Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

... a spojování

Don Miguel po čase nevycházel z úžasu. Díky své straně OOU byl dost známý po celém Portoriku. Stávalo se poslední dobou stále častěji, že se na něj obraceli prostí lidé i političtí matadoři. Téma bylo stále stejné - po vzoru Texasu opustit USA, než nás vtáhne do nějakého problému, ale samostatnost je přeci jen... Jako člen nějakého většího společenství... Podívejte se na Imperium. Je to spolek států přes celou Evropu, nemají vnitřní hranice, mají společnou měnu a tím to hasne. Nikdo jim nevnucuje, jak mají žít, zákony si schvalují v referendech, prostě si žijí své životy jako jejich otcové i dědové. Tam bychom zapadli. Jo, tu vaši kampaň OOU podpořím, ale s tím Imperiem si to pořádně promyslete. Nakonec zjistil, že mu už neříkají Don Miguel, ale Don Imperio. Nezbylo mu nic jiného, než spustit kampaň OOU dřív, než to udělá někdo jiný. Vše šlapalo jako dobře seřízený stroj, takže se po čase Portoriko přejmenovalo na Imperium, část Portoriko, kterýžto název se časem zkrátil na ImPorto. Obyvatelé zjistili, že připojením získali, mají se lépe, a hlavně, už se na ně nehledí jako na občany druhé kategorie, jak to s oblibou předváděli Američané. A jihovýchodní pobřeží zůstalo neporušené a proslulo svojí krásou v celém Imperiu.

Jak je známo, příklady táhnou. Sluníčka postupně navštívila Dominikánskou republiku, Haiti a Kubu. Ty se postupně připojily k Imperiu a transformovaly se na jeden celek s názvem Imperiální republika Karibik. Don Miguel byl naprosto spokojen. Tři ostrovy byly spojeny do jednoho útvaru, byla sice částí Imperia, ale to moc nezasahovalo do života, prostě idylka. Navíc se Kuba definitivně zbavila letitého problému s americkou vojenskou základnou v Guantamu. V červenci 1903 byla mezi Kubou a USA podepsána dohoda, upravující pronájem námořních a uhelných stanic v Guantanámo. Tato dohoda neobsahuje přesný termín pro ukončení své platnosti. V článku I. se Spojené státy pouze zavazují platit Kubě roční nájem dva tisíce pesos ve zlatých mincích „po celou dobu, po kterou by okupovaly a používaly zmíněné rozlohy území z titulu dohody“, prakticky tedy šlo o smlouvu na věčné časy. Od revoluce v roce 1959 se Kuba pokouší o zrušení dohody, doposud však bezvýsledně. Imperium to také nejdříve zkusilo po dobrém, narazilo však na zpupnost Američanů operující tím, že v původní dohodě není ani slova o možném ukončení této dohody. To byla sice pravda, dohoda samotná však už byla natolik neodpovídající současným právním předpisům, takže Imperium položilo USA nůž na krk: Máte šest měsíců na opuštění kubánského území a dalších šest měsíců na rekultivaci krajiny. Velitel základny byl sice ochoten bojovat za základnu do posledního Kubánce, tento zápal mu však vydržel do té doby, než zjistil, že na základně žádní Kubánci nežijí a musel by hnát do boje své chlapce.

Pak, jako kdyby čekali jen na toto, se začaly hlásit další, hlavně jihoamerické státy. Chile, Argentina, Peru a další státy se naprosto bez podpory Sluníček hlásily k Imperiu, jak by na tom záleželo jejich přežití. A jak se Imperium blížilo k Panamě, tak se zvyšovala zvědavost ostatních států, jak budou Američané reagovat na ohrožení ‚svého‘ Panamského průplavu. Jeden precedent tady už byl, vyklizení základny Guantanámo na Kubě. Ač se Kuba snažila už od roku 1959, vystrnadit Američany z Kuby se povedlo až Imperium. USA dokonce původní roční výpovědní dobu zkrátili na devět měsíců, jak spěchali z území Imperia... Druhý precedent je z roku 1989, kdy USA vtrhlo do Panamy v jejím vlastním zájmu. Aspoň tak to tehdejší prezident Bush tvrdil na tiskové konferenci, několik hodin po vpádu.

