Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Jukagyri

(hrad poslední naděje)

Jukagyri (hrad poslední naděje)

 

Dětská science fiction z podivných vesmírů ( od 15 let)

© 2012 Václav Semerád, Nová Ves


Exekuce

 Motto: Jakmile civilizace zpohodlní,

 podlehne barbarským sousedům.

 Když barbaři sousedy zotročí,

 samým vítězstvím zpohodlní.

 Příběh rodiny Tvrzníků - Standy, Jituše a Lenky.

Katastrofa přišla bez nejmenšího varování.

Vlastně to žádná katastrofa ve smyslu nehody nebyla - ale účinky byly podobné.

Když na dveře bytu zabušila Česká policie, představovaná zamračeným policajtem, seděla rodina Tvrzníků u společného oběda. Táta se zvedl a šel otevřít dveře, jenže spolu s ním vtrhli do bytu policista s komisně se tvářícím, zamračeným chlapem a stejně komisně vyhlížející ženskou. Policista byl v černém, také chlap měl na sobě černý oblek a nevýrazný šedý kabát, ženská byla v šedivém kostýmku a kabátě.

„Jdeme zabavovat!“ prohlásil chlap v černém stručně.

„Ale co?“ vyskočila maminka.

„Všechno,“ odvětil lakonicky exekutor. „Exekuce podle zákona!“

Pohodu sobotního oběda rázem vystřídal zmatek.

„Jak to?“ domáhala se matka vysvětlení po policistovi.

„Mně se neptejte, paní, já nevím, proč ta exekuce je, já tu jen dohlížím, aby proběhla podle zákona!“ odbyl ji policajt stejně neosobně jako exekutor.

Jak se zdálo, vysvětlení držel v ruce otec rodiny - jakýsi úřední dokument o několika stránkách, plný razítek, pečlivě sešitý, přelepený a orazítkovaný.

„Poslyšte - ale jak je to možné...“ obrátil se na exekutora, který vybalil na stole kufříček a začal předměty v bytě polepovat žlutými nálepkami na znamení, že jsou zabavené.

„Vaše blbost,“ drtil exekutor mezi zuby. „Měli jste zaplatit včas.“

„Pokud vím, žádné dluhy nemáme!“ vybuchl otec.

„Nemáte?“ vyprskl pohrdavě exekutor. „Dva miliony dluhů - a on se ještě diví!“

„Divím se!“ opáčil otec naštvaně. „Nikomu nic nedlužíme, co to má znamenat?“

„To jste měl dokazovat u soudu, teď už je pozdě!“ poučoval ho exekutor a lepil žluté nálepky na televizor a video. Ženská si rozložila jakési desky na kuchyňskou linku a podle pokynů exekutora v nich odškrtávala.

„Jedna trouba mikrovlnná, značky Sanyo... lednice Zanussi velká...“

Zdálo se, že mají všechno připravené a předtištěné, protože toho moc nepsala - občas jen připojila poznámku, nejspíš o výrobci zařízení, ale většinou jen odškrtávala v seznamu.

„Jaký soud?“ zvýšil hlas otec. „Žádný soud nebyl!“

„Ale byl!“ opáčil suše exekutor. „Měl jste se tam dostavit, tak teď nebrečte!“

„Jaký soud?“ opakoval otec. „O žádném soudu nevím, žádný se nekonal!“

„Konal - jenže zřejmě bez vás,“ polepil exekutor žlutou zabavovací nálepkou monitor otcova počítače. „Vaše blbost, že jste tam nebyl! Jó - lidi se nestarají a pak se nestačí divit, jenže za blbost se platí, vážení!“

Mezitím do bytu dorazili chlapi v kombinézách stěhovací firmy a hlásili se o práci. Exekutor jim pokynul a začali nakládat. Nejprve televizor, pak ostatní elektroniku, video, ledničku a nábytek. Otec se snažil kamsi volat mobilním telefonem, ale exekutor mu přístroj vyškubl z ruky, přelepil žlutou nálepkou a podal do košíku, kde ležel mixér, několik DVD s filmy a kam teď dával drobné předměty od počítače - přídavné flash-disky, klávesnici, myš a reprobedny.

