Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Soumrak Ameriky

Věc měla ještě jednu nepříjemnou dohru. Norskou rybářskou loď dohnal výsadkový křižník San Antonio. Pod hrozbou potopení požadoval jeho kapitán vydání trosečníků z ponorky. Na podporu svých požadavků vyslal jeden nafukovací člun s výsadkem. Sice to hodně zavánělo pirátstvím na širém moři, ale zatím to Američanům procházelo, ostatní měli strach se nějak projevit. Jediný, kdo se s takovým stavem věci nehodlal smířit, byl mladý Swenson, kapitánův synovec. Na lodi zastával funkce radisty. Byla to jeho první plavba po ukončení střední školy. Tento idealista se zamčel v radiové kabině a začal na všechny strany volat o pomoc. Samozřejmě, že ho slyšeli i na křižníku, takže velitel výsadku dostal pokyn toto vysílání přerušit. Velitel nezaváhal a ještě s dvěma muži přes zavřené dveře rozstřílel radiovou kabinu včetně radisty. Norskému kapitánovi se před očima zjevil poslední rozhovor se sestrou, že se mladému Swensonovi nic nestane. Pak měl kapitán před očima chvilku rudo a když se probral, nebyl na palubě žádný živý Američan. Nezvládl to sám, i ostatní přiložili ruce k dílu. I oni a jejich příbuzní měli děti stejného věku jako radista.

Na křižníku zachytili krátké zkomolené vysílání z vysílaček výsadku a okamžitě o tom poreferovali kapitánovi. Ten se chvilku pokoušel spojit se s výsadkem přes radiostanici na můstku, ale když se nedočkal odpovědi, vyhlásil bojový poplach. I na rybářské lodi měli napilno. Sice neměli zbraně jako křižník, ale na gumové čluny bohatě stačily proudy ledové vody z trysek na oplachování paluby. Jediné štěstí norské lodi bylo, že ve výzbroji výsadkového křižníku byly mimo protiletadlových raket jen dva kanónky MK46 Bushmaster II, střílející náboje ráže tři centimetry a několik půlpalcových kulometů. I tak to Norům znělo, jako když se v plechovém bubnu převaluje houf ocelových matek. Druhá událost se udála na německém území Imperia, ale znamenala pro Nory záchranu. V reakci na napadení zlatého robota odstartovaly z letiště kousek od hranic Imperia tři plně vyzbrojené a vylepšené bojové letouny typu Vosa. Ty ještě po zaslechnutí přerušeného vysílání mladého radisty zrychlily na maximum, neboť se dalo předpokládat ze strany Američanů velmi neurvalé jednání.

Výsadkový křižník se přiblížil k unikající norské lodi natolik, že kulky z Bushmasterů již začaly značně poškozovat loď. Jako první to odnesl můstek, kterému palba roztříštila všechna okna, byť byly ze speciálního tvrzeného skla. Kormidelník to vše přežil, jeho stanoviště bylo obklopeno barikádou z kovových stolů a registraček. Jako další přišla na řadu anténa, i když už nikdo nevysílal. Pak meteorologický i lodní radar, můstková nástavba... Pak se z nízkých mraků zablýsklo a oba Bushmastery zmizely, jako kdyby je někdo sfoukl. Z mraků se vynořily tři Vosy doprovázené dvěma Včelami Bezpečnostní služby Imperia a které se přidaly cestou. V tu chvíli pochopil kapitán výsadkového křižníku, v jakém je nebezpečí. Sám, daleko od domova... Přesto nařídil vypálit po letounech salvu protileteckých střel. Vosy i Včely zmizely v plamenné kouli. Radost obsluhy protiletadlových stanovišť netrvala dlouho. Všechny letouny byly poněkud očazeny, jedna Včela měla místo levého nosníku zbraní cosi připomínající moderní abstraktní umění, ale to bylo vše. Vzápětí se jedna z Vos usadila těsně nad můstkem a od ní zaburácel hlas:

„Jménem Imperia. Byli jste dopadení při činu pirátství na širém moři a při pokusu o potopení neutrální civilní lodi. Dáváme vám pět minut na kapitulaci. Pokud neuposlechnete, budete zničeni. Pokud budete klást odpor, budete zničeni. Lhůta začíná teď!“

