Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Studia

Otec Mihovič přidělil Slávce komnatu hned vedle Standovy. Měla tam své příslušenství i s velkou vyhřívanou vanou, jen knihovna s jídelnou zůstaly i nadále společné.

V prvních dvou dnech ji ale nikdo nespatřil. Zdržovala ve své komnatě a neúčastnila se ani společného jídla. Otec Mihovič ji naučil, jak si jídlo přivolá přímo na svůj pracovní stůl, takže jedla o samotě. Proč se jim vyhýbala? Důvodů mohla mít víc - a různých. Mohla se pořád ještě považovat za společenskou smetánku, která se nebude zahazovat se sockami? Anebo o samotě zpytovala svědomí, jak ji o to otec Mihovič požádal? Mohla by se stydět za vlastní rodiče, které si odnesli gufyrové? Anebo to bylo ode všeho něco...?

Otec Mihovič to bral jako samozřejmost. Bylo to podle jeho doporučení - Slávka měla někde o samotě zpytovat svědomí, aby předešla pozdějším výčitkám. Jestli měla nějaké jiné pohnutky, to byla čistě její věc, ale kdyby se stranila jiných z falešné nadřazenosti, zadělala by si tím na pozdější problémy. Náfuky prý tady nemá nikdo rád.

Tvrzníkovi se na hradě přizpůsobili rychle. Už po týdnu se jim zdálo, jakoby tu bydleli odedávna. Majetkové otázky nechávali velkoryse stranou. Na Dzígvlegtu ani nebyly peníze, kterými by měli platit za nájem a otec Mihovič jim ani nenaznačil, že by za něco platit měli. Zpočátku se mohli cítit jako hosté, ale protože ryba a host třetí den smrdí, plynule přešli do role dalších obyvatel hradu Jukagyri.

Standovy sestry Jituš s Lenkou si zpočátku libovaly z nenadálých prázdnin. Na Dzígvlegtu nebyla sociálka, aby hrozila rodičům odebráním dětí, zanedbávání školy by tedy nevadilo, ale v tom se přepočítaly. Táta se po několikadenních prázdninách rozhodl vyučovat je sám, aby úplně nezvlčily. Námitky, že Standovi vynecháváním z učení nadržuje, odmítl poukazem na to, že se Standa sám, z vlastního popudu vrhl na zdejší knihovnu a začal si v ní studovat.

Což se ovšem nedalo popřít.

K Standovým sestrám se brzy připojila i Slávka. Způsobila to kupodivu paní Tvrzníková. Vyčetla muži, že takhle se s adoptivními dětmi nezachází. Když už patří do rodiny, mají se vychovávat spolu s vlastními, ne aby se z ní vyčleňovaly a odstrkovaly

„Nechci ji vyrušovat - vidíš sama, že se ještě mezi nás necítí!“ namítal pan Tvrzník.

Jeho choť ale tu námitku neuznala. Před příští vyučovací hodinou zaklepala na dveře Slávčiny komnaty a po chvilce ji přivedla na vyučování. Co jí mezi čtyřma očima řekla, to zůstalo mezi nimi, ale Slávka se už vyučování nezpěčovala a přestala se svých nevlastních sester stranit. Jak se říká - žena ženě vždycky nejlépe porozumí.

A holky byly brzy jedna ruka.


Knihovna na hradu Jukagyri měla s pozemskými knihovnami jedinou podobnost a to ve tvaru knih. Zdejší knihy vypadaly jako prastaré pergamenové manuskripty, ale to bylo asi tak všechno, čím pozemské knihy připomínaly.

Čtenář při otevření knihy nenašel na prvních stránkách obsah knihy, ale seznam oborů s mnoha tisíci položek, pro které byly knihy napsané. Obsah knihy byl až za ním - ale měnil se podle toho, kterou položku v seznamu knih čtenář zvolil a naposledy po ní přejel prstem. Tím totiž změnil celý zbytek knihy. Písmena se hbitě přemalovala, staré obrázky zmizely a nové vyvstaly. Objem knihy ani její váha se při tom neměnily. Kdo na tuto vlastnost knih narazil, přestal se divit, proč se všechny knihy ve velké knihovně podobaly jedna druhé jako vejce vejci. Lišily se jen nepatrně - při vypůjčení se jim na hřbetě objevilo jméno čtenáře, zřejmě aby kniha každému zachovala jeho vlastní nastavení. Dokonce se při otevření sama otevřela v místě, kde čtenář naposledy četl. Každý pak potřeboval jen jednu knihu a tisíce knih v knihovně hradu Jukagyri představovaly opravdu dostatečnou rezervu. Otec Mihovič to potvrdil, ale říkal, že je to zásoba pro nováčky nejméně na tisíc let dopředu.