NIOC - Nicaragua Inter Oceanic Canal

NIOC - Nicaragua Inter Oceanic Canal

K rozčarování mnohých zvědavců Imperium Panamu obloukem odešlo. Dalším státem, který se připojil do Imperia, byla Nikaragua. S tou sepsalo Imperium speciální smlouvu, v níž se Imperium zavázalo dopracovat a zrealizovat projekt nazvaný Nicaragua Inter Oceanic Canal (NIOC). Ten znamenal konkurenci Panamského průplavu. Již z vlastního popudu přidalo Imperium do smlouvy, že minimálně 80% zisku z NIOC zůstane v Nikaragujské oblasti. Sečteno, podtrženo a podepsáno. Již týden po podepsání vstupní dohody se práce rozběhly. Na řece Punta Gorda vznikne přehradní nádrž která bude tvořit zásobárnu vody pro zdymadla. Vzhledem k umístění přehrady bude nádrž také sloužit jako část plánované vodní cesty, která začne na oceánském terminálu u jejího ústí do Atlantiku. Od nádrže Punta Gorda bude kanál veden po přímce, aby lodě nemusely moc manévrovat, přímo do města San Miguelito, ležícího přímo na břehu jezera Nikaragua. Tady bude další terminál. Plavba přes jezero a pak přijde poslední částí kanálu. Ten bude začínat kus na jih pod městem Rivas a přímou čarou poputuje do místa zvaného Playa Maderas, kde se plánuje postavit velký pacifický terminál s navazující obchodní zónou, službami i letištěm. Toto nové město se již v plánech nazývá Brito podle nedalekých, nyní opuštěných lomů na štěrk, které se ale opětovně s novou výstavbou otevřou. Jen pro zajímavost, již půl roku po zahájení provozu kanálu NIOC předběhl ten Panamský v kapacitě přepravovaného zboží, oblíbili si ho hlavně kapitáni větších lodí. Poplatky za použití byly podstatně nižší a v Panamském průplavu je přeci jen hodně míst, kde větší loď mimořádně špatně manévruje. NIOC dodržoval přímý směr, manévrování bylo nutné jen na jezerech a tam bylo místa habaděj. Největší radost z toho měli zoologové, snížením provozu Panamského průplavu se snížilo množství vody odebírané z jezera Gatun, kde žijí velmi vzácní sladkovodní delfíni a kteří trvale žili na hraně vyhynutí.

Kdo čekal gradování situace, jak se bude Imperium šířit ze střední Ameriky směrem k USA, byl z následujícího vývoje zklamán. Představitelé Imperia moudře usoudili, že USA není ještě zralé k přistoupení k Imperiu, je rozumnější počkat a obrátili svou pozornost k Africe. Dá se říci, že i tam měli přátele. Po blamáži, kdy se USA pokusila využít přestrojení za somálské piráty a přepadnout výzkumnou loď Imperia, Imperium pomohlo Somálské republice z toho vybřednout. Byly tam takové nepřístojnosti jako mnohonásobný únos pokojných rybářů, výhrůžky, mučení a podobně. Při tomto extempore USA ztratily jeden torpédoborec a jednu ponorku, která sloužila na provádění tajných operací, i když byla dle oficiálních dokumentů vyřazena ze služby a sešrotována. Po skončení akce Imperiálové zamávali a odpluli. Nepožadovali zaplatit za službu ať již v penězích či službách.

Starosta vesnice, jménem Abebe Ngoma, se usilovnou snahou dostal přes vedení provincie až do vlády. Tam měl teprve ten správný rozhled a možnosti. Konečně mohl začít pracovat na přání, které měl již od doby osvobození obyvatel jeho vesnice Imperiem. Porozhlédl se po světě, jaké má Imperium úspěchy, pomalu přemlouval a přesvědčoval kolegy z vlády. V rámci toho navštívili Imperiální Republiku Karibik, konkrétně Dona Imperia na Portoriku. Rozhovor mezi jím a kolegy Ngomy vydal za roky přesvědčování. Don Imperio si udělal čas a absolvoval s nimi zevrubnou prohlídku Republiky Karibik, ukazoval, jak moc se zlepšil život obyvatel po připojení k Imperiu. Don Imperio pak nastínil, jak by mohli postupovat dál. Doporučil navštívit Imperium ne v roli prosebníků o připojení, ale se žádostí o poradce, jak vylepšit Somálskou Republiku, aby mohla hrdě vstoupit do Imperia jako rovný s rovnými. Zabralo to několik dnů jednání v Brně, hlavním městě Imperia. Imperium slíbilo veškerou pomoc a jako důkaz dobré vůle poslali se Somálským vládním letadlem dvě Vosy. Možná měli lepší informace, ale pomohlo to, když vládní letadlo na dohled od letiště v Mogadišu přepadla stíhačka, celá černá, bez jakéhokoliv označení a vypálila na ně dvojici raket. Dva záblesky zničily rakety, třetí, mohutnější, i útočící letadlo. To byla předehra. Ukázalo se, že letiště je obsazeno kontingentem americké armády, kterou tam pozval sám prezident poté, co nevydržel naléhání bývalých kamarádů z dob, kdy v USA studoval.

