Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Odchod z EU

Objevení záškodnické skupiny Rangerů a jejího propojení se Stranou Zelených vyvolalo docela poprask. Mezinárodní uskupení Greenpeace a Hnutí Duha začaly s kampaní na očištění dobrého jména Strany Zelených i jejího člena. Vůbec nebraly na zřetel, že byl bývalý senátor zadržen se skupinou Rangerů. Vysvětlovali to tak, že se mladý odvážlivec infiltroval do skupiny, aby odhalil její rejdy. Vážnou trhlinu v jejich argumentaci znamenalo zveřejnění těch částí výslechů, které nespadaly do skupiny Tajné. Tam popisuje velitel Rangerů, jak si k nim chodili Zelení pro peníze a instrukce, do čeho se opřít. Proč by nevypovídal, je v civilizované zemi, horší by bylo zajetí u nějakých negrů, nedejbože přímo u muslimů. Trochu mu načechralo peříčka, když se dozvěděl, že pokud se nedohodnou česká a americká vláda, půjdou před soud jako teroristická skupina, protože nemají jak dokázat svou totožnost. Po tomto oznámení plynule bez opakování půl hodiny nadával. Je to zachyceno hbitým strážným, který duchapřítomně zapnul mobil jako záznamník. Většina nadávek byla na ty debily ve vládě a generálním štábu.

Mezitím se Greenpeace a Hnutí Duha dostatečně ztrapnily vymýšlením konspiračních teorií, jaký byl mladý Zelený a jak nevinně trpí ve vazbě, když se na veřejném video serveru objevilo video z akce. Nejdřív ve špatné kvalitě, protože bylo dost tma a hned za ním přímo skvěle natočené termokamerou. Těsně před rozsvícením silných světel byla kamera vypnuta, aby nebyla poškozena a scénu začala snímat normální kamera s tmavým filtrem. Termokamera zabrala výjev, jak si jedna osoba nadšeně potřásá pravicí s druhou. Tento člověk byl jednoznačně identifikován jako člen Strany Zelených, i podle jeho výkřiků, kdy použil skoro stejná slova jako ve sněmovně.

Mezinárodní dohra byla značně trapnější. Nevyvolala ji Česká republika, ale kupodivu Mexiko. Tam zrovna vládly protiamerické nálady a událost jim přihrála šanci. Ještě k tomu bylo v tu dobu nestálým členem Rady Bezpečnosti při OSN. Hned při nejbližší schůzi si mexický delegát vzal slovo a spustil proslov:

„Vážení kolegové, dámy a pánové, mám nyní na srdci jednu věc. Je to otázka dost významná pro většinu států na zemi. Otázka zní:“

Malá pauza k navození pozornosti:

„Je možno důvěřovat státu, který tak flagrantně porušuje dohody a smlouvy? Mluvím teď o kauze velvyslanectví USA v Praze. Jak jistě znáte, po sérii podrazů bylo ze země vypovězeno kompletní diplomatické osazenstvo. Budova velvyslanectví se po úplném vyprázdnění měla vrátit českému státu. To vše bylo protokolárně a smluvně ošetřeno včetně závěrečného protokolu, kde bývalý velvyslanec speciálně přiletěl z Německa, jen aby podepsal, že je budova absolutně prázdná. Jak z posledních událostí víme, nebyla. V tajném úkrytu se schovávalo sedm členů amerických Rangers, kteří páchali různé sabotáže za pomoci kolaborantů z profláknuté strany.“

Mexičan se odmlčel, napil se vody s citronem a pokračoval:

„Kdo nám zaručí, že se Spojené státy nezachovají stejně k ostatním státům, se kterými mají sepsány všelijaké smlouvy a dohody. Takto se chovají ke spřátelenému státu, navíc se spojencem z NATO! Jak se budou chovat ke státu neutrálnímu, či přímo ke státu, který podle nich ohrožuje jejich demokracii? Kdo si vzpomíná na Panamu?“

To už vzteky fialový americký zástupce nevydržel a vyskočil. Přitom vykřikoval, že taková sprostá lež tady neměla vůbec zaznít! A co navíc, jak se Mexiko dostalo k podrobnostem, když je vše absolutně tajné? Mexičan se líbezně usmíval na prskajícího Američana, ostatní se také většinou usmívali, mračil se jen zástupce Velké Británie, tradiční velký spojenec USA. Korunu tomu nasadil předseda, kterého tento měsíc dělal zástupce Venezuely:

„Prosím vás, uklidněte se. My si chceme poslechnout projev a ne vaše ječení. To si nechte k vám domů na ranč, tam můžete výt spolu s kojoty.“

