Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Temná budoucnost

První se vzpamatoval policista.

„Co je to za blbý fóry?“ rozkřikl se. „Koukejte otevřít ty dveře, nebo proti vám použiju donucovacích prostředků! Jménem zákona!“

„Jaké dveře?“ zeptal se ho exekutor. „Kde jsou tady jaké dveře?“

„No ty, co jsme jimi přišli!“ rozčiloval se policista a šermoval baterkou po stěnách nepřirozeně dokonale kruhové jeskyně.

„Tady žádné dveře nebyly!“ tvrdil exekutor. „Byla tu jen taková divná chodba, ale ta, nevím proč, zmizela.“

„Ať ji sem tedy vrátí, a to hned!“ dožadoval se policista.

„Jen bych rád věděl, jak?“ namítl Standův tatínek sarkasticky.

„Koukejte ji okamžitě otevřít!“ trval na svém policista.

„Copak vím jak?“ opakoval rozzlobeně pan Tvrzník.

„Vy to tady přece znáte!“ obvinil ho policista.

„Jsme tady jako vy - prvně v životě!“ ujistil ho i Standa, ale zřejmě to nestačilo.

„Nějak podezřele se tu vyznáte!“ napadl je všechny policajt.

„Nikdy předtím jsme tu nebyli, zahnali jste nás sem až vy,“ řekl pan Tvrzník.

„Jak jste ale odstranili tu chodbu?“ rýpnul si exekutor.

„Asi stejně jako vy,“ odpálil ho Standův táta. „Nesouvisí to náhodou s tím zemětřesením? A chcete snad tvrdit, že by někdo z nás dokázal vyvolat zemětřesení?“

„Tak jak to, že ta chodba zmizela?“ vyslýchal ho umíněně policista.

„To se mě moc ptáte,“ řekl pan Tvrzník. „Nevím to, stejně jako vy.“

„Tak je to vaše dílo?“ obrátil se policista na Standovu maminku.

„Ani jsem neměla tušení, že tady něco podobného je,“ hájila se. „Za mého dětství byla chodba zatopená vodou už pár metrů od první jeskyně. Taky mě zdejší podzemní prostory překvapily. A taky by mě zajímalo, jak se odsud dostaneme.“

„Jak se odsud dostaneme?“ opakoval po ní naštvaným hlasem policista. „Jednoduše! Vy ty dveře nebo chodbu nebo cokoliv otevřete a pojedete pak se mnou k nám na oddělení, kde všechny vaše urážky sepíšeme. Zřejmě to ještě rozšířím o útok na veřejného činitele.“

„Otevřete si tu chodbu sám!“ ušklíbl se pan Tvrzník. „My opravdu nemáme čím.“

„A já snad mám?“ opáčil policista.

„Máte snad svoje donucovací prostředky, nebo ne?“ ušklíbl se pan Tvrzník. „Jen mám takové nejasné podezření, že budou na vyvolání zemětřesení trochu krátké.“

„Ale co když je použiju proti vám a donutím vás otevřít ty dveře ...nebo co to je?“

„Tady je jeden problém,“ řekla najednou strašlivě vážným hlasem paní Tvrzníková, Standova maminka. „Já si na tyhle chodby vůbec nepamatuji. Nikdy tu nic takového nebylo. Za našich časů končila chodba pár metrů od první jeskyně. Byla tam voda a dál to nešlo. Tak to bylo po celé dlouhé roky, nejspíš desítky let. Dnes jsme ale objevili suchou chodbu do dolní jeskyně, o které jsme dříve vůbec nevěděli a kde jsem byla opravdu poprvé. A pak ta divná, nepřirozená chodba... jako by vůbec nebyla přírodního původu - což ostatně vidíme i kolem sebe... a najednou je spojovací chodba pryč... Poslyšte, kdo ví, co všechno je možné a co ne, ale co když se ta chodba otevře zase sama od sebe - jenže až za dalších třicet let?“

Tím, jak to vyřkla, jakoby na všechny padla strašná tíha. Dosud to všichni považovali jen za zajímavou záhadu, ale paní Tvrzníková všem připomněla možnost, kterou si až dosud nikdo nepřipouštěl - že to kolem nich může být i strašně nebezpečná záhada.

Třicet let! I kdyby to byl jeden jediný rok, v téhle pasti tak dlouho nepřežijí.

Exekutor zbledl, tak jako pan Tvrzník. Oběma to došlo. Kdyby měla paní Tvrzníková pravdu, je se všemi konec.