Jedna ze Včel se vydala zkontrolovat norskou loď, upoutal ji poskakující človíček nahoře na střeše můstku mávající čímsi rudým. Zbytek posádky mezitím odklízel věci ze střední části paluby, aby vytvořil místo pro přistání. Pilot však byl opatrný a nejdříve zastavil ve vzduchu půl metru od postavičky na můstku. Pootevřel větrací okénko na malou škvíru a rachotivou němčinou se zeptal, co se děje. Postavičkou byl kapitán lodi a ten na pilota vychrlil přímo vodopád řeči. Když už se nemuseli Norové bránit útoku, šli se podívat na škody v kabině radisty. Když se jim podařilo otevřít vzpříčené dveře, objevili radistu. Živého, ale na pokraji smrti. Mladík se duchapřítomně schoval za blok baterií, které napájely přístroje při poruše generátoru. Několik kulek i tak prorazilo, takže se ke střelným zraněním přidalo poleptání kyselinou. Teď má kluka v rukách lodní doktor, ale ten, jak sám přiznal, mnoho nedokáže. A jelikož byla vysílačka rozbitá, musel kapitán vylézt nahoru na můstek a pokusit se přivolat pomoc máváním parádním ručníkem. Pilot si prohlídl kus paluby, kapitánovi oznámil, že to půjde a ať zatím skočí za doktorem a připraví kluka na převoz. Drobný zádrhel nastal, když pilot chtěl, aby s nimi cestoval nejen doktor, ale i kapitán. Vysvětlil to kapitánovi tak, že doktor musí letět, protože je to on, kdo chlapce ošetřoval, ale kapitán musí letět už jen z toho důvodu, že je chlapcovým nejbližším příbuzným. Kapitán to uznal. Předal velení svému zástupci a odklusal vzít si z kajuty nějaké osobní věci. Mezitím jeden z techniků zavolal ostatním, co se děje, aby se nelekli, až oni odlétnou. Druhá Včela po odletu přistane na uprázdněné palubě a bude nahrazovat rozbitou vysílačku.

Na výsadkovém křižníku zatím vládla pochmurná nálada. Po menších peripetiích se spojařům navázat spojení s generálním štábem. Tam sice rychle sehnali odpovědného generála, ten se ale jen zeptal, kolik a jakých sil ta má Imperium. Po odpovědi, že dva menší a tři větší letouny nastalo na lince ticho, až si kapitán myslel, že spojení vypadlo. Pak se přeci jen generál ozval:

„Hm. V tomto případě mám pro vás jedinou radu. Vzdejte se. Nevidím jedinou cestu, jak vám pomoct. Prostě se vzdejte a zachraňte alespoň posádku, když už nezachráníte loď...“

Kapitán jen zíral a jen se zmohl na poslední otázku:

„Pane generále, to myslíte vážně? Oni by mě pro takovou prkotinu potopili?“

Odpověď ho šokovala:

„Pro ně to není prkotina. Jestli to nevíte, tak má Imperium titul Strážce Evropy a povinnost ochraňovat národy Evropy. Je mi líto, ale tak to je. Prostě se vzdejte, jestli to chcete oficiálně, dostanete do hodiny rozkaz od prezidenta.“

Kapitán ztratil na chvilku řeč:

„Ale... ale co ochrana demokracie!? A bezpečí našich lidí? A za hodinu mi ten rozkaz nebude nic platný, zbývá poslední minuta lhůty!“

Z druhé strany zaznělo jen unaveně:

„Je to na vás. Já radím, vzdejte se. Stáhněte pruhy a hvězdy na půl žerdi, oni to pochopí.“

A tak v posledních několika vteřinách lhůty se kapitán vzdal. Vzápětí dostal úkol držet se půl kilometru od norské lodi. Ta popluje do přístavu Eigersund, křižník zakotví u majáku na ostrůvku Vibberodden a pak se bude řešit, co dál. Na norské lodi pustili technici tento příkaz přes venkovní reproduktory Včely. Kapitánův zástupce zavelel, loď se mátožně pootočila a zamířila k Norsku. To už začali technici z Včely s přenosem informací o radistovi. Námořníci seděli na palubě a poslouchali. Aby na můstku nepřišli zkrátka, poslali technici na můstek mobilní přijímač. Po odeslání informací o zdravotním stavu radisty byl letoun přesměrován do Hamburku na specializovanou kliniku Facharztklinik Hamburg. Už tam byl a radista je zrovna na sále. To se komusi nezdálo, vždyť Hamburk je přes čtyři sta kilometrů daleko a odletěli před půl hodinou! Když se pilot dosmál, odvětil, že dokáží létat podstatně rychleji, ale s chlapcem letěli schválně pomalu, aby to s ním moc necloumalo. Však Airbus také létá cestovní rychlostí 950 kilometrů za hodinu a nikdo se nediví. Další hlášení pak byla podávána v přibližně půlhodinových intervalech.Kapitán oznámil, že byli s doktorem ubytování přímo na klinice v pokoji pro VIP pacienty a že se pomalu začíná děsit, co to bude stát. Pilot se zase jednou smál, že vše jde na vrub Imperia a platit budou nakonec Američani, vždyť za to všechno můžou. To se smáli námořníci na palubě i na můstku. U mnohých se tak dostavilo konečné uvolnění po předchozích chvílích hrůzy. Nakonec zazněla ta toužebně očekávaná zpráva, totiž že je mladík mimo nebezpečí a dokonce bude vidět i na levé oko, popálené kyselinou. Soukromě dodal kapitán, že odchází do nejbližšího baru provést úlitbu bohům. Doktor ho doprovází a bude mu dělat jak morální podporu, tak případnou první pomoc.

