Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Rozpad...

Paradoxně díky do důsledků nedomyšlenému vpádu armády do Texaské krize nemohl prezident USA udělat nic jiného, než umožnit Texasu odchod z Unie. Jak sám v osobním telefonickém rozhovoru řekl předsedovy vyjednávací komise, Povolte jim to, ale zkuste vyjednat co nejvíc ústupků. Komise tak musel balancovat doslova na hraně, ale nutnost dopřát Texasu samostatnost jí notně svazovala ruce. Otevřená nakonec zůstala jen otázka poměrné části amerického zlatého pokladu, kdy se šéf komise jen tiše modlil, aby nikdo nevzpomněl aféru s německým zlatem v USA. Jistě to bylo jen čirou náhodou, že jednání trvala přesně tak dlouho, aby byly veškeré smlouvy podepsány čtvrtého července. Ironií osudu tak USA slaví čtvrtý červenec jako státní svátek oslavující přijetí Deklarace nezávislosti Spojených států Druhým kontinentálním kongresem. Touto deklarací Spojené státy uplatnily svou nezávislost na Velké Británii. Totéž datum slaví Texas jako státní svátek oslavující podepsání dohody o odchodu Texasu z Unie Severoamerických států.

V řadě krizí, řešených vládou USA byla nyní Aljaška. Do hlavního města státu Aljaška, Juneau, přijel neoficiálně šéf protokolu Bílého domu, aby domluvil oficiální návštěvu prezidenta. To byla oficiální, krycí část. V jeho doprovodu se nacházelo mnoho osob s příbuzenskými nebo přátelskými vztahy k místním osobnostem. Jejich hlavní posláním bylo shromáždit informaci o možném vyhlášení samostatnosti. Všichni měli přísně zakázáno jakkoliv do dění zasahovat, měli pouze sbírat informace, které potom vyhodnotí příslušní odborníci. Štáb prezidentových poradců také značně prořídl, prezident měl ještě v čerstvé paměti jednání se zástupci Imperia na městském letišti města Ocean City, kdy se poradci nedokázali domluvit ani navzájem a hravě zapomínali na věci dohodnuté před pár minutami. Nyní měl prezident štáb skutečných odborníků v hlavních oborech činnosti, další mohli být kooptování třeba jen na týden. Ti si převzali informace od členů delegace, přizvali několik lidí z personalistiky a životního prostředí a již třetí den měl prezident na stole podrobnou zprávu. V kostce šlo o chování amerických firem, které na Aljašce dobývaly ropu, zemní plyn a podobně. Její majitel nebo skupina akcionářů seděla pěkně v teple a pohodlí v některém městě USA, pokud možno co nejdál od Aljašky. Hlavní byl zisk, na problémy se šéfové soustředili, až když nebylo hnutí. Za jakých podmínek lidé na Aljašce pracují, to nezajímalo nikoho z vedení. Ohrožení životního prostředí je zajímalo asi tolik, jako prošlý televizní program. Jistě, přispívali do fondu Obnovy, ale jen nějaký základ, co nejméně, přece kvůli něčemu takovému nebudou krátit zisk. Že osmdesát procent zdrojů pitné vody je bezprostředně ohroženo kontaminací, za to oni snad nemůžou, ať si postižení vykopou studnu o kus dál. V září roku 2002 na Sumitu v Johannesburgu sice USA podepsala a ratifikovala Dohodu o biodiverzitě, nic se ale nezměnilo.

Prezident nad zprávou dlouho seděl, nakonec si nechal zavolat ministry průmyslu, obchodu a životního prostředí. Seznámil je se zprávou, přihodil k tomu, jak a proč byla získána a přikázal jim vypracovat strategii, jak postupovat, aby se životní prostředí na Aljašce změnilo k lepšímu. Přednost budou mít akční řešení před svoláváním konferencí. Pak zavolal osobního tajemníka a přikázal mu přeházet program tak, aby měl prezident alespoň dva dny nepřerušovaného volna a mohl si jet spravit náladu lenošením v přírodním prostředí Camp Davidu.