„No dovolte!“ ohradil se otec. „Chci si na vás stěžovat! Pane strážmistře, ať mi ten chlap nebrání dovolat se spravedlnosti!“

„To můžete venku, z veřejné budky!“ odvětil klidně policista. „Máte telefonní kartu?“

„Nemám - vždycky volám z mobilu!“ odvětil otec.

„Tak to máte smůlu, ale to už je váš problém!“ konstatoval policista. „Mobil vám byl právě zabaven. Ostatně bych vám musel zabavit i tu telefonní kartu.“

„Bráníte mi ale dovolat se spravedlnosti!“ protestoval otec.

„Dneska se stejně nikam nedovoláte, je sobota,“ připomněl mu policista.

„Pěkné!“ vybuchl otec. „Na vás se sobota nevztahuje?“

„Ale vztahuje, máme za ni příplatky,“ ujistil ho s klidem Angličana policista.

Jeho bohorovný klid byl přímo ubíjející. Tahle parta si připadala naprosto sebejistá. Co by je mohlo ještě vyrušit?

Stěhováci začali vynášet nábytek. Byla to sehraná parta, snesli dolů jen pár kousků, na zpáteční cestě přinesli několik košů na drobnosti, jako byly rodinné šperky, nádobí a vše, co se dalo pobrat. Na všem se skvěla žlutá nálepka, exekutor pracoval jako robot a ženská to jen odškrtávala v předtištěném seznamu. Odsýpalo jim to jako na běžícím pásu.

Zabavili dětské oblečení, nezastavili se ani před školními potřebami.

„Máte snad nechat nutné věci!“ ohradila se pro změnu maminka. „Tohle přece potřebují děti do školy!“

„To nás nezajímá,“ řekl policista. „Musíme vám ponechat pouze existenční minimum a dětské věci do toho nepatří. Necháme vám jen co máte na sobě.“

„Jak budou děti chodit do školy?“

„Spíš se starejte, odkud budou chodit do školy, protože až skončíme, opustíte tento byt,“ prohlásil exekutor. „Jako neplatiče vás rovnou úředně vystěhujeme a byt je ode dneška k dispozici majiteli pro jiné, řádně platící nájemníky.“

„Vždyť jsme nájem řádně platili!“ namítl otec. „Trvalým příkazem, přesně na den!“

„Až na poslední měsíc,“ doplnil exekutor. „Zřejmě jste si nevšimli, že nemáte na kontě dost peněz na nájem.“

„Měli jsme tam rezervu přes padesát tisíc!“

„Tu jsem zabavil včera a dnes tam chybělo na nájem,“ odvětil exekutor. „Váš domácí si pospíšil s návrhem na vystěhování pro neplacení, takže se pěkně seberete a půjdete!“

„To je spiknutí!“ vybuchl otec. „Vy určitě patříte k justiční mafii!“

„Tak pozor, pane, taková obvinění jsou dnes žalovatelná a můžete je šeredně zaplatit!“ upozornil ho policista. „Justiční mafie je urážlivý výrok! Paragraf 154 trestního zákona, novelizovaného prvního ledna 2010: Kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. Mohlo by vás to stát od padesáti tisíc korun až po milion, jenže vy máte holý zadek, takže jsem to jako neslyšel! Jinak bych na to měl tady na místě svědky a šel byste na celý rok bručet. Na pokutu nemáte, vaše konto je obstavené, takže nejméně deset let nedostanete ani vindru!“

„Ale to je přece nesmysl!“ protestoval otec.

„Tady to podepište!“ přistrčil mu exekutor pod nos nějaký papír.

