Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Přivítání

Tentokrát nepřistávali před hlavní branou, ale až na prvním nádvoří a nečekala je suita robotů, ale jen otec Mihovič se zbytkem rodiny Tvrzníků. Už věděli, kdo se k nim blíží, jen se nestačili shodnout v názoru na nečekaný přírůstek.

Standa přistál, jako kdyby létal denně, zrušil ration a popadl Slávku za ruku. Nevytrhla se mu, naopak, byla mu vděčná. Nejistá budoucnost potlačila zážitky z nedávné nepříjemné minulosti a i kdyby si to nechtěla připustit, Standa byl teď pro ni oporou. Dokonce doslova, když se po zrušení rationu zakymácela.

„Další přírůstek do našeho světa! Už mi o vás Sandišůtové dali vědět!“ přivítal je otec Mihovič. „Představovat nám ji nemusíš, Stando, ale slečna Slávka bude jistě zvědavá na nás. Mě nazývají otec Mihovič, jsem zdejším hradním pánem a mám za úkol postarat se o nově příchozí, pokud jsou jako my z národa Českého. No a mimo mě právě bydlí na mém hradě rodina Tvrzníků, z nichž už jistě znáš Standu, takže ti zbývá poznat jeho rodiče, pana Stanislava a paní Jitku, jakož i dcery, dvojčata Jitku a Lenku. Vítejte nám na hradě Jukagyri!“

Standa Slávku dotáhl nejprve k otci Mihovičovi, aby potřásla jeho medvědí tlapou, pak ji přivedl k mámě a tátovi a nakonec k sestrám.

Zatímco máma přijala Slávku s pochopením a trochu i soucitně, táta k ní byl mnohem rezervovanější a sestry ji očividně nepřijaly.

„To je ta... Thorovská?“ ošívala se Jituš, když Standa chtěl, aby Slávce podala ruku.

„Jo, Slávka Thorovská!“ opakoval Standa. „Jenže zrovna ta z celé rodiny nic nezavinila, o ničem nevěděla a za nic nemůže. Tak se k ní koukejte chovat vlídně a zdvořile.“

„Ale... její táta je snad ten soudce, co...“

„Byl!“ odvětil Standa. „Její rodiče jsou teď u gufyrů, jestli si to dokážeš představit. Ale ona přece za nic nemůže a je teď navíc sirotek.“

„Sirotek není,“ zavrtěl hlavou otec Mihovič. „Ale jako kdyby byla. Jestli Sandišůtové předali její rodiče gufyrům, budou za své zločiny potrestaní hůř než obyčejnou smrtí. Prý je tu jeden svět, jmenuje se Peklo - a tam už nejspíš jsou, není co jim závidět.“

„A co uděláte se mnou?“ sklopila Slávka hlavu.

„Slíbil jsem jí, že tu není žádný děcák,“ řekl rychle Standa. „Tedy dětský domov. A že by si ji některá zdejší rodina mohla třeba to... adoptovat.“

„To by asi bylo nejlepší,“ přikývl otec Mihovič. „Zkusím obvolat zdejší krajany, kdo by měl zájem o tak pohlednou dívenku...“

„Nevím... ale kdyby se nikdo nenašel, bylo by asi nejlepší, kdyby zatím zůstala u nás,“ dodal rychle Standa.

„To nemyslíš vážně! Nebo... ty ses do ní zakoukal!“ napadla ho Jituš.

„Myslím to vážně pro případ, kdyby se nikdo jiný nenašel,“ odmítl to Standa. „Abych se do ní zakoukal, to nepřipadá v úvahu. Ale svědomí by mě hryzalo, kdyby měla za své rodiče trpět. Když se to tak vezme, vzal jsem ji sem nevinně a neoprávněně, ačkoliv to Sandišůtové dodatečně schválili. Děcák tu snad není a kdyby měla zůstat sama... cítil bych to jako vinu. To snad pochopíte i vy dvě!“

„Ale obdivuješ ji, co?“ rýpla si Jituš.