Kormorán v ropě po havárii tankeru Exxon Valdez

Kormorán v ropě po havárii tankeru Exxon Valdez

Výsledný elaborát ministrů se nakonec podařilo sestavit a dostal jméno Nutné dodržování Zásad trvale udržitelného rozvoje. V kostce jde to, že takový rozvoj naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost naplňovat je i generacím budoucím. V to patří též ochrana životního prostředí, zvláště v rizikových oblastech. To jsou oblasti, kde i menší průmyslová havárie má vlivem prostředí katastrofální dopad. Například, tanker Exxon Valdez ztroskotal 24. března 1989 okolo půlnoci na pobřeží Aljašky v zálivu prince Williama s plným nákladem ropy. Při katastrofě uniklo do moře přes 40 tisíc tun ropy. Arktické pobřeží je mnohem více náchylné k poškození, zvláště když ropa mrazem ztuhne. Přitom vytvoří neprodyšný obal na všem v dosahu. Také přírodní rozklad tohoto stavu trvá mnohonásobně pomaleji než například v Mexickém zálivu. Z toho všeho vyplynuly nové požadavky na obnovu životního prostředí poškozeného lidskou činností. Vše projde schvalovacím postupem přes obě komory Kongresu, načež bude zahrnuto do stávajících zákonů. Prezident v televizním vystoupení prohlásil projednávání tohoto souboru zákonů za veřejný zájem, čímž mu dal svoji podporu. V dalším proslovu zdůraznil, že v čistém životním prostředí bude méně civilizačních chorob, bude méně úmrtí a také další generace budou vděčné za to, že mají co dýchat, jíst a pít.

Samozřejmě, nikdo se neodvážil prezidentovi přímo odporovat, ale v zákulisí to vřelo. Lobbisté se věšeli na senátory, barvitě poukazovali na krach amerických podniků a tím pádem miliony lidí bez práce, pokud ten zákon projde. Když se jeden takový nalepil na předsedu Senátu, horní komoru Kongresu, sneslo se na jeho hlavu hromobití, které neočekával. Předseda byl v mládí zaníceným členem Mladých ochránců přírody a přece jen to na něm zanechalo stopy. Při rozpravě o nových zákonech nechal promítat jednu ikonickou fotografii, pořízenou po havárii tankeru Exxon Valdez, kormorána obaleného vrstvou ropy a sedící prakticky v ropě, která je široko daleko od něj. Pro odpůrce a různé kecaly měl nachystán malý dětský nafukovací bazének, naplněný do poloviny ledovou směsí ropy a vody. Zvláště urputným stěžovatelům říkal, ať si sednou do toho bazénku, aby věděli, jak se cítí ten kormorán. Nutno říci, že i takoví se našli, ale jejich prohlášení bývala velice krátká. Toho se hned chytili různí extrémisté z ekologických organizací a na takové politiky a lobbisty z nebe sem tam spadl balónek naplněný surovou ropou.


Na druhé straně Atlantiku, v Imperiu, pomalu probublávaly na povrch problémy. Imperium ovládlo prakticky celou Evropu mimo Island, některé balkánské státy a Vatikán. Islanďané usoudili, že by v Imperiu jako národ zanikli. Vatikán si postavil hlavu, že je hlavním městem katolíků a proto musí být nezávislý. Co se týče balkánských států, do Imperia nebyly zvány ty poněkud zaostalejší a hlavně muslimské. Imperium mělo dost starostí se členy prastaré migrační vlny ze severozápadní Indie. Ti se podle usídlení v Evropě nazývají v Čechách Cikáni, různě jinde Sintové, Manušové či Kalé. Od prvního cikánského kongresu se doporučuje používat zastřešující jméno Rom. Už od samého začátku to byli kočovníci. Postupem doby převládl názor, že kočovní Cikáni jsou oškliví, oddávají se nicnedělání, žijí z krádeží, táboří na polích, žebrají, předpovídají budoucnost, ovládají magii, nemají žádné náboženství, nemají vlast. Cikáni tak byli v Evropě stále více vnímáni jako cizí, nebezpeční a nepočestní, což vedlo k tomu, že se maximálně distancovali od usedlých obyvatel. Většina evropských států je nutila usadit se nebo odejít. Tak všelijak přežívali, až moderní doba vymyslela sociální stát, který chtěl podporovat ty, kteří se o sebe nestarali čí starat nemohli či nechtěli. Navíc se objevilo nové slovo rasista, což bylo označení pro člověka, který neměl rád lidi jiné rasy. A jako každá dobrá věc, i sociální stát byl překroucen. Romové se zaštiťovali rasismem, když poukazovali na to, že nemají peníze, protože je nikdo nechtěl zaměstnat. A pokud je někdo zaměstnal, brzo je pro neschopnost a krádeže se jich rychle zbavoval. Cikáni nechtěli zaměstnání, ale peníze. Většina neměla ani základní vzdělání, ale pokud se jednalo o peníze, byli geniální. Vypočítat nejlepší kombinaci příspěvků byla pro ně hračka.