Podstatně hůř dopadl San Antonio. Po obhlédnutí kusu skály nazývané ostrov Vibberodden, kde většinu povrchu zaujímal maják, zakotvila loď v malé zátoce poblíž území společnosti Aker Egersund AS. Nebyla to žádná výhra, okolí tvořilo kamení a sem tam zakrslý zaprášený keř. Tam počká na příjezd záchranné výpravy, která odveze posádku mimo kapitána. Zároveň odmontuje z lodi vše tajné, načež se San Antonie vydá na svou poslední plavbu. Jelikož se ukázalo, že je nezpůsobilý na nic mimo boj, bude rozebrán a recyklován na užitečnější věci. Kapitán zůstane až do konce rozebírání lodi, pak bude propuštěn. Pokud bude mít kdokoliv námitky proti naznačenému postupu, existuje možnost potopit křižník tam, kde je, čímž by vznikla báječná prolézačka pro kluky z blízkého města a zároveň nerušený úkryt pro různé mořské tvory.

Američané mezitím trpěli nesmírnou frustrací. Chtěly dotlačit ostatní státy k přijetí rezoluce odsuzující napadení mírumilovného křižníku USA Imperiem, bohužel jim k tomu chybělo to nejdůležitější - organizace OSN. Tu sami zlikvidovali, když ji označili za nepřátelskou k USA a vojensky obsadili ústředí OSN v New Yorku. Žádná další nástupnická organizace nevznikla, pouze v Evropě se Imperium stalo garantem a ochráncem Evropy. A USA s Imperiem rozhodně jednat nebude, maximálně tak silou. Naneštěstí pro USA bylo Imperium dále ve vědeckém vývoji, takže bylo vyloučené zaútočit přímo. Zbývaly záškodnické akce, ale ty se také nedařily. A teď má Imperium jeden z křižníků amerických námořních sil a ještě má k tomu nějaké neslýchané požadavky!

Z USA přijelo do Norska celé hejno diplomatů, připravených jednat i o jednotlivých slovech v budoucí smlouvě. Celé to ztroskotalo na neochotě Imperia jednat o zbytečnostech. Ke konci prvního dne, vyplněným bezobsažným žvaněním s nulovým posunem, povstal zástupce Imperia a krutě pošlapal představy Američanů o vyjednávání:

„Takhle bychom tu seděli ještě rok. Za tu dobu posádka San Antonia zemře hlady, protože tu není nikdo, kdo by ji zásoboval. Takže my dnes večer sepíšeme smlouvu, vy budete mít celý zítřek na její prostudování a případné podstatné připomínky a pozítří může dojít k podpisu. Upozorňuji předem, že zdržování nepřipustíme. Za zdržování považujeme i hodinový proslov o ničem. Na shledanou zítra.“

Nevšímaje se hlučícího davu na druhé straně jednacího stolu zástupci Imperia odešli. Ještě dlouho američtí zírali na zavřené dveře jako očarovaní a sami sebe ujišťovali, že takto se to nedělá. Pak to šlo rychle. Druhý den byla smlouva předána americkým diplomatům s tím, že mají na přečtení těch tří listů tři hodiny a pak se začne o podobě smlouvy jednat. Každého amerického diplomata, který se hrnul se stohem papírů k řečništi upozornili, že musí svůj proslov omezit na pět minut, po pěti minutách bude označen za zdržujícího a vyveden z jednacího sálu. Kdo se nedokáže během pěti minut vyjádřit, ať se raději na řečniště nehrne. Ovšem Imperium nechápe, co je nepochopitelné na vyhlášení zón a jejich hranic, které nesmí jakákoliv součást amerických ozbrojených sil překročit pod hrozbou zničení. Z tohoto Imperium v roli garanta míru v Evropě nemůže ustoupit, takže jakákoliv změna zón a hranic je nemožná. Má na to dokonce i písemná oprávnění i od nečlenů Imperia, tak to vezměte na vědomí...

Konečně se někdo zeptal na něco důležitého, totiž co dělat v případě stavu nouze, ohrožení a tak podobně. Zástupce Imperia s úsměvem odpověděl, že si dodnes myslel, že diplomaté umí číst. Pojednává o tom druhý odstavec na straně tři. To už nevydržel vedoucí delegace amerických diplomatů, vyskočil jako čertík za škatulky a začal vykřikovat, že na podepsání takové smlouvy nemají oprávnění, musí se to projednat v Kongresu USA a podobně. Zástupci Imperia pokrčili rameny a prohlásili, že oni na podpisu smlouvy netrvají. Oznámili už americké straně své požadavky, ale jejich dodržování závisí už jen na amerických ozbrojených silách. Podpis by byl jen třešnička na dortu, o tom, že požadavky byly písemně předány americké straně existují nesporné důkazy v podobě audiovizuálního záznamu, na kterém se obě strany předem dohodly. Tato poslední řeč se nakonec objevila i v Imperiálním zpravodajství, kde vzbudila v ne - Imperiálních kruzích živý ohlas. Projevilo se to hlavně tím, že přímí sousedé USA, Kanada a Mexiko, se začaly zajímat, co obnáší členství v Imperiu. V Texasu opětovně zesílily protiamerické nálady a strana opuštění Spojených Států získala další příznivce. Největším překvapením pro Američany bylo, že o tomtéž už delší dobu uvažuje Aljaška.