„Koho?“ obrátil se Standa na Slávku a pustil její ruku. „Nebude to s ní jednoduché. Je to sirotek, ale vychovaná jako jedináček, zhejčkaná a namyšlená. My jsme pro ni socky, i když to způsobili její rodiče, které tak houževnatě bránila, až je kvůli tomu tady. Nemá žádný cit pro spravedlnost a není zvyklá se dělit. U nás by to měla těžké.“

„Ty... ty hajzle!“ ulevila si Slávka směrem k Standovi. „Lháři!“

„A navíc je po rodičích sprostá jako dlaždič,“ dokončil Standa s gustem. „Když říkám, že by mohla zůstat u nás, tak jen proto, že sama by dopadla ještě hůř.“

„Já se tě o nic neprosím!“ vyhrkla Slávka a doprovodila to opět vražedným pohledem.

„Mě nepros!“ odsekl. „Spíš tady otce Mihoviče, ať ti najde nové adoptivní rodiče.“

„Ale tys ji opravdu popsal, že by od ní pes kůrku nevzal!“ vzdychl si otec Mihovič.

„Tvrdila, že lžu!“ odsekl Standa. „Tak ať dokáže, v čem!“

„Ale takhle to brát nemůžeš!“ napomenula ho maminka. „Na jednu stranu bys ji chtěl jako hosta a na druhou stranu se k ní chováš moc příkře. To spolu nehraje, nemyslíš?“

„Řekl jsem jí to už na rovinu,“ trval na svém Standa. „Ne že bych toužil po štěstí vidět ji každý den a připomínat si, proč jsme tady. Ale ona za své vlčí rodiče nemůže! Může jen za to, jak je nevychovaná. Ačkoliv i to je chyba jejich rodičů, že ji tak zanedbali.“

„A ty jsi vzor vychovanosti, co?“ vybuchla Slávka. „Náhodou se o mě naši starali! Co jsem chtěla, to jsem většinou dostala!“

„Jo - co do přepychu se měla,“ přikývl. „Ale jak ji mohli správně vychovat, když i její máma mluvila jako dlaždič a kromě toho - víme, jak si oni představovali spravedlnost!“

„Řekl jsi, že s tím přestaneš!“ vyčetla mu.

„Přestanu, když ty přestaneš! A co ten hajzl?“

„Ty jsi začal!“ odsekla. „Že jsem zhejčkaná a namyšlená!“

„A nejsi?“ ušklíbl se. „S těmi sockami sis taky začala ty!“

„A dost!“ přerušila je Standova maminka. „Konec! Poslyšte, holky, proč byste se nemohli všichni shodnout - i se Standou? Nemluvím hned o adopci, ale beztak budeme muset nějakou dobu bydlet tady na hradě otce Mihoviče a tak jako tak se budeme muset snášet!“

„Tak by to mělo být,“ přikývl otec Mihovič. „Měl bych pro vás návrh. V první době by bylo nejlépe, kdybyste bydleli u mě. Kdyby nic jiného, je tu knihovna Sandišůtů a tu bych vám opravdu vřele doporučoval. Teprve pak se můžete lépe rozhodnout. Do té doby by také bylo dobré navštívit pár jiných krajanů, abyste viděli taky něco jiného než mě. No a později se jistě můžete rozhodnout lépe než když jste tu fakticky neopeřená holátka.“

„A do té doby bude bydlet s námi?“ vyhrkla zamračeně Jituš.

„Můj hrad je dost velký pro tři sta lidí!“ řekl otec Mihovič. „Můžete tu bydlet celý rok a vůbec se nemusíte potkat. Kromě toho si myslím, že by i tak měla mít Slávka samostatnou komnatu, takže se můžete setkávat jen u jídla a v knihovně. Kam bychom se měli tak jako tak odebrat. U oběda se to jistě lépe rozváží.“

Ukázal rukou směrem ke vchodu do hlavní hradní budovy, otočil se a vykročil. Rodině Tvrzníků nezbylo než ho následovat. Slávka se vyhnula Standově nabízené ruce a místo toho se rychle přitočila k otci Mihovičovi. Standa se za ní divně podíval, pak pokrčil rameny a také se vydal za otcem Mihovičem.

„Dostal's košem, co?“ nahnula se k němu škodolibě Lenka.

„Tím líp,“ řekl Standa. „Měl jsem ji nechat na Zemi. Jenže jsem tam neměl hmotné tělo a jako beztělec jsem neměl čím ji odtrhnout od rodičů.“

„Jak to - neměl jsi tělo?“ zarazila se Lenka - a také Jituš hned špicovala uši.

