Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Smutná neděle

Ráno bývá moudřejší večera, ale když se všichni vzbudili zimou, nebylo jim do zpěvu. Maminka se je pokoušela rozveselit, ale příliš úspěšná nebyla. Samotné jí do juchání nějak nebylo, jak mohla ještě povzbuzovat druhé?

Ukázalo se, že jednu věc podcenili. Když nakupovali, zapomněli koupit vodu. Ano, tu obyčejnou vodu, co doma teče z kohoutku. Tady ale vodovod nebyl a pít vodu z louží, to by asi nedopadlo dobře. Měli všeho všudy na pět lidí jednu láhev minerálky, ta by jim nadlouho nevystačila. Táta sice tvrdil, že na vojně viděl tabletky, které vodu bezpečně vyčistí - jedna vystačí na polní láhev - ale jednak je neměli a za druhé - kdoví, jestli se jim dalo věřit.

Táta si při té příležitosti vzpomněl, jak jim kdysi na vojně, coby mladým, nezkušeným vojáčkům, bájili o jakémsi zázračném nápoji, který měl vojáky chránit proti radioaktivitě po jaderném výbuchu. Napijete se ho - a můžete odvážně procházet radiací zamořeným územím.

Jenže když se na to zeptal plukovního lékaře a svěřil se mu se svými pochybnostmi o zázračných účincích toho lektvaru, mladý doktor, krátce po absolvování studia medicíny, mu mezi čtyřma očima jeho obavy potvrdil.

„To je, s prominutím, blbost, aby nějaký nápoj chránil před zářením,“ řekl mu tenkrát. „Ten zázračný nápoj je obyčejný rum. Nikoho neochrání, ale vojáci po něm budou odvážně procházet zamořeným územím. Životnost vojáků během atomové války je příliš krátká, abys zjistil, že ti záření zkrátilo život na pouhých pár týdnů. A pak už ti to bude šumafuk, nikdo už nedokáže nic víc než spořádaně zhebnout za vlast.“

„Ale to je přece podvod!“ rozčiloval se tenkrát táta.

„Celá naše armáda je jeden velký podvod!“ potřásl hlavou doktor. „Vykládají nám, že ji máme k ochraně naší země, ale už z principu je takový úkol nad její síly. Možná bychom se ubránili, kdyby nás napadl jakž takž slabý nepřítel. Ale kdo? V Evropě máme příliš silné sousedy, než aby nám naše slavná armáda byla k něčemu platná. I Rusové měli nad námi v osmašedesátém roce takovou převahu, že jich na každého našeho vojáka připadalo deset. A ještě si na nás přizvali čtyři další spřátelené armády! Předtím měl stejnou převahu Hitler. Nás může zachránit jen dostatečně silný spojenec, jenže ne vojenskou silou, ale tím, že si jeho protivník rozmyslí začít válku. Dnes jsme tu jako ztracenci. Tak se říká předem obětovaným vojákům, kteří mají za každou cenu zadržet nápor nepřítele a umožnit hlavní armádě přejít do útoku. A bude nám úplně jedno, jestli válku začne nepřítel, nebo naše strana. V jakékoliv válce v Evropě vykrvácíme jako první. Jsme zkrátka nárazníková zóna - neboli ztracenci. Jen se to nesmí říkat nahlas, to bys měl na krku StB, než bys řekl švec. Není oč stát a kdyby něco, nic jsem ti neřekl, jasný?“

„To jsou příšerné vyhlídky!“ zděsil se tehdy táta. Tyhle kapky zkušeností od mladého doktora, ale přitom staršího než on, byly úplně jiné, než jaké mužstvu přednášel politruk.