Následující týdny byly rušné, zvláště pro Imperiální ozbrojené síly. Americká armáda, potažmo její špičky generálního štábu prohlásily, že se nenechají omezovat v obraně demokracie kdekoliv na světě a kdo jim bude bránit, ten to šeredně odskáče. Zatím to vypadalo, že si generální štáb myslí, že mají nekonečně mnoho lodí, ponorek, letadel i lidí, kteří jsou navíc slepě poslušní. Ve vybičované hysterii prvních dnů to tak vypadalo, armádní náborové kanceláře praskaly ve švech. Po třech týdnech jakoby neexistovaly, již mnoho dní zely prázdnotou. To, že lidé občas neposlouchají, ukázal Incident Corvo. Corvo je malý ostrůvek v portugalském Azorského souostroví, pár kilometrů na sever od ostrova Flores. Tam si to zamířila flotila dvou letadlových lodí US Army s příslušnými doprovodnými pravidly, která si na onom ostrůvku chtěla zřídit opěrný bod. Plula si celkem bezstarostně, vždyť kdo si troufne na dvojici letadlových lodí doprovázených spoustou doprovodných a obranných lodi?

Troufl si. Vypadalo to až komicky. Ve vzduchu visela jedna jediná Vosa, přímo v čáře, kudy by musely letadlové lodě projet. Jeden z torpédoborců z doprovodu nezaváhal, na plný plyn mířil přímo k Imperiálnímu letounu. Když už byl téměř pod ním, od letounu se oslnivě zablýsklo. Torpédoborci náhle scházel prostředek trupu, příď se kácela zpět, záď otevřeným podpalubím nabírala vodu a rychle klesala pod hladinu. Hromada bublin a bylo po všem. Na letadlové lodě to mělo docela expresivní účinek. Oba kormidelníci viseli na kormidlech, jak vykonávali příkaz ‚Ostře vlevo‘. I tak to vypadalo, že první letadlová loď protne pomyslnou stráženou hranici. Kapitán to vyřešil, přikázal, aniž by přerušil oblouk, stáhnout vlajku na půl žerdi a modlil se, aby to Imperiálové pochopili správně. Vypadalo to, že ano, nakloněná letadlová loď dokončila oblouk a tím se dostala zpět před hlídanou hranici. Tam teprve vyrovnala svůj kurs. Situace potom vypadalo následovně: Na jedné straně pomyslné hranice stály na kotvách dvě letadlové lodě i s doprovodem a na druhé straně jeden letoun. Ten letoun byl běžnými prostředky nezranitelný, to už Američani věděli z dřívějších dob. Navíc, letoun disponoval zbraní, která dokáže zlikvidovat torpédoborec tím, že mu nechá zmizet prostředek trupu v rozsahu cca patnáct metrů. Nikdo nechtěl zkoušet, co by taková zbraň udělala s letadlovou lodí. Mezi flotilou a generálním štábem bylo urychleně vybudováno permanentní spojení, oběma směry létaly gigabyty dat. Generální štáb byl v šoku, jelikož kapitáni letadlových lodí odmítli zaútočit silou proti Imperiu, rozkaz nerozkaz. Vysvětloval to vcelku rozumně, že je lepší si ponechat nějakou námořní sílu. Generálové pěnili, ale i zástupci kapitánů, kteří byli jmenováni kapitány po odvolání původních, se nijak nehrnuli do sebevražedných misí. Navíc, v průběhu času dorazily posily Imperiu, už tam nevisel jediný letoun, ale pět Vos a devět Včel. Navíc se z moře vynořily věže tří ponorek, přičemž Imperium patřila jen jedna. Jedna měla na věži svatoondřejský kříž, jak se na britskou raketo-nosnou ponorku třídy Vanguard sluší. Ta poslední měla sice insignie Imperia, ale zbraňový specialista poznal diesel-elektrickou ponorku typ 212B německé Kriegsmarine.

Pak nastal radikální zvrat v situaci. Prakticky během slova bylo přerušeno neplodné žvanění mezi generálním štábem a veliteli letadlových lodí. Několik doprovodných bojových plavidel opustilo své místa ve flotile a rozjela se proti Imperiálním silám. Na dvou místech za flotilou začalo moře prudce pěnit, načež z pěny se vylouply dvě rakety. Ty sklonily čumáky a v malé výšce také zamířily stejným směrem. Celá flotila strnula v šoku a jen bezmocně sledovala, co se to děje. Imperiálním silám zbývalo na reakci skutečně jen několik vteřin. A aby to neměli jednoduché, pokročilá čidla hlásila v kónických přídích střel radioaktivní materiály. Nejjednodušším řešením by bylo rakety sestřelit, co ale v takovém případě udělá nukleární nálož? Zbývalo jediné - ke každé raketě vystartovala dvojice Vos a jedna Včela. Vosy klepety uchopily raketu, které vzápětí Včela ustřelila raketový motor. Plamenné cákance okamžitě zhasly, jak Vosy prudce vzlétly do výšky. Během chvilky bylo po všem. Ve výšce vzplanula dvě nová slunce. Neobešlo se to bez obětí. Jedna Vosa se vypařila i s posádkou, když se klepeta zasekla do trupu střely a nešla uvolnit, další Vosa měla natavený pravý bok, ztěžka se potácela, jak stěží vyrovnávala pád.