Policista naopak zrudl vztekem.

„Koukejte to okamžitě otevřít!“ obrátil se na pana Tvrzníka, začal mu svítit baterkou do očí a aby tomu dodal větší váhu, sáhl dozadu a vytáhl z pouzdra služební pistoli.

„Počítám do pěti!“ prohlásil. „Když to neotevřete...“

„Copak to jde?“ zvážněl pan Tvrzník ještě víc a clonil si oči rukou. „Člověče, jsme tady zavření všichni, to je tak těžké pochopit?“

„Pět... čtyři...“ vyhrožoval policista. „První rána bude do vzduchu, další budu mířit!“

„Vy šílenče!“ vybuchla paní Tvrzníková. „Vy jste ještě nepochopil, že to nejde?“

„Tři... dva...!“ nedal se zastavit policista. Zvedl ruku vzhůru a pistole pro výstrahu krátce štěkla. Rána se v kulaté jeskyni rozlehla, až to trhalo uši.

„Jedna!“ pokračoval výhružně.

V té chvíli ale zařval překvapením a bolestí. Pistole mu vypadla z ruky, či spíš, sám ji odhodil co nejdál od sebe, jako kdyby držel v ruce rozzuřenou zmiji. Standova tátu na okamžik napadlo skočit po ní a sebrat ji tomu šílenci, měl k ní totiž nejblíž, ale jediná vteřina váhání ho před tím neuváženým krokem zachránila.

Odhozená pistole začala rudě žhnout. Ozvalo se několik prásknutí, jak v zásobníku vybuchovaly náboje, z pistole se krátce vyvalil šedobílý dým, ale záře z ní rychle přešla přes žlutou do bílé. Pak se náhle zploštila a během vteřiny se roztekla do loužičky roztaveného kovu. A teprve teď, stejně nečekaně jako předtím, začala barva žhnoucího kovu přecházet zpátky přes zářící červeň do postupně tmavnoucí červeně.

Na šedomodré kamenné podlaze jeskyně ležela černá kovová placka nepravidelného tvaru, ještě sálající horkem - všechno, co zbylo z nebezpečné zbraně. Zírali na to všichni. Tvrzníkova rodina s ulehčením, protože zničená pistole podstatně měnila situaci, policista s exekutorem ohromeně. Až když roztavený kov ztmavl do černi, řekla paní Tvrzníková tiše.

„Tak - to bychom měli!“


Pan Tvrzník se vzpamatoval jako první.

„Stando, zhasni!“ poručil synovi, který mezitím rozsvítil baterku, jakmile měsíční světlo pohaslo. „Nepotřebujeme teď vidět a baterii musíme šetřit.“

Standa poslušně pohnul palcem po vypínači, ale jeskyně se neponořila do úplné tmy, zůstala totiž svítit policistova baterka - policistu nějaké šetření energií zjevně nezajímalo.

„Tak vy ty dveře neotevřete?“ pokračoval ve výhrůžkách a přejížděl kuželem světla od pana Tvrzníka na jeho paní a zpět.

„Nechte toho, vy idiote!“ okřikl ho pan Tvrzník. „Pořád ještě nechápete, že to na nás vůbec nezávisí?“

„To bych se na to podíval!“ holedbal se policajt.

„Zkuste zase někoho ohrožovat - ale nedivte se, když dopadnete ještě hůř!“ zkusila ho tišším hlasem zastavit Standova maminka.

Policajt umlkl a také zhasl baterku. To, co zažil před několika okamžiky, přesahovalo jeho schopnosti chápat. A neznámo účinně zastrašuje. Tma všechny pohltila, ale nikdo se neodvážil ani pohnout.

„Jak to myslíte?“ zeptal se po chvilce ticha exekutor.

„Vy to taky nechápete?“obrátila se na něho Standova maminka.

„Ne,“ přiznal exekutor. „Jak to tedy vidíte vy?“

„Je to sice jinak, než jsem si myslela původně,“ řekla maminka, „ale nevím, jestli je to pro nás lepší nebo horší.“

„Proč si to myslíte?“

„Uvažujte, prosím!“ řekla trochu rozmrzele, že to dospělý člověk nechápe. „Neznámý přírodní jev by na nás nebral ohledy. Teď se mi ale zdá, že nás někdo pozoruje. Viděl jste, jak dopadl pokus o zastrašování zbraní? Někomu se to zřejmě nelíbilo. Jsme tu všichni jako v pasti na myši, ale ten, kdo nás do ní chytil, má nějak... neobvyklé prostředky. Nevíme, kdo to je a nejsem si jistá, o kolik je to lepší a jestli vůbec.“

„Pasti na myši?“ zvedl trochu hlas exekutor.