„To vám povím někdy jindy,“ slíbil jim neurčitě. „Jo, byly to zajímavé zkušenosti. Let na hranici rychlosti světla i procházení zdmi jako duch. Ale mělo to i nevýhody. Nemohl jsem rukama nic zvednout ze země, projít skrz stěnu bylo pro mě jednoduché, ale stisknout kliku dveří a otevřít nemožné, takže jsem je nakonec musel vyvrátit. Ale celkově z toho mám dobrý pocit.“

„Podle mě už jsme se tolik mstít neměli,“ nesouhlasila Jituš.

„Nejde o mstu,“ opravil ji. „Jde o záchranu dalších rodin, které by ti darebáci zničili po nás. Jestli si myslíš, že by s těmi podvody přestali, když jim zmizeli dva menší komplicové, tak já si to nemyslím. Museli jsme je zastavit - a to bylo správné.“

„Ano, bylo to správné,“ ohlédl se po nich otec Mihovič. „Ale teď si dáme něco na zub a při jídle se lépe diskutuje.“

„Tak pojďte a nezdržujte!“ přidala se i maminka.


„Prosím vás,“ obrátila se při jídle Slávka na otce Mihoviče. „Můžete mi něco říct?“

„Jistě, mladá dámo!“ usmál se lišácky otec Mihovič.

Seděli všichni u velkého stolu, plného vybraných jídel. Každý si mohl vybrat podle toho, nač měl zrovna chuť, chvíli jedli mlčky, ale Slávka to brzy nevydržela.

„Vy prý víte všechno... Co to jsou za stvůry, ti gufyrové?“ chtěla vědět.

„Musel jsi jí hned všechno vyslepičit?“ zamračil se otec Mihovič na Standu.

„Slávka je viděla na vlastní oči,“ podotkl Standa. „Já jsem byl tou dobou v tyhborgyru, ale ona byla se Sandišůty, když...“

„Tys je tedy viděla?“ obrátil se otec Mihovič na Slávku.

„Jo,“ špitla. „Ale připadali mi strašní... Něco jako vetřelci...jenže napůl průhlední...“

„Jsou takoví,“ přikývl vážně otec Mihovič. „Vím o pár případech, kdy byli i na Zemi, ale málo lidí je tam vidělo a ti, kdo to pochybné štěstí měli, je nedokázali pořádně popsat. Někteří hrůzou omdleli, ale nejhůř dopadli ti, kdo je viděli příliš zblízka - ti už o tom nikdy nikomu nic nepověděli.“

„Oni byli i u nás na Zemi?“ zeptal se rychle Standa.

„Ano - ale nikdy to nedopadlo dobře,“ kývl otec Mihovič. „Byli i v Čechách, ale místo aby zabránili něčemu zlému, pokazili to ještě hůř.“

„Co tam vlastně dělali?“ zajímalo Standu.

„To byste museli znát starší dějiny země České. Slyšeli jste někdy o národu Lučanů?“ začal otec Mihovič. „Měli nějaké spory s Čechy, přesněji s Prahou...“

„To známe ze Starých pověstí Českých!“ přikývl Standa.

„Takže byste měli vědět, oč tam šlo,“ povzdychl si otec Mihovič. „Lučané se tenkrát chystali Čechy vyvraždit - na příčině nesejde, beztak byla jako vždycky falešná. Sebrali do vojska všechny muže, šla s nimi i většina jejich žen, a vyrazili proti Čechům... a tam někdo zavolal na pomoc Sandišůty. V těch dobách pouštěli lidi zpět na náš svět jako pozorovatele a dávali jim možnost zavolat je, ale časem s tím po špatných zkušenostech přestali...“

„Takže Sandišůtové byli tenkrát v Čechách?“ nadskočil Standa.