„Nic nebudu podepisovat!“ vzbouřil se otec. „Ještě bych vám to legalizoval!“

„Nevadí, před dvěma věrohodnými svědky jste to odmítl podepsat, takže se má úředně za to, že jste to podepsal!“ prohlásil klidně exekutor, položil lejstro na stůl a bouchl na ně do rohu razítko. „Tím to končí, můžete vypadnout!“ 01

„Vypadnout?“

„Jo, tady dveřmi!“ prohlásil policista. „Půjdete dobrovolně, nebo mám použít donucovací prostředky?“

Obušek (tonfa) - neoddělitelná součást policistů

Obušek (tonfa) - neoddělitelná součást policistů

S těmi slovy vytáhl těžkou gumovou tonfu a začal si s ní jen tak jemně pošvihávat.

„Tohle bude někoho strašně mrzet!“ ujala se slova matka. „Vyhazovat nás z bytu, na to nemáte právo! Dáme to k soudu!“

„To můžete, ale odkladný účinek to nemá!“ prohlásil policajt. „Takže opusťte byt, tady už vám beztak nic nepatří!“

„Půjdeme rovnou k soudu!“ rozhodla matka. „Ubytujeme se tam na chodbě, když to jinak nepůjde!“

„To pochybuji!“ zasmál se útrpně policajt. „Mají tam zamčeno a když jim budete vadit v pracovní době, justiční stráž vás okamžitě vyvede! Takovejch otrapů by bylo!“

„Uvidíme! Jdeme!“ rozhodla hrdě matka.

Na chodbě dětem pomohla se strojením, pak teprve se sama ustrojila. Ještě že jim ty bestie nezabavily i oblečení na věšáku. Vyšli ze dveří, na nichž už byla zvenčí další žlutá exekutorská nálepka. Jakýsi chlap v montérkách tam právě vyměňoval vložku zámku jejich dveří, takže bylo jasné, že už se sem vrátit nemohou - nebudou mít klíče.

Před domem stálo stěhovací auto, do kterého dva chlapi nakládali jejich nábytek. Až za ním stála jejich rodinná škodovka - takže jim bránilo v odjezdu. Kromě toho ale byla na předním kole auta botička a na čelním skle zlověstná žlutá nálepka - »exekučně zabaveno«.

„Co teď?“ zastavila se matka před autem nerozhodně. „To nás tedy doběhli úplně.“

„Pojedeme za bráchou,“ navrhl otec. „Mohl by nás u sebe nechat přespat aspoň na pár dní, než se to vyšetří.“

„Nemůžeme odjet!“ upozornila ho matka na botičku.

„Že ne?“ vytáhl otec klíčky od auta. „Nasedat! Než se ti nahoře vzpamatují!“

Auto se naštěstí odemknout dalo. Otec rázně strhl s čelního skla žlutou cedulku a usedl za řízení. Matka nejprve zahnala na zadní sedadla děti a když se přesvědčila, že jsou dveře zavřené, usedla sama na sedadlo spolujezdce. Mezitím otec zasunul klíčky do zapalování, otočil jimi a nastartoval. Počkal, až bouchly všechny dveře a bylo jisté, že všichni sedí, pak zařadil jedničku a prudce pustil pedál spojky. Zvenku se ozvalo praštění, policejní botička na předním kole praskla a zbytky odlétly stranou, auto sebou trhlo, vyhouplo se na chodník a vyrazilo po něm vpřed.

„Já jim dám - zabaveno!“ vrčel otec.

Auto za kvílení pneumatik seskočilo za stěhovacím autem z chodníku a vyrazilo přes sídliště ke hlavní ulici. Nenaklánělo se, takže zbytky botičky pneumatiku neprořízly. Bylo to ale v této chvíli jediné dobré zjištění.