Podobně dnes na Zemi vypadají elektronické knihy, jenže Sandišůtové to dokázali už před dávnými tisíciletími. Jistě mohli dát knihám, určeným lidem Země, i jinou podobu, ale přizpůsobili je zvykům tehdejších lidí. Proto měly české knihy vzhled pergamenových manuskriptů. Otec Mihovič tvrdil, že knihy pro jiné národnosti vypadají jinak, například pro Číňany jsou prý sepsané čínštinou na pravém čínském papíře.

Standa hned napoprvé ocenil jejich hierarchický systém členění. Seznam knih umožnil čtenáři rychle vyhledat obor, ve kterém se chtěl vzdělat. Další jemnější dělení představoval obsah knihy. Stačilo přidržet prst na některé položce a při otevření knihy se otevřela přímo na této stránce.

Tahle kniha by potřebovala nějaký vyhledávací mechanismus, něco jako Google, aby stačilo zadat hledané téma a pak upřesňujícími parametry zužovat haldu výsledků, pomyslel si Standa, když začal hledat, jak se vlastně s těmi podivnými knihami zachází. Brzy ale našel, že stačí kdekoliv načrtnout na pergamen nehtem hledaný text a kniha se postupně otevírá na stránkách, kde se nachází. Stejně krátce zjišťoval, jak nahradit špatně čitelné gotické písmo - dalo se ale nastavit snadno jiné a nastavení se pak přeneslo do všech knih. Možností tam bylo plno, jen vědět, kde je hledat. Standův zvídavý duch na to poměrně brzy přišel a pak mu nezbylo než obdivovat tyto knihy ještě víc.

Elektronické knihy Země se takovému ideálu pomalu přibližují, jenže pokrok se týká jen jejich formy. U knih Sandišůtů byl důležitější obsah. Ten měl nevyčíslitelnou hodnotu! Jako kdyby se tu dalo najít celé vědění lidstva - jenže z kdovíkolikátého příštího tisíciletí!

Ačkoliv Standa věděl, co chce hledat, knihovna Sandišůtů obsahovala takové kolosální množství vědomostí, že se i při systematickém pátrání prokousával k cíli jen pomalu.

Našel si při tom ale čas poradit vlastnímu tátovi, jak si práci s knihami usnadnit. Knihy obsahovaly nejen důkladný popis vědy Sandišůtů, určené pro lidi Země, ale i zhuštěné části, které byly naopak přehlednější a daly se proto využít jako učebnice pro děti. Standův táta pak jeho sestry učil podle těchto knih - a šlo to lépe než když jim předkládal nahodilé obrazy ze svých starých školních vědomostí.

Standa si tím ovšem u sester vysloužil tichou pomstu. To se stává, když žák nepochopí smysl vyučování a nechce si přiznat, že je to pro jeho dobro.

Standa se vůbec svou vědeckou náturou od děvčat odtrhl. A navíc - neomezoval se jen na určené hodiny vyučování, ale ležel ve své knize mnohem delší část dne.

„Knihomol a šprt!“ shodly se rychle všechny tři dívky.

Vědátoři obvykle nebývají u svých vrstevníků oblíbení.

Standovi to ale bylo jedno...


Po slavnostním obědě - a slavnostní teď byly všechny - oslovil otec Mihovič ženskou část rodiny Tvrzníků:

„Dámy, měl bych pro vás zajímavou práci. Pro všechny čtyři, budete-li mít zájem.“

„Co by to mělo být?“ zeptala se paní Tvrzníková.

„Práce kuchařská, až bych řekl labužnická,“ upřesnil otec Mihovič.

Samozřejmě byly všechny pro. Ty mladší v tom tušily možné odpadlé vyučování, paní Tvrzníkovou popoháněla zvědavost.