„Nám nezbývá než doufat, že o válce rozhodnou jiní,“ pokračoval skepticky doktor. „Vlastně to ani jinak být nemůže, jen musíme doufat, že si takovou hromadnou sebevraždu lidstva rozmyslí i ti ťulpasové na nejvyšších místech. U nás - i na druhé straně. Žádný velký rozdíl mezi nimi není, jedni jsou jako druzí.“

Děti s napětím poslouchaly tátovo vzpomínání, jenže i když bylo zajímavé, vodu jim to nepřineslo. Co teď? Táta bezstarostně navrhl zajet nakoupit balenou vodu do nejbližšího supermarketu, ale maminka to viděla černě.

„V nejbližších vesnicích široko daleko žádný supermarket není a místní obchody mají v neděli zavřeno,“ uzemnila ho. „Máme jednu láhev minerálky. Navrhuji ji hned teď po ránu vypít, s prázdnou láhví dojít do vsi a poprosit někoho o vodu, tu nám snad nikdo neodepře. Při troše štěstí nám může někdo dát pár prázdných pet-láhví a jestli ve vsi narazíme na kontejnery s tříděným odpadem, mohli bychom tam dalších pár lahví získat a vymýt je. Pít bych z nich nechtěla, ale tady nám chybí i voda na umytí.“

Máma v rychlosti namazala pár housek rostlinným máslem a každému přidala na chuť dvě kolečka trvanlivého salámu.

„Půjdeme do vsi všichni,“ navrhla. „Tady beztak není co dělat a cestou si aspoň protáhneme kosti, bude to docela pěkná procházka.“

Táta nesměle navrhl, že by mohli jet autem, ale maminka se mu vzepřela - benzínem se bude šetřit na důležitější příležitosti. Vypravili se tedy do vsi pěšky. Máma doufala, že ji vesničané poznají z dávných dob, kdy sem jezdila za babičkou, děti se těšily na procházku. Ještě trochu zamaskovali větvemi vchod do jeskyně - a vyrazili.

Vesnice byla dobrých pět kilometrů daleko, ale po hodině a půl tam přece jen došli. Na kraji měli smůlu, domek byl zřejmě prázdný, ale když popošli k dalšímu, už je jakási paní ode dveří vyhlížela.

„Dobrý den!“ pozdravili ji.

„Co jste dělali u Vaňků?“ zeptala se jich paní nerudně místo odpovědi.

„Potřebujeme vodu,“ vysvětlovala jí hned maminka.

„U Vaňků ji nedostanete, nejsou doma,“ odbyla je žena. „Nemáte tam co dělat!“

„Jak to máme vědět? Nejsme zdejší!“ opáčila maminka. „Zkusili jsme, jestli jsou doma, to je všechno. Nepochodili jsme, jdeme dál. Můžete nám dát nějakou vodu vy?“

„Jakou vodu?“ mračila se žena.

„Ze studně,“ usmála se na ni maminka. „Vy nemáte studni? A je aspoň ještě za návsí ta stará obecní studna?“

„Vy jste tu někdy byla?“ podívala se na ni žena podezíravě.

„Měla jsem tu babičku Mikešovou, kousek od návsi.“

„Myslíte starou Magdalénu?“ trochu roztála žena. „Jenže ta už je pěkných pár let po smrti! Její chalupu mají nějací Pražáci!“

„To víme,“ přikývla maminka. „Přijeli jsme se po letech podívat, samozřejmě už ne za babičkou, tak jsme se dočasně utábořili v lese. Ale zapomněli jsme na vodu.“

„Obecní studna už tam není dobrých dvacet let!“ ujistila maminku žena. „Jestli chcete jen vodu, mám v domě vodovod. To víte, ani na vsi už to není jako dřív, krade se snad všude...“

„Ale o trochu vody snad neubude,“ snažila se ji maminka obměkčit.

„O vodu nikdy neubylo,“ ustoupila vesničanka. „Voda nebyla akorát pro Rusáky, když na nás vtrhli. To se tenkrát říkalo - okupantům ani vodu! Ale tady beztak nikdy nebyli.“

Nechala maminku natočit si PET-láhev a když viděla, že by se s tím spokojila, zeptala se jí, jestli jim to bude stačit.

