Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Texaská republika

Americké televizní zpravodajství ihned uvádělo vše na pravou míru:

Impérium vyhrožuje Americe!

Z hlavního města Imperia bude kráter!

Imperium atomovým úderem zničilo americkou flotilu!


I z těchto důvodů trvalo Imperium na tom, že Bílý dům vydá oficiální prohlášení a to bude ho publikovat na titulních stranách novin tak, že žádná jiná zpráva tam nebude. Setkání se nakonec uskutečnilo, byť poněkud netradičně. První místo navrhl prezident, totiž Pentagon a proti odposlechům chráněný konferenční sál. Zástupce Imperia odpověděl, že se Imperium odposlechů nebojí, spíše se bojí, aby hosté někam nezabloudili nebo nebyli zablouděni. A jestli prezident přijme návrh, že by jeho manželka ve funkci První dámy navštívila jako první američanka Imperiální vládní speciál. Doprovod dětí je vítán. Prezident chvilku přemýšlel, pak se zeptal, kde je háček. Odpověď ho nepotěšila: Návštěva První dámy s dětmi se může neočekávaně protáhnout do té doby, dokud se nevrátí všichni imperiální vyjednavači. Nakonec se dohodli na městském letišti města Ocean City, na jižním konci západní dráhy je pěkný koutek. Je to sice americké území, ale na pěkném přehledném místě.

Jednání by netrvalo tak dlouho, nebýt nutnosti konzultovat každý prezidentův výrok s týmem civilních i vojenských poradců. Prakticky šlo o dvě věci. Nebýt zásahu Imperia by z flotily zbyly přinejlepším nějaké žalostné radioaktivní zbytky, takže flotila se již nepovažuje za součást amerického námořnictva. Odmítá Americkou doktrínu prosazování demokracie silou, hlavně v klidných oblastech. Nyní rozvažuje nad svým statusem. Portugalská část Imperia nabídla flotile možnost vybudování základny na ostrově Ilha das Flores, což je součást Azorských ostrovů. S tím ovšem souvisí druhý problém, což je ochrana rodinných příslušníků posádek lodí ve flotile. Rodinám nesmí být bráněno setkat se, ale velitel flotily se obává možných restrikcí ze strany armády USA, která bude nesmyslně trvat na tom, že posádka lodí ve flotile jsou dezertéři, ač byl podniknut pokus o likvidaci flotily. Vedlejší ztráty se tomu říká. Ano, díky za připomínku. Lidé nesouhlasící s nynějším stavem flotily a kteří se chtějí vrátit do USA tam budou přepraveni, ještě se neví, jestli bude stačit Airbus 380 nebo Airbus 320. Jak zaplatit za lodě a výcvik posádek? Flotilu jste si zničili dvojitým nukleárním výbuchem! My jsme se pak vrátili do okamžiku útoku a flotilu jsme ochránili, což nic nezmění na faktu, že vy jste si flotilu zničili. Co že nejde? Už několik vědců o cestách časem teoreticky uvažovalo a nezavrhlo je. Ano, umíme. Sice jen pár minut, ale stačí to. Takže to shrňme. Základní premisa zní, že jste si flotilu zničili, takže už není součástí vaší armády. Souhlas? No konečně. Flotilu jsme nějak zachránili, ale posádky se již většinou nechtějí vracet do USA. Toto taky sedí? Jo, tak dál. Kdo se chce vrátit, toho posadíme do letadla do USA. Rozhodnout se musí každý sám, do toho jim nikdo mluvit nebude. Jaká zase dezerce? Vy si skutečně nepamatujete, na čem jsme před pěti minutami shodli? Víte co? Já a pan prezident půjdeme na takovou malou procházku pro ranveji, jen my sami, protože vy poradci do toho vnášíte jen zmatek. No vidíte, i prezident to chápe, jen vy ne...