„Tady se také vaří?“ zeptala se trochu udiveně. Za těch pár dní si všichni zvykli, že se hotová jídla v určenou hodinu prostě zjevují na stolech. Nikdo tu nevařil - až že by teď?

„Normálně ne,“ přikývl otec Mihovič. „Jídel tu máme na výběr takové množství, že se ani za rok žádné nemusí opakovat. Ale přece... kdykoliv se tu objeví nováček, může do naší kuchařské sbírky přinést něco, co tam dosud nebylo.“

„Kuchařské sbírky?“ opakovala po něm paní Tvrzníková.

„Na staré Zemi existovaly kuchařské knihy,“ objasňoval to otec Mihovič. „Obsahovaly recepty, podle kterých pak zkušení kuchaři připravovali jídla - samozřejmě jen pokud se jim podaří sehnat potřebné suroviny. Slyšel jsem už, že dnes těžko využijete recepty z kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové, zejména kde se popisuje úprava přísně chráněných raků. Naše kuchařské knihy obsahují již hotová jídla. Proto se nezapisují ani suroviny, ani postupy přípravy, ale uvaří se jedno jídlo jako vzorek a to se v naší kuchyni zaznamená pro pozdější použití. Když pak máte právě na to jídlo chuť, sáhnete obrazně po kuchařské knize a jídlo se objeví přímo před vámi. Rozumíte mi?“

„Aha - takže na nás teď bude uvařit něco, co se ve vaší knize ještě nenachází?“

„Přesně tak!“ usmál se otec Mihovič. „Nepůjde o tradiční jídla, těch tu máme na výběr dost, ledaže byste je chtěly chuťově vylepšit, ale o pochoutky, které se v našem původním světě objevily až v poslední době.“

„A vy to chcete někam... zaznamenat?“ upřesňovala si Jituš.

„To nechte na mně, umím to,“ ujistil ji otec Mihovič. „Zdejší kuchyni jsem obohatil o pár srbských specialit, které mě naučil otec. Teď už nic nového neznám a nic nového sem nepřidám. Vy jste sem ale přišly až teď - jistě si dokážete vzpomenout na nějakou moderní specialitku...“

„Můžeme to zkusit,“ zamyslela se paní Tvrzníková. „Jen jestli tady seženeme potřebné suroviny? Dnešní svět je jiný než dřív a jsou na něm věci, které ještě nedávno neexistovaly.“

„To máte pravdu,“ souhlasil otec Mihovič. „Za mých časů například nebyly v Čechách brambory. Pak jsem jen zíral, co všechno se z nich dá připravit.“

„Dnes se do Čech dovážejí i cizokrajné plody,“ řekla paní Tvrzníková. „A mnohé jsme se už naučili používat.“

„To nemusí být problém,“ řekl otec Mihovič. „Kdybychom narazili na něco, co třeba v Čechách neroste, spojím se s kolegou patronem od jiných národů. Už jsem takhle ochutnal plno dříve neznámých věcí - pomoranže, banány, kokosy...“

„Znáte kiwi?“ zeptala se ho rychle paní Tvrzníková.

„To slovo neznám,“ přiznal otec Mihovič bez mrknutí oka. „Pokud to není něco, čemu se dřív jen jinak říkalo...“

„Kiwi a grapefruity jsou uměle vypěstované plody,“ poučovala ho paní Tvrzníková. „Ještě před půl stoletím prostě neexistovaly.“

„A safraporte, to může být zádrhel,“ zarazil se otec Mihovič. „Dobrá, když některou přísadu neseženeme, odložíme to. Věřímť ale, že i tak se něčím u nás zapíšete.“

„A co my?“ hlásila se Jituš. „My přece nic neobyčejného vařit neumíme!“

„Vy budete ochutnávat!“ přidělil jim otec Mihovič úlohu. „Každou pochoutku musíte posoudit, zda je opravdu v té kvalitě, aby v kuchařské knize nedělala ostudu. A kromě toho se můžete zapojit i při přípravách. Třeba bude vaše maminka potřebovat pomoc - šleháním bílkové pěny a podobnými pracemi.“

„My na to máme mixér!“ podotkla Slávka. „Máte tady něco podobného?“

„Mixér neznám,“ přiznal otec Mihovič. „Ale když mi ho někdo popíše, pokusím se to sehnat. A kdyby to tady nebylo, pak pevně věřím, že nám to Sandišůtové opatří i kdyby pro to měli poslat na Zem pozorovatele.“

„Standa by tam jistě zašel...“ podotkla Lenka.