„Na dnešek to stačit musí a zítra snad budou mít v krámě otevříno.“

„S tím chcete vystačit na celý den?“ pozastavila se nad tím vesničanka. „To je na den tak na pití pro jednoho. Kolik vás je?“

„Vidíte nás tu všechny!“ ujistila ji maminka.

„To vám ještě nějakou vodu přidám,“ rozhodla vesničanka. Otevřela ledničku v předsíni, a podala jim dvě láhve balené vody.

„Ale to je kupovaná voda!“ zavrtěla hlavou maminka. „My nic na dluh nechceme!“

„To není dluh, ale dar,“ řekla vesničanka. „Dobročinnosti se snad ještě meze nekladou! Ačkoliv - dneska už mají doktoři dobročinnost zakázanou zákonem.“

„Jak to myslíte?“ zeptala se jí maminka.

„No - kdyby vám odpustili nějaký poplatek, sami by se dostali do problémů. Ministři zdravotnictví jsou dneska největší hyeny a jejich zákony - hanba mluvit! Ale je dobře, že se vyhýbáte dluhům. Dneska je to hrozně nebezpečné, ještě by vás mohl navštívit exekutor!“ 01

Tvrzníkovi se na sebe podívali, ale pobavený pohled to nebyl. Jo - kdyby byl život bez dluhů dostatečnou obranou proti exekutorům, jak by byl svět krásnější! Jenže těm stvůrám člověk neuteče ani když žádné dluhy nedělá!

Rodina Tvrzníků se ještě přeptala, jakou má otevírací dobu místní obchůdek, ale pak se otočila na zpáteční cestu.

„Jak dlouho se tam chystáte tábořit?“ vyzvídala vesničanka.

„To ještě nevíme,“ pokrčil rameny tatínek.

„Teď je teplo, ale příští týden se má ochladit,“ varovala je vesničanka. „Doufám, že jste tu jen na pár dní, ve stanu by vám brzy byla zima.“

„Uvidíme!“ opáčil optimisticky tatínek.

Obrátili se tedy na zpáteční cestu.

„Kdybyste tam chtěli vydržet dýl, měli byste zkusit Prskavcovic jeskyni!“ poradila jim ještě na odchodu vesničanka.

„Tam právě táboříme, taky jsem si na ni vzpomněla!“ ujistila ji maminka.

„Jo - tam se dá vydržet,“ schválila jim to dobrácky vesničanka. „Je vidět, že tu nejste poprvé. Tak se tam mějte!“

Chvíli se za nimi dívala, jak odcházejí, ale přestala je sledovat a zašla do domku teprve když minuli Vaňkovic chalupu a odhodlaně kráčeli dál. Že by jim ještě nedůvěřovala? Krade se dneska všude - ale že by bylo zle už i na vesnici?

Tvrzníkovy opět čekala cesta k lesu a dál...?

Co bude dál?


Neděle bez nejmenší zábavy!

„Co jsem zase provedl?“ vzdychl si trpitelsky Standa.

Tak to bylo dřív, když vyvedl nějakou klukovinu - otec mu zakázal na celý den přístup k televizoru i k počítači. Jenže měl pořád ještě přístup ke knihám, ty mu rodiče neblokovali. Když neměl nic jiného, mohl si aspoň číst. Tady ale žádné knihy neměli. Teď je jistě vážený pan exekutor připravuje do dražby, vyvolávací cena kus za korunu. Exekutoři jsou horší než kobylky, dovedou věci jen zabavit a znehodnotit. A ten jejich byl obzvlášť vypečený! Rodiče přece žádné dluhy neměli - a on hovořil hned o dvou milionech! Kde k nim přišel?

Maminka rozhodla odbýt nedělní oběd nudlovou polévkou z čínských sáčků. Polévka byla hotová rychle a snědená ještě rychleji.

„Půjčím si baterku a podívám se dál do jeskyně,“ oznámil Standa rezolutně po hubeném obědě. Dvojčata Jituš s Lenkou se ihned přidaly a rodiče jim to dovolili - beztak nedojdou dál než na konec chodby a nic jiného než návrat jim nezbude.