„Ne, Sandišůtové k nám už tenkrát zásadně nechodili,“ řekl otec Mihovič. „Jenže ten jejich tehdejší pozorovatel to popsal tak přehnaně, že mu poslali na pomoc gufyry. Lučané se už šikovali k bitvě, slabší vojsko Pražanů na kopci rozvažovalo, jestli je lépe padnout v bitvě nebo se dát pobít až na útěku, když v té chvíli dorazili na bojiště gufyrové. Myslím, že se Lučané nestihli ani pořádně polekat. Prostě se obloha zatáhla černým mrakem a když mrak zmizel, z vojska Lučanů nezbyl ani mastný flek.“

„To je ti gufyrové tak rychle - povraždili?“ vyjekla Jituš.

„Ne, ale během okamžiku si je odnesli s sebou,“ řekl otec Mihovič. „Povídám, nezbyl po nich ani mastný flek. Chybělo i pár Pražanů, protože gufyrové vzali s sebou všechny, kdo proti nim pozvedl zbraň nebo vystřelil šíp, ale celkově mohli Čechové slavit vítězství, ač na něm měli zásluhy jen mizivé. Vítěze zachránilo, že při nájezdu gufyrů zůstali překvapením stát jako solné sloupy a nehýbali se. Jenže kmen Lučanů se z toho už nikdy nevzpamatoval.“

„Ale jak to, že se to v pověstech zachovalo jinak?“ nedůvěřoval Standa.

„Jak jinak?“ podíval se na něho otec Mihovič. „Jestli to někdo popisoval jinak, za to nemohu, nenadávejte mi. Když jsem žil ještě v Čechách, tu pověst jsem slyšel. Kronikář ji ale popsal strašně mlhavě. Zřejmě tam sám nebyl a ze žádného očitého svědka nic nevytáhl, takže jen odhadoval, co se tam opravdu dělo. Někteří viděli, jak slunce zakryl mrak ptáků - zřejmě nevynikali zrakem, když si mysleli, že to byli ptáci. Ale i kronikář z nouze napsal, že se tam děly věci nepopsatelné a neuvěřitelné. Očividně si s tím nevěděl rady, takže to přičetl vlivu českých čarodějnic, silnějších než stejné vědmy Lučanů. Což je samo sebou nesmysl. Později tam doplnili i líčení boje a zejména hrdinských činů českých válečníků - tak to ale nebylo, bitvu za ně rozhodli v okamžiku gufyrové a Čechové na to jen užasle zírali.“

„Ale nebyla to nakonec zásluha, když přitom gufyrové zabránili vyhlazení Čechů...?“

„Neomlouvej je!“ namítl otec Mihovič. „Nemůžeš zabránit vyhlazení jednoho národa tím, že vyhladíš jiný! To přece není spravedlivé!“

„Ale dneska se to tak na Zemi dělá,“ podotkl otec Tvrzník. „Dvě strany se pustí do sebe. Přiletí letadla a jednu z nich strašným způsobem zmasakrují, údajně aby zachránily tu druhou. Je to úžasně pokrytecké, ale dělá se to tak jako na běžícím pásu.“

„Tady z toho byl veliký spor,“ usmál se smutně otec Mihovič. Sandišůti trvali na tom, že gufyrové nemají na odnesené Lučany nárok. Gufyrové jim naopak dokazovali, že je to spravedlivé i podle sandišůtské filosofie. Pražané by se na svém území jen marně bránili, vojsko Lučanů, odhodlané vraždit, na ně vtrhlo. Nikdo nemohl popřít, že se na to Lučané chystali a byli by vraždili. Gufyrové tvrdili, že bude spravedlivé ztrestat všechny. Včetně Pražanů, které odnesli, když se chtěli bránit. Tvrdili, že tam nechali jen ty, kdo neprojevili chuť vraždit a zůstalo jich tam podle nich dost. Nakonec to Sandišůtové uhráli na remízu. Brali je jednoho po druhém k výslechu, zkoušeli jim objasnit, jak je jejich válka špatná, ale kdo i pak projevil nenávist k příslušníkům opačné strany, toho už gufyrům nechali. Lučany tak nakonec zradila jejich bojovnost. Zbylo jich osmdesát umírněnějších, kteří uznali, že jejich velitelé pochybili, ostatní strhli na svou stranu a pak už bylo prakticky nemožné projevit proti tomu odpor. Z odnesených Pražanů jich zbylo víc, ale pár desítek jich také gufyrům zůstalo. Tenkrát měli gufyrové žně!“

„A co se s těmi lidmi stalo potom?“ zajímala se Slávka.