„To by byla příliš velká výjimka,“ usmál se otec Mihovič. „Váš bratr dostal jedinečnou příležitost, kterou beze zbytku využil, ale podruhé ji nikdo nedostane, Sandišůtové se svých zásad drží příliš houževnatě.“

„Škoda!“ poznamenala Slávka. „Od nás by mohl donést půlku kuchyně. Měli jsme tam mixér, robota, mikrovlnku...“

„Od nás taky, kdyby...“ chtěla dodat Lenka, jenže tím všem připomněla jisté okolnosti...

„No jo...“ zarazila ji maminka. „Jenže teď už to asi nebude pravda ani u nás, ani u vás. Mixér, robot ani mikrovlnka tady zkrátka nebudou. Ale možná by se něčím daly nahradit...“

„S tím vám asi nepomohu,“ řekl smutně otec Mihovič. „Nevím, co je to mixér. Kdyby někdo z vás dokázal pořádně popsat, co to má dělat, možná by se dalo něco vymyslet, ale bez kloudného popisu... kde nic není, ani smrt nebere!“

Ženy se rychle shodly, že mixér nevyřeší, ale pozvaly si na to hlavu rodiny.

„Mixér je poměrně jednoduchý stroj,“ řekl pan Tvrzník. „Potíž je v tom, že tady nikde není elektrická přípojka. Základem mixéru je obyčejný elektrický motor a bez elektřiny se mixér sestrojit nedá.“

„Počkejte!“ zarazil ho otec Mihovič. „Motor... motor... to mi něco říká. Není to něco jako žentour? Tedy aby se v tom něco točilo?“

„Ano, z elektromotoru na jednom konci ční otáčivá hřídel,“ přisvědčil pan Tvrzník.

„Tak v tom případě bych si už věděl rady,“ řekl otec Mihovič. „Ale teď na to není čas, museli bychom odejít do hradní kovárny. Teď bych požádal naše kuchařky o návrhy, čím by mohly vylepšit naši kuchařskou knihu.“

Rozsadil všechny kolem sebe a sám otevřel jednu z knih. Nechal pak všechny ženy, ať dospělé nebo ne, popořadě přednášet návrhy na jídla, která by se podle nich mohla přidávat mezi osvědčené recepty.

Ukázalo se ale, že to nebude tak jednoduché, jak čekali. V kuchařce už bylo položek tolik, že na většinu návrhů otec Mihovič jen vrtěl hlavou.

„To už někdo vymyslel dávno, nemá smysl objevovat Ameriku.“

„Odkud máte ten obrat - objevovat Ameriku?“ zeptal se ho pan Tvrzník. „Za husitské doby neměla Evropa o existenci Ameriky ani ponětí!“

„Vážně si myslíte, že tady od té doby sedím jako tvrdohlavý osel v koutku?“ usmál se na něho mile otec Mihovič. „Mým hradem prošla nejméně tisícovka nováčků a ti z poslední doby znali celý náš starý svět. Obrat s objevováním Ameriky mám od Franty Kudláčka. Byl to vojenský zběh z armády Rakouska-Uherska. Než aby poslušně odjel na frontu a zbytečně tam v Haliči za Habsburského císaře padl, skrýval se dlouho v různých jeskyních, až čirou náhodou objevil chitsaldil, kterým se dostal až k nám. Franta je trochu svéráz. Ačkoliv tady létáme pomocí rationů, rozhodl se postavit si vlastní létající stroj s křídloma a vrtulí. Zdařilo se mu to, chvíli si užíval létání, ale pak si na to monstrum postavil halu, nazval ji Museum a létání zanechal. No jak říkám - svéráz. Teď už lítá jako všichni - ration je jako dopravní prostředek zkrátka nepřekonatelný, nějaké aeroplány se mu nevyrovnají. Udržela se tu jedině sportovní jízda na koni, ale už jen pro zábavu, na skutečné cestování jsou koně příliš nepohodlní. Kdybyste si ale chtěli zajezdit, doporučím vás panu hraběti z rodu Zajíců, má tu docela slušný hřebčín a jistě by vás jízdě na koni rád naučil - koně jsou jeho koníček.“

„Zkusit bychom to mohli,“ přikývla paní Tvrzníková. „Ale teď budeme pokračovat. Ať mi nikdo neříká, že by naše doba nemohla v kuchařském oboru přidat nic nového!“

„Asi budeme potřebovat ten mixér!“ dodala Jituš.