Vládní delegace se vrátila přesně včas, na druhý den ráno bylo naplánováno obsazení vládní čtvrti a postupně celé země. Nyní to zkomplikovalo Imperium. Jedna Vosa se v záři odpoledního slunce dokolébala doprostřed letiště a vyzvala Američany ke kapitulaci, protože tady nemají co dělat. Druhá Vosa patrolovala o pár set metrů výše a dohlížela na tu první.

Na výzvu ke kapitulaci reagoval podrážděný hlas, že jsou tady na pozvání prezidenta a ať vypadne Imperium, nebo bude litovat. Pak se připojil z vládního letadla premiér a dožadoval se rozhovoru se prezidentem, protože tohle je protiústavní chování, sám prezident bez souhlasu tohle nemůže udělat.

Podrážděný hlas poněkud znejistěl, jestli skutečně mluví s premiérem, že má zprávy, že bylo vládní letadlo sestřeleno.

To už premiér nevydržel. Zařval, že jejich letadlo je v pořádku, ovšem to útočící můžou odepsat a pilotovi dát medaili. Posmrtně. Pak byl v rádiu nějaký rozruch, načež se ozval prezidentův hlas. Že je zmaten, protože mu Američané tvrdili, že je Imperiální stroje sestřelili nad Kubou, neměl důvod jim nevěřit, a že prý vláda osnovala převrat a jeho sesazení a ...

Z rádia zazněly výkřiky a pak ojedinělá rána z pistole. Pak šumící rádio zmlklo úplně. Premiér se spojil s piloty Vos a co navrhují oni, jsou přece jen zkušenější. Jestli mají letět jinam, tak musí hned, dokud mají palivo. Piloti se shodli, že je blbost utíkat, ať klidně přistanou, že vládní letoun ochrání. Také ano. Jen co vládní stroj nasadil na přistání, zmizelo automatické zaměřování. Jelikož to dříve nebyla až taková výjimka, piloti přepnuli na manuál a pokračovali v přistání. Sice sebou občas škubli, jak kus před letadlem vybuchla sestřelená raketa, ale to už byli skoro na zemi. Pak se před letadlem objevilo cosi jako špinavé sklo, o které se kulky zarazily a neškodně padaly k zemi. Nikdy ne dlouho, do směru, odkud přilétaly, zamířily žhavé jehly od některé Vosy. Pak se z nebe jaksi podivně zablýsklo a ve vládním letadle vše elektrické zmrtvělo. Vos se to nedotklo, ale Američané se začali rojit okolo svých strojů. Muž s nejvíce zdobenou uniformo chvilku řval do malé plastikové krabičky, načež ji roztřískal o zem a vykročil k vládnímu letadlu a Vosám. Ruce držel ve výši ramen, otevřenými dlaněmi dopředu, v náznaku kapitulace. Kousek před nimi se zastavil zavolal jejich směrem:

„Dobře, pro tuto chvíli máte navrch. Chtěl bych mluvit s někým, kdo by to převzal po prezidentovi, který není v pozici vhodné k vyjednávání.“

U vládního speciálu se otevřely přední dveře, nepatrně se vyklonila postava a zavolala na na Američana:

„Přejděte k Imperiálnímu letadlu vlevo, tam bude místo setkání.“

Tam už čekal velitel jedné Vosy spolu s premiérem. Američan pozdravil a hned se zeptal:

„Vy tady stojíte jen tak... Co kdybych měl schovanou zbraň?“

Odpověděl velitel Vosy:

„To byste už byl mrtvý. My víme i to, že máte v levé kapse kalhot dva vruty.“

Američan vytřeštil oči, tohle nečekal. Velitel ukázal rukou za letoun na tři přepravky, které v tomto případě sloužily jako sedačky. Posadili se, představili se a jednání mohlo začít. Jako první bod přišel na řadu prezident. Nejvíc to zajímalo premiéra:

„Co se stalo prezidentovi? V rádiu jsme slyšeli výstřel. Vy jste ho zastřelili?“

Američan vehementně zavrtěl hlavou:

„Tentokrát jsme v tom nevinně. Prezident vytahoval pistoli z podpažního pouzdra, o něco zachytil a prostřelil si levou ruku v lokti. Stará se o něj náš doktor, chtěl mu ruku zrentgenovat, bohužel jsme teď bez jakékoliv elektroniky. Ať jste na nás použili cokoliv, ze všeho elektronického se stal šrot.“

Odpověděl mu velitel Vosa:

„Máte zastaralé zařízení, když vás sejme obyčejně pulsně rotační pole. Nám to třeba nic neudělalo.“

Američan vypadal, jako kdyby žvýkal citron. Velitel Vosy se pohledem dorozuměl se somálským premiérem a dodal:

„V každém případě jste teď bezbranní. To je ta nevýhoda moderní výstroje, chcípne elektronika a jste v hajzlu. Takže odejdete dobrovolně nebo má tady pan premiér objednat buldozer a shrnout ten váš šrot do moře? To je kousek, něco přes půl kilometru...“

Američan vypadal, že už nežvýká citron, ale šťovík. Přesto se zmohl na odpověď:

„To bude těžký, když jste nám zlikvidovali elektroniku, tak se nedovoláme na generální štáb, aby si pro nás přijeli.“

To se mu již oba smáli do obličeje:

„Má tady ambasádu váš spojenec z NATO, Turecko. Je to odsud jen sedm kilometrů, jistě vás někdo sveze. Nebo vám můžu objednat taxíka, naše elektronika funguje. Taxi zaplatí vláda, ale vy budete mít 24 hodin na vyjednání opuštění Somálské republiky. A nemyslete, že budete všelijak zdržovat. Nákladní loď nemusí být vaše speciální ze Států, ta se dá sehnat a objednat podstatně blíž. Třeba právě turecká tanková výsadková loď Bayraktar kotví na námořní základně Iskenderun, ta by tady mohla být do dvou dnů.“

Američan jen zíral, jak velitel Vosy sype z rukávu vojenské informace. Nevšiml si drobné tečky u ucha, která byla modifikovaná a pokročilá verze komunikátoru, přes který měl spojení nejen se svým letounem, ale s celou vojenskou sítí Imperia. To už na plochu letiště vjížděl objednaný taxík, takže to vše hodil za hlavu a jel na přátelskou návštěvu k Turkům. Cestou zoufale přemýšlel, jak to zaonačit, aby nebyl vinný za neúspěch operace. Bohužel ho nic nenapadlo.

Generální štáb samozřejmě nadšený nebyl. To také po něm nikdo nechtěl, Somálci požadovali jen odstranění lidí a výzbroje z jejich země. Jindy by se Američané spolehli na vojenskou a technologickou převahu, tady to však nešlo. Zatracené Imperium! Kam strčí jen prstíček, tam už Amerika nemá šanci! Vrchnímu generálovi se až opotila pleš, jak si živě představil zástupce Imperia, jak radí somálskému prezidentovi, co dělat, pokud Američané to svoje harampádí neuklidí. Generál měl jasnozřivou chvilku, právě se v prezidentském paláci o tom vedla řeč. Prezident, ač trochu pobledlý po ošetření Imperiálním lékařem v malé ošetřovně ve Vose, měl poněkud rozjařenou náladu. To, co zpočátku přičiněním Američanů vypadalo jako noční můra, se zásahem Imperia úplně změnilo. V neoficiálním jednacím sále seděl velitel Vosy, premiér a pan Ngoma. Velitel zrovna odpovídal prezidentovi:

„Co byste platili? Já měl za úkol ochránit vládní letadlo a ten jsem splnil. Jinak, za dva dny přiletí náš vládní speciál, nacpaný experty všeho druhu. Počítejte, že jich bude chvilku plno. Samozřejmě budou respektovat soukromí a podobně. Pak sepíšou zprávu a tu dostanete. Po zkušenostech už vím, co bude obsahovat, takže jednou větou: Udělejte sekulární stát jako prezident Asad v Sýrii, než mu to rozvrtali Američané a co po nich dával horko těžko do pořádku.“

„A co máme dělat s Američany, pokud neodtáhnou?“

Velitel se usmál:

„Máte několik možnosti, jednu horší pro Američany než druhou. Můžete třeba udělat mezinárodní aukci na prodej jednotlivých celků. Je mnoho států, které by se rády podívaly americké technice pod kapotu. Můžete říct místním chudým, že tam a tam je hromada šrotu a ve Sběrných surovinách mají otevřeno nonstop.“

Sice musel vysvětlit, co jsou Sběrné suroviny, ale pak se prezident dlouho srdečně smál.

Ostatní africké státy zvýšily pozornost. Ze svých vlastních zkušeností věděly, jak je obtížné zbavit se přítomnosti zahraniční mocnosti. Imperium však bylo něco jiného. Imperiálové pomohli Somálsku, zamávali a odjeli. Tak se nikdy žádná mocnost nechovala, vždy něco požadovala. Pak kdosi zjistil, jak to bylo s americkou základnou na Kubě, jak se jí Kuba snažila dlouhá léta zbavit. Imperiu to trvalo devět měsíců. Otázka už nezněla, jestli Američané odtáhnou, ale kdy odtáhnou.

Evakuace Američanů probíhala podle plánů dohodnutých mezi zúčastněnými. Vojáci byli odvezeni charterovým letem. Při tom došlo k události, která vrhla na americkou armádu další černou skvrnu. Jednomu vojákovi vypadl balíček, který se po dopadu na letištní plochu roztrhl. Vysypala se hlína a několik rostlinek. Místní doprovod neomylně poznal sazenice Catha edulis, což je tropická rostlina, pocházející z východní Afriky a Arabského poloostrova. Obsahuje alkaloid zvaný kathinon, látku, která se účinkem na lidské tělo podobá amfetaminu. Přes hlasité protesty Američanů byla provedena prohlídka jak letadla, tak i vojáků. Výsledkem bylo třináct tisíc sazenic a několik kilogramů semen. Poměrně pikantní nádech tomu dodává to, že ve Spojených státech je Catha edulis v jakékoliv formě ilegální.

S vojenskou technikou to Američané vyřešili poměrně jednoduše. Několik velitelských vozidel odvezli na návěsech do přístavu, kde je naložili na čirou náhodou plující okolo americkou loď. Ze zbytku techniky vymontovali funkční celky, které by nepovolaným neměly padnout do rukou, vybrakovali munici a zbytek nechali stát na místě. Vše stihli dokonce v termínu. Somálský prezident se inspiroval radou velitele Vosy, která je zachránila. Nechal pozůstalou techniku prozkoumat vojenskými experty, využitelné věci demontoval a zbytek rozdal vesnickým kovářům s podmínkou vlastního odvozu, čímž dosáhl nesmírné oblíbenosti u prostého lidu.


Kdo očekával příliv dalších států po vzoru jižní Ameriky byl zklamán. Vlády jednotlivých států pokukovaly po sousedech, vědomy si sílící islamizace svých republik. Nakonec se ozvala Angola, ale jen tak nepřímo. Vláda zakázala v celé zemi islám, nařídila uzavřít mešity a ostatní muslimské modlitebny a školy. Vlastně nezakázala, Islám jako náboženství nebyl nikdy povolen. Byl povolen jako sekta, na ni se vztahovala poněkud jiná pravidla. V poslední době muslimové podstatně překračovali tyto pravidla a činili si další nároky, jako by byli státem uznané náboženství.

Pak spatřila světlo světa jedna diplomová práce, která vzbudila oprávněnou pozornost. Práce měla název Angola a česká zahraniční rozvojová spolupráce. Česká republika svého času, od roku 1978, pomáhala Angole získat potravinovou soběstačnost, pomáhala rozvíjet vzdělání a zdravotnictví. Autor tvrdil, že nikde nenašel jakýkoliv náznak ukončení činnosti a navrhoval poptat se Imperia jako nástupnického státu České republiky jak to vypadá z druhé strany. Následná spolupráce by mohla přinést zajímavé příležitosti. Ještě před oficiální žádostí se na Imperiální zastoupení v Pretorii dostala oskenovaná kopie diplomové práce, takže bylo dost času na předběžné průzkumy a rešerše.