Teprve po procházce dospěly obě strany k nějakému konsenzu neboli porozumění. Vyslanec Imperia si s prezidentem USA sedli do trávy, opřeli se o letištní světlo a setrvali několik minut ve vážném rozhovoru. Nakonec vytáhl prezident z kapsy rozečtenou knížku, vyškubl z předsádky prázdný list papíru a jal se sepisovat body, na kterých se shodli. Na základě těchto bodů byla nakonec sepsána dohoda, navzdory snahám mnoha poradců body nějak změnit či dokonce je úplně smazat.

Sotva měl prezident nepříjemnost s flotilou a Imperiem z krku, odjel do víkendového sídla amerických prezidentu v Camp Davidu, aby si pořádně odpočinul. Nebylo mu to dopřáno. Hned druhý den ráno vypukla další krize. Starý guvernér státu Texas odstoupil ze zdravotních důvodů, pročež se konaly nové guvernérské volby. Volby proběhly za nezájmu médií, řešících zrovna střet americké flotily s Imperiem. Tak se stalo, že se prvotní informace objevily až při nástupní řeči nového guvernéra. Ta působila jako granát hozený v lepším případě do kurníku, v horším případě do žumpy, záviselo to na pozorovateli. V řeči guvernér slíbil všeobecné lidové hlasování o setrvání státu Texas ve Spojených státech severoamerických. Pak začaly na povrch vyplouvat nové skutečnosti. Nový guvernér byl dlouhodobým členem předsednictva strany usilující o samostatnost Texasu. Hladina veřejného mínění, rozbouřená prokázaným pokusem Ameriky ukrást Imperium vzácný nález, spolu s dohrou, do které byla zapletena potopená ponorka a norská rybářská loď pirátsky přepadená námořnictvem USA, se tentokráte uklidňovala velmi dlouho. Samozřejmě, strana usilující o samostatnost toho využila ke své podpoře. Následná peripetie s Incidentem Corvo tomu dodala, zvláště když se dodatečně zjistilo, že skoro třetina námořníků a techniků na letadlových lodích je z Texasu. Ti samozřejmě nemlčeli, takže se veřejnost záhy dozvěděla o dalším podrazu vlády a o téměř zázračné záchraně Imperiálními silami. Strana samostatnosti na tom založila podporu svého kandidáta na guvernéra. Hlavní slogan kampaně zněl: Opusťme USA, než nás zatáhnou do maléru a slib uskutečnit lidové hlasování na to téma.

Také se rozebírala historie. Jako jediný stát vstoupil Texas do Unie dobrovolně, na základě smlouvy z roku 1846 mezi Unií/USA a Texasem. Na základě této smlouvy může mimo jiné věšet svoji vlajku na stejné výškové úrovni se státní vlajkou USA. Hospodářství Texasu je jedním z nejrychleji rostoucích v celých Spojených státech. Ekonomika státu, měřena objemem vytvořeného HDP, je patnáctá největší ekonomika světa. Spolu s tím je to další bod pro podporu Strany samostatnosti. Co je Texasu platná výkonná ekonomika, když nám zisk sebere federální vláda a z našich daní podporuje plážové povaleče v Kalifornii? Je to samozřejmě pravda. Zároveň je v přístupové smlouvě zapsána možnost nechat území rozpadnout na čtyři části, které mohou být samostatně připojeny k Unii. Všichni právníci v Texasu se shodují ve výkladu, že to znamená možnost odchodu Texasu z Unie. Jeden takový pokus o samostatnost vyústil v soudní přelíčení. V procesu z roku 1869 Texas versus White se soudní senát vypořádal s právem Texasu na odtržení poznámkou, že svým připojením k Unii vstoupil stát Texas do nerozborného, nezrušitelného svazku, bez ohledu na to, co umožňuje přístupová smlouva. K tomu dodává Strana samostatnosti, že USA mají plnou hubu práva států na sebeurčení, ale jen pokud se to týká jiných než vlastních.

