Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Tahanice o zlato

Když už tady byla řeč o měnách, bankovním zlatě a podobně, obrátilo se Bavorsko na Imperiální radu se svým problémem: Kdysi dávno, když bylo Bavorsko samostatná republika, vlastnilo a mělo uloženo v bankách značné množství zlata. Když přistoupilo do spolku jménem Německá spolková republika, odevzdalo tohle zlato, tak jako ostatní, centrální bance, aby spolek nezačínal od nuly. Nyní, když je Bavorsko opět samostatné, chce toto zlato od Centrální banky Německa zpět. Nikdo se však o tomhle tématu nechce bavit, Němci hrají mrtvého brouka. Pomůže Imperiální dvůr?

Imperiální dvůr chvíli dumal, jakou formou se Německa na toto téma zeptat. Nakonec zvítězil tradiční postup. Ministr zahraničních věcí Impéria si předvolal Německého velvyslance k závažnému rozhovoru. Jak moc závažnému, pochopil velvyslanec, když na druhé straně stolu spatřil pana Macáka. Ministr květnatě, ale rázně zpravil hosta o problému s Bavorským zlatým pokladem. Pan Macák plynule navázal, že je ochoten si o věci povídat, každopádně očekává odpověď na diplomatickou nótu do měsíce. Než se velvyslanec mohl začít zajímat, jakou nótu, otevřely se dveře a vstoupila sekretářka s brokátovými deskami v rukou. Pan Macák se hostu omluvil za zpoždění způsobené tiskárnou, která se odebrala do křemíkového nebe uprostřed tisku. Sekretářka pak před něho položila desky, pan Macák vytáhl starodávné plnicí pero a rozmáchle podepsal. Pak složku posunul přes stůl k velvyslanci. Ten si ji přečetl, zbledl, dvakrát polkl naprázdno a pak prohlásil, že ji nejbližší diplomatickou poštou odešle do těch správných rukou.

Odpověď dorazila skutečně velmi rychle, již za tři týdny. Pan Pavel Macák u ministra četl sáhodlouhé memorandum a stále víc se mračil. Milion květnatých slov a v nich zabaleno stručné vyjádření: Jelikož Bavorsko opustilo SRN bez předchozí domluvy, nemá nárok na nic, naopak, ať je rádo, že po něm SRN nepožaduje dlužnou částku za platby do pokladny EU. Došlo to až tak daleko, že musela zasáhnout Yuma a bezhlasně miláčka Pavla uklidnit. Velkou oporou jí byla Sluníčka, která tvořila retranslační síť. Nakonec vzal pan Macák do ruky telefon, zavolal místní vládě do Mnichova a začal organizovat setkání. Přitom upřesňoval, koho by na setkání rád viděl. Domluvili se na příští týden, času na sezvání hostů bude dost.

Neformální mezioborové setkání proběhlo úspěšně. Bavory nadchlo, že se o tento problém stará legendární pan Macák a ochotně poslouchali, jak co zařídit, vyzkoumat a vypátrat. Byla k tomu nutná spolupráce mezi místní vládou, univerzitou i prostými lidmi s odpovídajícími znalostmi. Nakonec byl vypracován bodový plán, co vše je nutné udělat:

Termín: Včera bylo pozdě. Zase to neuspěchat, aby se nenasekaly zbytečné chyby, které by celý proces znevěrohodnily.

Když byla zpráva hotova a pro jistotu ještě třikrát zkontrolována, uspořádal pan Macák jako šéf Imperiální rady výpravu do Německa. Dohadování podrobností nechal na tajemnících, takže se ani moc nerozčiloval. Letěl jich nakonec houf. Pan Macák, imperiální ministři obchodu, financí a zahraničních věcí, k tomu předseda bavorské vlády a dva slovutní univerzitní profesoři, kteří znali zprávu i prameny doslova nazpaměť. Letěli novým vládním speciálem, který však byl jedenáctým vyrobeným strojem. Předchozích deset byly prototypy, část skončila při crash testech, některé byly doslova přetíženy při letových zkouškách. Dva seděly na zemi a byly z nich používány náhradní díly. Už na první pohled vypadal zajímavě. Představte si francouzský dvoupatrový TGV Double, lokomotivu a první vagon, ale místo hranaté karoserie trochu boubelatější. Místo železničních podvozků otočná šestice kol jako od auta. Okna samozřejmě neotevíratelná. Řízeno a kontrolováno pěticí nezávislých počítačů. O pohon a vznášení se stará čtrnáct levitačních jednotek. Za letu panuje příjemné ticho, přistání je usnadněno trojicí Dopplerovských radarů.