Zbytek letounů také nezahálel. Zbylá Vosa s trojicí Včel odlétly na místa odpalu raket. Prakticky okamžitě našly dvojici ponorek, díky zprůhledněnému moři to bylo až směšně snadné. První ponorku zničila částicovou zbraní Vosa, druhá ponorka se pokoušela o únik do hlubin. Včely sice neměly takové zbraně jako Vosa, ale i lehčí lasery ponorku zasahovaly. Nedokázaly ji zničit, tak ji alespoň očesaly o lodní šrouby a kormidla. Pravděpodobně poškodily i trup, protože se ponorka bezmocně převalovala v malé hloubce. Operaci dokončila Vosa, přilétající od první ponorky. Dva záblesky dorazily ponorku, ke dnu padaly akorát trosky. Zbylé Včely zatím likvidovaly pokusy vzbouřených plavidel zaútočit jak na Imperium, tak i na své bývalé spolubojovníky. Do toho všeho řval velitel flotily do vysílačky rozkazy, zakazující všem lodím útočit na Imperiální síly. Vzápětí se obracel na Imperium a nabízel místo na jakékoliv letadlové lodi pro poškozenou Vosu včetně přátelského přivítání, protože Imperium zase jednou ukázalo lidskost, když rakety s nukleární hlavicí nesestřelilo uprostřed flotily. Vzápětí téměř totéž zopakoval do palubního rozhlasu. Zdůraznil, že s Imperiem nejsou ve válečném stavu, takže jakýkoliv útok na vážené hosty se bude považovat jako pokus o vraždu. A dodal, že něčeho takového by byl schopen jen naprostý idiot, protože dvojitý nukleární výbuch v malé výšce by zlikvidoval celou flotilu, tak ať si laskavě každý uvědomí, kdo mu život zachránil a kdo ohrozil.

Imperium nabídku místa na přistání přijalo a tak poškozená Vosa kymácivým letem zamířila k bližší letadlové lodi. Její námořníci dělali místo na palubě, přebytečná letadla byla odesílána výtahy do hangárů v podpalubí. Na palubu se vyrojilo protipožární družstvo s výstrojí. Naštěstí ho nebylo zapotřebí, Vosa sestupovala tak, že se s palubou setkala v nulové rychlosti. Všichni, kdo očekávali plechový rachot, jak byli zvyklí při nepovedeném přistání klasických letadel, byli nyní zklamáni. Vzápětí na palubu dosedly zbylé letouny Imperia, stejně lehce jako peříčko. Na palubu se vyrojili námořníci, stavěli se do pozoru a dělali špalír pro velitele letadlové lodi a flotily. Ten se rozhlédl, zamračil se a cosi řekl k pobočníkovi. Ten se zahleděl patřičným směrem, načež urychleně odešel. Stála tam jednotka americké vojenské polici se puškami v pohotovosti v rukách. Chvilka dohadování, pak dva členové vojenské policie, obtíženi zbraněmi ostatních, odklusali je uložit do zbrojnice. Pobočník si stoupl na špičky, čímž jeho výška přesáhla dva metry a viděl přes všechny ostatní. Pozorně se rozhlédl a když nezpozoroval nic nepatřičného, pokývl k veliteli. Ten pokračoval k letounům, za ním se zvědavě tísnili jeho důstojníci. Také bylo na co zírat. Vzhled letounů naprosto neodpovídal tomu, co si člověk představí pod názvem letadlo. Letouny vypadaly jako vrtulník zkřížený s vážkou. Představte si ruský útočný vrtulník Ka-52 "Alligator". Odeberte mu dvojitou nosnou vrtuli, zvětšete zbraňové konzole a okna nahraďte kulovitými, mírně vystouplými. Namísto konce ocasu a směrovky dejte vroubkovanou směrovatelnou tlustou trubku částicové zbraně. V místě, kde má vážka první pár nohou umístěte úchopová klepeta a hned za ně přistávací zařízení ve tvaru Z, které se pomocí kloubů mohlo polohovat. To vše vysoké čtyři, široké tři a dlouhé šest metrů. Pokud máte dobrou představivost, vidíte Imperiální bitevní stroj Vosa. Včela vypadala podobně, akorát neměla klepeta, částicovou zbraň nahradil výkonný laser a byla celkově o metr menší. Ovšem největší překvapení posádku teprve čekalo.