Již týden po svém zvolení dal nový guvernér příkaz svému státnímu aparátu připravit všelidové hlasování o samostatnosti. Volební lístek by mohl vypadat třeba takto:

1

Zůstat ve svazku s USA s riskovat, že federální vláda ve Washingtonu zatáhne Texas do nějakých nepříjemností.

2

Odejít ze svazku s USA, zbavit se federálního rozpočtu, který jen parazituje na Texaské ekonomice a začít žít jako svobodní lidé

Volič jen zakroužkuje požadované číslo. Samozřejmě, hlasovat mohou jen lidé, kteří jsou starší osmnácti let a mají trvalé bydliště ve státu Texas, a to minimálně měsíc před hlasováním. Poslední opatření má zabránit zbytku Ameriky, aby se na pár dní nastěhoval do Texasu a zničil svobodné hlasování. Termín byl nakonec stanoven na datum vzdálené tři týdny a byl na to vyhrazen celý víkend, aby stihli hlasovat i ti, kteří pracují v nepřetržitých provozech.

V týdnu před termínem se začali sjíždět do Texasu demonstranti, kteří se vzali do hlavy, že texaské hlasování je nedemokratické, rasistické a xenofobní. Jak k tomu zjištění došli, nedokázali odpovědět, pouze papouškovali tuto naučenou frázi. Po několika stupňujících se násilných střetech s policií se guvernér zdravě naštval a povolal k udržení pořádku texaskou Národní gardu. Zároveň vyhlásil na celém území státu Texas stanné právo, což je mimořádné opatření státní moci v oblasti trestního práva, kdy se ve výjimečných případech (válka, občanské nepokoje, živelní pohroma) omezí některá občanská práva s cílem odstrašit od páchání některých zločinů, které jsou za dané situace vysoce společensky nebezpečné a které se ve významné míře rozmáhají. Na demonstranty to působilo jako červený hadr na býka a vytáhli do ulic větších měst Texasanům ukázat, co si o tom myslí oni jako ti jediní správní demokraté. Se zlou se potázali, byli vyzbrojeni na policii, ne na Národní gardu. Vazební věznice se utěšeně plnily takovým tempem, že se vojáci začali rozhlížet po jiných lokalitách. Kdosi jim poradil Alexandrův ostrov v horní části zálivu San Jacinto v Houstonu. Byla tam skládka odpadu, ta je již zrušená a ostrov rekultivován, takže by se tam mohlo dařit i tomuto typu odpadu. Takže Houston byl vyřešen, podobně vznikaly internační tábory na celém území. Někde to byl ostrov nebo přehrazený poloostrov na řece Colorado, někde majitelé nabídli nepoužívaný kamenolom, ten měl výhodu šest metrů vysokých kolmých skalních stěn s jediným přístupem.

Samotné hlasování proběhlo bez větších incidentů díky tomu, že Národní garda obsadila nádraží a letiště a nevhodné osoby odmítla vpustit do státu Texas. Autobusoví a vlakoví dopravci i aerolinie vzorně s Gardou spolupracovaly a občas se připojovaly k žalobám za zničený majetek. Sčítání hlasovacích lístků prováděly postupně tři sčítací komise, kde se výsledky lišily se lístky přepočítávaly. Konečné výsledky nebyly až takovým překvapením. Po nájezdu těch jediných pravých demokratů ze zbytku USA se podpora samostatnosti přehoupla přes osmdesát procent.

Teď ovšem nastávala ta chvíle, kdy se postaví trpaslík proti obrovi, Texas proti zbytku Unie. Ta nebude chtít pustit ze spárů slepici, která snáší zlatá vejce. Guvernér sestavil štáb poradců, od právníků až po knihovníky. Udál se při tom jev naprosto nevídaný - většina právníků odmítla honorář s tím, že pracují pro vlastní dobro. Štáb se vrhl do práce, právníci přemýšleli, co s precedentem z roku 1869, který Nejvyšší soud určitě připomene.