„Ano, pasti na myši,“ trvala na svém paní Tvrzníková. „Jsme pro ně jen šedé myši.“

Po těch slovech bylo chvilku ticho. Ticho - a tma.

„Podle čeho si to myslíte?“ ozval se v té tmě po chvilce exekutor.

„Vždyť ani nechápeme, jak nás chytili,“ trvala na svém paní Tvrzníková. „Víte snad, jak je možné, aby chodba za námi znenadání a beze stopy zmizela?“

„No - bylo tu jakési zemětřesení...“ navrhl exekutor.

„...které si nedokážeme vysvětlit,“ doplnila ho. „To mě vede k domněnce, že ani nejde o záležitost pozemské civilizace. Řekla bych, že to značně přesahuje naše lidské možnosti. Dokázali bychom vyvolat zemětřesení v tak velké skále?“

„Větší množství trhavin by skálou taky tak otřáslo!“ namítal hrdě policista.

„Otřáslo? Možná,“ připustila. „Ale nevzniklo by přitom to podivné světlo a především, nezacelilo by to kamennou stěnu, že nezůstal ani obrys tamté chodby. Neumím si představit, jak to vzniklo a úplně mi uniká smysl, proč by lidé tady pod zemí něco takového dělali?“

„Vy si tedy myslíte...“ nedokončil.

„Obávám se, že to není záležitost naší, pozemské civilizace,“ opakovala tiše.

Ticho kolem bylo rázem ještě zlověstnější než dosud.

„Podle vás jsme narazili na něco... něco mimozemského?“ ptal se zase exekutor.

„Takže už to chápete i vy?“ opáčila. „No konečně!“

„Ale to je protizákonné!“ vzepřel se tomu ostře a tvrdohlavě policista.

„Prosím vás, zapomeňte na pozemské zákony!“ okřikla ho Standova maminka. „Ti, kdo nás tady chytili do pasti jako myši, mají prostředky, které ani nechápeme! Mohou si s námi dělat co se jim zachce a na naše zákony nemusí brát sebemenší ohledy. Měl byste pochopit, že není dobrý nápad provokovat je!“

„Koho nemám provokovat? Snad ne vás?“ nechtěl tvrdošíjně ustoupit policista.

„Já jsem stejně malá šedá myš jako vy,“ ujistila ho. „Proti nám můžete klidně použít vaše donucovací prostředky. Ale těm, kdo nás tady pozorují, se to nejspíš nelíbí. Snad vám dost jasně ukázali, že si nepřejí, abyste tady pořád dělal frajera libového.“

„To je urážka! Paragraf 154 trestního zákona...“ vybuchl policista.

„Vy idiote!“ zarazil ho i exekutor. „Vy pořád ještě nechápete, že má nejspíš pravdu?“

„Jakou pravdu? Ať přestane urážet státní orgán při výkonu jeho pravomoci! Nebo bude potrestaná odnětím svobody až na jeden rok...“

„Vám opravdu není pomoci!“ vzdychl si pan Tvrzník. „Víte co? Vytáhněte na nás ještě ten váš obušek, možná něco zajímavého uvidíme!“

„Co bysme měli jako vidět?“ zarazil se trochu policista.

„Třeba by z toho obušku mohla být pěkná pochodeň!“ navrhla maminka Tvrzníková. „Guma hoří rozhodně lépe než železo a bylo by tu aspoň chvíli světlo!“

„Chcete mi vyhrožovat?“ nakohoutil se policista. „Na to je paragraf...“

„Idiote!“ přerušil ho exekutor. „Vážně jste blb! Myslíte si, že za vaši roztavenou pistoli může kdokoliv z nás, co jsme tady? Nechápete, jak se před mimozemšťany ztrapňujete?“

Bylo zřejmé, že už domněnku o mimozemšťanech převzal a že o ní ani nepochybuje.

„Co je mi do nějakých mimozemšťanů?“ provokoval ale dál policajt.

„Jen že vás mají v hrsti stejně jako nás všechny,“ opakoval exekutor. „Nemůže za to nikdo z nás, ale oni, rozumíte? Chytili nás jako myši na sýr. Všechny bez rozdílu.“

„Budeme muset vyšetřit, co je to za bandu teroristů!“ napadlo policajta.