Když se velitel flotily zastavil kus od od letounů, začaly se otevírat i Imperiální stroje. Přistávací zařízení snížilo výšku trupu nad palubou a pak se prostě vyklopil kus stěny tak, že vytvořil lávku z trupu na palubu. U poškozené Vosy se to neobešlo bez značného skřípění, i ta lávka byla nakřivo. Z každé Vosy vystoupili tři muži, ze Včel po jednom. Hned poté se lávky opětovně zaklopily do trupu. Mnohý z přihlížejících zalapal po dechu. Z mužů, kteří vystoupili z Vos se jeden z každé posádky odlišoval. Jednak byl téměř nahý až na naprosto zanedbatelný kus textilu přes bedra, jednak byl naprosto holý - bez vlasů, vousů a jiného tělesného ochlupení. Navíc byl oproti ostatním hodně malý, žádný nepřesahoval sto šedesát centimetrů. Ostatní byli oblečeni téměř normálně do elastických kombinéz tělové barvy. Jediné, co je odlišovalo, bylo označení na levé horní straně předku kombinézy. Za všeho nejvíce připomínalo barevný čárový kód. Osoba s nejbarevnějším kódem předstoupil před velitele flotily a s úsměvem zasalutovala. Velitel vytřeštil oči, protože před ním stála žena. Nakrátko ostříhaná na chlapecký účes. Kapitán na chvilku vypadl z role hostitele, urychleně se však vzpamatoval:

„Dobrý den, vítám vás na palubě letadlové lodi. Hned zkraje děkuji za záchranu života nejen mého, ale všech ve flotile včetně vás. To, co nám provedlo naše vlastní velení nemá obdoby, bohužel nevím, jak tomu nadále zabránit. Vždy se najde nějaký fanatik. Pouze doufám, že takový není na mojí lo-“

Kapitánův projev přerval výstřel. Jeho zástupce stál ještě u vojenských policistů, již ne uvolněně, ale ve střelecké pozici a mířil kamsi nahoru. Všichni se tam podívali a viděli jednoho příslušníka vojenské policie, jak pomalu sklouzává po ocelové stěně, zanechávajíc za sebou krvavou šmouhu. Pak přes zábradlí přepadla puška s dalekohledem a hluše cvakla při dopadu na palubu. Všechny oči se otočily zpět ke hloučku vojenských policistů. Ti se tvářili značně rozpačitě a měli pro jistotu zvednuté ruce dlaněmi dopředu. Jeden z námořníků zvedl pušku a nesl ji kapitánovi. Tři kroky od něj se však zarazil, jako by vrazil do něčeho průhledného, co ho ale nechtělo pustit dál. Velitelka udělala drobný posunek a to něco průhledné zmizelo, až námořník zavrávoral. Proto raději šel dále s rukou napřaženou kupředu, aby na něco zase nenarazil. U kapitána se zastavil a podával mu pušku pažbou napřed. Kapitán si ji prohlížel a vrtěl u toho hlavou. Pak zamával na svého zástupce, ať se k němu připojí, potom se otočil zpět k hostům, kteří se ani nehnuli:

„Tak se jeden fanatik našel, doufám, že jich není víc. Koukám ale, že se dokážete ochránit sami, proto jste tak klidní.“

Velitelka se usmála:

„Vy jste byl také pod ochranou. Jen doufám, že vám to nesnížilo autoritu.“

Mezitím dorazil kapitánův pobočník a na něho se kapitán obrátil, jestli neví, co je to za zbraň. Pobočník se zachmuřil a pronesl:

„Tady někdo kuje pikle. Tohle je jedna z nejlepších ruských odstřelovacích pušek, nazývá se SVD podle zkratky ruského názvu, ale odborníci ji znají pod jménem Dragunov.“

Kapitán vypadal zaraženě:

„Co dělá ruská odstřelovací puška na americké lodi? To se mi nelíbí!“

Pobočník jen souhlasně přikývl:

„Jak jsem říkal, někdo kuje pikle. Představte si občana Impéria zastřeleného ruskou zbraní, ty kulky jsou dost typický. To je jedno, že je to na americké lodi. Určitě by jisté kruhy spustily povyk, že se do flotily vloudil ruský špion a zastřelil občana Imperia v okamžiku, kdy byla na spadnutí dohoda mezi Imperiem a USA. No nic, překazili jsme to.“

Kapitán se obrátil k hostům a prohlásil:

„Toto je, prosím, můj pobočník Stephen. Skromnost sama. Výtečný střelec a znalec zbraní. Brilantní mysl... Nečervenej se, je to pravda. Měl nakročeno k báječné kariéře, místo toho málem skončil ve vězení. Jenom proto, že se neuctivě vyjádřil o mé dceři.“

Teď pro změnu zírala velitelka:

„Ehm, teď nechápu. Když je to takový zloduch, jak to, že vám dělá pobočníka?“

„Je to trochu nechutná historie. V kostce, odmítl ji, když se mu vnucovala, tak ho zažalovala za sexuální obtěžování. Tuto zprávu jsem musel vypáčit z jeho sestry, která dělal ošetřovatelku mé druhé manželce, vypadala dost nešťastně. A jelikož je dcera z prvního manželství stejná mrcha jako její matka, zvedl jsem telefon a zavolal jim, že budu svědčit pro chlapcův prospěch a budu velmi podrobně líčit všechny podrazy, které jste provedly, včetně podvodů, nevěry a drog. Žaloba byla stažena snad ještě dřív, než jsem položil telefon. Problém byl, že Stephena mezitím vyhodili z WestPointu, protože dcera uhranula asistenta ze studijního oddělení a ten sepsal na Stephena naprosto negativní posudek. A jelikož k vyhození dojde ihned, ale očištění paradoxně trvá velmi dlouho, dělá mi Stephen zatím pobočníka.“