Angloamerický právní systém totiž přikládá v obecnému právu váhu precedentu na základě toho, že by přece nebylo spravedlivé nakládat při různých příležitostech s obdobnými fakty různě. Soubor precedentů se v angličtině nazývá common law a je závazný pro budoucí rozhodnutí. V případech, kdy se účastníci sporu nedohodnou na právní kvalifikaci, bude se soud řídit posledním precedenčním rozhodnutím příslušného soudu. Pokud již byl podobný spor rozřešen v minulosti, je soud povinen následovat logiku předchozího rozhodnutí.

Knihovníci se vrhli do depozitářů a hledal každou zmínku o podobných případech. Sekretářky vařily kvanta kávy a vše se pomalu rozbíhalo. To se ovšem nelíbilo federální vládě ve Washingtonu a jala se Texasu házet ani ne klacky jako balvany pod nohy. Samozřejmě, že hned na začátku vytáhl ten největší kalibr - precedentní rozhodnutí soudu z roku 1869.

Texas kontroval tím, že soud zcela ignoroval onu část přístupové smlouvy, která pojednává o možnosti odchodu z Unie, takže rozsudek je vadný a nemůže být proto brán jako precedent.

Washington: Rozsudek vadný není, svým připojením k Unii vstoupil stát Texas do nerozborného, nezrušitelného svazku.

Texas: Stát Texas nemohl svým připojením k Unii vstoupit do nerozborného, nezrušitelného svazku, v tom případě by ve smlouvě nemohla být klauzule o rozdělitelnosti státu Texas na několik nezávislých oblastí. Pokud tam klauzule je a není a ani nebylo ji možnost uskutečnit, pak je smlouva již od počátku neplatná a stát Texas nikdy nepřistoupil k Unii.

W: Unie je nedělitelná. To je poslední stanovisko.

T: To uvidíme před Nejvyšším soudem.

W: Ten musí soudit podle precedentu.

T: Nemusí, neboť precedent vytvořil soud nižší instance, v tom případe je to jen doporučení.

W: Precedent je základem našeho práva, to skutečně chcete zlikvidovat?

T: Nic nechceme likvidovat, chceme se pouze domoci toho, na co máme právo.

W: Právo na opuštění Unie nemáte, Unie je nerozborná.

T: My také máme precedent, který ale podporuje naši myšlenku.

W: Žádný takový neexistuje, smiřte se s tím.

T: Náš precedent se nazývá Republika Kosovo. Vznikla odtržením od Srbska a uznala ji řada států, USA mezi prvními. To vše v rámci Práva národů na sebeurčení. Hlavním zastáncem této myšlenky byly Spojené státy americké a americký prezident Woodrow Wilson, který ji jako součást svých Čtrnácti bodů prosazoval při jednáních o Versailleské smlouvě. Toto právo budeme nyní aplikovat na Texas. On už se někdo najde, kdo samostatnou Republiku Texas uzná...


Nyní byl čas na soudy se samozvanými demokraty, zatčenými v týdnu před hlasováním. Jelikož trestná činnost probíhala za stanného práva, i soudní řízení probíhalo před stanným soudem. Ten měl vcelku jednoduchou práci, podle zákona muselo být celé řízení skončeno nejpozději do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud, proti rozsudku nebylo odvolání přípustné a případný trest smrti za zvláště nebezpečný čin měl být vykonán od tří do dvanácti hodin po jeho vyhlášení. Teprve teď zatčení uvědomili, jakému nebezpečí se vystavili. Jejich zoufalé prosby, adresované jak místním, tak federálním institucím nenacházely ty správné uši. Sice se všude možně konaly demonstrace na podporu proti nespravedlivě obviněným, ale kýžený efekt se nedostavoval. Dokonce od nich dávali ruce pryč i demokratičtí senátoři, kteří je dříve veřejně podporovali. Poslední nadějí byl čerstvě zvolený prezident, který s úspěchem prodloužil své funkční období. Ten na to téma dokonce ohlásil veřejný projev, který ale působil jako ledová sprcha. Prezident byl varován tajnými službami, že by nebylo vhodné jakkoliv zkoušet ohrozit vymahatelnost práva, byť je to v tom zatraceném Texasu. V projevy zněly věty jako Nutnost dodržovat náš právní řád, Osobní odpovědnost jednotlivce, Bandy výtržníků a podobně. Na dotaz novinářky o možnosti abolice či milosti prezident odpověděl:

„Abolici si schováván pro tu možnost, kdy bude texaský soud příliš tvrdý a použije institut trestu smrti. Dát milost všem účastníkům by znamenalo popření toho, co jsem řekl před chvílí o dodržování práva a osobní odpovědnosti jednotlivce. Je na rozhodnutí každého, jestli se bude chovat slušně nebo jestli bude porušovat zákon, navíc v situaci, která si vyžádala zavedení stanného práva.“

Tímto proslovem si prezident vysloužil několik bodů k dobru, zvláště u obyčejných občanů. Drobné plus získal i v Texasu, takže guvernér dal pokyn nechávat si ty nejhorší případy na konec jako možnou páku na prezidenta. Normální případy řešil stanný soud jednoduše. Viník dostal na vybranou: 5000 dolarů pokuty, měsíc vězení nebo tři měsíce veřejně prospěšných prací, ve všech případech s následným vyhoštěním ze státu Texas. Valná většina zaplatila pokutu, do vězení šlo jen několik desítek osob, které se hrubě chovaly i v soudní síni. Několik stovek nemělo na pokutu, tak pokorně přijali veřejně prospěšné práce. Ty měly jednoduchou náplň, totiž uklízet nepořádek, který sami s ostatními samozvanými demokraty napáchali.

Před soudem nakonec skončilo 109 osob obžalovaných z přímého útoku na veřejného činitele, který měl za následek zranění takové osoby. Byla to zajímavá skupina. Osm členů organizace ANTIFA, kterou nedávno zařadila CIA mezi teroristické skupiny, mělo na pomoc sto členů černošské extremistické organizace Black Lives Matter. Poslední obžalovaný, postarší běloch v obleku, se ukázal být organizátorem této skupiny. Kdyby nic neprovedl, vyvázl by jen s peněžitým trestem. Muž se však neovládl a na policistu, ležícího na zemi se zlomenou nohou, hodil Molotovův koktejl, čímž policistovi způsobil rozsáhlé popáleniny. Soud proběhl hromadně, všichni byli vinni jedním trestním činem. V čase vyhlášeného stanného práva to automaticky znamenalo trest smrti. Jediné, co si obvinění mohli vybrat, byl způsob - buď kulkou nebo provazem. Nic nepomáhaly slzy ani srdceryvné výkřiky, zákon hovořil jasně. Dokonce i právníci, najatí k obhajobě těchto osob, prohlašovali, že se tady nic nedá dělat, takže litujeme, toto musíme odmítnout. Takže to nakonec zbylo na prezidentovi, který něco takového předvídal a v projevu nastínil možnost abolice. Bohužel ho z toho vyvedl soudce nejvyššího soudu USA, který prezidenta upozornil, že abolice nelze uplatnit u rozsudků vynesených stanným soudem. Nezbývalo nic jiného, než přímé jednání mezi prezidentem USA a texaským guvernérem, a to rychle, protože podle stanného práva musí být rozsudek smrti vykonán do dvanácti hodin od rozsudku.


