černého kruhu byla nakreslen stylizovaný daktyloskopický otisk:

„Toto je první stupeň zabezpečení. Je to snímač otisků prstu. Oproti jiným má rozšířené funkce. Elektronicky změří teplotu prstu, obsah kyslíku v proudící krvi i tep osoby. Navíc měří elektrický odpor kůže, který, jak jistě víte, je při různých situacích různý. Docela dobře je zdokumentovaný stav, jak se mění odpor kůže při stresu. Je jiný než při jednání pod tlakem cizích osob.“

Petr přejel na druhou polovici karty. Tam bylo vedle matně černého kruhu nakresleno oko:

„Druhý stupeň zabezpečení - snímač otisků lidské rohovky. Tady není co dodat, jen, že je to velmi citlivý snímač. Zároveň je to i fotoaparát a kamera jak pro snímání záběrů, tak i pro funkci videotelefonu. A na závěr, to celé je napájeno novým, vylepšeným zabudovaným akumulátorem‚ se kterým má zajištěnou životnost minimálně sto let.“

Petr Stahl chvíli počkal, než odezní šum v sále a pokračoval:

„A nyní se podíváme na humorné scénky při pokusech o zcizení, hacknutí či poškození identifikátoru...“

Scéna na obrazovce se změnila. Podle detailů byl obraz snímán přes teleobjektiv, aby kamera nenarušila prázdné okolí bankomatu. Od toho právě odcházel dobře oblečený mladý muž, aniž by si všiml, že na klávesničce zůstala ležet karta. Starší paní se psem prošla nevšímavě okolo, zanedbaný mladík s dredy si karty povšiml okamžitě. Chvíli postával poblíž bankomatu, podezřívavě se rozhlížel, načež rázně přistoupil k bankomatu. Chviličku kartu zkoumal ze všech stran, mačkal ukazovákem tmavé body na kartě, pak zahlédl v rohu fixem napsaná čtyři čísla. Rozhodně zasunul kartu do patřičné škvíry a pak zadal pin. Karta vyjela ze škvíry a na obrazovce se okamžitě objevil nápis:

Pokus o přístup neautorizovanou osobou.

Vraťte kartu původnímu majiteli nebo ji odevzdejte v nejbližší bance či služebně policie.

Zneužití karty i ve stadiu pokusu je trestné. 

Mladík na to chvíli nechápavě hleděl, pak kartu vytáhl, opětovně prozkoumal a znovu zasunul do bankomatu. Nemusel ani zadávat pin a nápis se na obrazovce objevil znovu s dodatkem, že karta byla zajištěna bankomatem a zároveň upozorněna policie. Dredatý mladík překonal rekord Usaina Bolta ve sprintu, tak rychle zmizel za nejbližším rohem.

Petr podal vysvětlení:

„Elektronický Identifikační Doklad je nastaven na otisky prstů i oční duhovky majitele. Nálezce při prohlížení karty aktivoval jak snímač otisků prstů, tak i oční duhovky. V ten moment je karta zablokována až do doby, kdy se vrátí k původnímu majiteli a ten pomocí svých otisků prstů a duhovky kartu odblokuje. V následující ukázce se podíváme, jak to dopadne, když se někdo bude chtít podívat, jak to je vevnitř zapojené. Poslali jsme kartu nic netušícím kolegům z Výzkumného ústavu mikroelektroniky a prosbou o prozkoumání a podrobnou dokumentaci tohoto zkoumání, že na tento druh výzkumu nemáme prostředky. Samozřejmě jsme se potom omluvili a nabídli náhradu. Vybrali si, že až bude karta oficiálně využívána, dostanou ji přednostně a zdarma. Milerádi splníme, už jen pro to nadšení, s jakým se vrhli na zkoumání karty.“

Na obrazovce se objevila laboratorní dílna, dobře vybavená nástroji na kuchání a rozebírání. Kamera byla umístěna na pohyblivém stojanu, který umožňoval posun různým směrem. Nejprve přišlo nedestruktivní zkoumání - prohlídka prostým okem, lupou a mikroskopem. Pak měření odporu jednotlivých plošek bankovní karty jak proti sobě, tak proti zemi. Tam se objevilo první překvapení. Při druhém, kontrolním měření některé hodnoty odporu neodpovídaly. Ani další měření nepřineslo vysvětlení, dvě plošky proti sobě měnily náhodně odpor. Výzkumníci to nechali být, ale v protokolu byl u tohoto bodu veliký otazník. Následoval zkouška odolnosti proti vodě a běžným domácím rozpouštědlům a čisticím prostředkům. Jar, Pur, Ariel, nic nezabíralo. Drobné změny ukázalo drhnutí karty práškem na nádobí, zarovnala se drobná nepřesnost na jedné z hran. Nastoupily silnější prostředky. Technický líh, benzín, Savo, čistič odpadů. Z karty zmizelo několik slabě špinavých skvrn a otisků prstů, jinak nic. První úspěch zaznamenaly kyselina sírová a kyselina dusičná, které začaly rozpouštět kontakty od bankovního čipu. Pod kontakty se objevila jemná zlatavá síťka. Rozbor ukázal sloučeninu zlata s platinou a iridiem, normálními nástroji téměř nezničitelnou.