„Nevíme,“ přiznal otec Mihovič. „Ale nic pěkného je tam asi nečekalo. Slyšel jsem, že gufyrové Sandišůtům po letech Lučany vrátili, aby jim dokázali, že je definitivně nezabíjeli, ale... kdo je viděl, ten říkal, že už to ani nejsou oni...“

„Takže tam teď jsou i moji...“ vydechla zděšením Slávka.

„Musíš si uvědomit, dcerko, že gufyrové jsou zdejší trestající pól spravedlnosti,“ dodal rychle otec Mihovič. „Kdo se jim dostane do pařátů, nejspíš si to zasloužil. Nechci se tě moc dotknout, ale tys opravdu neměla nejmenší tušení, co tvoji rodičové prováděli?“

„Neměla!“ odvětila bez váhání Slávka.

„Víš, dcerko, nechci ti sahat do svědomí, ale tys to věděla!“ vrtěl hlavou otec Mihovič. „Bylo ti to samozřejmě příjemné. Rodiče ti zajistili přepych, o jakém se tvým spolužákům ani nezdálo. Tvoje i svoje svědomí umlčeli líčením obětí jako něčeho podřadného. Nemysli si, že neznám význam slova socka - čiší z toho pohrdání lidmi, jako ze slov untermensch, česky podčlověk, také nepříliš dávno v Čechách používaných.“

„Nikdy jsem nikomu neřekla podčlověk!“ vyhrkla uraženě Slávka, bledá jako papír.

„Untermensch jsi neříkala, ale socka ano,“ nenechal se ovlivnit. „Přitom je to totéž. A jakmile jsi někomu ten cejch vpálila, už ti nestál za slovo. Poslyš, nechme toho. Zřejmě si to sama nepřiznáš - lžeš nejen jim, ale i sama sobě. Zkus se nad tím zamyslet někde stranou v koutku. Rozeber si to - ale snaž se nelhat aspoň sobě. Když se ti to povede, svědomí se ti odlehčí a bude ti dobře. Budeš-li si ale dál lhát, nikde ti nebude volně.“

„Já nelžu!“ bránila se zarytě Slávka.

„Lžeš i sama sobě,“ trval na svém otec Mihovič. „Nejsem tu jen jako hostitel, často po mně Sandišůti chtějí, abych rozpoznal, co jsou nově příchozí zač. Mám v tom dlouhou praxi a těžko mě někdo oklame. S tebou budeme mít potíže, děvče!“

„Neříkal jste, že se sem mnoho lidí nedostane?“ pochybovala Standova maminka. „Kolik lidí už jste tady přivítal?“

„Tisíce,“ ujistil ji otec Mihovič. „Nechtěl jsem vám to prozradit už při našem prvním setkání, ale vartuji tady už přes šest set let a mým hradem prošly tisíce Čechů. Možná právě proto se tu nikdo dlouho nezdrží - také si jistě najdete jiné místečko, kde se vám zlíbí. Světů jsou tisíce a Dzígvlegt není jediný, kde žijí Češi, jen nás tu je nejvíc.“

„Šest set let?“ vytřeštil na něho oči Standa. „Je to vůbec možný?“

„Je,“ přikývl otec Mihovič. „Můj otec bojoval mezi Srby už na řece Marici, kde utrpěli od Turků katastrofální porážku, ale ještě horší zkázu přineslo Srbům Kosovo pole. Táta mi pak často zpíval písně jako Šumi Marica okrvavlena... Po Kosově poli uprchl do Čech, byly tou dobou ještě pod dohasínající slávou Karla IV, takže bláhově doufal, že jde do lepšího.“

„A co vy?“ přerušil ho dychtivě Standa.

„Otec se v Čechách oženil,“ usmál se trochu otec Mihovič. „Po matce jsem tedy Čech a navíc jsem se tam narodil. Karel IV byl už tehdy mrtev, v Čechách byl králem syn Václav a doba byla krutá, nejistá. Za jeho vlády upálili v Kostnici Jana Husa, po jeho smrti vypukly husitské války, ale doba k nim spěla tak jako tak, dalo by se říci, že se můj otec odstěhoval z deště pod okap. Naštěstí pro něho zemřel v době, kdy se nad Čechami vznášely poslední odlesky záře slavné doby Karlovy a byl zdánlivý klid, takže zemřel usmířen a spokojený. Bylo by mu toho roku sedmdesáte let...“

„Vy pocházíte... z husitské doby?“ nechtěl tomu věřit Standa.