Kapitán se na chvilku zahleděl do neurčita jako při špatné vzpomínce, pak dodal:

„No, nebudeme tady stát na sluníčku. V důstojnické jídelně je připraveno pohoštění, přesunul bych se tam.“

Po odsouhlasení návštěvou se otočil a vedl skupinku do nitra lodi. V jídelně byl nachystán švédský stůl s občerstvením, většina si posloužila nějakým jídlem, jen to malí skoro nazí pili jen čistou balenou vodu, a i tu bez bublinek. Také se na to kapitán hned zeptal, když si s velitelkou sedli do křesílek u okna:

„... pokud to není tajemství, samozřejmě.“

Velitelka se usmála a začala vysvětlovat:

„To je jedna z nových technologií. Podívejte se na normálního pilota. Ten něco vidí, vjem putuje do mozku, kde je vyhodnocen. Mozek pak přes nervovou síť pošle příkaz svalu, ten poslušně pohne rukou a ta vychýlí knipl o požadovaný kus. Impuls od kniplu jde do palubního počítače, který nastaví směrovky a výškovky. To vše trvá nějaký čas. Našim vědcům se podařilo tuto signálovou cestu podstatně zkrátit vynecháním akce svalu a kniplu. Ti mladí kluci jsou piloti, v každé Včele je jeden, ve Vose dva, protože ta je na obsluhu náročnější. Takový pilot leží v sarkofágu v kapalině, která se co nejvíc podobá buněčné tekutině. Je oblečen v apartní síťové kombinéze s mnoha senzory zachycující akce těla a mysli. Tyto reakce jdou přímo do palubního počítače, takže pilot prakticky řídí letoun svou myslí. Samozřejmě, nemůže to dělat každý, musí odpovídat nějakým standardům a projít náročným výcvikem. Přesto je doba aktivní služby pilota pouze jeden rok, pak přechází na nějakou psychicky nenáročnou práci. A také, ještě bych málem zapomněla, tělo je v kapalině podstatně méně ohrožované různými zrychleními, zvláště když dýchá tu kapalinu, která je speciálně kvůli tomu neustále přesycována kyslíkem.“

Kapitán jen zíral. Přesto se zmohl na otázku:

„Takže v každém stroji zůstal jen pilot? Nenudí se, je tam utopený a sám?“

Velitelka se zářivě usmála:

„Aby to bylo přesné, jsou tam dva. Pilot a palubní počítač. Jsou jako dvě mysli v jednom těle. Baví se spolu, ale hlavně spolupracují. Palubní počítač je mnohonásobně jištěný, podle tvůrců dosahuje složitosti lidského mozku.“

Kapitán jen kroutil hlavou:

„Tak jsem si málem uřízl ostudu, chtěl jsem se pochlubit počítačem, který má na starosti celou loď, ale ten zabírá místo jako jeden ten větší letoun... Co je?“

To už bylo na Stephena, který se u nich zastavil a vypadal poněkud rozpačitě. Na otázku odpověděl:

„Ehm, asi tak. Před vaší kajutou na vás čeká menší delegace, chtějí s vámi něco důležitého probrat. A pokud by... Slečna velitelka? Ano, děkuji. Slečna velitelka byla tak laskavá a připojila se také, byli by rádi. Mám zároveň jejich ujištění, že nejde o nic násilného a podle toho, jak je znám, se jim dá věřit.“

Velitelka vyskočila jako srnka, kapitán ještě chvilku přemýšlel, pak pokrčil rameny a povstal také. Galantně nabídl velitelce rámě a společně odkráčeli. Velitelka se při odchodu na chvilku zastavila u jednoho člena svých posádek a v tichosti mu řekla několik vět.

Nebudu popisovat hodiny jednání, ve které se původně krátké setkání zvrhlo, přítomnost mnoha kapitánů z celé flotily, vypitých litrech kávy, koly a dalších nápojů, večeře, půlnočního oběda a nakonec i snídaně. V to patřila i několikanásobná návštěva velitelky ve své Vose a její konzultace s Imperiem. Nakonec bylo dosaženo jistého výsledku. Kapitán s velitelkou se odebrali na letovou palubu, tam se opřeli o zábradlí a čekali. Nikterak dlouho, během půl hodiny přiletěl menší bráška vládního speciálu, který kdysi vyvolal v Německu takový rozruch. Z něho vystoupil hlouček, muži většinou v uniformě nebo obleku, ženy ve společenských róbách. Velitelka je kapitánovi jmenovitě představila, načež se celý hlouček odebral do lodní zasedačky. Přihlížející námořníci se po odchodu shlukli a dohadovali se, co to asi znamená. Většina byla toho mínění, že je to dobré, k vyhlašování války se obvykle neberou dámy v róbách. Výsledná dohoda přesto mnohým vyrazila dech.