Pak přišlo Imperium a spadla klec. Množství neziskových organizací, které se na integraci Romů do společnosti přiživovaly, padlo díky novým zákonům pro neziskovky k nule. Romové zjistili, že už jim nikdo nepomáhá tahat ze státu peníze, ale stát začíná pečlivě prověřovat finanční toky. Navíc, nikdo už neslyšel na kouzelné slůvko rasismus, v Imperiu si byli všichni rovni a právě Romové byli dlouhou dobu výrazně podporováni a zvýhodňováni. Po sociální reformě s heslem Hlavním zdrojem obživy má být práce, ne sociální dávky padly štědré příspěvky na děti bez omezení počtu, které byly v mnoha romských rodinách vysoké. Nyní byly přídavky na děti nastaveny tak, že plný příspěvek byl pouze na první dítě, na druhé pak šedesát a třetí třicet procent přídavku. Další děti již byly bez přídavků. Samozřejmě, byly výjimky v případě vícečetných porodů, ale ty už tak nezatěžovaly sociální systém.

Naprostou katastrofou pro Romy byl upravený zákon o povinné školní docházce. Ten upravoval různé zmetky, které si někdy i protiřečily, jako například ten o způsobilosti ke školní docházce se zákonem o povinném nástupu v šesti letech. Nový zákon umožňoval různé způsoby vzdělávání, jak třeba domácí vyučování nebo alternativní školní docházka v případě nadprůměrně nadaných dětí. Každopádně, byly na to průběžné kontroly a po každých dvou letech takové výuky byla státní zkouška na prokázání znalostí a způsobilosti. V případě porušení vzdělávání, ať již nestíhajícího dítěte nebo selhání alternativní výuky byl takový jedinec okamžitě přesunut do speciální internátní školy, kde se mu věnovali speciální pedagogové. Romské děti takto končily v devadesáti osmi procentech. Každé takové romské dítě bylo oplakáváno celým rodem, jako kdyby šlo do vězení. Pokaždé byly patřičné úřady v obležení hordou cikánů, zčásti žadonících o navrácení dítěte, zčásti vyhrožující fyzickým napadením. Nepomáhalo ujišťování, že je o dítě řádně postaráno a pokud se jeho stav zlepší, vrátí se do normální výuky. Takoví navrátilci však byli dost vzácní.

Tak se stalo, že mladá generace Romů už neměla před očima vzor v lenošných dospělých. Naučili se studovat a starat se o sebe, takže po skončení speciální školní docházky dostávali dobře placená zaměstnání. Většinou ani nechtěli mít se starými Romy nic společného, v mnoha případech se raději odstěhovali dost daleko. Už to vypadalo, že starý příživnický způsob života vymizí s posledními starými Romy. Téměř v hodině dvanácté se však objevil romský věrozvěst. Ten začal sdružovat Romy do své organizace, kterou nazval jednoduše Thagaripen, což je česky Království. Burcoval Romy, aby bojovali za svůj starý způsob života, možnost kočovat, vychovávat své děti po svém a podobně, prostě prosadit obrodu Romského národa. Jako hlavní sídlo si zvolil mostecké sídliště Chanov, které mělo původně být vzorovým soužitím Romů a Čechů. Experiment se nepovedl, nyní je to čistě romské sídliště. Tomu také odpovídá jeho stav - nepořádek, kriminalita atd. Pak se do Chanova začaly stahovat davy Romů nejdřív z Čech a později, jak se rozšiřovala pověst o Království, z celého Imperia i zahraničí. Problémy nastaly, když přestalo stačit sídliště a tlupy cikánů se začaly rozlézat po okolí, což se starousedlíkům pochopitelně nelíbilo. Most začal připomínat bojiště, tak musela zasáhnout vláda.