„Z předhusitské,“ přikývl otec Mihovič. „O Husovi se sice v té době už hodně mluvilo, ale byl ještě naživu. Já jsem se sem dostal roku 1412, před jeho upálením. Bylo mi tenkrát dvaadvacet let, to už se v Čechách znovu rozmohli loupežníci, přepadávající pocestné. Král Václav na ně zjevně nestačil, takže jsem to zažil i na vlastní kůži.“

„Taky vás přepadli?“ zeptala se Lenka.

„Kdyby jen mě!“ vzdychl si otec Mihovič. „Otec udělal všechno, abych se stal jako on zbrojnošem. Sjednal mi výcvik, opatřil zbraně - v té době to bylo určitě bezpečnější než být sedlákem. Stal jsem se zbrojnošem a otec měl ze mě radost a byl na mě pyšný... Pak zemřel a já jsem se musel starat sám. Toho léta mě najali k ozbrojenému doprovodu rytíře Přibíka na cestu z Prahy do Rakous. Na jihu Čech nás přepadli zbrojenci Rožmberků. Nepřekvapili nás, nikdo si tenkrát nedovolil cestovat bez náležité opatrnosti, ale měli přesilu a nezbýval nám než útěk. Velitel Čeněk Srša pověřil náš oddíl odrážením dotírajících Rožmberských, aby tak umožnil uniknout hlavně vozům, ale všem bylo jasné, že nám svěřil roli ztracenců.“

„Ale nezabili vás, když jste tady...“ dožadovala se Lenka šťastného konce.

„Nezabili... ale jen díky Sandišůtům. Rožmberští nás na ústupu zahnali do skalní rokle, odkud už nebylo kam ustupovat a tam nás jednoho po druhém odstřelovali... Měli to snadné a nedalo se proti tomu nic dělat. Čtyři nás zaměstnávali mečem, pak ustoupili, ozvalo se zadrnčení tětiv kuší - a štíty všechno nepokryly, bylo nás méně a méně. Pak jsme si konečně všimli stranou díry do země - jeskyně! Dostali jsme se k ní ale už jen dva a Viléma v běhu těžce postřelili, brzy nato zemřel. Tím to prakticky skončilo. Nikdo se sice neodvážil vlézt za námi jako za šelmami do doupěte, kde bychom se ubránili i dvacetinásobné přesile, ale ani pro nás nebylo z té jeskyně úniku.“

„A co tedy s vámi udělali?“ chtěl vědět Standa.

„Ponechali u nás dva na stráži - stačilo to, abychom nemohli vylézt ven. Ostatní se stáhli, ale poslali za sebe zednáře a ti nás do večera v té jeskyni zaživa zazdili.“

„Kruťasové!“ rozhořčila se Lenka.

„Bylo to prašť jako uhoď,“ vzdychl si otec Mihovič. „Byli jsme tam jen dva, Vilém mi zemřel v náručí a byl na tom vlastně lépe - mrtvým přece pohřbení nevadí, já jsem ale ještě mrtvý nebyl a pohřbení zaživa je hodně krutá smrt. Po několika dnech strádání mě napadlo, že může mít jeskyně druhý východ, z hlubin země totiž přicházel svěží vzduch. Neměl jsem už co ztratit, obrátil jsem se a potmě jsem šátral dál, až jsem se dostal do chitsaldilu a první světlo, které jsem spatřil, bylo na Vytvezylu.“

„Kde v Čechách ta jeskyně byla?“ zajímal se rychle Standa.

„Někde u Jindřichova Hradce, ale dnes už ji nikdo nenajde,“ usmál se jeho zájmu. „Je zvenčí zazděná, navíc zasypaná hlínou a zarostlá stromy, nezůstala po ní ani památka.“

„Zůstal tam ale váš mrtvý kamarád, ne?“ připomněla mu Jituš.