Vláda Angoly byla nesmírně překvapena. Již hodinu po té, co odeslala zdvořilý diplomatický dotaz do Imperia ohledně stádia rozvojové spolupráce v Angole, došla odpověď. V ní Imperium uznávalo určité zanedbání a je ochotno navázat komplexní spolupráci, která, bude-li si to lid Angoly přát, může vyústit až ke vstupu Angoly do Imperia. Vláda tak bleskurychlou reakci neočekávala, nicméně svolala zasedání celého Národního shromáždění. To rokovalo téměř bez přestávky sedmnáct hodin, načež odhlasovalo těsnou spolupráci s Imperiem. Dohoda byla slavnostně podepsána v Prezidentském paláci v Hlavním městě Luandě. Již týden po podpisu začalo do Angoly proudit zboží z Imperia. Životní úroveň Angolanů začala rapidně vzrůstat. Teprve toto ponouklo ostatní státy k navazování spolupráce s Imperiem, v několika případech dokonce k žádostem o vstup.

Původně obávaný nesnášenlivý Islám se po Alláhově hněvu v Mekce, kdy svrhl do Gehenny všechny vysoké duchovní i světské hodnostáře, se pomalu měnil na lidové náboženství. Nikdo už neměl zájem nějak vést, vyniknout. Radikální muslimové, sunnité, byli pomalu vytlačováni na okraj společnosti, ti umírnění, šíité, s nimi nechtěli nic mít. Jedině v případech, kdy se radikálové projevili terorem či podobným chováním se z umírněných muslimů stávali nelítostní soudci. Zpravidla následoval soud a trest. Ten byl většinou vykonán na místě, kde zasedal soud. Soudilo se podle sunnity tak oblíbeného práva šaría, takže i tresty tomu odpovídaly.

V Saudské Arábii byl nesmírně oblíbený takzvaný Alláhův soud. Viník byl hozen do díry, která zbyla po Alláhově hněvu uprostřed Mekky. Vědělo se, že dole je vodní hladina, takže případný příjemce Alláhovy milosti by mohl přežít a vrátit se na zemský povrch. Statistika ovšem ukazovala, že se Alláh stále hněvá, nikdo se ještě z Gehenny nevrátil. Mimo jiné sloužila díra o průměru dvou kilometrů jako turistická atrakce, na kterou se jezdili dívat lidé z celého světa. Místní samozřejmě našli další použití, například jako bezedná popelnice, popřípadě bezedná žumpa či odkladiště nepohodlných osob, v neposlední řadě též jako poslední východisko z beznadějné situace. Posledně jmenované exekuce občas pronikly ve formě videa na internet. Po jednom takovém videu, zachycující hromadnou sebevraždu dvaceti osob včetně dětí přistoupila vláda k ráznému řešení. Zasypat takovou jámu bylo nemožné, proto byli o pomoc požádáni inženýři z Imperia. Ti se mohli pochlubit posledním výkřikem stavitelského a inženýrského umění - stále se rozrůstající Imperiální kosmická stanice dostala klobouk, skleník sedící nad stanicí. S průměrem pět kilometrů a výškou dva kilometry to byla zatím největší kosmická stavba.

Skleník byl výsledkem inspirace z dávné stavby výstavního pavilónu Z na Výstavišti v Brně, která měla kopuli o průměru sto metrů, samonosnou, takže nikde nepřekážely nějaké sloupy. Něco podobného se chystali postavit i nad dírou v Mekce. Nejdřív přišel na řadu kruhový val okolo díry jako základ pro kopuli. Vzhledem k zatížení byl použit tavený čedič zpevněný nanovlákny z uhlíku a titanu. Stavba samotné kopule přilákala množství zvědavců, jelikož probíhala od prostředku ke krajům. Aby nespadla, byla držena dvojicí kosmických náklaďáků. Se zvětšující hmotností konstrukce přibývaly další náklaďáky, až jich bylo šest. I díky tomu trvala celá stavba necelý rok, což byl další rekord.

 


Zpět Obsah Dále

15.05.2018 17:27