Ze všeho nejdříve bylo nutno vykonat nějaké přípravy. Během dalších hodin přiletěl další dvojník imperiálního vládního stroje. Hlouček se rozdělil, přidal se velitel flotily spolu s kapitánem druhé letadlové lodě a pár kapitánů doprovodných plavidel. Spolu s dalším vládním strojem přiletěla letka devíti Vos, která měla oba stroje doprovázet na další cestě. Cílem cesty byl Washington, D.C., respektive prezident USA. Až skoro k pobřeží USA probíhal let naprosto bez problémů. Imperiální stroje zastavily kus od města Virginia Beach, přesně na hranici dvanácti mil pobřežních vod. Tam také vypnuly svou elektronickou neviditelnost, která je chránila před nepříjemnými překvapeními během letu. Pro operátory radarů amerického řízení letového provozu to bylo překvapení, ale podstatně větší šok zažili vojáci. Náhle, z ničeho nic, stojí prakticky u břehu USA skupinka letadel! Rozeřvaly se sirény, na velitelských stanovištích se rozdrnčely telefony, piloti hlídkujících letadel dostali vynadáno, že nesledují okolí, prostě vypukl zmatek. Do vzduchu vzlétly další letecké hlídky, ale ta mohly vždy jen proletět okolo nehybně se vznášejících letounů. Prezidentská ochranka vtrhla do prezidentské ložnice, bez ohledu na to, že prezident právě plní své manželské povinnosti ho stáhli z postele a urychleně odváděli do krytu, vždyť co když jsou ta letadla nepřátelská? A jsou jen dvě stě padesát kilometrů daleko! Druhá skupina se podobně starala o jeho manželku, která se celá chvěla v šoku po přerušeném orgazmu.

Rozruch utichal, hlídky hlásily, že se jedná o Imperiální síly, mírumilovně se vznášející na vzdušné hranice Spojených států. Zmatek hlasů v radiovém vysílání také postupně umlkal, takže se konečně mohlo ozvat Imperium. Radista v Bílém domě, pozorně naslouchající na frekvenci přidělené pouze prezidentovi, vytřeštil oči a začal na sebe gesty upozorňovat. Přiběhl k němu velící důstojník a radista zapnul hlasitý příposlech:

„Jménem Imperia. Žádáme o setkání s prezidentem USA. Až budete připraveni k rozhovoru, ozvěte se na tomto kanále. Pozor, toto je automatická smyčka, hlášení se bude opakovat každých třicet sekund.“

Velitel vytáhl z kapsy vysílačku, přeladil na kanál 99 a přistrčil vysílačku k reproduktoru. Trvalo to tři opakování, než se z vysílačky ozval hlas:

„Nic nepodnikejte, za chvíli jsme tam.“

Trvalo to ještě chvíli, jak si informace razila cestu velitelskou posloupností až k samotnému prezidentovi. Ten se jen nevesele usmál a že půjdou do spojařské místnosti, ať není ten hovor bez prostředníků. Na místě si nechal ukázat, jak se s tím krámem zachází a pak se pohodlně usadil a začal:

„Tady je prezident USA. Slyší mě tam někdo?“

Vysílání ze smyčky bylo okamžitě přerušeno a ozval se mužský hlas:

„Tady Imperium, jsem zmocněn mluvit jeho jménem. Mluvím osobně s prezidentem?“

„Ano, s prezidentem mluvíte? A hned se zeptám já vás: Proč bych se měl s vámi setkávat?“

Odpověď vyrazila dech všem v místnosti:

„Protože z mnou pluje flotila dvou letadlových lodí s příslušným doprovodem. Všichni planou touhou po pomstě na tom, kdo nad jejich flotilu nechal vypálit dvě rakety s nukleárními hlavicemi, čímž by ji zničil, nebýt pomoci od domnělého nepřítele. Flotila má dost zbraní a munice, aby proměnila Washington v dýmající jámu, pomalu se plnící vodou z Potomacu.“

Prezident zbledl a zařval na generály:

„Informační embargo, rychle.“

Zapomněl přitom, že je stále zapnutý mikrofon. Uvědomil si to až v okamžiku, kdy hlas z reproduktoru řekl:

„Informační embargo vám nepomůže. My tady nemáme ty vaše šifrovací hejblata, takže vysíláme přímou řečí. Dle měření nejste jediní, kdo jsou na tomto kanále pověšení, tipl bych si na všechny redakce a zpravodajství. Navíc, na kanále aktuálních zpráv Imperiálního zpravodajství už několik hodin běží přímý přenos událostí okolo takzvaného Incidentu Corvo, takže i tento rozhovor. My totiž nemáme co skrývat...“

Chvilku předtím se technikovi podařilo naladit na televizi Imperiální zpravodajství, takže poslední slova byla slyšet dvojmo, jak z reproduktoru hlasitého příposlechu, tak i z televize. Prezident i ostatní vytřeštili oči. Taková nehoráznost! Prezident odevzdaně složil hlavu do dlaní a potichu si k sobě zamumlal:

„Bože, zač mě trestáš? Proč právě já?“

Nelítostný hlas z reproduktoru měl i na tohle odpověď:

„Jste nejvyšší velitel armády, takže máte logicky i největší odpovědnost!“

Miliony posluchačů na celém světě souhlasně přikývly.

 


Zpět Obsah Dále

15.05.2018 17:27