Američan opětovně zrudl, ale ovládl se a zmlkl. Mexičan pokračoval:

„Jen odpovím kolegovi z USA. Ta vaše utajovací mánie je k smíchu, když se stačí oficiálně zeptat na podrobnosti přímo v České republice. Je toho docela dost včetně jmen Rangerů, jejich umístění a odborností.“

Američan už opět fialověl:

„Vy to nevidíte? Vždyť je to jasná práce ruských tajných služeb k diskreditaci Spojených států!“

Předseda si odkašlal a pak prohlásil:

„Za pomoci amerických Rangers, to jo. Že vy vůbec marníte čas tady, byl by z vás veleúspěšný spisovatel polit-fiction. Za chvíli byste měl miliony, nějaký Clancy by zmizel v propadlišti.“

Od Mexičana rána do vazu:

„Teď vše leží na americké vládě. Buď se dohodne s Českou republikou, nebo Rangeři skončí před soudem jako tlupa teroristů, neboť nějaký geniální zelený mozek jim zakázal nechat si psí štítky, které složí jako doklad o vojákovi. To bylo vše k vysvětlení...“

Poslední slova zanikla v rozhořčených výkřicích Amerického delegáta. Útržky vět Nepřípustné porušování svobod a zavedeného pořádku, ruská hrozba, my jsme jediní praví demokraté, prozrazení utajovaných skutečností skončilo zalapáním po dechu, chroptěním a pádem těla na podlahu. Lékař, který se dostavil velmi rychle, přerušil oživovací pokusy s tím, že už nastoupila cyanóza a to už je na oživení pozdě. Pak se otočil k přihlížejícím delegátům a poprosil je:

„Prosím vás, trochu se kroťte. Sice nevím, co se děje, ale je to dnes v baráku už sedmý Američan s rozsáhlým infarktem!“


V Čechách to vše dospělo k vyčištění politické scény. Strana Zelených ukončila činnost a členové se tiše vytratili z veřejného života. Pozornost veřejnosti se věnovala hlavně smělému plánu Ministerstva pro místní rozvoj. Tento plán částečně spočíval na nápadu bývalého senátora za Zelené - co se solárními elektrárnami, které zabírají zdravou půdu a i jinak hyzdí krajinu. Pokračováním plánu bylo následující:

Jak se dalo čekat, postižení spustili hrozný řev, odvolávali se na obchodní smlouvy, mnoho se obrátilo na Evropskou Unii. Ta se opětovně projevila jako absolutistický vládce. Zakázala České republice cokoliv stavět, protože to všechno jde proti duchu pravidel prosazovaný Evropskou unií - volný pohyb osob, zboží a volné podnikání. Neoficiálně pak EU dodala, že na takové stupidní nápady nedá Unie ani cent. Právě na to zareagoval ministr financí, když neoficiálně oznámil, že po EU žádné peníze nechce a ani chtít nebude.

Vždy se najdou jedinci, kteří se musí pochlubit, co provedli. Ještě, než do Česka dorazila oficiální reakce EU, objevil se v sekci Ostatní anonymní příspěvek:

„Ještě, že má EU takové dobré kamarády. Musel jsem je upozornit na chystaný podraz. Nejdřív vůbec nechtěli věřit, pak to někdo našel. Jsou na vás pěkně naštvaní, co jste si to dovolili. Na takové projekty nedostanete vůbec žádné dotace, myslím, že vám skřípnou i další.“

Nebohý anonym nemohl tušit, že si naběhl na vidle. Jemu se jezevčíci nezobrazovali, ale ministrovi zahraničí ano. Ten s údivem četl podrobnosti o anonymovi, pak zavolala na sekretářku a pověřil ji speciálním úkolem. Tak se stalo, že vedoucímu Stálého zastoupení ČR při EU zazvonil u lokte telefon zrovna v okamžiku, kdy se chystal odejít. Chvíli váhal, pak zvedl sluchátko a ohlásil se. Z telefonu se ozval dívčí hlas:

„Dobrý den pane Vaníček, tady je Reisnerová, personální oddělení Ministerstva zahraničí. Máme tady trochu rozruch, který se vás dotkne jen okrajově. Pan ministr si potřebuje osobně promluvit s několika pracovníky, kteří zaujímají tak exponované místo, jako je Vaše. Byl byste tak laskav a dostavil se pozítří, to je středa do dvanácti hodin sem do Prahy?“

Pan Vaníček v duchu zaklel, že ten telefon vzal. Nahlas však řekl:

„Milá paní, ehm, Reisnerová, vy asi nevíte, kolik tady mám práce. Mám diář obsazený skoro na tři týdny dopředu...“

Hlásek paní Reisnerové zledovatěl:

„Pane Vaníček, vy si uvědomte, kdo je vaším nadřízeným. Pokud budete ignorovat tento příkaz, bylo by to hrubé porušení pracovní kázně s mnoha možnými dalšími důsledky.“

V panu Vaníčkovi hrklo a rychle skočil paní Reisnerové do řeči:

„Já se omlouvám, byla to ode mě neuvážená reakce. Takto jsem nucen odpovídat všelijakým bulvárním novinářům. Samozřejmě, do Prahy přijedu. Říkala jste okolo dvanácté?“

„Ano, ve středu ve dvanáct hodin. Toleruje se mírné zpoždění zapříčiněné pražskou dopravou. Pane Vaníček, budeme se s panem ministrem těšit na shledání.“

Pan Vaníček krátce zauvažoval, jak asi vypadá majitelka tokového krásného hlasu, pak si řekl, že se nechá překvapit. Stihl to krásně, říkal si, když něco po půl vystupoval z taxíku na Loretánském náměstí. O chvíli později již u vrátnice viděl postávat dlouhonohou zrzku:

„Paní Reisnerová? Ano? Já jsem Vaníček, právě jsem dorazil...“

Paní Reisnerová se nádherně usmála:

„Vy jste jeden z mála dochvilných. Pojďte, pan ministr bude jistě potěšen.“

Chodby, výtah, další chodba a čalouněné dveře. Pan Vaníček galantně podržel paní sekretářce dveře a pak za ní vstoupil do kanceláře sekretariátu. Jeden stůl byl opuštěný, od druhého vzhlédla další krásná sekretářka, tentokráte černovlasá. Pan Vaníček ucítil známé lehké trnutí v rozkroku, ale přísně si poručil zapomenout na vše mimo úkolu. Paní Reisnerová na chvilku zmizela za dalšími polstrovanými dveřmi, ale okamžitě se vrátila:

„Pan ministr prosí...“

Pan Vaníček lehce překontroloval svůj zjev, trochu se vypjal v ramenou a vstoupil do ministrovy kanceláře. Ministr už byl na cestě ke dveřím, aby ho jako vzácného hosta z EU přivítal. Usadil ho do pohodlného křesla u konferenčního stolku. Pana Vaníčka poněkud překvapila přítomnost osoby sedící v druhém křesle. Pak v něm poznal ministerského právníka a uklidnil se. Poslední se usadil i ministr, který v rukou třímal klasickou kancelářskou složku:

„Pane Vaníček, vy jako vedoucí naší mise při EU máte jistě velmi mnoho přátel i kolegů na různých úrovních struktury EU. Potřebujeme od Vás takovou menší drobnost, pomoci nám jako České republice s jedním vysoce významným úkolem. Veškerá dokumentace je v této složce.“

Po těchto slovech ji položil na stůl před pana Vaníčka. Pan Vaníček se nadmul pýchou, vždyť od něj chce pomoc sám ministr. Pak složku otevřel a začetl se do prvních řádků. Jak tak četl, nadšení ubývalo a nastupovalo zděšení. To vyvolalo také zelenání obličeje a hojné pocení, o třesu rukou nemluvě. Obsah složky byl přesným opisem plánu Ministerstva pro místní rozvoj. Toto musí odmítnout, to by byla sebevražda to začít podporovat v EU. Ale odmítnout ministra přímo nejde, musí to logicky zdůvodnit:

„Já, ehm, pane ministře, asi, nevím, pravděpodobně nebudu moci, ne že bych nechtěl, ale... Ten to plán je dozajista výborný, ale... Prostě to nejde. EU by mi nikdy nevěřila... Musí být nějaká cesta, ale já ji nevidím.“

Ministr poslouchal to blekotání s mírným úsměvem. Když pan Vaníček zmlkl, jen vytáhl z kapsy interkom a tiše do něj řekl:

„Irenko, prosím vás, přineste mi složku Odměny...“

Pan Vaníček si dovolil drobné oddechnutí. Složka Odměny, to zní dobře. Dveře se otevřely a dovnitř vplula černovláska. Položila před pana Vaníčka zelené desky s připnutou propisovačkou a zůstala stát vedle ministra, kdyby ještě něco potřeboval. Pan Vaníček desky rozevřel, uchopil vrchní list papíru a začal jej číst. Šok ze čteného se tentokrát projevil podstatně razantněji. Panu Vaníčkovi pluly před očima útržky vět: Hrubé porušení pracovní kázně ... okamžitá výpověď ... bez nároku na odstupné ... podepsat převzetí. To poslední vytrhlo pana Vaníčka ze strnulosti:

„Nic podepisovat nebudu. Tuto výpověď podepisovat nebudu, takže k žádnému převzetí nedošlo. Já se budu soudit, to, co děláte, přesahuje meze!“

Ministr se nadále usmíval:

„Hysterické výkřiky vám nepomůžou. Mám dva svědky, že jste výpověď převzal, ostatně jsou na ní i vaše otisky prstů. A ještě seďte, nastává závěr dramatu. Irenko?“

Irenka došla k pootevřeným dveřím, otevřela je dokořán a dovnitř vstoupili dva dobře oblečení pánové. Jeden z nich vytáhl z náprsní kapsy listinu a spustil:

„Podle zákona číslo 102 z roku 1971 Sbírky, o ochraně státního tajemství, ve znění zákona číslo 383 z roku 1990 Sbírky, vás tímto zatýkám za prozrazení a zneužití státního tajemství, který jste spáchal dne...“

Panu Vaníčkovi se zatočila hlava, celá kancelář, celý svět... Probral se až ve vězeňské nemocnici.


Pod tento udavačský anonym začaly přibývat další příspěvky, velká většina od autorizovaných osob. Devadesát procent z nich požadovala vyhlášení referenda na odchod z EU. Několik anonymů spustilo obligátní antikampaň, ale nebylo jim dopřáno sluchu. Mezi anonymy se málem ztratil jeden jiný, což by byla škoda, proto jej moderátoři vytáhli, přišpendlili dopředu a ještě zvýraznili:

„Protože ještě nemám ED, tak musím takhle: Vůbec se mi nelíbí představa, že budu muset poslouchat ňáký lidi, kteří normálníma lidma opovrhujou. A nechcu! Zrušte tu blbou uniji! Patrik Vacek, 13 let, Prostějov.“

Když počet příspěvků požadující referendum přesáhl pět set, objevila se nová stránka, poněkud odlišná od předcházejících. Jmenovala se Referendum o vystoupení z Evropské Unie, ale hned pod nápisem byl v rámečku text:

Upozornění

Toto referendum zasahuje do všech oblastí našeho života. Vzhledem k takové závažnosti jsme přijali interní pravidlo. S tímto referendem se bude zacházet jako s referendem o změnách v Ústavě. To znamená, že k prosazení tohoto referenda je nutná minimálně tří pětinová většina všech registrovaných voličů, kteří dají ANO odchodu z EU. Nehodláme opakovat divadlo z roku 2003, kdy volilo jen 55% registrovaných voličů, to je 4 457 206 lidí. Z nich bylo 1 010 448 lidí proti, takže pro vstup do EU nakonec hlasovalo jen 3 446 758 lidí. Vše je nutno důkladně zvážit, proto bude hlasování otevřeno zítra ráno v 6:00:00 přesně.

Volte zodpovědně!

V mnoha hospodách, vybavených terminály, ochraptělí hospodští věšeli na vstupní dveře velkou ceduli: Zítra otevřeno od půl šesté... Také byste ochraptěli, kdyby se vás nepřetržitě někdo ptal, jestli by se nedalo otevřít kvůli referendu o něco dřív... Následující den byl server fsn.cz zatížen na 5%. Už i Yom na to třeštil oči a plánoval lepší multitasking. Před každou hospodou s terminálem, před terminály na kolejích se již od půl šesté začali objevovat první nedočkavci. Většina hospod otevřela raději dříve, takže v šest mohl začít ten správný mumraj. Nebylo to nic složitého - vrazit ED do patřičné škvíry, odklepnout, že jste to skutečně vy, pak si na dotykové obrazovce najít odkaz na stránku s referendem, odkliknout odkaz a na stránce si vybrat, jestli veliké zelené tlačítko ANO nebo velké červené NE. Po vytažení ED proběhlo automatické odhlášení, program skočil na hlavní stránku a mohl jít volit další. Odsýpalo to celkem rychle, už po třech hodinách se velmi jasně rýsoval obrovský náskok příznivců odchodu z EU. Sice to stále ještě nebyla požadovaná třípětinová většina, ale té bylo dosaženo pět minut po poledni. Ani pak proud dat nijak nezeslábl. To až k večeru, kdy hospody hučely jako včelí úl, proud dat zeslábl a nakonec skončil přesně ve 21:13.07 hlasováním posledního registrovaného voliče. Bylo to asi nejrychlejší hromadné hlasování...