„S tím jste úplně mimo mísu!“ vyprskl exekutor. „Tohle není záležitost teroristů, ale spíš nějakých mimozemských potvor. Horší je, co s námi asi tak mohou zamýšlet? Doufám, že si nás nedají k večeři?“

„Máte pravdu,“ ozvala se paní Tvrzníková. „Co s námi zamýšlejí? Můžeme jen hádat, ale řekla bych, že to stejně nepochopíme. Nezbývá nám než počkat, až co se samo ukáže.“

Policista rozsvítil svítilnu a objel kuželem světla jeskyni kolem dokola. V rozptýleném a odraženém světle bylo vidět, jak se děti ustrašeně shlukly kolem matky a otec se postavil mezi rodinu a policistu, aby případně zachytil jeho útok. Od policisty nemohli očekávat nic rozumného, jeho nadřazený postoj k lidem se mohl kterýmkoliv okamžikem změnit v násilí - jak jim už ostatně vyhrožoval.

„Šetřete baterie!“ napomenul ho pan Tvrzník. „Nevíme, kdy se nám budou hodit.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se nerozhodně exekutor.

„Co asi můžeme dělat?“ opáčila paní Tvrzníková. „Čekat, co se ukáže! Co chcete ještě dělat? Můžete se pokusit najít východ, ale mám takové nepříjemné tušení, že najdete kolem nás jednolitou skálu - tedy, pokud je kolem nás skála a ne něco horšího. Můžeme si sednout a čekat, až se nějak projeví ti, co nás zajali.“

„To je snad trochu málo, nemyslíte?“ řekl nazlobeně exekutor.

„Vy si snad myslíte, že máme ještě jiné možnosti?“

„No to bych prosil! Vy jste mi ale pasívní rodina! Pane strážmistře, posviťte mi! Třeba tu nějaký východ je, jen je trochu to... zamaskovaný!“

„Vy jste zase nějak hyperaktivní,“ ušklíbl se pan Tvrzník. „Prosím - zkuste své štěstí!“

Policista opět rozsvítil baterku a exekutor při tomto světle pomalu prosahával modravé kamenné stěny jeskyně. Začal tam, kde měl být vchod, ale ten opravdu nikde nebyl. Pomalu tak spolu urazili čtvrtkruh, když vtom najednou policistova baterka blikla a zhasla.

„Sakra, zase se to...“ rozčiloval se policista. Baterka se nerozsvítila, ačkoliv s ní chvíli třásl, pak s ní dokonce dvakrát udeřil o kamennou podlahu.

„A je to v háji!“ ozval se Standa ze tmy posměšně.

„Co je v háji?“ vybuchl rozzlobeně policista.

„Třískáním nic nespravíte, tím jste tu baterku nejspíš odepsal úplně,“ odpověděl mu do tmy táta Tvrzník.

„To nikdy nemůžete vědět!“ odsekl policista.

„Jeden americký astronaut spravoval po přistání na měsíci kameru kladivem,“ zasmál se pan Tvrzník. „Z Houstonu mu na to řekli něco podobného a podle jejich očekávání to tak dopadlo, kameru tam mohli klidně nechat. Baterka není složitá jako kamera, ale neodvážil bych se tvrdit, že jí to třískání prospělo!“

„Hleďte si svýho, jo?“ ohradil se policista.

„Takže máme už jen jednu jedinou baterku,“ pokračoval klidně pan Tvrzník. „Stando, radši mi ji dej, ta naše je teď dvojnásob vzácná!“

Standa ale neodpověděl.

„Stando! Kde jsi? Ozvi se!“ znejistěl táta, když se Standa neozýval déle než pět vteřin.

„Standa tu není!“ ozvala se místo něho zaraženě jeho sestra Jituš.

„Jak to?“ vložila se do toho i Standova maminka a z hlasu jí čišela obava. „Kam by šel, tady přece není kam!“

„No - teď tady byl, držel mě za ruku, ale pak se pustil a teď už ho nemůžu nahmatat,“ upřesňovala to Jituš. „Počkejte, tady leží jeho baterka...“

Baterka se v její ruce rozsvítila a opět ozářila podivnou jeskyni. Ale na první pohled bylo jasné, že tu Standa nikde není.

Prostě - zmizel.


Jediná baterka a temná budoucnost - tak se daly shrnout pocity Tvrzníkovy rodiny po zmizení syna Standy. Policista s exekutorem na tom byli nepatrně lépe, neměli přece starosti ani obavy o nikoho jiného než o sebe, ale ani jim zřejmě nebylo do zpěvu.