Narychlo byla zřízena telekonference, kde prezident seděl v Oválné pracovně, snímala ho kamera a vysílala do celostátní sítě. To byl požadavek Texaského guvernéra, aby později nevznikly nějaké pochybnosti o průběhu. Guvernér samotný seděl ve své pracovně v Austinu, taktéž ho snímala kamera a vysílala obraz do téže televizní sítě. Hned na začátku udělal texaský guvernér drobné usmiřovací gesto, když pozdržel vyhlášení rozsudku na druhý den dopoledne, čímž dokonale zmátl vládní tisk, který ho líčil jako krvelačnou bestii. Teď byl na tahu prezident, který musel též nabídnout něco na oplátku, jinak by konference pravděpodobně skončila dřív, než by pořádně začala. Na radu svého nejlepšího poradce, který na něco takového upozorňoval a nastínil možné další směry vývoje, prezident opatrně připustil, že přístupová smlouva Texasu k Unii nebyla dopodrobna prozkoumána z hlediska možného opuštění Unie a že by to byl dobrý základ pro další rozhovory. Tak to postupovalo dále, oba krůček po krůčku ustupovali, až se shodli. Texaský stanný soud nebude vyžadovat trest smrti, ale nějak potrestáni být musí. Převezme si je americká justice a potrestá je sama. V okamžiku, kdy tato skupina opustí Texas, stanné právo skončí a jednání může pokračovat dalším bodem, možnou samostatností Texasu. Tak se i stalo. Samozřejmě, federální vláda nejdřív zkusila podraz s pozváním guvernéra do Washingtonu. Z takto definovaného pozvání čišela faleš na sto honů. Guvernér veřejně prohlásil, že jen idiot leze do pasti a navrhl federální vládě jednání zástupců obou stran na nějakém neutrálním místě. Jako ideální by se mu jevila Kuba, je to blízko a nikdo tam nemá přátele. Pouze by to muselo být dost daleko od základny USA na Quantanamu. Vládci Kuby by jen uvítali takové zviditelnění se a určitě by poskytli vhodné prostory. Návrh vyvolal ostrou odmítavou reakci Washingtonu. Vypadalo to, že celá vláda dostala jen při tom pomyšlení kopřivku s panickým záchvatem. Nakonec se obě strany shodly ni místě, které je stejně daleko od hranic Texasu i USA. Městečko leží v Mexiku a jmenuje se Nuevo Casas Grandes. Pyšní se dokonce vlastním letištěm, sice s jedinou asfaltovou dráhou, ale dostatečně dlouhou pro menší trysková letadla.

Jednání málem vůbec nezačalo. Sbor náčelníků štábů, aniž by se s někým poradil, rozhodl o místě a tématu letošního cvičení. Mělo se jednat o nácvik osvobození amerického území obsazeného nepřítelem. Cvičení mělo probíhat mezi městy Roswell v Novém Mexiku a Lubbock v Texasu. Texaská hranice představovala onu pomyslnou hranici, obsazeným a osvobozovaným územím měl být Texas. To vše vešlo ve známost hodinu před začátkem konference, kdy se obě strany už chystaly zasednout za jednací stůl. Bylo tím značně poznamenáno slavnostní zahájení, neboť zástupce Texasu místu pozdravného proslovu vyslovil ultimátum:

„V okamžiku, kdy jakýkoliv ozbrojený voják, nepocházející z Texasu, překročí hranici státu Texas, vyhlásí guvernér jednostranně samostatnost a zároveň stanné právo, povolá Texaskou Národní gardu na obranu mladé Texaské republiky. Zároveň bude volat o mezinárodní pomoc proti agresorovi, který nedodržuje dané slovo. Pak už stačí počkat pár hodin, než pomoc dorazí. Pro upřesnění, najděte si, jak se od Německa odtrhla Bavorská republika. Teď máte jeden den na vyjasnění situace. Pokud bylo cvičení tohoto rozsahu vyhlášeno omylem, sejdeme se zde zítra ráno. Pokud ne...“

Po těch slovech položil před protistranu papír s ultimátem a podpisy, otočil a v čele Texaské delegace opustil jednací sál. I přes dveře byl slyšet hlas křičící do telefonu:

„... no tak ho z té vany vytáhněte, jako prezidentská ochranka můžete, ne? Bože, co jste vy za idiota, dejte mi vašeho nadřízeného!“