Standa srdnatě vykročil s baterkou v ruce do tmavého kouta jeskyně, obě sestry v patách za ním. V baterce byly akumulátory a táta se vždycky staral, aby byly nabité, mohli se tedy na ně spolehnout. Standa ocenil, že měli všichni džíny - sukně by sestrám překážely.

Chodba se chvíli zužovala, za nepatrnou zatáčkou doleva se trochu rozšířila, ale pak se začala zase zužovat a strop se rychle snížil, že mohli jít jen v předklonu. Skála nad jejich hlavami byla celá zčernalá a když na ni Standa sáhl, saze na jeho prstu svědčily o tom, že si tu někdo před nimi svítil otevřeným ohněm - nejspíš zapálenou větví.

Za další zatáčkou, tentokrát doprava, se ale chodba ohnula dolů. Maminka jim předtím tvrdila, že tam najdou vodu, ale zatím se chodba svažovala dolů tak strmě, že tudy mohli slézat jen s nejvyšší opatrností. Skála byla naštěstí suchá a neklouzala - taky dobře.

„Kde je ta voda, Stando?“ ptala se netrpělivě Lenka.

„Nevím,“ posvítil si dolů pod sebe Standa. „Je tu ještě jedna zatáčka, snad až za ní.“

Teď už byli dobrých pět metrů pod úrovní podlahy jeskyně. Znamenalo to, že jsou asi tři metry pod úrovní hladiny potoka, přesto tu bylo sucho. Bylo to divné, podzemní voda tak hluboko pod úrovní nejbližší tekoucí vody nebývá. Zdánlivě to popíralo fyzikální zákony o spojených nádobách. Podzemní voda je zřejmě s vodou potoka spojená až níž po proudu.

Sešplhali ale ještě dál - a nic. Sedm metrů pod jeskyní, tedy pět metrů pod potokem se chodba ještě jednou zatáčela doleva, tentokrát se ohýbala skoro do pravého úhlu, jenže pak se rozšiřovala do další jeskyně, skoro stejně velké jako byla ta horní.

„O téhle jeskyni máma nic neříkala,“ řekl tlumeným hlasem Standa.

„Měli bysme se vrátit,“ mínila Lenka. „Třeba tu tenkrát voda byla, ale mezitím odtekla. A možná by nám tady bylo líp než nahoře. Nezdá se vám, že je tu tepleji?“

To se dalo těžko odhadnout, ale určitě tu studeně nefoukalo, jako poblíž vchodu.

„Nejprve bych to prozkoumal,“ mínil Standa. „Zvlášť kdyby to byla pravda, co říkáš. Jestli tu voda kdysi byla a mezitím odtekla, může se klidně vrátit. A bylo by nepříjemné, kdyby nás vyplavila v noci.“

Holky to uznaly, takže všichni odhodlaně vykročili do jeskyně. Světlo baterky ozářilo velikou klenutou prostoru, ale Standa marně pátral po krápnících. Žádné tu nebyly. Stěny byly hladké a hornina vykazovala jen mírně šikmé vrstvy, které ale na tvar jeskyně očividně neměly žádný vliv. Bylo tu sucho, jen na jednom místě, jak Standa odhadl, na straně obrácené směrem k potoku na povrchu země, byla stěna jeskyně vlhká. Zřejmě sem prosakovala podzemní voda, ale netvořila tu nic víc než navlhlou stěnu půl metru nade dnem jeskyně.

„Tady je další chodba!“ ukázala stranou Jíťa.

Světlo baterky ji obkroužilo a trochu se zatřáslo.

„Tý brďo!“ uklouzlo Standovi.