Mixér nakonec Tvrzníkovy ženy dostaly.

Během přestávky odvedl otec Mihovič pana Tvrzníka do hradní kovárny a tam mixér rukou společnou zkonstruovali.

Podobal se skutečnému mixéru ETA, lišil se jen tím, že mu chyběla elektrická šňůra.

Spodní část s motorem byla dílo otce Mihoviče. Zvnějšku vypadala obvykle, jen uvnitř byl místo elektromotoru nějaký jiný stroj, nad nímž panu Tvrzníkovi trochu vstávaly vlasy. Otřásal totiž jeho přesvědčením, že perpetuum mobile nejde sestrojit a basta. Tenhle stroj se ale točil i bez viditelného přívodu energie. Stačilo otočit vypínačem. Nebyly tu obvyklé tři stupně, ale plynulá stupnice, ale na funkci to nemělo velký vliv.

Vrchní část navrhl pan Tvrzník a ta se od mixéru ETA nelišila vzhledově ani funkcí.

Navrhování strojů byla další lahůdka hradu Jukagyri. Kdo by si pod pojmem »hradní kovárna« představoval ponurou, špinavou místnost s výhní, řadou zavěšeného kovářského náčiní a kovadlinou, při vstupu do této místnosti by nepoznal, že je u cíle a hledal by dál.

Hradní kovárna na Jukagyri byla normální světlá místnost s několika pracovními stoly a především s konstrukčními knihami. Od běžných knih se na první pohled odlišovaly pouze velikostí, byly totiž mnohem větší. Daly se v nich zobrazovat libovolné jiné knihy, ale jedna z knih měla zvláštní funkci. Stačilo nalistovat její poslední prázdnou stránku a načrtnout zde požadovaný výrobek.

Bylo to složitější, ale ne tolik jako pozemské konstruktérské programy. Kreslilo se zde dřevěnou tužkou bez tuhy - vlastně jen zašpičatělým dřívkem, tužku připomínajícím.

Pak se ale dělo něco, nač pan Tvrzník jen zíral.

Jakmile otec Mihovič něco nakreslil, ťukl tužkou na nepatrný obrázek ozubeného kola na horním okraji stránky - a na pracovním stole vedle knihy se hotový předmět objevil.

Jenže to nebylo všechno. Kdykoliv pak pozměnil některou linii na výkrese, předmět na pracovním stole se pozměnil, takže sledoval tvar na výkrese. Dalo se tím tvarovat prakticky cokoliv. Předmět mohl být z různých materiálů - obvyklých i neobvyklých - část jich byla připravená na výběr, další se daly vytvářet podle potřeby. Zajímavé bylo tvarování známých materiálů. Dřevo se podle potřeby prohýbalo, ale stejně se čarám na výkresu přizpůsobovalo sklo, bronz, kov podobný nerezové oceli i silové pole, podobné materiálu rationů.

Vrchní mísu mixéru by zakrátko nepoznali od pravé ani její autoři a i tvar motorové části přesně kopíroval, jak si mixér ETA pamatoval pan Tvrzník. Lišily se pouze materiálem a trochu i funkcí. Ačkoliv vypadaly k nerozeznání, motor se točil plnou silou i bez přívodu energie a plexisklová nádoba snesla mrštění silou na dlaždičky.

„Proč to tak nefunguje i s ostatními knihami?“ vrtěl hlavou pan Tvrzník.

„Proč by to nefungovalo?“ usmál se na něho otec Mihovič. „Knihy fungují kdekoliv, konstruktérská je jen větší než ostatní, aby se v ní lépe navrhovalo. Můžete ale klidně tvořit i pomocí běžné knihy na svém pracovním stole.“

„To si hned vyzkouším!“ jásal pan Tvrzník.

Také paní Tvrzníková měla pravdu, když očekávala, že jim mixér pomůže.