„Kdybyste sem neběželi, nezůstali bysme tady jako mouchy na mucholapce!“ vyčetl ještě policajt Tvrzníkovým.

„Kdybyste se nepustili do toho podrazu s exekucí, byl by klid ještě větší!“ odrazil ho pan Tvrzník.

„Jakého podrazu?“ vybuchl policista. „Urážky bych si vyprošoval! Jsme tady přesně podle zákona...“

„Podle zákona?“ zarazil ho exekutor. „Možná. Ale nedělej se, že nevíš, že je to podraz od Thorovského!“

„Podraz od Thorovského?“ opakoval po něm významně pan Tvrzník.

„Nejste ani zdaleka první, koho jsme tak oškubali,“ ujistil ho exekutor. „A nejste ani první, kdo se tak naivně divil, jak je to možné.“

Pan Tvrzník drcl do své ženy.

„Natoč to!“ požádal ji šeptem.

Paní Tvrzníková vytáhla z kapsy mobil, odvrátila se a v okolní tmě si přetáhla bundu přes hlavu, aby na něm mohla potají zapnout funkci diktafonu a neprozradila se při tom ani slabým světlem displeje.

„Vy jste někoho podrazili už před námi?“ vyjel si pan Tvrzník na exekutora.

„Že váháte!“ opáčil exekutor. „Bylo to jednoduché a bez rizika!“

Začal potmě vzpomínat na všechny rodiny, které s Thorovským ožebračili. Tvrzníkovi na to jen zírali. Desítky zničených rodin a dětí, uvržených do bídy! Nejvýhodnější pro tu bandu byly rodiny, které vlastnily rodinné domy - tam měli zisk největší. Prodejem domů získali pokaždé miliony, více než prodejem bytů a zabavených předmětů, ale i na nich se dalo slušně vydělat.

Co ale vedlo exekutora k tomu, aby se chlubil svými nejšpinavějšími případy? Že by se v něm na poslední chvíli hnulo svědomí? Těžko - ačkoliv by se to dalo pochopit, když se tady všichni ocitli ve zřejmě bezvýchodné situaci. Nebo si svými špinavostmi dodával před ostatními na důležitosti? Buď jak buď, vysypal jim šestadvacet příběhů po sobě, kdy spolu se soudcem, který teď jistě klidně sedí ve své kanceláři a počítá zisky, přiváděli lidi nejprve do dluhů a pak do naprosto beznadějné situace.

Bylo to jednoduché. Manželka pana Thorovského pracovala na poště, kde pro ni nebyl problém zjistit u vyhlédnuté rodiny číslo rodinného konta ani jeho obsah. Pak stačilo stopit vhodnou složenku, aby nedošla na místo určení a rodině tak vznikl dluh. Další manipulací se ztracenými zásilkami se jí podařilo znemožnit rodině dozvědět se o hrozícím nebezpečí. O zbytek se staral její vážený pan choť. Inscenoval proces, ve kterém věřitele ujistil, že jim dlužníci veškerý dluh uhradí - a vymáháním pověřil kamaráda exekutora. Pro nezaplacené inkaso pak ožebračili celou rodinu tak, že skončila v lepším případě u příbuzných, v horším jako bezdomovci, zatímco na účtech spolupachatelů narůstaly miliony.

„Jedno vám asi uznám,“ řekl pan Tvrzník znechuceně, když exekutor skončil se svým vychloubáním. „Domníval jsem se, že jste prostě svině. Vy jste ale super svině!“

„To bude paragraf 154...“ vyskočil ihned policista, ale k jeho rozvinutí se nedostal.

„Strč si už všechny paragrafy do prdele, blbe chlupatej!“ prohlásil exekutor neuctivě. „Tady nemají žádnou váhu, rozumíš?“

„Člověče... vy jste se snad zbláznil!“ vybuchl policista.

„K tomu mám daleko,“ odvětil exekutor. „Zato ty krásně potvrzuješ řeči o natvrdlosti policajtů! Víš aspoň, proč tu pozemské zákony nemají váhu? Protože nejsme na Zemi! Jestli to ani teď nechápeš, pak ti není pomoci!“

„Jak může někdo naletět na takovou... konspirační teorii!“ vzdychl si policista.

„Myslíš teorii tady madam?“ opáčil exekutor. „Jenže ona má pravdu, i když ještě sama netuší, jak strašnou! Tady totiž nejenže neplatí zákony našeho prohnilého Parlamentu, ale co je horšího, neplatí tu ani naše fyzikální zákony - a to je teprve ta pravá katastrofa!“

„Jak to?“ znejistěl policista.