Chodba dál byla skutečně podivná, nečekaná a nelogická. Pozornost zasluhoval už její tvar. Standa nikde neslyšel, aby měla podzemní chodba nebo obecně jeskyně přesně kruhový průřez. Už tohle stálo za zamyšlení. Druhá podezřelá skutečnost byla, že chodba o průměru dobrých tří metrů zatáčela. To by samo o sobě nic neznamenalo, kdyby nezatáčela do přesně kruhového oblouku o poloměru aspoň dvaceti metrů. Na přírodní geologický útvar to bylo tak nepřirozené, až to bilo do očí. Spíš to vypadalo jako něco umělého, ale co tady pod zemí mají co dělat umělé chodby?

„Já tam nejdu!“ vyhrkla Lenka.

„Já taky ne!“ přidala se k ní Jituš. „Pojďme pro tátu!“

Standa tam v první chvíli jít chtěl, ale ta spontánní jednota sester ho zviklala. To taky nebylo úplně přirozené, aby se obě tak výjimečně shodly. Na druhou stranu je chápal - jemu se při pohledu na tu dokonalou geometrii taky ledacos nezdálo.

„Pozveme sem naše!“ souhlasil raději tiše a obrátil se i s oběma sestrami ke stoupající chodbě, kterou sem přišli.

Cesta nahoru byla jednodušší než dolů. Obecně se sice při šplhání nahoru víc zatěžkají svaly, ale snižuje se nebezpečí uklouznutí a pádu do neznáma. Standa s baterkou v ruce šplhal jako první a sestry ho následovaly v těsném závěsu. Zakrátko se chodba srovnala do téměř vodorovné a po dvou mírných zatáčkách se před nimi objevila známá jeskyně.

Máma s tátou tu však nebyli.

„Kde jsou?“ vyhrkla Lenka.

„Počkej, tiše!“ zarazil ji Standa, neboť zvenku zaslechl jakési podivné zvuky.

Ke vchodu do jeskyně šli opatrně, ale co spatřili, to jim rozhodně náladu nepřidalo. V lese před jeskyní stálo odtahové auto a dva chlapi právě nakládali jejich škodovku. Máma s tátou byli u toho, ale nemohli nic dělat, neboť na nakládání dohlíželi dva policisté, kteří jim nedovolili ani se k autu přiblížit. Všemu opět velel tentýž exekutor, který jim zabavoval zařízení bytu.

„Měli jste ten mobil zahodit!“ poškleboval se jim. „Vy nevíte, že se dá mobilní telefon u operátorů vystopovat? Dovedou to s přesností na dvacet metrů - a to stačilo!“

„Pokud vím, operátoři mají zakázáno ty údaje poskytovat !“ namítl otec. 01

„Komukoliv - kromě České policie!“ ušklíbl se exekutor.

„Máte na to soudní příkaz?“ zeptal se ho pro jistotu otec.

„Ten už nepotřebujeme,“ odvětil suše exekutor. „Když už jsme vás našli, dokončíme zabavování. A pak projednáme vaši protiprávní jízdu s ukradeným vozidlem.“

„Ukradeným?“ vybuchl tatínek.

„Ukradeným, protože vám v té chvíli nepatřilo!“ prohlásil namyšleně exekutor.

„Patřilo, protože v evidenci motorových vozidel je ještě psané na mě!“

„To není pravda,“ odvětil suše exekutor. „To auto je vedené na exekutorský úřad. Tím jste spáchali trestný čin, neboť hodnota okradené věci převyšuje pět tisíc korun českých. Doručte jim předvolánku k projednání trestného činu, pane strážmistře!“

Policista předal otci obřadně tlustou obálku se zlověstným pruhem.

„Tady podepíšete předání!“ nastrčil mu pod nos doručenku.

„A kdy a kde se to má projednávat?“ vyhrkl otec.

„Zhruba za půl hodiny u soudu na Praze 4,“ odvětil exekutor jedovatě.

„Ale jak se tam máme dostavit, když jste nám to předali až teď?“ vybuchl opět otec.