Pak přišly na řadu destruktivní testy. První byl pokus o ubroušení vrchní vrstvy na čelní straně mezi hologramem a bývalými kontakty bankovního čipu. Jeden z výzkumníků s citem upevnil kartu do speciálního držáku. Sotva se však frézka, nastavená na hloubku deseti mikrometrů, zahryzla do karty, ta se vysmekla z držáku a nebýt ochranného skla, skončila by hodně daleko. Tak znovu, nový držák, lepší uchycení, frézka nastavená na jeden mikrometr. Za hlasitého vytí zdolávala frézka plochu pěti centimetrů čtverečních, zanechávajíc všude cákance mléčně bílé chladicí emulze. Nakonec oplach vodou a osušení tlakovým vzduchem. Pak byla karta i s držákem umístěna na pracovní stůl a osvícena silným světlem. To už se okolo stolu tlačili ostatní a zírali. Bylo na co. Pod slaboulinkou kovovou vrstvou bylo vlastní tělo karty. Vypadala jako zmrzlý kouř, ve kterém bylo rozmístěno několik barevných teček nepravidelných tvarů, která byly vzájemně propojené stovkami zlatých vlásků. Stejné množství zlatých vlásků mizelo pod neobroušeným povrchem, kde se daly předpokládat další barevné tečky. Jelikož kamera snímala i zvuk, bylo v tomto okamžiku zaznamenáno nejvíce překvapených výkřiků. Mezi nimi vynikly dva:

„Je to vůbec pozemského původu?“

A následovala odpověď:

„Neblbni, mě to spíš podle té kovové napařené vrstvičky napadá, jestli netestujeme nějaký výrobek kolegů okolo Petra Stahla. Moment, já se zeptám.“

Pípnutí odblokované klávesnice mobilu, zatutání vytáčeného čísla a ztlumený zvuk vyzvánění:

„Ahoj Petře, prosím tě, právě tady testujeme tu kartu... Jo, něco už máme. Tedy hlavně máme podezření, že je to vaše nějaká novinka... Že jo. My všichni tady jsme chytří. To jste nemohli normálně přijít a... Nezávislé posouzení? Děkuji za kompliment, ale.. Cože? Demižonek a je jí dvacet let? To víš, že jako omluvu to bereme. Kdykoliv se na nás s důvěrou obrať...“

Na obrazovce se spokojený vědec obracel se širokým úsměvem ke svým kolegům. Petr však již hovořil dále:

„Pomocí policie a rozvědky se nám podařilo kontaktovat odborníka na prolamování zabezpečení, který si přál zůstat v anonymitě. Dostal měsíc času, kartu a volnou ruku. Jediná podmínka byla, že karta nebude fyzicky poškozena. Byla mu nabídnuta nějaká cílová odměna, jestli dokáže z karty dostat zprávu, která tam je uložena. Po třech týdnech náhle odcestoval, ale v termínu se ozval, že kartu posílá kurýrní službou, on i jeho přátelé si na ní vylámali zuby. Karta došla skutečně fyzicky nepoškozená, ale byla naprosto nefunkční. Zkoumáním bylo zjištěno, že byla uvnitř doslova upečena velkou dávkou rentgenových paprsků, jak se ji snažili prosvítit. Poměrně pikantní je informace o odesílateli v dokladech kurýrní služby, neboli odkud byl balíček poslán. Jméno toho města leccos napoví, je to Langley, Virginia.“

Šum v sále již začal pomalu přecházet ve vřavu, tak Petr urychleně dodal:

„To bylo před třemi týdny. Od té doby vylaďujeme poslední detaily. Dnes dopoledne, před konferencí, jsme ji předvedli premiérovi a ministru vnitra, čímž náš úkol skončil. Za hodinu bude tisková konference, na které budeme odpovídat na relevantní otázky. Prosím, v rámci neblahých zkušeností si je připravte v písemné formě a vhoďte do schrány na dotazy, umístěné u pódia. Dopředu oznamujeme, že nebudeme odpovídat na další otázky týkající se zabezpečení karty ani na dotazy na výrobní postup. Děkuji a těším se na shledanou za hodinu.“

Petr Stahl a ostatní odešli z pódia, zatímco se hlediště začalo zvukově podobat letadlové lodi, odkud startuje jeden tryskáč za druhým.

Následná tisková konference se nesla v humorném duchu. Petr Stahl rozbaloval jednu otázku za druhou, hned po přečtení je házel do odpadkového koše. Když ani po dvaceti dotazech nenašel normální otázku, řekl pěkně nahlas do mikrofonu:

„Nevím, jestli zde přítomní novináři jsou buď hluší nebo nerozumí řečenému. Upozorňoval jsem, že nebudeme odpovídat na otázky o dalším zabezpečení karty a ani o výrobních postupech. Ve všech zatím rozbalených otázkách byly dotazy na zabezpečení karty a o výrobním postupu. Zkusím rozbalit ještě deset dotazů a pokud v nich nebude jiné otázky než zabezpečení či výroba, skončíme konferenci.“

A skutečně. O deset rozbalených otázek byla tisková konference ukončena. Starý ředitel výzkumu, protože mrzutý Petr s novináři nechtěl nic mít, na rozloučenou řekl:

„Vážení hosté, omlouvám se za novináře. A pro ty, kteří do schrány hodili ty správné otázky a nedostalo se vám na ně odpovědi, tak pro ně mám jednu radu. Než nám začnete nadávat, zameťte si před vlastním prahem!“

 


Zpět Obsah Dále

27.09.2017 19:52