„Tomu je to určitě jedno,“ mávl rukou otec Mihovič. „Leží tam dodnes, pohřbený jako v nějaké hrobce. Mrtvým přejte klidu, nemá smysl je rušit.“

„A nepodíval se tam někdo od Sandišůtů?“ napadlo Standu.

Sandišůtové už tenkrát na náš svět nechodili. Pro ně to znamenalo ztrátu chitsaldilu, přestal být pro ně zajímavý. Já jsem se potom dostal na Dzígvlegt do rukou pátera Ignáce, až jsem po něm převzal tuhle službu nováčkům.“

„Jak je to ale možné?“ starala se paní Tvrzníková. „Šest set let? Tolik snad ani nemůže být pravda... že by se tady žilo tak dlouho?“

„Spíš naopak, na Zemi se žije příliš krátce,“ opáčil otec Mihovič. „Znám několik ještě starších Čechů. Ačkoliv - podle zápisů ve starých knihách lidé žili kdysi déle i na Zemi...“

„Tady jsou nějaké lepší podmínky?“ zajímalo i pana Tvrzníka.

„Ani ne - jen se tu déle žije,“ pokrčil otec Mihovič rameny. „V knihách najdete, proč to tak je. Sandišůti dělali dřív pokusy tohoto druhu i na Zemi, ale pak toho nechali.“

„Nevycházely jim?“

„Jak se to vezme. Neslyšeli jste o Metuzalémovi? To bylo v těch dobách. Lidský věk se tenkrát skutečně významně prodloužil. Jenže pak Sandišůti ukončili pokusy a stáhli se.“

„A opravdu mohli lidem v tomto směru pomoci?“

„Ano - i ne,“ odvětil Mihovič. „Ano - dokázali by to, ale přitom ne - není to v jejich zájmu. Ale lidé si to zkazili sami. Sandišůtové s nimi uzavřeli smlouvu, stačilo by dodržet ji pouhých sto let, lidé by získali všechno a na Zemi mohl být hotový ráj. Jenže lidé smlouvu nedodrželi - nemají tedy nač si stěžovat.“

„Měla ta smlouva tak obtížné podmínky?“ pochyboval pan Tvrzník.

„Ani ne,“ usmál se smutně otec Mihovič. „Jen neuvěřitelná omezenost našich předků nás na Zemi okradla o vymoženosti, běžné ve zdejším vesmíru. Ale to se stalo příliš dávno, my pozdější už jsme to napravit nemohli.“

„Dobře - ale co vlastně bylo v té smlouvě?“

„Nic, co by se nedalo dodržet,“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Ve změněné podobě se ostatně na Zemi traduje dodnes - jenže už nemá žádnou cenu. Já si ji ze Země pamatuji až ve změněné podobě, jen několik bodů zůstalo v původním znění. Nesetkali jste se s nimi? Lidé jsou si rovni - Cti rodinu - Nezabiješ - Nepokradeš - Nezotročíš - Svévolně nezničíš - Nepodáš křivého svědectví...“

„Myslíte Desatero?“ vyjekla paní Tvrzníková.

„To už je ta změněná podoba,“ řekl otec Mihovič. „Původní smlouva měla bodů sedm a kdyby se jimi lidé řídili, byl by na Zemi ráj. Původní Sedmero jsem se dozvěděl až tady. Na Dzígvlegtu se skutečně dodržuje, je to zdejší základní zákon. Jenže naši prapředkové si na Zemi některá přikázání vyškrtli a jiná přidali. Ty přidané by byly Sandišůtům lhostejné, ale nevadily by jim. Nebudeš mít jiného boha, Nezneužiješ jména jeho... ani Dodržuj den odpočinku... umím si představit, jak by o nich uvažovali... chcete si něco dodržovat? Dodržujte si, to je vaše věc! Nemohli jim ale prominout zrušení klíčových zákazů, zejména NezotročíšSvévolně nezničíš, neboli zákazy otroctví a vandalismu, ani úpravy zbývajících příkazů, přímo legalizujících otroctví a podřízenost žen mužům. Právě tyto úpravy změnily smlouvu v bezcenný cár papíru! Otroctví mělo být navěky zrušeno, místo toho se udrželo ještě tři tisíce šest set let. V Americe oficiálně skončilo nedávno a neoficiálně ve světě místy přetrvává dodnes. Rovnost žen a mužů se také na Zemi prosazuje až v poslední době a to ještě s velkými obtížemi.“

„A říkáte, že by stačilo sto let dodržování?“

„Ano, stačilo by to, kdyby to lidé vydrželi. Smlouva se netýkala celého lidstva, ale jen jednoho, byť poměrně velkého kmene. Sandišůti si, bohužel, vybrali špatný vzorek.“

„Nebylo to ale v tehdejším světě všude stejné?“ zapochyboval Standa.