„To je váš problém,“ pokrčil rameny exekutor. „Dostali jste to ještě před zahájením soudu, takže je to v naprostém pořádku a nedivte se, když váš případ zase projednají bez vás. Připravte se ale na to, že vyhýbání se soudu je velice přitěžující okolnost.“

„To se nám snad jenom zdá!“ vrtěl hlavou nevěřícně otec. „Soud v neděli! To snad není možné! Dobrá, podepíšu to, ale vy zase podepíšete dobu předání, aby bylo jasné, že jste nám to předali úmyslně tak pozdě, aby se soud prostě nedal stihnout.“

Napsal do rubriky datum a čas a připojil svůj podpis.

Policista převzal blok a tužku a začernil datum předání.

„Tím jste se dopustil trestného činu pozměňování důkazu!“ upozornil ho otec.

„Vy mi do toho mluvit nebudete!“ zavrčel policista a odvrátil se.

„Tak tomu říkám totalitní praktiky!“ řekl otec nahlas.

„Další trestný čin!“ obrátil se policista. „Paragraf 154 trestního zákona, novelizovaný prvního ledna 2010 - kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok... mám čtyři svědky, to vás tedy přijde hodně draho!“

„Draho?“ ušklíbl se táta. „Vám opravdu nedošlo, že už jste nám nenechali vůbec nic?“

„Peněžitý trest by beztak neměl žádný význam,“ odvětil klidně policista. „Zato ten rok vězení vás přijde draho, až se dostanete mezi správně ostré hochy! A to už se dá zařídit!“

„A vy to budete zařizovat?“ zeptal se ho provokačně otec.

„To už se zařídí,“ opakoval policista nic neříkající větou.

„Zřejmě nám nezbude nic jiného než soud ve Štrasburku!“ vzdychl si otec.

„Ten vás nepřijme, nejprve byste museli vyčerpat všechny možnosti v České republice, jenže než je vyčerpáte, odsedíte si všechno i s přídavky a poznáte, co dovedou spoluvězni, když se jim nechá volná ruka.“

„To je nepřípustné vyhrožování, chápete?“ kontroval otec.

„Jenže vy na to svědky nemáte!“ opáčil sebejistě policista.

„Nemáme, ale máme svědecký záznam!“ vložila se do sporu maminka a vytáhla mobilní telefon. „Všechno nahrávám - a myslím, že to bude soud zajímat! A když ne soud, tak televizi!“

„Ten mobil se zabavuje!“ vykřikl okamžitě exekutor.

„Nezabavuje, protože teď už jde o předmět doličný!“ opáčila maminka, otočila se ke vchodu do jeskyně a vběhla dovnitř. Otec, aniž by se s ní domlouval, se rozběhl za ní a než se policisté s exekutorem vzpamatovali, byli uvnitř.

„Děcka - rychle do chodby!“ křikla maminka na děti, když je spatřila hned na kraji jeskyně. „Musíme někam schovat mobil, aby ho nemohli zabavit. V chodbě najdeme nějaký zapadlý kout, kam by se dal uložit a přikrýt kamením!“

Standa, Jituš a Lenka se otočili a vběhli do chodby, maminka s tátou za nimi. Maminka cestou vypínala mobil, aby se už nedal zjistit - ačkoliv teď už to nemělo smysl.

Standa byl v chodbě jako první. S rozsvícenou baterkou rychle proběhl prvními zatáčkami a pak otočil baterku nahoru.

„Tady pozor na hlavu!“ upozornil všechny za sebou.

Shýbnutí prošli bez úrazu sníženým úsekem chodby.

„Teď pozor - je tu sešup dolů!“ upozorňoval Standa všechny za sebou a už sešplhával po skále dolů.

„Jménem zákona!“ ozvalo se za nimi. „Stůjte!“

Rodinu to pobídlo jen ke zrychlení ústupu. Standa jako první pomáhal Jituši klást nohy na správné hrbolky skály, jen aby se jí dolů šplhalo rychleji. Sešplhali po klesající chodbě do dolní jeskyně, kde se zastavili.

„Tady je takhle velká prostora?“ podivila se maminka.

„Ty to tady neznáš?“ divil se Standa.