Věrozvěst a jeho vnitřní poradní rada přirozených náčelníků tlup - vajdů - dostali na vybranou: Na světe je mnoho neobydlených ostrovů, mnohé z nich by se jejich vlády levně zbavily. Imperium koupí takový ostrov, dostatečně velký pro obyvatele Království, tam si Romové založí vlastní stát a budou si tam vládnout sami. Imperium je bude prvních pár let podporovat, než se vše rozběhne. Druhá varianta je, že do Mostu vlítnou pořádkové jednotky a nastolí pořádek násilím. Věrozvěst i vajdové se dlouho nerozmýšleli, pouze chtěli nějaký seznam, podle kterého by ostrov vybrali. Nakonec to vyhrál ostrov Darby Island v Bahamském souostroví, která podle prospektu sliboval lehké živobytí - hromady tropického ovoce a plno ryb v okolí ostrova, stačí jen nahodit udici a pak už jen tahat ryby z vody. Přeprava tolika osob přes půl světa se ukázala být oříškem, ale po několika zádrhelích vše dopadlo dobře. I tak se občas v Mostě objevila zubožená romská rodinka a hrozně se divila, že je nikdo nevítá.

To byla příslovečná poslední kapka, která rozbila kámen. V tomto případě tím kamenem byl pan Pavel Macák, legendární zakladatel Imperia. Ve vnitřním jádru kosmické stanice Imperia již čekal výkonný počítačový systém, postavený podle podkladů z technické databanky zřícené kosmické lodi a upravené jednou z nahraných osobností, Yomem. Ten byl na rozdíl od své družky Yumy technicky založený, Yuma pro změnu byla odbornice na psychologii a podobné obory. Do tohoto počítače bylo možnost nahrát osobnost člověka, který takto pokračoval dále ve své existenci. Dlouho se tomu pan Macák bránil, nakonec ho zradilo srdce. Po lehkém infarktu myokardu nakonec svolil k přehrání své osobnosti. Nakonec získal víc než ztratil. Jako elektronická osobnost mohl prakticky kamkoliv, kam vedl optický kabel nebo signál wifi. Ztratil tělo, které přestávalo být spolehlivou součástí. Pak už jen následoval státní pohřeb a poslední spočinutí na vesnickém hřbitůvku v Ostrově u Macochy, kde trávil zasloužený odpočinek. Tím by to mohlo skončit, ale další neděli přišlo překvapení. V pravidelné hodince komentářů k událostem, kterých se pan Macák pravidelně objevoval, se pan Macák objevil osobně. Seděl ve svém křesle a pouze ti hodně všímaví s kvalitním monitorem mohli zjistit, že hologram přesně nelícuje s křeslem.

Dostal slovo jako první. Rozhovořil se o posledních objevech a vynálezech, hlavně ve výpočetní technice, psychologii a neurologii. To vše se zúročilo v objev století, možná tisíciletí. Společnou prací manželů Stahlových, to jest dcery a zetě pana Macáka, se přišlo na možnost nahrání lidské holografické paměti, ve které je uložena osobnost daného člověka, do specializovaného počítače s velkou a rychlou pamětí. Technologie je ještě napůl laboratorní, ale je už použitelná. Věc spěchala, pana Macáka pomalu zrazovalo tělo. Ale podařilo se a pan Macák získal téměř nesmrtelnost. A nehlaste se všichni, ještě dlouhou dobu to bude vyhrazeno jen výjimečným osobnostem.

Pro svět to byl šok, nejvíce pro různé církve. Tady se jednalo přímo o lidskou duši, se kterou se zacházelo jako s kusem softwaru. Nejrychleji zareagoval velký imám z mešity v Mekce. Prohlásil celou věc za šejtánovo dílo a zakázal všem muslimům jakkoliv se zapojit, ať už jako vědec nebo pokusný králík. Svatý otec z Vatikánu chtěl původně prohlásit totéž, ale nemohl se opičit po islámu, to přece nejde. Nakonec se rozhodl svolat celosvětovou církevní konferenci, na kterou pozval i ostatní příbuzné církve. Dalo se předpokládat, že v horizontu asi padesáti let dojdou k prvnímu použitelnému výsledku. Naopak, Církev Velkého Kybernetika se radovala, neboť se začínala naplňovat jejich dávná proroctví. Už to vypadalo, že celý rozruch utichne, když se znovu ozval vrchní imám z Mekky. V pětihodinovém projevu zkritizoval celý projekt, opět ho označil za šejtánovo dílo, neboť islámská věda nic takového neumožňuje. Zamíchal do toho výroky slavných muslimských vědců o duté zemi, placaté zemi, která nespočívá na hřbetech slonů, ale na hrbech ještě panenských bílých velbloudic. Ke konci projevu už jen sípal, to mu ale nezabránilo vyhlásit celosvětový džihád proti zpupným vědcům, kteří si osobují Alláhovy práva, načež pět minut oddychoval a pak sezval všechny islámské vůdce na první Pan-Arabský kongres, který se uskuteční v Mekce za dva měsíce, hned první víkend po Ramadánu.