Počínaje koktejly všeho druhu, přibývaly v kuchařské knize recepty jeden za druhým. Otec Mihovič si pochvaloval - a pomlaskával nad novými specialitami, protože všechny po vytvoření a zaznamenání do kuchařky společně snědli. Přece takové dobroty nevyhodí?

Kupodivu nejvíc nových receptů zaznamenala Slávka. Když byli v nejlepším, požádala otce Mihoviče o pár neobvyklých surovin, zejména o pravý olivový olej a žampiony, pak se pustila do kuchtění - a výsledkem byli překvapení všichni.

Bylo to ale pochopitelné.

Zatímco Tvrzníkovi žili svoje obyčejné životy, Thorovských si dopřávali luxusu. Měli na to přece miliony a nevadilo jim, že naloupené od nešťastníků, které posílali do nouze.

Slávka mamince při vaření ráda pomáhala, takže si zapamatovala spoustu neobvyklých receptů. Získat potřebné suroviny byl úkol otce Mihoviče, ale ten se nenechal vyvést z míry ani tak neobvyklými požadavky jako mraženými kraby, chobotnicemi a dokonce i vzácnými francouzskými lanýži, k jakým se Tvrzníkovi nikdy v životě nedostali.

Pro Slávku to ale nebylo nic neobvyklého.

„Ty lanýže jsem včera porovnal s Piérrem,“ sdělil jí pak otec Mihovič. „Tvrdil, že je to větší lahůdka, než se Francouzům podařily za poslední tisíciletí. Mám ti vyřídit jeho obdiv.“

„Kdo je to ten Piérre?“ zeptala se paní Tvrzníková.

„Francouz,“ usmál se otec Mihovič. „Patron nováčků z Francie, asi jako se já starám o nováčky z Čech. Mimo jiného máme podobnou sběratelskou vášeň - na recepty.“

„A proč si ty francouzské speciality nevyžádáš přímo od něho?“

„Ty od Slávky jsou přece lepší!“ ušklíbl se otec Mihovič.

„Jak to můžete tvrdit?“ durdila se paní Tvrzníková.

„On sám to uznal,“ usmál se.


Vzhledem k tomu, že manželé Tvrzníkovi nechodili do práce, měli prakticky celý den pro sebe. Vyučování, společné jídlo, i kuchařské pokusy zabraly Tvrzníkovým jen polovinu volného času. Zbytek mohli věnovat, čemu je zrovna napadlo.

Výjimkou byl Standa, který ležel ve své knize nejen místo vyučování, ale v každé volné chvilce. Zpočátku využíval jako útočiště svou komnatu, jenže tam ho sestry každou chvilku vyrušily. Marně se odvolával na své právo na soukromí, vlastní sestry to odmítly dodržovat a občas na něho vtrhly i když ležel s knihou ve vaně.

„Káči pitomý!“ vyháněl je. „Ani ve vaně se před nimi člověk neschová!“

Pak tam ale jednou obě vtrhly - a Standa tam nebyl.

Jituš prohrábla i jeho postel, Lenka nahlédla do vany, ale Standa nikde. Zaraženě vyšly na chodbu, kde na ně dychtivě čekala Slávka - přece jen si netroufala vtrhnout k němu jako jeho sestry.

„On tam není!“ sdělovala jí Jituš.

„V jídelně ani v knihovně taky ne,“ souhlasila Slávka. „Tak ještě u vašich - a nevíme, kde by mohl být.“

„Ještě je tu otec Mihovič, mohl by být u něho,“ navrhla Lenka.

„A ty víš, kde tady na hradě bydlí otec Mihovič?“ vyjela na ni Slávka.

„Nevím,“ pokrčila rameny ledabyle. „Hrad je rozsáhlý, můžeme v něm bloudit dlouho. Než obejdeme všechny komnaty a chodby, máme aspoň co dělat!“

Ovšemže to ihned pochopily jako příležitost k povyražení a začaly hrad systematicky pročesávat. Nebylo to ale tak jednoduché. Standa se mohl skrývat prakticky všude. Čekalo je několik budov, spojovací chodby, věže a menší kůlny uvnitř hradeb. Lenka měla pravdu, bylo to povyražení na několik dní - a to ani nepočítala s možností, že si toho Standa všimne, změní úkryt a usadí se v již propátrané části hradu, čímž by dívky odsoudil k opakování pátrání.