O čtvrt na deset večer moderátoři zobrazili konečné výsledky referenda. Výsledky to byly ohromující, podpora pro vystoupení z EU nakonec činila 83,762% proti bylo jen 16,238%. Jak podotkl premiér, pan Macák:

„Nejhorší výsledek by byl 100%, to bychom nevysvětlili...“

Ten se už pomalu chystal na nejbližší zasedání Evropské rady, kde se chystal formálně aktivovat článek 50 Lisabonské smlouvy. Nejdřív to vypadalo podivně. Pan Macák zajel na parkoviště k Macoše, udělal si krátkou vycházku na Dolní můstek, kde si sedl na dřevěnou lavičku a zíral takzvaně do blba. Tak to vypadalo zvenčí. Byl to klamný dojem, uvnitř hlavy pana Macáka probíhal bouřlivý rozhovor s Yumou:

Ahoj Pavle, cítím už z dálky nějaké starosti, co se děje?

Ahoj Yumo. Cítíš správně. Chystáme se vypadnout z jednoho mezinárodního spolku, který nás jen odrbává.

Jo, taky jsme měli v historii něco takového. Spolek Souručenství, klub největších států, kam milostivě přijímali menší za účelem oškubání. Vřele souhlasím s odchodem.

Budu potřebovat tvoji maximální podporu v sídle toho spolku, kam musím v rámci opouštění spolku zajet.

Není problém, už se známe dost dlouho...

Problém v tom, že je to skoro tisíc kilometrů daleko a tím mimo dosah.

Ano, to je problém... Chvilku vydrž, musím si promluvit s Yomem.

Komunikační a televizní vysílač Hády, Brno

Komunikační a televizní vysílač Hády, Brno

Už jsem zpátky. Yom už pracuje na, ehm, jak se tomu říká ... anglicky je to extender, který umožní spojení až na dva tisíce kilometrů. Dohodni se s Petrem, ten už ví, jak takovou věc vyzvednout a umístit. Doporučuji někam, kde nebude nápadná, na nějaký televizní vysílač...

Jsi skutečně miláček, Yumo! Já už vím, kam to umístit. Na Hádech je televizní vysílač a převaděč, je to kousek, na severním okraji Brna! Necelých 18 kilometrů od Macochy. O kus blíž je vysílač Kojál, ale ten je poněkud z ruky, kdyby se něco dělo.

To je dobrý, ty Hády jsou lepší. A teď se prober, někdo k tobě jde...

Pan Macák otevřel oči. Právě včas, neboť k němu kráčela skupinka japonských turistů. První se zarazil, když viděl otevřené oči, a docela slušnou češtinou řekl:

„Já se omlouvat, pane, ale já vidět něco co připomínalo nemocná člověk...“

Pan Macák se usmál a odpověděl anglicky:

„Nic se nestalo, příteli. Jen jsem na okamžik upadl do meditace. Sem chodím relaxovat, odpočinout si od náročného zaměstnání.“

Japonec se na něj pátravě zadíval, pak překvapeně otevřel oči a vyhrkl:

„Já vás znát! Vy premiér teto země! A vy tady sedět jen tak, nikde žádná ochranka, bezpečnost, nic!“

Pan Macák se postavil a mírně se Japonci uklonil:

„Příteli, ochranku potřebuje ten, kdo se nahoru vydrápal přes mrtvé.“

Japonec se uklonil podstatně více:

„Já znát jednoho mnich z klášter, kde já narodit. Ten také chodit mezi prostý lid a ten ho milovat. Vy se mu nesmírně podobat. Ať vás na vašich cestách ochraňuje sama kami Inari Ókami!“

Ještě jednou se Japonec uklonil, zadrmolil něco japonsky a odcházel. Jeho skupinka ho okamžitě obklopila, Japonec chvilku cosi japonsky vysvětloval, načež se všichni otočili k panu Macákovi a hluboce se uklonili a japonsky vykřikli jakousi větu.

Pak mu v hlavě zazněl Yumin hlas:

A jsi slavný i za hranicemi. Ta Inari Ókami je japonské božstvo lišek, plodnosti, rýže, čaje a saké, zemědělství a průmyslu, všeobecného blahobytu a úspěchu a je jedním z hlavních bohů v tamějším Panteonu. To, co na tebe japonsky křičeli, nebyla nadávka, ale přání mnoha úspěchů a štěstí. Prakticky totéž, co přál ten Japonec.

Pan Macák se pro sebe usmál. Úspěch a štěstí, to bude velmi v následující době velmi potřebovat. A taky liščí vychytralost...

 


Zpět Obsah Dále

27.09.2017 19:52