Na Braniborském letišti bylo již vše připraveno. Čestná stráž Bundeswehru v parádních uniformách, na boční pojezdové dráze červený koberec, jeden konec obehnaný provazovým zábradlím, v pozadí posádková hudba. To byla největší starost - co Imperiu zahrát. Vlastní hymnu ještě nemělo, byly důležitější starosti. Prozatím bylo domluvena skladba Johna Williamse The Imperial March, a to jen úvodní část. Hlouček politiků se bavil vedle ohraničeného konce, hlavní ceremoniář neklidně pochodoval podél koberce a každých pět minut volal dispečery na letištní věži, jestli se návštěva už ukázala aspoň na radarech. Po neustálé záporné odpovědi začínal propadat panice. Blížila se desátá hodina a s ní sjednaný přílet Imperiální delegace. Už bylo skoro deset, když byl zrovna u hloučku politiků a říkal:

„Asi nepřiletí, nikde nejsou vidět, ani na radaru. Asi to budeme muset odpískat... Co tak zíráte?“

Ten nejbližší odpověděl:

„No, právě přistáli! Přesně v deset!“

Ceremoniář si málem ukroutil hlavu, jak se otočil. Skutečně, u konce červeného koberce stálo ... cosi. Letadlo to určitě nebylo, nemělo to křídla... No, to je jedno, pomyslel si ceremoniář a pospíšil si k otevírajícím se dveřím... stroje. Umění pilota toho, ehm, stroje dokazovala pouze centimetrová mezera mezi trupem a kobercem. To už stanul u dveří a ceremonie mohla začít.

Po ceremonii odešli vojáci i jejich hudba, ostatní se odebrali do VIP salónku na malé občerstvení a předběžné rozhovory, o čem všem se bude jednat. Tady se muselo improvizovat, protože těsně před odletem dostal pan Macák výsledek rešerše o německém zlatu. Cestou probral s ostatními možnou strategii, přesto si nebyl jist. Nakonec zvolil přímou cestu. Bez okolků přistoupil k hloučku německých politiků a začal:

„Dobrý den, pánové. Původně jsme přijeli jednat o jedné hlavní otázce a pak o několika okruzích možné spolupráce. Cestou jsme studovali dokumenty, které jsme dostali těsně před odletem a máme rozporuplné pocity.“

Německé zlato v americké úschově...

Německé zlato v americké úschově...

Z hloučku vystoupil vládní zmocněnec, odkašlal si a zeptal se:

„Jaké dokumenty máte na mysli, prosím?“

Pan Macák letmo usmál:

„Dokumenty o německém zlatě. Hlavně tedy tu nechutnou historii o části vašeho zlatého pokladu v USA. Opravte mě, jestli se mýlím. Po válce bylo sídlo německé centrální banky ve Frankfurtu, tedy jen 120 kilometrů od železné opony. Panovaly obavy, že je zlato ohrožené, tak jste pro skoro půlku zlatého pokladu požádali o úschovu USA. Přesně je to 1536 tun, 45 procent německého zlata, 122 596 cihel, má být uloženo v trezorech FED na Manhattanu. Nyní je už SSSR minulostí, studená válka skončila, Německo se sjednotilo, zlatý poklad se může vrátit z USA zpět do vlasti. Tady se to zadrhlo, USA se tváří, že to zlato má, ale nechce ho nikomu ukázat, natož ho vracet. Panuje obava, že z něj USA financovaly své výboje na zemi.“

Pan Macák se rozhlédl po zachmuřených tvářích a dodal:

„Dohodli jsme se, že budeme jednat o obchodních smlouvách, mezinárodní spolupráci a podobně. Zlato tentokráte vynecháme, přesto bych vám později rád předal celkovou zprávu o Bavorském zlatu od historie po dnešek. Jen, abyste byli v obraze.“

Napřáhl ruku ke svému protějšku, ten ji srdečně přijal. Bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Pan Macák se k němu naklonil a tichým hlasem se zeptal:

„S Impériem by takhle nejednali, už poznali naši sílu. Nechcete se k nám přidat?“

Němec sebou trhl, ale stejně potichu odpověděl:

„Já bych byl pro okamžitě. I s novým kancléřem by se dalo mluvit, oproti kancléřce je to dost rozumný člověk. Problémem jsou Američané. Nacpali se sem k nám za války a už neodešli, naopak se stále rozpínají. Někdy si sedneme do tichého koutku a budeme si jen tak povídat, vy Češi máte občas báječné nápady.“

Pan Macák navrhl:

„Řekněte všem, že jste právě domluvil návštěvu toho pozoruhodného prostředku, kterým jsme přicestovali. Tam se můžeme trhnout a popovídat si...“

Němec se usmál, zvednutím ruky si vyžádal pozornost a téměř doslova nahlas zopakoval návrh pana Macáka. To vyvolalo oživení, návrh byl akceptován. V hloučku, pomíchaní hosté i domácí, se odebrali za panem Macákem ke stroji. Tam se pan Macák chopil průvodcovské role:

„Toto je hlavní vstup. Povšimněte si dvojitého těsnění, vnitřek je naprosto oddělen od okolního prostředí. Výhodné ve stratosféře. Tahle malá komůrka hned za dveřmi je nouzová přechodová komora, pomocí které se dá vystoupit do prostoru bez toho, aby unikl všechen vnitřní vzduch. Vlevo je chodbička do přední jednotky, kde je řídící kabina a motorová část. Tam vás bohužel pustit nemohu, jistě pochopíte. Dále jsou tam tři ložničky pro unavené cestující. Vpravo vidíte schodiště nahoru a dolů. Půjdeme napřed dolů. Pod schody je malý skladovací prostor, pak jsou zde dva hygienické kabinety, zvlášť pro muže a ženy. Podíváme se do pánského. Určitě jste to někdy viděli v paneláku, sprchový kout, napůl oddělené WC, umyvadlo, vestavěné police a tak dál. Hned vedle je sklad potravin propojený s kuchyňkou. Dobrý den, pane šéfkuchaři. Co byste dělal, kdybychom se rozhodli rokovat tady a pánové by dostali hlad?“

Zavalitý muž v bílé kuchařské haleně a pokrývce hlavy přejel očima hlouček, spočítal přítomné, poškrábal se na bradě, chvilku zapřemýšlel a pak vychrlil:

„Jako předkrm by byly šunkové závitky z pražské šunky plněné pařížskou česnekovou nebo křenovou pěnou, podle chuti. Na dojedení plátky uzeného jazyka, moravského uzeného a variací suchých salámů, k tomu čerstvý chléb. Výběr hořčic, kečupů a jiných příloh je samozřejmostí. Zákusek by byla francouzská omeleta s brusinkovým džemem a pravou šlehačkou. Na závěr káva, buď espreso nebo vídeňská káva. K pití... Kola, pivo, voda...“

V hloučku to již šumělo, když se německý vládní zmocněnec otočil na pana Macáka:

„Ehm, to sebou vozíte vždy? A co ten návrh na jednání tady?“

Pan Macák se zářivě usmál:

„Pan šéfkuchař je zbytečně skromný. Opustil šéfkuchařské křeslo v pražském Hiltonu, aby mohl vařit jen pro pár lidí, ale pořádně. Má totiž svou práci jako koníčka. Na druhou otázku odpovím o patro výše. Budeme pokračovat v prohlídce. Vedle kuchyně jsou další dvě ložničky a dvojité schody nahoru.“

Dovedl hlouček doprostřed horního patra:

„Jak vidíte, na obou koncích jsou dva a dva soukromé salónky na separátní jednání plus jednoduché WC. Tady uprostřed je taková malá zasedačka. Vypadá to tady stísněně, jen metr od stolu je stěna. Nenechte se mýlit, stěny se dají modifikovat. Předvedu.“