„Daleko nedojedeme!“ konstatovala matka, která mezitím ve studeném autě vychladla a začala rozumně uvažovat. „Ta zničená botička bude pro ně skvělá záminka, aby po nás dali pátrat jako po zlodějích. Zlodějích vlastního auta!“

„To určitě udělají,“ řekl klidně otec. „Jenže než se domluví, budeme nejspíš u bráchy.“

Motor nejprve chvíli vyl jako vlk v kleci - v těchto chvílích prý nejčastěji dochází k haváriím - ale pak se i s otcem uklidnil a auto zpomalilo na předepsanou rychlost.

„Já bych tam nejezdila!“ prohlásila najednou matka.

„Proč?“ obrátil se k ní otec. „Brácha nás přece nevyhodí.“

„Chceš přivést do neštěstí i vlastního bratra?“ zeptala se ho místo odpovědi.

„Jak to myslíš?“ zarazil se otec.

„Chceš na něho poštvat exekutora?“ připomněla mu.

„Myslíš, že by tam přišli za námi?“ znejistěl otec.

„A kam jinam by měli chodit?“ zeptala se ho. „Brácha bude první, kde by nás hledali! Ještě by mu kvůli nám všechno zabavili, víš přece, jak dlouhé prsty tyhle hyeny mají?“ 01

„Máš pravdu,“ připustil otec a zvolnil. „Co chceš ale dělat? Pak už nemáme kam jít!“

„Věděla bych o místečku, kde bychom se mohli na čas schovat!“ řekla matka. „Tam by nás hledat neměli a uvidíme, co by se tam dalo dělat.“

„Máš snad něco v plánu?“

„Budeme se bránit!“ ujistila ho. „Nevzali mi mobilní telefon, něco ještě zmůžeme. Ale pro začátek se musíme schovat, aby nás nemohli pronásledovat. Vím o jednom místečku, kde by to s trochou štěstí šlo.“

„Kde to podle tebe je?“

„Na Vysočině,“ řekla stručně. „Tam, co dřív bydleli naši, děda s babičkou.“

„Ale ti už tam dávno nebydlí a pokud vím, domek tvůj brácha prodal! Tam nám už nic nepatří a k cizím jít nemůžeme!“

„Nemám na mysli babiččin domek,“ řekla. „Ale bude to aspoň něco. Pojedeme tam!“

„Jak myslíš!“ vzdychl si otec a opět přišlápl plyn.

Rozcestí, kde museli odbočit, bylo ještě daleko a zatím jeli správně pro obě možnosti.

Bylo ale jasné, že pojedou podle matky.

Zaražené děti vzadu mlčely.


Cestou se zastavili v supermarketu otevřeném i v sobotu. Maminka tam koupila nějaké potraviny, hlavně trvanlivé. Nakoupila i olej a sůl a v oddělení průmyslového zboží přibrala smaltovaný hrnec. Naložila na vozík i dva síťované pytlíky brambor na uskladnění.

„Ty se budou hodit nejvíc!“ prorokovala. „Musíme hlavně co nejdéle přežít, na to jsou brambory nejlepší.“

Naštěstí měla většinu hotových rodinných peněz u sebe, takže v této chvíli ještě nebyl problém zásobit se na delší pobyt. Bylo léto a v jednom oblečení nebude problém vydržet i několik dní, ačkoliv to nemusí být pohodlné.

Do vsi, kde před lety bydlela maminčina babička, dojeli pozdě odpoledne.

Nezastavili ale před domkem, kam kdysi maminka za babičkou jezdívala. Neměli tam co dělat, bydleli tam už jiní. Místo toho otec sjel podle matčina příkazu ze silnice a zamířil po polní cestě ke vzdálenému lesu.

„Zastav!“ poručila těsně před vjezdem do lesa matka. „Naložíme si jeden balík slámy, budeme ji potřebovat!“

Sláma se dnes balí do kulatých balíků...

Sláma se dnes balí do kulatých balíků...

Ukázala na kulaté balíky slámy, rozhozené po poli.