Vše se pokusil napravit Saudskoarabský král, který ve svém projevu nastínil, že se svět nemusí ničeho bát, ten džihád je jen obrazně řečeno mírná nevole proti skutkům nevěřících a kafírů. Myšlenku kongresu naopak podpořil a sezval všechny hlavy států, kteří se cítí být pravými muslimy, čímž označil kongres za čistě islámský. Obyčejní muslimové, zvláště ti radikální, si imámovy slova přebrali po svém a začaly shánět materiály na výbušné vesty a vybuchující auta. Umírnění muslimové žádné výbušniny nesháněli, ti ty radikální podporovali finančně. Stát Izrael, dle mínění Arabů tříska vražená do muslimského těla, čelil zvýšeným útokům. Palestinci na něj s oblibou odpalovali rakety podomácku vyrobené z vodovodní trubky a plněné často různorodou směsí všeho možného. Po proslovu hlavního imáma z Mekky jim nějaký neznámý dobrodinec začal dodávat podstatně modernější a účinnější munici. Pokud vodovodní raketa ulétla s bídou sto metrů a ve většině případů neškodně pšoukla, nová munice byla podstatně nebezpečnější. Tak se stalo, že z nenápadné rybářské bárky, potácející se po moři kousek od izraelského pobřeží, začaly vylétat rakety. Mířily na necelé čtyři kilometry vzdálené letiště u města Herzlia. Byl páteční podvečer a hustota leteckého provozu tomu odpovídala, každý spěchal domů. Než stačili překvapení Izraelci člun zlikvidovat, podařilo se raketám zničit tři letadla ve vzduchu a jedno na letištní ploše. Několik raket skončilo přímo ve městě, kde pobořily obytné domy a hotel. Konečná bilance útoku byla děsivá přes tisíc lidí zabitých, dva tisíce zraněných, z toho tři sta těžce. Mezi obětmi bylo i padesát šest dětí.

Vypuklo horečné pátrání po útočnících a jejich pomocnicích. Hodně rychle se zjistilo, jaké střely byly použity, dvě spadly do vody a neexplodovaly. Byly to rakety typu FIM-92 Stinger, původně americké, kterou také v licenci vyráběli Němci, než přistoupili do Imperia. Zraky celého světa se obrátily k USA. Očekávaly se podobné průtahy, jako tomu bylo při objevení nacistického zlata na americké obchodní lodi. Uvědomil si to také americký prezident a prezidentským dekretem přikázal přísné a důkladné vyšetření, takže výsledky by známy již za tři dny. Podle sériových čísel, které izraelští pyrotechnici a posléze i vojenští vědci našli na raketách a komponentech, jednalo se o dodávku do Kuvajtu, který byl ohrožován Irákem. V Kuvajtu zjistili, že bedny jsou prázdné a začalo vyšetřování a vzájemné obviňování. Nakonec se zjistilo, že loď měla neplánovanou zastávku v přístavu Abu Dhabi ve Spojených Arabských Emirátech. Na lodi onemocněl námořník takovým způsobem, že si s ním lodní lékař nevěděl rady. Námořník zemřel, ale z preventivních důvodů byla posádka přeočkována a loď vydezinfikována. V tom případě se na lodi nacházel kontingent mnoha lidí, zhusta v rouškách či biologických skafandrech.

Obviňovat Araby nemělo cenu, ti nepřiznají nikdy nic, o to více kafírům lžou. A jelikož jsou Palestinci také Arabové, bylo jasné, odkud zbraně pocházely. Okolní země se pomalu připravovaly na exemplární tresty, ve kterých byli Izraelité mistry, ale stále se nic nedělo. Alespoň na veřejnosti. V pozadí to vypadalo tak, že v parčíku naproti Izraelskému velvyslanectví v Praze venčil starší pán taktéž postaršího jezevčíka. Jak už to bývá, potkal dalšího postaršího pána, který pro změnu venčil francouzského buldočka. Pánové se pozdravili, psi se očichali a začali se honit po trávníku. Pánové spolu chvilku tlumeně hovořili, pak si každý zavolal svého psa a pokračovali v procházce. Nikdo se nedivil, pejskařů je všude plno...