Pan Macák chvilku manipuloval s ovládacím panelem za nenápadnými dvířky. Ozvalo se zabzučení a stěny se začaly rozvíjet jako květina. Po chvíli vznikl elipsovitý sál, původní úzký stůl se změnil na elipsu. I za odsunutým křeslem bylo dost místa. Pan Macák k tomu dodal:

„Tohle jsem měl na mysli, když jsem navrhoval rokovat zde. Co vy na to?“

Němec se podíval na stůl, okolo něj a na elipsovitý otvor ve stropě a prohlásil:

„A nebude na nás pršet tou dírou?“

Pan Macák se usmál. I na to byl připraven. Pootevřel jinou skříňku a vzal z ní kulečníkové tágo:

„Zkuste si sám, jestli je to díra.“

Němec vzal tágo, zkusil ho jemně ohnout a pak s ním bodl kolmo vzhůru. Tágo se zarazilo v úrovni stropu. To se opakovalo na několika místech. Němec vrátil tágo panu Macákovi, načež se obrátil ke svým kolegům a řekl něco rachotivou němčinou. Odpovědí mu bylo mohutné kývání hlavami. Otočil se tedy na pana Macáka a prohlásil:

„My to bereme. Jak jednání, tak i oběd.“


Jednání proběhlo uspokojivě, byly podepsány příslušné smlouvy, i pozdní oběd všem chutnal. Loučení proběhlo v srdečné atmosféře, všichni se usmívali, zvláště vládní zmocněnec. Jeho jednání s panem Macákem v jednom z privátních salónků bylo vysoce inspirativní. Opravdu, ti Češi mají báječné nápady. V duchu si odříkával nejdůležitější věci: Lidové hlasování, účast pouze lidé s německým občanstvím trvale sídlící v SRN. To vyřadí většinu Američanů. Dále. Volební pozorovatelé. Tam je důležitý výběr, je nutno najít takové, kteří nemají moc Američany v lásce, i když se tváří jako spojenci, například Francie. Další pozorovatelé by mohli být z Ruska a třeba z Mexika. A na doplnění počtu Velká Británie, oddaný přítel USA, i když už i tam to skřípe. Pod takovým dohledem by si Američané nemohli moc vyskakovat... Hned pozítří vytáhne kancléře na ryby a tam se s ním pomalu potichu dohodne, v kanceláři radši ne, tam mají stěny nejen uši, ale i oči.

A ten další nápad... Na to by nikdy nepřišel. Sice je to na hraně zákona, ale kde není žalobce... Když nemůže SRN vymoci zlato z USA, musí ho vzít jinde. Otázka zněla, kde. Nejlepší by bylo odhalit nějaký vrak s pohádkovým pokladem, ale pouze v pobřežním, dvaceti čtyř mílovém pásmu. Lodní poklad by šel do státního pokladu, něco by šlo do muzeí... Kde ale vzít nějaký vrak s pokladem? Pan Macák měl řešení: Najít nějaký neobjevený a přemístit ho do pobřežního pásma Německa a pak ho slavně objevit. A kdo jiný to zvládne než Impérium s jeho vynálezy, z nichž bylo jen několik představeno veřejnosti. Ovšem, tato záležitost musí zůstat absolutně tajná, asi to zůstane jen mezi ním a panem Macákem...

Pan Macák se také usmíval. Ten jeho nápad s přemístěním vraků německého vládního zmocněnce nadchl, i když byl na hraně. Ovšem pokračování bylo možná i trochu za hranou, ale jakákoliv akce na sražení hřebínku Američanům v kontextu toho, co oni udělali Česku, byla ospravedlnitelná. Jen to chce najít nějakou americkou loď, která byla potopena těsně před a během druhé světové války, do skladových prostor naskládat pár set kilo nacistického zlata a pak nechat tu loď někým objevit. Konspirační teoretici budou mít žně: Co to dodávala Amerika Hitlerovi, že za to Hitler platil zlatem?

 


Zpět Obsah Dále

14.10.2017 20:31