„Nebylo,“ řekl otec Mihovič trpce. „V té době by ve světě našli více stabilnějších říší, kde by se lidé dali přesvědčit, že je v jejich zájmu odložit spory, podrazy a darebáctví.“

„Ale vydrželi by to celých sto let?“ pochyboval Standa.

„To dnes nikdo neví,“ připustil otec Mihovič. „Možná ano, možná ne...“

„Tak v čem je problém?“ zeptal se Standa.

„V tom, že to tehdejší výběr pozemšťanů nevydržel ani polovinu,“ řekl otec Mihovič. „Čtyřicet let o ně na poušti Sandišůtové pečovali. Dodávali jim potraviny i ostatní potřeby, celý kmen se měl jako v bavlnce. Později si tu historii přepsali už bez Sandišůtů a vylíčili to úplně jinak, především se při jejím líčení neustále pokrytecky chválili.“

„Myslíte putování Židů po poušti?“ pochopila paní Tvrzníková.

„Ano - něco málo z té doby se zachovalo,“ přikývl otec Mihovič. „Jak říkám, měli se dobře, ale to jim nestačilo, pořád pošilhávali po sousedech. A že mají krásná města a oni jen stany. Vadilo jim, že se jim Sandišůtové ukazují jen výjimečně a ne vždy když si je přivolají. Nakonec využili toho, že na ně Sandišůtové trvale nedohlížejí. Vykšeftovali si zbraně, vrhli se na své sousedy, rozvrátili jim ohněm a mečem města, svévolně zničili domy, povraždili muže, prodali do otroctví ženy a děti - tím smlouvu porušili ve všech bodech. Sandišůtové se ovšem rozzlobili. Předali jejich proradné předáky gufyrům a s ostatními přestali jednat, jenže přitom zrušili i rozpracované změny, přerušili pokusy, stáhli se a ponechali je osudu. A s nimi, bohužel, i zbytek lidstva... a průměrný lidský věk pak velice rychle klesl...“

„Ale přece... udržovali si na Zemi pořád chitsaldily, nebo ne?“

„Udržovali,“ připustil otec Mihovič. „Nemohli jen tak odejít a ponechat Zemi gufyrům - anebo ještě horším. Ale další smlouvu už lidem nenabídli. Lidé pak časem překroutili co mohli. Vraždění sousedů prohlásili za oprávněné a bohem posvěcené a ještě se tím chlubili - raubíři nemravní! Zemi pak tisíce let střežilo jen pár pozorovatelů, ale postupně ubývali a dnes považujeme za velikou výjimku, když někomu umožní vrátit se na náš původní svět.“

„Vždyť mi povolili návrat skoro okamžitě!“ namítl Standa.

„Občas povolují »částečný návrat«, ale z toho se každý rád a rychle vrací,“ přikývl otec Mihovič. „Přiznej si to, jako beztělec bys na Zemi dlouho nevydržel, neměl bys tam co jíst. Byl to jednorázový akt zaměřený na ztrestání největších křivd, nic víc.“

„Ale úplně to snad ještě nevzdali,“ trval na svém Standa.

„Možná nevzdali,“ připustil otec Mihovič. „Ale celá staletí se v tom směru nic neděje a do Sandišůtů nikdo nevidí.“

„Třeba na něco čekají!“ nadhodil Standa. „Co kdybychom zjistili, nač?“

„Mohlo by to být napsané ve zdejších knihách. Co kdyby ses o to pokusil?“ navrhl mu napolo žertem a napolo vážně otec Mihovič.

„To bych ale musel zůstat u vás na hradě kdovíjak dlouho!“ strašil ho Standa.

„Zůstaň!“ přikývl otec Mihovič.

A bylo vidět, že to myslí vážně.

 


Zpět Obsah Dále

16.06.2017 17:58