„Ne - tady byla vždycky voda!“ opáčila maminka. „přes ni jsme se nikdy nedostali, vždycky jsme se zastavili u její hladiny!“

„Ale voda tu už dlouho není, podívej se! Všude je sucho!“ přejel Standa kuželem světla baterky po stěnách i po stropu.

„Je to tu ale příliš hladké,“ namítl věcně táta. „Mobil tu nikam neschováme.“

„Tak pojďme dál!“ navrhl Standa a ukázal kuželem světla do podivné kruhové chodby, u které se před chvílí zastavili.

„Jménem zákona!“ ozvalo se v té chvíli za nimi. Hlas policisty se očividně přibližoval. Nad nimi se v chodbě míhalo světlo, policista měl tedy vlastní baterku.

„Pojďme dál, tady se nic neschová!“ navrhl Standa a bez čekání na souhlas ostatních se rozběhl do nepřirozeně kruhové chodby. A protože měl jako jediný světlo, museli ho ostatní chtě nechtě následovat, jinak by zůstali potmě na pospas blížícímu se policistovi.

Nepřirozený kruhový profil chodby měl ale nevýhodu. Museli běžet jeden za druhým, jinak než prostředkem to totiž nešlo. Tatínek, který rodinnou karavanu uzavíral, za sebou slyšel supění policisty, který mezitím dosáhl velké jeskyně a sešplhával odhodlaně za nimi.

Standa běžel jako první. Chodba neustále zatáčela. Zpočátku jen mírně, ale zakřivení se stále zvětšovalo. Standa měl pocit, že už opsali celý kruh, ale chodba zatáčela dál a čím dál ostřeji. Standu napadlo, že běží do středu spirály, jako kdyby běželi obrovskou prázdnou hlemýždí ulitou, ale utíkal dál. Chodba náhle vyústila do ještě podivnější jeskyně, ale Standa se na jejím kraji nemohl zastavit, za ním se tlačila Jituš, Lenka, maminka i tatínek.

Na první pohled jim bylo jasné, že jsou tentokrát v pasti. Další jeskyně měla kovově modré stěny a její tvar, téměř přesný rotační ovál, byl ještě nepravděpodobnější než kruhový průřez chodby, která je sem přivedla. Kruhový, jako vysoustružený půdorys průměru aspoň deseti metrů, oblé stěny půlkruhového tvaru, strop stejný jako podlaha ve výši kolem čtyř metrů. Vznik tak pravidelného útvaru přírodní cestou je asi stejně pravděpodobný, jako kdyby opice bezcílně mlátící do klávesnice náhodnou cestou napsala román.

„Jménem zákona! Stůjte!“ ozvalo se za nimi.

Rodina se rozprchla do stran, pryč od chodby, ačkoliv bylo jasné, že není kam utíkat. Z kruhové chodby vystoupil policista následovaný exekutorem.

„Ten mobil!“ natáhl exekutor ruku. „Zabavuje se!“

Standa zhasl baterku, ale nepomohl si, policajtova svítilna svítila dál.

V té chvíli kolem nich celá jeskyně zasvítila namodralým měsíčním světlem, zdánlivě vyzařujícím ze stropu i z oblých stěn. Podlaha se zatřásla, až se sotva udrželi na nohou. Pak namodralé světlo zhaslo a jeskyni opět osvětlovala jen policistova baterka.

„Zemětřesení! Všichni ven!“ zahřměl policista a obrátil se na útěk. Záchrana vlastního života se mu jistě zdála přednější než zabavování mobilu. Když se ale otočil, zůstal jako přimražený.

Vstupní kruhová chodba za ním nebyla. Kužel světla jeho baterky bezradně olízl stěny nepřirozeně dokonalé kruhové jeskyně, ale jednolitá šedomodrá stěna byla všude kolem nich hladká, po chodbě nebylo ani stopy.

Teď teprve byli v dokonalé pasti, jenže všichni.

Rodina Tvrzníků, policista i exekutor.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:36