Otec zastavil a s matkou vystoupili. Děti chtěly také vystoupit, ale poručili jim sedět tiše v autě. Situace byla vážná a neobvyklá, Standa, Jituš ani Lenka se nezmohli ani na slůvko. Balík slámy byl těžký, ale když otec zacouval pod terénní schod, podařilo se mu ho s mámou nakulit na střechu a zběžně zajistit gumovými lany. Pak nasedli a jeli po lesní cestě mezi vysokými listnatými stromy. Máma to tu znala a tak po chvilce zastavili na úpatí vysoké šedivé skály, porostlé stromy i na vrcholu.

„Tady se ubytujeme!“ ukázala na husté křoví, rostoucí pod skalou. „Doufám, že jen dočasně.“

„Měli jsme si vzít stan,“ zamrzel se otec. „V autě to nebude pohodlné.“

Vystoupili všichni a protahovali se po dlouhém sezení.

„Nebudeme spát v autě!“ řekla matka. „Nač potřebujeme tu slámu? Pojďte všichni za mnou!“

Došla ke křoví, rozhrnula větve a odkryla černý otvor, vedoucí kamsi do skály.

„Už dlouho tu nikdo nebyl,“ pochvalovala si. „Ale jako děti jsme si sem chodili hrát. Říkali jsme tomu Prskavcova jeskyně a je tam dost místa pro všechny.“

„Bude tam vlhko!“ věštil chmurně otec při pohledu na bláto před tou dírou do skály.

Nedaleko tekl potok, ale vchod do jeskyně byl nejméně o dva metry výš, zaplavení jeskyni určitě nehrozilo. Jenže před vchodem byla nepříliš velká prohlubeň vyplněná blátem. Obava z vlhka nevypadala jako zbytečné strašení.

„Vlhko tam není,“ ujistila ho matka.

„Jak to můžeš vědět?“ namítal otec.

„Na rozdíl od vás to znám,“ usmála se maminka. „Jeskyně se dál ještě zvedá, mokro je jen na kraji u vchodu, pak už je to docela suché. Uděláme si tam ze slámy pelíšky.“

„Bude tam zima!“ nedal se otec strhnout k optimismu.

„Byla by, když si nezatopíme,“ přitakala matka. „Ale dá se tam rozdělat oheň, jde jen o to, nanosit si na to dost dříví. Okolo je les a to by v tom byl rarach, aby se v něm nenašlo pár suchých spadaných větví!“

„To máme spát na slámě?“ pokračoval otec ve výčtu překážek.

„Máš tam snad postel?“ opáčila matka. „Tu nám zabavili. Pojď, shodíme slámu z auta a půjdeme se ubytovat! Když nám nějaká zbude, můžeme ji použít na zatápění.“

Balík slámy se po uvolnění gumových lan skutálel dolů sám. Otec se s ním chvíli trápil než našel, jak je stažený, ale když za pomoci kapesního nože uvolnil pletivo, balík se sám rozvinul. Stačilo nařezat vhodné kusy jako matrace a odtahat je do jeskyně.

„Když zajedeš támhle pod to křoví, nenajdou nás ani vrtulníkem,“ prohlásila matka.

„To neznáš termovizi!“ sýčkoval otec.

„Tak si pospěš, čím dřív začne motor chladnout, tím lépe!“ pobídla ho matka.

„Zítra už si neškrtne ani termovize, jenže se prozradíme kouřem,“ namítal.

„To se tedy neprozradíme,“ ujišťovala ho. „Pamatuji si, že jeskyně má vlastní komín a kouř se rozptýlí dovnitř do skály. Když vylezeš nahoru na skálu, neucítíš nic, ani kdyby pod tebou v jeskyni plápolala velká vatra.“

Auto se pod větvemi křoví ztrácelo, nebylo vidět ani z lesní cesty. Shora je kryly větve vysokého dubu, opírajícího se o skálu. Tatínek měl pravdu, až motor vychladne, nenajde je ani vrtulník. Byla tedy jakási šance, že se jim podaří nějakou dobu přežít.