Nakonec se někdo odhodlal vytáhnout prezidenta z vany, čímž začal den později označená jako Den děsu. Generálům dal hodinu času na to, aby se dostavili do Oválné pracovny, pokud to nestihnou, ať už raději nejezdí a můžou si hned hledat jiné zaměstnání. Totéž nechal vyřídit ministrovi obrany, ten byl v letadle těsně před přistáním ve Washingtonu. Na ty, co se dostavili, řval takovým způsobem, že se lidé shromáždění u plotu Jižního trávníku polekaně rozhlíželi, odkud se ty pazvuky ozývají. Jeden z generálů to nevydržel a začal obhajovat sebe i kolegy. To neměl dělat, vzteky fialový prezident přidal na hlase:

„... já tady řeším jednu krizi za druhou a vy to akorát zhoršujete! Kterého debila napadlo takhle provokovat Imperium vysláním flotily k obsazení nějakého zatraceného ostrova zrovna v okamžiku, kdy jsem s ním jednu krizi vyřešil. Když jsem vyřešil i tohle, tak se pánům asi nezdálo mé jednání s Texasem a rozhodli se to řešit po svém. Posrali jste, co mohli, zatím malý doutnající ohníček jste podpořili notnou dávku benzinu. Teď musím ustoupit a nechat Texas jít, jinak máme na krku občanskou válku.“

Ztěžka usedl do svého křesla, pak se otočil na ministra:

„Málo je držíš u huby, Pete. Do zítřka sepíšeš memorandum o práci ve Sboru náčelníků štábů. Mám sto chutí ten domov senilních důchodců zrušit a nahradit jiným útvarem. Asi to tak udělám, ty v memorandu navrhneš nový útvar.“

Pak se otočil ke ztichlým generálům:

„Pánové, tímto rozpouštím Sbor náčelníků štábů. Vy vlastnoručně sepíšete rezignaci na své místo ze zdravotních důvodů. Máte na to termín dva dny. Během zítřka, ještě před rezignací, zrušíte to nesmyslné cvičení. A pokud něco nesplníte, pošlu vás před vojenský soud za neuposlechnutí rozkazu vrchního velitele. Nebudu říkat na shledanou, skutečně už vás nechci vidět. Sbohem, můžete odejít.“

Pokud měli generálové něco proti, při pohledu na ozbrojené vojáky pohotovostního pluku, hlídkující na chodbách Bílého domu, je to přešlo. Prezident měl ještě nějaké připomínky k ministrovi obrany ohledně memoranda, pak si jen povzdechl:

„Posaď se, Pete, musíme probrat, co si s armádou počneme. Nechali jsme si ji přerůst přes hlavu. Poslední dobou se jí nedaří, na co sáhne, to podělá. Jestli za to může neschopné vedení nebo už nemáme dobré vojáky. Ti se každopádně víc a víc spoléhají na techniku, která je složitější a složitější. A dražší a víc poruchová... Do výzkumu lijeme stovky miliard a přesto nejsme schopni nic vymyslet.“

Dveře se potichu otevřely a dovnitř vklouzl tajemník. Viditelně otřesený, obvykle růžové tváře měl nyní šedivé. Třesoucí rukou podal prezidentovi list papíru. Prezident ho převzal, přejel očima krátkou zprávu z dešifrovacího oddělení, zbledl a bezmocně se sesul v křesle. Pak jen natáhl ruku s papírem k ministrovi. Ten si jej prohlédl a také zbledl:

Agent John Doe 3H/057/006, Juneau, Aljaška

Dnes přijel kanadský premiér s několika ministry na oficiální návštěvu. Jediný bod programu byl o možné pomoci a spolupráci v případě vyhlášení samostatnosti Aljašky. Mimo jiné padlo i rozhodnutí o jednání s Imperiem, Ruskem a Čínou.

 


Zpět Obsah Dále

10.12.2017 17:47