„Jednoduše,“ řekl exekutor. „Jak vysoko - podle vlastního odhadu - musí být strop, abys na něj dosáhl, když si jen tak bez rozběhu vyskočíš a natáhneš nahoru ruce?“

„Tak dva a půl metru,“ odhadl policista.

„Tady je strop dobré čtyři metry nad námi. Tak se postav, zvedni ruce nahoru a zkus si jen tak vyskočit!“ naváděl ho exekutor. „Ale pozor, ruce pořád nad hlavou, ať si o ten čtyři metry vysoký strop nerozbiješ kokos! Ačkoliv... aspoň by se ti rozsvítilo... A až přistaneš, zkus odhadnout, kolik vteřin ses vznášel ve vzduchu.“

„Co tím chcete říct?“ zeptal se nejistě policista.

„Nic víc než že je tady nanejvýš poloviční gravitace, neboli přitažlivost zemská,“ řekl exekutor. „Vlastně to už není přitažlivost zemská, ale mimozemská. Nejsme na Zemi, v tom má madam tu příšernou pravdu!“

„Kde teda podle vás jsme, když ne na Zemi?“ nejistě se zeptal policista.

„Kde jsme, to nevím,“ odvětil exekutor. „Ale že už nejsme na Zemi, za to dám klidně ruku do ohně. To kolem nás může být kosmická loď mimozemšťanů a to zemětřesení mohl být docela dobře start. Proto tu není zemská tíže, ale jen jakási náhražka. A teď nás někam odvážejí, nevíme ani kam, ani co po nás chtějí...“

„Prosím vás - jak tohle můžete vůbec vědět?“ pochyboval policajt.

„Ledacos si umím spočítat,“ řekl exekutor. „Chtěl jsem být původně inženýr, studoval jsem na technice, jenže mě už od prvních zkoušek vyrazili. To víte - život studentský, život veselý, jen jsem si na to vybral špatnou školu. Matiku ani fyziku neokecáte, tam buď víte, nebo nevíte a pak letíte. Když mě vylili, zapsal jsem se na vedlejší práva a zpočátku jsem je dokonce poctivě studoval. Pak jsem zjistil, že se toho dá na právech mnohem víc okecat... to mi šlo levou rukou, takže zase život veselý... a proto nejsem inženýr, ale JUDr - jenže mi přece jen něco z fyziky v hlavě zůstalo a ještě si pamatuju pindy jako es rovná se gé půl té na druhou.“

„Takže jste si něco spočítal a my tomu máme věřit?“ přidal se pan Tvrzník.

„Kdybyste něco málo věděl o fyzice, taky byste si to mohl spočítat!“ řekl exekutor.

„Já jen nechápu, jak může vzdělaný člověk tak klesnout!“ vzdychl si pan Tvrzník.

„Kam klesnout?“ opáčil dotčeně exekutor. „Čéčé, víte vy vůbec, kdo jsem? Jsem větší milionář než Thorovský - ačkoliv ani on není žádná holá prdel, jako vy!“

„Milionář možná jste,“ připustil pan Tvrzník. „Ale taky super svině! Slyšel jsem, že se některá povolání nedají v žádném případě vykonávat se ctí a ta nejhorší jsou drogoví dealeři a exekutoři. Jen mezi námi - co jsou vám platné miliony, když nejsme na Zemi? Tady si za ně nekoupíte ani rohlík!“

„S vaší holou prdelí tuplem ne,“ zpražil ho exekutor. „Tady jsme si všichni rovni jako před tváří nebeskou, jenže já jsem si na Zemi aspoň užil, že si to vy ani představit neumíte!“

„Ani si to představovat nechci,“ odsekl pan Tvrzník. „Mám radši čisté svědomí!“

„Jenže za čisté svědomí si nekoupíte ani půlku toho rohlíku!“ triumfoval exekutor.

Jenže v té chvíli zmlkl - a ani ostatním najednou nebylo do řeči. Tvrzníkova rodina se jen trochu víc semkla dohromady v očekávání něčeho... čeho vlastně?

Nejhorší bylo, že je obklopovalo Neznámo.

A také stěny podivné jeskyně, které začaly nejprve slabě, ale čím dál tím víc svítit.

Modravým svitem, který by mohl uklidňovat, kdyby nebyl součástí Tajemna...

Něco se zřejmě dělo...

 


Zpět Obsah Dále

16.06.2017 17:58