Externí pracovník rozvědky Imperia, specializující se na styky s Izraelem, došel domů, udělal sobě i psovi lehkou večeři. Pes už zůstal doma, pán zamířil do oblíbené vinárničky. Rozhodl se, že dnešní den si zasluhuje něco lepšího než Frankovku a objednal si Cabernet Sauvignon, a to hned půl litru do džbánku. Starý vrchní jen nazdvihl obočí, leč učinil potřebné. Tak se zpráva dostala až na stůl příslušného důstojníka. Ten si ji přečetl a odebral se s ní k veliteli a potom společně pokračovali dál, až byl Imperiální Výbor komplet. Tam přišla na řadu zpráva. Ta zněla vcelku prostě. Izraelci váhali mezi několika možnostmi. Jak první připadalo potrestat přímého viníka, to jest Palestince. Problém byl v tom, že je svět vnímá jako chudinky, co za nic nemůžou. V Spojených Arabských Emirátech nebylo nic, co by se dalo nenahraditelně zničit. Pár měst na pobřeží Perského zálivu a zbytek je poušť...

Ten den se odehrála ještě jedna událost. V Brně coby hlavním městě Imperia bylo po dlouhých tahanicích postaveno Islámské kulturní centrum. Několikrát přestavovaná budova, protože stavitelé stavěli podle fantazie a ne podle plánů, vyrostla kousek na jih od vlakového nádraží, v lokalitě, kam se má nádraží už 250 let stěhovat. Byla tam halal restaurace, prodejna orientálních halal potravin, uměleckých předmětů, knih a podobných věcí. Také malá modlitebna, stavba velké oficiální mešity pro pět tisíc věřících narážela stále na nepochopené úřadů. Jak to vypadalo, stavitelé pokračovali bez povolení nadále ve stavbě, tentokráte směrem dolů. Vznikly tak chodby na různé strany k utajeným východům, kasárna pro oddíly radikálních muslimů, skladiště výzbroje a dalších materiálů. Při pozdějším vyšetřování odhadli vojenští specialisté, ze by se s tím dala vybojovat menší občanská válka.

Stalo se to v noci. Většinu Brna probudil dunivý výbuch a otřesy půdy. Lidé se nejprve domnívali, že vybuchl nákladní vlak, protože v místě nádraží šlehal k nebesům plamenný jazyk. Teprve záchranné složky upřesnily jako centrum exploze a požáru Islámské centrum. To se již začínaly rozrůstat sekundární požáry, jednak od žhavých trosek, jednak od plamenných výšlehů z únikových východů. Příčina exploze nebyla zjištěna, většinový předpoklad zněl, že nějakému muslimovi při výrobě bomby upadlo něco, co nemělo rádo drsnější zacházení. Poslední zajímavá věc byl počet mrtvých. Byli to všichni, kdo se v budově a chodbách nacházeli a bylo jich o několik set víc, než mělo být. Ještě tuto noc při jednání Imperiálního Výboru přišla na přetřes izraelská zpráva a byla dohodnuta odpověď. Imperium nabízelo tajné jednání o tom, jak se vypořádat s budoucími možnými hrozbami.

Jezevčík se šel venčit hned další den. Pán jen vybral letáky ze schránky, většinu vyhodil do krabice k tomu určené, nechal se jen obálku s logem známé banky. V parčíku poseděl na lavičce, přečetl si, co mu zase banka nabízí za zbytečnosti, vše zmačkal a hodil do koše vedle lavičky. Náraz větru vychýlil odpadky, takže dopadly k nohám paní, která se s napichovátkem na klacku starala o pořádek. Než stačil pán nějak zareagoval, paní se ječivým hlasem rozkřikla na pána, ať nedělá nepořádek, ona to, chudinka, musí potom uklízet. Pokud někdo přihlížel, teď znechuceně odvrátil hlavu.

Izrael nakonec vyrukoval s možným postihem, že bude za každého zabitého srovnáno se zemí náhodně vybraných sto metrů čtverečních. Je možno se vykoupit zaplacením sto tisíc dolarů za každého zabitého na zveřejněný účet. Jelikož někteří těžce zranění svým zraněním podlehli, činil nakonec počet 1073 mrtvých.

 


Zpět Obsah Dále

27.12.2017 22:14