„Zajímalo by mě, jak se odsud v pondělí dostanu do práce!“ posteskl si otec.

„Nijak!“ pokrčila rameny matka. „Se zaměstnáním jsi skončil. Jaký by to mělo smysl? Tvůj šéf nám ubytování nesežene a nač bys tam chodil? Aby se měl dobře náš pan exekutor? Uvědom si, nemáš na účtu ani vindru a i kdyby ti tam nakrásně přišla výplata, zmizí dřív, než se rozkoukáš. Víš přece, jak jsou tyhle hyeny rychlé!“

„Takže jsme bezdomovci,“ vzdychl si otec. „Ale kam budou chodit děti do školy?“

„Nemají ani učebnice, ani tašky,“ připomněla mu matka. „Zřejmě budou mít nečekané prázdniny. Ale budeme to muset v nejbližší škole zařídit, mohly by nám je odebrat jiné, ale stejně bezcitné hyeny ze sociálky, že se o ně nestaráme!“

Tím zarazila počínající nadšení dětí, které by nečekané prázdniny ochotně uvítaly, kdyby to nebylo spojené s jakýmsi zatím neznámým nebezpečím.

Co je to vlastně za obludu - sociálka?

Sociálka se obvykle nestará o to, čí vinou se rodina dostala do podobné situace a jak jí pomoci. Bývají tam často byrokratky, schopné rodinu postiženou neštěstím roztrhat na kusy a udělat tak nad ní vrcholnou tečku. Možná občas zachrání děti, které týrají vlastní rodiče, ačkoliv ani to není jisté - ale co nešťastných dětí jejich takzvanou dobročinnost odnese?

Maminka se v jeskyni rychle rozkoukala.

„Tam nahoru dáme slámové matrace!“ rozhodla. „A tady, vidíte ty očazené stěny? Tady jsme si rozdělávali oheň. Nahoře je skalní prasklina, působí jako přírodní komín a sama vtahuje kouř. Kouřem se neudusíme a neprozradí nás ani lidem venku.“

Chvíli se mořili s taháním slaměných matrací. Maminka poslala děti prozkoumat okolí a přitáhnout do jeskyně všechny suché spadané větve, na které narazí. Když se děti vrátily, každé s náručí dříví, uvítala je z jeskyně vůně polévky.

Maminka podložila hrnec kameny a zapálila pod ním suchý líh, který zbyl v kufru auta po dobrodružném letním výletě se stanováním. Byl tam i kempinkový vařič, ale byl příliš malý, hrnec by se na něj nevešel a ešusy v autě nebyly - ty si teď užívá pan exekutor. Ale on je nejspíš vydraží po pětikoruně vyvolávací ceny za kus, pro toho hamouna nepředstavují žádnou hodnotu, toho jistě zajímají jen tisíce. Rodině by se hodily víc.

V hrnci bylo vody jen na dně, zato se v ní vařila polévka ze sáčku. Nebylo ještě dlouho po obědě, který ani nedojedli, hlad je ještě netížil, ale polévka byla důkazem, že se i tady v jeskyni dá v hrnci něco vykouzlit.

Táta umístil na nevelkou skalní plošinku stranou od vchodu kempinkovou lampu na propan-butan, ale nerozsvítil ji, i když sem vstupním otvorem mnoho světla nepronikalo. Uvnitř vládlo příšeří, ačkoliv venku naplno svítilo slunce. Až zapadne, bude uvnitř tma jako v pytli. Jenže - nač potřebují světlo? Počítače jim zabavil exekutor, stejně jako sešity na domácí úkoly. V jeskyni nemají ani televizi, ani rádio. Zábava tu asi bude pod psa.

Jenže teď nešlo o zábavu, ale o přežití. Maminka prokázala, že i v jeskyni dokáže vařit, brambor mají zatím plné auto a nějaké další potraviny se tam také najdou.