Samozřejmě jen v případě, že by to po prvním neúspěchu nevzdaly. Ale to nevypadalo jako pravděpodobné.

Takový elán se jen tak nevyčerpá...


První, největší budova zabrala dívkám celý týden.

Právě tady bylo nejvíc soukromých komnat, určených pro příchozí ze starého světa. Ty komnaty si byly podobné - a přitom byla každá jiná. Všude byly pracovní stoly různých stylů a barev, židle, lůžka, každá komnata měla vlastní příslušenství - ale v každé koupelně byla vana jiného tvaru, jiné barvy a jinak umístěná.

V komnatách ale nebyly žádné skříně ani jiné schovávačky a prohledávání bylo rychlé. Stačilo otevřít dveře a přejet očima po komnatě, pak udělat pár kroků ke koupelně, ale i ta se dala mžikem přehlédnout. Když postupovaly všechny tři systematicky po chodbě, neunikla jim ani myš. Jenže hlavní budova měla celkem osm pater, množství schodišť a křižujících se chodeb, na každé byly rozmístěné jídelny a projít všechna skrytá zákoutí tam nebylo tak snadné jako prohledávání komnat.

Nakonec jim zbyly dvě obytné věže, ale Slávka měla lepší nápad.

„Pojďme projít podzemí!“ navrhla dvojčatům Jituši s Lenkou. „Věže nám neutečou, zato sklepy mohou být mnohem tajemnější!“

Nejbližší schody do sklepů byly nablízku knihovny. Točité kamenné schodiště mělo šířku něco přes metr, dívky po tmavých stupních sestupovaly opatrně a pro jistotu v houfu. Dole se před nimi otevřela na obě strany dlouhá chodba, ale dveří zde bylo mnohem méně. Když ale do chodby jako první vstoupila nejodvážnější Jituš, zažehly se po celé její délce pochodně, umístěné v držácích na stěnách.

„Tohle jsme měli na chodbě taky,“ řekla Slávka, ale jen tiše.

„Pochodně?“ nepochopila to Jituš.

„Ne - automat, který rozsvítil světla, když tam někdo vstoupil,“ upřesnila rychle, ale pořád tak tiše.

„No jo, ale aby automat zapaloval pochodně?“ pochybovala Jituš.

„Tady je možný všechno!“ odvětila lehkomyslně Slávka.

„Tak kde začneme?“ nadhodila Lenka.

„Jako nahoře - doprava a dokolečka...“ navrhla Slávka a obrátila se podle svých slov.

„Jenže tady budou místnosti větší,“ upozornila ji Jituš při pohledu na větší vzdálenosti ode dveří ke dveřím. „Navíc bych ve sklepích čekala spoustu sudů s vínem, to by se mělo na starých hradech nacházet a tam by se nám mohl krásně schovávat!“

„Dobře, půjdeme do každého sklepa společně,“ svolila Slávka, ačkoliv byla sama také ráda, že tady nikde nezůstane samotná.

Jituš odhodlaně vzala za první kliku a stiskla ji. Tady pod zemí byly i kliky starodávné, kované a podle všeho železné, i když tahle mohla být z jiného materiálu, ohlazená, naleštěná jako nová - ačkoliv tady na hradě bylo možné všechno.

Jakmile Jituš přestoupila práh, také tady se rozsvítily pochodně rozmístěné kolem celé sklepní místnosti. Byla rozsáhlá a proti předpokladům skoro prázdná. Nebyly tu žádné sudy s vínem, ale něco, co je svou ponurostí trochu šokovalo.

Dva kroky ode dveří ležela, teď už jasně osvětlená, veliká černá rakev.

„Fůůůj!“ ulevila si Slávka nahlas. „Teda - něco tak morbidního bych tady...“

Jenže to ještě nebylo nejhorší. V té chvíli se víko rakve se skřípotem odklopilo a proti třem vyděšeným dívkám se z rakve zvedla postava, dosud ležící uvnitř.

A co bylo ještě horšího, dívky ji okamžitě poznaly - a všechny tři začaly svorně ječet.

Byl to otec Mihovič.

 


Zpět Obsah Dále

16.06.2017 17:58