Nejbližším úkolem tedy bude přečkat zbytek soboty a celou neděli. V pondělí začnou rodiče obtelefonovávat státní orgány. Otec se rozhodl podat na exekutora trestní oznámení pro překročení pravomocí - zabavil jim všechno a neponechal rodině ani životní minimum, jak bylo jeho povinností. Měl ale obavu, jak se budou bezcitné a bezohledné státní orgány dívat na jejich odjezd zabaveným autem. Auto nutně potřebovali k přesunu do dočasného úkrytu, jinak by zůstali s holýma rukama ve městě, kde se neměli kam uchýlit, ale dalo se čekat, že toho protistrana využije a jak známo, státní orgány mají vždycky pravdu a pokud ji nemají, pak mají pravomoc.

Jak se říká, situace byla vážná, avšak zatím nikoliv zoufalá. To nastane, až je tady policie objeví. Jednak jim ještě zabaví auto, mámin mobil a kdovíco ještě, jednak mohou tátu zavřít za maření úřední činnosti. Děti by se nejspíš brzy ocitly v nějakém dětském domově, navíc každé v jiném, jak je v Čechách zvykem a pokud by státní hyeny nechaly maminku v jeskyni, co by ji tu čekalo? Ani jeskyně pro ni nepředstavovala jistotu. Les nejspíš někomu patří a pokud je jeho majitel také hyena, mohl by se domáhat, aby vetřelci jeho majetek opustili.

Večer se blížil pomalu. Táta s mámou diskutovali, jak se to vlastně mohlo - a jak vidět, mohlo - stát. Na kamenném ohništi si rozdělali k ohřátí oheň, nejspíš jako jejich dávní předchůdci - dalo se čekat, že jeskyně byla obydlená i v pravěku. K večeři měl být jen chleba, ochucený plátky trvanlivého salámu. Bramborami museli šetřit na horší časy.

Dvanáctiletý Standa si chtěl půjčit baterku a podívat se do hlubin jeskyně. Velká síň byla na samém kraji skály, jenže dál pokračovaly nějaké úzké chodby. Ale rodiče rozhodli jinak. Dnes se půjde spát brzy, na průzkum jeskyně bude dost času zítra.

„Není to tak rozsáhlé,“ řekla maminka. „Všechny chodby se zužují do ztracena, jen jedna z nich končí zlomem dolů, jenže tam je voda a dál se jít nedá. Nechte si to na zítra, mohli byste spadnout do vody a v mokrém se spí špatně!“

V jeskyni ale nebylo zoufale co dělat. Standa, Jituš a Lenka podnikli před večeří výpravu do lesa, aby donesli co nejvíc chrastí. Pak se všichni ještě zabývali udržováním ohně, než je maminka zahnala spát. V jeskyni nebyla koupelna ani zavedená voda, takže si jen všichni načechrali slaměná lůžka a v tom, v čem přijeli, s pozvolna skomírajícím ohníčkem usínali. Ještě že měli všichni na sobě univerzální džíny, košile a bundy!

Rodiče zůstali vzhůru déle, ale jejich šepot nepřekypoval optimismem. Budoucnost měla barvu temných koutů jeskyně, která se právě stala jejich novým a snad jen dočasným domovem. Poslední nadějí bylo, že se jim podaří zjistit, jak se to vlastně mohlo stát - a že to nějakým zázrakem zvrátí. Nebyli si přece vědomi žádného dluhu! Musel to být buď nějaký strašlivý omyl, nebo... nebo něco mnohem horšího...

„Omyl?“ kabonil se otec. „Spíš se mi zdá, že to byl úmysl. A že to je dobře vymyšlené, abychom proti tomu nic nesvedli.“

„Tím spíš se musíme bránit!“ neustupovala matka, ačkoliv to ani ona růžově neviděla.

Naděje přece umírá poslední!

 


Obsah Dále

27.10.2017 21:36